Kosmas

Lucká válka v Kosmově kronice:

(výňatek)

“Hostivít zplodil Bořivoje, jenž první z knížat byl pokřtěn od ctihodného Metoděje, biskupa moravského, za časů císaře Arnulfa a krále moravského Svatopluka.
Nepokládali jsme však za zbytečné do tohoto našeho díla na tomto místě vložiti stručné vylíčení toho, čeho jsme se z pověsti doslechli o bitvě, svedené dávno před tím za času knížete Neklana na poli zvaném Tursko, mezi Čechy a Lučany, jimž v dnešní době podle hradu Žatce říkáme Žatčané. Od čeho však je ten lid nazýván od starodávna Lučané, nechceme pominouti mlčením. Ono území totiž se dělí na pět krajin podle jejich polohy. První krajina leží při potoce řečeném Hutná, druhá na obou stranách řeky Uzky, třetí se rozkládá v obvodu bystřiny Březnice, čtvrtá, jež slove i Lesní, leží v podkrají řeky Mže a pátá, uprostřed, slove Lúka, překrásná na pohled a bohatá výnosem, velmi úrodná na osení a oplývající lukami, odkudž nabyla i svého jména. A poněvadž byla tato krajina nejdříve, dávno ještě před založením hradu Žatce, obydlena lidmi, právem se její obyvatelé nazývali po své krajině Lučané. Nad nimi vládl kníže Vlastislav, muž bojovný, v boji statečný a v svých záměrech nadmíru lstivý; a mohl dobře slouti v bitvách šťastným, kdyby ho nebyl poslední osud zkrušil nešťastným koncem. Neb již dříve vedl často proti Čechům boje, a maje v nich štěstí i přízeň bohů, vždy nabyl vrchu; vtrhnuv do jejich země, častokrát ji krutě poplenil vražděním pálením a loupením a ztenčil dokonce počet náčelníků lidu svými posádkami do té míry, že jsouce zavřeni v malém hrádku, jenž slove Levý Hradec, báli se vtrhnutí nepřátel do hrádku. On vystavěl hrad, jejž podle svého jména nazval Vlastislav, mezi dvěma vrchy, Medvězí a Připkem, na pomezí dvou krajů, bílinského a litoměřického, a vsadil do něho zlé lidi, aby činili úklady lidu obou těch krajů proto, že stáli na straně Čechů. A jako při každé proměně zdar povznáší a nezdar ponižuje lidská srdce, z velkého zdaru, jehož vždy v bojích dochoval, povýšilo se a povzneslo srdce knížete, že v hrdé mysli vzplanul touhou nabýti celých Čech. Ach, mysl lidská, neznalá budoucnosti jak se často oklame svým dohadem! Často se stává, že před pádem bývá pozdvižení srdce, jako před radostí často jeho ponížení.
Ihned se nadme domýšlivou pýchou a chtě zvěděti, jakou vládne mocí, dá nositi meč po všech krajích celé své zevně a oznámiti knížecí rozkaz, že každý, kdo výškou těla přesahuje míru meče, nepůjde-li na vojnu tak rychle, jak bylo rozkázáno, má býti bez milosti mečem pokutován. Seznav, že se nad vyřčené slovo rychleji shromáždili na ustanoveném místě, postavil se uprostřed na náspu, a obklopen jsa dokola lidem, opřen o štít a mávaje v ruce mečem, jal se mluviti: „Bojovníci, ve vašich rukou jest již poslední vítězství, jindy jste nejednou zvítězili, nyní k hotové věci se hotovíte. K čemu vám třeba zbrani? Zbraně hleďte nositi jako znak vojenství. Spíše však vezměte s sebou sokoly, krahujce, volavky a všechno podobné ptactvo, které se hodí lépe pro zábavu a hru, abychom jim maso nepřátel - ačli ovšem stačí - dali k nažrání. Bera za svědka boha Marta a svou vládkyni Bellonu, jež mi prokázala všeliká dobrodiní, přisahám na jílec svého meče, jejž v ruce držím, že dám štěňata matkám místo jejich nemluvňat přikládati k prsům. Zdvihněte praporce, nechte prodlévání; těm kdož hotovi jsou, vždy uškodil odklad.
