DĚJEPIS

pomníku Purkyňova
v Libochovicích

Sepsal
a slavnému komitétu pro zbudování důstojného pomníku
Purkyňova v Libochovicích věnuje

Josef Čapek,

řídící učitel.

1888
Nákladem vlastním *****Tiskem A.Mareše v Roudnici

Slovo k laskavému čtenáři.

Podávaje tento stručný dějepis pomníku Purkyňova veřejnosti, nemám jiné myšlénky, než podati důkaz své hluboké úcty proslavenému učenci, který na obzoru vědeckém skví se co hvězda první velikosti.
Není to spis učený aniž vědecký, jest to spis toliko prostonárodní, jímž podávám veřejnosti počátek a celý průběh pomníku až do jeho slavnostního odhalení, o čež největší zásluhu vydobyli si jak původní, tak i slavnostní komitét, jmenovitě předseda jeho, veledůstojný p. P. Karel Kerka, arciděkan, vikář a kanovník, pak pp. dr. Antonín Doskočil, zemský advokát, Jan Antony, c.k. berní ve Zbirově, který co berní kontrolor v Libochovicích při založení komitétu pro zbudování pomníku Purkyňova horlivě činným byl, Jan Nosek, lékárník a materialista, František Pavlíček, c. k. soudní příručí, Daniel Mayer starší, velkoobchodník s obilím a Boh. Mayer, kupec, vesměs z Libochovic.
Slavnosť stoletých narozenin Purkyňových v Libochovicích byla tak krásná, srdečná a tklivá, že přiměla mě k tomu, bych spisem tímto zachoval ji budoucnosti.
Oživím-li spisem tímto jen poněkud úctu k muži, který tak neobyčejnými vlastnostmi vynikal, bude mi to tou největší odměnou.

V Libochovicích dne 10.října r. 1888.
Spisovatel.

Epištola

v den stoletých narozenin Jana Ev. Purkyně.

Duch dějin ústy rodných lidí Tvých
dnes mluví zase ku českému lidu.
Nepřátel nemísí se drzý smích
v ten jásot ; někde jenom ve zlém vidu
se tajná závisť kmitne jako had,
že jas Tvé slávy na Čechií pad.

Duch dějin ústy rodných lidí Tvých –
co mluví zase ku českému lidu?
Ty lide český, který v dobách zlých
tak znaven, zmučen, stále bez poklidu
jsi rukou jednou stavěl vlastní chrám,
chléb denní druhou dobýval si sám...

Ty lide český, zde se pozastav!
Já velký duch dějin táži se tebe:
Kde myšlénky jsou světlých oněch hlav,
jež slávské nyní ozařuje nebe?
Kde nezdolný a nepřevratný čin,
jímž nesmrtnost jste psali do dějin?

Kde chrámy jejich, kde jich pravý kněz?
Kde tvůrci jsou, kde praví hlasatelé?
Slzícím okem vidím, věz to, věz,
tu vaši půdu, bojiště to celé,
kol něhož nepřátel je slyšet ryk ---
a bojovníků zřím jen několik.

A novou slzou kalí se mi zor,
když pravím : „Nejen drazí, na prapor
myšlének těchto svatá kompaktáta !
Zas v kámen nechť se vryjou i dnes dláta
a velký význam jejich ukryt buď
bezpečně v každou českou hruď!“

Tak dějin duch dnes ústy rodných Tvých -
tak mluví zase ku českému lidu,
kdy nemísí se škodolibý smích
v ten jásot; kde jen někde ve zlém vidu
se tajná závisť kmitne jako had,
že jas Tvé slávy na Čechii pad.

Fr. Chalupa



„Oslavou svých zdárných synů ctí a šlechtí národ sama sebe.“
Jan Ev. Purkyně, doktor lékařství a filosofie, badatel ve fysiologii, řádný professor téže vědy na vysokých školách pražských, narodil se v zámku libochovickém dne 17. prosince r. 1787. Otec jeho byl knížecím obročím a náležel mu dům v městě, číslo 29. Počáteční vzdělání nabyl ve škole libochovické, kde toho času učitelem byl Josef Just, výtečný hudebník, načež poslán jest do Mikulova, kde s výborným prospěchem odbyl školy gymnasiální. Vystudovav filosofii v Praze, oddal se pak studiu lékařství, a r. 1818. byl na doktora lékařství povýšen, načež stal se assistentem anatomie a fysiologie na universitě pražské. R. 1823. povolán byl za profesora fysiologie na universitu vratislavskou, kdež až do roku 1850. setrval, kteréhožto roku pak povolán jest za professora fysiologie na universitu pražskou. Purkyně co assistent v Praze i co professor ve Vratislavi a v Praze sepsal a vydal přes 200 učených spisů v jazyku českém, polském, německém, latinském a anglickém, čímž oči celého učeného světa na sebe obracel, začež dostalo se mu též čestného členství skoro všech učených společností v Evropě. Avšak Purkyně nebyl pouze velikánem na poli vědeckém, on byl též vynikajícím buditelem národnosti české a neúnavným křísitelem jazyka českého, na kterémžto základě stal se čestným členem mnoha vlasteneckých spolků a jednot, čestným měšťanem a občanem mnohých probudilých měst a obcí, a. r. 1861. zvolen jest za. poslance zemského za okresy libochovický, slánský a velvarský.
Za své veliké zásluhy jak o vědu, tak i o vlasť a národ stal se Purkyně r. 1834. dne 28. dubna majitelem zlaté medaile francouzské akademie Monthyonské, r. 1842. dne 16. ledna král. pruského řádu červeného orla IV. třídy, r. 1862 dne 19. září cís.ruského řádu sv. Vladimíra, r. 1866. rakouské stříbrné medaile, r. 1868. dne 22. dubna cís. rakouského řádu sv. Leopolda, nímž povýšen jest zároveň do stavu rytířského a roku 1868. dne; 19. prosince král. pruského řádu červeného orla III. třídy.
Purkyně, jenž drahná léta pobyl ve Vratislavi, zvolil si následující heslo: „Volá-li vlasť, ve vlasť se vrať; pomáhej chutě, čiň a raď !“ Starší heslo jeho bylo: „Dokud i kde Bůh žiti povelí, buď věren vlasti, víře, příteli!“ Hesla ta vyzrazují zřejmě život i působení jeho ; neboť žije v cizině, vlasti, víře, aniž příteli se neodcizil, ale stále na ně mysle, pro ně pracuje, vrací se opět do vlasti, by ještě s větším úsilím jak pro vědu, tak i pro vlasť, víru a přítele působiti mohl.
Purkyně miloval rodiště své velmi a mnohokráte se vyjádřil, že zbytek života svého v Libochovicích stráviti míní, což by snad byl učinil, kdyby ho rodinné poměry nebyly na Prahu vázaly. Z lásky ku svému rodišti psával se též někdy „Libochovický“.
Roku 1861. navštívil Purkyně, co zvolený poslanec na sněm zemský, Libochovice naposledy a občanstvo učinilo mu ovaci osvětlením města, zpěvem a hudbou. Při této příležitosti oslovil Purkyně shromáždění slovy následujícími: „Moje česť, Vaše česť a Vaše česť, moje česť !“ -- Oslovení toto bylo od mnohých křivě posuzováno; avšak slova ta jsou v skutku srdečná, krásná a výborná, ana smysl následující v sobě obsahují: Mezi Vámi jsem se zrodil, mezi Vámi nabyl jsem prvního svého vzdělání, na němž Vaší důvěrou za poslance zvolen, moje nynější česť se zakládá ; a pročež Vám náleží česť za mou česť, jelikož jen zásluhou Vaší jest. Purkyně byl zvláštním příznivcem školy libochovické, neboť při každé návštěvě města školu neopomenul, se žáky vždy rozmlouval a ukazoval jim rád to místo, kde někdy sám sedával. Škola děkuje mu některých krásných pomůcek vyučovacích a Jungmannův slovník, a r. 1861. daroval na vystavení pokojíku pro podučitele ve školní budově 50 zl. Purkyně byl též přítelem chudiny, neboť při každé návštěvě města chudé štědře poděloval a zvláště podporoval svého chudého spolužáka Františka Mikulu, s nímž, jak sám ve svém životopise udává, jako malý hoch duetta na housle hrával, posílaje mu každoročně několik zlatých. Purkyně byl čestným měšťanem libochovickým po dvakráte jmenován, jelikož na první jmenování bylo se pozapomnělo.
Že město Libochovice památku velikého rodáka svého ctí, důkazem jest to, že r. 1876. dne 28. listopadu pojmenována jest bývalá ulice mostecká, v níž stojí dům, rodičům Purkyňovým někdy náležející, „třídou Purkyňovou“. Purkyně co proslavený vědátor, k němuž lnul učený i neučený svět s vřelou příchylností, vyznamenával se v společenském životě ještě zvláštními vlastnostmi; neboť přívětivostí, skromností, přístupností, sdílností a upřímností svou naplnil každého, kdo příležitosť měl s ním obcovati, podivem.
Z času jeho poslední návštěvy v Libochovicích může se mnohá zvláštnosť ze života jeho vypravovati. Tak na př. při jedné vycházce do lesa, ač stařec již dva a sedmdesátiletý, přeskočil strouhu jeden sáh širokou ; do přímého kopce šel pevně a rovně jako svíčka ; do města Budyně, kamž z Libochovic jest dobrých pět čtvrtí hodiny, šel tam a zpátky pěšky, necítě se unaveným ; v hostinci, kamž jemu na počesť několik zpěváků se sešlo, poslouchal velmi pozorně zpěv národních písní, avšak píseň „Hej Slované'' musela se na jeho žádosť ještě jednou a to „rázněji“ opakovati. Purkyně zemřel dne 28.července r.1869 v Praze a pochován jest do prozatímného hrobu na hřbitově vyšehradském. Město Libochovice vyslalo k pohřbu jeho deputaci, sestávající z měšťanosty, radního a dvou členů výboru a dalo za něho dne 16. srpna t. r. slavné reqiem v chrámu Páně libochovickém sloužiti. Školní mládež pamětliva jsouc dobrodince svého, dala. též za něho dne 15. září slavnou smuteční mši svatou sloužiti. Celý národ rozplakal se nad úmrtím jeho; neboť v něm ztratila vlasť učence slavného, povahu ryzou, srdce dobré, mysl šlechetnou, lidumila obětavého a vlastence velikého. Pohřeb jeho byl toho také důkazem nejskvělejším, jak národ jej ctil a si vážil.
Purkyně měl dva syny; starší Emanuel zemřel co profesor na lesnické akademii v Bělé r. 1882 v stáří 50 let, a mladší Karel zemřel v Praze co vynikající malíř český r. 1868. v stáří 34 let. Po Emanuelovi žijí syn Otakar a dcera Julie, a po Karlovi žijí synové Jan Ev., Cyrill a dcera Růžena.
Hned, jak se roznesla ona truchlivá zvěsť, že národ ztratil jednoho z nejlepších synů svých a věda jednoho z nejvýtečnějších pěstitelů svých, sestavil se v rodišti jeho působením spisovatele tohoto spisu a p. Jana Vrabčíka, městského radního, komitét, jenž obral si za úlohu, postaviti na památku velikého rodáka svého v městě Libochovicích „dům Purkyňův,“ v němž by vlastenecké spolky, zejména měšťanská beseda, zpěvácký spolek, divadlo, všeobecná knihovna a t.p. důstojně umístěny býti mohly. - Komitét sestával z pánů : Matěje Berky, předsedy, Josefa Čapka, jednatele, Jana Vrabčíka, Jana Antonyho, Aloise Vacka, Josefa Česala st., Mudr.Karla. Wilta, Václava Šejnohy, a Františka Leníka, členů komitétu. Komitét byl ještě toho roku dne 2.listopadu pod čís.48652 povolen a potvrzen.
Provolání, jež ve veřejných listech uveřejněno a všem národním korporacím bez rozdílu národnosti zasláno bylo, zněl následovně:
Purkyně mrtev!
Smutná zvěsť tato rozlétla se co blesk do všech končin světa a vyvolala bolnou soustrasť v národě našem ; neboť Purkyně byl muž v nejkrásnějším slova smyslu, člověk ducha přebohatého a srdce šlechetného, tak že vším právem stojí v řadě prvních synů vlasti. Purkyně stojí co velikán na národa roli dědičné; neboť snaha jeho šla nejvýše a výsledek prací jeho byl nejskvělejší a nejslavnější; ano Purkyně jest chloubou národa, on žije a žíti bude věčně v jeho paměti, vděčnosti a lásce. Aby však národ dokázal, že výtečných a o vlasť zasloužilých mužů nejen slovem, ale i skutkem vážiti si dovede, sestoupil se komitét, jenž obral si za úlohu postaviti veleučenci Purkyňovi v rodišti jeho, v městě Libochovicích, důstojný pomník, který by i pozdějším věkům hlásal velikosť, slávu a nevšední zásluhy jeho. Pročež vznáší jmenovaný komitét snažnou prosbu na celý národ a jmenovitě ku všem národním spolkům, aby k uskutečnění tohoto šlechetného úmyslu všeobecné sbírky se zařídily a sebrané peníze buď do redakcí veřejných listů, aneb k rukoum městského představenstva do Libochovic se zasílaly. Každý příjem ohlásí se v listech veřejných. Dejž Bůh tomuto vznešenému a důstojnému podniku svého zdaru !
V Libochovicích, dne 16. prosince r. 1869.

