JUBILEJNÍ

ALMANACH SOKOLA

LIBOCHOVICE

ČERVEN 1936

Uspořádal propagační odbor sletový

redigovali: tekstovou část - Václav Pata insertní část - Jaroslav Vogl

Výzdoba:František Zázvorka. Miloš Korejs, Hynek Rezek

Fotografie: Ladislav Baloun, Jan Folanf, Jan Kopta, Vilém Šalamoun

Tisk: Bratří Kučerové Libochovice

Štočky nákladem Hospodářského družstva. Hraničářského žen. komité. města Libochovice. Občanské záložny. Obchodního gremia, Skláren a Spořitelny.

Hynek Dvořák starosta města
Libochovic
Pozdrav města

Od samého počátku vítal jsem myšlenku postaviti v našem městě řádný sokolský stadion, který by důstojně representoval tradici zdejší tělocvičné jednoty Sokol; i spojiti otevření stadionu s oslavou vzácného jubilea padesátiletého trvání jednoty i župy uspořádáním jubilejního župního sletu.
Již doba padesáti let; kterou jednota Sokol prožila, svědčí o zdravých základech sokolské myšlenky, kterou ani rakouská persekuce v dobách válečných nerozvrátila, ba spíše utužila.
My, kteří žijeme na samém rozhraní jazykovém, máme přímo za povinnost sokolstvo v jeho vlasteneckých i kulturních snahách co nejvíce podporovati. A jsme to právě my, kteří v dnešních nejistých dobách spoléháme na své národní vojsko - na sokolstvo, které jistě nás nezklame, a bude-li toho třeba, dovede nás i branně obhájiti, a naši svobodu, tak těžce dobytou, nám zachovati.
K oslavě padesátiletého jubilea naší sokolské jednotě jménem města blahopřeji a k další záslužné činnosti přeji zdaru.

FILIP DRHA
Sokolům

Oj, nadšení zas bouří v mocném davu a slzu vroucí vtlačí do oka:
Vám, bratří, vzhůru čapky ku pozdravu a hlučné "Na zdar" z duše hluboka:
Vy pěstitelé svornosti a síly - ó, vítáni nám buďtež v této chvíli.

Vždyť víme, v zápas náš že novou těchu nám přinášíte, bratří předrazí;
že českou vlast, jež všude vlastí Čechů, a ty drahé otcův odkazy
jest odhodlán syn zdárný v každé době hájiti třebas proti pekla zlobě !

Či proto tolik obětí a statků otcové kladli vlasti na oltář,
by nehodný syn zapřel zde svou matku a urážku jí těžkou vrhnul v tvář:
"Já neznám tebe"? A s potupným smíchem sám sebe těšil: Není to zde hříchem.

A proto vztyčen prapor rudobílý a český syn byl k němu zavolán:
Zde srdce šlechti, zde tuž mladé síly, bys schopným byl ten český hájit lán,
a jasno bude v brzku ve tvé duši, co slavných otců synům konat sluší!

A půjde to, nechť zápas hrozí prudký a nechť i k cíli cesta daleká,
však dříve nutno hesla vtělit v skutky a práce ta nás věru neleká:
vždyť k práci té náš sokolský duch svorný již položil svůj základ nerozborný !


Tato báseň byla poprvé vytištěna v "Pamětním listě ku sletu sokolské župy Podřipské v Třebenicích ve dnech 15. a 16. srpna 1896". Básník Filip Drha býval i v Libochovicích. Jeho milé, vlastenecké verše neztratily ani za 40 let na své srdečné, vroucí působivosti a významu - i dnes.!

Jubilejní slet sokolské župy Podřipské Libochovice 1936

Čestný výbor :
Univ. prof. dr. KAREL WEIGNER. zástupce ČOS.
Generál BEDŘICH RUML, velitel 3. divise v Litoměřicích.
Generál Ing. BOHUMIL RYTÍŘ, posád. velitel v Terezíně.
Vrch. rada polit. spr. TOMÁŠ GABRIEL, okresní hejtman v Roudnici.
Vrch. rada polit. spr. BEDŘICH SVOBODA, okr. hejtman v Litoměřicích.
Rada polit. spr. JUDr. VINCENC BOČÁNEK, okr. hejtman v Kralupech n. Vlt.
Vrchní berní taj. HYNEK DVOŘÁK, starosta města Libochovice.
Plk. v. v. JOSEF SEIDL, velitel hradní stráže m. sl.. Praha.

Bývalí župní starostové:
BOHUSLAV MAYER, soukromník. Libochovice.
JUDr. MAXMILIÁN PRUNAR, advokát. Libochovice.
MUDr. VÁCLAV KUBR, lékař. Kralupy n. Vlt.
JUDr. KAREL NEJDL, advokát a starosta sokolské župy. Klatovy.
JAROSLAV MATOLÍN, správce cukrovaru v. v.. Poděbrady.
JAROSLAV ČERNÝ, správce záložny v. v.. Roudnice n. L.

MUDr. ANTONÍN BLAŽKA starosta sokolské župy Podřipské
Vždy za nejvyšší metou !

Tyršovým vyznavačům dostalo se z odkazu zakladatelova v úděl tak mocných zdrojů nepřetržitých sil, že pouhý pozorovatel zamýšlí se nad nimi s údivem.
Tajemství zjevu objasňuje povaha cestovního, jež Tyrš určil svému Sokolstvu na daleký a nesnadný závodní běh za vavřínem, zavěšeným až ve výši klenby nebeské...
Třemi dary nadal Tyrš své žáky na rozběhu: darem chudoby, který odkazuje na výtěžky vlastní vytrvalé práce a neumdlévající vůle, to jest, darem nejcennějšího nároku člověkova a spolehlivého základu sil, životního vzruchu a všeho pokroku: darem mravní kázně, jež živí duši i srdce, a rýsuje souladnou dráhu, mířící do pomyslitelných výšin krásna a dokonalosti; darem lásky k životu, k člověku, bratru a sestře, k rodině, národu a lidstvu všemu, darem té lásky čistotné a radostné, která všude mosty klene a třeba-li, hory přenáší. Těžíc z těchto tří darů, tvoří Tyršovo Sokolstvo své divy, žije z nich a jimi, a štědře i nezištně rozdává ze svých výtěžků všem, kdo se o ně hlásí. Daleko přes půl století jest sokolský běžec ukazatelem na tlakoměru národního života a národního osudu. Zůstane jím navždy potud, pokud národ nepozbude vůle a lásky k životu.
Tato nezvratná a sílivá skutečnost jest i měřítkem významu pěti desítiletí sokolského života na Podřipsku vůbec a v Libochovicích zvláště: ona sama píše mu dějiny tohoto půlstoletí. Uzavíráme je s vědomím odpovědnosti a s touhou, aby další půlstoletí stejně obstálo na soudu dějin národa, dějin, jež poměří šíři i hloubku jeho rozvoje, spolehlivost jeho sil a hodnoty jeho národní a všelidské cti.

EMIL ZELINKA místostarosta sokol. župy Podřipské
Padesát let za námi - a co před námi?

Říkává se, že století jest v toku dějin jen okamžikem. Padesátiletí pouhým jeho zlomkem. A přece některé přináší tolik změn, že zůstane navždy památným, neboť v něm sbíraly se síly k pronikavým převratům v životě národů.
A takovou dobou, plnou vzrušujících událostí, po nichž se změnila politická mapa Evropy, bylo padesátiletí, v němž se zrodila, žila a mohutněla sokolská jednota libochovická.
Nenávistná snaha Němců, aby zdolali Čechy a připravili jim osud Poláků v německém záboru, dostala tehdy velikou posilu velkoněmeckou politikou císaře Viléma II. a vrcholila v krvavých demonstracích Všeněmců proti Čechům v zněmčených městech. Z těchto snah, živených a podporovaných i německou vědou, vedou přímé cesty k světové válce a k III. říši Hitlerově.
Surová zášť všeněmecká narazila na tvrdý odpor český. Vzniká památné pokrokové hnutí (1889), které dalo národu houževnaté pracovníky a pozdější vůdce revoluční, které odbojným duchem zvolna plnilo v hlavy české a jež z politického života odstranilo Čechy, kteří Němcům příliš ustupovali.
Sebevědomí české vzrostlo skvělým úspěchem jubilejní výstavy v Praze (1891). Měla to býti výstava obou národů, ale zlomyslnou neúčastí většin německého průmyslu změnila se v podnik český, který po stránce národohospodářské i ostatních dominoval nad neúplnou částí německou. Národ tu došel názorného poučení, že začíná mohutněti i na poli, v němž ho Němci daleko předstihovali, a že jejich neúčast nedovedla zmařiti úspěch výstavy. Brzy po tom konaná ryze česká Národopisná výstava (1895) úspěch i sebevědomí národa jen zvýšila. Bývaly to nezapomenutelné večery, kdy u Křižíkovy světelné fontány desetitisíce zpívaly: "Rus je s námi, kdo proti nám, toho Francouz smete!"
Protirakouské myšlení projevovalo se i jinak. V předvečer císařových narozenin (1893) vypískána v Praze rakouská hymna a zpívána Marseillaisa a vytlučena okna šlechtického kasina. Středoškolští studenti vytrhávali z kostelních zpěvníků rakouskou hymnu a při zpěvu komolili tekst její. Ruská hymna byla všude demonstrativně aklamována. Události vyvrcholily procesem Omladiny, velikými bouřemi a demonstracemi v Praze (1898), v nichž setnina 28. pěšího pluku odepřela vypáliti salvu do demonstrantů a kdy na Prahu několikráte byl uvalen vymínečný stav i stav obležení se stanným právem.
Tyto, zápasy byly velikou školou a přípravou k bojům o samostatnost národa. Jeho mravní i duchovní síly živeny byly rozkvetlým uměním národním. Smetanovou hudbou, v níž mistr dovedl vložiti nesmrtelnou a prudkou naději po samostatném životě (Libuše), zvyšovanou mohutnějícími řadami sokolskými a jeho slety. Naplňovaly lid nezlomným přesvědčením, že národ jest "nezranitelný, jako paprsek sluneční", jak tuto velikou víru Tyrš krásně vyjádřil. Odtud, přes Jiráskovo dílo, vedou cesty k našemu odboji a k nesmrtelným legiím.

Duchem veliké víry národní naplněni byli i zakladatelé Sokola v Libochovicích. Jest to c. k. soudní adjunkt František Pavlíček, který přes všechno pronásledování nadřízených zůstává jí věren s hloučkem nadšenců. Prvým starostou Sokola Hazmburského zvolen vyhraněný Čech; nezapomenutelný vůdce třebenických Čechů, Dr. Václav Pařík. Jednota libochovická přejímá povinnost býti záštitou českému živlu blízkého severu. Znamenalo to těžkou práci, neboť obyvatelstvo bylo prosáknuto šosáctvím, národní vlažností i bojácností. Snad i tu, jako kdysi v Praze, říkalo se Sokolům "národní blázni". Těch pak, kteří myšlence sokolské přáli, byla hrstka, přece však pozvolna rostoucí.
Jak se jednota uplatnila a plnila svůj národní úkol, jistě poví její mluvčí na jiném místě. Ale jména legionářů-sokolů (a jmen významných) z řad jejího členstva mluví určitou a jasnou řečí.
Co před námi? Slyšel jsem v prvých letech naší státní samostatnosti i z úst bývalých činovníků, že úkol Sokolstva je naplněn a že tudíž není podmínek k jeho dalšímu trvání. Bylo to v dobách, kdy temné síly, válkou světovou zatlačené, nejevily známek života, a kdy se věřilo, že se k moci nedostanou. Dnes vidíme, jaký to byl omyl.
Naši nepřátelé z minula povýšili znovu za nejvyšší zákon svůj bezohledné, kruté vášnivé národní sobectví.
Hlásají povýšenost své "rasy" a vyvozují z ní právo potlačiti národy jiné a "dopřáti jim tak dobrodiní vyšší kultury". Veliké ideály lidské i národní rovnosti, volnosti, bratrství, kterých se kdysi i oni dovolávali, jsou jim k smíchu. Znají jen a respektují převahu moci a síly.
A tak "za starými boji nový boj se skrývá". Jsme k němu neporovnatelně lépe a dokonaleji připraveni, než jsme bývali za Rakouska. Máme i řady dobrých a mocných přátel, ale spolehneme se jen a jen na své vlastní síly a neztratíme odvahu a sebedůvěru, i když víme, že máme před sebou protivníka, jemuž bývalé rakouské persekuce byly by nevinným škádlením a Havlíčkův Brixen idylou.
Naše sokolské jednoty před jinými jsou povolány k tomu, aby dále a ještě lépe vychovávaly národu lidi zdravé, otužilé, ukázněné, statečné, odvážné, připravené v každý okamžik vejíti ve vítězný zápas o dědictví otcovské, naplněné duchem veliké v víry ve spravedlivou věc svého národa. v jeho právo na vlastní svérázný život i v rovnost jeho v souboru národů ostatních, vědomé toho, jak často otcové jeho bez stínu a pocitu zbabělého poraženectví dovedli vyhrávati boje velmi těžké. Z našich jednot musí se také šířiti poznání, že bratrství, uskutečňované sociální spravedlností ke každému příslušníku národa, bude nejsilnějším prostředkem sjednocení národa a nejbezpečnější oporou v boji. Pak boj o nejvyšší statky národa nebude jen věcí armády, ale všech jeho příslušníků.
Přejeme si vroucně, aby i Sokol Libochovice měl v příštích desítiletích v čele pracovníky vědomé své odpovědnosti za splňování Tyršových ideálů a členstvo k těmto ideálům upřímné a obětavě lnoucí.
Věrolomnost a lest jsou chyby slabochů.
Denis

ING. JIŘÍ ROMENSKÝ starosta jednoty
Sokolství v Libochovicích

Četl jsem nedávno v sokolské hlídce denních listů zprávu jedné z velkých moravských jednot za rok 1935. S radostí tam konstatoval tiskový zpravodaj, že každý 10. obyvatel města je Sokolem. Což, na Moravě jsou jednoty velmi čilé, ruch sokolský je tam živější než v Čechách, a hlavně: důslednější, opravdovější. Jen všimněte si výsledků sokolských závodů v lehké atletice (už ta účast moravských borců), všimněte si letních táborů sokolských, všimněte si účasti na skvělých divadelních a loutkařských kursech ve Zlíně!
Začal jsem počítat a letmo si sestavil obrázek našeho sokolského života. Libochovice nemají ani 3.000 obyvatel. Jednota: členů 298, dorostenců a dorostenek 70, žáků a žákyň 273, celkem rodina sokolská čítá 633 hlav. K a ž d ý p á t ý o b č a n j e S o k o l e m ! V procentech vyjádřeno: 21.1 procent. Povězme si další číslici, jež je chloubou naší jednoty: máme 105 žen, z nich cvičí 48, to je 45.7 procent. Ovšem, množství není ještě vším. Bylo to po převratu, kdy Sokolstvo musilo se brániti přílišnému návalu ne dosti uvědomělého a ne dosti pokrokového členstva do svých řad zavedením ideových škol. I dnes, a právě dnes více než kdy jindy volá se po kvalitě členstva v jednotách. Dnes potřebuje mladá demokratická republika Sokolstvo spolehlivé. Ukázněné a obětavé. A na tento hlavní požadavek odpovídám uvedením fakt:
Vybudovali jsme Tyršův stadion. K jeho výstavbě zavedli jsme roku 1933 pracovní povinnost, po 3 roky po 50 hod. pro muže a po 30 hodinách pro ženy. Od pracovní povinnosti osvobozoval výbor jednoty jen na doporučení lékaře. Kdo nechtěl pracovati, mohl se vykoupiti. Zámožným členům, kteří nemohli pracovati z důvodů zdravotních, doporučili jsme, aby se vykoupili. Výbor postupoval vždy objektivně, bez ohledu na postavení společenské nebo na význam člena v životě hospodářském. Trval a trvá přísně na tom, aby každý, kdo může, dostál svým povinnostem. A výsledek? Členstvo sneslo skvěle tuto zatěžkávací zkoušku. Přiznávám, měli jsme na stadionu několik "statistů", filosofujících vždy čtvrt hodinky nad poloprázdným kolečkem, a běda Tobě, chtěl-lis přiložiti o lopatu více! Prchlo několik členů, aby se vyhnulo práci sokolské, několik, a to právě velmi zámožných, bylo vyškrtnuto ze seznamu členstva. A přece počet členů neklesl! Dobyli jsme jednotě respektu. Příliv do našich řad zaplnil mezery po liknavých a dnes j e n t e n m á č e s t b ý t i č l e n e m n a š í j e d n o t y, k d o s e p o d r o b í k á z n i s o k o l s k é.
Plní-li naše členstvo svoji povinnost vůči jednotě, splní jistě svoji povinnost i vůči obci a státu, splní i svoje poslání vůči všemu lidstvu na poli demokracie a humanity.

