Václav Beneš Třebízský

VODNÍKOVA NEVĚSTA

(Psáno: 1873.)

I.
Asi čtvrt hodiny za Křesejnem stávala kdysi proti proudům Oharčiným osamotnělá chýše rybářská. Čtyry její stěny byly sbity se silných dubových trámcův a zevnitř před časy hlínou polepeny; však nyní by poutník jen rozpukaná dřeva zřel, opláchnutá sněhem a deštěm bezpočtukráte. Došky na střeše sotva by byl kdo mohl poznati: na prst vysoko byla mechem porostlá. Nemusil bydlitel kupovati slámu na pošití. Také jí nekupoval, a zajisté ani jeho děd. Zkrátka: byla to chaloupka, jakých je dosud na venkově množství. Za našich dob nazývají je v přepychu ti, jimž mnoho Pánbůh nadělil, baráky a majetníky jich baráčníky.
Staré, věkovité, olše a vrby halily ji v temnozelený, zádumčivý svůj šat, jako by zastříti chtěly chudobu, jež ode dávna zde byla snad domovem. Či proto ji zastíraly, aby z daleka již věštily, že neveselý to život pod nimi?
Nepotřebovaly však olše a vrby rybárnu za Křesejnem zastírati; neměřili tam sice stříbrňáky na věrtele, ani ženské nenosily šněrovačky zlatem lemované a bohatě protkávané čepečky; ale starý Rokos, jenž ji zdědil po rodičích, přece dosud žebrat nechodil, ač nebyla to tenkráte taková hanba jako za našich dob, a nežil ještě takový lid, jenž vyhání ze vrat poctivé žebráky, stařečky o holích, a psy je vyštvává.
Božího dárku měl na stará kolena dost a dvě takové křepelinky by byl ještě uživil, jako byla jeho Voršilka. Leckterýs hezký sedlák již dávno půl statku jí zadával a ke statku, ke stu korců ještě srdce své.
Mohl Rokos dáti rybám pokoje, hodný by byl dostal výminek. „Vlny mi musejí hučeti hrana ku pohřbu, a ne cepy bušiti a slepice krákorati, až mne budou vynášeti. Uhlídáte, že všecky ryby z mého panství přijdou mi na pohřeb," smával se, když mu kdosi přicházel s podobnou. - „A dosud ani osmnáctekrát nešly ledy, co se narodila Voršilka, a nebožka žena říkávala, když dceři rybářově, dřív než uběhne léto dvacáté, s hlavy sejmou zelený věnec a vymění jej čepcem, že v roce si vodník přichází pro nevěstu. A to bych nerad, aby ji ten mokrý, pán zavedl na křišťálové lože své. Zapřísahala mne žena na smrtelné posteli a nesmím jí pro památku její, pro věčný pokoj, poslední prosbu odepříti."
Voršilka bývala ráda, že se opět na čas zbavila obtížných záletníků. Vždyť byla tak ráda u stařičkého otce, do smrti nechtěla se od něho odloučiti. Kdo by jí pak vypravoval o lidech, již dávno před ní žili, jichž cest plných trní a hloží dosud vlny Oharčiny nespláchly? Ke komu v náruč by se tulila, čí tváře zulíbala by pak, když nebylo by jí přáno spočinouti na prsou oteckých - těch starých, věrných, na nichž přece nejlépe se odpočívá hlavě dítěte?
„Až umru, Voršilko má, a zakopají mne na hřbitově, viď, že zůstaneš při tatíčkovi a za matku budeš mu hospodařiti? Vím, že nahradíš mu mne, že budeš otci těšitelkou, andělem míru ve dnech soužení. - A vždycky bude za večerů matka patřívati na Voršilku s hvězd a radovati se, že dobré dítě si vychovala," mluvívala matička ku dcerušce, když pokašlávala a cítila, že blízko již je u cíle pouti své. - A což ty napuchřelé olše a ty vrby, jež do vln až, jako starci klonily hlavy své? - Ty jí k mladému srdci přirostly. Když za večera šumívaly své teskuplné zpěvy, jedině pod nimi vedle té dřevěné chýše cítila se domovem. A když sdružilo se s nimi ještě hučení vln, temné, děsivé a zase klidné jako šepotání, nedalo jí, aby si nezazpívala. Však nebyla to píseň jarotou nitro okouzlující, již bujná, dovádivá mládež v bezestarostném žití si zahouká, ale byla to slova na šumot olší, hukot vln a jich šepotání - věrný ohlas těch němých a přece tak úchvatných zvuků, že s utajeným dechem naslouchává jim vnímavé dítko přírody.
Voršilčin zpěv daleko unášely proudy Oharčiny až k Labským prahům a dále Labem za hory, v cizí již vlasť, kde českým zvukům nerozumějí.
To poslouchávali nějak ti hoši ze sousedství, když rozhlaholil se pod olšemi u rybářské chýše čarovný její hlas. I staří vyšli si leckdy za ves, aby poslechli onu holku podivínskou, jež s nikým nikdy nemívala, nikoho si nevšímala a zašla-li kam, skorem nemluvila. I vzpomínávali si ti usedlí sousedé, kteří nedbají více na lecjaké tretky, zkazek z mladistvých let, kdy vypravoval jim starý rybák dávno již pochovaný, o vodních pannách, jež na řekách vábívají kouzelnými zvuky jinochy, lepé mládce ve svůj klín, hluboko pod vody ve mramorové paláce je unášívají, rdousí je tam a vyhazují čas po čase na povrch vln. Nevěřili tomu sice, ale přece zima jimi zarepetala, bujněji začala stařecí krev tělem probíhati a kouzlem vábilo je to k řece, k olším dál. Což kdyby to bylo cosi takového? Seschlé jsou tváře jejich, dávno pozbyly svěžesti mladické, ale "ďas tomu věř," povídali, a když se setmělo a šero oudolinu přikrývalo, vraceli se k domovům.
Hochům však se nechtívalo na lůžko do temné komůrky; mnohý by byl rád luznou pěvkyni na prsa přivinul, aby vssál do nitra svého kouzelné zvuky plynoucí ze rtů Voršilčiných a ukonejšil je, či více ještě rozháral?
Nebáli se hoši vodních dívek; kdo ví, nebylo-li by se podařilo víle jakés vlouditi je ve vábný svůj klín. Zajisté dál by se byli pustili, kdyby věděli, že nezpívá to rybářova Voršilka, že to písně oněch panen lepostných, jež hluboko pod vodami obývají nádherné, skleněné paláce, a slasti, o jakých se ani nezdá smrtelníkům, připravují jim v objetí svém a pak - - --. Na konec sotva pomyslili. Nebyli by ani vzpomněli v plamenném rozechvění, že vyplynou jejich mrtvoly na povrch Oharčin, ani hrana že by jim nezvonili a zahrabali je kdesi v koutku na hřbitově.
K chýši, ke starým napuchřelým olším se však blíže neodvážili. Umlkly by zpěvy Voršilčiny, nezněla by podruhé oudolinou píseň její, jež závodívá se šumotem olší a hukotem vln. Do komůrky by se uzavřela a hvězdám pěla v ložnici.
Úcta, jakáž jen po řídku bývá mezi výrostky v rozkvětu jinošských let a bezuzdné rozbujnělosti - ostýchavosť zavládla jimi k Voršilce.
Půvabná to byla květina, jež vypučela na březích Oharčiných. Chudičké jen matičky ruka ji zalévala a vypěstovala ve svěží, luzný květ, jako bývá lilije, na jejíchž lístkách bělostných ani skvrny nezřívá oko pátravé a ruka se takořka zdráhá utrhnouti ji, aby ověnčila se skráně nevinou. Či onomu kvítku Vesny spíš by se podobala, jarému dítku Květeny, jež rozkvétá pod zelenou, bující travou a vůní vábívá chodce v úkryt svůj?
Hradčanský dvůr nemusil by se styděti za Voršilku starého Rokosa, třeba jen v sukénce, plátěnce a ve lněném, prostém šátečku kolem labutí šíje.
„Nezapomínává nebe na chudobu, třeba by jí zlatem nezasypalo," říkával rybák Křesejnský.


II.
Tichounce plynula Oharka. Jako křišťál průhledna byla její hladina.
Na břehu u rybárny seděl starý Rokos zadumán. Dnes sotva by se mu byl zvedl lov a tu smutno bývá brachům rybářům, kteří si vodu vyvolili nevěstou a dubový člunek měkkým vystlaným lůžkem. Tak tiše, jako ty proudy dnes tajemným šumotem valily se v dál, nevypadalo to asi v prsou rybákových. O tom svědčila jeho tvář, v níž jasnými rysy zračila se rozechvělosť, která celým tělem jeho chvílemi zahýbala.
Rokos prozíral bystrým, sokolím okem až na dno řeky, jako by hnal se v duchu za přeludem jakýmsi, hlouběji a hlouběji v touň Oharčinu unikajícím. Ale nebyly to chmury běsných zlob, jež vysokým čelem jeho, četně věkem rozrytým, se přeháněly. Od nějakého času usadily se naň stopy starosti a útrap života, podobající se tomu člunku jeho, mohutným lanem u pravěké vrby upevněnému, jenž hned výše a mžikem zase do propasti se potácívá vlnami, když se klidná Oharka rozbouří.
Co chuďas protrpěl, než bedra se mu pokřivila a probělel vlas! Trpké, hořké, jako pelyněk byly dni pouti jeho. Trnité věnce upletl mu mladý věk, bodavé, pod jejichž tíží nezřídka již mnohý dokrvácel.
Co let jen protrávil - smutných, bez útěchy - než si mohl družku, věrnou Leničku přivésti do chýše, pod napuchřelé olše a věkovité vrby, jež kolem a kolem halí kolébku jeho v zelený, trudozvěstný háv! - O tom nikdo neumí vyprávěti, jen voda šepotavá a staleté kmeny podél ní. Jediné jim si pobědoval, požaloval hoře své, a tu povždy zahučela Oharka mocněji, a olše, jež sázel jeho děd, zajisté již spráchnivěly, hlasitěji zašuměly, odpovídajíce mu. Z velikého statku byla jeho Lenička, deset let odpírala rodičům, do vody že skočí říkávala, s jiným-li ji k oltáři povedou než s Rokosem.
Desetkráte zabělely se vrchy sněhem, desetkrát odletěly vlaštovice, jediné společnice jeho v rybárně za jara a letních večerův, a když se po jedenácté Vesna vracela a svatebním rouchem oděla hory, jež na levo v pozadí vroubí oudolinu, kterou probíhá Oharka, poprvé za deset let si Rokos zavýskal. Vždyť si nevěstu domů vezl, Páteckou Leničku. Dost dlouho se již mozolil a peněz těžce vydělaných, po groši nastřádaných, uschovával. Všecky je dal tchánovi za dítě. Nesměl se dříve na Pátku ukázati, dokud nevysázel stříbrňáků na dubový stůl.
"V kolébce si již hrála Lenka s běláky, a nyní by ji měl tatík zadati do rybárny, aby se za několik měďákův ode vsi ke vsi plahočila? - Ne, tak se nezahodím, aby dcera nejbohatšího sedláka na Pátku stala se podruhyní, a děti její aby kdys naříkaly na dědka a proklínaly ho! - Přes práh nesmí rybářík více k nám, leda se čtvrtcí stříbrných; dříve s ním nebude mluviti Pátecký Březina," horlíval tvrdý otec nevěstin.
A holka jeho se nevdávala, deset let čekala, až přišel Rokos z rybárny s penězi a odvezl si ji. Ale již nekvetla, bylo jí už přes třicet, sešla během těch dlouhých dlouhých deseti let trapného čekání. Okřála sice poněkud u vody; avšak podobala se stromku, jímž dosti malý větérek zaklátí až do kořene. Ale přece byl Rokos rád, když ji přivinul na prsa; tu výskal a zpíval, až mu hrdlo sotva stačilo. A žena jeho bledá, potácející se jako stín, tichounce se smávala; za jediný úsměv její byl by snad rybák zulíbal celý svět i starého tchána, jenž nikdy více se k nim nehlásil, a Rokos k němu také ne. Dvanácte let prožil s ní v rybárně a s Voršilkou, jedináčkem, již nadělily jim černé vrány táhnoucí k lesům nížinou.
Letos sedmý je to rok a sedmý v sedmi letech dnešek den, co Leničku, pochoval a s dívčinkou, sirotečkem, samotinký ze hřbitova ubíral se k rybárně.
Proto seděl Rokos ve trudném zadumání u řeky. Vzpomínal blahých dnů, jež vodou uplynuly a jež marně volával zpět. Po sedmkráte již zakmitla mu hlavou myšlénka, hrozná, hříšná, zdali by nebylo mu lépe dole hluboko ve vlnách studených!
„Co má zde na tom bídném světě člověk, k němuž v kolébce hned zády se obrátila Štěstěna?" říkává chudina.
Však Rokos tak vždycky nemyslil. Měl dosti, když mu po boku sedávala Lenička a on hladíval vyschlé tváře dobré ženy, pro niž deset let se lopotil a již starému tchánovi stříbrňáky zaplatil. Tím, po čemž druzí jako červi, celý život se plazí, do pekla zašli by pro to a zplozenci jeho zapsali duši svou, vždycky pohrdal, a kdyby jich byl věrtel Březina chtěl, ještě deset nových let by si byl přidal a ústům utrhl, aby dostal nevěstu. Proto on také nikdy za peníze Voršilky neprodá, ale aby lecjaký poběhlík se vychloubal pokrevnictvím Rokosovým, sotva by starý rybák nesl. -
Dnes ani Voršilka nezpívala. Marně čekali chlapci v pozdálí chýše na břehu. Do půlnoci mohli čekati a nedočkali by se. Byla v komůrce, klečela na stoličce před křížkem, na němž ne velmi mistrovsky vydlabán byl Spasitel, a modlila se. Vroucí, horoucí byla ta modlitba její. O tom růže, jež ruměnily se jí na lících svitem měsíce, povídaly.
Vskutku-li se modlila? Kdo ví - kdo ví! Tak nemodlívají se děti za rodiče, tichounce jim srdce bušívá, když věnují roditelům upomínku vřelou, vděčitou. Vždyť zdává se jim, jako by zase spočívaly v jejich objetí a tak lehko, pokojno bývá dětem, jako nikdy ne. - Mohla-li však za to mladá, nevinná dívka, že myslila na hocha, i ve snách o něm blouznívala, že i v okamžicích, kdy k nebi ulétaly prosby její, nemohla ho zapomenouti?
Olše a vlny už jí nebyly družkami hlaholnými; zdálo se děvušce, že by se na něm prohřešila, kdyby opět sedávala pod nimi a chlapcům zpívala.
Cosi podobného nenapadlo jí nikdy dříve, a kdyby nebyl přišel on, zajisté doposud by zvučely luzné pěvánky na břehu u chýše rybářské.
Onen večer z jara, kdy šly ledy, sněhy tály na vrších, a onen mladý, neznámý poutník, dalekých krajů syn, zabloudil k nim, jen se srdcem by jí vyrvali.
Ubožák! -- Plakal tehdáž, nestyděl se před cizími za slzy, nechtěl je provésti, aby k útrpnosti a smilování přivedl hostitele.
Promoklý až na tělo, všecek umrzlý, klesl na lavičku u kamen a prosil o nocleh. A když s otcem sňali mu hnědý, z hrubé látky plášť, dali jej usušiti a ona mu podala večeři, svařené mléko s chlebem, jen zrakem sice jí poděkoval; ale černé oči jeho tolik vděků, tolik němých, ale srozumitelných slov jí povídaly, že rychle odběhla ze světničky, aby neviděli hořeti tváře její a neslyšeli srdce tlukotati.
Před starosvaty nikdy se nečervenala, když přišli o ženiších povídat, ani když si zašel nápadník na vyhlídky sám. Ale tehdáž by byli troud zapálili o její obličej, i oheň rozdělali bez křesadla a bez hubky. Do tmy se posadila, do stínu, a když otec hovořil s nocležníkem, oči mohla nechati na osmahlých, krásných tvářích, jež jako věnec zdobily dlouhé, černolesklé kadeře. Zračilo se v nich tolik dobroty, tolik dobré přímosti. A což ty zvuky čisté, jasné jako kovu hlas, jež proudily se ze rtů kvetoucích? Lišilyť se poněkud ode mluvy, jíž matka ukolébávala Voršilku, ale dobře jim rozuměla.
Libě, lahodivě to znělo v ústech mládce, dítěte kmene příbuzného, jež Tatry pozdravily, když poprvé uzřel boží svět, a bory jejich zahučely mu první pozdravení na počesť. A když ráno odcházel a opět děkoval měkkým, dojemným hlasem svým, zase zruměnily se tváře její. Nemohla toho ukryti a sklonila hlavinku. A když zvala jej s otcem, aby, půjde-li kolem kdys, u nich zase se zastavil, a když mu ruku podávala a on ji stiskl, cos podivného pocítila poprvé v životě; poznovu zapálily se líce její, že odešla do komůrky, okénkem hleděla do dálky, až nebylo více viděti širák a hnědý, z hrubé látky plášť. - Třikrát se od těch dob zastavil v rybárně Ondřej, mladý dráteník. Ale Voršilka se již cizího mládce nestyděla, ani se již nerděla. Přivykla mu; dlouhý, bezkonečný, zdálo se, že jest jí čas, než se vždy vrátil k Oharce z rodných krajů svých. Ráda slýchávala o daleké zemi, o vlasti Ondřejově, a když si o něm otec začal, s utajeným dechem naslouchala, jak chválíval miláčka jejího, a nejednou se z řečí jeho domyslila, že by si přál, aby navždy zůstal u nich v rybárně. - Vždycky, kdykoli se modlívala, připojila k modlitbám, jež matka ji učívala za dětských let. k upomínce za roditelku a k otčenáši za tatíčka několik vřelých slov za Ondřeje, jenž daleko odtud žil, a kdo ví, vzpomínal-li si také on krásné děvušky na Poohří? - Po nějaké chvíli vyšla k otci, jenž pod olšemi dlel dosud, hlavu na prsa mu položila a ucítila, že je mu nevolno a pod šerkovou kazajkou příliš nevolno. - Slzy vynutilo to dnes Rokosovi, který jen třikráte plakal v životě: když otce a matku pohřbívali, a když rakev dvěma koni vyváželi, příkrovem černým zahalenou, v níž bledá, studená, s rukama křížem přes prsa složenýma dřímala Lenička.
„Věř, Voršilko," promluvil rybář třesavým hlasem ku dítěti, „kdybys měla tolik zakoušeti, co otec tvůj po věk života svého protrpěl, raději bych tě viděl hluboko zde v těch vlnách průhledných. - Dávno již by se byly ryby rozdělily o tuk můj! Jen ty, dobré dítě, andělem strážným bývalas otci svému. Vždyť zůstala bys zde samotinká na světě široširém a kdo ví, jestli by ti byli nestrhli s hlavy bídní lidé panenský vínek tvůj. Ondřej daleko odtud; nemohl by Voršilku svalovitou , rukou uchrániti. Všecko, dceruško, vím; kam neprohlédlo by oko Rokosovo. Nebude se otec zdráhati rukama požehnati vám. Ale věrna mu musíš býti, až do hrobu věrna, jako mně byla matka tvá, nebožka Lenička. U památky její ti přísahám, dcero má, klesla-li bys, vyhnal bych tě ode prahu oteckého, nesměla bys se více ke mně znáti, jedináčka, vlastní krev bych proklel . . ."
„Rodičko Boží! Vy pochyboval byste o Voršilce? Pro Bůh, ustaňte, ustaňte!" urvala Voršilka otci další proud řeči. Však pravice jeho byla dosud k nebi pozdvižena, ústa křečovitě se svírala a z očí šlehaly blesky hněvu, jako by podrtiti chtěly prudkostí svou každého, kdoby se odvážil vzdorovati jim.
„Věř, dítě, jediný mžik by otec neváhal," pokračoval dál, „vyplniti hrozbu svou; nesnesl by toho, v prach by se rozpadly oudy jeho sestárlé." - -
Rybák začal teprve po hodné chvíli, ale již hlasem mírným, tichounkým. Zdálo se, že mu není dosud tak klidno, pokojno, jako vodě, jež jim pod nohama téměř bez šepotu šuměla.
„Neděs se, drahoušku, na výstrahu ti to jen otec řekl; nikdy, aby to Bůh dal, nebudou klnouti Voršilce ústa jeho, ale vždy jen žehnati a dobrořečiti. Upokoj se, poslechni otce a jdi na lůžko do komůrky. Rád bych zde ještě chvilku zůstal o samotě a pomodlil se za tebe i matku tvou."
Pevněji přivinul ke hrudi Rokos dceru svou a políbil ji, a když odešla, až do půlnoci prodlel zde. Mrzel se na sebe, že výhrůžkou svou červa zasadit v ňadra mladé děvušky. Tak nikdy ještě s ní nemluvil. Proč právě dnes, v úmrtní den choti své? Nemůže se někdy člověk ubrániti zlověstné předtuše, jež železem ho svírá a jako vody rozezlené proud ničí a zatápí ve vnitru city opačné, v nichž jindy nalézával klidu a pokoje.
Nemohl si Rokos děsnou myšlénku zatajiti a utlumiti ji. Manželčin duch, zdálo se, že vnukl mu ji; vždyť dobří lidé povždy, kdykoliv připadá den jejich úmrtí, duševně sbližují se s pozůstalými. A jakýmkoli způsobem přátelům jevívají, kam zakázáno jest byť i jen pro okamžik nazírati smrtelníkům, zvláště žena muži a opačně, nebo dětem rodiče. Tak říkají alespoň.
„Ne, nemůže to býti," zavolal po chvíli pevným, ustáleným hlasem Rokos. „Dnes ztratils hlavu, rybáku, a s hlavou pověstnou moudrost, jíž tě tatík učíval a jež mnohým dobře již poradila. Proč kletbou hrozil's dítěti a nedůvěru budil, kde nevládne dosud klam? Trne dítě, jen když slýchává o tom vypravovati. Nepamatuješ se, Rokose, že sešla tak Bětka Jirotova, když starý vyháněl z domu syna nezdárného a proklínal ho a vyhrožoval jí, že se také tak stane s ní, nebude-li mu po vůli a nevezme-li si Voborského? - Toho nezasloužilo dítě tvé, jdi a hledej, nalezneš-li zdařilejší dcery kde; se svíčkou bys musil podobné pohledati. - - Aby věrnou zůstala muži zasnoubenému? Rokose, kdo otce i matku ctí a nezapomíná na Pánaboha, i čest si dovede zachovati."
Ani lístek nezašelestil na olších, ani vlnka nezašepotala, a starý rybák také nepromluvil více. Ale dobře mu nebylo. Za to však lépe rybám v Rokosově revíru: dnes měly sváteční noc, každinký rok v úmrtní den rybářky - Leničky.