Komitét.

Ctěná tiskárna p.dr.Ed.Grégra otiskla tohoto provolání 1500 kusů zdarma, za kterýžto dar komitét děkovací listinu zaslal; že však těch 1500 kusů provolání nepostačilo, dalo se ještě 1000 kusů v Roudnici tisknouti.
R. 1869. dne 31.srpna darovala městská obec na pomník Purkyňův 100 zl.
Ctitelé Purkyňovi v Praze utvořili též komitét ku postavení pomníku Purkyňovi v Praze; že však vysoké c.k. místodržitelství pražskému komitétu svolení svého ku všeobecným sbírkám odepřelo, jelikož takové již libochovickému komitétu udělilo, spojily se oba komitéty, pražský a libochovický v jeden spolek a uzavřely mezi sebou následující úmluvu:
Účelem spojených komitétů jest, oslaviti památku Purkyňovu v Libochovicích a v Praze a sice:
1. V Libochovicích, co rodišti Purkyňovu vystavením národní budovy, v níž by vlastenecké spolky, zejména beseda měšťanská, zpěvácký spolek a t.p. a mimo to knihovna všeobecná a divadlo důstojně umístěny býti mohly.
2. V Praze postavením velkého pomníku (sochy). Pro národní důležitosť má budova v Libochovicích dříve postavena býti.
3. Vytknutá budova v Libochovicích má zůstati věnována pouze spolkům a účelům výše uvedeným na vždy. A kdyby se stalo, čehož bohdá nebude, že by v Libochovicích žádných českých národních spolků nestávalo, připadne budova tato v majetek „Svatoboru“ v Praze.
4. Hlavní komitét jest sídlem v Praze a vedlejší odbor v Libochovicích.
5. Příspěvky, které se sešly a budoucně ještě sejdou, odevzdají se pod správu hlavního komitétu, kterýž vůbec veškeré příjmy a vydání, týkající se národní budovy v Libochovicích, spravovati a vykazovati bude.
6. Národní budova tato zůstane ve správě komitétu tak dlouho, pokud k vytknutým účelům úplně upravena nebude. Komitét učiní pak se strany odevzdání jmenovaného domu k jeho ochraně a udržování s obcí libochovickou zvláštní úmluvu.
7. Důchody z budovy plynoucí budou sloužiti především k umořování dluhů, když by na ní spočívati měly a mimo to co příspěvek na vystavení důstojného pomníku Purkyňova v Praze. ----- S těmito tuto vytknutými podmínkami, jež nám podepsaným vyslaní plnomocníci pražského komitétu pro vystavení pomníku Purkyňova v Praze, pp. profesoři Jan Krejčí a Jiří Pecold přednesli, jsme úplně spokojeni, což podpisy svými potvrzujeme.
V Libochovicích, dne 1. dubna r. 1870.

Plnomocníci prozatímného             Podpisy členů komitétu
pražského komitétu:                         libochovického.
Prof. Jan Krejčí m.p.
Prof. Jiří Pecold m.p.


Následkem spojení se uvedených dvou komitétů vzdal se spisovatel tohoto spisu hodnosti své co jednatel, poněvadž se toto spojení za jeho zády stalo, a on s tímto spojením nesouhlasil, ač úmluvu podepsal. Jednatelství převzal pak p.Jan Antony, t.č.c.k. berní kontrolor. - Na základě této výše uvedené úmluvy obdržel pražský komitét prostřednictvím c.k. policejního ředitelství v Praze povolení k veřejným sbírkám na pomníky jak v Libochovicích, tak i v Praze. následujícího znění:
Číslo 3071 p.p.
K žádosti komitétu, který se v Praze pro zřízení pomníků Purkyňových sestoupil, udělilo veleslavné c. k. místodržitelství povolení, by komitét ten zařídil veřejnými listy sbírky příspěvků k nadzmíněnému účelu pod tou výminkou, že došlé částky mimo jmen dárců, v některém veřejném listě se uveřejní, a že c. k. policejnímu ředitelství vyhrazeno zůstane právo, nahlédnouti kdykoliv ve správu s došlými sebranými částkami.
Další současné oznámení, že k témuž účelu v Libochovicích zřídivší se komitét, jemuž 2.listopadu 1869. p. č. 48652 uděleno bylo povolení k sbírkám na pomník Purkyňův, co komitét se rozešel a že členové jeho přistoupili ku komitétu v Praze se zřídivšímu, vzalo veleslavné c.k. místodržitelství k vědomosti, o čemž se podle vys. místodržitelského výnosu ze dne 1.července r.1870. čís.30280 na žádosť dne 20. června. t.r. u velesl. c.k. místodržitelství podanou, vědomosť dává. Z c.k. policejního ředitelství v Praze, dne 3. července r. 1870.
J.Marx m.p.


Po obdrženém místodržitelském povolení, sestavil avšak neuveřejnil pražský komitét následující provolání:

Na oslavu památky professora Jana Evang. Purkyně !

Proniknuti vřelou úctou k muži veleslavnému, o vědu a o duševní pokrok svého národa vysoce zasloužilému, jakož i vedeni přesvědčením, že zvláště národ český posvátnou má povinnosť ve vděčné památce chovati muže, kteří svůj život k povznešení a ušlechtění jeho věnovali, sestoupili se ctitelé zvěčnělého professora dr.Jana Purkyně v rodišti jeho Libochovicích, jakož i v Praze, ve dva komitéty s tím stejným účelem, aby památku tohoto znamenitého učence, lidumila a vlastence, důstojným pomníkem oslavili; a sice měl libochovický komitét zříditi pomník v rodišti Purkyňovu, a pražský komitét činil přípravné kroky k postavení velké sochy jeho na přiměřeném stanovišti v Praze. Když pak po přátelské poradě oba komitéty seznaly, že vytknutého cíle nejsnáze dosáhnouti mohou spojenými silami, sloučily se v spolek jeden pod jménem : „Výbor pro oslavu památky Purkyňovy“, ve kterémž nyní po dosažení vládního potvrzení zastoupeny jsou jak původní komitét libochovický, tak i z pražských spolků: „Umělecká beseda“, „Svatobor“, „Spolek českých lékařův“, „Akademický spolek čtenářský“ a „Spolek českých mediků.“ --- Po bedlivém uvážení předložených návrhův usnesl se spojený výbor na tom, aby v Libochovicích, rodišti to našeho slavného učence, zřízen byl „dům Purkyňův“, co trvalý a bezpečný útulek pro vlastenecké vzdělávací spolky, kterýž tam na ohroženém rozhraní národnosti české má býti jako tvrzí všech ušlechtilých podniků, směřujících k vzdělání a k duševnímu probuzení národa našeho; v Praze pak postavena budiž Purkyňovi velká důstojná socha.
Uctivě podepsaní vyzývají tudíž přehojné jeho ctitele, aby k dosažení vytknutého cíle svými příspěvky nápomocni býti ráčili.
Peněžité zásilky přijímá „První občanská záložna v Praze.“ --- Uveřejnění příspěvkův a dárců stane se v našich listech.

Nehynoucí sláva Purkyňovi !

V Praze, dne 14.července 1870.



Z komitétu libochovického: Matěj Berka co předseda, Jos.Čapek co jednatel, Jan Vrabčík, Jan Antony, Alois Vacek, Josef Česal st., MUDr.Karel Wilt, Václav Šejnoha a Frant. Leník.
Z Umělecké besedy: Dr.Škarda, Jindř.Schmidt, Hofmeistr, Maixner, Pecold.
Ze Svatoboru: Jan Krejčí, co předseda komitétu spojeného, Fáček.
Ze spolku českých lékařů: Dr.Ceip, Dr.Votava.
Z akademického čtenářského spolku: Zeyner, Hynek.
Ze spolku českých medikův: Adolf Urban co jednatel spojeného komitétu, Václav Bauer.
Bohužel, že od těch dob, co pražský komitét v záležitosť o postavení pomníku Purkyňova se uvázal, žádných dalších kroků více již neučinil a libochovickému odboru na jeho snažné, důtklivé, ano i „výhružné“ dopisy rekomandované ani odpovědi nedal.
R. 1872. dne 24.prosince zvěstoval časopis „Národní Listy“ čís.335., že „Umělecká beseda“ v Praze odevzdala peníze k vystavení pomníku Purkyňova sebrané, v obnosu 996 zl. 50 kr., pražskému „Svatoboru“. Odbor libochovický zaslal hned slušný dotaz „Umělecké besedě“, proč peníze ve prospěch pomníku Purkyňova sebrané, odevzdány byly „Svatoboru“, načež dostalo se mu odpovědi nepříliš lichotivé. Podobně bylo by se asi naložilo s penězi ve prospěch pomníku Purkyňova v občanské záložně libochovické uloženými, kdyby na základě úmluvy spojených komitétů pražského a libochovického ze dne 1.dubna r. 1870. článek 5., a pak dle písemné žádosti pražského komitétu, byly se zaslaly; avšak odbor libochovický, naučiv se poněkud mezi řádky čísti úmluvu ze dne 1.dubna 1870. v Libochovicích sepsanou a pak pamětliv jsa přísloví, že lepší jest vrabec v hrsti, než-li straka na vrbě, nejen že peníze do Prahy neodeslal, alebrž na výše zmíněnou písemní žádosť ani odpovědi nedal. R. 1873. zamýšlel obecní výbor ve prospěch pomníku Purkyňova sebrané, dáti aneb alespoň zapůjčiti k účelu zařízení dobrovolného spolku hasičského. Proti tomuto návrhu učinili jednatel komitétu p.Jan Antony a spisovatel tohoto dějepisu dne 27.dubna ostré ohražení, následkem čehož zůstaly peníze v záložně nedotknuty.
Za příčinou zemřelých členův odboru libochovického a sice pánů: dra.Karla Wilta, Jana Vrabčíka a Františka Leníka, odbývala se r. 1874. dne 27. srpna doplňovací volba, při níž následující pp. zvoleni byli: Eduard Leník, Ferdinand Blass a Josef Česal ml. Za odstupujícího jednatele p.Jana Antonyho, který se stal c.k.berním ve Zbirově, převzal jednatelství opět spisovatel tohoto spisu.
R. 1876. dne 25. října byly tělesné pozůstatky Purkyňovy z prozatímného hrobu vyzdviženy a do nového klenutého hrobu přeneseny, nad nímž nádherný pomník spočívá. Pomník ten zbudoval mu spolek „Svatobor“ v Praze s pomocí českých lékařův, ovšem že částečně i z peněz na pomník Purkyňův do Libochovic náležejících.
Poněvadž komitét libochovický, co vedlejší odbor komitétu pražského, ve prospěch pomníku Purkyňova žádných dalších kroků učiniti nemohl, usnesl se na tom, vymoci si opět samostatnosti, z kteréžto příčiny rozšířen jest odbor o 7 členů. Pánové, kteří novými členy odboru se stali, jsou: Vysokorodý p.Josef hrabě z Herbersteinů, důstojný p.P.Karel Kerka, děkan libochovický, p.František Karel Pecháček, c.k. berní kontrolor, p.Jindřich Šmadl, c.k.listovní, p.Antonín Prant, lékárník, p.Ant.Brabec, disponent hraběcího cukrovaru, a p.Karel Šťastný, městský účetní.
Na žádosť nově sestaveného komitétu libochovického vzalo vysoké c.k. místodržitelství, ovšem že ne hned tak hladce, r. 1877. dne 17. září č. 44585. pražskému komitétu udělené povolení ze dne 4. července r. 1870. č. 30280. zpět, a zároveň jmenovalo vedlejší odbor libochovický samostatným komitétem, aby za účelem vystavení pomníku Purkyňova v Libochovicích veřejné sbírky podniknouti mohl. Tak tedy nabyl komitét libochovický opět své samostatnosti, jíž se byl r. 1870. tak lehkovážně vzdal ke škodě věci samé. Peníze, které k účelu postavení pomníku Purkyňova k rukoum městské rady zaslány byly, obnášely koncem roku 1876. i s úroky celkem 2965 zl. 40 kr.
R. 1879. dne 17. dubna učinil spisovatel tohoto spisu, co jednatel komitétu na redakci „Národních Listů“ dotaz, zdali by nebylo na čase, obnoviti opět sbírky ve prospěch pomníku ; odpověď zněla však záporně, totiž, že jest stále mnoho sbírek ve prospěch jiných záležitostí národních, a pročež aby komitét libochovický záležitosť svou na příhodnější dobu ještě odložil. Přípis onen podepsán byl Ed.Grégrem.
Roku 1882. vypsala se přece nová všeobecná sbírka, která nejsouc redakcemi listů veřejných náležitě podporována, jenom 497 zl. vynesla. Mimo to sebrala soukromá společnosť vedením p.Josefa Česala, městského tajemníka, 32 zl. 88 kr., tak že s přibylými úroky a výsledkem několika zábav koncem roku 1886. jistina na 5962 zl. 97 kr. vzrostla.
Jistina ta daleko ještě nestačila na provedení zamýšleného pomníku, totiž vystavění „domu Purkyňova“ a jelikož komitét se správou jistiny všelikými nepříjemnostmi zápasiti musel a mimo to ještě i z několika stran byv interpellován, kdy i jak vlastně s jistinou naloženo bude, učiněn návrh, by z polovice jistiny zařídila se v městě Libochovicích „opatrovna“ pod jménem „Purkyňova“, a druhá polovice aby věnovala se na založení nadací pro chudé studující z okresů libochovického, slánského a velvarského. Že však většina členů komitétu s návrhem tímto nesouhlasila, upuštěno od provedení myšlénky té.
Poněvadž se blížil čas 100letých narozenin veleučence Purkyně, přemýšlel a radil se komitét o tom, jak by se dala tato pro město Libochovice významná památka důstojným způsobem oslaviti, a tu usnešeno od vystavění pomníku „domu Purkyňova“ zcela upustiti a na příhodném místě postaviti sochu. S usnesením tímto souhlasilo se všeobecně až na několik málo hlasů. Aby komitét usnešení své v skutek uvedl, vyjednáváno hned s městskou radou, jakož i s majitelkou panství libochovického, vysokorodou pí.Teresií hraběnkou z Herbersteinů, by k postavení pomníku povoleno bylo místo před zámkem, jež částečně městu a částečně velkostatku přináleželo. Obdržev komitét příznivou odpověď, činil ihned kroky k uskutečnění myšlénky své, sestaviv především slavnostní komitét, sestávající ze 44 členů, jehož předsedou byl veledůstojný p. P. Karel Kerka, arciděkan a jednatelem p. Dr. Antonín Doskočil, zemský advokát. Tento slavnostní komitét zvolil zase ze sebe:

1. Redakční a výkonný výbor, v němž zasedali pp.: P.Karel Kerka, dr.Ant.Doskočil, Jindř. Homann, Arnošt Koubek, Bohuslav Mayer, Jan Nosek, Frant.Pavlíček a Bohuš Vrzal.
2. Odbor finanční: pp. P.Karel Kerka, Dr. Antonín Doskočil a Josef Jílek.
3. Odbor okrašlovací: pp. Jiří Čermák, Joachim Fanta, Martin Hrbek, Václav Kořínek, Václ. Malík, Václav Pokorný a Jan Schneiberg.
4. Odbor ubytovací: pp. Josef Česal, Emil Fiedler, Daniel Mayer, Josef Rulf, Alois Vacek a Jan Zahálka.
5. Odbor pro uspořádání slavnostního zpěvu: pp.Josef Čapek, Jiří Franěk, Ferdinand Schlücksbier a Fran. Zázvorka.
6. Odbor pro sestavení dámského komitétu: pp.Rudolf Hafner, Ant. Humhal, Josef Klatovský, Bohuslav Mayer, Jan Nosek a Karel Pekárek.
7. Odbor uvítací: pp. Ferdinand Blass, Dr. Emanuel Brill, Karel Čech, Frant.Kozák, Dr.Frant. Novák, Frant. K.Pecháček, Julius Skuhravý, Jindř. Šmádl, Ant. Šrámek, Karel Šťastný, Dr.Jaroslav Štekl, a Dr.Edmund Wilt.
8. Odbor pro zřízení banderia: pp. Jos.Hloucha, Jos. Lang, Frant. Pavlíček a Vilém Šeferna.

Dámský komitét byl takto zastoupen:
paní: Emilie Brillová, předsedkyně,
Leontina Wiltová, místopředsedkyně,
Františka Brabcová,
Marie Hausová,
Anna Hrbková,
Marie Humhalová,
Johanna Mayerová,
Marie Richtrová,
Klementina Schlücksbierová,
Berta Šteklová,
Berta Šťastná, členové.
Tento dámský komitét měl za úlohu míti na starosti prodej pamětních spisův a pamětních penízův o slavnosti odhalení pomníku i o národní slavnosti ve „Višňovci“, a postarati se o provedení všeobecné sbírky k buffetu při národní slavnosti ve „Višňovci“; taktéž měl vyzvati dívky jak v městě, tak i v okolí, by se o slavnosti v národním obleku objevily a za sběratelky k buffetu přihlásily.
Vyzvání v nadřečeném smyslu stalo se, a pro ustrojení se v kroji národním přihlásily se slečny:
Blahoutová Božena a Marie, Čapková Alžběta a Anna, Čermáková Anna a Marie, Čechová Anna, Černých Anna, Česalová Marie, Johnová Marie a Zděnka, Getreuerová Ludmila a Jetti, Gornigová Vanda, Hausalová Antonie a Terezie, Kalinová Marie, Košťálová Karolina, Ledererová Marie, Ledererová Pavlína, Linková Františka, Píblová Marie, Pichrtová Míla, Procházková Anna, Proskočilová Marie, Rulfová Anna, Šarochová Františka a Růžena, Šefernová Vilemína, Šimonková Anastásie, Stelzichová Alžběta a Augustina, Vlčková Marie.
Za sběratelky k buffetu přihlásily se slečny:
Čapková Anna, Čechová Anna, Čermáková Anna, Čermáková Marie, Česalová Marie, Johnová Zděnka, Hansalová Antonie, Košťálová Karolína, Krušinová Terezie, Linková Františka, Šarochová Františka a Štelzichová Alžběta.
Sbírka k buffetu vynesla na penězích 112 zl. 95 kr. mimo množství koláčů, rohlíčků, dortů, koblih, preclíků, vajec, uzenek, cervulátů, šunek, ryb, kuřat, kachen, husí, chleba, másla, ovoce, punče a rozličných jiných lihovin, vína, sodovek, cukroví a doutníků. Tu dalo občanstvo libochovické opět na jevo, že v obětavosti ve věcech národních nikdy pozadu nezůstává.
Nyní počal komitét Purkyňův celo silou na provedení úlohy své pracovati, a k slavnému odhalení pomníku určen jest den 15. srpen r. 1887. Umělci p. Josefu Strachovskému v Praze svěřeno jest zhotovení pomníku, a přípravné práce převzal libochovický stavitel p.Josef Lang. Stavbou základů započalo se dne 21.března, při čemž přišlo se na staré sklepy, což jest důkazem, že před časy domky stávati tu musely.
Stavba základů byla již dávno ukončena a lešení kolem postaveno; ale pomník z Prahy nechával dlouho na sebe čekati, až teprve dne 3.srpna, a to jen spodní čásť podstavce dodána byla. Konečně 7. a 9. srpna dodána jest ostatní čásť podstavce, a dne 10.srpna o 9.hodině ranní vložen jest pamětní spis do základů pomníku následujícího znění:

„Pomník veleučence Jana Ev.Purkyně, bývalého professora na vysokých školách pražských, rodáka a čestného měšťana libochovického, nákladem 3000 zl. byl dostaven a slavnostně odhalen přičiněním komitétu, jehož předsedou byl veledůstojný p.P.Karel Kerka, arciděkan, vikář a kanovník, dne 15.srpna roku tisíc osm set osmdesátého sedmého za panování Jeho Veličenstva císaře rakouského a krále českého Františka Josefa I. --- Pomník zhotovil sochař p.Josef Strachovský v Praze za obnos 2000 zl., a základ, jakož i postavení na určité místo provedl libochovický stavitel p. Josef Lang. ---- Času toho spravoval zemské záležitosti politické v Čechách místodržitel svobodný pán Alfred Kraus, a záležitosti právní p.Josef rytíř Temnitschka. Hejtmanem politického okresu roudnického byl p.Jan Hájek, soudcem soudního okresu libochovického byl p.Prokop Frič, a c.k.berním p. Eduard Graf. Duchovní správu v městě a přifařených obcích vedl p.P.Karel Kerka, arciděkan, vikář střídnictví libochovického a kanovník litoměřický, maje k ruce dva kaplany, P. Vavřince Křapku a P. Karla Končinského.

Patronátním komisařem byl p.dr.Jaroslav Štekl, c.k.notář, a účetním p.František Richter, c.k.berní kontrolor.
Výbor okresního zastupitelstva libochovického skládal se z 18 členů, jichž předsedou byl p.František Chroust, rolník z Roudniček, a stálým tajemníkem byl p.Rudolf Pokorný.
Městská představenosť skládala se z následujících pánů:
Měšťanosta: p.Jiří Čermák, kupec,
první radní: p. Frant.Pecháček, c.k.berní kontrolor,
druhý „ : p. Daniel Mayer, velkoobchodník s obilím,
třetí „ : p.Alois Vacek, měšťan,
čtvrtý „ : p.Dr.Edmund Wilt, vrchnost.lékař,
pátý „ : p.Emil Fiedler, mistr kovářský,
šestý „ : p.Václav Zůna, mistr řeznický.
Výborové pp.: P. Karel Kerka, arciděkan,
Frant.Halfar, vrchní správce velkostatku libochovického v zastoupení své vrchnosti,
Dr.Ant.Doskočil, zemský advokát,
Dr.Jarosl.Štekl, c.k.notář,
Ant.Brabec, disponent hrab.cukrovaru,
Jos.Čapek, řídící učitel,
Jos.Hantschel, kupec,
Samuel Bloch, obchodník,
Jan Löbl, měšťan,
Josef Jílek, účetní občanské záložny,
Jan Zahálka, kupec a vinárník,
Joachim Fanta, mistr řeznický,
Václav Lhotský, mistr řeznický,
Josef Houdek, hostinský,
Jan Schneiberg, mistr kovářský,
Otto Kopecký, hostinský, a
Karel Zajíček, mistr klempířský.
Městským tajemníkem byl p.Josef Česal a účetním p.Karel Česal.
Představenosť obce israelské skládala se ze 7 členů, jichž představeným byl p.MUDr.Emanuel Brill.
Velkostatek, jehož majitelkou byla vysokorodá pí.Terezie hraběnka z Herbersteinů, spravovali toho času p.František Halfar, vrchní správce,
p.Jan Drastik, důchodní,
p.Rudolf Lendl, nadlesní, mimo několik správců, příručích, assistentův a revírníků.

Panský cukrovar řídili:
p.Antonín Brabec, disponent,
p.Josef Hansa, správce, mimo několik příručích a assistentů.