Zápisy z roku 1886

Zápis o schůzi delegátů Sokola Hazmburského, odbývané v Třebenicích dne 12. července 1886 za přítomnosti nížepsaných.
Na počátku schůze sděluje pan František Pavlíček z Libochovic, že došly jej schválené vys. c. k. místodržitelstvím stanovy a tudíž spolek může svou činnost započíti. Navrhuje za předsedu dnešní schůze pana Dra Václava Paříka a za zapisovatele Boh. Mayera, kteří přijímají se aklamací.
Pan D r. P a ř í k děkuje za volbu tuto, objasňuje význam a účel příštího Sokola a přeje působení jeho zejména v ohledu probouzení a vzpružování vlasteneckého ducha hojného zdaru.
Pan adj. Pavlíček čte přípis sl. c. k. okresního hejtmanství, kterým stanovy spolku se schvalují a oznamuje některé změny, které v stanovách provedeny byly po schůzi poradní, odbývané v Klapém. Oznámení to vzato k vědomosti a stanovy schváleny v znění od vys. c. k. místodržitelstvím schváleném.
K návrhu pana adj. Pavlíčka schvaluje se, aby ustavující valná hromada odbývána byla dne 25. července t. r. v Libochovicích. Pořádkem této valné hromady má býti: 1. Jednatelská zpráva o založení spolku.
2. Zpráva o schválení stanov. K článku tomu usneseno, objednati 400 výtisků stanov v knihtiskárně Nohavcově.
3. Volba starosty a jeho náměstka náčelníka a jeho zástupců, čtyř členů výboru, dvou náhradníků, praporečníka a jeho náhradníků a dvou revisorů účtů.
4. Ustanovení stejnokroje.
Za účelem uvítání pražského Sokola, který zamýšlí navštíviti dne 1. srpna naši krajinu, má být do té doby několik členů v Libochovicích i v Třebenicích stejnokrojem opatřeno. Za tím účelem zvolena komise obleková, sestávající z pánů Frant. Pavlíčka, Josefa Langa a Bohuslava Mayera z Libochovic, dále pánů Josefa Zycha a Frant. Winše z Třebenic, která by v době nejkratší o stejnokroji se rozhodla a valné hromadě k schválení své usnesení předložila, takže by do 1. srpna část členů stejnokrojem opatřena byla.
5. Sdělení ohledně výletu pražského Sokola.
6. Ustanovení nejbližšího výletu.
7. Pořádek cvičení.
8. Volné návrhy.
Skončeno a podepsáno.
Dr. Pařík Bohuslav Mayer. zapisovatel Fr. Pavlíček Dr. Mann
Frant. Wünsch (Třebenice) Jos. Lang (Libochovice) Jos. Hrnčíř (Chodovlice) Jan Kubíček
Hynek Hrnčíř (Chodovlice) Filip Drha (Třebenice) Kumpe (Chodovlice) Chaloupka (Třebenice)
Zych (zlatník Třebenice) Hynek Chaloupka (Třebenice) Pack Vilém (Třebenice) Josef Anft (Třebenice)
Václav Bucháček (Libochovice) Pack Arnošt (Třebenice) (některá jména nebylo možno zjistiti.)


Zápis ustavující schůze a valné hromady Sokola Hazmburského v Libochovicích dne 25. července 1886.
Před započetím schůze uvítal člen ustavujícího výboru pan František Pavlíček vzletnými slovy hojně se dostavivší členy a navrhl za předsedu dnešní schůze okresního starostu pana Františka Zemana, jenž přijat aklamací. Zapisovatelem ustanoven Bohuslav Mayer.
Starosta pan Zeman zahájil nato schůzi, sděliv, že presenční listina podepsána jest 12 členy zakládajícími, 6 členy přispívajícími a 45 členy činnými. Zároveň přečetl blahopřejný telegram Sokola Rudohorského v Duchcově. Nato přikročeno k vyřízení denního pořádku.

Článek I.
Zpráva o založení spolku.
Zprávu tuto sdělil pan adj. Pavlíček, oznámiv stručně dosavadní práce zařizujícího výboru, které vrcholily výsledkem, totiž schválením jich vys. c. k. místodržitelstvím, které zařizujícímu výboru pod č.8363 dne 5. července t. r. zasláno bylo.

Článek II. Schválení stanov.
Předseda pan Frant. Zeman táže se, mají-li být stanovy článek po článku přečteny.
K návrhu pana Zycha, aby stanovy čteny nebyly, poněvadž každý člen stanovy má v rukou, usneseno od čtení upustiti. Na to byly stanovy aklamací jednomyslně schváleny v znění, jak od vys. c. k. místodržitelství potvrzeny byly.

Článek III.
Volby hodnostářů.
1 Za starostu zvolen jednomyslně pan Dr. V. P a ř í k z Třebenic.
2 Za místostarostu jednomyslným souhlasem p. Dr. D o s k o č i l.
3. Za členy výboru zvoleni pánové: Arnošt P a c k z Třebenic, Karel U l b r y c h z Libochovic, Josef H a j n ý z Budyně, kteří všichni jednomyslně přijati aklamací.
4. Za náhradníky zvoleni jednohlasně páni: Jan Zahálka, Josef Jílek.
5. Za revisory účtů páni Jiří Čermák, František Ress, zvoleni jednomyslně.
6. Za náčelníka zvolen pan František K o z á k.
7. Za jeho náměstky pěšího odboru páni J. Ploch z Libochovic, J. Pack z Třebenic, Bohuslav Mayer z Libochovic.
8. Za náměstky jízdního oddělení páni Josef Lang. Josef Urban, V. Radešín, Josef Chlouba z Klapého, J. Kalouš z Křesína, Landa z Vrbice.
9. Za praporečníka zvolen pan Karel Deyl.
10. Za jeho náměstky páni Šnejberk, Zych z Třebenic.

Článek IV.
Ohledně obleků a kroje spolkového sděluje pan adj. Pavlíček, že zařizující výbor ustanovil oblekovou komisi pětičlennou, která z mnohých nabízených vzorků vybrala na oblek jeden vzorek tmavý, který byl současně předložen.
Pan Kozák navrhuje, abychom se v kroji i v látce přidrželi "Sokola Pražského".

K návrhu pana Dra Doskočila ustanoveno odevzdati volbu kroje, který pokud možná má souhlasiti s oblekem "Sokola Pražského", dosavadní pětičlenné komisi, sestávající z pánů J. Langa, Frant. Pavlíčka a Bohuslava Mayera z Libochovic, pak J. Wünsche a J. Zycha z Třebenic, k čemuž přibráni býti mají co odborníci pp. Josef Nidr a F. Holaj z Libochovic.

Článek V.
Ustanovení cvičení.
Pan adj. Pavlíček sděluje, že za místnost ku cvičení hodí se nejlépe místnosti pana Ulbrycha, jenž zavázal se ponechati k tomu účeli sál i zahrádku za nájemné do březnové valné hromady 15 zl. Za cvičitele ustanovují se mimo zástupce náčelníkových pan Bohus. Vrzal a K. UIbrych. Jednomyslně přijato.
Ohledně vnitřního zařízení tělocvičny sděluje pan adj. Pavlíček, že bylo v té věci již vyjednáváno s p. Langem, který prohlédl si tělocvičnu pražskou a nákresy nářadí si opatřil.
Pan Vrzal sděluje, že stává v Praze dílna pro zařizování tělocvičen br. Fialy na Vinohradech, jenž za velmi výhodných podmínek mnoho tělocvičen zařídil a že by se spolek náš měl naň obrátiti.
Usneseno ponechati rozhodnutí o tomto předmětu výboru, a má do porady dotyčné předvolán být p. Vrzal.

Článek VI.
Sdělení ohledně výletu Sokola Pražského do Libochovic.
Pan adj. Pavlíček oznamuje, že výlet ustanoven byl a 1. srpna, což však nebylo výhodno, an sbor náš do této doby nebude kroji opatřen, i vyjednává se s Pražským Sokolem o odložení tohoto výletu na měsíc září.

Článek VII. Ustanovení nejbližšího výletu.
Pan adj. Pavlíček sděluje, že za krátko odhalena bude v Radonicích pamětní deska Boleslavu Jablonskému a navrhuje, aby náš spolek se súčastnil. - Schvaluje se.

Článek VIII. Volné návrhy.
Pan Dr. Doskočil navrhuje, aby členské příspěvky co nejdříve a nejdéle do 1. srpna byly splaceny. - Schvaluje se.

Skončeno a podepsáno.

Bohuslav Mayer. zapisovatel. - Fr.. Zeman. předseda. Bohuš Vrzal. důvěrník. - Karel Ulbrich. důvěrník.


Silný člověk neohrozí, ale je připraven. - T. G. Masaryk.

BOHUSLAV MAYER první jednatel Sokola Hazmburského před 50 lety
První kroky

Každý začátek bývá těžký. - To se ukázalo i u nás, když nám několik starších pánů - "přemrštění vlastenci" jim posměšně říkala vládnoucí klika - založilo roku 1886 sokolskou jednotu a odevzdalo ji nám mladším s důrazným připomenutím, abychom z ní něco udělali. Nebylo to snadné. Duševní tvůrce nového, celé město vzrušujícího podniku - c. k. soudní adjunkt František Pavlíček - měl sice nevyrovnatelný agitační dar pro získávání přispívajících členů, ale s činnými členy to bylo těžké. Nedávno před tím prošli městem mělničtí sokolové při výletu na Hazmburk a babičky se před červenými košilemi křižovaly. Tušilo se v tom něco nedobrého proti svatému náboženství a panu děkanovi. Na rodiče dorůstajících mládenců bylo působeno; aby syny k tak bohaprázdnému počínání nedovolovali.
A tak nás s počátku byl jen hrstka, a nikdo jsme neměli ponětí o tom, jak se takový "Sokol" dělá. Školní tělocvik sestával do té doby jen z trochu prostocviků v lavicích, a když se nám i podařilo opatřiti si primitivní bradla a hrazdu, nikdo nevěděl, jak se dostati do podporu. A tu nám přispěla k pomoci roudnická jednota tím, že nám jednou týdně posílala svého cvičitele br. Heima. Přicházel pěšky a ráno zase pěšky domů. Byl to kluk k pohledání. Hezký, veselý a vtipný a mrštný jako ocelová vzpruha. Lnuli jsme k němu pravou bratrskou láskou. Zato dovedl nás náležitě potýrat.. Cvičilo se na sále U tří lip nepřetržitě od sedmi třeba do dvanácti. Naše hadrovité paže nabývaly svalstva a tvrdly. Mladší z nás po několika měsících prováděli již krkolomné kousky, takže jsme se již mohli odvážit pochlubiti se prvním veřejným cvičením.
Dostavilo se sice jen asi 30 zvědavců, hlavně tatínků a některých těch vyvolených děvčátek, ale program byl dosti bohatý. Prováděli jsme nevídané věci na nářadí, i akrobacii jako komedianti. Když bratr Janza, při veletoči vyletěl z hrazdy, bouchl hlavou do podlahy, div ji neprorazil a jel po nose až na konec sálu, vykřikl jeho přítomný tatínek: "Vždyť jsem to říkal, že se holomek zabije". Ale nezabil se a n ještě dlouho nás společně s br. Krušinou vždy na konec cvičení bavil opčí honěnou na svislém žebříku.
A jakou švandu jsme mívali, když některý z choulostivých na jejich bratří přišel se občas na nás podívat. Býval to nejčastěji br. Malý, který starostlivě chodil kontrolovat, jestli "nerunýrujeme" okresní majetek. Tu nás několik na sebe mrklo, čtyři po něm skočili a bez milosti, vzdor jeho nářku a křiku, vysadili ho nahoru na hrazdu: a prováděli s ním nesčetné "břichotoče" tak dlouho, až pomačkán a potlučen, za všeobecného řehotu, zůstal bez vlády ležeti na žíněnce.
Vlasteneckými šovinisty jsme nebyli: mimo pěšího náčelníka měli jsme také náčelníka jízdního, stavitele br. Langa, který za třicet let svého zdejšího pobytu se nenaučil česky. Na našem prvním výletu do Radonic podivili se bratři lounští, s kterými jsme se tam sešli, když br. Lang vysoko na koni, ověšen modrou náčelnickou šerpou, nám zavelel: "Odeleny halt!" (Oddělení stát!) ale německé a reakcionářské Rakousko jsme v lásce neměli. Když jednou zrána byli orli na okresním soudu a berním úřadě pomazáni dehtem a četníci lítali po městě, věděli jsme všichni, že to byl náš br. Karel, který měl v kapse dehet ve vyfouknutých vajíčkách. Společná nenávist ke zpátečnickému a germanisujícímu Rakousku byla hlavním obsahem našeho vlastenectví a předpokládali i tušili jsme, že sokolstvo je určeno k tomu, aby někdy rozbilo tento přežilý, nespravedlivý státní útvar, což se uskutečnilo obětovnou činností našich ze sokolských řad vyšlých legionářů. Ale tím byl splněn někdejší hlavní úkol Sokolstva, a je nutno, aby ono vedle pěstění tělesné i duševní zdatnosti určilo si úkoly nové, ušlechtile revoluční, opravňující k nošení rudého symbolu, sokolské košile. Samotná láska k vlasti není ještě dostatečným programem, ta se rozumí sama sebou pro každého, neboť kdo by neměl mít rád svého bratru, svého krajana. Vyšším cílem budiž nám láska k všemu lidstvu, snaha o sbratření národů, propagace o zamezení surových válek, práce pro ochranu trpících, potlačovaných a vyssávaných, povznesení ducha od pověr, zastaralých dogmat a předsudků. K tomu budiž Sokol povolán jako přední bojovník za pokrok a osvětu, jako byl v dobách svých začátků.


Sokolům nastává nyní pěkný, třebaže těžký úkol, aby teď plně ztělesnili ideu Sokolstva. Co je to ? Jistě, mám-li se dovolávat nejlepších zásad našich zakladatelů Sokolstva, Fügnera, Tyrše a jiných, není to jen krásný sval, to krásně vypracované tělo, které ztělesňuje ideu sokolskou, je to bratrství, které se pěstovalo vždy v Sokole, je to také duchovní stránka, ta zvláštní přesnost, kterou Sokolstvo pěstuje a musí pěstovat, čestnost v životě domácím, čestný kamarád kamarádu a čestný odpůrce nepříteli, bude-li toho potřeba.
T. G.Masaryk Plzeň 1919.