III.
Přiblížil se podzimek. Jesení sežloutly svěží olše, zádumčivá zeleň jejich proměnila se ve zlato; a když větrové ostřeji zaváli zachřestili vždy kmeny sehnutými, tak starými, jako byla rybárna a Rokosův rod, a holé stály olše, nahé, bez pokrývky, a pod nimi žloutly se zlaťáky - uvadlé lupení.
Každý den vycházela Voršilka za rybárnu na výšiny, jež vroubí od Pátku až do Budyně pravý Oharčin břeh, - daleko k východu pozírala, až do večera tam poseděla, ale se svěšenou hlavou vracela se vždy do chýšky otcovy. - Již zase viděla tu a tam veliký, začernalý širák, hnědý, z hrubé látky plášť, ale Ondřej dosud nepřicházel. I starému rybákovi to bylo podivno.
„Vždyť již tam dávno po žních a výdělek jich také v horách nečeká. Byl to hodný hoch, škoda by ho bylo, věru škoda, kdyby ho kryla země!" myslíval si Rokos. Poslední dnové listopadoví pokryli již Poohří bělounkým příkrovem. „Ten zajisté přečká vánoce," povídali si a měli také pravdu. Tři dni již nebylo slunce ani viděti, chumelilo se k neprohlédnutí a večerem rozzuřila se ještě děsivěji prudká vichřice, tak prudká, že nebylo podobné ani pamětníkův.
Staré olše před rybárnou až do sněhu shýbaly oholené hlavy a mžikem vymrskly se zase do výše, a tak pořád se to opakovalo. Ale kořeny jejich byly hluboko v zemi pod celou chatrčí rozloženy; musil by vichr rybárnu pozvednouti, kdyby olše chtěl vyvrátiti. A řeka tak divě hučela, že mráz projel oudy, naslouchal-li kdo noční hudbě živelné. Nahoře v porostlinách praskala drva a vyvrácené kmeny pekelným lomozem dovalily se dolů, strhujíce s sebou břízky a doubce. A když k zemi dopadly, vždy to zatřáslo celou rybárnou.
„Pánbůh s námi," pokřižoval se Rokos a po něm Voršilka - „toť je horší, než když bije hrom. Pomoz, Bože, těm, kdož jsou dnes bez přístřeší. Za celý svět bych nechtěl do té sloty ven, zvlášť kolem Oharky ne, ač jsem na březích jejích sešedivěl."
„Tatíčku," zaúpěla Voršilka, když znovu v děsivém třeskotu svalil se jakýs kmen: až k samé rybárně se dovalil, a zase tak ty větry zalomozily a řeka zahučela, že se zdálo, jako by jí to až ze dna vycházelo.
"Neboj se, dítě, koho Pánbůh chrání, nezahyne, byť se země propadala. - To vodník dnes dole tak lomozí. Nepamatuji se, kdy by býval tak rozhorlen. Nám rybářům neudělá nic. My jej ctíme a necháváme na pokoji, když vylézá za letního vedra na břehy a osušuje se. Ani rybářům, ani dětem jejich neuškodí. Jen jedenkráte uškodil. Povím ti to, abys si to pamatovala. Za Pátkem bývala před léty rybárna. Nyní již není po ní ani památky. Žil v ní také jako u nás starý s dcerou jedináčkem. Dceři říkali Marina. Byla prý to hrdá holka, ta Marina. Na kopy mohla počítat ženichů, již přicházeli do rybárny. Ale Marina pohrávala si chvíli s každým a když mělo přijíti do pravdy, ke svatbě, vysmála se mu do očí a říkala, že jiný ženich čeká na Marinu páteckou. Přišel druhý, a opět bylo tak. A starý míval radost ze své dcery, že o ni tak dbají a že si tak vybírá. Ale lidé říkali, že kdo si dlouho vybírá, obyčejně přebere, a až dosavad tak říkají. Hezcí hoši, nejbohatší, po celém okolí, mohli vyprávěti, jak jim Marina udělala; byli prý slepí, hluší v rybárně, když zadívali se do jejich očí, jež se černaly jako uhel a pálily jako nejprudší žár. Jednou večer seděla Marina na břehu, pletla si vlasy v umělé vrkoče a do vlasů vplétala krásné květinky, jež přinesl jí chlapec z panské zahrady. Ani si nevšímala, že ji kdo pozoruje, a když pozdvihla oči, poprvé je sklopila před hochem a poprvé se začervenala. Zdali studem, nevím. Ale byl to také hoch! Neviděla posud takového. Tváře mu jen kvetly, oči jen hořely a vlasy mu splývaly až na ramena. Nemožno ani pověděti, jaká byla barva jejich. Přecházelyť ze žluta do plava a z plava do zelena. Co byla šerková, ba i soukaná kazajka proti jeho kabátci, zelenému jako nejčistší dubový list, lemem z ryzího zlata vroubenému! A což teprve když promluvil! Zdálo se jí, že hudba hraje v ústech jeho. Oči mohla na něm nechati. "Jak je hezký," bezvolky jí vyjelo červenými rty, ale jen potichu; a zase sklopila hlavu a opět se začervenala, po druhé před hochem. Neznámý sedl si až k ní a slova nepromluvil, ale Marina neubíhala, a kdyby i byla chtěla, nemohla by. Přikoval ji zde. „Máš mne ráda, Marino?" tichounce zašeptal, tak sladce, jako když slavíček šveholí, a nahnul se k dceři rybákově, aby jí viděl do očí. Všiml si dobře, jak hoří líce její a jak se prsa dmou. „Neznám tě!" vyklouzlo jí zase z úst: „Však poznáš mne, Marino, hnedle poznáš," usmál se neznámý a opět blíže si k ní přisedl a k sobě jí přivinul. "Půjdeš se mnou?" - "Toť víš, že půjdu kraj světa za tebou." - "Půjdeš, Marino? krásné mám paláce, žádný král na zemi neviděl takových, neřku-li aby bydlil v nich. Jsou křišťálové a podlaha v nich z mramoru nejdražšího, pokoje ze zlata a stříbra, diamanty vykládané, poseté drahokamy jako krůpějemi vody. Půjdeš, Marino má?" - "Půjdu, řekla jsem již," zašeptala a zachvěla se, poprvé jí cosi napadlo o paláci křišťálovém, o mramorové podlaze v něm . . . "Ale počkám na otce, bez jeho svolení" - "Však on dovolí. budeš paní velikou, královnou." - "Vezmeš ho s sebou také do říše své?" - "Také ho vezmu, vás oba dva," ujišťoval ji ženich. Opět se zachvěla Marina, jako by jí zalomcovala zimnice, "Ale studeno je na prsou tvých, jako led to chladí," zašeptala. "Alespoň ti uhasne oheň ve tvářích, horké nevěsty by říše má nesnesla." - Dívka se mu chtěla vymknouti, ale jako železnými kleštěmi objal ji a přitiskl na prsa ledová poznovu. - "Tatíčku!" volala Marina; ale ženich se zasmál úzkostlivosti nevěsty své. "Čeká již na dcerušku tatíček, v paláci mém, chystá lůžko k líbánkám. Marně ho voláš. Půjdeme již," znovu se rozesmál; ale byl to ďábelský smích. I zmizel ženichovi s tváří květ, oči jako brčál se zazelenaly a vlasy též, z nohavic a kabátce voda mu pokapávala. "Ježíš Marija!" vykřikla Marina a mžikem zmizela pod vodou. - Za dva dni vyplynuly na povrch řeky dvě mrtvoly; byl to rybák s Marinou. Oba měli na hrdle vytlačeny drápy a po těle modřiny. Vodník je zardousil. A lidé si povídali, že Pánbůh potrestal starého rybáře, proč si lépe dceru nevychoval, a pro hrdou Marinu že si přišel vodní pán. Já to také říkám. Pochovali je vedle rybárny, chýši zbořili, a nový rybák si vystavěl obydlí u samé vsi. - Poctivým musí býti rybář a jeho rodina. Takovému nikdy vodník neublíží. Neboj se, Voršilko, vždyť nejsi jako Marina, a otec tvůj také ne jako bývalý rybák pátecký."
Znovu cosi venku zalomozilo, jako by všechna drva na stráni valila se k rybárně, a vody zase tak děsivě hučely, ba děsivěji než dřív.
„Tatíčku, toť hrozná noc," zabědovala Voršilka. „Opatruj, Bože, všecky, jež vichřice zastihla," odpověděl Rokos a do krbu přiložil louče, již si byl vyštípal na zimu z pařezů. Vesele zaplápolal plamének, ale mžikem se zase kalil, jako by chtěl uhasnouti. Ve světnici ticho. Toliko staré, dřevěné hodiny na zdi klapaly a v krbu pokaždé prudčeji zapraskal plamének, když znovu rybák mastný kousek přiložil. Rokos vzal s police, pilku, dláto s kladívkem, přisedl blíže ke světlu a dal se do práce. Zhotovoval novou vazenici.
Voršilka rozevřela na klíně velikou knihu, začala čísti modlitbu proti bouři a větrům, otec si každé slovo opakoval za ní šeptem. Když byla asi uprostřed, zaklepal kdosi na okenici. Voršilka přestala i starý rybák se pozdvihl, a když to znovu zaklepalo, šel otevřít. Nebál se zlodějů! Co by si také popadli u rybáře Rokosa. "Někdo asi v chumelenici pobloudil!" pomyslil si starý a odstrčil dřevěnou závoru. Pozdní poutník oklepával přede dvířkami se sebe sníh; bylť všecek bílý, jako by ho byli v mouce obalili.
„Jen pojďte, příteli, tak můžete učiniti až v síni," pobízel rybák příchozího do světnice. Ani se nezeptav, kdo by to byl, odběhl nazpět a řekl Voršilce, aby připravila mléko, nakrájela chléb, a zase šel vstříc nocležníku, jenž zatím, v síni setřepával bílou kůru s oděvu. Ani hnouti se nechtěl ten sníh: Přimrzl. „Nechte jen, nechte; však na kamnech musí dolů, zatrolenec," smál se Rokos.
„Požehnej a pozdrav Pánbůh!" zahovořil, sejímaje širák, když překročil práh světnice. „Dejž to - dejž," odpověděl rybář. ,,Vítám vás k nám, sundejte plášť, položte na kamna a sedněte. Dalo vám to dnes, viďte? Totě nepohoda, ani se nepamatuji na takovou," hovořil starý a podával mu hrubou židlici, by se posadil.
„Ondřeji," zavolala Voršilka a jediným skokem byla u něho, ale mžikem zas odskočila, zastyděvši se před otcem.
"I na moutě kuši, tys to, hochu? Ani by tě již byl starý Rokos nepoznal. Dlouho jsme tě čekali, ale dnes, věř, že ne. Žes se jen do toho pustil, jde tu o život. - Nu, Voršilko, což ho nepřivítáš? Nestyď se mne, za zdvořilost se nemusí nikdo styděti."
Se sklopenýma očima došla holka k němu a podala, mu ruku. Pevně, div že nevykřikla, stiskl jí jinoch pravici, jež mžikem se rozehřála, ač mu zašlo za nehty a prstův ani dříve již necítil. Rokos mu sejmul s ramenou plášť, vzal širák a obé pověsil na bidlo nad kamny.
„A nyní se posaď. A ty, Voršilko, přines mléko, aby pojedl a potom nám musí Ondřej povídati, kde tak dlouho vězel. Já už myslil, že ti některá z těch vašich holek udělala! . . ." hovořil rybák.
"Vždyť sem teprve nedávno mléko postavila na oheň a za tu chvilku se mi ještě hrnec ani neohřál, dám zatím něco jiného," švitořila Voršila a veběhla do síně. Ale mžikem byla zase ve světničce s chlebem a čerstvým máslem na prkenném talíři.
„Milý strýčku, jsem sirotkem; dnes jsou to dvě neděle, co jsem pochoval matičku " povzdechl si jinoch, „to víte, že bych zde byl jinak dřív." Nemohl chudák pro slzy dál.
„Tak, tak, hochu! to není dobrá novina; ale pomysli si, že tak byla vůle Boží, a bude ti lehčeji. Vím co je to, dobře vím, nikdy na to nezapomenu, a ty také ne," hleděl ho starý potěšiti.
„Hned v září hotovil jsem se na cestu, jakmile jsem pomohl skliditi matičce trochu toho ovsa s ječmenem. Když jsme kosili trávu a uklízeli na loub, nějaký nanic vítr chudinku ofoukl; sotva došla domů se stráně, ulehla a od těch dob nebyla s postele. A nyní nemám, více žádného, jen, jen . . ." a dal se do pláče.
„Nu jen to řekni . . . .jen vás a Voršilku. Neplač, hochu, nepomůže ti to, raději se vždy pomodli, a to více matičce prospěje; však netřeba tě napomínati. Rodička tvá nemusila se báti, když umírala, že si dobře syna nevychovala. Neplač jen, víš, že říkají, když si pro rodiče dítě tuze naříká, že nemohou pokojně v hrobě spáti. U nás budeš míti druhý domov."
„Celou chalupu jsem pronajal kmotrovi, nemohl jsem tam vydržeti, bylo mi tam teskno, že si ani nemůžete pomysliti. - Povídal jsem o vás matince a o Voršilce, ráda slýchala o rybárně na Poohří, zvláště když ležela a nemohla usnouti. Celou zdejší krajinu jsem ji musil vyobraziti a nesu vám strýčku, poslední pozdravení od matičky, a Voršilce . . . požehnání." Šeptem jen pronesl poslední slovo.
Voršilka stála u ohně a bedlivě přikládala, aby brzy bylo mléko vařené. Ani jediné slovo jí neušlo, co Ondřej povídal. A vždycky, když ozářily plaménky její tváře, zástěrkou si je zastřela, slzy utírajíc s nich. Stěží se jen zdržela vzlykání.
„Jez jenom a upokoj se," pobízel Rokos jinocha, „jako doma musíš u nás býti, od srdce ti přejeme, zdá se mi, že jsi se nám tam jaksi odcizil. Nu, však zase přivykneš." „Zaplať Pánbůh," pravil Ondřej, když si byl utřel slzy rukávem, „na statku, kde jsem se v poledne zastavil, přes moc mne nutili, dali mi ještě na cestu; jsou tam dobří lidé. Hned s otcem, když ještě byl živ a chodíval do Čech drátovati, vždy jsme tam bývali na noclehu a on jim musil vypravovati pohádky. Ani pomyšlení nemám dosud."
„Věřím ti, věřím, když srdce bolí, nebývá mnoho chuti, ale trochu polévky ti nebude na škodu, alespoň se zahřeješ." Jen několik lžic pojedl Ondřej, aby neřekli, že darem Božím pohrdá, a když odnesla Voršilka mísu a chléb, usadili se kolem krbu. Rokos na lavici u kamen, Voršilka naproti a uprostřed Ondřej. Musil jim vypravovati o cestě, kde vždy noclehoval, jací to byli lidé a jaké měli zvyky. Rád o tom Rokos slýchával a Voršilka ještě radši. Ani zraků nespustila s Ondřeje. Dnes jí připadal onačejším, než když jej viděla naposled. Hustší byl věnec černých vlasů, jenž lemoval mu snědý obličej, a živěji plály pod vysokým, hlaďounkým čelem dvě jasné oči; avšak k slzám bylo dceři rybářově, když se mu do nich podívala. Povídaly jí, jak je mládci okolo srdce, ač všemožně snažil se to ukrýti. Ani jediný úsměv nepřeletěl mu rty. Nebývá do smíchu dobrému dítěti, když před několika dny poslední hrudu hodilo na rakev matky roditelky; vždyť nikdo mu ji nenahradí na světě, běda, že nikdo ne! Ta matka jinak mluvívá, jinak se usmívá na synáčka. Tak jako ona nikdo nedovede.
Za vypravování přestalo dlátko Rokosovo ve mladém doubci dlabati, hlava šedivá mu klesla na prsa. Nebyl zvyklý dlouho do noci sedávati.
„Nebuď tak smuten, Ondřeji, musila bych s tebou truchliti," těšila jej Voršilka, když zase mu zraky zavlhly.
„Nech mne jen, nechť se vypláču, nikde před lidmi jsem si ještě nepostěžoval, ani nezaplakal, u vás poprvé. Matička říkávala, když otec umřel, a ona dlouho, dlouho plakávala, že se musí člověk vyplakati, jinak že by se utrápil. Se slzami vyjde prý z prsou zármutek," povídal jí Ondřej. - „Věř, kdyby tebe nebylo, nikdy bych byl nešel do Čech, ač jsou u vás dobří lidé a soucit mají s člověkem. Doma bych byl zůstal a každý den chodil na její hrob. Nyní na něm bude asi vše zaváto; ale odhrabal bych sníh, odkryl ten růveček . . . U vás nejsou takové hřbitovy. U toho našeho ční vysoká hora, vyšší než tady ta, na níž jsou ony rozvaliny. Dlouhá je ta stráň, hustým lesem zarostlá, a pod ní u samé zdi vykopali jámu a na provazích spustili dolů prostou, černou rakev; na víku měla bílý kříž . . . A když nastanou sněhy, chumelenice a větry, celý hřbitov zavějí, že není po něm ani památky. Jen někde vyčnívají ze sněhu vrcholky dřevěných křížův; ale ten, jejž já postavil, nikdy nezapadne. Je hodně vyšší než já a silný, že by se musil hezky vítr o něj opříti, aby ho vyvrátil. - Kdy tě zase, matičko, tvůj Ondřej navštíví! Až ledová kůra na tvém hrobě roztaje a skřivánci vyletí z doubravin nade hřbitov, aby jej pozdravili - pak zase bude u tebe dítě tvé a prvosenkami ozdobí lůžko roditelčino!"
„A já věnec jí z našich květin upletu. Víš, jak krásně rostou u nás na břehu a ve stráni; a ty zavěsíš jí jej na kříž, viď že, Ondřeji?"
„Zavěsím, Voršilko, zavěsím," přisvědčil hoch a přivinul dívku na prsa; ale nepolíbil ji; nesluší se synovi, celovati nevěstu, když matku nedávno pochoval.
„Otec ví o všem, miláčku, sám se o tom zmínil, ničeho nenamítal."
Jinoch pevněji děvušku přitiskl na prsa; a slzy, jež vyřinuly se mu s očí, pokropily tvář Voršilčinu, - v jediný splynuly s jejími proud - tak jako duše jejich. „Zůstaneš u nás? Tatíček nám odkáže rybárnu a budeš-li po něm křesejnským rybářem?"
Mládec zase neodpovídal. Venku to tak divoce zarachotilo, jako by rybárna se drtila. Dřevěná zeď, obrácená naproti stráni, strašlivě zaduněla! Až sem se dovalil jakýs kmen, sražený vichrem nahoře, a v řece zase zašplechtalo cos, bezpochyby drvo sřícené. A komínem zahvízdalo cos tak pronikavě, až plamen na krbu uhasl.
„Meluzína" zašeptala Voršilka; šla do truhly pro trochu mouky, v komůrce pootevřela okénko a rozhodila ji do větru.
I starý Rokos se třeskotem probudil. „Totě jako by se rvali dnes pekelníci!" pravil mna si oči a pohlédl na hodiny, jež s jakousi lhostejností ke všemu odměřeně klapaly. "Dvanáct. Pro Pánaboha, děti, tak dlouho již? Že jste mne nezbudili! Za nic již nestojí, když člověk stár, ani vlády nemá nad sebou. Nikdy nepřemohlo spaní starého Rokosa, až letos poprvé. Nu, léta to přinášejí . . . Jdi, Voršilko, pro otep slámy, usteleš hochovi, bez toho již dnes umdlen. To věřím, ta psota i obra schvátí," hovořil rybák vytahuje ze spoda dubové almary, červeně natřené, poslamku, bělounkou jako ten sníh, jehož se venku s nebe jen sypalo. A když přinesla Voršilka otep dlouhé, žitné slámy, rozvázala ji, urovnala, rozestřela poslamku a do hlav položila podušku peřím jako nabitou, řekla „dobrou noc, s Pánembohem!" - políbila otci ruku a odešla do své komůrky.
Dlouho se modlil Ondřej než ulehl, a starému Rokosovi se to líbilo. -
K ránu sice vichřice přestala, i řeka se utišila; ale sněhu bylo tolik, že nebylo možno přes práh přejíti. Ondřej však přece hodlal ven do sněhu, nechtěl obtěžovati hostitele, byl také chud, věděl, jak těžce se ten kousek chleba vydělá, třeba na loďce. Až bude sám pracovati, pak arciť nemusí se zdráhati, ale dosud by se musil styděti.
„U všech všudy, hochu, ani psa dnes nevyženou ven, neřku-li člověka, zůstaneš u nás, dokud se to trochu nezmění. Brzy to asi umrzne, prošlapou pěšiny z vesnice, a pak můžeš jíti." rozhodl Rokos.
Ondřej poslechl, pomohl rybářovi dělati vrše, a mladé ruce jeho dobře to uměly. Vydlabal mu veslo a držadlo u něho tak uměle vyřezal, že se starý nemohl té práci dosti vynadiviti. „Bude to sváteční!" řekl.
Den utekl rychle; k večeru rozštípal Rokos louč na drobné kousky a narovnal plnou ošatku. A když se setmělo, zaplál na krbu plamének. Rokos si sedl na lavici u kamen, naproti Voršilka a Ondřej uprostřed.
„Nu, dnes nám musíš vypravovati, když to tak, hezky umíš; Voršilka mi o tom pověděla. A já budu zase plésti vazenici. Vidíš, tím se zaměstnávám za zimních večerův, a Voršilka čítává mi při tom buď z postily po matce neb tam z té veliké knihy na polici, již jsem zdědil po nebožtíkovi otci a ten zase po dědovi. Povídá se v ní, jak to u nás bývalo za nejdávnějších let. Někdy já sám v ní tak v neděli odpoledne po požehnání říkávám. Skoro každý rybák na Poohří má takovou. - Nu, abych nezapomněl, začni tedy něco," pobízel rybák Ondřeje.
„Ani nevím, strýčku, o čem bych vám povídal. Skoro všechny pohádky pověděl jsem již Voršilce o Talafusu, o Tátoši, o Pikulíkovi, o králi Matěji, o Svatoplukovi ...." „O třech jeho synech a o prutech?" skočila mu Voršilka do řeči. „Jinou."
„Tu tedy. Neslyšela jsem ji ještě a tatíček také ne."
„Před dávnými léty," začal Ondřej, „královal na Velehradě Svatopluk. Až daleko za Kriváň dosahovalo panství jeho. Naše Nitra jej také poslouchala. Ta byla jeho kolébkou. Když sestárl, odevzdal království synu nejstaršímu a mladší dva měli jej poslouchati. Ale synové nezachovali se podle vůle otcovy. "Rádi byste mne poslouchali, až vám bude zle a až bude na mém hrobě tráva růsti; ale potom bude již pozdě. Pamatujte si, že Bůh neposlušné děti trestává." Ale synové přece jednali dle svého. I opustil tedy starý král velehradský dvůr, odešel na horu Zábor u Nitry; koně, jenž ho sem dovezl, probodl, a meč, jímž byl opásán, zaryl hluboko do země, aby ho nikdo nenašel. - S té hory daleko viděti po naší zemi, byl jsem na ní; ale Kriváň přece jen vyšší. - A když tak zabil toho koně a zakopal meč, rozhlédl se po zemi, již šťastnou učinil, i lid, jenž v ní obýval, i syny vlastní, jimž tak veliké dědictví zanechal, tu zjevila se mu náhle panna jakás, s vlasy rozpuštěnými, v zeleném rouše zlatem protkávaném, podkasaná. Sotva že ji uzřel, Svatopluk pokřižoval se, aby mu neuškodila. "Neboj se, králi," řekla mu, "žes byl dobrým vladařem a šťastnou učinil zemi svou i syny vlastní, nikdy na tebe tvůj lid nezapomene. Až se mu nejhůře povede, nechť hledá tvůj meč, jejž jsi zde zakopal, a tím vyžene nepřátele a vrátí se mu staré, blahé časy. Sama povím o něm potomkům tvým. Nyní však jdi k poustevníkům, již bydlí na druhé straně hory, vezmi si jejich roucho, a mezi nimi dotrav dny svého života." Když to pověděla, zmizela. Svatopluk byl jako u vytržení a teprve za chvíli poznal, že mluvil s královnou vil. - Poslechl a odešel na druhou stranu hory k poustevníkům, svlékl své roucho, lesknavou zbroj, a oblékl habit jejich. Dlouho žil mezi nimi, a když síly jeho ochably, přistoupil k mechovému loži, na němž ležel veliký Svatopluk, stařec stříbrovlasý v rouše bílém jako sníh, a pravil k němu: „Neumřeš, Svatopluku, ale budeš spáti dlouhá, dlouhá léta, a až se lidu tvému vrátí zase časy jako za tebe, procitneš, znovu budeš kralovati dlouho, šťastně, a pak teprve se rozpadne tvé tělo v prach."
Svatopluk, nemoha snésti záři kolem starce, jenž u něho stál, zamhouřil oči, a když je zase otevřel, ani zmínky nebylo po dědouškovi, a dvanáct poustevníků stálo kolem něho, modlících se za lehkou jeho smrť. Teprve nyní prohlásil se jim, že je velehradský král. A zase zavřel oči, přišla na něho dřímota, a již jen jako by z pozdálí zaslechl pohřební zpěvy nad tělem svým. Jako by živ byl, posadili jej mniši v jeskyni, zavalili jí velikým kamenem a sotva že zavalili, nad celou stolicí nitranskou a nad Trenčínském zakrvilo se nebe, a Maďaři ubíjeli u Břeclavi Moraváky a slovenský lid. Všecky tři syny Svatoplukovy pobili, celý slovácký kraj zaplavili; ale na horu Zábor nad Nitrou se neodvážili. Svatopluk ve skále tam spal a dosud spí. Až nám bude nejhůře, najdou prý tam jeho meč, a zase obnovena bude říše velehradská a sláva stolice nitranské i hradu Trenčína. - Vidíte, od těch dob je chuda naše země, ani vlastních dětí svých neuživí. Musejí si za hory své pro výdělek."
Ondřej dokončil svou povídku, setřel si s čela pot, horké, veliké krůpěje, a zamyslil se. Ani Voršilka, ani Rokos nepromluvili.
„Od těch dob tedy chodíte do Čech a na Moravu?" zeptal se ho starý po chvíli.
„Od těch dob," smutně odpověděl mladý Slovák-dráteník, svěsil hlavu na prsa a opět se zamyslil.
„To jsem ještě neslyšel! Jakoby to byl tedy boží trest na potomky za otce?" opět se ho zeptal rybák.
„Snad; ale nevím. To vím, že neradi si povídají o bitvě břeclavské na Slovensku, a žádný krajan nevypravuje o ní za hranicemi. Jinde bych toho také nepovídal. Starý Jura ze Záboří na spasení nesmrtelné duše se zaříkal, že je na Záboře jeskyně, v jeskyni Svatopluk král, že čeká lepších dob, že se jednou zase probudí a opět bude kralovati." „Je to smutné, hochu, smutné; ale rád takové věci poslouchám. Nevím, co to, že lidé tak rádi slýchají neveselé; ale když se jich dotknou nehody, pak neradi je snášejí, neradi, Rokos to ví," rozumoval starý rybář hlavou pokyvuje.
„Tak se časy mění a tak tento svět běží!" polo nahlas, polo šeptem pronesl Ondřej poslední verš staré písně slovácké, jež každé dítě v jeho horách zná.
„Dobře umíš vypravovati; ale nyní také já ti musím něco pověděti o našich vodnících. Včera povídal jsem Voršilce o jednom a o Marině; však ona ti toho nezůstane dlužna. - Podivní hoši jsou ti vodníci. I na svatbu chodívají k rybářům, a nemusí se rybák starati o věno dceři nevěstě. Na křest za kmotry se dostavují, a šťastny bývají takové děti. A když hodný rybák umře, i na poslední cestě ho doprovázejí. U vás toho tolik dojista o nich nevědí. - My se jich nebojíme. Mému otci prý často jeden pomáhával, když lovíval ryby, a hnedle měl vždy plnou síť. V rybárnách zhusta bývají hostmi; ale, u mne nebyl ještě žádný. Abych pravdu řekl, nestojím o jejich návštěvy. - Nu, poslouchejte tedy. - Kdesi u Budyně stávala rybárna, ale zpustlejší trochu, než je tahle naše. Když vítr zafičel, vždy rybáka ve světnici navštívil, a rybářka choulívala se do koutka, aby jí nemrazilo, a když pršelo nebo padal sníh, na záhrobci u nich také to cítili. V létě a z jara proseděla vždy rybářka dlouhé večery s rybákem na břehu. Žalovali spolu Pánubohu na tu zlou bídu, co se od nich ani jinam nechtěla hnouti, jako by ji přikovali. Nahmoždili se dost a dost, ale neměli přece nic. Bývá již tak; co je komu souzeno, nezbaví se toho, byť dělal co dělal. Nevím, proč je to, takových věci nerad soudívám. Když také, tak jednou seděli a zase naříkali, octl se před nimi mládenec jakýs, posadil se k nim a lahodným hlasem se jich otázal: "Co si naříkáte, lidičky?" - "Jak bychom si zlatý panáčku, neměli naříkati; od rána do večera pracujeme, leda tu chvilku nyní si odpočineme, a přece jen že se sotva nasytíme," odpověděl rybák. "Nevím, jak bude na stará léta, až nebudu moci veslem vládnouti a žena na trh s rybami. Chudoba, věřte, pane, největší zlo, jež může člověka potkati." Mládenec, jenž seděl naproti nim zrovna nad řekou, pokýval hlavou, přejel si rukou čelo, zamyslil se a za chvilku pravil k nim: "Pomohu vám. Zde z toho sáčku peněz nikdy neubude; sáhnete-li kdy sáhnete, vždy vytáhnete zlaťáky. Ale nesmíte zapomínati, že jste bývali chudými. Sice zle by se vedlo vám." - To pověděl a byl ten tam. Jen na řece dělala se kola, jako by se tam byl někdo potopil. Rybák s rybářkou ani svým očím nevěřili, když zmizel mládenec, a v rukou drželi váček, plný, tak těžký, že jej starý oběma rukama musil pozvednouti. Rozvázali jej, aby se přesvědčili o obsahu. Ale lesk vycházející z nitra je skorem oslepil. Byly to samé nově ražené zlaťáky. "I na moutě kuši," zajásala rybářka, "již nebudeš, táto, musit bráti veslo ani do rukou. Zaplať Pánbůh tomu štědrému dárci." - "Tak, ženo, neříkej; ten, jenž nám je dal, nepotřebuje "zaplať Pánbůh", má jich tolik, že by naši vodu jimi mohl zastaviti. Byl to vodník; což neviděla jsi, jak uklouzl pod vodu?" vysvětloval rybák ženě. "Nechť to byl kdo chtěl, vždy večer se za něho pomodlím před spaním otčenáš." - "Co říkáš, ženo, abychom zkusili, zdali pravdu mluvil?" - "Neuškodí, odpověděla stará a mžikem vyňala plninkou hrst ryzího zlata, a sotva že ruku vytáhla, opět byl váček jak by nabil. - A od toho večera rybář více nerybařil. Hned druhý den šel do města a za nedlouho vypínala se za Budyní nová rybárna o dvojím patře. Všude se divili, jak přišel budyňský rybář k bohatství, ale vrtívali nad tím jeho štěstím hlavou, Hádali, jak se to asi mohlo státi. "Oč, že mu je vodník přinesl," říkali a uhádli. Ale do očí mu to neřekli. - Stará se mermomocí chtěla odstěhovati do města, je prý to tam pohodlnější, ale rybák se nechtěl od řeky ani hnouti. Vyrostl na jejím břehu a také zde umře, odbyl vždy ženu a ta musila takovým důvodům povoliti. Ale nepamatovali si dobře, co jim řekl štědrý dárce naposled. Když přišel žebrák aneb nějaký chuďas, jemuž voda odnesla chatrč, po každé ozývalo se za dveřmi v rybárně: "naděl vás Pánbůh!" - Jediná práce staré byla, že neustále sahala do váčku a blýsknavé peníze ukládala na hromadu a měřila na čtvrtce. - Ale říká se: všeho do času, a je to také svatá pravda. Jednou z večera - zuřila také taková bouře, jako za včerejší noci - přišel k nim žebrák stařeček o berli s mošničkou. Sotva se již dobelhal ke prahu. "Buďte tak dobrý, rybáři, popřejte ubohému přístřeší," prosil chuďas. "Jděte dál, nemáme místa!" odbyl ho rybák-pán. "Deset vás již zde bylo dnes. To bych byl asi brzy na mizině. Nám také zadarmo žádný nic nedá." - "Že nedá? Z čeho postavili jste si novou rybárnu, než z mého měšce, z čehož nastřádali jste si hromadu zlaťáků, než z mého daru?" zahorlil staroušek. - "Z tvého měšce? ha, ha," - zasmál se rybák - "vidíme, vidíme, kde se to v něm vzalo? Pryč od mého prahu; než tě náš Dunaj vyprovodí. To by ještě scházelo, aby lecjaký otrhanec mi mé jmění, jež jsem si mozoly nashromáždil, vyčítal! Povídám ti, jdi po dobrém, nenechám tě zde." - Stařec neodpovídal, podepřel se na berličku a upřeně se zadíval na rybáka. "Dunaji," zahoukala rybářka, starý zahvízdnul a mžikem ozval se štěkot velikého hafana, jejž rybák na žebráka štval. - "Zapomněls, ty bídáku, co ti řekl za večera tehdáž onen mládenec, abys pamatoval sobě, žes také býval chudým, jinak že zle se povede vám? Běda, žes si to nepamatoval," zahřímal dědoušek, zmizel a Oharka zahučela, vystoupla z břehův a ve vodách zahvízdal mužík v zelenavém šatě se zelenými vlasy, že ohluchli rybář s rybářkou a potopili se ve vlnách. Druhý den ani zmínky nebylo po rybárně, daleko ku Labi ji proudy odnesly. - - - A co si u vás povídají o vodnících?" zeptal se Rokos Ondřeje, když dopověděl pohádku.
„U nás si vypravují o vodních pannách - říkají jim víly - "odtušil mladý dráteník. „Však ty také známe, ale věř, o těch nerad povídám. Jsou to pravé diblice, tak hezké, že když je jednou hoch uvidí, musí za nimi a musí, nedá mu to. A víš-li pak, odkud se berou? - Když některá dcera rybářova ztratí zelený věnec, stane se po smrti vodní pannou, a nepřál bych ti, abys je slyšel, když se sejdou s vodníky a svátky drží dole po vodou. Bývá to trochu hůře na řekách než včera. Žádný rybák se na vodu neodváží. Nedělají pak rozdílu, kdo hodný a kdo zlý; šmahem, kde koho lapí, rdousívají!"
„To vím, strýče; v Břeclavské stolici dosud si povídají o Haně rybářovic, jež také ztratila vínek z rozmariny a po smrti stala se vílou. Běda, kdo zaslechne na řece smutný, ale divoký Hanin zpěv:

Rybáři, rybáři na tichém Dunaji, Či jste neviděli můj vínek zelený?"

Do posledního dne prý ho musí hledati na vodách a proto se ptává rybářů, zdali ho nenalezli, a pak je zatahuje hluboko pod vody. - Každý rybák u nás umí píseň o vílách:

„Tam okolo Strečna
Cesta nebezpečná,
Pod zámkom sa skryly
V bielých plachtách Víly.

Na lukach vo Váhu
Často sa kúpajú;
Po poli širokom
Tancúvajíc skokom;

Koho raz pochytia
Tak ho dlůho vrtia,
Až pokial v ich hrsti
Dušu, nevypustí"

„A což jsou, strýče, ty vaše řeky proti proudům v našich stolicích. Jako bystřina ženou se Váh a Nitra dolů na roviny, a hodím-li kámen do jejich vod, s sebou ho nesou a nepustí dřív až v Dunaji. A ryb co je v nich, jako písku v Oharce; ani byste neunesl jednu takovou, věru že ne," vypravoval Ondřej.
"Na moutě pravdu, kdybych nebyl tak stár, šel bych se tam podívat. Já viděl toliko Oharku a Labe u Litoměřic."
"Což to; zvlášť Oharka, ta jde zticha, jako by jí ani nebylo; přebředu ji ani se neumáčím. Tak byste nesměl do Váhu, ten by Vás nesl jako pírko a nevyklouzl byste vlnám jeho. Jinak hřmotí ten náš Váh; když se rozhřmotí, míli ho slyšeti."
„Však naše Oharka je také zlá, dosti zlá. Nezlobí se dlouho, ale když se rozzlobí, nepřeju si toho a ani ty si toho nepřej. Modli se k pánu Bohu, aby byla vždycky tichá."
Dlouho hovořili dnes Rokos s Ondřejem, a když staré hodiny na zdi zaklepaly jedenáct, zase přinesla Voršilka otep dlouhé, žitné slámy, urovnala ji, rozestřela poslamku a do hlav položila podušku. Řekla „dobrou noc", políbila otci ruku a odešla do své komůrky.
Venku bylo jasno; ani zmínka po včerejší bouři. Měsíc stál nad samou rybárnou. Daleko bylo viděti z okénka komůrky Voršilčiny; děvuška si neulehla, toliko odestlala a přistoupila k oknu. Tak se jí dnes líbila ta bílá, širá pláň, již na severu uzavírala řada vrchů, také tak bílých, jako pole, jež zahalena byla čisťounkým příkrovem.
K vrchům, jež bělaly se Voršilce naproti jako duchové, o nichž báje lidu se vypravuje, že v rouše bílém přicházívají v půlnoční hodinu - zahleděla se a zavzdychala. Byly to hluboké vzdechy; takovým nezvykla dosud prsa její. Myslila na Hanu a zachvěla se při pomyšlení tom. - „Veliký to trest! Proč však stíhá jen děti rybářů, či vina jejich větší než ostatcích? Hřích je to, veliký hřích!"- a opět se zachvěla - „ale trest ještě větší. Do soudného dne se plahočiti po řekách, býti lidem na postrach a žíti v nedobré památce v ústech všem i těm, co se ani nepamatovali na dceru rybářovu . . .
Nikdy jí o tom otec nevypravoval; vždyť všecky ty pověsti, jež vznikly v rybárnách a z rybáren se rozšířily okolím, jí povídával. Tak každý rybák činíval, a když nic jiného dětem nezanechal, aspoň měly po něm rybářské pohádky. A byly na to pyšny, že je uměly! Z vesnic, jež ležely na řece, často se scházívali do rybáren, nejen v neděli, ale i za zimních večerův, a rybák chtěj nechtěj musil povídati. Každou zimu byly sice tytéž, ale přece rádi je slýchali. Jen že za rok vždy nějaká přibyla. Zadarmo však rybáři nepovídali. Přinášeli jim bochník chleba, vejce, suché švestky a co bylo.
Rokos také povídával. Ze všech okolních dědin chodívají do křesejnské rybárny na pohádky. Uměl jich také otec Voršilčin nejvíce. Ale když mu Dorotka zemřela, přestali k němu choditi. Nepřál si to také starý. -
Za hezkou teprve chvíli ulehla si Voršilka, ale i ve snu se jí zdálo o Haně.

„Rybáři, rybáři na tichém Dunaji.
Či jste neviděli můj vínek zelený?"