Jděte již rychle a vítězství dobuďte šťastně!" Zní ryk až k nebesům: muž schopný i neschopný, udatný i chabý, statný i nestatný hlučí: „Do zbraně, do zbraně!"; prašivá kobyla poskakuje jako bujný hřebec v bitvě.


Zatím jakás žena, jedna z počtu hadaček, zavolavši k sobě pastorka, jenž měl již táhnouti do boje, pravila mu: „Ač není v povaze macech, aby dobře činily svým pastorkům, přece, jsouc pamětliva svazku s tvým otcem,
výstrahu, chceš-li, ti dám, jak mohl bys naživu zůstat.
Věz, že čarodějnice neb příšery Čechů svými kouzly nabyly převahy nad našimi hadačkami, takže naši zahynou všichni do jednoho a vítězství se dostane Čechům, abys ty záhubě té však nakonec ujíti mohl, uřež protivníku, kterého při prvním utkání zabiješ, obě uši a schovej je do své tobolky; pak mezi nohama koně udělej vytaseným mečem čáru na zemi na způsob kříže. Neboť tím uvolníš ta neviditelná pouta, jimiž hněv bohů sváže vaše koně, takže budou ochabovati a padati, jako by byli dlouhou cestou unaveni. A hned, vsedna na koně, dej se na útěk, a i když se za tebou ozve silný hřmot, nikdy se neohlížej zpět, nýbrž pospěš si ještě více; a tak ty jediný stěží unikneš. Neboť bohové, kteří nás provázívali do boje, obrátili se na pomoc vašim nepřátelům."
Naproti tomu Čechové neměli dosti síly k odporu, když nepřátelé již tolikrát nad nimi slavili vítězství, a tak bylo jedinou podlehlých spásou již v žádnou nedoufat spásu.
A jako vždy lidé nevěřící a tedy k zlému náchylnější, když je opouštějí síly a dobré vlastnosti, obracejí se hned k horším stránkám a k nepravosti, nejinak i ten lid, oddaný liché modloslužbě a více věřící 1žírn, zoufal již nad svými silami a vojenskou zbraní; i obrátili se o radu k jedné babě věštkyni s naléhavou prosbou, aby jim pověděla, co třeba činiti v takovém nebezpečenství nebo jaký výsledek bude míti příští bitva. Ona, jsouc plna věštího ducha, nezdržovala je dlouho záhadnými hádankami. „Chcete-li," dí, "dosíci slávy vítězství, musíte napřed vyplniti rozkazy bohů. Obětujte tedy svým bohům osla, aby se jejich ochrana u vás octla. Tuto oběť káže učiniti nejvyšší bůh Jupiter i Mars sám a jeho sestra Bellona, též Cereřin zeť."
I byl zatím vyhledán ubohý oslíček, zabit, a jak byl rozkaz, rozsekán na sto tisíc kousků a od veškerého vojska za okamžik sněden. Když se takto posílili oslím masem - věc zázraku podobná -, mohl člověk spatřit šiky veselé a muže, kteří byli hotovi k smrti jako lesní vepři; a jako po dešťovém mraku bývá slunce jasnější a oku příjemnější, tak po veliké skleslosti bylo ono vojsko čilejší a k boji odvážnější.