KAREL KŘENEK
Letem dějinami života v Libochovicích

Byly časy, kdy po krajinách našich rozlévalo se daleko široko moře, z jehož hladiny vyčnívaly pahrbky a hřbety prahorní, složené z ruly, břidlice a porfýru. Odumřelé živočišstvo a miliardy malounkých zvířátek mísilo se s bahnem, které později - tuhnouc - vytvořilo vrstvy opukové, jež jsou ponejvíce rakví pohaslého zde mořského života.
Přišla doba, kdy moře začalo krajiny naše opouštěti a poslední zbytky moře velikou průrvou na severu Čech vylilo se do Německa,- obnaživši v průrvách těch rulu, porfyr, svor a živec.
Z moře stala se pevnina a na ní nový život, ne však klid. V přírodě klidu není: je tu stálý boj živlů.
Opukové vrstvy při silném .zemětřesení prolomeny byly žhoucí vrstvou čediče a znělce, která tuhnouc, vytvořila malebné kupy, pravou to přírodní ozdobu našeho severu.
Začal nový život. Za tropického horka bujelo zde rostlinstvo a v něm prohánělo se živočišstvo, ale jen dočasně, neb nastalo záhy ochlazení v přírodě - "doba ledová". Krajiny pokryly se sněhem a z vrchů staly se ledovce.
Minula doba, snad několik tisíc let, což v přírodě jest jediným okamžikem a nastalo oteplování. Ledovce začaly roztávati a posunováním obrovských tvrdých vrstev do údolí drtily se skály a tvořily se tím naplaveniny: zde granátové, onde náplavy cihlářské hlíny a štírku. V těchto náplavech máme stopy pohaslého života toho tvorstva, které v těch nevlídných dobách zde žilo. Je to doba diluviální (starších naplavenin).
Do doby té spadá u nás první objevení se člověka. Žil tu s mamutem, nosorožcem, předpotopním turem, koněm, jeskynním medvědem a j. Byl to člověk lovec.
Zakládal rodiny v roklině mezi Poplzemi a Evaní. Společnost sedí u ohniska, rozřezává si pazourkovým nožíkem maso z ulovené zvěře, zatím co ženy opékají maso, položené na oblázku u samého ohně.
Udělejme v duchu malou návštěvu na vzácné sídliště takové lovecké. Jaký to byl národ, jakou řečí mluvil, zůstane ztajeno rouškou neproniknutelnou; mluví jen pazourky a uhlíky, a řeč jejich doplniti se musí fantasií. Mnozí odhadují dobu tu na 10.000 a jiní až na 100.000 let!
Blížíme-li se z této závratné dálky dobové postupně k době naší, najdeme v našem kraji pokolení různých kultur, roztříděných na dobu kamennou, bronzovou a železnou; setkáme se zde se skrčenci, pokolením s dokonalými výrobky bronzovými a ušlechtilou kulturou "latinskou" čili galskou, kterou zařadili archeologové do roku 400 před Kristem. Přišla do Čech - jak uvádějí římští kronikáři - při vpádu Galů čili Bojů okolo roku 400 před Kristem. Současně s kulturou galskou objevilo se v Čechách pokolení žárových hrobů typu slezsko - lužického, dle všeho slovanského. Toto pokolení, které přišlo od severu kolem roku 500 před Kristem, rozšířilo se tak, že v roce 500 po Kristu byly žárové hroby po celých Čechách. Dle toho soudíme, že osídlení Čech slovanským plemenem stalo se dříve nežli ve IV. neb V. století po Kristu, jak uvádějí kronikáři. (Život jejich byl patriarchální.)
V té době rozproudil se v naší krajině čilý život; větší rodina usadila se v okolí nynější sokolovny; tam, kde stojí nyní dům p. Štědrého, zřídila si popelnicový hřbitov. Doklady toho jsou krásné popelnice s ostatky v krajinském museu. Z té doby chová třebenické museum nádobku se zuhelnatělou pšenicí, kterou dle směrodatných badatelů tehdá výhradně Slované pěstovali.
Život našich slovanských předků byl v plném rozmachu kolkolem nynějšího města našeho, kolem Poplz, Duban atd. Četná drtidla na obilí, na mnoha místech vykopaná, svědčí, jak živili se orbou, úhledné nádobky s vlnovkou a vkusné spony s labuťkou dokazují, jaký měli smysl pro krasocit.
Skok z tohoto předhistorického života do života historického je ohromný. Jak jadrně a bohatě mluví k nám předhistorické nálezy o životě předků, tak chudými jsou kroniky a tradice z dob červánků probouzejícího se života historického. Jako v mlhovinách čteme o bojích hrdinského knížete Lučanů Vlastislava s knížetem pražským, kterým padl také hrad Klep za oběť. Z celé té bojovné mlhoviny vyniká nad slunce jasně jen česká nesvornost. - Život našich slovanských předků, zde u nás, jako všude jinde, byl patriarchální; žili po rodinách, čeledích, roztroušení po okolí. Později soustřeďovali se v osady, a aby dosáhli některých výsad a výhod od panovníků, ohrazovali se v města. Tak vzniklo i městečko hrazené Libochovice.
Na kolbiště života společenského, o němž máme první bezpečné zprávy, objevují se Libochovice r. 1336., když král Jan Lucemburský, takto "koruna rytířstva", ale stále bez peněz, prodal Libochovice (městečko s tvrzí, vesnici Klepy s hradem Klepem, Radovesice, Poplze a Lhotu nyní zaniklou) Zbyňkovi Zajícovi z Valdeka, pánovi na Žebráce za 2.300 kop míšenských (96.600 Kč). Zbyněk vystavěl na rozvalinách starého hradu Klepu rytířský hrad, dav jemu jméno Hazmburk: on pak a potom i jeho potomci jmenovali se pánové z Hazmburka. Libochovice, co "panské město poddané", bylo dějinami svými s Hazmburkem spjato plných 222 let.
O životě společenském a kulturním dovídáme se z té doby pramálo. Za válek husitských odpykaly Libochovice velmi těžce za své pány, kteří byli zavilými nepřáteli Husitů. Roku 1424 bylo město Husity dobyto a zbořeno.
Po válkách husitských vymohli Hazmburští Libochovicům výsadu na jarmark a vysadili jim artikule na cech krejčovský. Libochovice počaly zkvétati, ale rod Hazmburský byl v úpadku. Vysíleni válkami, sraženi byli s výše. Hazmburk zpustnul, zámek v Libochovicích nebyl k obývání, peněz neměli, takže Krištof z Hazmburka musel bydleti v soukromém domě v Libochovicích - potomek pyšného rodu, kterému nestačíval "zlatý sál" v zámku budyňském!
Roku 1558 prodal Krištof městečko Libochovice a s ním celé panství Hazmburské Janu nejstaršímu z Lobkovic, který vymohl u císaře Ferdinanda roku 1560, že Libochovice jmenovány byly "městem", ale nebylo to "z lásky a vděčnosti" k obyvatelstvu, ale v první řadě k jeho vlastnímu prospěchu. V té době odjížděl v noční tmě v krytém voze poslední Hazmburk co chuďas do Prahy. Nástupce jeho Jiří Popel z Lobkovic (1569) obral si za úkol vypleniti z měšťanstva "ducha kacířského" husitského.
Privilej vaření piva obmezil jen na měšťany vyznání katolického, založil jezovitskou kolej v Chomutově, která měla míti na věčné časy ochrannou ruku nad katolicismem ve všech odvětvích života společenského.

Ve zpupnosti své počal vystupovati ve věcech politických proti císaři Rudolfovi; byl zajat a uvězněn na hradě loketském, kde roku 1607 zemřel. Nemesis dějin!
Jezovitská kolej, namířená proti lidu, stala se metlou duchovní světské vrchnosti v Libochovicích.
Svěžejší duch zavládnul v Libochovicích za nového pána na Libochovicích Zikmunda Bathori, knížete Sedmihradského (1604) a po něm za pánů ze Šternberka (1613 - 1676).
Za vlády Šternbergů muselo město snášeti mnoho útrap od vojenského lidu za války třicetileté. Město. hlavně okolí, bylo vylidněno a zpustošeno. Spořádanější společenský život nastal, když roku 1676 koupil Libochovice od Václava Šternberga hrabě Gundaker - později kníže Dietrichstein. Roku 1683 - 1689 dal přestavěti zámek ve slohu pozdní renaisance od Antonia de Porta a prováděl mnohé stavby ve městě, podporoval ovocnářství a vinařství. Co člověk v každém směru tolerantní věnoval péči o klidné spolužití veškerého občanstva.
Město mělo dle starého zřízení v rukou svých správu administrativní i exekutivní, ovšem přistřihovanou jako všude jinde vrchností císařskou i vrchnostenskou (poddanskou: občanstvo však, hrdo jsouc na titul svůj co "měšťané", dovedlo hrdost svou a právo své uhájiti i při nahodilých sporech jak se správou duchovní, tak i vrchnostenskou.
Duch demokratický však zde neovládl. Byli zde měšťané zámožní, kteří používali všech práv a výhod, a byl zde lid předměstský, byli zde nemajetní domkářové, téměř bezprávní. Zato ovšem tíha daní, kterých bylo více nežli teď, spadala na bedra měšťanů.
Dle jmění byli rozděleni na třídy a dle toho roku 1759 za pruského vpádu, platili "výpalné". (Měšťan I. třídy 40 zl.. II. tř. 25 zl.. III. tř. 15 zl.. IV. tř. 10 zl.. V. tř. 5 zl.. VI. tř. 3 zl.. VII. tř. 1.30 zl.. Tak platívali i jiné dávky, vedle daní pozemkových a j.
Chudým bylo platiti daň z krve. Při verbuňku se bohatí od povinnosti rekrutské vypláceli a moudří otcové města nařídili rychtářům, aby o jarmarku hleděli tuláky "na škodu lidskou se potulující polapiti a vsaditi je do arestu", aby při verbuňku měli pohotový materiál. Chudší domácí, hlavně když jim hrozil nějaký trest, dávali se za přiměřenou odměnu odváděti.
O dobách těch se mluvívá jako o "zlatých starých časech", hlavně po stránce mravní. Staré úřední knihy městské poučí nás o jiném. V záduších účtech vykazuje vždy rubrika "hříšníci" (proti VI. přikázání) velmi značné pokuty - v městských manuálech je toho ze soudní síně velmi mnoho, co svrchu uvedený- výrok poráží. Nic zvláštního není, že se seprali rychtářové, začež dostali 24 hodinový arest v radním domě a odňali jim právo rychtářské. Po odsedění, když se odprošením vzájemně "na poctivosti opatřili", bylo jim právo vráceno a úřadovali dále.
Stinnou stránkou, vlastně nástrahou doby této, za kterou máme Habsburkům co děkovati, byla germanisace. Systematicky počala za Marie Terezie zaváděním německého úřadování. Císař Josef II., jemuž v otázce germanizace klade se více viny na bedra, než zasluhuje, byl odchovanec v zásadách francouzských encyklopedistů a byl velký filosof, ale špatný politik. Měl v plánu zříditi nový reformovaný stát, v němž pojmouti chtěl všecky národy v celek a sloučiti je jednou řečí v jeden národ. "Národnost", dle jeho vlastních slov, "náboženství" nesmí pří tom tvořiti žádný rozdíl a všichni musí jednati jednosvorně, jako bratři v jediném mocnářství pro společný prospěch.
Plán jeho se shroutil ještě za jeho života, ale německý centralismus počaly vlády rakouské s velikým úsilím prováděti.
V Libochovicích přestaly vrchnosti jenom na tom, vésti úřední listy po německu, míti v obecní správě "zkoušeného radu v němčině obeznalého", ve škole vydávati českým dětem německá vysvědčení. Zvláštní nátlak poněmčovací nikde nečiněn. Bohužel, že některé české rodiny chlubily se němčinou co obcovací řečí "elitních" tříd.
Celý úřednický aparát v zámku byl německý; ale jak žilo úřednictvo ve svém rodinném životě, do toho se vrchnost nikdy nevměšovala. Tím si vysvětlíme, co vlastenecky smýšlejících mužů vyšlo ze zámeckého úřednictva. Byl to obroční Josef Purkyně (1787), vrchní zámecký Fr. Müller (1835), vědecký spisovatel a zámecký vrchní Fr. Turinský (1845), dramatický básník a nadšený vlastenec.
Po rušné době roku 1848, kdy náš venkov oslavoval rušení roboty a před tím zrušení nevolnictví, které ho dusilo plných 228 let (1620 až 1848) a kdy dle nového obecního zřízení provedeny byly volby r. 1850 do obecního zastupitelství, a zřízen roku 1850 okresní soud v Libochovicích, nastal nový společenský život s velikými nadějemi na lepší časy.

A. VICARIOVÁ - VACKOVÁ
náčelnice 1910.
Žačkám Sokola v Libochovicích z let 1907 - 1918

Ze prý mám také přispěti písemnou vzpomínkou své sokolské činnosti v župě Podřipské, vzkázala mi nynější župní náčelnice. Tož - vzpomínám - vzpomínám a počítám léta, kdy jsem prvně vstoupila v milou mi sokolovnu pod Hanžburkem, a těch let je velká kopice. Víte, milé děti, že je to již 28 roků, když jste tam začaly se mnou cvičit? Stále vás vidím 6, 7, 8 - 14 leté, plné dětského skotačení, co vy zatím jste si přisvojily plynulá léta a samy máte již ratolesti, které jsou jistě též zasvěceny sokolské myšlence.
Vzpomínáte, milé děti, na první veřejné vystoupení v roce 1910? Tehdy cvičily jste společně s hochy praporečkové sestavy, které navrhl a se žáky nacvičil br. náčelník Kugler. Tolik píle a úsilovné snahy prokázaly jste při každé zkoušce, že jsme měli, oba cvičitelé, z vás radost. Což ta vaše nedočkavost, až vás každou uvidí maminka a tatínek v rythmickém pohybu s vlajícími praporky! A ta sletová neděle, probudila vás, mne i ostatní sokolstvo zářivým slunkem k radostné práci. Od 4 hodin ráno bylo již na cvičišti rušno. Bratři dodělávali sedadla, pokrývali je světlým balícím papírem (to měla být křesla), stavěli stožáry, potili se notně, ale úsměvy jim s tváří nezmizely. Bylo však po smíchu; když se k 7. hodině tvořily na obloze mráčky, mraky, Hazmburk hrozně zbubačil a brzy tak krásně pršelo, že se nikdo neodvážil věštiti konec deště.
Na vyzdobených vozech přijížděli promoklí sokolové a sokolky z celého okrsku, všichni se shromažďovali v sokolovně neveselí, a vy, děti natáhly jste takové moldánky, že byste nás byly všecky rozplakaly. Tož, co dělat? Hosté zde již byli, vstupenky byly také prodány, tak se bude cvičení odbývati v sále v menším rozměru, to znamenalo: nebudou cvičiti všichni. A tak vás vidím, moje milé děti, jak jste mi po tomto rozhodnutí obklopily a bojácnými pohledy provázely svou otázku: Prosím, budu já cvičit? Věděla jsem nyní, že těch nešťastných srdéček by bylo mnoho, proto vyžádala jsem s bratrem Kuglerem, aby se cvičilo po částech tak, abyste se všecky vystřídaly. To vás usmířilo s nekonečným deštěm a šly jste domů k obědu. - Snad někde jakousi skulinou v mraku vidělo slunko, jaký smutek provedlo, když ustoupilo dešti - náhle rázně roztrhlo mračna a v 1 hodinu odpoledne hřálo již tak letně, že brzy napravilo zkázu deštěm způsobenou, až na čalounické práce bratří, kteří musili se sedadel strhávati rozmočený papír.
A potom vás vidím odpoledne v sokolovně nedočkavé, radostné, plné očekávání něčeho neobyčejného - a to bylo tak pěkné pro vás i pro mne. Neobyčejné jste skutečně byly pro své milé a známé, když vás viděli v kroužcích a 4 párech s praporky, tvořícími vždy nové a nové obrazce, dle rythmických pohybů vašich ruček. Nu - následoval potlesk váš hrdý odchod, tu a tam pocelování maminky, odevzdání praporku a potom šťastny úspěchem, pobíhaly jste hrozně rády mezi obecenstvem, v těch svých tmavomodrých úborech se světlejšími šerpami a nabízely ke koupi různé památky na ten den, který měl krásné ráno a klidný, vlahý večer.
A tak bych si chtěla s vámi, drahé děti, porozprávěti o všech našich společných vzpomínkách na sokolské události. O jé - což o tom našem dětském plesu bychom si toho napovídaly: a což ten výlet na Peruc a veselá zpáteční cesta na žebřinovém voze a mnoho, mnoho jiného. Ale nesmím zlobiti sestru žup. náčelnici svou rozvláčností, proto musím jenom vzpomínat.
Vzpomínejte, děti, se mnou: Na zdar!

JAROSLAV KŘENEK
Zdar!

Je letní ráno a prapory vlají. ulice září jako v lukách stezka
a píseň slyšíš v hazmburském kraji, ji ozvěnami vrací duše česká;
z té doby sladké nadšení a síly, které jsme po svých otcích podědili.

Ty podobizny borců - jiskra v oku, statečné duše, také srdce ryzí
a dlouhý odstup padesáti roků, to ještě našim srdcím není cizí;
ti mrtví udatni a čestni byli a jejich ideály vítězily.
Nad stavbou jejich vzpomínky se kupí a oživují milé tváře známé,
a zas se řadí do podřipské župy, my vítáme je a my vzpomínáme!
Co je to odstup padesáti roků? Co mnohá slza ve stařešin oku?
Národní sílu - nejsou fráze plané, střeh ostražitý v pohraniční hory,
byť mnohdy zhořkla píseň Hej Slované, zas jeden cíl nás svede pod prapory,
až nepřítel beránčí roucho sejme a sokolské povelí: setrvejme!

Neopustíme zem, ni jazyk rodný,
jak bili jsme se, bít se budem dneska,
jak tenkráte, když národ nesvobodný
chápal: být - nebýt - otázka je česká.
Vítězí pravda -- nikdy krásné klamy,
a naším jest, co uhájíme sami!

Ne pohádkové duše holubičí, ne bájený slovanstva orel bílý.
Co národ sílí a co národ ničí. jsme v Čechách prožili a pochopili.
Kde v nebezpečí naše místo, víme, neopustíme, nezradíme.

Odvaha s vírou sobě cestu klestí, krajem se bratří píseň rozeznila.
Vždy raděj zlomit, ale nepodlézti,
když v mysli vlast, žár v srdci, v paži síla.
S tím heslem statečné se řadí šiky
pod trikoloru naší republiky.

Přísahou pro nás sliby otcům platí, nad bouře zmatků,
Sokol vznese hlavu, tak dneska, jak před lety padesáti.
Pro službu vlasti ani zisk, ni slávu!
O pevný štít nepřítel kopí zláme, my v boji neochvějně vytrváme!

Vítáme Vás v tom našem milém kraji, chceme, abyste spokojeni byli,
bratrská srdce Vás zde přivítají a pospolitost dá Vám nové síly.
Až odejdete přes hory a lesy,
pak doma na nás dobře vzpomeňte si!

