Josef Kopta

Dies irae - 1945 - ukázka

(6)

Bylo to předlouhé čekání a nebralo konce, ačkoliv Žofka měla nejlepší vůli splniti slib, který navečer ještě opětovala. Vše záleželo na tom, kdy se jí podaří uspat děti, aby mohla pozvati dovnitř roztouženého milence. Zasloužil si to za své horoucí vyznání, které nosil pod srdcem celá léta, za svůj příslib, že tomu hrubci, tomu vzteklému žárlivci zasolí, za svou lásku, kterou tak účinlivě projevoval po celé odpoledne, když ohazoval chlívek a nic za to nechtěl, jen snad, má-li chuť, aby mu obrátila vyrudlé výložky.
Za tu hodinu, kterou prodlela na lůžku předstírajíc, že spí, se již dvakrát začala tiše zdvihat a dvakrát byla zadržena pojevenou otázkou nejmladšího chlapce:
“Kam jdeš, maminko? Ty chceš, maminko, někam jít?"
Byl to Josífek, který vždycky špatně usínal a jemuž se dnes vůbec nechtělo spát pro veliké starosti, doléhající na jeho bezradnou hlavu.
“Co nespíš? Spi už!`` okřikovala ho. “Spi a neblázni, nikam přece nejdu.`
(Byl s ním vždycky kříž, zvláště když byli bez otce, tu ji uprostřed noci volal, že nemůže spát. že se bojí, že pořád vidí tatínka, jak ho nesou domů zabitého.)
Strážník to venku slyšel, nadsedl na špalku jako na šídlech a zklamaně spustil ruce od opasku, na němž visela šavle.
(Až se Žofka vykloní přes muškáty z okna a pozve ho šeptavým hlasem k sobě, rychle šavli odepne a položí ji k bubínku, aby se mu na plíživé výpravě nepřipletla pod nohy.) Chlapec se nutil do spánku, zavřená víčka zacláněl rukama, aby ho nerušila světlá noc, která plnila světnici nepříjemným šerem. Tak tu bylo za jednoho zimního večera, kdy stará petrolejka pro pouštěla pramálo světla začouzeným cylindrem a matně ozařovala otcovu hlavu, skloněnou nad rozdrbaným kalendářem. Maminka seděla na lavici u kamen, něco šila a neutrousila ani slovíčka, jak byla rozdurděna, že nesměla jít do sousedství na doderky. Josífek už začínal dřímat, když se náhle strhla hádka mezi rodiči, z níž vyrozuměl, že tatínek našel v kalendáři nějaké psaní a že se maminka přiznala, kdo je psal. Teď padla na kolena, sepjala ruce a prosila tatínka:
“Slib mi, že mu nic neuděláš, to radši zmlať mne, vždyť na mně to záleželo, jestli spolu zhřešíme nebo ne. Ušetři Matěje Voldřicha, je to veliký dobrák, tolik peněz by nikdo nedával, co on mi dává, a kdybys mu ublížil, přestal by platit a co by s námi bylo v zimě, kdy nevyděláváš? Tak slituj se, prosím tě, a odpusť mi to a mlč, mlč, taky přece nejsi bez hříchu." Josífkovi bylo maminky líto, nerozuměl, čeho se dopustila, jen se bál, že ji tatínek bude bít nebo že ji vyžene, jak už dříve několikrát pohrozil. I začal předstírat, že se právě probudil, a zavolal: “Tati, mně se zdálo, žes mne zaved' do lesa a utek' mi a já jsem tam bloudil jako ty dvě děti v pohádce.”
“Neslyšel jsi, jak jsem plakal?" Jen to řekl, otec k němu přiběhl, naklonil se k němu a tak něžně ho chlácholil, že nebylo možné pochopit, jak hlas, v němž bylo před chvílí tolik zloby a hrubosti, se najednou může podobat teplému, konejšivému vánku, jak se ruce, před chvílí vztekle bijící do stolu, mohou proměnit v přítulnou něhu, lehčí motýlích křídel. “I jen klidně spi, chlapče," šeptal tatínek, “to byl jen sen, já bych tě přece nemoh' opustit, mně se, přisámbu, na těch kramářskejch taženích vždycky nejvíc stejská po tobě." To byla krásná chvíle, nezapomenutelná, Josífek pomalu usínal a otcova tvrdá. ruka, které se přidržoval, byla stále měkčí, až se rozplynula jako sněhová vločka na horké dlani.
A po té ruce se mu nejvíce stýskalo v tom přízračném šeru.
Kdyby se jí tak mohl zachytit, kdyby do ní mohl vtisknout dvě jablíčka, která má schována pod polštářem!
Sáhl pod polštář, jsou-li tam ještě, a jak se pohnul, matka zavolala:
“Pořád se ještě rejdíš? Už bude pomalu deset a ty se, kluku, nemůžeš ukrosnat!"
Trochu se polekal, avšak radost z jablíček byla tak veliká, že přemohla strach z maminčiny zloby. Upjal se všemi myšlenkami k otci, pro kterého se mu vlastně dostávalo těchto výtopků a po němž toužil tím více, čím zlostněji zněl matčin hlas. Vždyť ho skoro vyhání, vždyť pro něho nemá ani sladší slůvko, aby ho zkonejšila, mohla by to učinit, kdyby ho měla radši nežli tatínek?