Zatím se jejich kníže Neklan, bázlivější než zajíc a na útěku rychlejší než Parth, strachoval nastávající bitvy, a dělaje se nemocným, ukryl se na výše řečeném hradě. Co měly činiti údy bez hlavy nebo válečníci v boji bez vůdce? Žil toho času jeden muž, vynikající sličným tělem, podle věku i jména Tyr. Byl po knížeti druhý mocí, a když i tisíc nepřátel naň dotíralo v boji, nikoho se nebál, před nikým neustupoval. Toho povolal kníže tajně k sobě a nařídil mu, aby oblékl jeho zbroj, a rozkázal mu s vědomím jen několika dvořanů, aby vsedl na knížecího koně a místo něho jel před bojovníky na bojiště, jež bylo nevelmi, jen asi na dva hony vzdáleno od hradu. Přišli na pole od obojího vojska smluvené, ale Čechové dříve obsadili pahorek čnějící uprostřed pole, z něhož mohli dříve viděti, jak nepřátelé přicházejí, a odkud ten, jehož pokládali za knížete, Tyr, stoje na vyvýšeném místě, mohl promluviti k bojovníkům: „Kdyby bylo v moci vůdce dodati statečnosti vojákům slovy, zdržel bych vás mnohonásobnými oklikami v řeči; ale protože nepřítel stojí před očima a jen málo času zbývá na povzbuzování, dopřejte, abych vás směl, byť skromnými, podnítit slovy.
Všichni mají ve válce stejnou odhodlanost k boji, ale nestejný záměr vítězství. Oni bojují za slávu nemnohých, my zápasíme za vlast, za svobodu lidu i svou a za poslední spásu; oni, aby pobrali cizí majetek, my, abychom ochránili své drahé dítky a milé manželky. Posilněni buďtež a mějte se zmužile! Neboť své bohy, kteří dosud byli proti vám popuzeni, usmířili jste oběťmi, jakých si na usmíření přáli. Proto strachem z nich se nestrachujte, protože ti, jejichž duchu strach překáží v boji, ocitají se v největším nebezpečenství; odvaha však je tolik co zeď, odvážným i bohové sami pomáhají. Věřte mi, za oním táborem leží vaše spása a sláva. Ale i kdybyste chtěli nepříteli ukázati záda, smrti přece nemůžete ujíti. A kdyby to byla jenom smrt! Půjde o horší věci nežli smrt: oni znásilní vaše manželky před vašima očima, v klínech jim nemluvňata mečem pobijí a ke kojení jim dají štěňata, poněvadž pro přemožené jest jedinou ctností nic neodpírati vítězům."
Mezitím lucký kníže, velký ukrutník v srdci, přišel z druhé strany s lidem velmi pyšným, jemuž i podnes od zlého ducha je vrozena pýcha. Když spatřil, že se nepřátelé nehýbou z místa, kázal svým, aby chvilenku tam postáli, a jako by měl lítost nad osudem nepřátel, těmito slovy podněcoval mysli svých vojáků: „Ubohé duše bázlivců, nadarmo se chytají kopců ti, jimž scházejí síly a válečné umění; neprospěje kopec, je-li mužnost mdlá. Vidíte: neodvažují se utkati s vámi na rovině, ba, nemýlím-li se, již se strojí na útěk. Ale vy, dříve než prchnou, vrhněte se na ně náhlým útokem a dokažte svým obvyklým způsobem, aby byli pod vašima nohama rozdrceni jako bídná sláma. Šetřte svých statných kopí, abyste jich neposkvrnili krví zbabělců, a raději pusťte ptactvo, jež s sebou nesete, abyste těmi sokoly postrašili šiky bojácné jako holuby." Jakmile se to stalo, objevila se taková houšť rozličných ptáků, že se pod jejich křídly zatmívalo nebe jako pod dešťovým mrakem nebo v čas černé bouřky.