Bratři a sestry podřipského kraje!
Teď hlavy vzhůru! Z pevného jsme rodu.
Vesele vpřed, vždyť česká hudba hraje
a česká píseň jásá do pochodu.
Jdou šiky mládí, ideálů živých. nadšených,
statečných a spravedlivých!


Tuto báseň recitovala s. Vlasta Struncová při slavnostní valné hromadě Sokola v Libochovicích 1. června 1936.

JAN HOLÝ
náčelník Sokola Libochovice
Zrození sletu

Padesát let! V životě lidstva celkem nepatrná chvíle, ale v životě jedince větší část žití. A tak jest tomu i v životě jednoty.
Záznamy nás učí, jak těžko ti bratří, myšlence sokolské zcela oddaní, jednotu naši zakládali a s jakou láskou pracovali, aby jednota naše byla dnes tam, kde kdysi mohutnou a zkvétající ji ve snách viděli. A my, pokračujíce v jejich díle, chceme k metám ještě vyšším, splnivše přání našich předchůdců. Tak jest tomu v Sokole, jemuž bohatýr Tyrš dal mnohá vznešená poslání - kupředu !- kupředu - zpátky ni krok.
Pročítajíce dějiny naší jednoty a posuzujíce činnost její v minulosti, musíme si dobře uvědomit, v jakém prostředí tito naši předchůdci žili a pracovali, jaké byly poměry kulturní, národní, požadavky společenské a jaký byl všeobecný řád hospodářský. Tu vidíme, že život jednoty vlivem těchto okolností neplynul vždy klidně v upravených březích plánovité a rozvážné práce, ale že mnohdy jako pravé vlnobití se vysoko vzedmul, jako by chtěl uniknouti z této klidné práce. Byl to však vždy zdravý a prospěšný boj síly sokolské, který vtiskoval tento ráz životu jednoty a jako mořský příboj odvrhl vždy všechno nezdravé, aby pak osamocenou, ale zdravou živelní silou tvořil díla dobrá, jednotlivcům, jednotě a celku národnímu prospěšná. Tak postavena byla roku 1904 naše sokolovna, jedna z prvních v kraji, dílo sokolské lásky a obětavosti - tak vznikla celá řada pro jednotu dobrých zařízení a s takovou živelní silou stavěn byl náš Tyršův stadion.
Ač úkolem Sokola je pěstovati především zdravé tělo, aby v něm mohl zdárně prospívati zdravý duch, ač sokolstvo na prapor svůj napsalo práci národní i kulturní, přece od samých prvopočátků mělo hojně nepřátel, mezi nimi vždy bývalé c. k. rakouské úřady. Pod tímto zorným úhlem je třeba posuzovati rozvážně činnost v minulosti s činností v přítomnosti.
Aby představa o zrození myšlenky sletu byla jasnější a určitější, je třeba předeslati všechny předcházející zjevy. Je jisto, že myšlenka uspořádání sletu souvisí především úzce se stavbou stadionu.
Původně zabýval se správní výbor jednoty námětem stavebních úprav v sokolovně. Byl to požadavek, nadiktovaný radostným zjevem - skutečnou potřebou vzrůstajícího počtu cvičících. Otázkou touto zabýval se proto správní výbor již od roku 1928. Bratr architekt Krásný, tvůrce Tyršova domu v Praze, byl požádán o vyhotovení plánu na provedení dalekosáhlých úprav.. Avšak v té době zraje již v hlavách několika bratří zcela odlišný plán - plán odvážný, ale významný pro život jednoty. Požadavek doby "pod širé nebe na zdravý vzduch" je metou a snahou, která vedla tyto bratry k získání vhodného letního cvičiště, na němž by mohla býti členstvem, dorostem i žactvem uplatňována všechna odvětví lehkoathletického sportu, her atd. v zásadách, stanovených světovou soustavou Tyršovou. A tak přichází den 30. prosince 1931. kdy br. starosta Fr. Matějka informuje správní výbor o průběhu dosavadního jednání o získání vhodného pozemku k stavbě stadionu. Zpráva tato s nadšením přijata a výbor zplnomocněn k dalšímu jednání. Konečně 19. května 1932 na mimořádné valné hromadě bylo členstvu oznámeno, že úřady prodej pozemku schválily a zbývá tudíž na jednotě, aby se právoplatně rozhodla o koupi. To se také stalo a tak korunována byla snaha bratří Františka Matějky a Jaroslava Chrousta, ale současně nastává období práce a celé řady povinností, zejména ustavení stavebního odboru; propracování plánů, rozpočtu a pracovní povinnosti členstva. Bude se stavět stadion! Debatuje se na procházkách, v hostincích, veřejně i soukromě o novém záměru jednoty. Zdá se, že zájem roste i tam, kde dosud byla jen vlažnost nebo naprostá netečnost a lhostejnost k sokolským podnikům. Snad konečně vědomí zvláštní příslušnosti k sokolstvu a k plnění povinnosti se probudilo. Je samozřejmo, že tento krok jednoty do nového období přináší s sebou i zájem širší veřejnosti.
Dobrá vůle většiny ukázněného členstva pomáhala spolubudovati toto nádherné dílo - stadion, který byl dne 7. září 1932 při oslavách 100. výročí narození Dra Miroslava Tyrše nazván stadionem Tyršovým. Stalo se tak na vrchu Jiřetíně, kdy okolo zapálené hranice shromáždilo se členstvo jednoty, aby vyslechlo nadšenou řeč br. ing. Jiřího Romenskýho, tehdejšího vzdělavatele jednoty. Tehdy slíbili jsme si vespolek, že v započatém díle půjdeme s láskou a bratrstvím vpřed, pevně semknuti k sobě po vytčených cestách k cíli, který nám svítí na cestu plamenem opravdové svornosti, rovnosti a bratrství.
Vzrušující tento okamžik dal nám dosti síly a chuti k práci, které jsme zvyklí a které se rádi ujímáme.
A na členské schůzi dne 18. ledna 1934 připomíná pisatel těchto řádků, že jednota oslaví v roce 1936 jubileum padesátiletého svého trvání a navrhuje, aby při té to význačné příležitosti otevřen byl stadion župním sletem. Tato myšlenka pevně zakotvila a tak valná hromada dne 10. února 1935 podává župě žádost o přidělení župního sletu v roce 1936 do Libochovic. Této žádosti bylo vyhověno na mimořádné valné hromadě sokolské župy Podřipské dne 3. listopadu 1935 a protože i župa slaví padesátiny, bylo rozhodnuto, že slet bude jubilejním. Na jednotu vloženo velké břemeno, ale chuti k práci je dosti, aby této sokolské povinnosti se zhostila se zdarem. Však již dne 16. listopadu 1935 svolána je mimořádná valná hromada jednoty, na které ustaveny jednotlivé odbory, jež dávají se ihned v práci přímo s radostí a živelnou chutí. Nejživější ohlas sletového ruchu jeví se v tělocvičně. Tam mládež v překvapujícím počtu dochází do cvičení a nachází v něm plné uspokojení a zalíbení. Nikde se ani okamžik nezahálí, plno ruchu, plno příprav. Ale to vše děje se s radostí, vzrušující upřímnou snahou po zdárném a všestranně uspokojivém výsledku započatého díla.
Všechny složky od těch největších do nejmenších - každá po svém, aby široké veřejnosti dali důkaz svých schopností a síly. A právě ti nejmenší a nejmladší jsou nejpilnější, těm stavěli jsme stadion, těm jej předáme, aby ve svých generacích dílo, s bratrskou láskou zbudované, užívali, opatrovali a zdokonalovali. V jejich tělesném i duševním zdraví, v jejich správném rozvoji vidíme zdatné nástupce ve službách sokolských, ve službách své vlasti a národa. Dáváme jim vše, co je v našich silách. Je to naší povinností, která je bratrstvu sokolskému posláním nejdražším a nejvzácnějším.
Jen čin je síly syn. Stadion zbudovala síla, opravdová svornost a láska k věci sokolské. Nebyli s námi všichni při práci; malomyslnost, pochybovačnost a snad v největší míře chabost svíraly jako železný kruh celou řadu těch, kterým neproniklo sokolství kostmi a krví, kteří zůstali v ústraní - bez přesvědčení, že život jejich má býti založen na idei pokroku a že každé uhnutí z této cesty je proti zásadám pravého charakteru sokolského a národního.
Nuže - dny 14. a 21. června jsou významnými v dějinách jednoty. Vstupujeme na prah nové doby. Věříme, že, jednota půjde svorně vpřed za ideálem Tyršovým k dalšímu rozvoji a lepší budoucnosti ve svobodné republice Československé pro její blaho a její šťastnou budoucnost. A pro tuto službu svému národu a své vlasti, pro službu pokroku a lidství zachovejme si vždy sílu k práci, nadšení, lásku a věrnost.

ING. JAN RABAS
předseda stavebního odboru Sokola Libochovice
Tyršův stadion v Libochovicích

Náčelník jednoty br. Jan Holý ve svém článku "Zrození sletu", rovněž v tomto almanachu uveřejněném, pěkně a výstižně vypracuje o ideových začátcích sletu i stadionu, takže v tomto článku bude lze omeziti se na údaje převážně věcné a vůbec data, která snad - když ne hned - jistě po letech nebudou tak zcela bez zajímavosti.
Tedy historie stadionu v kostce: Letní cvičiště u sokolovny je malé. Mládí je třeba volného, širokého prostoru. Původcem myšlenky - zbudujeme sokolský stadion v Libochovicích! - je br. Jaroslav Chroust. Pozemek byl původně majetkem herbersteinského panství. Byl vyvlastněn pro okresní správní komisi libochovického okresu - pro účely sociální péče. O pozemek se ucházelo stavební družstvo pro stavbu obytných domků. Krásné toto místo bylo zachráněno pro účel, jemuž bude nejideálněji vyhovovati - pro tělovýchovnou práci sokolskou.
Bratr Jaroslav Chroust vypracoval náčrt stadionu pro potřebu okresního výboru v Roudnici., který dne 24. září 1931 odprodej tohoto pozemku Sokolu v Libochovicích schválil. Nabývací cena Kč 6.000. - za jeden hektar. Členy okresního výboru byli naši bratři Jaroslav Chroust a Jaroslav Vogl.
Rozměry stadionu:
a) c v i č i š t ě : délka 125,4 m x šířka 73 m - 9.154 m čtv.
b) n á s t u p i š t ě : délka 103 m x šířka 39.3 m - 4.048 m čtv.
c) o c h u t n a v á r n y: - 2.238 m čtv.
Místo bylo nerovným terénem a bylo nutno je upraviti. Přesun půdy (výkop) činil 10.093 metrů krychlových. Písku bylo vyrobeno za rok 1933, 1934 a 1935 celkem 1.862 metrů krychlových.
Několik let práce změnilo terén tak; že se nadějně objevovaly první obrysy příštího stadionu. Začala přímá úprava stadionu. Disposiční plán nového stadionu vypracoval ing. architekt Karel Kopp a podle tohoto plánu vypracoval stavební plán stavitel br. Josef Pokorný. A na základě těchto plánů provedl br. dr. Maxmilián Prunar právně knihovní pořádek.
Byl jsem zvolen předsedou stavebního odboru a prováděl jsem všechna vyměřování stadionu.
K odvodnění pozemku bylo třeba založiti účelné drenáže. Na cvičišti bude i běžecká dráha 100 m a 300 m. Ochoz i místa pro sedadla jsou prakticky vyřešena a rovněž i hudební pavilon a přístavby. Zajímavým způsobem bylo provedeno osázení stadionu stromy pod odborným dozorem a péčí br. Josefa Rubliče. Podle jeho sdělení vysázeno bylo na stadioně: 18 pyramidních topolů, 57 lip, 2.500 šeříků, 400 habrů, 100 kustovnic (Lycium), 244 smrčků a douglasek, 100 bříz, 150 pámelníků, 4 kulovité buxusy, 45 kaštanů a 10 katalp.
Letošní mokrý květen půjde mladým stromům k duchu. Bude to někdy krásný, utěšený pohled na zelené cvičiště, jež bude lemováno zelení četných stromových korun, a přirozenou kulisou pozadí. Nebude to hned, až za několik let, ale - snad se též dočkáme, abychom se potěšili dobrým dílem, na němž jsme byli sokolsky účastni.
Tyršův stadion je dílo kolektiva. Členstvo jednoty bylo účastno dobrovolnou pracovní nebo jinou povinností. Ti, kteří povinnost ještě nesplnili, ať z jakýchkoliv důvodů, jistě ji ještě splní tak, aby dostáli sokolské povinnosti - a abychom se mohli všichni těšiti ze společného díla. Plánování, vyměřování, zaknihování a pod. bylo provedeno bezplatně.
Hledíme vstříc župnímu sletu. Tyršův stadion bude věnován svému účelu, aby v příští padesátce roků splnil svoje poslání: dorostu československé republiky, dá zdraví, sílu a radost.
Sletu zdar!


Tam svět se hne, kam se síla napře. Tyrš.

KAREL KŘESŤAN
jednatel župy 1908
Libochovice - sídlo sokolské župy

Vzpomínajíce při padesátiletém jubileu Sokolské župy Podřipské jejího založení,nebude jistě od místa připomenouti, že toho času založena byla župa z následujících šesti jednot: Kralup, Libochovic, Lužce, Roudnice, Třebenic a Velvar. Postupně zakládány jednoty další, takže před světovou válkou bylo v Sokolské župě Podřipské sdruženo celkem 24 jednot.
Organisace župní spravována byla župním předsednictvem, sestávajícím ze starosty, místostarosty, jednatele, pokladníka oné jednoty, kam sídlo župní bylo rozhodnutím řádné valné hromady stanoveno, včetně župního náčelníka, který, jsa volen župním cvičitelským sborem, téměř zpravidla měl domicil jiný, s ohledem na znalost organisace sokolské i ideí sokolských, pro řízení záležitostí župních nezbytnou, volena bývala za sídlo župy vždy pouze jednota počtem členstva silnější, která své úkoly řádně plnila, a tak se stávalo, že ve správě župy se vystřídaly převážně jen ony jednoty, které tvořily původní základ župy. Té cti dostalo se jednotě libochovické za dobu trvání župy několikráte. A když pak rozmach zakládání jednot v oblasti župní a době popřevratové se množil, ustanoveno, aby sídlem předsednictva župy na trvalou dobu se stala Roudnice, jak přirozené středisko župy. Poněvadž administrativa župní se zmnohonásobila, byl založen tajemnický úřad. Župní předsednictvo i výbor župy volí se neodvisle od činovníků jednoty roudnické, což vše funguje bezvadně.
Dnes je sdruženo v Sokolské župě Podřipské 81 jednot.

Vzpomínám doby předválečné, kdy v krátkém intervalu dvakrát za sebou zvolena za sídlo župy jednota libochovická. - Stalo se tak na valné hromadě župy v Bohušovicích dne 23. února 1908, kde konstatováno, že správa župy, ve správním roce 1907 jednotou litoměřickou pověřená, nebyla na výši doby. V župním předsednictvu v Libochovicích toho času zasedali bratří: Dr. Maxm. Prunar starosta. Karel Křesťan jednatel, Josef Nejman pokladník, a župní náčelník br. Stočes, který obětavě ke schůzím župního předsednictva z Kralup dojížděl, zástupcem župy ve výboru ČOS byl po dlouhá léta br. Ladislav z Kralup. Na této valné hromadě v Bohušovicích bylo usneseno, aby za účelem řádné orientace všech jednot, počtem 16 v župě sdružených, byly jednotám zasílány nezkrácené opisy zápisů o schůzích župního předsednictva, což vedle běžné agendy vyžadovalo dosti značné práce, poněvadž toho času župa svého věstníku ještě neměla. Ve správní období tom vyvolalo předsednictvo zásadní návrh pro ČOS pro zrovnoprávnění žen s muži.

Po jednoleté činnosti župního předsednictva v Libochovicích byl k návrhu libochovických delegátů na župní valné hromadě, ve Mšeném Lázních dne 7. března 1909 konané, schváleno; aby za sídlo župy zvoleny byly Kralupy, které v tom roce pořádaly župní slet.
Po dvouletém intervalu na valné hromadě Sokolské župy Podřipské v Kralupech dne 5. února 1911 byla zvolena jednota libochovická opětně sídlem župy. V župním předsednictvu toho času zasedali bratři Dr. Karel Nejdl starosta, Jaroslav Jirásek místostarosta, Karel Bezpalec jednatel, Josef Nejman pokladník a župní náčelník br. Václav Horák z Roudnice. Župě přibyla jednota v Třebívlicích, takže jich bylo sedmnáct. V roce tom konán župní slet dne 13. srpna 1911 v Libochovicích, který měl plný úspěch. -- Kromě toho konán zájezd ČOS na Moravu a do Záhřeba, jichž se župa také súčastnila.