Zabolelo mu srdce, naplnily je lítost i vzdor, a v hlavě zrála myšlenka na útěk, na cestu za tatínkem, v jehož blízkosti mu bude dobře, i kdyby měl celou noc prosedět u vrat okresního soudu. Ale vše musí provést potajmu a to by nešlo, kdyby maminka nespala, to půjde jen tehdy, bude-li předstírat, že spí, aby i ona klidně usnula.
(Do kalhotek, které leží u postele, vklouzne co nejtišeji a bosýma nohama nikoho neprobudí, až se bude krást k otevřenému oknu, jímž vyleze na ulici.)
Dělal tedy jako když usíná, pravidelně, zhluboka oddychoval a sluchem stále střehl matčin dech, aby mu neušlo, až ji spánek zkolébá. Bylo by to zlé, kdyby ze všeho předstírání nakonec usnul doopravdy, toho se nejvíce bál za té lstivé hry, která byla tak vzrušující, že cítil bíti srdce až v hlavě.
Uplynulo asi čtvrt hodiny a matka, která také předstírala, že poklidně spí, se náhle pohnula, jako když vstává. A opravdu vstala, opatrnými kroky přešla k Jozífkovi a naklonivši se k němu naslouchala, jak dýchá. Ač spal jen na jedno oko, nevzbudil nejmenšího podezření. Hádal, proč maminka nespí, proč ho také obelstívala, proč nechce, aby věděl, co bude dělat, nebo, odejde-li od spících dětí, kam odešla? Kdyby odešla, měl by ovšem úplně volnou cestu a nemusil by si počínat jako zloděj, který se neobejde bez velkého štěstí, chce-li se bez hluku vyplést z nočního bludiště.
Vedl si dobře, měl vyhráno!
“Konečně usnul!" zaslechl ztlumený, spokojený povzdech a brzy poté rychlé kroky, jimž přibylo na smělosti. Otevřel oči a v šeru, které teď' trochu prořidlo, spatřil matčinu postavu u zpola otevřeného okna, vedoucího na dvorek. Chvíli tam postála jako když ještě jednou bedlivě zkoumá, zdali všechny děti opravdu spí, pak zdvihla ruce k přivřenému oknu a v tomto postoji náhle strnula. Snad zkameněla, snad se proměnila v solný sloup, o němž je vyprávěno v biblické dějepravě.
Nebylo divu, že se tak polekala, i na chlapce padla hrůza. Někde troubili a nebylo to asi daleko. snad na druhém konci vesnice. Byl to zvláštní zvuk, zmatený a poděšený, stěží však mohl být přisouzen hasičskému trubači, jehož signál, tak dobře známý z podvečerních výzev k cvičení, zni přes všechnu vřískavost jako ucelená píseň.
“Tak přece je to pravda?'` ozval se od okna sténavý povzdech a chlapec viděl, jak se maminka obrátila ke dveřím, položila na ně ruce a o ty ruce si opřela hlavu, jako když pláče nebo jako když celou tíhou svého těla chce někomu zatarasit cestu do světnice.
Bylo mu úzko, chtěl zavolat nebo vyskočit, včas se však rozpomněl, že má v úmyslu potajmu běžet za tatínkem, což by se mu nepodařilo, kdyby prozradil, že je vzhůru. Čekal tedy, co bude dále.
Troubení nepřestávalo, teď se však zdálo, že je vyrovnanější, že prvotní zmatek přemáhá melodie, plná slavnostního vzrušení. Nebyla to světská píseň a nemohla ji vyluzovat hasičská trubka, to bylo jasné i chlapci, kterého zamrazilo, když si náhle vzpomněl na dnešní řeči o konci světa. Je to již hlas andělských trub, které vyhlašují tento konec?
Všude se rozštěkali psi, tam zabučela kráva, jinde zamečela kozička, i husy se někde ozvaly. A teď bylo slyšet, jak někdo přeběhl dvorek, prudce otevřel vrátka a křičel: “Tak, lidi, slyšíte? Je to na voheň nebo co myslíte? Vstávejte, jářku, hoďte na sebe něco a pojďte, ať nic nepromeškáme!"
Chvíli bylo ticho, nikdo nevytruboval, poslední tóny doznívaly v echu, které bloudilo po svazích, až zaniklo.
Venku se již ozývalo volání. hlasy se střetaly jako šavle při šermu, bouchala vrátka, zněly dusavé kroky, celá dolní část vesnice byla na nohou. A podzemní hukot, který přišel jako vyvrcholení poplašných výzev, hnul i těmi, jimž se stále ještě nechtělo uvěřit, že jde o více, nežli o nějakou bláznovinu.
Sotva to dunění ustalo, sotva je lidé přestali cítit pod nohama jako dlouhou, vzdouvající se vlnu, udeřil strážník paličkami do bubnu a tloukl, bil, mlátil do drnčivé, repetavé kůže tak zběsile, že si sám připadal jako přehorlivý pomocník těch, kteří mají celý svět svolat k strašné zpovědi. Běžel, klopýtal, minul rybník, povyschlý až ke středu, kde se v trychtýři hluboké tůňky držela kalná, hlinitě nažloutlá voda, běžel, bubnoval a posléze bral útokem dosti strmý svah, po němž vedla křivá a kamenitá cesta k návsi.
(Nepřestával bubnovat ani za obtížného, drápavého výstupu, když se svalil, podřepěl si chvíli s bubínkem na stehnech a pokračoval, pojevenec, v poplašném svolávání, jako kdyby si chtěl touto službou zajistit shovívavější soud, laskavější projednání svých prohřešků.)