šeptala v dřímotách; zdálo se jí, že sama byla takovou pannou, že jí mocí strhli s hlavy věneček, do vod zahodili a ona že jej do soudného dne musila hledati. Ráno, když vstala, povídala otci, jaké to měla nanic sny. "Kdybys byla tou vílou, nebál bych se tě, na vody bych za tebou šel," smál se jí Ondřej. „A což kdybych ti pak zaryla prsty do hrdla?" hrozila mu Voršilka.
Mlčte o tom, neradno mluviti o věcech takových. Neboj se, Voršilko; Bůh dá, že se toho nedočkáš, a ani ty, Ondřeji. Proto se ti zdálo, že jsme o tom včera povídali. Po druhé budeme na noc o takových věcech mlčeti. Dosud jsi toho neslyšela a dosud jsem ti toho mohl zatajiti."
„Nu, jen si to, tatíčku, nepředkládejte; vždyť se nebojím. Kdo by se snu bál!" vymlouvala dcera Rokosovi jeho starosti.
Po prvé po třech dnech zasvítilo dnes ráno sluníčko. Sotva že vyšlo, navštívily jeho paprsky i rybárnu.
"Nebudu tě zdržovati," pravil starý Ondřejovi, když se chystal na cestu; „chceš-li si nějaký ten peníz vydělati. Ale raději bych byl, abys zůstal u nás tak a v lecčems nám pomohl. Když však chceš, jdi tedy s pánem Bohem, na svátky tě čekáme, navrať se zdráv," podal mu ruku a Voršilka šla za rybárnu kousek s ním, a teprve, když neviděla již širáku a hnědého pláště, vrátila se do rybárny.
Starý Rokos byl přece nějak znepokojen tím holčiným snem. Celé půldne nepromluvil, ani práce mu dnes nešla, Voršilka však na to brzy zapomněla; vždyť si nikomu nedá vzíti s hlavy vínek panenský a proč se tedy děsiti, že by se mohla státi vodníkovou nevěstou!


IV.
Jak se divili křesejnští hoši když viděli toho dráteníka z rybárny, jenž si vykračoval o Boží hod vánoční na velkou! Byl to také junák! Štíhlý jako mladý doubek černé oči se mu jen svítily, a jako havraní péra vinuly se mu až na košili bělounkou, z nejčistšího konopí, lesklé kadeře. Zdaleka bylo mu viděti za kloboučkem kytici zastřenou rouškou smuteční, přes ramena visel mu dolman. hnědý, nový plášť, měl jej po druhé na sobě, a opíral se o lesknavou. stříbrem kovanou hůl, již zdědil po otci. Starý Rokos šel s ním, měl z Ondřeje radost, že mu to tak slušelo, neviděl ho dosud v ,,parádě", vždy jen v tom ošumělém plášti, omoklém klobouku a se sukovitou dřínovkou.
„Jen ať se ta moudrá hlava nezmýlí, větroplachu svěří jediné dítě a hocha ze statku odbude jako podružského." povídal druhům Jíra Votrubův, když šel Rokos s Ondřejem. „Ta Voršilka jako Marina, o níž dosud povídají, že si vybírala, až si přebrala," zase začal Jíra, když si nikdo nevšiml jeho poznámky.
"Jen se nezlob, víme, odkud věje." usmál se Havel Křížův - „tím Voršilku neuděláš ani lepší, ani horší, budeš-li ji pomlouvati. Rád jsi poslouchal, když zpívala pod olšemi. Nevíš, co jsi tehdáž říkával?"
„I mlč ty," durdil se Jíra, "můžeš tam jíti a uvidíš, co ti řekne."
"Zdvořile odbude a nevysmívá se, jako dělávala Marina. A jestli se tobě vysmála. zasloužils toho pro svou hubu," prohodil Matýs z Vítkovic statku. - "Ale to mne mrzí. věřte, že dala přednost cizáku, poběhlíku. Ani domova nemají ti drátaři, a mají-li, žijou v děrách jako krtci. U všech všudy, budeš toho, Voršilo, litovat."
„A přijdeš ještě někdy ráda s pytlem k Jírovi," dopověděl mladý Votruba. „Mýlíš se, Jirko," zarazil jej Pavel Dvořákův, „ta by zajisté raději skočila do vody, než aby šla po žebrotě. Starý Rokos přece tolik jedinému dítěti nastřádal, aby mohlo býti živo, až jej sem odnesou. Víš, co nahromadil peněz za deset let, když pátecký Březina mu nechtěl Lenku dáti?"
„Co se budeme o to, hoši, hádati; však by ji sám Jíra do nebe vychválil, kdyby se naň jen usmála, oč že, Jíro?" pokoušel Havel Votrubu.
„Nezlob mne, Havle, povídám ti, sice budeme v sobě třeba u kostela," osopil se Jirka.
„A potom by tě strčil ryhtář na půl dne do trdlice;" odsekl Havel a tlupa se dala do hlasitého smíchu, až se sousedé, již hovořili opodál, na ně ohlédli.
„Vidíš, Jíro, jak se na tebe táta kouká? Dej pozor, ať nějaké neslízneš, až přijdeš domů," pošeptal mu Matěj. Jíra byl se všech nejmenší a když ho chtěli dobrati, řekli mu, že bývá doma ještě bit.
Votruba zuby jen zaskřípal. "Počkej, ty křivohubko, až se na tebe dostanu," vyhrožoval.
„Řebřík bys si musil přinésti a pak bys na mne mohl." A zase dali se druzí do smíchu, a Jíra vida nezbytí sebral se a šel do kostela; beztoho již začali sezváněti. Ale v kostele viděl zase toho prožluklého dráteníka, a hoši se zase chválně k němu postavili a poštuchovali ho. "Jíro, počkej si na něj. Až Půjdeš domů, vypověz mu." opět šeptal Matěj Votrubovi do ucha. - Je to mládež! Ani v kostele nedali pokoje a Jirka zlosti všecek zmodral. Kdo ví, jestli se jen jediný „otčenáš" dnes pomodlil. - Ale holky se také tuze nemodlily, leckterás mrskla okem po stolici, u níž stál vedle Rokosa dráteník, zabrán ve vřelé modlitby. Ani oko jinam v kostele nepozdvihl mimo na oltář a na kněze. A když šly z kostela, schválně otálely, aby se mohly dobře podívat na Voršilčina ženicha. Ty, co nebyly na velké, vybíhaly ku dvířkám a štěrbinami pokukovaly za Ondřejem, až se jim buchty v troubě popálily a polévka vykypěla. - Škádlivá Bětka z Hůrek schválně si počkala na chlapce a smála se jim, že už nebudou více zpívati:
„Křesejnští mládenci jako v poli kvítí, Když ti jdou z kostela, líčka se jim svítí".
Ale i starým nebylo vhod, že dal rybák přednost dráteníku; zvlášť Votruba, jehož Jirka byl od těch dob, co přišel z rybárny s nepořízenou, jako by mu někdo udělal. Sotva že dnes Rokosa pozdravili. Dobře si toho rybák povšiml, usmál se jen a naschvál tím hlasitěji poděkoval.
Po svátcích zase opustil Ondřej rybárnu a šel po výdělku. Mnoho tím drátováním nevydělal, ale k výživě to postačovalo a při šetrnosti si přece něco zachoval do budoucího hospodářství. Rokos na něm nechtěl ničeho; styděl by se však Ondřej, aby mu také nějakého groše nepřinesl. Chalupu ve svých horách prodá kmotrovi, aby nepřišla do cizích rukou, a tak přece bude míti nějaký ten zános a nepřijde s holýma. -
Ve vrších začínalo již hučeti, dobré znamení, že nastane změna. Ledy na Oharce také popraskovaly a než uplynul týden, projížděl se starý Rokos na hladině čisťounké, jako křišťál průhledné. Letos odešel led beze všeho lomozu, „díky bohu", říkali v pobřežních vískách, „bývá to málokdy". - Přilétali již skřivánkové a brzo za nimi vlaštovičky. Několik jich zakroužilo nad rybárnou, třikrát obletěly Rokosovu chýši, pozdravovaly ji a střelou spustily se pod olšemi na střechu, do starých hnízd. Nalezly je novou slamou vystlané, vždy, když se blížily dny březnové, vyprášil z nich rybák vrabčíky, vyčistil je a upravil zase hostům, již byli asi již na cestách. „Až ty nebudou choditi do rybárny, bude u nás zle", říkával otec Rokosův, a syn si to také pamatoval. „Nikdy jich nevyháněj, aniž jim škoď!" říkával Voršilce; ale nepotřeboval také říkati, vždyť často jim házela do hnízda kousky Božího dárku. Staré samy doletovaly, z rukou braly do zobáčkův a odnášely mláďatům.
Také Ondřej vrátil se již z cesty. Krajané jeho byli skorem všickni pryč, ale jemu se letos jaksi domů nechtělo. Dříve, ač neméně měl Voršilku rád, přece na křídlech vždy spěchal do svých nehostinných hor. Stará matička chudáček ho tam očekávala; mohl se s kým děliti o výděleček z Moravy a z Čech. Jak se těšívala stařenka, když se přiblížilo jaro a Kriváň se z běla do zelena převlékl! Co den chodívala na horu nad vísku, na vysokou, rozzelenalou stráň, kozičky tam pásávala a dvě ovce, a daleko na západ poletovaly oči její, nepřicházel-li již Ondřej synáček. - Ubohá, pochovali ji, hnije již pod zemí a roste na ní tráva, vyrůstá šalvěj a kosatec. Nevidí již Ondřeje.
„Dáte mi, strýče, až se vrátím, Voršilku za ženu?" - zajíkal se Ondřej, když byl na odchodu z rybárny. „Mlčel jsem o tom dosud, nesluší se synovi prositi za ženu po smrti matčině před půl letem a před rokem bráti si ji". Smutný byl dráteníkův hlas. Voršilka se zapýřila, do tváří vstoupila jí krev, a oči si zastřela zástěrkou.
„Rád tě mám, hochu, dobře si tě matička vychovala. nebude se musiti v hrobě obraceti, věru rád, jako vlastního syna", tiše mluvil Rokos, a přál bych si, abys mi oči zatlačil; a což ty, Voršilko?"
"Vy víte, tatíčku", zašeptala holka a klesla mu na prsa.
"Nic nevím, nic, dítě, musíš tak říci před Ondřejem. Chtěla bys s ním býti až do smrti?"
„Až na věky, tatíčku".
„Nuže, děti, pán Bůh vám požehnej". Oba před rybářem klekli, a starému Rokosovi se až oči zarosily. Tak upřímně dojista nepožehnal jemu a jeho Leničce pátecký Březina.
„Ať je vám na spásu a ku blahu nynější okamžik. Nikdy naň, děti, nezapomeňte, nikdy, a kdybyste zapomněly, byl bych radši, abyste odpočívaly na dně Oharčině". Opět se zamlčel Rokos, snad si vzpomněl onoho večera o úmrtní den choti své, kdy hrozil Voršilce, věrna že musí býti zasnoubenci, a opět se zlobil na sebe jako tehdáž. Ba že již potratil hlavu a s hlavou pověstnou moudrosť, které ho tatík učíval a jež mnohým dobře poradila. Zbrázdovatělým, čelem přeletěl mu mrak, ale děti nepozorovaly, co mu hlodá na duši. „Však vím, že toho nebude; kdo se Boha bojí a ctí rodiče, nikdy nezapomene na snubní den" opět začal Rokos. „AŽ se vrátíš z cesty, budeme svatbu strojiti v rybárně. Zatím tě, synu, Bůh provázej".
Ondřej políbil rybákovi ruku, a Voršilka ho šla vyprovodit. Hezký kus cesty šla s ním, až ku dřevěnému kříži, jenž stál vysoko nad Oharkou na stráni. Zde mu dala svěžestný věnec, upletený z prvosenek a chudobek, jež nasbírala v mýtinách. "Polož ho na hrob matičce a čerstvý jej tam dones, ať ti neuvadne." Za široký klobouk připjala mu kytici rozmariny. „Jdi s Bohem, miláčku, a vrať se zdráv." - „A tobě, má Voršilko, ať zase tak růžově kvetou líčka," zašeptal Ondřej a po prvé políbil svou nevěstu. Směl to již, dříve ne; vždyť byla nyní jeho a nikdo mu ji nesmí více vzíti. Jak ho pálily ty její tváře - růžičky, jež kvetly celý rok, a ani jesení, ani sněhovým pokrovem neuvadaly. - Brzy zmizel v hustém křoví, jímž byla stráň nad Oharkou větším dílem porostlá.
A Voršilka nešla domů, sedla si pod dřevěný kříž, vedrem a zimou rozpukaný, a dala se do pláče. Jarní větérek, jenž nahoře na stráni ještě dosti ostře vál, zapřel se o rozviklané dřevo, jež zaskřípalo, až se dívka polekala. Ani nevěděla, proč ji tak ten skřípot poděsil. - Proč leká se holubice i toho nejnepatrnějšího chřestu, i šelestění lupénku? -
Voršilka seděla dnes dlouho na stráni pod křížem; tak milo jí bylo, tak lehko, když těkalo oko její od vísky k vísce, s vrchu navrch, a jí bylo přece potřebí útěchy. Kéž nikdy by si sem nebyla šla pro ni, pod ten provětralý, vedrem a zimou rozpukaný kříž! Zase to tak podivně nad ní zachřestilo za křížem, ohlédla se, ale mžikem zase sklopila oči, tvář její se zaruměnila až do tmava, a osykou se zachvěla.
„Což se ti tak líbí, Voršilko, ta řada hor, že jsi se do nich zahleděla?" ozval se za ní jemný lahodný hlas. - Ale holka neodpovídala; ještě níže na prsa hlavu sklonila. „Arciť je to půvabný obraz, jenž rozestírá se pod námi. Podobného nenajde široko daleko," - pokračoval. - „Odpusť, že jsem se odvážil rušiti tě v dumkách tvých. Ale zjevu tvému nemohl jsem odolati. Připadly mi na mysl povídačky zdejšího lidu o svůdných děvách, jež opouštějí své paláce a obluzují mladou krev. Hleď, nebál bych se takové děvice, věř, až do nejhlubších touní bych za ní šel, Voršilko, proč jen na vesských záhonech kvetou podobné květiny!"
Voršilka již však nedoslechla posledních slov, plaše pohlédla na cizáka, jako hadem uštknuta zastřela si oči a laňkou mladinkou, když zaslechne štěkot chrtů, pádila dolů se stráně. Jen jedenkráte se ohlédla, ale nyní teprve jen letěla a nevyhýbala se ani kamení, ani hloží, jež se jí v cestu stavělo, střelhbitě přehoupla se vždy a neustala, až doběhla na práh chýše otecké. Vlasy se jí rozpustily během a šátek na krku rozvázal. Divně jí vlály ty plavé kadeře větrem; v skutku by byli řekli, kdyby ji tak viděli, že se ta vodní panna spouští dolů do Oharky.
Štěstí, že Rokos byl kdesi na řece. Byl by se zalekl dcery své. Zbledla jako zeď, a oči zíraly kolem pomateně, chvílemi utkvěly na stráni a viděly tam dosud onoho muže - mladíka, a zase si je zástěrou zakrývala; ale nebyla s to, aby se ubránila těch černých, sžíravých hledů, jež vnikaly jí až do hloubí ňader, jako žhavé železo pálíce. Slova mladíkova dosud jí v uších hučela, ne, nehučela, ale zdálo se jí, jako by slyšela jakousi vábivou hudbu, v níž tolik kouzla leží, že unáší nitro svým hlaholem, rozpruzuje krev a divokou vášeň rozpoutává. Marně si uši rukama stiskala, ještě mocněji, svůdněji hučelo jí v nich.
Ani ubohá necítila, že nohy a ruce jí krvácejí, že hluboko v chodidle jí vězí ostrý trn. Pod olšemi na čerstvém svěžím trávníku si usedla, hlavu do něho položila, aby ochladila žár, jímž hořely jí tváře, a zase bělely se jako mráček, jenž vysoko, vysoko plynul nad ní po obloze shlížeje se v tichounké Oharce.
Útrpně klonily nad ní staré olše své hlavy, holé ještě, a větřík, jenž si pohrával jejich větvemi, povídal jim, že onen mladý pán pod křížem Voršilce udělal. Za chvíli teprve, když zadul vítr ostřeji, odfoukl jí s tváře zástěrku a ovanul ji; - jako by ze sna vstala dcera rybářova, plaše zase pohlédla ke stráni. Ale již jen kříž čněl nahoře samoten - střeže stráň a lidi, kteří si pod ní vystavěli obydlí.
Rybák se dosud nevrátil. Voršilka odešla do své komůrky, zavřela okénko, položila hlavu do peřin a plakala, dlouho plakala. Ubohá Voršilka! Proč kanuly jí slzy po tvářích? Že Ondřej odešel, či že podívala se do těch černých, plamenných zraků, jež tak utkvěly na ní pod křížem?
„Proč právě dnes odešel," bědovala dcera rybářova.
„Dnes se mi výborně podařil lov," pravil Rokos, když přišel k večeru. „Plnou síť jsem přinesl, div se nepotrhala, a jaké to rybky! Hezkých pár grošů za ně, Voršilko, stržíme. Každý den kdyby byl takový, brzy bych měl věrtel stříbrných. Ale věř, dítě, nestojím o ně. Dobře se nám vedlo bez nich a bohdá povede. Peníze rušívají domácí pokoj a ten lepší než půl korce zlaťáků. Viď, že mám pravdu, ty křepeličko? - Jak daleko vyprovodila jsi Ondřeje?"
„Pod kříž, tatíčku."
„Nu, nebylas daleko; utři si oči a neplač. Však on se ti zase brzy vrátí, modli se raději, aby se vrátil zdráv . . . "


V.
Nad rybárnou přeletělo již několik neděl, olše, jež kolem dokola jí střehly, rozzelenaly se zase, i vrby po břehu oživil máj a oděl v nový šat.
Jednou odpůldne odvazoval Rokos loďku přivázanou lanem u olše, u té nejmohutnější. - Voršilka mu pomáhala, vynášejíc novou vazenici a vesla z komory. „Hleďte, tatíčku, divoké husy, zrovna nad naší rybárnou," zvolala náhle ukazujíc nahoru, odkudž vyrážel pronikavý křik. Rokos se pozdvihl, a jako bílým mrakem letělo jich hejno nad samými olšemi. Zrovna nad rybárnou ve stráni mezi křovím se usadily. „Chraň nás Bůh, již po třetí letos. Kudy letí všude nesou neštěstí. Je to staré zkušené proroctví," polohlasitě promluvil, mocněji zaryl veslo do vod, a šipkou letěla loďka po řece.
Voršilka usadila se na drn pod olše a šila Ondřejovi svatební košili, uměle ji vyšívajíc červenými a modrými nitkami. Chtěla jej překvapiti. Takovou nosí u nich hoši o svátcích, kdy se nejlépe oblekou. - Došívala ji. Sama měla z toho radost, jak se jí to povedlo. Bude mu slušet, myslila si.


„Bílé husy, bílé,
Vysoko letíte,
Daleko vidíte,
Zatočte se kolem,
Nad milého dvorem."

Tichounce zpívala a olše tajemným šepotem Voršilce přizvukovaly.

„Husička divoká
Letěla s vysoka.
Vypila nám vodu
Z našeho potoka.

Tu čistou vypila,
Tu kalnou nechala.
Co jsem, už holečku,
Pro tebe vystála."

Ani nedopěla, když se rozezvučeny strání slaďounké zvuky; jemňounký jakýs roztoužený hlas je doprovázel. Ale okamžikem proměnil se v temný, tesknuplný zpěv, tak dojemný, že to všemi žílami dívce pod olšemi probíhalo.

„Vyletěla holubička ze skály,
Probudila černé oči ze spaní,
Kdyby byly černé oči nespaly.
Byly by tu holubičku dostaly."

Několikrát zahlaholila slova této písně dolů k rybárně. Zdálo se, že schválně vždy mocněji zavál šibalský větřík, aby je Voršilka doslechla.
Jako přičarovaná seděla dcera rybářova vedle chatrče. Krev se jí hrnula proudy do tváře a zase bělost jako lilije pokryla ji. Opět se tak chvěla jako tehdáž pode křížem, když uzřela ony dvě černé, palčivé oči, jichž žárům sotva ušla do své komůrky. - Chvílemi divěji a divěji se to rozhučelo a mžikem zase tak tiše, tak milostně, že Voršilka košili odložila, jehlu zapíchla do bělounkého pláténka a poslouchala. - A když vše nahoře utichlo, zatesknila. Do noci by se byla od olší sehnula. - Ale již zase jiná milostná píseň zavívala odtamtud. Této však dobře nerozuměla. Byla příliš umělá. „Tak nedovedu já, ani Ondřej ne," pomyslila si.
Arciť, milá to byla píseň, vyzdobená jako marnivá žena, když jí léta upršela a ona si natře tváře líčidlem, cizí kadeře vplete si na holou lebku, pokryje se drahokamy a třeba i zlatohlavem; ale ta tvá, Voršilko, a ta Ondřejova byla krásnější, věř, mnohem krásnější, vycházela ze srdce, a tam ta na stráni nevím odkud. Řekl-li bych, že z nejhlubších útrob samého pekla, pravdu bych snad měl.
A přece tak pozorně Voršilka naslouchala, ani jediný zvuk se jí z paměti nevytratil, a když pěvec na stráni umlkl, sama šepotala si nápěv. Dovedla ho; ale slov si nepamatovala. I otec když přišel, ještě se pohybovaly její rty. Ba i když dnes usnula, zdálo se jí, že slyší onu podivnou hudbu se stráně.
Když ráno vstala, oblékla se, pomodlila a otevřela okénko, aby zase čerstvý vzduch navál do komůrky, zvenčí náhle cosi zazvučelo. - Voršilka vyhlédla, a oči její utkvěly na skvostném nástroji hudebním, jenž pověšen byl asi na okně a otevíráním sletěl do trávy. Vedle lýry ležela krásná kytice, uvitá z nejluznějších kvítků, jaké jen mohou vyrůstati v panských zahradách; až oči jí přecházely, když povšimla si její pestroty. Rychle vyběhla z komůrky a odstrčila závoru; ani okamžik se nerozmýšlela, opatrně zaobalila varyto do zástěrky a kytici zastrčila si za šněrovačku. Mžikem byla zase v komůrce. Právě vycházelo slunce nad Řípem a kdyby červená jeho zář byla mohla proniknouti stěny, řekl bych, že poruměnila líčka Voršilce, jež seděla na stoličce a s patrnou zálibou prohlížela si noční dar.
Kytici postavila do hrnečku s vodou a umístila v okénku mezi svými květinami. Co byly proti této její rozmarina a barvínek; jenž tak nevinně vinul se kolem nádobky a na tyčince do výše! Takovou měla Ondřejovi dáti. „Schovám mu ji, až přijde, za klobouk připnu mu ji o svatbě" - šeptala - „a do těch dob naučím se na strunách i zahraji mu pak:

„Vem si mne, můj milej, vem, vem, vem,
Hodná hospodyňka jsem, jsem, jsem."