Poštovní a telegrafní úřad obstarávala pí. Marie Eckeltová, provdaná Kozáková.
Škola obecná česká byla pětitřídní se 420 žáky. Řídící učitel Josef Čapek.
Škola obecná německá (soukromá s právem veřejnosti) byla dvoutřídní se 36 žáky. Řídící učitel p. Gustav Weiner.
Průmyslová škola pokračovací o dvou ročnících čítala 36 žáků. Správce školy Jos.Čapek.
Spořitelna městská, umístěná v městské radnici, měla základní jistinu 5900 zl. Předseda p.P.Karel Kerka, arciděkan, účetní p. Bohumil Čermák.
Záložna občanská ve vlastním domě č.p.11. měla t.č.reservní fond 20760 zl. 72 kr. Předseda p. Daniel Mayer, velkoobchodník, účetní p.Josef Jílek.
Záložna hospodářská v domě č.44. měla reservní fond 819 zl. 90 kr. Předseda p.V.Faust, rolník v Klapém, účetní p.Antonín Zůna.
Beseda občanská v domě č.p.86. čítala členů činných 78 a čestných 2. Předseda p.Jan Nosek, lékárník a materialista.
Beseda řemeslnická v domě č.p.61. čítala členů činných 77 a čestných 1. Předseda p.Jos.Rulf, mistr obuvnický. Odbor zpěvácký, sestávající ze 24 členů, řídil p.Frant.Zázvorka, učitel.
Spolek vysloužilců v domě č.p.61. čítal členů činných 120 a čestných 33. Předseda p.Vilém Šeferna, městský lékař.
Spolek hasičský v domě č.p.86. čítal členů činných 58, přispívajících 45 a čestných 2. Předseda p. Frant.Pavlíček, c.k. soudní příručí. Velitelem byl p. Bohuslav Mayer, kupec.
Spolek vzájemně se podporujících řemeslníků a dělníků v domě č.p.64. čítal členů činných 130, přispívajících 17 a čestných 16. Předsedou byl p.P. Karel Končinský, kaplan.
Učitelská jednota „Budeč“ čítala členů činných 40, přispívajících 4. Předseda Č.Pichrt, učitel v Budyni.
Sokol Hazmburský v domě č.p.64. čítal členů zakládajících 34, činných 100 a přispívajících 51. Předseda p.Dr.Antonín Doskočil, zemský advokát.
Odbor Ústřední Matice Školské čítal členů přispívajících 70 s úhrnečným příspěvkem 250 zl. ročně. Předseda p.Karel Kerka, arciděkan.
Spolek hospodářský v domě č.p.86. čítal členů činných 150. Předsedou p. Fr.Zeman, statkář v Radověsicích, jednatelem p.Ferd.Schlücksbier, učitel.
V městě sestoupila se akciová společnosť, čítající 140 členů výhradně náboženství katolického, a vystavěla si nákladem 850 zl. plovárnu na levém břehu řeky Ohře blíže města. Předseda p.Karel Kerka, arciděkan.
Roku 1887. sestávalo město ze 307 čísel, a obyvatelů bylo dle posledního sčítání úhrnem 2151 duší. Polností patřilo k městu 1544 jiter 775 čtv.sáhů čili 882*56 hektarů.
Hospodářství bylo celkem na dosti dobrém stupni, obchod v městě byl dosti živý, a řemeslo šlo ještě dosti obstojně. Průmysl pozůstával pouze v cukrovarství a pivovarství.
Pivovar v městě byl právováreční, a předsedou právovárečného výboru byl p.Jiří Čermák, měšťanosta. Nájemcem pivovaru za roční částku 3700 zl. byl p.Jos. Hloucha.
Úroda polní toho roku byla v stavu požehnaném, avšak ovoce bylo velmi málo.
Prodávalo se 1 hl.pšenice za . . 8 zl. - kr.
1 hl.žita . . 6 zl. 50 kr.
1 hl.ječmene . . 6 zl. - kr.
1 hl.ovsa . . 3 zl. - kr.
Maso všeho druhu, hovězí, vepřové, telecí i skopové sekali řezníci bez rozdílu 1 kg. za 60 kr. --- Pivo prodávalo se 1 litr za 12 kr., a hostinští byli povinni z každého vyčepovaného litru piva 1 kr. k potřebám obecním odváděti. Daň takovou platili též vinárníci a sice z 1 vyčepovaného litru vína 4 kr., kořalečníci z 1 vyčepovaného litru kořalky též 4 kr. k potřebám obecním.
Hospody, jichž bylo t.č. v městě 8, byly vázány odebírati pivo pouze z pivovaru právovárečného, ale bylo jim též povoleno čepovati pivo plzeňské, které t.č. nad všechno ostatní pivo v Čechách vynikalo.
Jeden metr dříví tvrdého k topení prodával se za 4 zl. 25 kr., 1 metr měkkého za 3 zl.25 kr., 1 metr. cent uhlí hnědého prodával se za 45 kr.
Honební výbor sestával z 5 členů, jehož předsedou byl p.Jiří Čermák, měšťanosta. Honitbu měla najatou vysokorodá pí.Terezie hraběnka z Herbersteinů za roční plat 300 zl.
K usnadnění hospodářství, obchodu, řemesla a průmyslu vedena jest poboční dráha železná z Lovosic do Libochovic, která až časem svým prodloužena bude, jak městu, tak i okolí mnohých výhod poskytne. Přednostou staničním byl v Libochovicích toho času p.Vojtěch Herzog.
K možnému zbohatnutí a k zlepšení hmotného blahobytu občanstva jest v městě též pražská a brněnská loterie.
Zdravotní stav byl zde t.č. uspokojivý, neboť podnebí jest zde mírné, vzduch svěživý, a úmrtnosť oproti mnoha krajinám jiným daleko slabší. Ze 4000 přifařených obyvatelů umírá v průměru ročně 120 osob, což činí 3% veškerého obyvatelstva.
Lékaři v městě t.č. byli: Dr.Edmund Wilt, Dr. Emanuel Brill a lékař Vilém Šeferna.
Lékárníkem byl p.Ant.Šrámek.
Město zařídilo též nemocnici o 8 postelích.
Chudina podporuje se zde:
a) městským špitálním fondem, který toho času obnášel 12844 zl. 88 1/2 kr.,
b) panským špitálním fondem, který toho času obnášel 6940 zl. 78 1/2 kr.,
c) místním chudinským fondem, který toho času obnášel 3111 zl. 20 kr.
Město zařídilo si též t.r. vodovod nákladem vlastním v obnosu 2594 zl. 3 kr.
V městě nachází se četnická stanice o 3 mužích. Co do uvědomění národního patří město i celý okres mezi pokročilejší, ačkoliv ještě mnoho schází, co by srdce vlastenecké blahem a pýchou naplňovalo. Jako v celém národě, tak i zde jest politické smýšlení dvojí, konservativní a svobodymyslné, nejeví se však v tak příkrém a ostrém směru, jako jinde; celkem převládá svobodymyslnější směr, čehož důkazem jest to, že poslanci na sněmu království českého i v radě říšské, jmenovitě p.Vilém Teklý, ředitel vyšší hospodářské školy v Roudnici a p.Dr.Ed.Grégr, majitel knihtiskárny v Praze, jsou stoupenci strany svobodymyslné.

Knihoven v městě jest několik a sice:
knihovna žákovská obsahující svazků 207,
knihovna učitelská obsahující svazků 30,
knihovna obč.besedy obsahující svazků 300,
knihovna řem.besedy obsahující svazků 285,
knihovna D.Mayera obsahující svazků 800,
a mnohé ještě jiné.

Časopisů, listů vzdělávacích a odborných v městě dosti se odebírá, jmenovitě „Národní Listy“, „Politika“, „Podřipan“, „Opavský týdenník“, „Český sever“, „Světozor“, „Lumír“, „Kwěty“, „Osvěta“, „Praha“, „Ruch“, několik časopisů paedagogických, „Humoristické Listy“, „Paleček“ a mnoho ještě jiných. Nejvíce zábavných listů odebírá literární odbor besedy občanské, který za knihy až 500 zl. ročně vydává.
Že v ohledu vzdělanosti vůbec ještě mnoho přáti jest, dokazuje okolnosť ta, že do města též mnoho německých časopisů dochází, čehož ponejvíce příčinou jsou některé rodiny židovské, které při posledním sčítání lidu k národnosti německé se přihlásily.
Pamětní list tento jest ukončen a povědíno v něm vše tak, jak vskutku toho času věci v městě stály; jen škoda, že není možno v něm povědíti též, jak slavně připravované odhalení důstojného pomníku, k němuž ve velmi rozsáhlém poměru přípravy se dějí, dopadne. ----- Poněvadž všechny dráhy všem těm, kdož slavnosti obcovati chtějí, snížené ceny povolily, očekává se tedy nesmírná návštěva slavnosti, která již v předvečer, totiž dnem 14. srpna započne, a až do 18. srpna potrvá.
Tu sluší ještě podotknouti, že jistina, která na zbudování důstojného pomníku Purkyňova v Libochovicích všeobecnou sbírkou i s úroky na 6000 zl. vzrostla, byla komitétem rozdělena v ten způsob, že polovička, totiž 3000 zl. určila se na zařízení hmotného pomníku, a druhá polovička též 3000 zl. určila se na nadace pro chudé posluchače lékařství na české universitě v Praze, aby i ve chrámu vědy postaven byl pomník slavnému rodáku a veleučenci.

Dodatek.

Některé zvláštní poznámky a události, které roku 1887. se přihodily:

Začátkem běž.roku bylo v Čechách 5,754.693 osob.
Začátkem roku běžícího nalézalo se v Praze celkem 4385 domů mimo předměstí, a čisté jmění města po odrážce dluhů obnášelo 10,616.160 zl. 37 kr.
Roku běžícího byla zavedena všeobecná domobrana.
Dne 13.května při měření řeky Ohře strhl proud vody nad budyňským jezem loďku, v níž nalézali se zemský inžinýr Renč a rybář Kašpar Drátovník z Radovesic a zanesl je na jez, kde loďka se zvrátila a oba muži pod jez do vody spadli. Inžinýr Renč byl od hlídače Františka Proška, jenž na blízku meškal, od utonutí šťastně zachráněn, kdežto rybář Drátovník v hlubině zahynul.
Dne 16.června přijeli amerikánští sokolové v počtu 295 osob, mezi nimiž bylo 120 žen a 18 dětí, do Prahy, a byli na každé železniční stanici v Čechách a zvláště v Praze, kdež na ně 320 povozů čekalo, velmi okázale uvítáni.
Dne 1.srpna zemřel Dr. Jan Krejčí, professor na vysokých školách v Praze, na slovo vzatý učenec a vrstevník Purkyňův, a pohřben byl dne 3.srpna na hřbitově vyšehradském v sousedství hrobu Purkyňova. Týž byl též předsedou komitétu pro vystavení pomníku Purkyňova v Praze.
Dne 9. srpna zemřel o vlasť i církev velezasloužilý probošt vyšehradský, P.Václav Štule, v stáří 73 let. Vlasť i církev ztratily v něm jednoho z nejušlechtilejších synů svých, a památka jeho bude v Čechách na vždy vděčně trvati.
Pamětní spis tento vyhotoven jest dvojmo, prvopis vložen jest do základu pomníku, a opis uložen jest v archivu městském, by vnuci i pravnuci čtouce jej, dovedli oceniti upřímnou snahu po zlepšení národního blahobytu jak v ohledu duševním, tak i hmotném předků svých, a dle toho se říditi; a pročež přejíce jim pevnou vytrvalosť ve všelikém dobrém předsevzetí, voláme jim z plna srdce :

„Na zdar !“

Pamětní spis, časopisy „Národní Listy, „Politika“, pak „Zlatá Praha“ čís. 29. a 37., „Český sever“ čís.32., „Podřipan“ čís.31., vše z roku 1887., pak „Dějepis města Libochovic“ od Koubka, „Dějepisný místopis města Libochovic“ od Čapka, „Upomínky Jana Purkyně z jeho mládí „ od Mayera, mimo všech spisů slavnosti odhalení pomníku se týkající, pak všechny běžné měděné i stříbrné peníze od 1/2 kr. až do 1 zl., slavnostní medaile Purkyňova a ještě 3 jiné medaile, vše to bylo do plechové skřínky vloženo a při položení do základu zapěli přítomní členové komitétu při obnažených hlavách národní píseň: „Kde domov můj.“
Dne 12. srpna došlo konečně poprsí Purkyňovo, které ještě toho dne na podstavce vloženo bylo.
Dne 13.srpna obkreslil právě tu meškající umělec p.Karel Liebscher hotový již pomník, který pak v nejbližším čísle „Světozoru“ uveřejněn byl.

Týden před slavností

Již delší dobu před slavností odhalení pomníku Purkyňova byl živější ruch v městě; neboť mnohé domy se bílily, barvily, střechy a komíny se opravovaly, dvéře a okna se natíraly a slavnostní komitét měl třikrát v týdnu schůze, by o důstojné provedení slavnosti se poradil. Avšak poslední týhoden, před slavností dosáhl ruch v městě stupně nejvyššího; neboť všechny domy, jak v hlavních, tak i vedlejších ulicích se okrašlovaly, slavnostní brány, pilony a tribuny se stavěly, ulice se čistily a dne 13.srpna bylo již celé město nesčíslným množstvím praporů, věnců, zelením, monogramů, znaků koruny české, draperiemi a rozličnými jinými okrasami a nápisy skvěle dekorováno. Velmi mile vyjímal se lesík v polokruhu sochy Purkyňovy, na rozkaz vysokorodé p.Teresie hraběnky z Herbersteinů vedením vrchního zahradníka p.Martina Hrbka, ze samých vysokých stromů jedlových a březových upravený a květinami obroubený, tak že tu stál, jako skutečně vyrostlý. Krásně dekorovány byly též domy čísla 25., 29., 48., 50., 53., 58., a 87.
U vchodů do města na straně východní a západní postaveny byly skvostné slavobrány s nápisy, bohatě prapory okrášlené a blíže nádraží, pak u farního kostela a na začátku hradské ulice stály vysoké pilony, zelenou chvojí a prapory ozdobené. Po stranách sochy byly dvě velké tribuny a řečniště bíločerveným plátnem potaženy a chvojí okrášleny a nádraží slavnostní úpravou svou vítalo již z daleka každého příchozího. Některé nápisy zněly :
„Kdo věrný Čech, ten přítel náš.“
„Kde láska září, kvete sbornosť.“
„Milým hostem pozdrav vřelý.“
„Naše česť, Vaše česť.“
„Po staletích zářit znova sláva bude Purkyňova.“
„Dokud i kde Bůh žíti povelí, buď věren vlasti, víře, příteli.“
„Sláva velikému Čechu.“
„Pravda vítězí.“
„Sláva slavnému učenci.“
„Sláva Purkyňovi.“
„Vítej nám“ a m.j.
Pro ubytování přihlásivších se hostí upraveno bylo 150 postelí v budovách školních a městských, jež pevností velitelství terezínské na žádosť komitétu ubytovacího i se vším příslušenstvím laskavě zapůjčilo. Taktéž i vysokorodá pí.Teresie hraběnka z Herbersteinů čtyři pokoje i s příslušenstvím pro přednější účastníky slavnosti blahosklonně povoliti ráčila. V ten čas byly telegraf a pošta v Libochovicích v stálém pohybu, přinášejíce a roznášejíce telegramy a dopisy slavnosti se týkající; obecenstvo v městě a hlavně komitét byli stále na nohou a zvláštní dojem způsobilo u všech objevení se slavnostních čísel novin, jichž redakce českých listů ku zvýšení slavnosti Purkyňovy s červenou obrubou upraviti daly.