Bylo lze pochopit, že mu zaléhaly uši tím rachotem, že nemohl slyšet ani hlas, který by ho byl jindy zastavil jako povel, určený poslušnému koni.
“Oldříšku! Počkej, Oldříšku! Tak neslyšíš?” Žofka, běžící za ním, se pod svahem náhle zastavila a nežli se pustila dále, ztratila mnoho času prohlídkou škapulíře, v němž schraňovala zlaté tolary.
(Byly tam, dobře je nahmátla, kdo by je také mohl vzít z tohoto úkrytu, kam je zašila jako předrahý důkaz nezapomenutelné lásky?)
A na návsi zatím bylo hotové pozdvižení. Kam se to všechno hrnulo?
Proč se neshromažďovali kolem návršíčka s kaplí, kolem lipek, obklopujících bílou stavbu, kde bylo odjakživa stanoviště hromadných schůzek?
Chtějí snad slyšet starostu, že se tlačí před jeho statkem, kde je na štěstí dosti místa i pro ty, kteří teprve přicházejí?
Strážník přeběhl náves a začal si klestit cestu hustým davem, který rozrážel s pomocí šavle i paliček, pokud jej nepřiměl k ústupnosti křiklavým povelem nebo rýpavě vypíčeným břichem s bubínkem na pupku.
“Pusťte úřední osobu!" rozkazoval povýšeně. “Musím bejt k ruce panu starostovi, nerozumíte?"
Jindy by se mu byli smáli, maškrtovi, dnes však měli strach i z tohoto hlasu, který jim přiváděl na mysl přísné výzvy a nelítostné otázky, na něž budou odpovídat i mrtví.
A proto se tu a tam ozvali jen krotce, utlačeně: “I rádi vás pustíme, ani se nemusíte ohánět šavlí, pane Krajíčku."
Nebo řekli:
“Máme tu děti, víte? Neporažte děti."
A jedna žena ho upozornila:
,,Starosta není doma, kdepak, svolala nás sem stará paní."
Byla to pravda a strážník si ji ověřil, jakmile stanul na volném prostranství u vrat, kde vysoká, černá postava staré výměnkářky vévodila kroužku žen, které se o něčem radily. Po hlase poznal Voršilu, jíž se nedařilo mluviti šeptem, třebaže myslila ve své nahluchlosti, že tak činí.
“Tady to máte, no!" zlobila se špehujíc očima starou paní, neslyší-li, co na ni žaluje. “Plíce jsem si mohla na vejmiňku vymluvit, aby se udělalo procesí k Božímu Synu, ale kdepak, ani slyšet! Prej ve všem, co přichází shůry, musíme spatřovat dobro a podle toho se zachovat. Jen považte, že jsem se s ní musila modlit, aby už . . ."
Tu zmlkla, neboť z náhlého pohledu staré paní vyčtla, že ji slyší, což by nebylo tak zlé“ kdyby neposlouchal ještě někdo jiný. Posunek, který měl všechny znaky utajeného pokynu, naznačoval, že je na místě všimnouti si bledé, vyděšené tváře, vyhlédající z přivřených vrátek a tu mizející, tu se zase deroucí ven pod nutkavým tlakem vystrašené zvědavosti.
(Byla to Andělka, mladá, jak jí říkali, Bůh ji potěš, ta vypadala!)
Voršila si připlácla ruku na ústa, mrkla na výměnkářku, že rozumí, a aby zastřela rozpaky, do kterých ji přivedla její povídavost, naklonila se k strážníkovi a řekla, vlastně houkla mu do ucha:
“To je svatá pravda, že všichni čekají, co udělá stará panímáma. Vždyť vidíte, jak na ní očima zrovna visej!`
“Mně," řekl strážník, “může zajímat jen to, co udělá pan starosta. To snad všichni chápou, či ne? Kdepak je, prosím, paní starostová?" křikl rozběhnuv se k vrátkům.
Odpovědi se nedočkal, neboť Andělka postrašeně uskočila a přibouchla mu dvířka před nosem. (Za chvíli ji některé ženy zahlédly u okna, kde její postava prorážela zelení vysokých fuchsií a košatým keřem bohatě kvetoucí mučenky.) Strážník pokrčil rameny, a ježto si připadal jako vůz bez přípřeže, dřepl si na kamennou lavičku vedle zápraží a bezmocně vzhlédl k obloze. Mračna. plující přes měsíc, houstla a tmavěla, některá se podobala chuchvalcům načernalého kouře. Nu, najde se nějaké zvláštní znamení, které by sotva mohlo chybět na noční obloze, kdyby se měly dít věci zcela nadpřirozené?
Dlouho nepřemítal, dlouho neseděl.
“Klekněte, budeme se modlit!" zaslechl velitelský hlas staré Voldřišky, a když se trochu vzpamatoval, když se rozhlédl, viděl, že všichni učinili, jak jim rozkázala, což byla opravdu poslušnost. na niž mohl každý úřední činitel žárlit.
(Z mužů tu byli ponejvíce starci a ani ti se neostýchali padnout na kolena, ačkoliv v kostele jen ohýbají záda nebo kladou na dlaždici šňupák. nežli se jí dotknou jedním kolenem.)
Strážník otálel, pak najednou vstal a díval se přes klečící zástup ke kapličce, kde se objevila Žofka, které se nechtělo do houfu. Opřela se o jednu z lipek a vzdorná, na vše odhodlaná, držela ruku v záňadří, jako kdyby tam měla dýku nebo jed.