Jen dotkla se prsty strun a ony zase tak jako včera se rozhlaholily a dlouho to dunělo, než umřely čarovné zvuky varyta. A kdyby byl Rokos nevolal Voršilku a kravička nehlásila se o snídaní, do poledne by zde byla seděla. Mžikem uschovala lýru do peřin nejspodněji a jakmile jen mohla, odběhla do komůrky; ani vynadívati se nemohla, jak bylo vše vkusně vyzdobeno. Tak se to dřevo svítilo, že samu sebe v něm viděla.
Jen jednou jí zatanulo na mysli, nebylo-li by lépe, aby na varyto přivázala kámen a hodila je do řeky; kytku roztrhala a rozházela do větru. Ale jen jednou na to připadla. Byl to jen jakýs mráček, jenž sotva že se pojevil na modrém nebi, zase se rozplynul.
Vždyť se nebude proto na ni Ondřej hněvati. Nikomu o to neříkala. Alespoň nebude se jí po něm stýskati. Radost mu udělá, až vrátí se do rybárny a ona miláčkovi zahraje.
Když otec odpůldne s čeřenem odešel nahoru k Pátku, zase usedla Voršilka pod olše. Dnes vyšívala Ondřejovi svatební šátek, opět červenými a modrými nitkami; práce však nešla jí tak jako včera. Myslila na onen dar, však více ještě na neznámého dárce, přemítala - přemítala, jehla vypadla jí z ruky a bělounký šátek svezl se na klín.
„Snad by to nebyl on," bezděky zašeptaly růžové rtíky její; vzpomněla si na onoho mladíka s tím černým, sžíravým zrakem - dozajista byl ze zámku a snad i on to včera hrál?
Nachem pobarvila se její tvář, jako klubíčko červených nití, jež kutálelo se po trávě.
„Nepatří ti to," - povídal jí kdos, jakýsi vnitřní hlas - „ani otci ses o tom nezmínila a ještě prohřešila bys se na tom dobrém, tichém Ondřeji. Mohla bys si to odpustiti? Půjdu, pod kříž vše položím, i varyto i kytici. Na ono ať větry hrajou, přivolají snad bývalého majetníka - dárce." Odkvapila do komůrky, vzala kytku z nádobky a ze spoda peřin vyňala varyto. - "Co by si přece jen pomyslil Ondřej, že dary od jiných přijímám," povídala. Hlavu zahalila šátkem, aby ji tak snadno nepoznali, pokropila se svěcenou vodou a vyšla ze síně.
Pestrá kytce beztoho již začínala vadnouti. Ona, již dala Ondřejovi, zajisté se mu dosud zelenala za kloboukem.
„Pojď, Běláčku, se mnou dnes půjdeš, vid že?" pravila Voršilka, a bělák na sáh do výše si vyskočil, že smí vyprovoditi mladou velitelku svou. Tehdáž také si ho měla s sebou vzíti; dozajista by se byl neodvážil k ní onen pán.
Sotva že vyšla, vzenčí okno do světnice zavřela a dvéře dala na řetízek, ozvaly se za ní kroky a bělák divoce zavrčel.
"Bohyně Lada ti, krásná děvo, přejž svých vnad!" oslovil Voršilku příchozí. Týmž okamžikem zazvučely však dole ve trávě struny a dále od nich ležela vadnoucí kytice, Voršilka se ulekla, jako kdyby bylo vedle ní udeřilo; div že neklesla. Zavrávorala na zeď a opřela se o ni.
„Aj, panna také umělkyní?" opět se ozval tentýž hlas, jemný, slaďounký. Slyšela již jej jednou dcera rybářova, tehdáž pode křížem.
„Odpusť, děvo, že polekal jsem tě, nebyl to můj úmysl. Či dar od věrného druha? Arciť, takové dary se co nejvíce ukrývají."
„Pane," vyhrkla ze sebe Voršilka, ale nemohla dále studem a rozpačitostí. "Nebudu déle obtěžovati děvu přítomností svou. Chci na druhý břeh, vodou přece nemohu, prokaž mi službu. . ."
„Musíte, pane, počkat, až otec přijde . . ."
„Ne, kvapím, a lepá přívoznice mi neodepře služeb svých. Nenahraditelné ztráty bych utrpěl, jen hodinu kdybych zameškal."
Voršilka ani neodpověděla, šla ku břehu o odvázala lodici. Mžikem byl na člunu mladý pán, dvorně jí podávaje lýru a kytici, jež byl zdvihl se země. Ale dcera rybářova toho nepřijala, ani očí nepozdvihla. - Co síly měla, zapírala veslo do proudův; ale nechtělo se jí dařiti.
„Promineš, milostenko, okouzlenému půvabem tvým, nevinnou lež, jíž se dopustil. Nehodlám na druhý břeh, věčně bych plouti chtěl s tebou, drahá má, po řece, a na proudech jejích kolébati se v náručí tvé. Nenamáhejme se, poplujeme po proudu, půjde nám to rychleji." Mladík jí vymkl veslo z ruky, a jako rybka jela lodice ku Křesejnu.
"Zadržte, pane, sice se oba potopíme v Oharce. Jsem s to tak učiniti. Svatá Panno, opatruj mne!" zaúpěla Voršilka.
„Já tě, holubičko, budu opatrovati, s nebe je k nám hluboko, a než by strážkyně tvá sletěla, mohli bychom již vodu píti," rouhavě mluvil mladý pán. Pravicí k prudšímu ještě běhu poháněl člun a levicí na prsa mladou dívku přivinul.
„Běláku, běláku," volala Voršilka, ani necítíc planoucích tváří drzce, jenž těsněji a těsněji vinul ji v náruč svou.
Bělák však nečekal volání paní své, bleskem proplul vodou k lodici a jako lítý vřítil se do vnitra. Ale mladý pán též neotálel, vytrhl dlouhý, dvojostrý kordík a napřáhl jej k bodu smrtivému.
„Zakřikni jej! - Aneb mu ponořím ocel až do žaludku."
"Sem pojď, běláku - ke mně!" zasténala Voršilka. Bylo jí líto věrného zvířete, a mladý pán zase zastrčil kord do pochvy.
„Obrátíme se ku tvému domovu, nechci, aby si se trápila a tvé růže změnily se v kvítí, jež roste na hrobech; ale věř, že osten, jejž zabodla jsi do prsou mých očima svýma, nikdo více nevyrve, leda smrť. Pouští bezlidnou bude bez tebe život můj, otcovský zámek chatrčí žebráckou, nebude v něm perly, jíž by se klaněli a jež jediná by jej mohla oslniti leskem báječným. Zrezaví perla v písku, do vod ji větry zanesou, a mládec, jenž ji hledat šel, zahyne hořem, utrápí se." Bědoval s hlavou svěšenou mladý pán a sáhl po varytu. Opět rozezvučely se struny jeho vodami, jež zajisté takových zvuků neslyšely, co tekou od Smrčin údolím do Polabí. Tak tesknobolně se ozývaly, že k pláči až bylo Voršilce. Nevěděla, že také krokodil pláče a kvílí v houštinách jako dítě, omamuje chodce, aby ho přivábil v brloh svůj.
„Vidíš, děvo, tak do smrti bych hrál, do skal bych odešel a umřel bych tam vzpomínaje na dívku z Poohří, na mladou rybářku." Smutně, tak smutně, jak uměl jen, promluvil, když přestal hráti. Zpozoroval v očích Voršilčiných slzy a rty mu přeletěl ďábelský úsměv. Oči jeho, jen sálaly ohněm a žárem, že by se musil každý zachvěti před tím hadím, jeduplným hledem.
Výborný to byl již mistr, ač nemnoho přes dvacet let spočívalo na hlavě jeho! Vzorné asi měl učitele! . . .
„Voršilko, neodpuzuj mne, svévolně jedno srdce usmrtíš. Tak jste vy dívky, zlé, že nikdy nerozumíte příteli, jenž vše by dovedl vám obětovati. V rozmařilosti metáte šípy své, usmrcujete a pak se vysmíváte. Kolik věrných, dobrých životů pro vás pohynulo ! "
Voršilka mu dosud neodpovídala, chvěla se na celém těle, ani necítila se, a na mysl přiletěla jí pohádka o Marině a vodnících.
Slyšela, že povídá o zámku, o pohodlí v něm, o poctě, již jí budou vzdávati, o hodech a radovánkách, a nevěděla, že ji k sobě přivinul; ale nyní přece horké jeho tváře ucítila. Ubohá!
Bělák jen číhal, zdali paní jeho pokyne, aby se vrhl na svůdníka. Ale ta se ani nehýbala a věrné zvíře skučelo, vylo, až to vlny s vrbami po březích opakovaly; ale Voršilka neslyšela.
Pomalu ploula lodička k rybárně, a když byli u břehu, mladý pán se vzchopil, přivázal ji u pařezu a vynesl z ní dívku - bledou jako smrt.
Tváře jí umyl vodou, a modré oči její, tak krásně modré jako charpa, když poprvé v žitě za červnových dnů se rozvije, se otevřely.
„Jsi to ty, Ondřeji?" zašeptala. „Jsem, holubičko, jsem!" „Tak brzo jsi se vrátil?"
„Tak brzo, hrdličko má!" „Budeme svatbu tedy strojiti?"
"Budeme, křepeličko, až se tam ty skály čedičové budou zelenati a pokvetou," vysmívavě jí odpovídal mladý pán. -
„Buď zdráva, drahá má, brzo se vrátím, zítra snad." Sehnul se k ní, ale mžikem se zase vzpřímil, protože líce její byly studené jako led; mladý pán se zachvěl, setřásl to se sebe a prchal nahoru do stráně.
„Ještě mi žádná neodolala; ale u té jsem se toho přece tak brzy nenadál. Divotvorné jsi ty dřevo a vy struny zrovna čarodějnice," zašeptal a na prsa přivinul varyto, až dřevo zapraskalo a struny povolily.- Tahle je růže mezi trním proti ostatním. Věru nestyděl bych se za ni ani na zámku, ani na dvoře. Všude by mi ji záviděli. Ale u čerta, je to přece jen pleva, planý květ a takový utrhnu-li a zevrubněji prohlédnu, obyčejně odhazuji," s jakousi hrdostí hovořil s sebou mladík, dobrý kvítek, podařený.
Nemusila se společnost, jíž náležel, styděti za něho. O rozličných šviháckých příhodách, v nichž on byl hlavním činitelem, mohl by povídati.-
Když se Rokos k večeru vrátil, seděla Voršilka pod olšemi. Shlédnuvši otce, jenž uvazoval opodál loďku, sklopila zrak. Tváře její byly bílé, až do žluta skorem přecházely - jako bývá měsíc, když se pojeví na obloze v úplňku. Vždyť červenavé lístečky na růžích drzá ruka utrhala a rozházela do větru. Aby ji blesk urazil, anebo aby uschla jako větev na stromě!
Tentokráte neběžela otci naproti jako jindy, ani pro síť a pro čeřen, či pro vrše, jež Rokos vždy na noc domů bral. Hrála si s kytkou, skorem uvadlou, pomáčenou jejími slzami; trhala z ní lístek po lístku, rozhazovala je, a vítr roznášel vše po řece; - právě tak to činila jako mladý pán s jejími růžemi, jež však nerostou v sadech a z nichž se také nedělá kytice.
Bělák jí seděl u nohou, tulil se k ní a vrčel. Ale Voršilka ani jednou dnes neřekla: „Běláčku, co pak děláš?" Křečovitě byly sevřeny její rty, jako by je sama Morana byla uzamkla.

„Nevěř, holka, hochu nevěř,
Na řešátku vodu neměř."

Dala se náhle do zpěvu hlasem tak jednotvárným, temným, že se starý Rokos podivného toho hlasu ulekl; tak dosud Voršilku neslyšel.
„Vzpamatuj se přece, holka. Jako bys byla uhranuta! Neviděl tě nikdo?" „Neviděl, tatíčku, neviděl," zase tak jednozvukým hlasem odpověděla a vedla svou dál.

„Nevěř, holka, hochu nevěř,
Na řešátku vodu neměř,"