Program slavnosti byl následující:

Dne 14.srpna r. 1887.

1. Odpoledne uvítání přibylých spolků a ubytování jich.
2. Večer osvětlení města, průvod spolků městem s hudbou a pochodněmi.
3. Zábava večerní v místnostech občanské besedy.

Dne 15.srpna r.1887.

1. Ráno v 5 hodin budíček s hudbou.
2. Uvítání nově přibylých spolků a korporací.
3. O 9.hodině seřazení spolků a jednot v průvod.
4. V 10.hodin průvod k pomníku.
5. Slavnostní řeč a odhalení pomníku.
6. Odevzdání pomníku předsedou komitétu do ochrany města.
7. O 1. hodině společný banket v místnostech občanské besedy.
8. Po 3.hodině slavnosť národní ve „Višňovci.“
9. Zábava večerní ve velkém sále „U tří lip“.
Dne 14. srpna odbývala se též v městě kostelní slavnosť, k níž dostavilo se mimo obyčej mnoho přátel, příbuzných a známých; a poněvadž večerním vlakem zavítaly do Libochovic mimo množství jiného lidu i také již některé spolky, jmenovitě akademický spolek „Řip“ z Prahy a „Občanská beseda“ z Mostu, jichž odbor uvítací s hudbou do města uvedl, byly všechny ulice v městě takřka přeplněny.
Po 8.hodině večer na znamení výstřelem z hmoždíře osvětlila se všechna okna v celém městě a seřaděné spolky s lampiony a pochodněmi při hudbě vojenských vysloužilců libochovických a hudbě jarpické prošly celé město. Blíže pomníku vypálen jest u přítomnosti celého průvodu skvělý ohňostroj a bengálský oheň, což zahalený posud pomník leskem všech barev ozařovalo a velebně se vyjímalo, při čemž celý zástup lidu píseň národní „Kde domov můj“ zapěl a nehynoucí „slávu Purkyňovi“ provolal. Okamžení to bylo tak vznešené, úchvatné a dojemné, že úsměv lidu v slze se rozplýval.
Osvětlení města bylo zajištěno imposantní a bylo by ještě mnohem skvěleji dopadlo, kdyby vítr a déšť nebyl zabraňoval rozžehu množství ještě lamp a lampionů kolem pomníku rozestavených. Po 9.hodině sešli se pak účastníci slavnosti v sále zdejší občanské besedy, kdež uspořádána hudební a deklamatorní zábava, při níž přednesen p.Karlem Šťastným „proslov“ a p.Adolfem Lorencem „Chodská“ od Elišky Krásnohorské. Některé písně zapěli pp.Václav Viktorin, člen národního divadla v Praze, a František Seidl, hospodářský správce z Hrdlí, které za bouřlivého souhlasu opakovány býti musely. Sóla na housle přednesli dovedně pp.Benno Tichý a Karel Zajíc. Meziaktí vyplňovala výtečná hudba jarpická. Naladěná společnosť setrvala a výtečně se bavila až pozdě do noci, k čemuž ovšem osvědčený libochovický ležák též mnoho přispěl.

Den slavnostní.

Ráno o 5. hodině zvěstovaly rány z hmoždířů a Hudba městem se procházející, že nastal den slavnostní. Záhy počaly se ulice naplňovati lidem domácím i přespolním a k 9.hodině přibylo vlakem a povozy zvláštními na 2000 účastníků, kteří odborem uvítacím a hudbou do města uvedeni a střelbou z hmoždířů uvítáni byli. Nebe popřálo v ten den překrásnou povětrnosť. Aby všude a při všem pořádek se zachoval, o to staral se z komitétu zvolený „výbor pořadatelský“, v němž byli pp.Mayer Bohuslav, vrchní pořadatel, Pracner Jan, vrchní pořadatel koňmo, Česal Josef, Fanta Joachim, Pavlíček František, Pokorný Václav, Schlücksbier Ferdinand, Schneiberg Jan, členové. K udržování pořádku přispívalo též jedno oddělení domácích hasičů. Odznakem jejich byl bíločervený pásek kolem levé ruky.
Dle presenční listiny dostavily se k slavnosti následující korporace a spolky:
1. Zástupcové učené společnosti z Prahy.
2. Zástupcové českých lékařů z Prahy.
3. Zástupcové českých mediků z Prahy.
4. Zástupcové výborů okresních z Libochovic, Loun, Mělníka, Roudnice a Velvar.
5. Zástupcové výborů obecních z Černochova, Chlumčan, Lenešic, Loun, Mělníka, Minkovic, Ouholic, Peruce, Počedělic, Pšan, Slaného, Slavětína, Smolnice, Strádonic, Strašecí, Telce, Třebenic, Velvar, Vobory, Vraného a ze zástupců všech obcí okresu libochovického.
6. Deputace dam z Budyně, Loun, Podřipska, Roudnice, Slaného, Velvar a Ústí n.Labem.
7. Jednoty sokolské z Libochovic, Loun, Lužce s praporem, Mělníka, Roudnice s praporem, Slaného s praporem a Velvar s praporem. Jednota sokolská z Libochovic objevila se poprvé s četou jízdní.
8. Sbory hasičské z Brozan, Budyně, Černochova, Dřemčic, Chrášťan, Klapého, Libochovic, Lkáně, Mšeného, Peruce, Podbradce, Solan, Roudnice, Slatiny, Strádonic, Třebívlic a Velvar.
9. Spolky vojenských vysloužilců z Budyně s hudbou, z Libochovic s praporem a hudbou, z Mělníka, z Třiblic s praporem a hudbou.
10. Spolky besední občanské z Liběchova, Libochovic, Lovosic, Loun, Mělníka, Mostu s praporem, ze Slaného a český besední spolek z Ústí n.L.
11. Spolky besední živnostenské z Budyně, Karlína, Libochovic, Smíchova a Velvar.
12. Spolky besední čtenářské z Bohušovic a Brozan.
13. Spolky besední rolnické z Libochovic, Smolnice a Vrbna.
14. Spolky rozličného druhu, totiž akadem. spolek „Řip“ z Prahy, akademický spolek čtenářský z Prahy, akademický spolek českých židů z Prahy, jednota „Řip“ z Roudnice, jednoty učitelské z Libochovic, Roudnice a Velvar, jednota „Budislav“ z Roudnice s praporem, spolky zpěvácké z Budyně, Libochovic a Slaného, spolky „Okoř“ z Prahy, „Rozkoš“ ze Smíchova, „Vlastimil“ z Roudnice, odbory Severočeské jednoty z Břízy, Libochovic, Loun a Třebivlic, veslařsko-bruslařský klub „Ohře“ z Loun, veslařský klub z Mělníka, arhletický klub z Roudnice, klub cyklistů z Velvar, ochotnický spolek „Tyl“ z Loun a spolek vzájemně se podporujících řemeslníků a dělníků z Libochovic.

Hlavní shromaždiště byla za městem na poli děkanském, kde sestavil se slavnostní průvod v následujícím pořádku:
1. Banderium o 40. mužích.
2. Akademický spolek „Řip“ z Prahy.
3. Akademický spolek čtenářský z Prahy.
4. Akademický spolek českých židů z Prahy.
5. Hudba jarpická.
6. Odbor dam a deputace dámské.
7. Zástupcové českých lékařů z Prahy.
8. Zástupcové českých mediků z Prahy.
9. Komitét Purkyňův.
10. Smíšený spolek zpěvácký .
11. Zástupcové okresních výborů.
12. Zástupcové obecních výborů.
13. Jednoty sokolské.
14. Hudba vojenských vysloužilců.
15. Spolky vojenských vysloužilců.
16. Spolky besední občanské.
17. Spolky besední živnostenské.
18. Spolky besední čtenářské.
19. Spolky besední hospodářské.
20. Spolek vzájemně se podporujících řemeslníků a dělníků.
21. Spolky hasičské.
Po 10. hodině ubíral se tento velikolepý průvod majestátním proudem ulicí mosteckou a třídou Purkyňovou na náměstí k pomníku, který stojí na nejkrásnějším místě v městě a postavil se tak, že místo před pomníkem tvořilo čtverec, v němž zaujaly místo slečny v kroji národním, majíc každá věnec na levém rameni, pak nejpřednější korporace a osobnosti.
Na tribuně po pravé straně pomníku zaujali místa: Vysokorodá paní Terezie z Herbersteinů, majitelka panství libochovického, Gabriela kněžna Vredcová, Anna hraběnka Khevenhüllerová, komtesa Marie Anna hraběnka z Herbersteinů, Eugenie baronka Stetteová, rodina Purkyňova, říšští poslanci pp.Dr.Ed.Grégr, Václav hrabě Kounic, zemští poslanci pp.Vilém Teklý a Dr.Josef Herold, c.k.okresní hejtman p.Jan Hájek, zemský šk.rada p.Matěj Kavka, c.k.okres.škol. inspektor p.Jan Lorenz, vrch.zem.rada p.Bedřich Laube, professoři pp.Emerich Maixner, Frant.Vejdovský Dr.Kircher, Dr.Dejl, Dr.Odstrčil, lékaři pp. Dr.Chudoba, Dr.Václav Pařík, Dr.Emanuel Formánek, Dr.Augustin, Dr.Pacovský a Dr.Samohrd, okres.tajemník Ervín Špindler, umělci Josef Strachovský, Karel Liebscher, docenti pp.Dr.Nečas, Dr. Václav Rubeška a m.j.
Na tribuně po levé straně pomníku zaujaly místa ponejvíce dámy domácí a přespolní.
Slavnosť odhalení pomníku zahájena kantátou od Bendla, kterou spojený spolek zpěvácký řízením učitele z Budyně, p.Čeňka Pichrta velmi krásně přednesl. Na to vystoupil na řečniště slavnostní řečník p. Dr.Karel Chodounský, a za hlubokého ticha jal se mluviti takto:

„Vítám tebe, lide český, zde shromážděný, jenž jsi přišel vzdáti česť a slávu velikému synu této naší drahé vlasti; vítám vás soudruzi, i vás, představitelé české práce, kteří přítomností svou zde přicházíte spláceti malou částku dluhu svému mistru. I žehnám tobě, šťastné město, které jsi dalo národu štít a světu genia ! Ještě není vystižen význam Purkyňův, my jen z velkých obrysův, na něž tu a tam světlo oceny padá, ztušiti dovedeme, čím byl nám, a čím byl lidstvu. I já jen s ostychem podjímám se úkolu, abych v tomto slavném okamžení málo slovy povznesl vzpomínku na lidumila, jehož vírou byla láska vlastence, hotového ke každé oběti, Slovana, který na nebi našem se zaskvěl leskem hvězdy Husovy a Koperníkovy. Na jménech těchto spočívají celá období světového života duchovního, a také se celý svět uklání před jich majestátem.
I Purkyně byl mezníkem takovým, kterým počínáme novou éru vědeckou, byl reformátorem učení přírodovědeckého i lékařského, byl reformátorem vyučování na fakultách lékařských.
Obtížné jest dolování v hlubinách vědy; zasvěcenci její po velkém úsilí jen zlomky na světlo vynášejí, z kterých teprve generace příští dovede složiti třpytnou hvězdu všeobecné pravdy a vyhrazeno jest jen duchům na prosto velkým, z tajemných těch tůní vysvoboditi hned celé plejády hvězdné.
A takovým duchem byl i Purkyně, jenž ve svých 200 spisech vědeckých tolik pravdy světu objevil, že věda i bádání sbočiti musely na dráhu jím vykázanou. A vše to, co objevil, zůstalo pravdou, ani v jediném bodu svého učení Purkyně nebyl vyvrácen.
Purkyně uměl čísti v knize přírody; kdekoliv oko jeho stanulo, vyčetl i nejsložitější obsah na poslední bod.
Jemu bylo vyhrazeno objeviti původ a podstatu organických bytostí na zemi. On první poukázal k tomu, že ústroj zvířectva i rostlinstva skládá se z téhož elementu, z buňky, a památné sdělení to učinil ve Varedy r.1835. o dvě léta před Schvanem, který na mnoze za původce učení toho jest pokládán.
Zároveň pohřížil se v bádání o tajemství původu bytosti, i vynesl na světlo měchýřek zárodkový a vajíčko původní, z něhož každý organismus vyrůstá.
Probádal zábyvy člověka a brillantními nálezy svými o smyslech založil učení o specifické energii nervů smyslových; on první platně pochopil medianism srdce, ač theorie jeho o ssací síle chlopní 30 roků čekati musila svého potvrzení. On první platně pronikl tajemnou dílnu ducha lidského objevením i výkladem gangliových ústředí mozkových; on první probádal stavbu nervů, řadu pletiv nervstva sympathického na plenách mozkových a cévách odkryl; on prozkoumal nervstvo rohovky, potné žlázky, objevil i s Valentinem pohyb řasinkový mihavý. Dotýkám se dále jeho učení o snu, závrati i zažívání, o vláknění mozku, srdce a dělohy, a summárně poukazuji jen k řadě objevův v histologii, která tolik našemu mistru vděčí.
Nemožno vyčísti všechno; pominouti musím sterých pokusů jeho o účinku různých látek, lékův a jedů na organism lidský, pominouti musím četných jeho prací botanických, anthropologických, i filosofických, z nichž si práce o pružných vláknech prášníků dobyla ceny Monthyonské na akademii pařížské. Předce však poukázati musím, bych doplnil obraz vědce, ještě k velikému činu, který v zápětí měl úplný převrat v bádání přírodovědeckém. Dotknuta jím byla v první řadě fysiologie, do Purkyně věda čistě theorisující, stavši se pak pokusnou; než fysiologii následovati musily i ostatní discipliny lékařské a přírodní. To stalo se založením ústavu fysiologického při universitě vratislavské r. 1825. Byl to první ústav toho druhu na světě, v tom neměl Purkyně předchůdců žádných. A když již ústav stál, prospíval, a se rozvinul, tu dávno ještě současníci nechápali významu jeho. Ba když Purkyně po šestiletém trvání ústavu, který grošem svým založil a na svůj groš vydržoval, vládu o podporu žádal, tato jej odmítla. A právě odůvodnění tohoto odmítnutí nejlépe nám jeví výši, na které Purkyně oproti svým současníkům stál.
Než pravda neodolatelně razí si cestu a brzy zakládány jsou ústavy Purkyňovy po celém vzdělaném světě.
Kdo zváží velkolepé výtěžky vědecké, jež tento čin Purkyňův měl v zápětí? Kde by byla věda bez našeho Purkyně ?
A přece když postaven byl v našich dnech velkolepý palác pro fysiologii v Berlíně, ozdoben byl tento sochami Hallera a Johannesa Müllera, a ničím nevzpomenuto zakladatele ústavů těchto ! A předce vedle toho stál Purkyně co do vědeckého významu nad Hallerem a stejně vysoko s Müllerem.
Však přijde doba, kdy jméno Purkyňovo vzdor českému původu uvedeno bude na jedno z prvních míst v Pantheonu velkých pozemšťanů.
Však toť hold, který stejně s námi mu skládá celý svět; nám byl více, daleko více. Purkyně vše pracoval pro nás, pro svůj národ, jeho sláva a povznešení mu bylo jediným cílem, jedinou pružinou ke všemu konání. Hle, stejně s ním vyšli i jiní z matek českých, kteří sobě současně s Purkyněm dobyli světové slávy v oboru lékařství; my sice ctíme i jména ta, avšak srdce naše vůči nim zůstávají chladná. Ten jejich lesk stkví se na hrdé čelence Germanie, a vlasť i národ jejich odešly s prázdnem.
Purkyně však jako muž, jenž měl netoliko hlavu, ale i srdce na pravém místě, konal vše pro svůj národ shrzený, v prach šlapaný, a předce nad jiné drahý, pro národ, z něhož vyšel.
Purkyně již záhy posvětil se české práci. Hned počátkem tohoto století, kdy národ ještě svíraly mdloby a mrákoty, kdy byl ještě beze škol a téměř be literatury, kdy jazyk náš byl i od prahů neuvědomělých měšťáků zapuzován, již tenkráte osnoval s Presly a Jungmanny plány, jak vzbuditi českou literaturu vědeckou a české učené spolky. A plány ty nezměrnou pílí a rovněž nezměrnou obětavostí uskutečněny. To dovedla víra v budoucnosť národa, víra v jeho kulturní poslání v lidstvu i Slovanstvu.
A vůči těmto Purkyním i Preslům mohla v našich dnech býti diskutována otázka o povinnosti českých vědců psáti česky? ! Ani stávati nesmí v národě uvědomělém takové otázky zahanbující, --- a jako ji odmítla s rozhořčením celá česká veřejnosť, tak ji odmítám i já jmény těch, kteří českou prací dobyli sobě i vlasti lesku, ---- dávno před tím, než se narodili jejich epigonové. Pravil jsem, že Purkyně a soudruzi jeho stali se zakladateli české vědy; toť záruka její budoucnosti. Byli to geniové, kteří ji vdechli život, že se množila i hojnila, až se nám i brány nejvyšších učelišť otevříti musely.
Tím přestalo býti pěstování české vědy ochotnictvím a stalo se povinností těch, které stát sám na stolice českého učení vysokého povolal.
Tento slušný stav rozvoje našeho v první řadě vděčíme Purkyňovi. Již r. 1820. uskutečnil s Presly první svůj plán založením vědeckého listu „Krok“, jemuž dal jméno a vytknul směr. A jak daleko se plány Purkyňovy nesly již tehdy, patrno z jeho úsilí, aby první český vědecký list nesl hrdé jméno „Slovanská akademie“, od kteréhož názvu upuštěno pouze k naléhání Jungmannovu. „Krok“, který do roku 1842. vycházel, přinášel četné práce z péra Purkyňova a jiné v téže době uveřejňoval v „Musejníku“, z nichž některé, jako stať „o idealitě prostoru zrakového“, na jiný jazyk dosud přeloženy nebyly.
Když pak se po dlouhém putování v cizině vrátil do vlasti, postavil se v čelo ruchu vědeckého a zůstal vůdcem jeho do posledního dechu. Hned r. 1853. založil a se zvěčnělým professorem Krejčím redigoval do r. 1867. „Živu“, výtečný list, jenž dovedl soustřediti pracovníky na poli přírodovědy a lékařství. „Živa“ stala se matkou nynější řady listů odborných.
Zároveň postavil se v čelo přírodovědeckého odboru musejního, který činem i slovem povznesl k netušené důležitosti. Brzy viděl Purkyně ku své radosti, jak se ruch vědecký vzmáhá, že ho nebylo možno již soustřeďovati v jediném orgánu a v jediném spolku; podle disciplin kupili se pracovníci a vznikali orgány. A opět viděti ruku Purkyňovu, která rozvoj ten připravovala, neboť byli lékařové první, kteří se s Purkyněm v čele sestoupili, založivše „Časopis českých lékařů“ a spolek českých lékařů r. 1862.
Tak se stal Purkyně pro české lékařství blahodárným fermentem, nebo lépe řečeno tou buňkou zárodkovou, z níž duševní zdravý organism vyrostl. Však duch Purkyňův neobmezoval se na jediný tento směr; ba setkáváme se s ním téměř na všech polích českého literárního života, vidělť, že všude jest dělné ruky zapotřebí, a nic mu nevadila jeho velikosť, zabývati se s věcmi na pohled i malými. Ba naopak, před mými zraky vzrůstá obrovský jeho duch, vzpomínám-li, že tentýž, jenž orlem pronikal nejvyšší sféry lidského vědění, zároveň klidně zakládá a po 11 let rediguje list pro české řemeslníky, „Průmyslník“, že tentýž, aby vzpružil české básnictví, překládá Torquata Tassona „Osvobozený Jerusalém“, básně Götheovy a Schillerovy, a že tyto poslední v německé Vratislavi vlastní rukou vysazuje a ve dvou dílech vydává; vzpomínám-li, že tentýž píše články vychovatelské, že píše o opravě gymnasií, o zakládání sirotčinců a stejně ochotně ku vyzvání Škodově sedá ku stolku, aby napsal drobné básničky pro první český časopis pro mládež.
Zároveň však předvídaje veliké potřeby příštího rozvoje, nakreslil nám ve svém díle „Akademie a česká národní akademie“ podrobný a pyšný plán příštího aeropágů vědeckého, jehož uskutečnění se bohdá také dočkáme.
Což divu pak, že s Purkyněm shledáváme se i v literatuře Slovanů jiných; vždyť náležel v řadu těch buditelů, kteří národ náš oživovali také sílícím lékem slovanským, tím vědomím, že i my náležíme k té mohutné rodině, jejíž sídla jdou od Vltavy k Visle, od Visly ku Volze a Dunaji. Purkyně horlivě stopoval pokroky vědy ostatních kmenů slovanských a seznamoval s ním cizinu v četných kritikách v listech německých. Sám pak vyhledával styků s vynikajícími učenci a přilnul především vřelým přátelstvím ku slavnému Mayerovi, předsedovi akademie krakovské. Naučiv se slovanským jazykům, zejména polskému, psal četné články vědecké tímto jazykem do „Kvart.naukovego“ i „Roczniku vydzsalu lekarskiego“, ano přeložil se Sukezeviezem i vydal Čelakovského „Ohlas písní českých“ v jazyku polském.
V německé Vratislavi soustřeďoval slovanskou společnosť, mezi nimi nečetné studenty lužické, v literárním slovanském spolku, jejž založil i podporoval.
Tak plnil prakticky i svůj slovanský program, jenž hlásal vzájemnou lásku i podporu všech při plné samobytnosti každého národa jednotlivého.
Však Purkyňova láska k vlasti byla větší, než aby byl přestal na pouhé činnosti literární; vždyť věděl, že každému pravému Čechovi velí povinnosť přiložiti ruce na všech polích života národního; byl sobě vědom, že český národ musí intensitou nahraditi početnosť, a Purkyně podle této zásady jednal, stav se mocnou oporou všeho českého života společenského i politického. V obor těchto činů čítám především jeho české přednášky na universitě; právě v době, když nepřátelé naši si z úsilí českého o školství tropili nejhorší posměšky a když posměšně si vedli, že naposled budeme aspirovat také o českou universitu, třeba jazyk náš byl pro pěstování věd neschopným, právě v té době, aby skutkem protestoval, počal přednášeti o fysiologii v celém objemu po česku, aniž by se byl o to staral, dobude-li tím nepřízně více, než ji měl.
A s jakou horlivostí ujal se našeho spolkového života a každinkého podniku národního? Vidíme jej od r.1853 v čele přírodovědeckého odboru musejního, od r.1862 v čele spolku lékařů českých a Umělecké besedy; setkáváme se s ním stále a stále v akademickém spolku čtenářském, kdež se jeho pokynem zřizují sbírky přírodnické, tvoří kolem sebe v častých dýcháncích kruhy z vynikajících osob všech vrstev, jež se měly státi krystalisačním bodem příští české akademie věd; vstupuje v Sokol, Hlahol i spolky řemeslnické. Všude byl, kde Čechové pracovali a rád přišel, kdekoliv se radovali. Když pak zavanul po našem staroslavném království ruch svěžejší, vstoupil i na arenu politickou, i jako muž zásad demokratických plně své povinnosti dostál.
Toť jsou obrysy toho velikána duševního, toho věrného Čecha, kterého svět zahrnoval poctou, jemuž mocnářové zdobili prsa nejvyššími řády, kteréhož akademie všech úhlů světových jmenovaly členem, jemuž řada lékařských fakult poctila čestným podáním diplomů doktorských, jehož početná řada spolků učených s chloubou zvala svým členem čestným.
Více však, než všechno to, zdobila jej krásná vlastnosť, jež činila příjemnou jeho blízkosť, jež poutala, vábila a jež nás okouzlovala. Purkyně vynikal nelíčenou pravou skromností, která se vždycky druží k noblesse charakteru. Purkyně nezhlížel pohrdlivě ku pracím od Čechů vykonaným vzdor tomu, že svět jej v triumfu na štítu nosil, považoval za svatou povinnosť, vstoupiti v řadu prostých bojovníků národních a pracoval ruku v ruce s učencem, studentem i řemeslníkem, nikde se nedral v popředí, ač k tomu měl práva největšího.
Purkyně byl dále skvoucím příkladem Čecha i Slovana, který nikdy nekolísal v důvěře v naši věc, v budoucnosť národa českého, nejzápadnější výspu slovanskou hájícího.
On, který viděl národ v stavu zoufalém, i z blízka moc a bohatství sousedů, nepřemítal nikdy o přenárodnění, neboť dobře věděl, že národ, který má svou kulturu tisíciletou i svůj rozvoj dějinný, také žije kořeny zdravými a nepodvratnými.
A tak jako Purkyně se svými světlými druhy vytkl cíl český, tak i my za tímže cílem pracujeme, vědouce, co nejlépe zvelebíme Slovanstvo a že mu nejvíce prospějeme, jestliže slavně uhájíme tuto naši vlasť jazyku po otcích zděděnému. --- Budiž nám ty duchu vznešený vzorem, jak pro národ pracovati, jak vlasť svou milovati. Zde stála před 100 léty kolébka Tvá, zde dnes Tě slavíme, zde slibujeme při památce Tvé věrnými zůstati i vše obětovati za ideály Tvé, jež jsou ideály všech Čechův.“ (Nevýslovně nadšený jásot souhlasu. Dlouho trvající potlesk marně volá řečníka. Sláva Purkyňovi! Sláva Chodounskému!).
Mezi řečí spuštěna byla při hřmění hmoždířů rouška, pomník zahalující, že však odhalení to v žádné souvislosti nebylo se slovy řečníkem právě pronesenými, neuvítalo shromáždění mistrovské dílo Strachovského jásotem, aniž provolalo slávu oslavenci, jak to při takových příležitostech bývá. Nejlépe bylo by se hodilo spuštění roušky pomník halící při slovech: „Toť jsou obrysy toho velikána duševního“ a t.d.