A tu se výměnkářka, která již chtěla začít předříkávat modlitbu, ohlédla po strážníkovi, nachmuřila čelo a ukázala na něho jako na rouhače. To přišlo lidem vhod a vše, co v nich stlačil strach. se vymrštilo v podobě pokřiku, plného zloby.
“Klekněte, hned si klekněte!" volali o překot na stojícího strážníka. “Máte, člověče, v kolenou dráty?" doráželi uštěpačně. “Nebo se vám v duši zpříčil čert?"
“Nemá tu ženu," popichovala Voršila, “proto se tak vypíná! Kajte se, necudo," křikla mu za zády přiběhnuvši k němu, “všechno vyjde najevo!``
Toho se chytil starý krejčíř Lenhart a zpola jako svědek. zpola jako donašeč vyzrazoval svým sousedům:
“Všechno, všecinko praskne, nic se neututlá. I když by chtěl zalhávat, já přece musím doznat, že jsem mu ty vejložky dneska nevobracel, jak. neřád, vopentlil svou ženu.” Zatím se Voršila pokoušela dostat bezbožníka na kolena přísnou domluvou a když to nepomáhalo, chytila ho zezadu kolem krku a pověsila se mu na záda jako těžký pytel. On se však ubránil a vyškubnuv se jí, dal se na útěk k hlavní cestě, po níž se u dvora vystupovalo na náves. Bylo tam veselo, ozýval se odtud pokřik mužské tlupy, propletený hulákavými hlasy několika zpěváků.
V zástupu, přikrčeném k zemi, na chvíli zavládlo ticho. Kdo by se neděsil těch hlasů, které zněly v té chvíli jako rouhavý posměšek, komu by se netajil dech nad vyzývavou smělostí bandy řvounů, jimž se asi někde podařilo důkladně si přihnout?
Byli stále ještě dosti vzdáleni a Voršila je neslyšela, což bylo štěstí, neboť jinak by se byla dohádla, kde se nachmelili a jakého násilí se dopustili, aby mohli být veselí.
“I vzal tě čert," mávla rukou za strážníkem a vrátila se k výměnkářce, k níž se upínaly oči všech žen prosící ji, aby již neotálela s modlitbou, která teď musí zaznít také jako přímluva za hříšné chlapy.
Stalo se, jak si přály. Stará paní poklekla, chvíli vyčkala, až si Voršila klekne vedle ní, potom sepjala ruce a řekla:
“Budu předříkávat, opakujte po mně slovo za slovem . . . Bůh nám všem popřej své milosti . . ."
“Bůh nám všem," modlil se zástup, .,popřej své milosti . . ."
. . abychom všichni . " ,, . . . abychom všichni . . ."
“ . . . od něho dosáhli toho . . .” “ . . . od něho dosáhli toho . . .”
,, . . . na čem nám nejvíce záleží . . .” “ . . . na čem nám nejvíce záleží . . .” “ . . totiž . . ."
“ . . . totiž . . ."
“ . . . blaženého konce!"
Před posledními slovy se všichni zastavili jako před propastí, která se otevřela s větší náhlostí nežli bleskem rozčísnutá obloha. Což se nepřišli modlit za odvrácení všeho, co má učinit konec jejich životu? Což je možné změnit hrůzu v blaženství?
Předříkávačka byla nadmíru překvapena tímto hromadným mlčením a domnívajíc se, že jí špatně rozuměli, naklonila se k nedoslýchavé Voršile a opakovala hlasem co nejsilnějším:
“Blaženého konce!"
“Dyť vím, vím," povídala hospodská, “jen se rozmejšlím, panímámo, jestli s váma můžem bejt zajedno."
“Já bych taky řek, že . . . tentononc . . ." vykřikl krejčíř a zakoktal se. “Viďte, přátelé!" zvolal po chvíli hledě zastříti trapné klopýtnutí zoufalým apelem na zástup, který neodpověděl ani na novou pobídku staré paní a teprve teď zahučel, že souhlasí s oběma opozičníky.
A přece nezůstala paní výměnkářka osamocena.
A přece jí někdo přišel na pomoc.
A přece našla spojence. s nímž nejméně počítala! Všemi to škublo, když se od kapličky ozvala Žofka, všichni povstali, vyskočili, obrátili se a hrnuli se k návršíčku, když z jeho témě zněl zpěvně zvučný hlas největší hříšnice:
“Lidičky, copak vopravdu nezrajem po celej život jen pro smrt, copak začátek života je něčím jiným nežli nastoupením cesty k jeho konci?"
Odmlčela se a s úsměvem, který svědčil o hlubokém uspokojení, naslouchala tichu, rozloženému po celé návsi jako mlžný opar nad říčním proudem.
I rozjařená tlupa, která již neměla daleko ke kapličce a v níž ještě před chvílí někdo bušil pěstmi do strážníkova bubnu, ztichla jako když utne. Bylo vidět, jak se někteří muži připlížili z pravé strany k lipkám, jak, zastavivše se, nastrkují uši, jak spolu s ostatními napjatě sledují Žofku, která za té přestávky vjela pravou rukou pod blůzku a nechávala všechny na vážkách, co učiní, čím je obmyslí.