opakovala, a opět oškubávala lístky z kytice a házela je do řeky. „Voršilko - dítě," pamatoval Rokos dceru svou.
„Vy jste zde, tatíčku! Tak brzo jsem vás nečekala!"
"Já vím, že se mi, ty kuře, ještě zblázníš, a kdo pak mne bude na stará léta těšívat? Nemysli mi pořád na toho Ondřeje; vždyť on se ti neztratí."
Voršilka vstala, šla podojit kravičku, připravit mléko a do mísy chleba nakrájet - tatíčkovi večeři.
Také pes se pozdvihl; ale dnes nevyskakoval tak vesele na rybáka, ani radostí neštěkal, jako jindy dělával.
Teprve ve světnici povšiml si Rokos bledých tváří a začervenalých očí dítěte; ale neptal se po ničem. Vyšel po večeři ven podívat se na řeku, ale ta byla čistá jako pramen, jenž se prýštil z hor křemenem.
Po chvilce vrátil se do světnice; klekl, pomodlil se a ulehl, hodlaje as o půl noci prohlédnouti vazenice a vrše, jež byl odpoledne k Pátku nastavěl.
Voršilka odestlala si také v komůrce, ale nelehla si. Zůstala u okénka, zahleděla se ven do jasné noci; ale kdo ví, viděla-li cos.
Protější vrchy vypadaly v temnomodru nočním jako duchové a běsi, střehoucí utichlou zemi; chvílemi zdálo se, jako by vystupovaly z černavých mlh, kupíce se v děsivé obrazy a mráčky, jež poletovaly na nebi, zde jako bílé labutě tiše, velebně plovoucí po hladině jezerní, tam zase jako zlověstné chmury či postavy báječné potýkajíce se u vespolném zápase.
Ale modré oko Voršilčino ničeho si nevšímalo; pod okénky u samého břehu vypluly náhle divoké kachny, potápěly se a mžikem opět vyjížděly nad vodu.
"Marino, Marino, to jsi ty?" zavolala z komůrky Voršilka - „brzy ti družka přibude, oba pak budeme plovati a lákati hochy ve své paláce, toho černookého nejdříve; ali tak těsně jej k sobě přitisknu, že více nahoru nevyjde," šepotala, klesla nazpět na lůžko a zakryla si oči oběma rukama. .
"Bože můj, Bože můj! Odpustíš mi vinu mou?" zabědovala tak úpěnlivě, tak žaluplně, že to otřáslo celou rybárnou.
I starého otce probudila. Mžikem byl z postele a v komůrce u své dcery. „Voršilko - dítě!," úzkostlivě volal Rokos a na stará prsa přivinul její horkou hlavu.
"Ulehni, dítě, tys ani nedřímla."
"To jste vy, tatíčku?"
"Jsem, dceruško, což pak mne neznáš?"
„Znám, tatíčku -- ale, Bože můj, vy jste míval Voršilku."
„A dosud ji, dítě mám: vždyť ji držím na prsou," prohodil rybák, položil dceru do peřin, sedl si u postele a hlavu si zapřel dlaněmi. Tak vždy sedával, když jakýsi mrak zakalil tichounký život jeho. Ale neplakal.
Voršilka ležela na posteli tiše, ale nedřímala. Mlhy, jež jako síť dosud halily její duši, počaly ponenáhlu vystupovati a rozplývaly se.
„Ondřeji. Ondřeji," zabědovala.
„Nenaříkej, dítě, nepotěšil by se, nalezl-li by Voršilku nemocnou, nestrojili byste svatbu . . ."
„Jak upřímná byla vždy ta slova tvá, prostinká, nehledal jsi jich, abys svedl jimi ubohou - tak tichá, srdečná, a to oko tvé tak čistě na mne hledívalo, nekalilo se, nehořelo tak plamenem jako to jeho. - Ještě to cítím, jak hluboko v prsou mne pálí, jako by oči jeho do srdce hlodaly; však budou ještě hlodati! Spravedlivý Bůh ho potrestá, že tě o Voršilku připravil, že jí zelený vínek ukradl . . . Běda, běda, do soudného dne jej bude hledati nevěsta tvá, jako Hana na Dunaji . . ."
„Kdo, kdo? nebohé dítě!" vyskočil náhle rybák se stoličky vedle postele; modlilť se k Bohorodičce za dceru svou. Štěstí, že byla noc a Voršilka otcovy tváře neviděla. „Bělák vám to, tatíčku, poví, roztrhati ho chtěl; ale já mu nedala, aby ho neprobodl ocelí. Bělák se nehnul a dítě vaše --"
„Nešťastné dítě," zabědoval Rokos. „Pro rány Kristovy!"
„Mlčte, tatíčku, utište se; Ondřej to Voršilce odpustí, a přece budeme svatbu strojiti a nejtučnější parmu chytíte na ten svátek náš, já sama ji upravím, zavařím do octa . . ."
„Pomodli se, Voršilko, a zanech takových myšlének; mne i tebe by o rozum připravily. Zelený vínek nikdo ti nesmí s hlavy strhnouti, dokud Rokos bude žíti. K matičce Tuřanské se pomodli, aby tě zastínila pláštěm svým."
Pak ji přikryl peřinou, hlavu její ovázal šátkem v řečité vodě namočeným a vyšel z komůrky.
Zase zatáhla se mysl Voršilčina černým závojem. Ani nevěděla, že otec odešel. Kdesi odbíjely hodiny; dvanáctá dohučela a Rokos šel nahoru ku Pátku. Volným krokem, s hlavou k zemi sehnutou bral se ku předu. Jindy zpívával:
„Chval každý duch Hospodina", když vyšel si k řece za noci. „Běda ti, dítě, kdyby mělo pravda býti, co jsi mluvila ve snách či v horečném záchvatu. Pak by otec zapomněl, že měl kdy Voršilku. - Ale jdi, starý," vyčítal si po chvíli, „někdo ji uhranul, a to je z toho. Katí oko měls jí udělati anebo na vodu naříkati a omýti jí. Však usne, než se vrátím, a ráno bude bohdá zase dobře. Aby ti to Bůh, holka, dal a starému otci tvému!"
Tichounce plynula Oharka, slavíček, jenž klokotal v rokytí, utichl, když zaslechl kroky v povzdálí; ale za to zakulichal ve stráni sýček, a kmotra sova několikrát po sobě zahoukala.
„Hezká to muzika!" zašeptal Rokos - „ale dnes je mi při ní nějak úzko. U všech ďasů!" A když kousek ušel dál, zase slavíčka zaslechl, pozastavil se a poslouchal. Dlouho poslouchal.
„Rozplakal bych se ještě, a to Rokosovi scházelo. Tak tklivě zpívá ten ptáček, jako když jdou s funusem!" prohodil rybák a až teprve u lodičky, u kořene spráchnivělé vrby přivázané, postanul. Odvázal ji a pustil se k vidlicím, jež vyčnívaly z řeky uprostřed plotu spleteného z proutí a upevněného v pískové řečiště kolíky. Na vidlici upevněna byla kladka, na kladce provaz, na němž dole na dně uvázána byla síť a v ní váček s mlatem - rybí pochoutka. - Zde se zastavil, ani se na loďce nehýbal a veslo zapřel hluboko do řečiště. Chvílemi zazvonil zlehýnka u kladky zvoneček. Nějaké malé rybce zachtělo se lahůdky. Nestála však Rokosovi za to, aby kladku vyhodil do výše. Čekal, ale nedlouho. Pojednou zvonec prudce zazvonil, div se neutrhl, a kladka až k samé vodě se snížila. Opět to trhlo provazem a celým plotem zahýbalo. - Týmže mžikem vytrhl rybák síť; až provaz zapraskal, jak byla naplněna. Dvě veliké štiky a všecky skorem druhy obyvatelů proudův Oharčiných ležely v síti trhajíce ji, že stěží ji jen rybák v rukou udržel. „Zaplať Pán Bůh, zase jste se jednou napálily," zavolal radostně rybák. „Zítra je v Libochovicích trh, opět přibude několik stříbrňáků. Voršilko, hezké ti věno otec dá!"
Vždy pro dítě jen Rokos ukládal grošíčky, nic pro sebe. Ve chvilince uháněla již lodička ke křesejnské rybárně. U zátoky, kde se Oharka zahýbala v roh, málem by se byla potopila; Rokos však byl obratný plavec. Co je na řece, nepřihodila se mu nehoda. - -
Bylo již druhý den odpoledne a Rokos se z trhu nevracel. Měl toho arci skorem plnou loď; ale za celé půldne se přece něco prodá, a křesejnský rybák se tuze se svým zbožím nedražil.
Zase seděla Voršilka pod olšemi, ale dnes ničím se nezabývala, Bělák se svěšenou hlavou jí ležel u nohou. Opět se jí zmocnilo ono bezvládí; zdálo se, že duše její uletěla a tělo že se jen tak světem potácí jako kmen, jehož kořeny okopali a větve osekali do hola.
Rokos dcery nepochopoval. Myslil, že je to dívčí touha, a tu že musí každá přestáti, dřív než se vdá. Vždyť jeho Lenička, když ji otec nechtěl dáti rybáku-žebráku, smrtí by to byla zaplatila. „Nu, však ono to přejde," pravil sám k sobě, když šel do Libochovic. - „A to blouznění včerejší?" - Zavrtěl hlavou a mlčel. - Může proniknouti k zemi třpyt hvězdy, když na celém obzoru široširém spočívají mlhy husté, černošedé? - A duší, již zahalily mraky bouře, která svezla se nepředvídaně na srdce i mysl, nemůže také jiskra vyprysknouti, aby rozehnala tmy. A kdyby vypryskla, podobal by se její svit zapadající hvězdě.
Ani olše dnes nešuměly. Oněměly jako ta dívka, jež seděla pod nimi. Tak mile halilo jejich loubí rybářskou chýši, v níž se dosud tak klidně, tak spokojeně žilo, jako ve skalách, na poušti, kam lidská noha ani nezapáchne, aby drzou rukou ničila svatý mír a vypudila jej. - Ba že bledá byla ta Voršilka! Kam se poděly jedinou nocí růže s jejích tváří, kam zapadl nevinný vábivých očí lesk? Hluboko zapadl, přehluboko, nevyjde již jako slunce, které věčně vychází a věčně zapadá.
„Již zdráva, drahá má, holubičko má?" ozval se náhle zase ten jemný, úlisný hlas mladého pána; dostál slovu, že ji brzy zase navštíví. Dnes obzvláště se nastrojil, hlavu jeho pokrýval černý baret s vlajícím pérem pštrosím, kabátek měl z černého, lesklého aksamitu, tmavý hedvábný pláštík španělský houpal se mu na ramenou, a uzounké spodky byly ze žlutého, tenounkého sukénka. Po boku jeho viselo dlouhé kordisko. Bělák vyskočil, vzpřímil se na zadní nohy a divoce zavyl, vítaje neznámého hosta, Voršilka jako by ze sna probuzena štěkotem psa pozdvihla oči, lehýnká červeň přeletěla líce její, ale mžikem sklopila hlavinku a bohaté pletence vlasů splynuly jí na prsa.
Mladý pán usadil se na trávě vedle ní, pojal ruku její do své, přisedl blížeji a zahleděl se ve tvář Voršilčinu; ale děvuška se ani nepohnula, ni jediným hnutím nedala znáti, že je duše v ní.
Zalekl se toho drzý záletník, pohrdlivě po chvilce se pousmál, odhrnul pláštík s ramenou, sňal varyto, jež se mu houpalo na plecích, tichounce přejel několikráte struny, pak v ně mocně udeřil, až ozvěna dvakrát strání bouřlivé zvuky opakovala. Začal zas onu píseň, jíž předevčírem prostinkou dívku tak omámil.
Jako by blesk projel jí všemi údy, vzchopila se Voršilka; strhla mu svůdný nástroj s ramenou a daleko jím mrštila od sebe, že v mnohé kusy se lýra rozletěla. Mladík uchvátil ji však obrovskou paží, jsa zvířeckou vášní rozhárán, a zase klesla ubohá v bezvládí. - Opět zavyl Bělák, divoce zavyl a střelou seděl na zlosynu. Však týmže mžikem rozlehl se na břehu hrubý hlas, pronikavý, srdcelomný výkřik: „Běda, běda!" zaúpělo to, až se olše kolem rybárny pohnuly. - "Nezdárné dítě! Leničko má! - Pryč, ty chlape bědný, samo peklo tě k nám poslalo."
"Co ty, červe, ty se opovažuješ . . . "- ale nedořekl, musil uskočiti; těžké veslo by mu bylo hlavu rozpoltilo, škoda, že rybák chybil! „Běláku, huš!" křičel Rokos. Jako vzteklý vrhl se rybákův pes na pána; prudká rána otřásla vzduchem, modravý dým zahalil na chvilku okolí, a když se povznesl nad rybárnu, leželo ubohé zvíře v kaluži vlastní krve. Bělák ani nezaštěkl, jen jednou ještě sebou zatrhl. „Zaplatíš mi, bídníče, toho psa," zaječel Rokos a těžkou dřínkovkou vrhl se na vraha Bělákova; opět se zamodral dým, druhá rána sledovala, ale kulka zaryla se v olši, v tu, pod níž ležela Voršilka.
„Vrátíš mi dítě mé!?"
„Nechci je, tam leží; vidíš nevinnou dceru svou? Myslíš, když utrhl jsem květ, že bažím po listí. Ty hlupče, škoda, že ti hlava sešedivěla a přece nepřišels k rozumu." „Padouchu!" opět zahučel rybák, mrštil po něm dřínem, ale nezasáhl ho.
Rokos stál zde chvíli bez hnutí, s rukama křížem založenýma přes prsa a s hlavou svěšenou, asi tak, jako když ukradnou člověku vše, co měl, a ani sousta chleba, ani prášku mu nenechali. - Za chvilku vešel do rybárny, prodlel tam několik okamžikův, a když zase vyšel ven, nesl pod paží uzel a položil ho vedle Voršilky.
„Voršilo" - zavolal otec temným hlasem, „Voršilo" - opakoval. Kalné oči její teprve nyní prozřely.
„Tatíčku!" zaúpěla dívka.
„Nikomu nejsem ode dneška otcem, vstaň a vezmi si věci své. Svázal jsem ti je již. Žádné výčitky ti nebudu činiti; ale zapomeň, žes měla otce, že rybárna za Křesejnem je tvé rodiště, a já také zapomenu, že jsem měl jediné dítě - nezdárné."
Voršilka povstala, opřela se o olši, v níž vězela kulka uchystaná otcovi; pohleděla na otce modrýma svýma očima, zakalenýma, ale dosud vábivýma; vždyť i ta hvězda na nebi vábívá, když se k ní valí hukotem spousty chmur, aby ji zakryly. „Tatíčku, slitování," zasténala.
„Nikomu nejsem otcem, nemohu s tebou pod jedním krovem dlíti. Pryč z rybárny, a nenuť otce, aby ruky své na tebe pozdvihl. Nezvykl tomu Rokos. Zde jsou tvé věci, kus chleba přiložil jsem ti k nim a rybu, již jsi mi uvařila."
Tolik hrozivého spočívalo v těch slovech starého rybáka; věděla Voršilka, že otec nežertuje, ani ji nestraší.
Sehnula se a vzala uzlík do pravice. „S Bohem, tatíčku." A chtěla ruku starci políbiti; ale Rokos ji od sebe odstrčil, šel do rybárny a dvéře zastrčil závorou.
S pláčem opouštěla Voršilka kolébku svou, tu tichou chýši rybářskou, v níž se tak mile, tak spokojeně žilo pod rozložitými olšemi. Jako stín plížila se po strání, vyvržena z krbu otcovského v cizí, zlý, nehostinný svět. Neznala ho, ani lidí v něm, málo mezi nimi bývala. Bála se jich skorem. A nyní musila mezi ně jako žebračka. Tak náhle to na ni přišlo, jako bouře chodívá za letních dnů, když jediný jen mráček pojeví se na čistém nebi, ale mžikem zhoubné černo se rozplývá a vichr drtí záhony, kvítky polamuje, zanáší zemi - kyprou půdu, daleko, a kameny a drvy ničí květnici.
Zlomena byla květina, jež na březích Oharčiných vypučela, lístky z korunky urvala běsovská ruka a stebélko až k zemi se schýlilo. Chudičké jen matičky ruka ji zalévala a přece vypěstovala svěží, luzný květ, takový, jako bývá lilije, na níž ani skvrny nezřívá oko pátravé a zdráhá se takořka ruka utrhnouti ji, aby ověnčila si skráně nevinou. Že zdráhá se? Viděli jste, zdráhala-li se; ruka drzcova ničeho se nehrozí.
Bylo již k večeru, když došla Voršilka pode kříž nahoře na stráni. Usedla na kamenech, zarostlých mechem a drnovím, mezi nimiž zasazen byl kříž.
Slunce zapadalo; rudá jeho zář, poslední, polila rybárnu svou červení a za malou chvilku zastřelo šero oudolinu, již protéká Oharka.
V rybářské chaloupce pode strání nikdo nerozsvítil. Rokos seděl u pevného, dubového stolu. Hlavu měl podepřenou o lokte, těžký dech, jenž vyrážel chvílemi z prsou jeho, povídal, že je dnes starému rybákovi nedobře. Ba že nedobře! Tak mu nebylo, co uzřel Boží svět, zajisté ne. Pryč bylo z ňader rybákových nebe jeho, jež si tak mile v nich vybudovalo stan; pryč ze srdce svatý mír, že se nikdy nevrátí. Nebohý Rokose! Tys růži vypěstoval, že nemůže lépe zahradník své záhony ošetřovati! Cizí ji otrhal, a tys ji vyrval z kořene a vyhodil ven do větru; kam ten ji zanese? Přemýšlel také tak rybák křesejnský? Děsně mu to asi vířilo v prsou.
„Jediné dítě jsi, Rokose, měl a nezvedlo se ti po tobě nebylo a po matce také ne. - Žádné jsi neměl, starochu, nebij tak prudce srdce mé! Brzy dotlučeš, běda ti, kdybys chtělo dlouho ještě žíti!" mručel Rokos. „Co je ten svět a život v něm! Proč mne nehodili do vody, když jsem se narodil? Co má chudý na zemi! - - Nic, Rokose, nic nemá. A přece tak tu chudobu vychvalují; říkají, že klenoty světa marny jsou, bez ceny, čisté srdce, nevinné, to že platí. - Proto tak říkají, aby ta chudina nevstala a nevzala jim ty klenoty a neokusila také jednou, jak je to, míti bohatství a srdce černé, prsa bez citu. - A má-li něco ten chudý, vezmou mu to, ani červené tváře mu nepřejou, a požívá-li pokoje, přijdou a ukradnou mu jej ti bohatí zloději. Však jednou se to strašně vymstí na vás. Rokos toho nedočká; ale přijde to jistě, jako že mne do Křesejna odnesou . . ."
Podivné myšlénky rodily se tomu rybákovi dnes ve hlavě, a když se mu to tam trochu utišilo, dal se do pláče. Jaktěživ na hlas neplakal, ani když ho matka chovávala, vždyť mu říkávala. když povyrostl, že je to kluk dřevěný. Ale čeho zakusil dnes, také nikdy nezkusil. Nikdy nevyhnal vlastní dítě a neodřekl se ho, až dnes poprvé.
Slyšeli jste pláč, zoufanlivý nářek muže, jemuž věk hlavu pobělil, do čela vryl brázdy a zvráskovatěl tvář, sežloutlou, uvadlou již? Nepřejte si slyšeti.
Hezkou chvíli proseděla Voršilka pode křížem; natrhala zeleného doubí, nasbírala kvítků, upletla z nich věnec a zavěsila na kříž. „Až se vrátíš. Ondřeji, do Poohří," smutně zašeptala, „a zastavíš se zde, uvadne snad listí ve věnci a Voršilka tvá také uvadne. Neproklínej jí, pomodli se za ni, aby jí Bůh odpustil. Každý lístek ve věnci, každý kvítek na něm jedna slza pokropila, horká, palčivá. To dřevo zde ti poví, že Voršilka jej pověsila Ondřejovi na památku. Ono ti jej uchová, třeba uvadlý. - Ty nezapomeneš na ni, vím to, povídej otci o dceři, že není vinna, věř, že není. Vždyť ty květy, jež jsem natrhala a upletla do věnce, také za to nemohou, že jsem je utrhala. Otče můj, otče můj . . . S Bohem, ty chýše, vy olše zelené! Noc zakryje hanbu mou, a až se rozední, budu již daleko, kde mne lidé neznají."
Dole v rybárně zavrzly dvéře; vystoupila z nich černá, nevysoká postava. „Tatíčku," zaúpělo vzduchem se stráně od kříže; ale mžikem zmizel zase Rokos ve dveřích, opět je zastrčil - před vlastním dítětem, kdyby se snad vrátilo. Tvrdý otec!
Strání, jež téměř od Pátku až po Budyň tvoří pravý Oharčin břeh, kmitala se šerem nočním ženština a pod paží nesla uzel. Hvězdy ukazovaly jí cestu do světa.