Po řeči slavnostní odevzdal předseda komitétu, veledůstojný p.P.Kerka, pomník starostovi města, p. Jiřímu Čermákovi, slovy následujícími:
Slušno a prospěšno jest muže v paměti zachovati, kteří šlechetnými skutky se vyznamenali anebo vzor krásných ctností a vlastností spoluobčanům svým představili, aby památka ta k následování jich mocně povzbuzovala. Mezi takové muže náleží zajisté i ten, k jehož oslavení dnešního dne jsme se shromáždili, vznešený rodák zdejší, slovutný doktor a professor Jan Ev.Purkyně; neboť jak krásné a poučné řeči slavnostního řečníka p.doktora Chodounského jsme poznali, byl on vzorem horlivosti v pěstování vědy, byl vzorem upřímné lásky k vlasti, jejíž zájmy vždy na srdci mu ležely, vzorem též úcty k náboženství dle hesla svého : „Buď věren vlasti, víře, příteli“. A protož aby památka jeho ze srdcí rodáků jeho nevymizela, nýbrž po dlouhé časy zachována byla, sestoupil se komitét ctitelů jeho, jenž sobě předsevzal zbudovati památce jeho pomník důstojný. I nemeškal s provedením úmyslu svého, nabyv sbírkami a milodary šlechetných vlastenců dostatečných hmotných prostředků, dal se do díla; obrátil se na věhlasné pány Strachovského a Ducháčky, jejich pak snahou, dovedností a pílí zbudován byl pomník oslavence našeho důstojný. Úloha komitétu jest dokonána; avšak aby tento krásný pomník, připomínající šlechetné vlastnosti oslavence našeho i v pozdějších časech vytrval, potřeba postarati se o ochranu jeho. A komuž by tato péče lépe příslušela jako ctěnému obecnímu zastupitelstvu zdejšímu. A protož pane starosto, ve vaši ochranu odevzdávám ve jménu komitétu pomník zbudovaný, pevně doufaje, že nedopustíte, aby porouchán byl, nýbrž aby pozdním potomkům na mysl uváděl muže a rodáka velezasloužilého a vší úcty hodného.

„Na zdar !“

„Na zdar!“, „Na zdar!“ hlučně zástupy opětováno. Na to krátkými slovy složil starosta města Libochovic slib do rukou předsedy komitétu, že totiž městské zastupitelstvo bude vždy starosť o pomník za povinnosť svou považovati. Na to provolána všemi přítomnými nadšeně „Sláva památce Purkyňově !“.
Nyní kladly slečny na stupně pomníku krásné věnce palmové, vavřínové, květinové a z národních navštívenek, vesměs se stuhami barev národních, které věnovaly:
Král.města Mělník a Louny, města Libochovice a Třebenice, paní a dívky z Libochovic a okolí, česko-americký klub dam v Praze, redakce časopisu „Českých lékařů“, okresní zastupitelstva libochovické a mělnické, beseda měšťanská v Litoměřicích, beseda občanská v Libochovicích, besedy řemeslnické v Budyni, Libochovicích a Velvarech, spolek hospodářsko-průmyslový v Libochovicích a sbor hasičský v Libochovicích a Velvarech.
Na to zapěl smíšený sbor zpěvácký, ještě sbor od „Šobora“, čímž slavnosť „odhalení“ ukončila se. Prve ještě, než spolky a lid od pomníku se rozešli, fotografoval p. A.Adler, fotograf z Prahy, pomník s celým skupením; měl však při tom nehodu tu, že buď v roztržitosti aneb z nevčasné horlivosti vložil do aparátu na místě desky k tomu připravené desku, na níž již snímek jiného obsahu se nalézal, čímž celá fotografie pomníku, k jeho hlavní mrzutosti, s úplným nezdarem se setkala.
Obraz, představující sochu Purkyňovu se slavnostním skupením lidu, byl by býval zajisté vítanou památkou ctitelům Purkyňovým. Škoda !
Pomník Purkyňův jest mistrovským dílem Josefa Strachovského, geniálního sochaře našeho, z jehož ruky vyšla již celá řada pomníkův a poprsí v pravdě dokonalých. Pozůstává z vysokého čtyrbokého sloupu, na němž spočívá poprsí Purkyňovo v nadživotní velikosti. O hlavě a tváři Purkyňovi pronesl trefně referent „Národních Listů“, že originální tvář slavného učence promlouvá k nám hloubkou ducha, silou vůle a něhou povahy, a že umělec Strachovský, prováděje tuto v pravdě nezapomenutelnou tvář, vytušil všechen vnitřní kypící život za těmi chladnými rysy podobizen, které sloužily mu za předlohu ke studiím poprsí Purkyňova. Pomník sám zhotoven jest z hořického pískovce ve chvalně známé dílně bratranců Ducháčků v Praze a měří do výšky 5,90 m. Podstavec z přední strany nese bronzový emblém vědy lékařské s ratolestí vavřínovou a palmovou s letopočtem narození a smrti Purkyňovy a pod ním jméno oslavencovo. Po stranách vyryta jsou obě hesla Purkyňova a na zadní straně umístěno jest věnování a datum jeho postavení.
Tu sluší připomenouti, že v den, kdy slavnosť odhalení pomníku Purkyňova v Libochovicích se odbývala, položili na hrob Purkyňův na Vyšehradě věnec členové vzdělávací besedy pomocníků pekařských v Praze.
Nebude od místa poukázati též na tu zvláštní případnosť, že člen posud žijící rodiny oslavencovy, totiž vnučka Růžena, provdala se za básníka a spisovatele českého, p.Rudolfa Pokorného, který krátce před slavností odhalení pomníku Purkyňova, stal se tajemníkem okresního výboru v Libochovicích, čímž stalo se, že celá posud žijící rodina Purkyňova při slavnosti odhalení pomníku proslaveného dědouška svého byla v Libochovicích takřka jako doma.
Mezi 11. a 1. hodinou polední konala se v místnostech okresního zastupitelstva schůze českých lékařův. Předseda pan dr.Nečas zahájil schůzi, promluviv o její významu v den památky jména Purkyňova, které jest oslavou, vzorem a vybídnutím ku práci zejména českým lékařům. Na to počala přednáška p.prof. dr.Emanuela Maixnera o chorobách srdce zvláště na porušení čivstva založených, a podal doklady ze vlastní bohaté zkušenosti, vysvětloval náhle povstávající zrychlení úderů srdečních jako u lidí chorobami neb prací přílišnou sešlých. Přednášce, jež sledována s napjatou pozorností, následovala p.dr.Kirchnera o aetiologii tyfu. Přednášející činil četné injekce bacilových cultur králíkům a dospěl ku přesnému úsudku, že dejekce tyfosní jako cholerové desinfikovati třeba. Třetí přednášku měl docent p.dr.Deyl, jenž podal výsledky svého vyšetřování týkajícího se trachomu čili egyptského zánětu očního, který jak známo, učinil v boji neschopnou armádu Napoleona I. v Egyptě, odkud pak vracejícími se pluky rozšířen byl po Evropě.
Později po dlouhá léta přinášeli vojáci pluků našich z Mohuče a Halic chorobu tu do našich dědin, čehož mnozí jsou pamětníci, kdy po 600 700 posíláni vojáci zpět. Přednášející shledal, že jsou v Čechách čtyři hlavní střediska, kde trachom, ničící mnohé existence, podkopávající mnohé rodiny, rozmnožující břemena obcí i země, ubírající i státu schopné mužstvo, ponejvíce se plíží. Jest to 1. okolí N.Benátek, Boleslavi a Brandýsa n.L.; 2. okolí Benešova, Sedlčan a Dol.Kralovic; 3. okolí Únhoště a 4. okolí Nové Paky. Nejsou to jen špatná obydlí a bída, jež podporují rozšiřování trachomu, nýbrž hlavně přísné přenášení sekretu z oka; neboť kasárny mohučské, jež přednášející na cestě své k tomu cíli prohlížel, vynikají nad mnohé i krajina kol světových lázní viesbadenských není chuda a předce vedle nádhery paláců lázeňských plíží se smutné obrazy trachomem stižených. Aby bylo konečně možno omeziti ano po létech snad ku vymizení přivésti děsnou tuto chorobu, obral si pan přednášející za úkol, vypracovati seznam geografického rozšíření, k čemuž ovšem pouze za přispění pp. lékařů dospěti lze. V debatě súčastnili se podávajíce zkušenosti své pp.dr.Formánek z Roudnice a dr. Chudoba z Prahy. Ku konci přednášel ještě p.dr.Odstrčil: O osnově zákona týkajícího se organisace zdravotní služby v obcích.

Společná hostina.

O 1. hodině sešlo se na 200 účastníků k společnému banketu v hostinci „U černého orla“, jejž v sále besedním uspořádal pražský restauratér p. Jos. Choděra. Menu bylo takto sestaveno: Polévka julienne, losos sauce tartare, hovězí maso obložené, kuřata pečená, salát, dančí kýta, kompot, koláče a sýr. Při banketu čteny telegramy a přípisy, jichž celkem 68 došlo, mezi nimiž z vídeňské, krakovské a berlínské university; za to však z pražské university, z české ani německé, kde oslavenec nejvíce působil, neozval se ani hlásek. Po banketu proneseny přípitky. Nejhlučněji uvítán přípitek dr.Ed.Grégra, jenž poděkovav obci libochovické za důstojnou oslavu nesmrtelného rodáka jejího, vyslovil přání vroucí, aby v duchu Purkyňovu všichni professoři vysokých škol českých šířili nejen vědomosti, ale i lásku k národu, vlasti, Slovanstvu a lidstvu.

Národní slavnosť ve Višňovci.

Pro odbývání národní slavnosti upravena byla stavitelem p.Václavem Pokorným objemná louka, tak zvaný „Višňovce“, na druhém břehu řeky Ohře u samého města, kamž se účastníci po 3.hodině odebrali. Zelením a prapory okrášlený most, cvičiště sokolské, tyč k šplhání pro mládež, střelnice, kolotoč, stan buffetní, kiosky na sodovku, cukroví a doutníky, zvláštní stan pro rodinu hraběcí, množství praporů, to vše přivábilo veliké množství lidu, tak že se ho tu na 5000 hlav čítalo; a aby účastníci ani hladem ani žízní trpěti nemuseli, o to staralo se šest hostinských, kteří tu své vkusně upravené stany měli. Pro obveselení mysli účinkovaly tu tři hudební kapely.
Slavnosť započala cvičením sokolským a šplháním na tyč, na níž rozličné věci zavěšeny byly. Obecenstvo rozloživši se po celé louce, bavilo se vzájemně při nejlepší náladě. O 5. hodině dostavila se též celá hraběcí rodina, což slavnosti zvláštního lesku dodalo. Avšak korunou slavnosti byly zajisté paní a dívky dámského komitétu, které jak sličností svou, tak též i pestrým starokrojem svým obecenstvo v pravém slova smyslu okouzlily. Jim přísluší též celým právem zásluha i o hmotný výsledek slavnosti, jelikož každý rád kupoval z něžných ruček „Spis památný“, „Vzpomínky na vlastní mládí Purkyňovo“, pamětní peníze, jídla, nápoje, cukroví, doutníky a rozličné jiné věci, tak že v krátké době celé zásoby vyprodány byly. Spis památný, jehož vydal komitét Purkyňův, prodával se po 10 kr., spis Vzpomínky na vlastní mládí Purkyňovo, jehož vydal Daniel Mayer, prodával se po 20 kr.; památný peníz s nápisem v reversu: „Jan Ev.Purkyně, narozen v Libochovicích 17.prosince 1787., zemřel v Praze 28.července 1869.“, a v aversu s hlavou Purkyňovou s nápisem : „Při odhalení pomníku Jana Ev. Purkyně v Libochovicích 15.srpna 1887.“, prodával se po 20 kr. K 7.hodině opustili někteří vzdálenější spolkové slavnosť, ale ostatní obecenstvo vytrvalo ve Višňovci až do 8.hodiny.