(Nejblíže přilezl Markvart, jenž tmavé brýle postrčil nad obočí, takže vypadal jako obluda se čtyřma očima, za ním stál starosta s výrazem připitomělého zevlouna, který se s největší námahou snaží pochopit, co se tu děje, a hned za starostou vejral Kardán, projevující větší zájem o Voršilu nežli o Žofku, což bylo pochopitelné. což. jářku, leželo na dlani.)
Žofka si zatím hrála s jejich zvědavostí, hrabala se v záňadří jako kdyby myslila na velikou nestoudnost na nějaký poslední kousek svého svůdnictví za které mnohá z žen zaplatila ne-li slzami, tedy aspoň žárlivostí a strachem. Povězte, bude listovat v seznamu lásek, z nichž většina zůstala utajena, poví, kajícná, jména mužů, kteří podvedli své manželky, povolá je, aby slyšela, jak se veřejně vyznávají, že se dali pobláznit půvabem jejích vnad, nad něž nespatřili hříšnějších?
Ale ona nic, pořád nic, pořád jen ta hra beze slov, která posléze vydráždila Markvarta k nazlobenému výpadu:
“Kdepak se v tobě najednou vzala ta kazatelka? Či věříš, bláhová, že je vopravdu všemu konec a chceš se včas vyzpovídat ze všech neřestí? Kéž by ti jazyk zkameněl, nežli rozvrátíš rodinné svazky svou povídavostí, kterou si schovej pro kněze, až tě jednou přijde zaopatřit! Nic nebude, povídám, žádnej konec světa, jen živly se rozběsní a my budeme živi dál, proč bys teda měla zasít sváry a nepřátelství do rodin, proč bys zraňovala ženy, které nikdy nebolelo, co neviděly?"
Takto jí domlouvaje, za každou větou o kus popolezl, takže na konci své řeči se nalézal u kapličky. kde se přesmýkl na kamenné zápraží a z rohu mezi dveřmi a bílou zdí se rozhlížel jako podivný brouk. usazený na zadku.
Všichni se ho báli. jen výměnkářka. které Žofka vpadla do noty, se na něho velice rozzlobila, převelice. Přišla poslední, snadno se však dostala k úpatí návršíčka, odkud teď křičela na Markvarta, aby si nechal svých řečí, o které nikdo nestojí.
“A ty mluv, dceruško," vybízela poté Žofku, která z těchto úst nikdy neslyšela tak vlídného slova, “mluv, vyzpovídej se, konec je blízkej, jen tomu věř! Ulev si, dušičko, a dej příklad nám všem, ať víme, jak se máme chovat, až nás vyvolají. Nikoho se neptej a ukaž nám, co máš v ruce, ukaž, milá! Schraňovala jsi důkazy proti těm, kteří se budou chtít vymlouvat, že zhřešili z tvé viny?"
Za té řeči vystoupila na vršíček, kde se Žofka opírala o pružný kmínek mladé lipky, a objavši ji jako holčičku, kterou má laskavá domluva zbavit strachu, dívala se jí za blůzku, kde spatřila jen červenou, přetrženou stužku, shrnutou na křečovitě zaťatou pěst.
Lidé v zástupu byli vzrušeni, šeptali si i poreptávali, některé ženy se přikláněly k Markvartovi, jiné si přály, aby Žofka promluvila. Ať už se stane cokoliv, dovědí se, který muž se doopravdy prohřešil na manželské věrnosti a který nelhal, neskrýval své zástoje, když se dával slyšet, že by si raději ruku uťal, nežli by sáhl po jablku, nabízeném touto cizoložnicí.
(Toť se rozumí, že se leckterá těšila, jak hanba potrefí ty druhé. jak čest jejího muže zůstane nedotčena, jak se pyšně rozhlédne a polituje nebožačky, za jejichž zády se po léta spolčovala neřest se zradou!)
“Ticho! Pozor!" ozval se povel přehorlivého strážníka, který postřehl, že by starosta nechtěl zůstat pouhým divákem. (Proč popošel asi o deset kroků k návršíčku, proč v podivných rozpacích smekl zmuchlaný, poválený klobouk, proč si otřel kapesníkem čelo i ústa a pravou nohu posunul vpřed, aby nejisté tělo trochu podepřel?)
“Tak ticho, povídám, slovo má pan starosta!" křikl podruhé a zlobivý důraz platil povídálkům, kteří se navzájem upozorňovali, jak lze teprve nyní rozpoznat, teprve z větší blízkosti, že i starosta dneska přebral, že snad z přemíry bujarosti dokonce šlapal po klobouku nebo jej někomu otloukal o hlavu.
A vskutku, strážník se neklamal.
Starosta se trochu naklonil, ruce, v nichž držel klobouk, složil na břiše a třikrát trochu divadelně pokývav hlavou řekl:
“Ano, tak jest, přátelé. Ujímám se slova, abych vám připomněl, že kam se čertu nechce, nastrčí babu. Tak, tak, radíte-li se s Voldřiškou, je to zrovna tak, jako kdybyste se radili s belzebubem."
Zasmál se, vyprskl a nemotorně si nasazoval klobouk, jako kdyby chtěl jít domů.
Všichni byli ohromeni, tomuto způsobu řeči u starosty nepřivykli. Ač věděli, že staré paní platil za nepřízeň nepřízní. neuměli se rozpomenout na nějakou hrubost. kterou by byl tento svůj vztah někdy projevil.