VI.
Byl opět úmrtní den Leničky Rokosovy. Ráno vytáhl rybák z almary sváteční šat, oblékl dlouhý, tmavomodrý kabát, natáhl žluté zvěřinky, vzal červenavou vestu, na hlavu posadil si pangrotku a šel do kostela. Dal na modlení za dobrou choť, za celý živý i mrtvý rod, po mši svaté usedl na nizounký hrob a hlavu si opět zapřel do dlaní; pangrotku položil vedle do trávy.
„Pozdrav vás Bůh, Rokose!" ozval se vedle něho stařeček v dlouhém, černém rouše.
„Dejž to Bůh, velebný pane!" odpověděl rybák, „mám toho zapotřebí." „Nu, coč pak? - Stýská se vám, již na tom světě?"
„Ba, věru, že stýská; když jsou zde léta a hlava začne šedivěti, nic není již po člověku."
„Pravda že, pravda; ale vám oslazuje stará léta Voršilka - dobré dítě!" „Oslazuje, velebný pane; jako pelyněk oslazuje - hodné dítě," zahovořil Rokos podivným zvukem. - „Té bylo by také lépe, aby ji ryby hlodaly v mém revíru."
"Neprohřešujte se, otče, a k tomu dnes. Divno je mi, že jsem ji neviděl v kostele." „Velebný pane, divnější by vám bylo, kdybyste se dověděl, - ale ne, ani slova o ní více, zneuctil bych, ty dobrá matko, tvůj hrob, a ty bys nemohla spáti. Nemám již dcery. Hodná má Voršilka umřela."
„Pravda-li, co se proslýchá? I ke mně se to doneslo, že jste . . . Nu, dnes je bez toho pro vás sváteční den, nechtěl byste mne navštíviti? Třeba hned."
Nerad, ale aby velebnému pánu, jehož si přece tak vážil, neodřekl, vstal, posadil si pangrotku na hlavu a šel s panem farářem.
Bylo již poledne, když se vracel starý Rokos do své rybárny. Zvolna kráčel po břehu jako by kroky počítal. Ruce měl založené křížem přes prsa a hlavu svěsenou. Nešlo mu nějak do hlavy, co pan farář povídal.
„Že jsem se přenáhlil a to dobré dítě tuze přísně, ani prý ne jako otec, potrestal . . Velebný pane, tomu Rokos lépe rozumí. Vy umíte dobře kázati a lidi napomínati; ale škoda, že bída, již oni musejí trpěti, netkne se také vás. Někdy ani zdání nemáte o svízelích, jež nás stíhají. - Poctivě to myslí ten kněz, věru poctivě, a kdyby byl na mém místě a měl mou rybárnu, kdo ví, zdali by nejednal právě tak. - Napomínati, jak má -člověk jednati, když se na něho svezou bouře, a trpěti zla a psoty, jež ony přinášejí, je takový rozdíl, jako žíti v ráji a v pekle. Váží si vás, velebný pane, starý Rokos; ale co vy jste mu radil, nikdy neudělá. - Voda, jež teče k vaší faře, také se nikdy neobrátí - "
Když přišel domů, svlékl kabát, zatopil, uvařil si rybí polévku, a když se najedl, sedl si k řece pod olše, hlavu zase si opřel o dlaně a přemítal. Celé půldne tak vydržel. Už se sešeřilo a starý Rokos dosud seděl pod olšemi. Tichounce plynula mu Oharka pod nohama; jako křišťál průhledná byla její hladina. Dnes rok zde také seděl; ale kruh myšlének jeho, v nichž se pohyboval od mladých let, kdy přišel k rozumu a naučil se rozeznávati, během jediného měsíce se rozkotal, a zdálo se, jako by nemohl duch proniknouti těmi zříceninami ku světlu a jasně prozírati. Dnes zcela jinak myslil jiné názory utvořila si jeho duše, nové náhledy vznikaly ve hlavě jeho, sílily a mohutněly. - Či lépe viděla duše jeho na těch rumech - svobodněji dýchala, vyrušena jsouc z dlouholetého klidu, jako sestárlý sokol, uvyklý na mříže, když divokým letem je rozrazil a ulétá v modrou nedohlednou výš? Sami suďte!
Kdo dříve Rokosa znal, nebyl by nyní po řeči jeho řekl, že to tendýž rybák křesejnský.
„Ta chudoba zlá!" mluvil starý polonahlas, „říkají, že je to vřed ve společnosti, myslí, že ten, jemuž matka, když se narodil, nedala tolarů, aby si jimi hrál od prvních dnů, navykl si již hleděti na budoucí blaho své - není člověkem. A běda, že chudý sám navyká podobným řečem a věří jim! Jak by také nevěřil; vždyť to roste s dítětem, otupí je, když vyroste v jinocha či muže tak, že se plazí před bídným lesklým kovem, a ony, jež měří stříbrňáky na věrtele, zbožňuje. - Že se plazí před grošem, Rokose? Musí se plaziti, chce-li býti živ. Musí zavříti oči, aby neviděl potupný úsměv, když mluví pán o robotníku, musí sehnouti bedra, a kdyby se vzpouzel, hůře než zvířeti by se mu vedlo. - Jdi, ty stará - ty moudrá hlavo, tam do toho zámku, žaluj na svůdníka, jenž ti ukradl svatý pokoj z rybárny, jenž pokálel tvou čest, o jediné dítě tě připravil, a uvidíš, co ti řeknou. Psy tě vyštvou ze zámku, vysmějí se ti aneb ještě zavrou kamsi do sklepa, a myslíš, že tě polituje ten chudý lid, s nímž tě nouze do jedné třídy postavila? - Dobře tak tomu rybákovi, řekne ještě, proč se stará o jiné věci, než o své ryby, a s pány si zahrává. - S vlky vyjou a nevzpomenou, že sami patří k ovcím, jimž vlnu stříhávají rok co rok. - Kdy spadne ti, lide můj, bělmo s očí? Dlouho, velmi dlouho, Rokose, to bude trvati, dříve musí býti hodně utýrán, až na tuk využitkován, než pozná vlastní hodnotu - - - Co platno je ti, Rokose, rozumování? -- Tvé dítě, tu dobrou Voršilku, nikdo již ti nevrátí. - Víš-li o tom, Leničko? Sotva víš; v té říši, již ty obýváš, není rozdílu jako na naší zemi. Tam pod věnci věčně zelenými tráví chudoba ctnostná blahé dny, ani se jí nezdá o našich bídách . . . Ale kolik jich z té chudiny dobude si vavřínů vítězových? - Mlč, Rokose, sehni šíji a trp. Těš se, že až umřeš, lepších dostane se ti dob. Dost trpkých dnů jsi zažil; sestarals pod jejich břemenem. Pod tou poslední ranou také neklesneš; byla sice nejprudší. - Věř, Leničko, kdyby pevná jako mramor nebyla víra má, že tě uzřím zase a snad i ji - na světě nechci viděti ono dítě nezvedené, nechť lituje vinu a ucítí její tíž, ku pokání je celého života třeba --- kdes ví, zdali bych dnes seděl zde?"
A také nešel rybák žalovat do zámku. Věděl, že by nepořídil ničeho a ještě si utrpěl posměchu. Aby tam odhaloval skvrnu svého dítěte a roznášel ji, k tomu byl příliš hrd.
Rybaření si již tak nehleděl. K čemu by to také dělal? Nikomu nic nemusí nechati, nikomu na věno střádati a svůj starý život přece dovede udržet. Z peněz, jež měl pro Voršilku nastřádané, nevzal ani jediného. Měl je uložené pod prahem; ale také ani jediného k nim nepřidal. „Věděla o nich. Až umru, a zví-li o mé smrti a přijde na pohřeb, může si je vzíti. Pro ni schovával jsem jeden ke druhému, pro ni ať zůstanou. Za mého živobytí však jich nedostane."
Starý Rokos vyhýbal se i lidem, věděl, že mu mají za zlé, jak naložil s Voršilkou. Kdo to jen asi vynesl? Ona sama sotva. Či pán ze zámku se pochlubil hrdinským skutkem svým? - Jako skrze prsty pohlíželi na něho. Někteří potupně se usmáli, když uzřeli křesejnského rybáka, a za zády si povídali, že nemohl starého a dceru pán Bůh lépe potrestat. „Ani jeden z našich nebyl jí vhod, a drátaře, poběhlíka, přijali s otevřenou náručí. Dobře jim tak. Sám zlý duch zaslepil marnivou rybařici a oloupil ji o vínek. Žádný neví, zdali to byl se zámku pán; možno, že se vodník přestrojil, jako tehdáž, když si přišel pro Marinu," byla jedna řeč po okolí. A křížem znamenali si čela, když musili kolem rybárny. "Uhlídáte, že bídný konec vezme Voršila," předpovídali.
Dobře posoudil Rokos ten prostý lid. Věděl, že nemá soucitu a proto že až na dno musí vypiti poháry hořkých let a svízelů, než pozná sama sebe. -
„Víte-li pak, že pan farář vyobcoval Rokose z osady, že nesmí ani ke zpovědi, ani ke stolu Božímu? Schválně si jej po mši svaté zavolal, a měli jste ho vidět, jak šel domů z fary, jako kdyby se byl v Oharce vykoupal. Jindy si vykračoval jako páv, kohoutil se šlápl-li mu někdo přes příč, a nyní zkrotl pojednou. Ale pán Bůh ví, koho má navštíviti! Vypravoval hůrecký Votruba v neděli sousedům, kteří sešli se u Kosíka na drobet chmelového.
„A já zase slyšel že prý mladého pána lákal do rybárny sám, až mu udělal. Proto prý musila Voršilka pryč. Páni ji nechtěli trpěti, a uhlídáte, že co nevidět postěhuje se i starý. V posledních časech hezky rozčepýřil, šlo mu k duhu; vždy za jednu noc utrží tolik, co já za celý týden. Kdy podaří se mi prodati ten korec obilí? Stříbrňák je u mne tak řídký, jako bílá vrána v háji, a on prý jich má na věrtele," vykládal Plivák; odkašlal si a podíval se do džbánku tak hluboko, že v něm nezbylo ani kapičky. Patrně mu za řeči v hrdle vyschlo.
"Můj Jiří byl mu sprostý, nu, co si přál, dostal. Nechť je to již pravda nebo ne, že mladý pán si zašel na návštěvu do rybárny sám, starému Rokosovi tu ostudu přeju," liboval si Votruba. - „To ho tedy ani nepochovají na hřbitově a hranu mu také nebudou zvoniti. Za to bych nevzal nevím co." „Již tomu tak; na jeho pohřeb nepůjdeme,"- tvrdil také Plivák. „Přišla s tím k nám stará Bezinková a co toho ještě napovídala! Ani jsem tomu sám nechtěl uvěřiti. Však vám to poví matka sama. Nemám již na to takovou pamět."
Náhle otevřely se u hospody dvéře a jakýs pán vrazil do světnice. „To věřím, střeva zde zalívat a pak stěžujete si na robotu? - Což nevíte, že máte vstáti a čepice smeknouti, když sem vejde váš pán? Musím vás to naučit, neohrabanci!" a počal jezditi po zádech sedláků bičíkem, že tito jako slepice schlípeni vybíhali ze šenkovny, aby některého z nich nedal ještě na noc do šatlavy. Kus citu, že jsou muži, neprobudilo se v nich, bičík ho ještě více umrtvil, a přece se jen smáli rybákovi a říkali, dobře mu tak za jeho hrdost. A oni nebyli hrdými a zajisté by se jim bylo lépe nevedlo, kdyby také taková Voršilka byla v jejich statcích vykvetla.
„Líná sběr," - huboval mladý pán a popraskoval si bičíkem, jako by ještě hledal hřbety hůreckých - "Zítra zaspí a přijdou pozdě na pole; nebude se jim chtíti z pelechů. Však je naučím!" smál se, a šenkýř čepičku v rukou drmole, připlížil se do světnice, jak uměl nejpokorněji.
„Co ráčí poroučeti milostpán?" sotva jej bylo slyšeti.
„Abys těch robů zde již netrpěl,- sice by se zle vedlo i dětem tvým. Hezké prý holky máš. Nu, ukaž mi je přec. Či myslíš, že jsem přijel k vám nadarmo - na tvé kvasnice?" „Šly nažít, milostpane, kravám jetele."
„V neděli se chodívá, ty troupe, do práce? - I faráře musím u nich zastávat." Zase zašvihl bičík povětřím a odrazil se o Kosíkovu kazajku. - „Modliti se mají v neděli, celičkou neděli, když nemohou o všední den. Ani Boha to nectí a pak se mají báti svého pána. Ale za to vám ručím, že vás naučím způsobům - holoto nezvedená." Opět zapráskl bičíkem; ale tentokráte vyšel na dvůr, vsedl na kůň a jel do druhé vesnice zrovna zase do hospody. Panské choutky jsou rozličné. Páni mívají často dlouhý čas a musejí si ho krátiti.
Když odejel a bičík ve světnici nehvízdal, proklínal Kosík celý svět, aby čerti vzali ty pány, a sousedé se zase pomalu trousili na návštěvu: ale Rokosa přece nenechali na pokoji. Ubohý lide! -
Opět nastal podzimek. S vrchů vál již zase chladný vítr říjnový a olše u rybárny sežloutly, jako by byly dostaly žloutenici.
Dnes zase tak fičelo, chvílemi zvedly se hromádky listí do výše, hezky vysoko je vítr vyvířil, a když letěly dolů, zadul do nich opětně, zakroužil jimi, a jako čalouny pokryl se kus Oharky uvadlým lupením, a když slunce zapadávalo, zdálo se, že střecha rybárny za Křesejnem zlatohlavem je pokryta. - Tak bývá ve vším. Z daleka vás to vábí, okouzluje, ale když blížeji přihlédneme, nevrle odvracíme zrak - sklamáni.
Před rybárnou seděl starý Rokos, jako by se ho větrů šlehání ani netýkalo. Tváře se mu rozpálily, jako by na ně vrhalo slunce za vedra letního nejprudší paprsky. Ale z dnešního zadumání by ho byl ani sebe ostřejší vítr nevytrhl.
"Dej pán Bůh, dobrý večer, strýčku Rokose," promluvil kdosi před ním jasným zvukem, ale rybák neslyšel. Vždyť ani nevěděl, že se olše až k zemi sklánějí, jak se o ně prudký vítr opíral.
Tatáž slova opětoval před ním ještě jednou mladík, vytáhlý jako mladý doubec, přes prsa měl přehozený hustý z hnědé látky plášť a v ruce širák svíral.
„Na věky amen; dejž to pán Bůh." odvětil Rokos a pozdvihl hlavu. - „Nečekal jsem tě, chlapče, dnes, věru ne. Pustils se v takový nečas. Nu, pojď do světnice, dám ti, co mám, mnoho toho není."
„Strýčku . . ."
„Mlč, hochu, mlč, vím, co říci chceš." „Snad není Voršilka . . ."
„Utiš se, Ondřeji, a pojď; vždyť nejsi dítě, ale hnedle již muž, chudý, jemuž matka nezanechala ničeho, leda dobré jméno, a takový se neleká. A leká-li se, není dobrý muž. - Br, toť to fičí, ani jsem si toho nepovšiml. Mám rybku smaženou a kus uvařené."
Tiše s hlavou sklopenou šel za starochem Ondřej do světnice. Nebylo mu dobře okolo srdce. Ani se mu do jídla nechtělo, ač neměl dnes v ústech. Nikde se nezastavil, ve čtyři hodiny vstal a nesedl. Hezký kus cesty urazil.
„Ale strýče, snad neumřela Voršilka?" zajíkl se.
„Ba, že nám, hochu, umřela; ale musím ti to vysvětlili. Zdá se mi, že bys hned nerozuměl. Řekl jsem jí, aby si šla hledat jiného otce, nalezne-li jej kde. Svět prý je veliký. Poslouchej: v máji všude všecko kvete, i ty olše naše se zelenají, ale její vínek uvadl. Rozumíš? - Uvadl."
Mladému dráteníku se oči zakalily, slzy vyprýštily mu z nich, ale slova nepromluvil. „Brzy na tebe zapomněla, hladké tváře, třeba byly bledé, vyžilé jako žluťák na louce, více se jí zalíbily. Nyní víš dost, a zato ji Rokos z rybárny vyhnal. - Jsi, hochu, svoboden, byl bych si tě do naší rybárny přál, ale pánům nebyl by vhod Ondřej, Rokosův nástupce. Holek je hezkých dost, nekaž si pro ni mladá léta, ani toho nezaslouží."
„Vy jste ji, otče, vyhnal, tu dobrou, tichou Voršilku?" promluvil za chvíli jinoch. „Neměl jste ji tak trestati, ale jeho, svůdníka," a při těch slovech zaleskly se mu oči jako dva plaménky a ruka sáhla po holi.
„Chudý nemůže trestati pána ze zámku, špatně by pochodil; těm vše dovoleno. Slyšíš, Ondřeji? Vše, a proto je také nech. Nepovím ti, který to byl. Je-li jaký Bůh, a já pevně věřím, že je, ten jej potrestá sám, lépe dozajista, než by toho dovedla ruka tvá. Nech jej, ať hřeší dále, a pak tím citelněji se dotkne bídníka trest."
„Co platno, otče, vždy potom a nikdy hned ? Dříve má trestati, okamžitě po činu, aby takový kletec nerušil pokoje mezi lidmi a nečinil je nešťastnými," zahorlil Ondřej.
„Tomu On, milý hochu, lépe rozumí. Dlouho jsem o tom přemítal; ale k těm pravým koncům jsem nemohl nikdy dojíti."
„Strýčku, i kleslou Voršilku bych si vzal, nestyděl bych se za ni."
"Ale v rybárně nesměl bys s ní bydleti. Pak zase já bych se musel vystěhovati. Já, Rokos, rybák křesejnský!"
„Po jiné se, strýče, nebudu ohlédati; tak jako ji nemohl bych míti žádnou rád." „Hleď, abys na ni zapomněl. Já také se učím zapomínati, a daří se mi to. Já ji také, chlapče, míval rád; ale nemluvme o tom. - Nikomu nejsem více otcem, žádné dcery nemám. Ta umřela, slyšíš, Ondřeji?"
„Však ji naleznu a až se s ní vrátím, zase nám požehnáte. Odpustíte Voršilce?" „Ani slova více, neznáš Rokosa. Co si rybák křesejnský umínil, ani vlasu na tom nezmění, kdyby se i krov měl nad ním sřítiti. - Co by tomu lidé řekli? - Po těch mi nic není, o jejich úsudky již dávno se nestarám."
„Otče, jen si na ni vzpomeňte . . ."
„Mlč, hochu, ani slova, a nevzbouři darmo mou starou krev. Věř, ta by se tak brzo neusadila. Či chceš, aby musil někdy starý otec slýchati, že jsi se stal nešťastným jeho dítětem, že zdviháš, co jiný odhodil? Člověk nemůže nikdy za sebe státi, Ondřeji!"
„Můžete si něco podobného mysliti na . . ." Ale starý Rokos již Ondřeje neslyšel. Vyběhl ven do větru. Zase to v něm počalo vříti. Zabouchl dveřmi, až to hnulo celou rybárnou.
Ondřej odešel, volným krokem šel z rybárny, neustále se ohlížeje, zdali ho rybák nazpět nezavolá. Ale Rokos stál na břehu jako zarytec, poslouchaje, co mu vlny, jež se větrem na hladině tvořily, povídají. Byly také nestejny, jedna větší, druhá menší, ta zmizela mžikem, ona zase vyrůstala, jako by Rokosovi hrozila, a jiná šipkou letěla proudem. - - „Tak je na té vodě jako u lidí. Snad to po chvíli přece musí býti," mluvil potichu a skorem zapomněl, že byl Ondřej u něho. Mimovolně zahleděl se nahoru proti proudům. Začernala se mu tam na břehu lidská postava, jak se každým krokem obracela k rybárně zpět.
,,Jdi, chlapče, jdi a nevracej se! Je to první mrak, jímž lidé zastřeli mladý život tvůj. Dejž Bůh, aby to byl poslední . . ."
Rokos byl věru rád, že již je Ondřej pryč. Toho okamžiku se bál. Bylo mu líto mladého srdce jeho. -
Ondřejovi mizela poznenáhlu křesejnská rybárna. Zde poprvé uzřel květinu, jež ráj mu mohla učiniti ze života, když zemřela matička, a než se vrátil, cizí mu ji utrhl. Onen věnec na kříži zajisté ona pověsila na památku. Ten, jejž poslala na hrob matičce, uvadl dříve, než ho tam donesl, a kytku již mu připjala za klobouk, vítr zanesl do řeky. - „Uhlídám-li ji kdy? Tak rád bych ji na prsa přivinul, na vše zapomněl a do řeky zahodil minulost, aby s vodou její daleko odplynula, Voršilko má!"
Děsně zahučely vlny Oharčiny, až se jich Ondřej ulekl a od řeky popošel. Vše prodal doma po žatvě, hezkých peněz utržil a na křídlech letěl do Poohří. - Kdyby byl nikdy nešel do té rybárny za Křesejnem! Mohl býti již stuhlý a ležeti kdesi na hřbitově. Zmrzl by byl tehdáž. - „Či mám jíti vyhledat svůdníka a vypořádat se s ním?" - vybuchl náhle jeho hněv. „Našel bych ho, kdybych jej měl do smrti hledati. Však není daleko, nechť ví, co je to, nedal-li Bůh statku člověku, jiných darů mu naděliv, a okraden-li je o ně." Zase mu tak oči vzplanuly a tvář jeho se krví zalila; ale týmže mžikem pojevil se mu na mysli hřbitov pode strání a na hřbitově u zdi dřevěný křížek a nevysoký rov travou zarostlý. Potom urychlil krok proti vodě . . . Za několik okamžiků zmizel v blizounkých porostlinách.
Rokos se však od těch dob se světem rozkmotřil na dobro. Žil jen pro sebe a pro ryby ve svém revíru. Co stojí však rybárna, neměly tyto takových časů jako nyní, i z jiných okresů se k němu nastěhovaly; věděly, že rybák Rokos sestárnul, nestaví více vrše a vazenice, a že nechodí na trh do Libochovic s nákladem.
Lidé znenáhla na rybáka zapomněli, a umlkly časem i pověsti, jež kolovaly o dceři jeho po okolí. Jednou navštívil jej v rybárně velebný pán, ale nepozdržel se tam dlouho.
„Tvrdá je to hlava, neústupná jako z ocele," povídal si po cestě stařeček, když se vracel do fary. „Ale neškodilo by několik takových na naše zlé, prohnilé časy." Byl to dobrý stařeček, ten velebný pán!


VII.
Druhý štědrý den trávil Rokos samoten, a druhý svatvečer před Božím hodem se přiblížil. - Venku se prášil sníh, první za letošní zimy. Všecka krajina bělala se hebounkým příkrovem.
Večer urovnal rybák na krbu louč. Když se hezky setmělo, zapálil ji, a vesele vyšlehnul plamének, osvítil jasně světnici.
Trudně to v ní vypadalo; bylo znáti, že ruka ženská zde nevládne. Police zatažena pavučinami jako závojem a stěny začazeny; ale jinak se tu nezměnilo ničeho. Staré, dřevěné hodiny dosud klapaly tak jednotvárně jako před léty.
Chudinkou měl Rokos večeři, ryby, jako každý den - celý rok se postil, jiného nepožil. Ani dnes mu nenadělil Ježíšek ničeho; ale přece mu to chutnalo, jako nejlepší postní lahůdka na stole boháčově. Celý den neměl nic v ústech, přísně zachovávaje půst.
Když se nasytil, sňal zbytky se stolu a dal je do truhlíku; k ránu mu toho zbylo dost. Otevřel modlitby a modlil se v nich „na štědrý večer". A když se domodlil, zavřel knihu, hlavu si zapřel o ruce a popustil uzdu myšlénkám. Ten večer dnešní, jehož hvězdy tak jasně zářily jako tehdáž nad Betlémem tolik úvah mu poskytoval.
,,Vždyť to dítě, Rokose, bylo také chudinké a nyní celý svět je velebí. Také trpělo, trnité byly cesty jeho, a když povyrostlo, mužně jimi kráčelo, tak jako kdyby samé růže mu byly na nich vyrůstaly. On nečinil v lidech rozdílu a že nyní to činí ti, již chlubí se býti jeho stoupenci, ctiteli Ježíška novorozeňátka, jejich je chyba, jejich hřích. On se stydí za takové křesťany. Ty také trpěl jsi již dost, ale pomni na něho a více dovedeš trpěti."
Těš se jen, těš, ty stařečku, co jiného by ti mělo býti v tom životě útěchou než víra tvá! Blaze tobě, žes si ji zachoval čistou, ryzou, jako matka tvá tě jí učila.
„Hleď, Rokose" - pokračoval rybák - "to svaté dítě dnes každou chýšku navštíví, alespoň ono je k tobě spravedlivo, a až přijdeš k němu tam nahoru, také tě pohostí a jiných darů přinese tobě, než jakých podává svět." -
Bylo již hezky pozdě v noci, asi k jedenácté. Kdosi zaklepal tichounce na okenici - po druhé prudčeji. Starý povstal otevřel okno a vyhlédl. Jakási žena stála u zdi s dítětem na rukou.
„Tatíčku," zavolala, - „odpusťte dceři své."
„Nemám dcery, nikomu nejsem otcem," temně odpověděl stařec a zase zavřel okenici. Venku ozval se dětský pláč, pronikavý, úpěnlivý. „Tatíčku, odpusťte alespoň holčičce, ta nic nezavinila, chudinka. Tatíčku!" Zase to zaklepalo na okenici.
Starý Rokos seděl u stolu; oheň na krbu již vyhasl. Slza po slze řinula se mu z očí.
Opět popošel k oknu, otevřel okenici, ani nepromluvil, vzal dítě ženě z rukou a zase zavřel po tichu. Ubožátko zaplakalo, tetelilo se zimou a mrazem.
„Tatíčku," zavolala zvenčí žena, ale stařec již neotevíral.
„Tedy tebe mi Ježíšek nadělil, přijmu tě, dítě, jsi plod hříchu, ale ty za nic nemůžeš, jen uživím-li tě."
Rokos v krbu rozsvítil, přisedl k ohni, pohlédl na dítě, jež se na něho usmálo a dosahovalo po jeho ústech. Slza z oka dědečkova pokropila mu líčka, červené jako růžičky.
„Celá jako Voršilka bývala," zašeptal a přitiskl ji k ústům, až chudinka zaplakala. „Musím tě, ty červe, míti rád, a pro tebe i matce odpustím."
Zase šel k oknu a otevřel okenici. „Voršilko," zavolal do noci; ale nikdo stařečkovi neodpovídal. Jen děťátko zaplakalo po matičce.
V Křesejně zvonili na půlnoční.
„Bezpochyby že šla do kostela. Také půjdu, sobě přivedu dítě a tobě matičku. Bože můj," zavzdechl si, snad ho napadlo, že se přece prohřešila neměl tak dceru trestati. Vzal s postele podušku, rozložil ji na stůl, zavinul do ní dítě a sám oblekl sváteční dlouhý, temnomodrý kabát. „Ale vždyť tě nemohu nechati samotné," zahovořil pojednou. Děťátko se usmívalo, opět vztahovalo po něm ručinky. Dědeček se k němu sehnul, líbal je a tvářičky jeho smáčel slzami, jako by růžičky na nich zaléval. -
Jakási žena projížděla se Oharkou, až ku Křesejnu dojížděla, a když dojela téměř až k samému hřbitovu, zase zarejdovala zpět. Lidé, již šli na půlnoční, ji zcela dobře viděli.
Krásná byla to dnešní noc. Nebylo pamětníků podobné. Zdálo se, že v den se proměnila, jako tehdáž, když pěli andělé v oblacích: „Sláva Bohu na výsostech a na zemi pokoj lidem dobré vůle!"
Měsíc stál nad samou strání, a nově padlý sníh leskl se v bledé záři jeho jako čištěné stříbro.
„Marina je to! Slyšíte, jak zpívá? Běda, kdo ji první uzřel, zajisté dne a roku se nedočká," ozvala se dívka zahalená v šat, nejblíže stojící u hřbitovní zdi.
„Voršilka rybářovic, hleďte, jak zahýbá k rybárně," s jakousi hrůzou povídala družka její.

„Rybáři, rybáři na tichém Dunaji.
Či jste neviděli můj vínek zelený?"