Když to viděl neohrožený Tyr, přerušil začatou řeč a pravil k svým: „Stane-li se snad, že zemru v boji pochovejte mne na tomto vršku a vystavějte mohylu, která bude na věky po mně pojmenována." ( Ta slove odtud až podnes rovem udatného bojovníka Tyra.) A jako se řítí obrovský balvan skalní, bleskem byv svržen, s vrcholu vysoké hory po srázu, strhuje s sebou všechny překážky, právě tak statečný hrdina Tyr, ihned vyskočiv, vrhl se do nejhustších klínů nepřátel. A jako by někdo v zahradě podtínal srpek slabé makovice, tak on sekal mečem hlavy v cestě stojících nepřátel, až, pln jsa šípů jako ježek, padl uprostřed seče na velikou hromadu mrtvých, neví se, od koho který neb jakou zahynul ranou, jen to víme jistě, že Čechové dobyli vítězství a Lučané všichni byli pobiti až do jednoho, totiž kromě toho, jemuž macecha dala výstrahu, dříve nežli jel do bitvy. Ten, splniv příkaz macešin, zachránil se kvapným útěkem, a když přišel domů, hle, oplakávali tam jeho manželku jakoby zemřelou. Když její muž odkryl jí obličej, aby se na ni podíval - zní to jako pohádka- bylo viděti, že mrtvola měla ránu v prsu a uši uťaty. Tu si vzpomněl, co se stalo v bitvě, vyňal uši se zakrvácenými náušnicemi z tobolky a poznal, že v bitvě v podobě svého protivníka zabil svou ženu.


Potom Čechové, vpadnuvše do oné země, beze všeho odporu ji pustošili, hrady rozbořili, vesnice spálili a mnoho kořisti pobrali. Zatím najdou syna Vlastislavova, skrytého u jedné stařenky. Kníže, ač pohan, přece jako by byl dobrý křesťan, spatřiv ho, byl jat milosrdenstvím nad ním a ušetřil ho pro jeho mládí a krásu. Vystavěv na rovině nový hrad Drahúš na břehu řeky Ohře u vsi Postoloprt, kde je nyní viděti klášter Panny Marie, odevzdal jej i hocha vychovateli, jemuž ho již vlastní otec svěřil, jménem Durynkovi; byl to rodák ze Srbska, člověk až nelidsky zločinný, nad nejhoršího horší a nad každou šelmu ukrutnější. To se ovšem stalo na radu všech předáků, aby se lid rozprchlý shromažďoval k synu svého dřívějšího pána jako k svému knížeti tak, jako se včely slétají k své matce, dále aby mohli býti na rovině snáze zajati, kdyby se někdy chtěli vzbouřiti, a konečně, že by se s mužem cizorodým hned tak nespikl lid domorodý.
Zařídivše to, vrátili se domů s velikou radostí a vítězné praporce donesli zpět na jejich stanoviště.
Zatím ten nešlechetný Srbín, horší než pohan, spáše ukrutný zločin. Neboť jednoho dne oznámili rybáři, že se mnoho ryb drží pod novým ledem v tiché vodě; led byl totiž průsvitný, povětřím ještě neporušený a nepošpiněný prachem. Tu ten druhý Jidáš Durynk, maje za to, že je vhodný čas, aby provedl svou ničemnost, kterou již dávno ve zlé mysli a ve zlém srdci vymyslel proti životu svého pána, pravil k hochovi, stroje se ho úkladně zabíti: „Pojďme lovit ryby." Když tam přišli, pravil: „Ó můj panáčku, podívej se, hle, jak plave víc než tisíc ryb pod ledem." On pak, jako dítě, dětsky poklekl, a zatímco se bezstarostně díval na ryby pod ledem, dostal ránu sekerou do útlého krku - a toho, jehož ušetřil nepřítel, vlastní vychovatel zavraždil.