(Dával jí, co jí patřilo a vždycky dohlédl, aby se jí dostalo spíše lepších věcí nežli horších, jak mu to přikazoval ohled na ženu, která se bála i té nejmenší mrzutosti se znepřátelenou tchyní. Obě strany se ostatně dorozumívaly přes čeleď, takže k vádám nebo srážkám ani dojít nemohlo.)
Bylo to tedy opravdu veliké překvapení pro celou ves, největší pak pro starou paní, která by se byla všeho nadála, jen toho ne.
“Je to Makarius? Opravdu je to on?" ptala se užasle schovávajíc se za Žofku, jako kdyby po ní vztahoval ruce strašidelný přízrak.
Ale jen to dořekla, měla tu důkaz, který vyvracel všechny pochyby.
“Hospodáři! Starosto!" ozvalo se z okna statku, kde dlela Andělka za květinami. ,,Pojďte domů! Víte, co by nám mohla udělat za vaše řeči?"
Makarius se ohlédl k domovu a díval se, odkud žena volá. Trochu se zalekl, tomu nasvědčovalo gesto, s nímž sáhl po okraji klobouku a s jakousi stydlivostí si jej stahoval k očím. Nevěděl, co má učinit, aby uklidnil rozčilenou ženu a nevysloužil si přitom úsměšek, že couvl z boje, který s takovou okázalostí rozehrál.
Nežli se rozkýval, nežli vykřesal z mozku jiskřičku kloudné myšlenky, byl předstižen starou paní, která nechtěla strpět, aby si lidé o ní myslili, že neví kudy kam.
“Boha se boj, mne už se bát nemusíš!" volala na Andělku, která zůstávala ve svém úkrytu. “Vidíš, vidíš, nešťastnice," dodávala s povzdychem, jako kdyby se jí zželelo velké trpitelky, jejíž život nezměkčila ani jediným vlídnějším pohledem, ..všechno mohlo být jiné, kdybys byla dala Matěji potomka a dědice!"
Lidé se zvědavě zahleděli k oknu, marně však čekali na odpověď, jíž by Andělka přijala nabídku ke smíru, obsaženou v laskavějším hlase, ve slovech spíše lítostných nežli vyčítavých.
Jen Žofka se věnovala zcela jiným myšlenkám, třebaže se také dívala ke statku, v jehož dvířkách se musil Matěj Voldřich vždycky trochu sehnout, nechtěl-li se uhodit do hlavy. Viděla ho teď vycházet, viděla, jak na zápraží vztyčil hlavu, jak ji však hned zase sklonil, neboť po druhé straně návsi šla žena, jíž se bál a za niž se styděl. Léta se jí bál, léta se za ni styděl, ačkoliv mohl být jist, že ho nikdy neosloví s důvěrností milenky, že mu ani potajmu nepřipomene, jak byli spolu šťastni.
(Nebyla to, milá holka, malá oběť plnit tento slib, nebylo to malé ponížení netečně se míjeti mužem, který se dal potmě zotročit tvou krásou a za světla se odvracel od tvé sprostnosti!)
A vidíš, zase jde, zase se od tebe odvrací a ty ho máš v hrsti jako ty tolary. které by přesvědčily celou ves, žes přemohla srdce největšího sedláka, že z vaší lásky vzešel syneček, který by měl právo na lepší bydlo, nežli jaké mu skýtá roztrhaná chajda!
Jako ve vidění, které ji úplně omámilo, vytáhla škapulíř s přetrženou stužkou a začala bílými zuby trhati stehy z okraje barevných hadříků. Dva tolary v nich byly zašity jako v malé, pevně uzavřené taštičce a k těm se chtěla prokousat, ty chtěla vysypat na dlaň. Vypadala směšně, skoro bláznivě, jak se rvala s věcí, o níž nikdo nevěděl, co představuje, a kterou chvílemi brala do rukou, aby mohla lépe vyškubat stehy z režné niti.
“Co dělá? Co děláš? Co to děláte?" znělo ze všech stran, neboť málokomu ušlo toto divné počínání, a kdo snad byl ještě zaujat zvědavostí, co řekne a jak se zachová někdejší Matějova žena, toho soused porýpl, aby si raději všiml Žofky, ta že asi něco zavaří.
Největší napětí se zračilo v nažloutlé tváři staré paní Voldřichové, která teď měla Žofku po pravé straně a nespouštěla ostré, krahujčí oči z jejích rukou. Ani ona nevěděla, co se s tou cikánkou děje, čím je posedlá, proč tak zběsile kouše a trhá pouťový škapulíř.
Ale již to tu bylo. Poslední steh byl vytržen a na Žofčině dlani zazvonily dva tolary, okrouhlé a zářivé jako dva malé úplňky. Vypadalo to, jako kdyby byla Žofka nabrala plnou hrst měsíčního světla, které bylo právě tak bledě nažloutlé jako to dobré zlato.
“Podívejte se!" křičela zdvihajíc ruku, aby i nejvzdálenější lidé zhlédli její poklad. “Všichni se dívejte, co mám!" otáčela se pomalu s jakousi paví pýchou, takže ani Andělce, skryté za květinami, nemohla tato podívaná ujít. “A hádejte, kdo mi to dal? Hádejte, s kým jsem měla Josífka?”
Byla jako smyslů zbavená, křičela jako v opojení, v němž se střídá výstřední, nepříčetná radost se záchvaty vzteklé jizlivosti.