Večerní zábava taneční.

Aby se paním a slečnám za jejich zvláštní ochotnosť, horlivosť a obětavosť též jakéhosi slavnostního požitku dostalo, uspořádána byla v sále „U tří lip“ jim ke cti večerní zábava taneční, při níž výtečná hudební kapela jarpická účinkovala. Že však vstupné příliš nízké bylo (platilo se za osobu pouze 50 Kr.), nahrnulo se do dosti prostranného sálu tak veliké množství tancechtivých, že sál byl takřka natlučen, následkem čehož mnohé dámy komitétu a hlavně slečny v kroji národním, sál opustily. V náhradu za nezdařenou tuto zábavu uspořádal pak komitét dne 20.října věneček v místnostech občanské besedy, který přítomné dámy (velká čásť se jich však nedostavila) zcela uspokojil.

Výstava reliquí Jana Evang.Purkyně.

V jedné síni okres. zastupitelstva uspořádala rodina Purkyňova hlavně přičiněním pí.Růž.Pokorné, rozené Purkyňové, choti okresního tajemníka, spisovatele a básníka českého, zvláštní výstavu věcí Purkyňových, která obecenstvu v den slavnosti, jakož i ještě ve dnech následujících přístupna byla. Vyloženo bylo tu ohromné množství diplomů, jimiž byl tou neb onou universitou za čestného doktora, aneb tou neb onou obcí, společností a t.d. za čestného člena, měšťana a t.d. jmenován; dekret, jímžto byl jak pro sebe, tak i pro své potomky do stavu rytířského povýšen, ruský řád sv. Vladimíra, (ostatní řády musely se po jeho smrti vrátiti.) stříbrný pamětní peníz z r.1869., který při příležitosti jeho padesátiletého jubilea doktorského pražská fakulta lékařská k poctě jeho raziti dala, stříbrný pokál a stříbrný věnec při té příležitosti mu darovaný; rozmanité podobizny Purkyňovy, jeho choti a synů; více zajímavých fotografií a přemnoho dopisů od osob ve světě vynikajících. Tak též vystavena byla tu košilka, v níž oslavenec byl křtěn, starodávné hodinky, tak zvané cibule, které po celý život svůj nosil; červená tobolka, která bývala vždy tak štědrou; kalamář, z něhož psával a mnoho ještě jiných pamětních věcí. Výstava těšila se hojné návštěvě a přítomní vnukové zvěčnělého navštěvovatelům vše srdečně vykládali.
O výstavě vyslovil se velmi trefně referent Národních Listů, řka : „Odcházíme z výstavy s pocitem zvláštním, jakoby ten starý Purkyně objevil se pojednou mezi živými a jakobychom musili ho potkat, odcházejíce dolů po schodech.“
Zvláštní výstavu tu, která dle seznamu mimo množství dopisů 140 čísel obnáší, zakoupila od dědiců Purkyňových městská obec libochovická za 500 zl.

Úvaha.

Kdo byl přítomen slavnosti odhalení pomníku Purkyňova v Libochovicích, musí zajisté vyznati, že toho nelituje; neboť i sama příroda zdála se míti živého účastenství, dadouc k tak vzornému provedení milou povětrnosť. Veškeré obyvatelstvo městské bylo prodchnuto citem vděčnosti k oslavenci a komitét vžil se do uspořádání a provedení slavnosti s nevídanou pietou, tak že nemohlo ani jinak býti, než že slavnosť okázale a důstojně dopadnouti musela. Slavnosti súčastnilo se na 8000 osob, domácí v to nepočítaje. Očekávalo se sice mnohem větší účastenství lidu, což se dá však omluviti tím, že slavnosť odbývala se v čase studentských prázdnin a pak že den před tím silně pršelo. Možno též, že předčasně a pak neprávě rozkřičená drahota poněkud k menšímu účastenství přiměla, jelikož vypravovalo se o báječných cenách, které za jídla a nápoje o slavnosti v hostincích požadovati se budou. Avšak to vše na váhu nepadá; neboť ta síla lidu, která slavnosti se súčastnila, representovala s důstatek úctu k oslavenci, již národ všestranně k němu chová.
Největší zásluha o provedení této krásné a pro město Libochovice významné slavnosti přísluší zajisté členům komitétu vlastenců, kteří uctiti si předsevzali jubilejní rok v rodišti jeho v městě Libochovicích; avšak i městské představenstvo nelitovalo ani času ani nákladu k oslavení svého čestného člena, dadouc radnici i školní budovu vně i zevně skvostně okrášliti, sochy v městě nově natříti, náměstí, ulice a cesty vyčistiti a vůbec vše, co k slavnosti příslušelo, v soulad uvésti. A což ostatní obecenstvo v městě? Každý jednotlivec, nadšen jsa pro oslavu Purkyňovu, přičinil se všemožně, aby v každém ohledu citu svého zadosť učinil.
Slavnosť Purkyňova v Libochovicích měla do sebe tu zvláštní cenu, že odbývala se beze všeho nátěru politického, anť mladí i staří byli jedna ruka, jedna mysl, jedno srdce, ubírající se směrem oslavence důstojným.
Obyčejně stává se, že při velikém návalu lidu mnohý z principu i nejdokonalejší věci haní, mnohý řečí svou jiným k hádkám popuzuje, mnohý nešetrně ano i buřičsky si počíná, mnohý dlouhých prstů svých k nedovoleným věcem používá a mnohý před králem Gambrinem příliš hluboko šíje své sklání; ale to vše tu nebylo, obecenstvo zachovalo se celkem velmi vzorně. A co psaly veřejné listy o průběhu slavnosti Purkyňovy v Libochovicích?
„Národní Listy“: Stali jsme se přirozeně vybíravými, nedůtklivými v tomto ohledu a dobře rozeznáváme slavnostního ducha o ceremonielních jeho forem. A vzdor tomuto přísnému svému stanovisku nevíme opravdu, co bychom právě odbyté slavnosti odhalení pomníku Purkyňova vážného vytkli. Tak byla srdečná a proto tklivá. To, co člověk musí mít, aby se hluboce zalíbil, měla i ona: cit. Slavnosť ta vyrostla jaksi z vnitřní potřeby rodáků Libochovických.
„Podřipan“ : Nemůžeme ukončiti referát svůj než-li blahopřáním komitétu, jenž důstojnou oslavou památky Purkyňovy za celé město vykonal čestnou povinnost vůči národu našemu a celému Slovanstvu.
„Lučan“ : Ukončujíce referát o podřipské této krásné slavnosti, nemůžeme nevzpomenouti spanilých dam libochovických, paní a dívek, které v kroji národním i moderním byly celé slavnosti ku ozdobě. Z něžných ruček krásné selky lehko se kupovala sebe dražší růžička a málo kdo dovedl oddolati růžovým rtíkům v buffetu, trafice a kiosku pro šumící nápoje a málo kdo vyhnul se očkám krásné paní, která milým úsměvem svým a za švitořivé řeči dovedla rozprodati nejvíce a nejdražších pamětních spisů, ač přijela návštěvou z Lovosic.
„Česká politika“: Ukončujíce referát o krásné slavnost, podotýkáme, že vlídní občané libochovičtí své četné hosti nejen srdečně přivítali, ale také co nejupřímněji po staročesku pohostili.
„Český Sever“ : Slavnostní dni 14. a 15.srpna na věky zlatými zůstanou písmeny vepsány v historii rodného města velikého Purkyně.
„Moravská Orlice“ : Malé město Libochovice v Čechách, rodiště Purkyňovo, splatilo za celý českoslovanský národ dluh, který v platnosti byl, pokud důstojný pomník Janu Ev.Purkyňovi postaven nebyl.
„Hlas Národa“ : Takž město Libochovice učinilo zadost své povinnost ku slavnému rodáku a slavnosť zůstane milou upomínkou všem domácím i přespolním účastníkům.

Dozvuky 100letých narozenin Purkyňových.

Dne 17.prosince, ve skutečný to den stoletých narozenin Purkyňových, uspořádal komitét Purkyňův v místnostech občanské besedy slavnosť, k níž dostavila se veškerá intelligence města. Již hned z rána položeny byly všechny věnce, které od slavnosti odhalení pomníku na radnici uschovány byly, na pomník, a po celý den byl volný přístup do museum památek Purkyňových. Místnosť besední okrášlena byla poprsím Purkyňovým, geniálním mistrem Josefem Strachovským besedě darovaným, pod nímž seřaděny byly všechny věnce za dne pomník zdobící.
Slavnost zahájil poutavou řečí c.k.soudní příručí a místopředseda občanské besedy, p.František Pavlíček, v níž význam Purkyňův pro vědu, vlasť a rodné město velmi dojemně vylíčil, začež dostalo se mu též hlučného potlesku. Nelíčená, milá zábava při zpěvu a hudbě s častým provoláním „slávy Purkyňovi“ potrvala pozdě do noci.
Toho dne konána slavnosť k poctě 100letých narozenin proslulého učence Jana Ev.Purkyně po celé vlasti české, jmenovitě též ve velkém promočním sále české university v Praze, k níž dostavili se veškeří professoři české university, mnoho vynikajících osobností jiných, jakož i množství studující mládeže. Professor dr.Tomsa vylíčil vědecké působení oslavencovo, a professor dr.Vejdovský měl pak přednášku o významu jádra ve vejci ptačím dle nálezu Purkyňova. Večer uspořádána pak slavnostní hostina. Městská rada libochovická a komitét Purkyňův zaslaly k pražské slavnosti telegramy a 90 libochovických ctitelů Purkyňových zaslalo skvostný věnec z národních navštívenek se žádostí, by každoročně ve výroční dny na hrob Purkyňův položen byl. Zároveň byly též zaslány telegramy k téže slavnosti do Roudnice a Plzně.

Dokončení.

Slavnosť odhalení pomníku Purkyňova v Libochovicích, která tak okázalým a významným způsobem provedena byla, jest zajisté zřejmým důkazem velikosti a slávy oslavencovy, a zůstavila v mysli každého, kdož ji obcovali, upomínku nesmazatelnou; jméno jeho stalo se po celé vlasti zase populárním, a sláva jeho ozve se i za hranicemi. A pročež, konče tento dějepisný spis pomníku, opakuji ještě slova, jež Hálek nad hrobem velikána toho v našich listech napsal: Mužně krásný ty obraze, budiž na potěchu nám i budoucím co úkaz převzácný, co člověk mezi lidmi.

Nehynoucí památce Jana Ev.Purkyně.

Hor strmých nejvyšší, ---- tak ční Tvůj duch,
v genin vědy velké republice,
a stejně zvučně zní Tvé jméno v sluch,
ať zve je mudrc v dálné Americe, ---
či Baltu syn, ---- neb britský vědy druh, ---
Gal, v jehož pěsti nejzářnější svíce
osvěty lidské dosud svítí v před, ---
neb Čech, jenž dal se teprv v nový let.

V taj snů a bdění směleji si zřel,
než celé věky mudrctvím se skvoucí, ---
všech záhad přírody, ---- k níž duch Tvůj spěl,
by lidstvu získal vavřín nevadnoucí, ----
se dotkla ruka Tvá; ---- Tys odestřel
i těžký závoj pravdy nehynoucí,
jímž skryto bylo po vše století
tajemství plození i početí.

Však nejen svatá kniha přírody
Tě vábila v své tajuplné šero!
Ty, vida zápasiti národy,
Slávii drahé věnoval's své péro,
a v službě osvěty i svobody
národu svému vznášel desatero:
dav lidu nejen živný vědy klas,
leč také kouzlo uměn, vnadu krás !

Tvé ctnosti ---- nepřehledná řada hvězd,
jež gloriolou září nám s Tvých skrání;
kams vkročil, nesls míru ratolesť,
zrak, dobroty pln, vábil k milování.
Tvým pod čelem pravd nových slavná zvěsť
se rodila, když bylo i v žertování:
Vždy dítě srdcem, olbřím duchem svým
tak v mysli utkvělo bratřím souvěkým.

Nuž byls a budeš slaven zas a zas
v pamětech lidstva, Jene, do věčnosti,
a výzkumů Tvých zlatozrnný Klas
dá ještě úrod hojných v budoucnosti.
Tvým zváben vzorem květ Tvé vlasti as
Tvou stopou půjde ku nesmrtelnosti,
neb v české věd a uměn svatyni
jen tak lze oslaviti Purkyni !


Ervín Špindler.

Nahoru