Všichni se rozprchli od tak hrozného divadla. Onen však člověk, horší než otcovrah, co se mu nepovedlo jednou ranou sekery, dokoná nožem a uřízne svému mladičkému pánu jako prasátku hlavu; schovav ji pod plášť, ovinul ji, jako k poctě svého pána, v čisté plátno, maje v úmyslu donésti ji ke knížeti, jenž mu toho hocha svěřil - nešťastník k vlastní své škodě! Nese bez prodlení smutný dar doufaje, že dojde za ten skutek nesmírné odměny, a najde knížete, an v pražském paláci sedí v radě se všemi předáky. Maje za nejlepší, jestliže ohlásí před tváří všech veřejně svůj čin, pozdraví knížete a dostav pozdravení, stoje čeká, a jakmile mu bylo dáno slovo, pravil: „Ejhle, já, já jediný jsem to dokázal svou sekerou kladní, že vy všichni můžete býti bezpečni a spáti na tom či onom uchu. Neboť často jedna malinká jiskřička, kterou strážce domu neopatrně zanechá v drobném popelu, vznítí veliký požár a zasáhne nejen dům, nýbrž i pány domu a sežehne. Tuto jiskřičku jsem já, předem vás varuje a předvídaje, že by vám někdy mohla uškoditi, uhasil, a jako božskou věštbou byv upozorněn, zachránil vás i vaše potomky od příští zkázy. Vy pak, kteří jste hlavami této země, najděte pravé jméno pro tento skutek. Je-li záslužný, učiňte, aby všichni věděli, jak mnoho jsem si zasloužil; pakli však řeknete, že je to zločin, ještě více jste mi povinni za to, že nemusíte vy sami páchati zločin. Či proto byste byli měli tohoto dítěte šetřiti, že jeho otec chtěl vaše děti pobíti a štěňata dáti kojiti mlékem vašich manželek? Zajisté není pochoutkou maso ni omáčka ze vzteklých vlků.
Hle, mstitel krve otcovy, který vám jednou měl škoditi, leží poražen bez vaší krve. Nuže, pojďte již chutě a přijměte spěšně to panství, jež beze strachu budete na věky šťastně držeti." A ihned ukázal na talíři něžnou hlavu, které už nic nescházelo do živého člověka, leda aby promluvila.
Zhrozil se kníže, srdce předáků se zachvěla, zmatené reptáni zabouřilo. I odvrátil kníže hlavu od ohavného daru a otevřel ústa, aby promluvil takto:
"kliď se mi s tím svým darem,. ty bídný padouchu z očí !
Tvé zločiny přesahují míru i odpuštění a nenalézají hodné pomsty. Na tento zločin nelze si vymysliti hodné odsouzení ani úměrný trest. Či míníš, že bych nebyl mohl učiniti, cos učinil, kdybych byl chtěl? Já jsem směl zabíti svého nepřítele, ale ty nikoli svého pána. Hřích, jímž jsi zhřešil, je větší než to, co lze nazvati hříchem. Zajisté kdo by tebe usmrtil nebo k smrti odsoudil, upadne ne v jeden, ale ve dvojí hřích, protože za obojí ten hřích, žes byl usmrcen i žes usmrtil pána, ponese hřích trojnásobný. Avšak jestliže ses za ten svůj přeukrutný zločin od nás nadál nějaké odplaty, věz, že se ti za velikou odměnu uděluje to, aby sis ze tří smrtí jednu zvolil, kterou budeš chtíti: buď po hlavě skočíš z vysoké skály nebo se na některém stromě vlastni rukou oběsíš nebo zločinný život skončíš vlastním mečem." K tomu on s povzdechem odvětil: „Běda, jak je člověku zle, když se věc přihodí jinak, než se naděje." A ihned odešed, oběsil se provazem na vysoké olši; a odtud ta olše, dokud nebyla poražena - stála totiž vedle cesty - slula olší Durynkovou.
A poněvadž se tyto věci zběhly za starodávna, ponecháváme čtenáři posouditi zda se opravdu staly, či jsou smyšlené; nyní chceme své pero, byť tupé, však zbožné, nabrousiti, abychom vypsali ty věci pamětihodné, jež zaručuje hodnověrné podání.”…….