Výměnkářka stála jako černý sloup, ruce jí visely podél těla jako dvě těžká dřeva, oči, úžasem strnulé, zíraly k tolarům, v nichž nebylo těžké poznat dávnou dvojici, která se z koženého váčku přestěhovala k Matěji. Právě skutečnost, že to byly dvě mince, ne jedna, ne tři, dávala věrojatnou odpověď na otázku, kterou Žofka položila celému shromáždění.
Všichni byli napjati, nikdo nemluvil, nikdo se ani nepohnul.
První se vzpamatoval starosta, dlouhými skoky přikvačil k Žofce a chytiv ji za ruku dotíral na ni jako zběsilý:
“Máš je od Matěje, viď? Vím od Andělky, že je kdysi dostal od matky na správku zubů a že po jeho smrti nebyly nikde k nalezení, ačkoliv si zuby spravit nedal. Tak řekni. mělas Josífka s Matějem?"
Chytřejší si hned uvědomili, proč ho poslední otázka nejvíce zajímá, vždyť bylo-li tomu opravdu tak, žil by tu po Matěji nemanželský syn, pro kterého by bába hleděla vydobýt právo na dědický podíl, i kdyby měla prosoudit poslední sukni.
A nemýlili se, hned se o tom mohli přesvědčit. “Žofičko, miláčku," ozvala se výminkářka odstrčivši starostu, “proč jsi mi neřekla dřív, že je tu po Matěji synáček, proč jsi nepřišla za mnou a neukázala mi, co nosíš na krku? Byl by to důkaz nad všecka svědectví a já bych byla Josífka hned dostala na lepší, to ti přísahám! Voršilo," začala se shánět po své nejlepší přítelkyni, “skoč, Voršilo, do mlejna pro pana soudce, ať vím, jak je tomu s uplatňováním dědických nároků! Voršilko," volala bez ohlasu, “kampak šla ta ženská? Či se snad přece jen rozběhla pro hromničku?"
“Rozběhla," přisvědčovalo několik žen. “Povídala, že to v naší vsi bylo horší nežli v Sodomě a že musíme jít prosit Božího Syna, aby se za nás přimluvil."
“Bože," zvolala stařena spínajíc ruce k nebi, ..opravdu chceš učinit konec našemu životu? Ani den nám nepřidáš, abychom napravili křivdu, spáchanou na nevinném dítěti? Někdo musí do mlejna, rychle!" obrátila se zase k zástupu a sepjaté ruce prohlubovaly prosebnost jejího hlasu. “Nechcete vědět. co říká zákon a jak máme prosazovat spravedlnost?"
Řeč o křivdě a o spravedlnosti se nejvíce dotkla Markvarta, který ji pocítil jako vryp pobízivé ostruhy. Přilezl k Žofce a ptal se jí jako přes kříž. na který přísahala, že bude mluvit ryzí pravdu:
“Žofko Kubatova, mělas vopravdu Josífka s Matějem Voldřichem? Byl Andělčin muž vopravdu tvůj milenec?"
Otevřel jí ruku a zlaté mince, které se srazily s měsícem, div nezazvonily, jak ostrý byl třpyt. vykřísnutý tím střetnutím.
“Na mou duši, na mou duši!`` odpovídala rozechvěle a slavnostně. “Sešli jsme se ve mlejně, v tý světničce nad kuchyní, pan soudce to dosvědčí."
Markvart již neváhal a sesmýknuv se s návršíčka hupkal nejkratší cestou ke mlýnu.
Všude zavládl úžas.
Jakže? Soudce přál cizoložným schůzkám a dokonce jim poskytoval přístřeší?
Zvěst, která udeřila do lidského tlumu jako blesk, zaujala všecky mysli.
(Jen tak se mohlo stát, že po Andělce nikdo ani nevzdychl, jen tak se mohlo stát, že zmizela z okna jako když se rozplyne bílý obláček.)
Stará Voldřiška zatím potichu rozmlouvala se Žofkou, chvíli ji držela kolem pasu, chvíli se jí dívala do očí, jako kdyby každým gestem, každým pohledem vyvolávala k životu stopy pohledů a gest, jimiž se její syn laskal s tímto tělem, jimiž se s ním miloval.
“Už aby přišel, už aby tu byl," zatoužila občas myslíc na soudce, a jak se přitom ohlédla, vždycky očima natkla na starostu, který netrpělivě přešlapoval, nervózně těkal očima a stále se rozhodoval má-li zapřísti řeč se strážníkem, poslušně stojícím vedle něho, nebo vzepřít se výměnkářce a zhatit její výpočty.
“Jo," vyrazil ze sebe vybrav se náhle z přemýšlení, “a proč jste vlastně bubnoval, Krajíčku? Co jste viděl nebo slyšel, že jste zalarmoval celou ves?"
“To troubení jsem, prosím, slyšel, divný troubení," odpovídal strážník. “Všichni, prosím, měli za to, že je to svolávání na Poslední soud."
Starosta šlehl okem po výměnkářce, zřejmě mu dělalo dobře, že se mluví o věcech, které ji děsí, ačkoliv se před tím za jejich příchod modlila.
“Hm," pobrukoval si, “troubit jsme ve sklepě neslyšeli, zato ten hukot nám protáh' pod nohama jako rozbouřená podzemní řeka. Něco přijde, něco rozhodně přijde," strašil jako sýček. Ale tu se zarazil: “Copak se asi děje s Andělkou?"
V té chvíli se stará paní pokřižovala, vzhlédla k nebi a všechna rozradostnělá si stírala s tváře krůpěj deště, která ji postříkla.