Poněvadž práci spojenou s vedením záležitostí župních, nechtěla žádná jednota v župě sdružená přijmouti, rozhodla valná hromada Sokolské župy Podřipské, dne 25. února 1912 ve Mšeném-Lázních konaná, opětně za sídlo župy Libochovice. V župním předsednictvu zasedali bratří: Dr. Karel Nejdl starosta, Jaroslav Jirásek místostarosta, Josef Pokorný jednatel, Josef Nejman pokladník a župní náčelník bratr Václav Horák z Roudnice. - V tomto roce byl konán památný VI. slet všesokolský, jehož se vedle delegací zahraničních tělocvičných sdružení súčastnili velikou výpravou i bratři Srbové a Bulhaři, kteří po návratu domů stáli těsně před balkánskou válkou s Turky. Na všesokolském sletu zastoupena byla naše župa počtem 326 bratří v kroji, cvičilo 253 mužů a 99 žen, což byla na tehdejší poměry účast skvělá.

V náhodném rozhovoru s mladšími bratry vychází najevo, že o někdejší existenci sídla župy v Libochovicích nevěděli. Vzbudilo-li to zájem, snad to bude zajímat v tom druhém padesátiletí i ty, kteří přijdou po nás. A těm zdar!

JAROSLAV JIRÁSEK
starosta jednoty za války
Trochu mých vzpomínek

Po výstavbě sokolovny v Libochovicích v roce 1904 bylo v ní zahájeno ihned cvičení. Byly v ní pořádány také zábavy mikulášské, silvestrovské, jakož i masopustní věnečky,které se těšily velmi značné oblibě. Místnosti tělocvičny bývaly často přeplněny.
Když Občanská beseda darovala Sokolu jeviště, hrávalo se v tělocvičně i divadlo. Zejména značnou veselost způsobila dramatickým odborem Sokola sehraná veselohra se zpěvy "Sezení městské rady v kocourkově", původně některými činiteli zakázaná, a konečně přece provedená. Hru tuto řídil p. František Pižl, soudní adjunkt, nyní ve výslužbě.
Pan adjunkt Pižl byl tehdy velmi činným ve všech místních spolcích. Byl pořadatelem mnohých zdařilých podniků; k nimž zvával i cizí účinkující, byv štědrým jich podporovatelem.
V době až do vzniku války byl zdejší Sokol velmi činný, a to v tělocvičně i mimo ni. Tak pořádány za hojné účasti členstva časté zájezdy k naší svěřence Sokolu do Trnovan u Teplic, dále pořádány hojné výlety do různých míst, jakož i tajné denní i noční výlety do Doksan, Bohušovic, Píst; Mšena, Peruce a jinam. Upřímnou a bratrskou zábavou byly vždy, odměněny.
Byl to život mezi členstvem velmi družný a bratrský, který dle mého úsudku nyní již se tak neprojevuje.
Při vypuknutí války téměř veškeré cvičící členstvo muselo nastoupiti vojenskou službu. Tělocvična osiřela a cvičiti se přestalo. Byl v ní zřízen pak vojenský lazaret, jenž tam potrval až do konce války.
Ježto veškerá činnost sokolská byla rakouskou vládou podvázána, omezovala se činnost jednoty pouze na pořádání výborových schůzí a menších podniků.
Od počátku války až do roku 1917 byl jsem starostou jednoty, jednatelem br. František Suchomel, členy výboru starší bratří, vojenské povinnosti prostí.
V roce 1917 pořádala naše jednota nějakou zábavu. Za účelem jejího povolení zajel jsem do Roudnice na hejtmanství. Když žádost, mnou, jako starostou podepsanou, jsem předložil tehdejšímu okres. komisaři dru J. Němcovi, podivil se mé nepředloženosti, že já; jako na neurčito vyzdvižený vojín, jsem starostou Sokola, když jest mi známo, jak Sokol je podezřelý. Naznačil mi proto, abych funkci starosty jednoty ihned, jakmile přijedu domů, složil; jinak že by to mohlo míti pro mne nemilé následky.
Dále mne upozornil, abych nějakým vhodným způsobem učinil opatření, aby z našeho sokolského archivu ještě dopoledne byly odstraněny závažné spisy, neboť právě k nám jede ještě se dvěma detektivy policejní komisař státní policie Bienert - k prohlídce archívu.
(Po státním převratě vyšlo najevo, že p. Bienert byl členem česko-slovenské maffie. Stal se policejním ředitelem v Praze. ) Ihned jsem došel k tehdejšímu župnímu starostovi bratru Stanislavu Plechatému a od něho telefonoval bratru jednateli Suchomelovi, aby potřebné zařídil.
Bratr Suchomel odešel ihned do tělocvičny, kde sokolský archív byl uložen. Tam z něho spolu s bratrem K. Křesťanem závažné spisy vyjmul a ve svém bytu uložil. Bylo to od něho dosti riskantní, neboť se mohl nadati, že u něho - jako jednatele - může býti prohlídka také vykonána.
Dle průběhu prohlídky naši bratři zjistili, že pan policejní komisař není nepřítelem Sokola. Bylo to zřejmo také z toho, že jen pro formu z předloženého archivu vybral a s sebou vzal dva bezvýznamné spisy, a sice jednatelkou zprávu bratra Otty Kopeckého a plakát amerického Sokola. Proto také tato prohlídka zůstala pro jednotu bez nepříjemných následků.
Když jsem odpoledne přijel z Roudnice domů, byla ihned na týž den svolána schůze výboru jednoty, ve které funkci starosty jsem složil. Starostou jednoty zatímně ustanoven bratr František Malý, rada okresního výboru.
Já jako jednatel okresního odboru Českého srdce věnoval jsem se práci pro jeho účely. Sbíral jsem po okrese různé potraviny, brambory, zeleninu, mouku, vejce, máslo a j., jež se soustřeďovaly do Hospodářského družstva v Libochovicích a odtud byly pak hromadně zasílány Českému srdci.
Dne 23. října 1918 o 2. hodině odpolední jsem odesílal Českému srdci různé potraviny, a pro kuchyň české matiční školy v Lovosicích brambory. Když jsem zásilku tuto v nádražní kanceláři podával, zaslechl jsem, že telegrafistka hlásí tehdejšímu přednostovi stanice, co z Loun telefonují: že jest státní převrat, že jest ustavena republika, kteréžto prohlášení se stalo dopoledne u pomníku sv. Václava v Praze, ministrem železnic že jest Dr. Zahradník, který jako takový nařizuje všem zaměstnancům drah, aby ihned ze služebních čepic odstranili rakouské odznaky a aby vagony, ve stanici se nacházející, nebyly až na další nikam odesílány. Pan přednosta se této zprávy zalekl a prohlásil, že má zdravotní dovolenou a že proto službu konati nemůže.
Když toto prohlášení zaslechl úřadující pokladník p. Koča, prohlásil, že úřad přednosty ihned přebírá. Také ihned ze své čepice rakouský odznak odstranil a nařídil všem ostatním zaměstnancům na nádraží totéž. Na lokomotivu vlaku, odjíždějícího právě k Lovosicům, dal připevniti praporek ve státních barvách.
Já si zprávu od úřednice opsal a odejel sem ihned do okresní kanceláře, abych oznámil tuto radostnou zprávu p. radovi Malému. Ten mne ihned odeslal na obecní úřad, abych také tam zprávu podal. To jsem ihned učinil. Když nikdo z tehdejších činitelů nechtěl vzíti na sebe, aby zpráva ta byla patřičným způsobem vyhlášena - z důvodu, že tuto nezaručenou zprávu jsem přinesl pouze já, který prý trpím bujnou fantasií - dal pan tajemník B. Kadlec tuto zprávu vybubnovati strážníkem p. A. Klímou. Současně bylo obecenstvo vyzváno, aby své domy ozdobilo prapory, a o 8. hodině večerní aby se súčastnilo projevu, který bude před radnicí na náměstí.
Já pak došel hned domů - vyvěsiti prapor. Když jsem na činěné dotazy vysvětlil účel vyvěšení praporu, nechtěl tomu nikdo vůbec uvěřiti, až teprve po vybubnování o pravdivosti mého tvrzení se přesvědčili.
V prosinci 1918 sebral jsem spolu s bratry J. Tylem a Františkem Kohoutem po všech obcích okresu černožluté rakouské prapory a odeslal jsem je Českému srdci do Prahy. Snad ostatní bratří mají zajímavější vzpomínky na zdejší jednotu. Jest si jen přáti, aby v jednotě naší zavládlo opět to družné a bratrské přátelství jako tomu bylo v době předválečné.


Jubilanti jednoty 1886 – 1936
Padesátileté členství v tak významné korporaci, jako je československé Sokolstvo, musí vzbudit pozornost tím spíše, že je to trvalé a ničím nerušené členství, jež začínalo vlastně kolébkou naší jednoty. Sokolem Hazmburským roku 1886.
Zůstalo jich už jen pět. Připočtou-li k padesátce jednoty těch svých mladých asi 25 až 30 let, které tehdy měli, když jednotu zakládali s nezapomenutelným třebenickým dr. Paříkem v čele, je to víc než dostatečným důvodem, aby oni sami pohleděli s úsměvem do minulých let, a my, abychom jim srdečně blahopřáli.
Jsou to bratří: Josef Jelínek. Václav Kopta. Bohuslav Mayer. tito tři stále v Libochovicích. Vilém Pack v Liběchově a Oto Kopecký v Terezíně.
Upřímným projevem naší jednoty jejím nejstarším členům jsou pamětní adresy, 1. června 1936 při slavnostní valné hromadě jim odevzdané.
Našim bratřím jubilantům hodné zdraví a spokojenosti v jejich vlastní druhé padesátce!.

FRANTIŠEK ZÁZVORKA
Sokol v Libochovicích 1886 - 1936

Tyršem a Fügnerem založený tělovýchovný spolek Sokol se v Praze rozrůstal a zapouštěl své kořeny po českých zemích - v roce 1886 i v Libochovicích. První informační schůze byla konána 12. července 1886 v Třebenicích. Této schůze súčastnily se celkem 23 osoby a předsedou byl zvolen nezapomenutelný vůdce Čechů třebenických dr. V. Pařík. Tito neohrožení čeští pracovníci, kteří neznali bázně před pronásledováním německých -- i českých, rakušácky smýšlejících spoluobčanů, vybudovali Sokol v Libochovicích. Jednota byla společná pro obě města a měla název "Sokol Hazmburský". V ustavující schůzi dne 23. července 1886 přednesl stanovy nové jednoty soudní adjunkt František Pavlíček a zápis o schůzi provedl br. Bohuslav Mayer.

Ustavující schůze se súčastnily 63 osoby. Prvním starostou byl zvolen dr. V. Pařík, lékař v Třebenicích, náměstkem dr. A. Doskočil, advokát v Libochovicích. členy výboru Bohuslav Mayer, K. Ulbrych, oba z Libochovic.
Arnošt Pack z Třebenic, Josef Hajný z Budyně a náčelníkem Fr. Kozák z Libochovic.
Zprvu se cvičilo v hostinci bra Ulbrycha, nynějším hotelu u Tří lip. Také z Roudnice jezdili bratří cvičiti naše členstvo. Z nich zejména v milé vzpomínce u nejstarších bratří je br. Heim. Již v roce 1887 vystoupila jednota se zdarem na veřejnost při odhalování pomníku Jana Ev. Purkyně.
V roce 1889 odhalovala jednota prapor. Slavnost se konala 9. června na Hazmburku. K této slavnosti přijeli členové Sokola pražského, smíchovského, žižkovského, lounského, roudnického a velvarského. Hosté z Prahy přijeli do Roudnice a odtud putovali do Libochovic. Na půl cestě z Libochovic do Budyně jim přišli vstříc bratří libochovičtí se starostou br. Zahálkou v čele. Odpoledne vyšel průvod na Hazmburk, kde byl tábor a rozvinutí praporu. Večer v Libochovicích se hosté pobavili při zdařilém koncertě. Druhého dne ráno nastoupili hosté s libochovickou větví Sokola Hazmburského cestu do Třebenic. U Chodovlic byli přivítáni br. Filipem Drhou. V Třebenicích uvítal sokolstvo bratr Dr. V. Pařík. Jemu poděkovali br. Dr. B. Rieger a br. Košírek. Po prohlídce města, hradu Košťálova a Skalky nastoupili hosté cestu do Lovosic k vlaku ku Praze. Sokol Pražský otiskl ve svém listě články o Libochovicích, Třebenicích a dru Paříkovi.
V roce 1891 rozhodla se větev třebenická zříditi vlastní jednotu. Přes nepřízeň úřadů a některých rakušácky založených občanů Sokol libochovický- vzrůstal. Když byla postavena budova měšťanské školy cvičilo se několik let ve školní tělocvičně. Při tom rostla neustále touha po vlastním stánku. Za tím účelem byl založen stavební fond. V roce 1904 byla konečně tělocvična postavena nákladem 23.847.74 korun. Na stavbu přispěl okresní výbor částkou 2.000 korun, zápůjčkami Spořitelna a Občanská záložna. Kromě toho přispívaly tyto peněžní ústavy značnými částkami k uplácení dluhu, později i Okresní hospodářská záložna. V roce 1920 byl splacen zbytek dluhu - asi 8.000 Kč. Tuto částku věnoval Okresní válečný pomocný komitét za používání tělocvičny po dobu války.
Zásluhu o postavení tělocvičny mají bratří B. Mayer, V. Noha, Jar. Jirásek, J. Jelínek, Fr. Baloun, dr. Prunar, Filip Drha, Nejman, Jahoda, K. Zajíček, V. Hrzán a V. Kopta.
V roce 1905 byl zřízen ženský odbor a první cvičitelkou byla s. Anna Hütlová, učitelka na měšťanské škole.
Světová válka přinesla zlé, smutné časy i naší jednotě. Většina bratří byla na vojně a tělocvična osiřela. Výbor propůjčil tělocvičnu Červenému kříži pro vojenský lazaret. V té době byl starostou jednoty br. Jirásek a br. Jelínek. O zajímavostech z té doby píše ve své článku bratr Jaroslav Jirásek.
Říjnový převrat 1918 nezastihl jednotu nepřipravenu. Hned téhož dne uspořádala večerní průvod občanstva městem, při čemž před radnicí promluvil k občanstvu br. dr. Prunar. Na schůzi 29. října usneseno konati národní stráž, která měla zaručiti bezpečnost a být na pomoc úřadům. V tom roce ještě byla tělocvična odevzdána opět svému účelu a začal v ní nový život.
V roce 1919, když Maďaři vpadli na Slovensko, nařídila ČOS mobilisaci Sokolstva. K odjezdu na Slovensko se přihlásilo 9 bratří. Mnoho bratří se podvolilo sokolskému odvodu a súčastnilo se vojenského výcviku v Terezíně.
I bratří legionáři se vraceli do vlasti. Mezi jinými br. František Matějka, voják českého pluku v bitvě u Zborova. Skromně šel zas ke svému povolání a pracoval v jednotě i jako její rozvážlivý a výborný starosta.
28. října 1922 byl otevřen sokolský biograf v hostinci "Řip". Bratří Pokorní přestavěli vlastním nákladem bývalé stáje na útulný sál nákladem přes 100.000 Kč. Třebaže mohli před přestavbou hostinec výhodně prodati, neučinili tak: až později, když bylo sokolské kino přestavěno a pěkně zřízeno, prodali hostinec br. Vlčkovi. Tím si získali nesporné zásluhy, že sokolský biograf získal pevné a dobré sídlo.
O zřízení bia největší zásluhu mají bratří Frant. Beneš, Jaroslav Chroust, dr. Prunar, jakož i všechny místní peněžní ústavy, které do začátku peníze za výhodných podmínek zapůjčily.
V té době začal se projevovat nedostatek letního cvičiště. Letní cvičiště u sokolovny, třeba útulné, orámované svěží zelení košatých lip a šeříků, jest malé. Na hry a lehkou atletiku nepostačuje. A tak vyvstávala touha po větším cvičišti. Nejvíce se touto otázkou zabývá bratr Jaroslav Chroust, který v zasvěceném kroužku bratří - bylo to po veřejném cvičení v Budyni 1931 - uvedl tuto věc do proudu. Zvláštní článek o Tyršově stadionu v tomto almanachu je věnován vzniku a vývoji stadionu.
Slet 1936 dává jednotě nové síly, vzpruhu nejen do sletových prací, ale i do příští padesátky.
Stále vpřed! Nazdar!

Skladatel: V. S V O B O D A
Pochod Sokola Hazmburského v Libochovicích

Oharky proud nivou kde v běh se dává, kde Hazmburk své témě vypíná,
tam sokolík náš křídly svými mává, tam doma naše družina;
drahý ten kraj my věrně hájit ždáme, ten milý, krásný, žírný domov náš,
skalou chcem být, vln vztek o niž se láme, my vlasti své chcem býti stráž.