Až na hřbitov donesly vlny Oharčiny žaluplný zpěv.
Po druhé rozhlaholily se zvony křesejnské a mžikem se kostel naplnil. Nikdo nechtěl ještě jednou uzříti Voršilku, nevěstu Vodníkovu.
Starý Rokos na půlnoční nešel. Zahleděl se na to děťátko, jež mu Ježíšek nadělil. Nebyl to více ten tvrdý rybák křesejnský. Měl ho viděti dnes pan farář, zajisté by byl přišel o Rokosovi k lepšímu úsudku. Dítě se smálo, štěbetalo cosi a hladilo jeho bělounké vlásky, jež jediným rokem mu pobělely jako sníh, který venku napadl.
Pak vzal stařeček robátko na klín, hovořil s ním a umlkl - usnul, stříbrozvuký hlásek holčičky byl mu ukolébavkou. A dítě pořád si hrálo s jeho vlasy, smálo se, a dědoušek jeho stále podřimoval - zdálo se mu, že letí jeho duše kamsi nahoru, že vidí Leničku. Náhle mu klesla hlava nazpět a dítě zaplakalo -
Za chvilku otevřely se dvéře - na krbu hořela ještě louč - žena v rouše rozedraném překročila práh, vrhla se k nohám stařečkovi uchopila jeho ruku a ke rtům ji přitiskla. „Tatíčku!" vyklouzlo jí z úst tak vroucně, tak přítulně, jako bývá hrdliččin hlas v podvečer - "volal jste mne, odpustil jste mi?"
Ale Rokos mlčel, ani jedinká žilka v ruce jeho se nepohnula. Žena pohlédla vzhůru na hlavu rybákovu, jež byla opřena o kamna, a z vlnících se prsou mladé ženy vydral se výkřik, že se olše venku před rybárnou zatřásly a sesypaly se sebe nový sníh.
Dítě na klíně dědečkově se usmálo, a když vidělo, že se matka dala do pláče, také zaplakalo.
Stařeček seděl tiše jako přimrazen s hlavou nazpět o kamna opřenou. Oči hleděly do stropu, zkameněly, ústa byla křečovitě sevřena a srdce - přede chvílí - dotlouklo. Dvakráte mu nadělil Ježíšek; ale ten druhý dar byl zajisté stařečkovi milejším. Zase byl u své Leničky a tam odtud mu ji žádná smrt nevyrve; vždyť nikdo v té říši neumírá . .
Voršilka stála vedle otce mlčky a občas přiložila do krbu louč.
Dítě pořád si hrálo s dědouškem, smálo se těm bílým, velikým knoflíkům na kabátě a dosahovalo po bělounkých vlasech stařečkových, ale nemohlo tak vysoko dosáhnouti.
I šátek na krku mu rozvázalo, vestu rozepjalo . . . Blažený ten dětský věk, první sen v životě lidském a poslední!
Lidé šli z půlnoční. „Hleďte: v rybárně dosud světlo. Což nebyl dnes Rokos v kostele? Toť něco podivného!" povídal hůrecký Kříž. „Musíme se tam podívati. Což kdyby se snad rozstonal? Nikdo mu neposlouží, a umřel by, chuďas, jako němá tvář."
„Sám si to udělal," mudroval Votruba, „rozum mu přerostl a s takovým, člověkem vždy to na konci nedobře dopadne. Nikam nepůjdu."
"A já také ne," přizvukoval mu Plivák - „aby nás ještě odtamtud vystrčil. Věřte, braši, u Rokosa by to nebylo nic divného, byť i mu bylo sebe hůř, aby nevstal z postele a neukázal nám dvéře."
„Půjdu sám, podíváme se tam s Havlem. Nevíte, že dnes štědrý večer, vy berani? Že máte každému odpustiti? A rybák vám přece nic neudělal; proč máte proti němu takové záští?" káral hůrecký Kříž. Ještě několik sousedů přidružilo se k němu a dali se pode stráň k rybárně.
Ale Votruba a Plivák s Kosíkem vedli svou. „Raději si ulehneme, bez toho mne už zebou nohy. Rokos mi jaktěživ neudělal nic dobrého a dcera jeho ještě ostudu. Nač bych se já tedy staral o něho?" odůvodňoval Votruba své jednání.
„Každý by mi musil troupů nadati," vykládal Kosík svému společníku. Ale ten jej sotva poslouchal. Votrubovi se již cestou oči zavíraly, šel skoro jen po paměti; pouze když hlouběji kdes do sněhu zakopl, protřel si zrak a viděl, že se Horka teprve na vršku černají.
Brzy dorazil Kříž se sousedy k rybárně. Okenice byla otevřena. Tiše, že ani nebylo slyšeti kročejů, přiblížili se až k samé zdi a nahlédli do vnitra; u kamen na lavici s hlavou nazpět pokleslou seděl Rokos, jakés dítě držel v náručí, hrálo si s blýskavými knoflíky na jeho kabátě, a naproti němu stála žena v rozedraném oděvu. Rozpuštěné vlasy v bujných pletencích vinuly se jí ramenama, byla bledá jako smrt, oči její polo otevřené bez hnutí pozíraly na starce. A ruce měla spuštěné v klín.
Jediný pohled vysvětlil jim vše. „Půjdeme tam a dceři pomůžeme odnésti otce na postel. „A ty, stará, dojdi domů a uchystej něco chudákům," pravil Kříž a šel s ostatními do síně.
Jediný Havel Křížův zůstal u okna. Míval tak rád Voršilku, a ještě dnes by si ji byl vzal a přivedl otci nevěstu. Slušela jí ta barva umrlčí. Viděl, jak se hbitě sehnula, zdálo se, že stařečka políbila, z rukou mu dítě vzala. Viděl, jak se jí oči zaleskly, tvář zaruměnila, a jak mžikem byla ze světnice na břehu. Nezáblo ji to, ani nohou necítila. A ještě hbitěji octla se se břehu v lodičce a větrem hnala se proudy po řece ke kostelíčku křesejnskému. Vlasy jí divě vlály nočním větérkem a divěji ještě zněla píseň její: "Rybáři, rybáři -"
Havel neotálel však, druhou lodici odvázala pustil se za Voršilkou. Ta mu již přijížděla naproti a zase pěla onu píseň Hany z Podunají.
„Voršilko," zavolal na ni hoch.
„Jdu již, jdu, pane," odpovídala. "Jen rychle, ty králi vod, líbí se mi to tam dole. pojď si pro nevěstu - volá tě již - i pro její dítě."
„Neznáš mne, Voršilko?"
„Znám tě, pane, znám, jsi králem na Oharce a přišels si pro dceru rybákovu." „Neboj se mne, což neznáš Havla, jenž chodíval s tebou do školy a na lukách pásával? Nepamatuješ se, jakým písním jsi mne učívala? Dosud je umím!"
„Pamatuji, jak jsi mi o těch černých očích pěl." a mocněji zapřela pravicí veslo do proudův a levicí dítě přitiskla na prsa.

Rybáři, rybáři, na tichému Dunaji"
---------------------------------

Další slova zanikla pod vodou.
Však i druhá lodice byla prázdna.
Prudkým skokem vrhl se Havel do řeky. Bylť výborný plavec, ale marně hledal Voršilku. Hluboko do křišťálových paláců zanesl si vodník nevěstu svou s dítětem. „Spasiž ji, Bože!" zavzdychl hoch, když vylezl na břeh. Voda se z něho jen řinula. Když vešel do rybárny ležel již starý Rokos na posteli ve svátečním obleku, a pozdní hosté kolem lůžka modlili se za něho.
"Kýho-li ďasa, Havle, snad jsi se dnes nevykoupal jako dělají Rusové o třech králích?" otázal se příchozího starý Kříž.
„Ba že vykoupal, otče, ale Voršilku jsem nezachránil; nepřežila dlouho Rokosa." „Pán Bůh s námi!"
„I s dítětem?"
Havel jen hlavou zakýval a obrátil se od krbu s obličejem do stínu, aby mu neviděli do očí.
„Měls štěstí, hochu, že tě s sebou nepotopila. Nebyla to již Voršilka, ale její duch," - vykládal starý Dvořák. - „Vodní víla stala se z ní, na mrtvého otce se přišla podívat a dítě přinesla s sebou. Proto projížděla se před dvanáctou po Oharce. Byla to píseň pohřební, již otci svému zpívala, a vy jste slyšeli něco o rybářích na Dunaji. To vám udělala. Vidíte, vidíte! Bezpochyby měls, Havle, s sebou nějakou svěcenou věc a proto k tobě moci neměla."
Havel nechal Dvořáka vyprávěti a osušoval si šaty při krbu.
Za nedlouho nebylo ani živé duše v rybárně. I oheň vyhasl. Nikdo více nepřiložil na doutnající uhlíky louč.
Ráno, když šli lidé z jitřní, viděli splývati pod rybárnou na Oharce ženu s dítětem. Pevně je přitiskla na srdce, aby jí je ani po smrti neurvali; vynesli ji, uložili do rybárny na postel vedle rybáka a dítě dali do prostřed.
Druhý den o „koledu" přijel k rybárně vůz, z něhož sňali dvě rakve natřené černou barvou. Do jedné položili Rokosa, do druhé Voršilku s dítětem . . . Jen tři muži šli za vozem: Křížův Havel, starý a hrobník. Časně z rána, ještě než zvonili, odbyl si pan farář funus, vykropil hrob, do něhož otce s dcerou i vnučkou položili, u samé hřbitovní zdi pod zvonicí v koutečku. A po mši svaté pomodlil se velebný pán za nebožtíky zadarmo. Byli chudí. - A mnozí ještě na pana faráře žehrali, že prý rybák s dcerou nepatřili na hřbitov.


VIII.
Rybárna od těch dob zpustla. Za živý svět by tam byl nikdo nepřenocoval; říkali, že dcera rybářova se do ní za noci vracívá. Ale jakýs, dráteník, jenž se tam po čase usadil, mnoho si z těch lidských povídaček nedělal. Byl to Ondřej lidé ho již ani neznali. Kdo by jej byl také poznal. Co byl naposled v kostelíku křesejnském, stal se z něho stařeček. Voršilku našel teprve na hřbitově. Ptal se jednou, když zašel do zdejší krajiny, čí je tam u zvonice ten nový hrob, i pověděli mu, že Rokosův a jeho dcery s dítětem.- Šel, klekl si na něm, pomodlil se a slzy z jeho očí pokropily uvadlou, sežloutlou trávu; ale nerozzelenaly ji. Vždyť do toho koutečka ani Boží slunéčko nezasvítilo, nikdo si nevšímal osamotnělého rovu pod zvonicí křesejnskou. Rybák neměl přátel, a ti, kteří o něm alespoň dobře smýšleli, brzy na něho zapomněli. Chudičké bylo lůžko jeho, nejchudší ze všech.
A když se pomodlil Ondřej za Voršilku a za Rokosa, zeptal se hrobníka na jejich smrť.
„Se starým jsem chodil do školy, míval jsem ho rád, ač zlí jazykové mnoho nekalého o něm povídali a více ještě o nešťastné dceři jeho. A také jsem si došel do rybárny pro něho. Já a jeden soused se synem šli jsme za vozem, jenž odvážel rybáka a jeho rod do mé dědiny!" dokončil hrobař zprávu o Rokosovi křesejnském a podívav se na Ondřeje, ostře pohleděl mu do očí a do tváře; ale neříkal mu nic a neptal se ho po ničem.
Se zvlhlým zrakem opustil dráteník hřbitov a ze hřbitova zaměřil přímo k rybárně.
„Daleko šel sis pro neštěstí; ale člověk neví, co jej čeká, a kdyby věděl, neubrání se tomu," pravil hrobník za ním.
Neveselo bylo v rybárně. Dvéře otevřeny do kořán; okny fičel do světnice vítr, u stropu mezi trámy nadělaly si vlaštovice hnízda a na střeše usadil se čáp.
V komůrce Voršilčině dosud to vypadalo jako tehdáž, když ji opustila. Ani sem od těch dob noha lidská nevkročila, až dnes poprvé. Na vystlané posteli červenaly se čisťounké peřiny, jako by teprve nedávno byly vyprány. Věnu nevěstinu se to zde podobalo. U hlav visel na stěně obrázek - Voršilčina patronka. Ondřej jí jej přinesl ze svých hor. Na posteli ležela košile z nejčistšího konopí, červenými a modrými nitkami vyšívaná, a vedle šátek kapesní, taktéž vyzdobený červenomodrým vyšíváním.
„Přece mi tedy něco po ní zůstalo, nikdo se k tomu nehlásí. - Usadíš se zde, Ondřeji," umínil si dráteník, a již nebyla prázdna rybárna za Křesejnem.
Lidé se jí však přece děsili; říkali, že vidí vždy za noci na lodičce Voršilku s děťátkem a že zase pěje onu píseň o rybářích, jako tehdáž o štědrý večer před půlnoční.
Mnohá léta zde Ondřej žil, skorem půl století, ale neviděl ani neslyšel ničeho. A kdyby byl viděl a slyšel, nebyl by se Voršilky bál; kdo ví, zdali by se byl nepustil vlnami k ní, aby ho unesla do těch svých skrýší hluboko pod vodu?
Bláhovci, myslili, že to zpívá Voršilka! On sám pěl pěvánky své domoviny, nejraději o podťaté bříze:
„Zoťali brezu,
Už ju vezú,
Už chlapci na ňu
Něpolezú. - -

Už se ta breza
Nezelená,
Už je i tade
Odvezena.

Plakali chlapci
I děvčata.
Že je ta breza
Ta zoťata . . .

Po letech opět kopal hrobař v koutečku u zvonice hrob - dráteníkovi z křesejnské rybárny. Přivezli jej na košinovém voze, na rakvi seděli hrobník s oráčem. Kněz vykropil odpoledne hrob a pomodlil se za zemřelého "otčenáš a zdrávas". Jediný hrobník, syn onoho, jenž zahrabal Rokosa, také již zletilý, začal: „chléb náš vezdejší" a „Svatá Maria".
Pan farář svlékl v sakristii obřadní roucho; nešel však rovnou cestou do fary, nýbrž zastavil se u hrobníka.
„Tedy že mrtev?"
"Ano, velebný pane," odpovídal hrobař pozdvihnuv se od práce. - „Leží v rybárně. Vyjel prý si včera k večeru na lov a zabloudil až na naši stráň. Z dubin zahoukala sova, kůň se vzepjal a bleskem byl dole před rybárnou. Zpřerážel si nohy a pán zlomil vaz. Myslivci odnesli jej zatím do chatrče a nalezli tam také umrlce již tlejícího. Byl to ten, jejž jsme právě pochovali. Byl asi již dlouho mrtev. Však jste také ráčil znát dráteníka Ondřeje z křesejnské rybárny a také ráčíte věděti, proč zpustla rybárna a jak že se v ní usadil !"
„Také, také, Stehlíku - samé nedobré zprávy." „Oběma dejž Bůh lehké odpočinutí."
„A nebeské království," doplnil přání hrobníkovo velebný pán a šel do fary. Čekal již na něho posel ze zámku.
„Ondřej již je tam," - mručel Stehlík nahazuje plné lopáče hlíny na rakev dráteníkovu - „ale ten zhoubce štěstí jeho sotva. Můj Bože! Oba byli v jedné světnici, tak tiše vedle sebe. Já vím, že si to před léty pán nepomyslil, když vkradl se k rybářovům a tu holku zhanobil. Ubohá! Proč ji to nebe také trestalo? Nepřál bych si ji v noci viděti na řece s dítětem. Nebojím se, jsem mezi umrlci jako doma; ale věru nepřál bych si toho."
„Stehlíku, máte přijíti do zámku a otevřít hrobku, ještě dnes, aby vyvětrala," oznamoval mu panský mušketýr.
„Hned, jak budu hotov zde," odsekl nevrle hrobník.
„Nezapomenout. - Tu holotu žebráckou jste mohl hoditi do řeky, nač se s tím trmáceti."
„Člověk jako člověk!" - zahorlil Stehlík. „Však tebe také nevynesli ještě ze zámku. Kdo ví, kde tě zakopají. To sotva že k pánům přičuchne, zapomíná, že sám je také z chudého pytle. - - Zatra . . . odpusť mně pán Bůh hříchy! Ještě člověka pokouší."
Mušketýr zaskřípal zuby a odtáhl.
Když zaházel Stehlík jámu a narovnal rov, zasadil v kyprou půdu tři keře kosatce; jeden do hlav, jeden do prostřed a jeden do nohou. Na Rokosově hrobu se také tři keře zelenaly; ale Leninčin rostl k nepoznání.
Rybárna za Křesejnem vymizela. Vichřice a vody se o ni postaraly, aby nezůstalo po ní ani pohádky. Ale Voršilka, nevěsta vodníkova, leckdys vypluje prý za jasných nocí na řeku s dítětem a zazpívá:
"Rybáři, rybáři, na tichém Dunaji.
Či jste neviděli můj vínek zelený?"

Na věčné časy prý ho musí hledati jako Hana, o níž po té bouřlivé noci jí vypravoval Ondřej, dráteník - a lákati chlapce, aby jí ho hledali, a rdousiti, když ho nenaleznou.


IX.
Smutně hlaholily pátecké zvony, daleko oudolím rozlehly se tesklivé zvuky jejich až k vrchům, jež vroubí z pozdálí levý Oharčin břeh, zaletěly, odrazily se o ně a potom dál a dále letěly větrem okolo strmých, čedičových skal a ještě dále zanikaly.
Pátkem nesli na hřbitov utopence. Nebáli se Pátečtí, že až za letních dnů budou zvoniti na mračna, nerozeženou jich, když zvoní hrana utopenci. Vystrojili mu slavný pohřeb, že ani starci nepamatovali hlučnějšího. Celá ves i z okolních dědin přišli na pohřeb. Veliký dav lidu doprovázel ubožáka.
Dvanáct družiček neslo žlutou, ověnčenou rakev. Na víku houpal se chochol mysliveckého klobouku a podél leskla se poboční zbraň. Chvílemi zahráli hudebníci smuteční pochod, a leckteré dívce, jež nesly Vojtíška, zavlhlo oko; chudák nepomyslil, když si s ní zadupal na pouti o sousedskou, že v téhodnu ho ponesou do studeného hrobu.
Byly také ty družičky nejhezčí dívky z celého okolí. Nadarmo nezpívali o nich hoši:

„Ty pátecký kostelíčku
Stojíš na pěkném vršíčku!
Vycházejí panny z tebe
Jako andělové z nebe. "

„Vojtíšek přišel si domů pro smrt. Takových svátků se ani nenadál. Pevně ho Sevřela Voršila v náruč. Kolem boků měl zamodralé pruhy a na šíji prsty, hluboko zaryté do masa," vyprávěla kmotra Vobořilka sousedce.
„Bylť přece voják a zajisté ne ponejprv ve vodě. Ale té nikdo ještě neodolal. Opět, zdá se mi, vrátila se v náš kraj. Pomoz pán Bůh a matička Kristova! Není to poslední," bědovala Nebeská.
„Je tu opět její čas," - tvrdila Vobořilka. „Co si jen ta stará počne, viděla jste ji? Vlasy s hlavy si trhala, jako zběsilá běhala u řeky, proklínala Voršilku až hrozno poslouchat: - Ale ta za to nemůže, sama by již měla ráda pokoje."
„Modliti se mají za ni spíše a ne ubohé zlořečiti!" litovala Voršilku pátecká rybářka.
A okolím rozneslo se větrem, že se zase objevila na Oharce rybářova Voršila, opět že láká jinochy do proudův, rdousí je a vyhazuje pak na povrch vln. Vojtíška prý také přivinula ke hrudi tak pevně, že se jí nevymkl.
Poslední hrudy zaduněly nad rakví Vojtěchovou, a když hrobník urovnal rov ještě do hřebene a sebral si osudné své nářadí, zůstala stará Madlenka na hrobě jedináčka, této chlouby starých svých let, samotinká. Když zakopával Bezchvál Vojtíška, jako bez ducha zde seděla, neplakala; dávno jí vyschly již slzy, a teprve když odešel, vypukla v děsné bědování. Vždyť ztratila miláčka, urvala jí ho ta kletá Voršila; dávno asi nekochala již v objetí takového ženicha. Bylť všecek nebožtík táta, také tak vyrostlý, štíhlý jako topol a hezký jako panenka, -
„Vidíte tamhle Madlenu?" zavolal Vašík Kokšův na starého, jenž uklízel před rybárnou talíře a čistil lžíce po hostech, již se byli u něho zastavili na rybách vařených a smažených.
Pátecký rybák se pozdvihl, a na Oharčině břehu kmitala se stará žena, vlasy si rvala a divoce lomila rukama. Opět proklínala ubohou Voršilku, až Bůh bránil. „Domů pojď, chlapče," křikl Kokeš na Vašíka. Hošík poslechl, a rybák raději
zavřel dvéře i u síně, aby toho neslyšel.
„Podivná sudba vládne srdcem lidu. Viníky pokojně nechává v hrobě spát, oběti jejich však ještě po staletích hledí vyburcovati z věčné dřímoty. Nelituje jich, ale spíše je šlehává jazykem dvojostrým. - Je to proto, že na šatě boháčově dobré činy - řídké - rozlévají svou zář a zlé že ukrývá podšívka. Na té chudině však zdaleka viděti i nejmenší skvrnu, jako na bělounkém plátně nejnepatrnější bod!" říkával Rokos, když byl ještě živ, jako by byl předvídal, že totéž zakusí vlastní jeho krev - nešťastná Voršilka, pro niž ještě za to, že pán ze zámku jí život rozdrtil, přišel si vodník, neštítě se nevěsty s dítětem, a v bezedné hlubiny, do křišťálových paláců svých ji zanesl jako Marinu.
A měl-li pravdu ten starý rybák křesejnský?