Za pravdu. právo v boj se dáme rádi, rád šik náš v ten se zápas hotoví,
jenž za svatou se volnost mužně svádí a ducha tříští okovy;
my v srdci čest a sílu v paži máme, tím musí naše právo zvítězit,
jen slibme si, že v boj si zachováme vždy pádný meč a čistý štít.

Na zdar! Na zdar! Sborem volejme, bratří, červánků září východ ozdoben,
jen statní být a budoucnost nám patří, a Čechu vzejde slávy den;
nuž kupředu s hrdou a jasnou tváří, pro štěstí, slávu svého národa,
na cestu nám tři hvězdy vábně září, tu vlast a čest a svoboda.

12.5.1897.

KAREL VYSKOČIL
Kulturní přínos Libochovic ve vědě, literatuře a uměni výtvarném

Sokolstvo, naše největší organisace tělovýchovná, neustrnulo ve svém programu na pěstění zdatnosti tělesné, ale otevřelo své brány všem upřímným snahám po kultuře ducha. Vzdělávací sbor Čsl. obce sokolské zve do svých sněmování vynikající kulturní odborníky bez ohledu na jejich příslušnost k sokolstvu, umělecké soutěže sokolské neuzavírají se nijak účasti našich předních umělců. V duchu tohoto příkladu zařadilo pořadatelstvo "Almanachu" tento příspěvek. Jak ani jinak (s ohledem na omezený rozsah publikace) není možno, bude nutno omeziti se ovšem na připomínky heslovité. Než i tak vykoná tento stručný výčet své poslání a doufejme, že najde se ještě příležitost, aby to, co tu stručně pověděno, mohlo býti rozvedeno šířeji.
Kraj náš, oceňovaný turisticky pro svůj půvab, kraj významné minulosti, kraj, jenž vedle genia Purkyně zrodil řadu vynikajících osobností, čestně se začleňuje do kulturního vývoje našeho národa. Má svůj určitý přínos, jímž přispěl k rozvoji naší kultury, má minulost, která se intensivně projevila jak v literatuře, tak ve vědě i umění. Chceme zde poukázati, jaký podíl na kulturním přínosu měly Libochovice samy, zaznamenati význačné spisovatele a umělce, kteří odtud pocházeli, svým jménem je proslavili, kteří tu našli inspirační zdroje pro svoji tvorbu, nebo mají k městu nějaký bližší vztah.

Už v 18.století zrodily Libochovice vědce, jehož sláva pronikla daleko za úzký rámec domova a který svým dílem získal slávu a velikost světovou. Je to J a n E v a n g e l i s t a P u r k y n ě. slavný lékař a profesor pražské university. Narodil se 17. prosince 1787 v Libochovicích, kdež jeho otec byl obročním na panství knížete Dietrichsteina. Prvého vzdělání školního nabyl ve zdejší obecné škole. Po vykonaných studiích byl asisstentem na medicinsko-chirurgické fakultě pražské university, pak profesorem fysiologie na universitě ve Vratislavi a od roku 1850 na universitě pražské. Za vědeckou práci, kterou byl znám po celém světě, dostalo se mu veliké cti po veškeré Evropě. Velikou část duševního života věnoval činnosti národně-buditelské a lidovýchovné. Zemřel 28. července 1869 v Praze. Cenné památky z pozůstalosti Purkyňovy (majetek p. B. Mayera), možno shlédnouti v krajinském museu v Libochovicích. Svému slavnému rodáku postavili Libochovičtí na náměstí vkusný pomník. Vděční a uznalí uživatelé skvělých výsledků Purkyňovy geniální práce seskupili se v "Purkyňovu společnost, sdružení pro studium osobnosti a díla J. E. Purkyně v Praze" a oživují čistou památku velkého učence, velkého člověka a velkého Čecha. Rok 1937 bude "rokem Purkyňovým", v němž bude oslaveno 150. výročí narození slavného badatele.

K velikému rodáku Libochovic přiřadíme další dva pracovníky vědecké:

F r a n t i š e k M ü l l e r. profesor geodesie a odborný spisovatel, narodil se 4. září 1835 v Libochovicích, zemřel 21. října 1900 v Praze. Müller náleží k oněm mužům, kteří dokázali se skvělým úspěchem, že lze vědy technické přednášeti jazykem českým. Česká terminologie děkuje mu za české geodetické názvosloví.

P r o f. F r a n t i š e k K l a p á l e k. narodil se 30. srpna 1863 v Luži, zemřel v Karlíně 3. února 1919 jako profesor tamní reálky. Ve studiích podporoval ho strýc jeho Jan Klapálek, okresní soudce v Libochovicích, u něhož býval v době studií častým hostem. Světového jména získal svým studiem a vědeckými publikacemi z oboru hmyzu. Vedle prací čistě vědeckých uložil svá pozorování v pracích populárního rázu.

Vedle uvedených badatelů a pracovníků vědeckých obohatilo kulturně náš kraj několik spisovatelů. Činnosti převážně náboženské věnoval se
A n t o n í n V o j t ě c h H n o j e k. vlastenecký kněz a spisovatel. V letech 1852 - 1861 působil jako farář a čestný děkan v Libochovicích. Zastavme se nyní ještě u dvou spisovatelů starší doby, kteří dali své pero do služeb vypsání historie našeho města.

A r n o š t K a u b e k. odborný spisovatel, narodil se 10. listopadu 1815 v Libochovicích, kdež také zemřel. Jeho otec, František Kaubek, "právním zástupcem" panství libochovického od r. 1801. Arnošt Kaubek byl okresním přednostou a okresním komisařem pro kraj slánský a rakovnický. V roce 1874 vydal "Děje města Libochovic".

J o s e f Č a p e k. odborný spisovatel, působil v Libochovicích po 32 roků jako řídicí učitel, až do své smrti 11. prosince 1890. Napsal a vydal "Dějepisný místopis města Libochovic". Byl čestným měšťanem libochovickým.

Libochovicko samotné není bohužel literárně zpracováno, ač kraj náš zrodil nebo odchoval několik umělců, jichž díla jsou zaznamenávána literárními kritiky i historiky. Snad i proto, že na regionalistické umění se často pohlíží jako na lidové. A přece je velkým uměním psáti dobře pro lid, tak jako vystihnouti půvaby, odstíny a podoby, jichž nenajdeme nikde jinde, než v určitém kraji. Na takového umělce, vlastního rodáka, Libochovicko teprve čeká. Než obraťme svou pozornost k dalším našim literátům.

J o s e f J e ž e k. básník, narodil se roku 1848 v Lomnici u Jičína. Od roku 1882 byl notářem v Libochovicích, kde zemřel a je pochován na místním hřbitově vedle básníka R. Pokorného. Literárně vystoupil jako básník v "Ruchu".

F i l i p D r h a. vlastenecký básník. narodil se 26. května 1831 ve Velkém Ježově, zemřel 25. března 1908 v Třebenicích, kdež platně působil při vlastenecké práci dr. Paříka ve všech českých spolcích. Později se stal účetním Hospodářské záložny v Libochovicích. Redigoval časopis "Český Sever", napsal sbírku básní "Na sporné půdě". Je původcem četných slavnostních básní k oslavám Husovým, Havlíčkovým, k sokolským sletům a pod. příležitostem. Žertovné jeho básně oplývají zdravým humorem.

Chceme však též pohovořiti o opravdových umělcích, autorech, jejichž díla lze podrobiti skutečnému literárnímu umění.

F r a n t i š e k T u r i n s k ý. vysoce nadaný lyrik a dramatický spisovatel, narodil se pravděpodobně 16. listopadu 1796 v Poděbradech, zemřel 4. září 1852 v Praze. Roku 1823 stal se aktuárem v Libochovicích.
Po přechodném působení na jiných místech byl roku 1844 jmenován vrchním spojených panství Libochovice a Budyně nad Ohří. Z jeho dramatických prací buďtež zde jmenovány aspoň "Angelina", "Virginie" a "Pražané v r. 1648". V roce 1848 na libochovickém náměstí u zámku ohlašoval zrušení roboty.

R u d o l f P o k o r n ý, básník a spisovatel, narodil se 18. dubna 1853 v Heřmanově Městci, zemřel v Libochovicích jako okresní tajemník 19. září 1887 a je na zdejším hřbitově pochován. Psal v prose, více však pěstoval poesii lyrickou, milostnou, popisnou a vlasteneckou. Rudolf Pokorný patří mezi nejnadanější adepty školy Hálkovy a Hejdukovy; s posledním pojilo jej kromě osobního přátelství i společný zájem o zdeptané Slovensko.

J o s e f K o p t a. básník a spisovatel, narodil se v Libochovicích 16. června 1894. V·Rusku za války byl účasten literárně na tvoření legií. Nyní věnuje se spisovatelství a žurnalistice. "Třetí rotou" dobyl velikého okruhu čtenářů. Následovala "Třetí rota na magistrále" a "Třetí rota doma". Po verších "Cestou k osvobození" a po prosách o Japonsku "Úsměv nad hrobem" a "Od východu" následují četné prosy jako "Pět hříšníků U velryby", "Marie, Marta, Helena", "Jediné východisko", "Červená hvězda", "Adolf čeká na smrt", "Chléb a víno" a jiné a jiné.

J a r o s l a v K ř e n e k. básník a spisovatel, narodit se 17. května 1890 v Třebenicích. Po studiích na obchodní akademii a vysoké škole technické v Praze stal se bankovním úředníkem. Nyní je ředitelem Spořitelny v Libochovicích. Kromě drobnějších prací v různých časopisech napsal a knižně vydal "Básně" (1914). "Vzpomínky na vojnu v Albanii" (1924), "Házmburskou saň" (1928), ilustrovanou akad. malířem Josefem Zázvorkou, a "České Středohoří" (1929).

S v a t a K a d l e c. herec a lyrický básník, rodák libochovický, vydal původní sbírku veršů "Svatá rodina" a "Příliv". Upozornil na sebe zejména překladem Beaudelairových lyrických veršů "Květy zla", poctěným r. 1934 cenou "Melantricha".

J i ř í H a u s m a n, spisovatel - satirik, zdržoval se za dob svých studií v Libochovicích a býval tu se studenty velmi činným, zvláště divadelně.

K a r e l H l o u c h a. spisovatel, narodil se 21. února 1880 v Podkování u Ml. Boleslavi. Jeho otec byl sládkem v Libochovicích a v té době chodil syn Karel do libochovické obecné školy.

Jeho bratr
J o e (J o s e f) H l o u c h a. narodil se rovněž v Podkování a dětská léta trávil v Libochovicích, kdež, jak dříve řečeno, byl jeho otec sládkem. Kromě menších prací v časopisech vydal knižně "Sakuru ve vichřici" (1905), "Zátopu" (1906), "Vzpomínky na Japonsko" (1908) a j. v.

K řadě spisovatelů a básníků přičleňujeme výtvarné umělce.

D a n i e l M a y e r, akademický malíř, narodil se 24. dubna 1885 v Libochovicích, zemřel 13. listopadu 1914 v Barceloně. Uměním svým patřil do školy Mánesovy. V Libochovicích uspořádal výstavu četných svých vynikajících prací. Na počátku světové války byl na cestách ve Francii. Byl zajat, deportován do Španělska a tam po onemocnění tyfem zemřel.

J o s e f Z á z v o r k a, akademický malíř, narodil se 3. října 1894 v Charvátcích. Otec jeho přišel jako řídící učitel do Libochovic. Absolvoval Všeobecnou umělecko-průmyslovou školu v Praze a pak speciální malířskou akademii v Praze u Ženíška a Hynaise. Je malířem našeho kraje, který dovedl s uměleckým pojetím pevným malířským pohledem zachytiti a který ožil v jeho díle. Ve svých obrazech, v nichž jako v zápisníku uložil své malířské myšlenky a vidiny, dovedl se nám důvěrně přiblížiti. Vynikl zejména jako náladový krajinář a malíř miniatur. Ilustroval též zmíněnou již Křenkovu "Házmburskou saň". Největším jeho plátnem jsou "Žně na Libochovicku", zdobící zasedací síň, libochovické spořitelny.

Toto jsou tedy jména dvou našich malířů, jimiž se můžeme pochlubiti a jejichž práce; aspoň drobnější, nalezneme dnes i v majetku mnohých Libochovičanů a Podřipanů. Skupinu výtvarníků uzavřeli bychom jménem

K a r l a Z e n t n e r a. akademického sochaře, který ze svého libochovického atelieru obeslal již mnohou výstavu svými návrhy a modely. Pracuje jak na dekorativních skulpturách, tak na rozměrných dílech sochařských. Pro Libochovice vytvořil pomník mistra Jana Husa v Masarykových sadech.

Z výkonných hudebníků daly Libochovice národu

B o h u s l a v a L h o t s k é h o. houslového virtuosa, tvůrce a primaria Ševčíkova - Lhotského kvarteta. Narodil se 14. ledna 1879 v Libochovicích, kde prožil i své dětství. Školní vzdělání dokončil již v Praze, kdež absolvoval r. 1897 konservatoř jako žák prof. O. Ševčíka. Po rozhodných a pronikavých úspěších v daleké cizině, zůstal B. Lhotský věren drahé své vlasti i svému národu, k němuž se vždy hrdě hlásil a jehož jméno tolik a tolikráte proslavil, když po více než 25 let byl hlavou světoznámého kvarteta, které vedle Českého kvarteta nejvíce přispělo k propagaci české hudby za hranicemi. Veliký umělec, při tom skromný a prostý člověk. Zemřel 9. května 1930.
Uzavírajíce tímto stručný náš výčet, připomínáme znovu, že kromě uvedených zde jmen máme četné pracovníky, kteří z Libochovicka pocházejí nebo tu působili, zvláště v činnosti lidovýchovné, jež však v tomto stručném přehledu nemůžeme uváděti. Ukázali jsme však aspoň, jak slušná řada je těch, kdož u nás pokoušeli se o vavřín na poli věd a umění. Zbývá tu ještě mnoho práce pro všechny: pro umělce, malíře, hudebníka, který by zachytil skryté melodie kraje, pro regionalistické básníky, spisovatele i dramatiky, kteří by vystihli jeho skrytou podobu. Je tu stále dosti úhorů, volajících po hlubokých duších i umělcích, kteří by chtěli našemu kraji dáti díl svého srdce a umění.

JAROSLAV KŘENEK
K patronu Sokola Hazmburského

Údolí Ohře, ve kterém spatříte, dívajíce se s brníkovského esa, Libochovice, jest kraj poněkud odlišný od typů. Nejsou to hory ani lesy, nejsou to louky s rybníky, nejsou to roviny, ani nudné podřipské řepné lány, od kterých unavené oko hospodářovo může se osvěžiti toliko pohledem k obzoru. Jest to empirová selanka, podkreslená scenerií rozpadávající se gothické vznešenosti.
Moderní ruka, podřizující nelítostně technice krásy přírodní, stírá z tohoto pastelu, který spatříte, když přiblížili jste se náhorní rovince silnice nad posledním esem směrem od Brníkova, pomalu ono kouzlo, které ještě v plné formě chránilo minulé století. Živé hradby zeleně, ze kterých vystupovala věž libochovického kostela a střecha zámku, sousedily s rybníkem, na jehož březích byly aleje vlašských topolů. Toto zrcadlo obráželo obrazy i mraky plující nebem, i letící ptáky a dodávalo kraji spirituelnosti a něhy. Gothický Hazmburk seděl jako koruna nad tímto krajem a modré hory, tu a tam poseté zříceninami, řadily se v modrém oparu k této měkké a hudební scenerii, v jeseni podobné malbě galantního malíře na vějíři dámy snivého půvabu dnes již vymřelého světa.
Hazmburk, rhapsodicky temný obr v zimních mracích, mění se v něžný amethystový hranolek, když za léta, vracejíce se ze světa k rodnému kraji, hledáte jej na obzoru nad vlnícími se lány obilí. Který Libochovičan nevyhledává svůj Hanžburek ?
Když J o s e f M á n e s se sestrou Amalií putovali od Peruce přes Libochovice do Vrbičan, kde byli hosty panského sídla, zachytili tužkou Hazmburk ve svých skizzářích a pak první jejich výlet z Vrbičan byl na Hazmburk ke věžím, černé a bílé. (Jejich skizzář vyzrazuje, že tam řádně promokli.)
B e n e š T ř e b í z s k ý putoval k nám přes Levousy, kde letní den (v nejpůvabnějším koutě Poohří) vyvolal v duši mladého snílka povídku o vodníkově nevěstě, dceři křesínského převozníka a rybáře Rokosa. Teplý srpnový večer voněl travami a "hrad černý zvětralý v tom kraji byl zkamenělou pohádkou z dávno zapadlých let", když starý ovčák pod hradem vyprávěl Třebízskému o Hazmburku, a panna Lucie, dcera Mikuláše, dívala se tesknýma očima v křehké sny básníka, jehož život zvolna a zvolna odcházel do říše stínů.
M á c h a navštívil nejednou -- i ve skizzáři zachytil - "Hanžburek, náš svatý Hanžburek" - -jak píše svému příteli. Byl i jeho každodenním ranním pozdravem, pokud bydlel v Litoměřicích a viděl jej z okna svého garconského pokoje.
S v a t o p l u k Č e c h píše D r u P a ř í k o v i, (otci myšlenky založení sokolské jednoty hazmburské), "o čem sníval, hledě od Peruce a Vraného k těm našim modrým horám", a vzdává mu dík a uznání za práci pro tento kraj. Živsa vzpomíná:

"Jednoho jitra tudíž já pěšky na cestu se vybral; vhodné prázdně uživ, má první mířila cesta k rozvalinám Hazmburku šerým, jenž ostře vypíná hřbet svůj kostrbatý z dolin Ohře co výspa mohutná, dvě k nebi tyče věží, čtyřhrannou výše, zašedlou, na svahu níže druhou; temnější, štíhle okrouhlou.. - Jarní slunce zatím ve skvoucí kráse zapadlo, odleskem nachovým Hazmburku se zarděla výspa."
I M i k u l á š A l e š v geniálních perokresbách zachytil naši krajinu s Hazmburkem.
Náš rodák akad. malíř J o s e f Z á z v o r k a namaloval těch Hanžburků již úctyhodný počet pro krajany a přátele kraje.
Sokolský slet hazmburský má patrona lásky i úcty hodného!


Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů... Jan Neruda

JOSEF POKORNÝ
Branností pro mír

Bránit se můžeme, máme a musíme. V krajním případě i železem, ale vystříhejme se násilí aktivního a násilí vždy nového. T. G. Masaryk

Tato slova prvního presidenta bývala citována jako historická se vztahem k zahraničnímu odboji. Dnes jsou to slova živá jako tehdy - před dvaceti lety. Trvalost míru je provázena pochybami. Možnost porušení míru nelze vyloučiti.
A zajistiti, že náš stát by zůstal nedotčen nebezpečím války, byla by jen bláhová víra v nějaké růžové naděje snad.
Řekl-li president, že bránit se můžeme, máme a musíme, je nutno připravovat se na obranu hned. Jak? Předně výchovou příštích obránců. Obránci svobody našeho státu byli bychom my všichni, jedni se zbraní, druzí bez zbraně, všichni ve válce. Vítězství připadne tomu, kdo vytrvá. A vytrvá jen ten, kdo je silný, nezlomný a obětavý, trpělivý ve strádáních i dočasných neúspěších. Ochablé tělo povzbuzuje silná duše. A duši - i ta někdy zakolísá - živí víra v konečný úspěch a vítězství.
Poslání sokolských tělocvičen je totéž jako poslání škol: vychovati národ, aby těžce získanou samostatnost dochoval a předal příštím československým občanům. "Válka je zlo. ale otroctví je zlo ještě horší!" I kdybychom nemohli zabrániti zlu prvému, nesmí se uskutečnit druhé!
V témže směru a k témuž cíli půjde -sokolstvo společně, upřímně a oddaně se všemi, kdo pracují pro brannou pohotovost státu. Ze sokolských tělocvičen vyjdou českoslovenští vojáci, zdatní tělem a silní duší obětavou, jako Oni, kteří pro samostatnost československého státu umírali.

MUDr. ANTONÍN ČERMÁK
Medvědí družstvo Sokola v Libochovicích
Historická vzpomínka.

Když jsem přišel roku 1901 do Libochovic jako praktický lékař přímo z Prahy, začal jsem se zajímati o místní spolkový život a jako bývalý člen Sokola pražského o zdejší jednotu sokolskou.
Dozvěděv se, že při jednotě stávalo t. zv. mužstvo starších členů, jemuž přezdívali "medvědi", snažil jsem se navázati styky s bývalými členy a tak se stalo, že opětně na podzim sešlo se nás celá řada za stejným cílem a myšlenkou, opět vzkřísiti toto družstvo k životu.
Dokud nebyla tělocvična, chodili jsme do školní tělocvičny dvakrát v týdnu. Naším cvičitelem byl tehdejší náčelník Sokola Vojta Noha a jemu pilně vypomáhal zemřelý již Václav Šaroch. Měli s námi dosti práce - vždyť členové družstva byli samí mladíci od 30 do 50 roků a tělesná váha některých dosahovala až ku 100 kg. Všichni jsme s chutí a vervou cvičili a v prvních letech vždy dosti pilně se scházeli. Cvičení se odbývalo ve večerních hodinách, od září do konce dubna. V létě jsme nikdy necvičili.
Členy tehdejšího "medvědího družstva" byli následující bratři: cvičitelé Vojta Noha a zemřelý Václav Šaroch. Členové: Dr. Antonín Čermák, řed. Česaný, , zvěrolékař Oldřich Jahoda, cestmistr Jaroslav Jirásek, advokát JUDr. Jan Kadlec, notář JUDr. Gustav Kreiml, ředitel škol Karel Křenek, obchodník Daniel Mayer, adj. cukrovaru V. Přikryl a František Ritter, advokát JUDr. Max. Prunar, okr. soudce Frant. Pižl, soudní úředník Josef Štědrý, a Ant. Žák, starosta okresu a obce.
Několik roků jsme "medvědí družstvo" udržovali, i když nám odešel náš první cvičitel Vojta Noha na Peruc. Cvičil nás Václav Šaroch sám a teprve po jeho smrti a odchodem několika členů začalo se družstvo rozpadávati a posledními jeho mohykány zůstali jen dva: ředitel Česaný a JUDr. Jan Kadlec. Byly to krásné družné chvíle, kdy každý z nás okřál po denní lopotě. Cvičili jsme dosti pilně, jak prostná, tak na všem nářadí. Bylo plno humoru a vtipu, když někdo s velkou obtíží svou kostru vytahoval na bradlech nebo hrazdě, a poněvadž byli mezi námi "metrákoví" členové, stalo se také jednomu bratrovi, že se pod ním zlomila žerď na bradlech.
Tuto vzpomínku píši v dobré vůli jako vzpomínku na tehdejší družné časy mezi námi a doufám, že všichni zde jmenovaní, pokud jsou na živu, rádi si vzpomenou na ta přátelská družná cvičení, na nichž jsme nabývali rekreace tělesné i duševní a jež zajisté u všech bývalých členů "medvědího družstva" vyvolají pěkné vzpomínky na zašlé doby.


Blaho vlasti budiž nejvyšším zákonem! Dr. Alois Rašín.

JOSEF RUBLIČ
Sokol - kráse !

Vzpomínám často oněch dnů, kdy členové libochovické jednoty spontánně a ve značném počtu přispěchali na pomoc povodní zpustošenému městskému parku, a chopivše se hrabí i lopat, odklízeli tehdá s povalených stromů a keři tísnící je nános. Přivedlo je tam nejen vznešené hnutí srdcí v soucitu a milosrdenství k trpícím rostlinám, bylo to i přesvědčení o zušlechťujícím vlivu přírodních krás na srdce i mysl člověka. Tímto konkrétním činem dal Sokol najevo, jak vysoko hodnotí úctu k rostlinstvu, k matce Přírodě, jak chápe vůdčími duchy doporučovaný "Návrat k přírodě".
Péče o krásy přírodní stává se problémem hluboko sociálním. Vzbuzovati zájem pro styk s máti vší Moudrosti, skýtati každému příležitost ke styku s krásnem, pěstovati v mládeži lásku a úctu ke všem tvorům země - toť schůdná cesta k pozvednutí a ozdravění duševnímu Vždyť sobectví a hamižnost, požitkářství a hmotařství v nejvyšších extrémech kruší dnešní lidstvo, pod heslem "Kdo s koho, ten s toho" množí se surové vraždy, přeplňují se blázince a věznice, hrozná vlna nespokojenosti plení srdce!
V Sokolstvu nalezne i toto ušlechtilé hnutí láskyplné, přesvědčené pracovníky. Vedle své vznešené práce tělovýchovné lze každému členu působiti ve svém okruhu i k okrase a ochraně domoviny poukazováním na půvab a zušlechťující vliv rostlinstva, na potřebu výzdoby našich venkovských obcí, na ochranu všech krás přírodních i z ruky lidské vzešlých a na ochranu památek, jichž je naše generace pouze přechodným správcem.
Krásný domov živí i buduje lásku, za milovaný domov není žádná oběť těžkou a uhájíme jej před každým nepřítelem. Pro obranu vlasti a národa jsou to hodnoty ne poslední! Spisovatel Holeček volá: "Milujte krásu! Krásou přivodí se láska, k ní pak dobro a pravda, čtyřlístek, pro který žíti má cenu věčnou!"

LADISLAV SVOBODA
Sokol - gentleman

Říká se: Na ty, kteří nás navždy opustili, vzpomínejme jen v dobrém. Žijí však mezi námi lidé, kteří si zasluhují, aby jejich poctivé práce, jejich neposkvrněného štítu cti a mravní bezúhony bylo vzpomenuto již za jejich života, abychom mohli na ně poukázati jako na živý, zářivý příklad. Jedním z nich je též Sokol - gentleman.
Je příliš skromný, než abych jej mohl uvésti plným jménem a proto jsem jej nazval prostě Sokol - gentleman. Vzpomenu-li na jeho vzácné vlastnosti, se kterými se dnes člověk ne příliš často setkává v životě spolkovém a veřejném, tu při vzpomínce té jako by mi něco svíralo srdce. Není to bolest - je to snad obdiv, úcta či vděčnost? Ne, je to vše dohromady.
Co při rozhovoru s ním lze vyčísti z jeho bodrého oka: Je to především pravé, nefalšované sokolství, které nemůže a nesmí býti napsáno na čele, ale musí býti v srdci. Není to sokolství, které snad někteří přijímali pouze z módy, a stalo se jim pak třpytivým pozlátkem, rouškou, která zahaluje mnohou jejich nepěknou vlastnost, nýbrž sokolství, které přijímal s plným vědomím, že jeho slova musí se vždy krýti s jeho skutky a činy. Jeho sokolství stalo se mu vírou i náboženstvím. Hesla. která si Sokol postavil na svůj štít, nestala se mu prázdnými, libozvučnými frázemi, ale vodítkem, jak říditi a usměrňovati způsob svého života. Jeho milé a demokratické jednání vyznačuje se nebojácnou upřímností pevnou důsledností. Jako dovede pravdu přijímati, dovede ji i mluviti a hájiti. Některé vady a nedostatky v životě spolkovém, veřejném a národním nesnaží se napravovati pouhými výtkami a zlořečením, ale chopí se vždy prostředku, které dovedou přinésti nápravu, to je nejen dobrých rad a pokynů, ale i práce. Třebaže umí vytvářeti i veliká díla, neuhybá se ani té drobné, užitečné práci. V jeho duši žijí ušlechtilé ideály, které sledují vždy cíle a zájmy vyšší, zájmy celku - sokolstva, národa, státu, lidstva. Jsou to ideály, které dávají životu šťavnatou náplň a stojí za to pro ně žít, pro ně bojovat aneb přinášeti pro ně i oběti.
Sokol-gentleman je vždy vyrovnaný ve svém počínání, jež usměrňuje jeho rozum a rozvaha, která ho chrání před mnohými ukvapenostmi. Dopustí-li se však přece jenom někdy chyby, nesnaží se ji nedůstojným způsobem zakrýti, neb od ní utéct jako malý chlapec, ale mužně, otevřeně se k ní přizná, a je-li možná ještě náprava, postará se o ni. Je tolerantní k jinému smýšlení náboženskému, politickému, společenskému. Jeho snahou je vždy konati dobro a nikdy nikomu vědomě neublíží. Humanita, altruismus, aneb ať již to nazveme jakkoliv, není u něho ani dnes přežitkem doby. - Že dovede vykonati to, co si určí, aneb říditi se předsevzatými zásadami, je zásluhou jeho pevné vůle a sebekázně. Naprostá poctivost a svědomitost jsou zárukou projevované mu důvěry.
Doma v rodině je nejen příjemným a starostlivým manželem, ale i dobrým tátou. Dnes býti dobrým tátou znamená velice mnoho, neboť chceme-li postaviti dobré základy životu veřejnému, jest především zapotřebí, aby na dobrém základě byl postaven život rodinný.
Sokol-gentleman je ryzí charakter, je prost falše, zloby a nenávisti. Jeho hlavním zákonem je zákon lidskosti. Žije tak, jak se na člověka - dokonalého tvora - sluší; chová se k jiným lidem bezvadně.
Takový je Sokol-gentleman.

ZDEŇKA RABASOVÁ
Křešice - naše chráněnka

V rozlehlém poli sokolské činnosti jest jedna brázda, kterou není možno opustiti ani po dosažení československé státní samostatnosti. O významu našeho pohraničí není pochyb. Jest to hráz státní bezpečnosti.
Dějiny způsobily, že právě tam, kde naše státní bezpečnost je nejvíce citlivá, žijí společně dvě různorodé národnosti, česká a německá. A číselný poměr obyvatelstva je mnohde tam pro nás nepříznivý. Ale nejvíc tíživá je závislost českých lidí, převážně dělnictva, na hospodářsky silnější složce druhé národnosti.
Našim českým menšinám v pohraniční je potřebí stálé, intensivní a obezřelé péče. A v tomto úseku národní činnosti jeví se účast i sokolstva jako nutná a prospěšná.
Téměř každá menšinová jednota sokolská jest chráněnkou, a její ochranitelkou je některá větší jednota z kraje ryze českého. Mezi oběma jednotami, chráněnkou a ochranitelkou, se vyvíjí vřelý sesterský a bratrský poměr.
Sokolská jednota libochovická je ochranitelkou menšinové sokolské jednotě v Křešicích Litoměřic. Spjetí těchto dvou jednot nese opravdu dobré ovoce. Poměr navzájem srdečný a obětavý je nejkrásnější a nejcennější odměnou oběma jednotám. My libochovičtí do Křešic rádi jezdíme. Přijdeme mezi své. Jsou dobří a obětaví a šťastně sdružení. Jejich výborná hudba, jakou se nemohou pochlubiti jednoty větší a nemenšinové, účinkovala ochotně při naší žákovské besídce v Libochovicích, v létě 1935. Byly to tehdy jejich úspěchy a naše upřímná radost.
A náš Tyršův stadion je také dílem i křešických bratří. Přijeli vždy v neděli. Místo odpočinku pracovali motykou a lopatou na úpravě stadionu, celkem asi 250 pracovních hodin. To byla nejen skutečná a vydatná podpora společného díla, ale i upřímný projev sokolské bratrské oddanosti hlubokého mravního významu.
A ještě příspěvek k jejich národnímu a sociálnímu cítění. Neoplývají pozemskými statky, se svými dětmi mají sami dost starostí; a přece oni - lidé nemajetní a dělníci - mají o prázdninách jako národní hosty děti z krajů ještě ohroženějších.
Věříme, že děti našich menšinářů, které projdou sokolskými tělocvičnami, a tvrdou cestou sociálního a národního života, která jest jim i v samostatném československém státě údělem, budou tomuto státu pevnou a věrnou stráží - i v dobách nejhorších. My chceme jim pomáhati a při nich vytrvati. Společná řeč, společné srdce, společná práce a společný cíl!


Na svém dobrém právu všude pevně stůjte, a pamatujte si, že kdo své právo dobrovolně zadává, nejen sobě, nýbrž i jiným škodí. -- Karel Havlíček Borovský.

FRANTIŠEK BENEŠ
Proč a jak jsme zřídili biograf

Ačkoli byla naše jednota po převratu ušetřena starostí s uplácením dluhů vzešlých stavbou vlastního stánku, a rozpočet její byl vyrovnaný, přec někteří bratří se zabývali myšlenkou opatřiti potřebné peníze na úpravu sokolovny, neboť vlastní budova byla postavena před válkou, kdy nebylo ještě mnoho zkušeností, a byly proto snahy po její úpravě zcela odůvodněny. V tehdejší době byly práce v jednotě dobře rozděleny a tak výborně postaráno nejen o otázky ideové a vzdělávací, ale i finanční.
Mnohým jednotám byly tehdy dobrým zdrojem příjmů biografy, takže výbor naší jednoty s radostí uvítal podnět ke zřízení sokolského biografu, aby i naše jednota získala trvalý pramen příjmů, umožňující jí i finančně splnění oprávněných požadavků. Zvolen užší výbor, později Bioodbor nazvaný, a ten se s chutí pustil do práce. Největší starostí bylo opatření potřebného kapitálu a nutné místnosti. Když nebylo možno přistavěti levé křídlo sokolovny pro neúměrný náklad a obětovati i letní cvičiště, podařilo se sjednati velmi výhodnou nájemní smlouvu s bratry Pokornými. Potřebný kapitál se měl opatřiti od členstva jednoty půjčkou, vypsanou v úpisech stokorunových. Z různých příčin, ani snad ne z nedostatku pochopení, byla upsána jen as šestina, takže zbytek musilo poskytnouti, aneb za osobní záruky opatřiti několik málo bratří; majících na starosti hlavně stránku finanční a tak - po překonání ještě celé řady obtíží - otevírá Sokol dne 28. října 1922 slavnostně své Bio vhodným českým filmem "Tam na horách", za účinkování ochotných bratří - hudebníků. Účast členstva i veřejnosti byla veliká a spokojenost úplná. - Několik bratří věnovalo se provozu biografu s největší péčí a příkladnou obětavostí, neboť to byli staří zkušení sokolští pracovníci, mající na zřeteli jen zájem a dobro jednoty. Úspěch morální i finanční byl zaručen, a zdálo se, že trvale. Avšak po více než dvouletém provozu, kdy celý pořizovací náklad, převyšující Kč 140.000.-, byl zcela uhražen, nastává v Bioodboru podstatná změna; většina bratří odchází a vedení ovládá jiný duch. - Dnes po dostatečném odstupu lze říci, že změna byla ke škodě a že ani pozdější výměna osob nemohla již pro jednotu získati tolik prostředků, kolik by dnes k celkové výstavbě svého stadionu a "žádoucí úpravě tělocvičny potřebovala. A tak se zdá, - že ani náš sokolský biograf nebyl ušetřen "dětských" nemocí. Než doufejme, že výsledky v každém směru i v budoucnu uspokojí.

JAROSLAV CHROUST
Jízdní odbor Sokola

Bratr Pata obrátil se na mne: "Bratře,mohl bys něco napsati o posledním župním sletu 1924, byls tenkrát starostou jednoty a jistě leccos zajímavého pamatuješ . . ."
Byly to radostné chvíle minulého župního sletu u nás, kdy jsme se těšili, že budeme hostiti bratry a sestry z celé župy. Ta práce a námaha bratří i sester s přípravami vyvrcholila o hlavním sletovém dni. Všichni se těšili na zdar společného díla; a zatím . . ta štědrá máti nás všech nám seslala vydatnou vláhu právě v hodinách poledních a zaplavila sletiště (sportovní hřiště) přívalem vod . .
Kdyby nebylo bývalo z veliké části pokryto zeleným drnem, bylo rozbahněno tak, že by se naň téměř nedalo ani vkročit. Ten vydatný dešť přišel právě v ten čas, kdy návštěvníci z okolních obcí se vypravovali z domova - a sletiště zůstalo poloprázdné, veliké tribuny pozbyly účelu.
Málem by byl skončil náš slet schodkem. Naše město, samo malé, musí počítati vždycky s nejpřátelštější a nejširší účastí venkova. Tenkrát ještě vystoupil náš jízdní odbor, a tomu patří moje vzpomínka.
Jízdní odbor byl v činnosti již od roku 1886. Bratří ze Mšenska se přihlásili do jednoty roku 1887. Pamatuji se dobře, že r. 1886 súčastnili jsme se v srpnu slavnosti v Roudnici a toho roku se konala cvičení jezdecká ve Vrbici na poli p. Fr. Tomana. Ani kapela nescházela, aby koně přivykli hudbě.
Hlavní kádr bratrů byl ze Mšenska. Byli to bratří: Malý Josef, Malý Antonín, Záveský Alois, Hofner Bernard, Hofner Jindřich, ti ze Mšeného. Z Martiněvse Václav Husák, z Radešína Josef Urban, z Vrbice Josef Janouš, František Pišvejc, Ant. Čmejla, Ant. Salač, Václav Landa, z Podola Kujal Josef, Veselý František, Jirásek Antonín a Václav a Alois, z Píst Krajník, z Budyně Nebeský František, z Klapého Jirásek Václav, z Křesína Kalouš Josef, z Koštic J. K. Ort. Já 15letý klouček s nimi. Náčelníkem byl stavitel Lang.
Jízdní odbor súčastnil se tehdy všech slavností národních, zájezdů do Roudnice, Slaného. Třebenic a jinam. Měl své doby činnosti větší i slabší. Náčelníkem byl br. Václav Landa z Vrbice, později Kalouš, já, Václav Landa ml. a Kopta Josef.
Po převratu súčastnilo se činně slavnosti na Řipu 45 bratrů v sedle, pořádána v té době pravidelná cvičení v Libochovicích, Budyni, a vystoupení bývalo vždy důstojné a zajímavé. Jezdecký rej ke konci vystoupení Sokolstva se občanstvu líbil. Ukázněné vystoupení odboru na řipské slavnosti přivedlo nás do styku s jezdeckým plukem v Terezíně a smluveno tam, že Jízdní odbor Sokola vykoná povinné sokolské cvičení v sedle. A tak jsme se octli v jezdeckých kasárnech, počtem 17 jezdců v prvé skupině a 8 ve druhé, takže celá četa prošla vojenským výcvikem. Ty krásné, blahé chvíle bratrského nadšení a obětavosti.
J. O. se dvakrát súčastnil sokolských sletů v Praze. Poprvé 10 jezdci i v reji na stadioně, podruhé s J. O. terezínským, námi nově založeným, v počtu celé čety.
Vystoupení bylo důstojné, takže ze tří sletových hlavních dnů 1926 byl náš J. O. dvakrát pověřen doprovázet jako čestná stráž prvního občana republiky pana presidenta T. G. Masaryka.
Vojenský výcvik měl jedině náš odbor. Po založení J. O. terezínského, kam přistoupili bratří z Terezínska i Libochovicka, cvičilo se pilně na vojenských jezdeckých koních, čímž umožněn byl jezdecký výcvik i mladších bratří. Činnost našeho odboru byla jaksi zeslabena, ale hlavně to byl odchod br. Josefa Havla do Prahy - byl jako jednatel naší duší. Ale stále byla půlčeta bratrů pohromadě.
Když byla založena Selská jízda, vystupovali jsme společně. Jest jen litovati, že tato společná činnost byla později přerušena.
Sokolský stadion je dar venkova. Bylo by nevděkem, kdyby nedošlo k opětovnému sblížení těchto dvou složek, majících jeden společný velký cíl: brannost národa.
Jízdní odbor Sokola nesmí být trvale likvidován. Věřím, že bude znovu oživen, a té práci předem sokolské Nazdar!

JAROSLAV VOGL
jednatel sletu
Sletová kancelář

Po ustavující schůzi sletového výkonného výboru, konané dne 7. ledna 1936, dostalo se mi zprávy: "Budeš sletovým jednatelem!".
Co všechno taková funkce v sobě tají, chci vylíčiti krátce a stručně v následujících řádcích, abych znázornil, jak z ničeho vyroste veliké dílo, hnané se dvou stran: technikou - tělocvikem a administrativou.
Do dneška, co tyto řádky píši, t. j. do 8. června, kdy jest nutno uzavříti práce pro náš sletový almanach, vyvíjely se věci následovně: Ustaveno celkem 12 sletových odborů s vytyčenými vlastními programy a přesně vymezenou působností o 52 pracovnících.
Konáno cellem 6 schůzí, ve kterých podávaly jednotlivé odbory svoje zprávy o vykonaných pracích u svých schůzích. Všem 81 jednotám naší župy rozeslány dotazníky technického, ubytovacího, dopravního, stravovacího a jiného rázu. Jednotám, hostincům, hotelům a kavárnám rozeslány reklamní stojánky na stoly. Rozeslány dopisy subskripční a s výzvou k inserci. Mezi obchodnictvo rozděleno 43.500 sáčků na zboží s propagačním nápisem sletovým. Rozeslány předběžné sletové plakáty a konečně i plakety s přesným obsahem pořadů a pokynů pro oba dny sletové, obstarány sletové odznaky, dopisnice atd.
Tato práce dostoupila do vydání tohoto almanachu následujících číslic: Čísel jednacích 3.272, což činí průměr 30 kusů odeslané korespondence denně. Příjem korespondence dostoupil ovšem také velmi úctyhodné číslice.
Jednotliví funkcionáři byli nuceni během tří dnů vykonati tři sta až tisíc podpisů, a výroba cirkulářů, oběžníků, výprava tiskopisů i ostatní kancelářské práce byly úměrné velikosti chystaného díla. Kancelář byla mnohdy úlem.
Inserce pro sletový almanach rostla takovou měrou, že funkcionáři odcházeli ze sletové kanceláře i po obtížném podepisování s úsměvem na rtech a se spokojeností v mysli. Dosáhla ku dnešku 101 insert o celkovém počtu 60 stránek brožury. Uváží-li se, že propagační odbor počítal původně se 16stranovou brožurou, pochopíme, jaká energie zde byla vyvinuta a jaká láska k věci zaujala všechny pracovníky.
Tak jako velká a ochotná pracovní povinnost na stadionu samém vykonala své divy, tak i zde nutno potvrditi, že ochotou celé řady okolních rolníků, kteří byli získáni a z nichž nikdo neodmítl, dovezeno bylo zdarma veškeré potřebné dříví a prkna k dokončení stadionu. Rovněž tak doprava chvoje, tělocvičného nářadí a velkého materiálu výstavního z ČOS i se zpětnou dopravou zajištěna jest ochotou dalších rolníků a majitelů nákladních automobilů zdarma. Z toho jest nejlépe vidno, že všeobecná a široká obětavost při celém podniku, budování stadionu nevyjímajíc, jest příkladná a vzorná.
Bylo milo ve schůzích sletového výkonného výboru pozorovati, s jakou láskou a radostí v očích i srdcích jednotliví funkcionáři přednášeli svoje referáty, a každá nová potěšující zpráva, neb došlý obnos, nová serie insertů, konečná zpráva o osázení stadionu lesními a j. kulturami byly vždy novými pobídkami a vzpruhou k další práci.
Nemohu opominouti, že to byly i návštěvy zástupců župy v těchto našich schůzích, které dodávaly našemu výkonnému členstvu, chuti a odhodlanosti k další práci a které byly vždy vřele vítány.
Byl to právě starosta župy br. MUDr. Antonín Blažka, který po bedlivém pozorování a rozboru přednášených referátů za současné přítomnosti vždy usměvavého br. župního místostarosty Zelinky a župního jednatele br. prof. Brofta prohlásil: Věřím, že byla-li oslavou padesátiletí župy i jednoty pověřena a velkého úkolu tohoto si pak tak vědomá jednota libochovická, která dovedla zpracovati tolik přípravných prací, že slet dopadne skvěle, kdyby šidla padala.
A po jedné schůzi, jakožto župou jmenovaný předseda sletového výkonného výboru, pronáší ku stojícím již shromážděným bratřím a sestrám krátkou zdravici, spojenou s díkem za vykonanou práci a v uznání, že věci našeho společného sletu nacházejí se v dobrých rukách. A končí: Tak jako se práce rozrůstá do šíře, tak i její význam stoupá do výše, a já nepochybuji o zdárném a šťastném výsledku.


Napřed skutek, potom řeč. Tyrš.

VÁCLAV PATA
Epilog, jak bude napsán v roce 1986

Bylo to tehdy, kdy se psal rok 1936. Mladý stát se úporně probíjel necelými dvěma desítkami let v řadě států, které se honosily velikostí,. tradicí, i mořem. Mladé Československo v této soutěži čestně a zdravě se přiřazovalo do světové historie.
Bylo to tehdy, kdy v Lánech - v zaslouženém odpočinku a diskretním soukromí - žil bílý, jemný stařec, téměř zduchovělý symbol republiky - T. G. M a s a r y k. Odstoupiv z úřadu presidenta republiky - pětaosmdesátiletý - a předav jej svému mladšímu druhu. E d v a r d u B e n e š o v i, řekl tehdy 14. prosince 1935: " . . A dá-li Bůh, budu. se na vás ještě chvíli dívat, jak to vedete."
Bylo to tehdy, kdy se žilo těžce, neklidně. Záludný spár světové hospodářské tísně - snad nečekané dědictví války - se zaťal do poklidného života, zbavoval živitele práce a jejich děti chleba. Nezaměstnanost a strádání neutlumilo však zcela nedůvěřivou, ostýchavou, a přeci palčivou touhu po velikém Zítřku, až roztočí se kola dílen n o v o u, r a d o s t n o u p í s n í p r á c e, až otcové a matky budou moci zapomenout na černé stíny hladových let, dívajíce se s uspokojením do šťastných očí svých nasycených dětí.
Bylo to tehdy, kdy chvěl se celý svět znovu temným hrozbami nových násilí, nových válek . . . A v tom chaosu - rozbitého pokolení se rýsovaly nové cesty, ruce a mozky lidí se spojoval ke společné práci, nedavše se úplně spoutati, v zajetí názorové roztříštěnosti.
Plodem takové společné snahy i díla byl slet 1936. Všichni jaksi v podvědomí cítili, že nesmějí ustrnout ve lhostejnosti nezdravé doby, která zvolna a nenápadně hlodá na národních kořenech, ale že v ě č n ý r u c h a v ě č n á n e s p o k o j e n o s t jedině živí!
Dojmy z těch dnů jsou napsány v této knížečce. Psali ji lidé, dílo. je lidské, a nečiní si nároků na úplnost a dokonalost.
Hlavy mnohých, kdož byli tehdy 1936 účastni společného díla, již umdlely spánkem, z něhož není procitnutí...
J e s t l e t o p o č e t 1 9 8 6, d r u h é p a d e s á t i l e t í se dovršuje. Tužby rozbité generace se splnily. Přišly nové dny, nové roky, noví lidé. Není již prokletí nezaměstnanosti, není již malomyslnosti v duších. Život všech lidí je posvěcen prací, není vyřazených, nepotřebných, všem zní jásavý hymnus práce.
Ve druhém padesátiletí vykvetla celostátní organisace tělovýchovná. Není téměř těch, kteří již od dětství neprojdou společnou kázní sokolské výchovy. Všichni jsou občany republiky, které dávají svou práci i daň své krve . . .
R o k 1 9 8 6 ! Nový ruch a nový slet vzpomíná stého výročí Sokola Hazmburského. Mozky a ruce nových lidí pracují na společném díle, jemuž radostný kolorit dětského jásotu a reje jest novým
v ě č n ý m P r o l o g e m …..



Výkonný výbor sletu:

Předseda: MUDr. Antonín Blažka. starosta sokol. župy Podřipské, Roudnice
Místopředseda: Ing. Jiří Romenský, starosta Těl. jednoty Sokol; Libochovice
Jednatel sletu: Jaroslav Vogl. Libochovice
členové: předsedové a jednatelé sletových odborů:
Tiskový zpravodaj: Václav Pata. Libochovice.

Sletové odbory:

Pořadatelský: Josef Pokorný, předseda; Jaroslav Vogl, jednatel; Václav Havel, Ing. Jan Rabas, Alois Stejskal, Boh. Šturm, Zd. Rabasová, Jan Holý, Marie Drobná.

Propagační: Frant. Zázvorka, předseda; Václav Pata, jednatel; Zdeněk Bárta, Miloš Korejs, Karel Křenek, Boh. Kučera, Hynek Rezek, Karel Vyskočil, K. Zentner.

Finanční: Karel Křesťan, předseda; Josef Jaroš, jednatel; Ladislav Baloun, Ladislav Horyna, Frant. Brož, Ed. Kalík, Marie Kladivová.

Výstavní: Zdeněk Bárta, předseda; Hynek Rezek, jednatel; Stan. Renelt, Josef Hanzal, Boř. Šturm.

Hospodářský: Jaroslav Jirásek, předseda; Jindřich Křesťan, jednatel; František Kohout, Josef Kotouč, Václav Maroušek, Josef Rublič, Václav Stožický, Jiří Škuthan.

Stravovací: Zdeňka Rabasová, předsedkyně; Miloslav Polívka, jednatel; Bož. Záveská, zapisovatelka; Frant. Elman, Josef Folauf, Ant. Čumpelík, Ant. Chabr.

Ubytovací: Karel Zajíček, předseda; Jar. Bažant, Frant. Knotek, Frant. Říha.

Dopravní: Jan Čížek, předseda; Jaroslav Štroner, jednatel; Vil. Ryšavý.

Informační: Jaroslav Štroner, předseda; František Rus.

Zdravotní: MUDr. Antonín Čermák, Jos. K. Tyl.

Technický: Jeho členy je členstvo cvičitelského sboru mužů a žen. (Viz seznamy cvičících.)

Fotografický: Jan Kopta. předseda; Jan Folauf, jednatel; Frant. Biskup, Frant. Brož, Václav Havel, Jan Holý, Miloš Korejs, Rudolf Novotný, Máňa Petrášková, Ant. Reif, Hynek Rezek, ing. Jiří Romenský, Jos. Rublič, Lad. Svoboda, Frant. Suchomel, Jar. Vogl, Jarmila Voglová, Karel Vyskočil.

Nahoru