“Možná," povídala míříc na starostu, “že listonoš přece jen střelil kozla. Přijde bouřka s lijákem a tím to bude odbyté."
Starosta neslyšel, měl teď uši jinde. Upoutal ho hlas, který přicházel od dvora a klnul i žaloval. Patřil Voršile, každý ji poznal, zvláště všichni mužští ji poznali, ti, kterým, nestydům, ještě neoschl na vousech kradený ležák.
“Vy holoto jedna, vy zloději, vy branže loupežnická!" ozývalo se hrozné lání, a starosta, přikrčiv se jako když dostává do zad, metl domů.
Ze zástupu tryskl smích, všichni byli rádi, že mohou na chvíli volně vydechnout a napojit se veselostí jako vínem, které chutná všemi radostmi země a života.
A bylo čemu se smát!
Jen vizte, celá smečka chlapů je na ústupu před Voršilou, která má v ruce dřevěný kříž, ohání se jím jako mečem a supí, řičí, vykřikuje, že každému rozbije hlavu, kdo se podílel na té loupeži. Jeden či druhý se jí chvílemi vzepře, rozběhne se proti ní jako proti rozdrážděnému býkovi, jen se však přiblíží, jen se pokusí z boku ji zaskočit a lstivě se zmocnit její přepodivné zbraně, je odražen prudkým kopancem a dav jásá, bouří a rozjařeným pokřikem povzbuzuje osamělou bojovnici k vytrvalosti. Jsou to již hotové orgie veselosti, lidé smíchem až slzí, vypadá to na obžerný hodokvas po velikém hladu, po dlouhém půstu, po němž má přijít ještě delší hlad, ještě delší půst, věkověčný.
Nikdo nevidí, že strážník odbíhá za starostou, který ho volá od vrat svého statku.
(Kubata Pojevenej dostává křížem přes hlavu a náves je zpěněna smíchem jako voda pod jezem.)
Nikdo nevidí, že starosta se strážníkem běží k uličce, která se prudce svažuje k rybníčku, že vítr, který se zdvihá, bere starostovi klobouk.
(Voršila běží na Kardána, ten se staví k boji. přikrčí se a vrhne se po kříži, s nímž po krátkém zápase triumfálně kráčí ke kapličce, kde jej zaráží do puklé země mezi Žofku a černou paní.)
Smích nyní zakolísá, začíná se drobit jako zvětralý kámen, dav posléze stojí tváří v tvář kříži jako zasmušilý provinilec, který se má zpovídat z hříchů všech pokolení. Padá řídký déšť, měsíc chvílemi svítí, chvílemi jen prosvítá, vítr vane v jakýchsi škubavých poryvech, které lze sledovat na plihnoucím klobouku, přilézajícím k návršíčku s nemotorností podstřižené slepice.
“Otčenáš, jenž jsi na nebesích . . .” zazní třaslavý hlas staré Voldřichové, brzy se však zhroutí, zasažen velitelským křikem strážníka, který volá z nedaleké uličky:
“Místo! Udělejte místo! Neseme utopenou!" Jdou tři, starosta, strážník a Morštat, jdou krátkým, opatrným krokem nosičů, kteří stěhují drahou truhlu a nesmí se s ní upadnout, aby se nerozbili křehcí, perleťoví ptáčci na jejím vykládání. Není těžké rozeznat bílou, nehybnou věc, která byla ještě před chvílí živou bytostí. I bez strážníkovy nápovědi by se byli dohádli, co se stalo a čemu mají přičíst i toto neštěstí.
“To přece," mumlá Žofka, “dělat nemusela. To. na mou duši," obrací se k Voldřišce, “jsem jí nechtěla způsobit."
Andělčino jméno se chvěje na nesčíslných rtech, lidé ustupují od návršíčka, aby nosiči nemusili obcházet rozlehlý houf a mohli rovnou zamířit ke statku.
A už tu jsou, už se lidé diví, jak je lehounká. jak se trápila, až se utrápila.
Morštat jde vpředu, v levé ruce nese rozžatou lucernu, pod pravou paží svírá Andělčiny nohy, jednu bosou, druhou obutou do černého střevíčku.
“Ne," říká lidem zasmušile, “na tanec nejde, bědňačka. V jednom střevíčku se přeci tančit nedá."
Ženy se křižují, muži sklánějí hlavy, paní výměnkářka váhá, má-li sejíti dolů a udělat kříž na čele, které se tolikrát zachmuřilo bázlivými myšlenkami na její hněv. Nežli se k tomu odhodlala, nosiči zrychlili krok. zřejmě na popud starosty, který únavou skoro vrávoral.
“Běžte, pospěšte si,`` řekl utrmáceně, “bolí mi ruce jako kdybych nes' celý její život."
Pak bouchla vrátka a zástup se rozšuměl řečmi. které mrtvá zakřikovala svým mlčením.
Ale brzy ztichl nanovo.
Od dvora, po hlavní cestě, přicházel pan soudce, často se zastavoval, často kladl pravou ruku na srdce jako kdyby byl příliš uchvácen nebo příliš poděšen.
(Jeho průvodce, přiražený k zemi, se podobal psu, který odpočívá, když jeho pán odpočívá, který jde dále, když jeho pán jde dále.)
“Už jde, už ho tu máte!" upozornili někteří výměnkářku na příchod muže, pro kterého poslala. “Kde? Kde?" zvolala rozdychtěně, a když se obrátila, když ho spatřila, začala si převazovat černý šátek, který jí sklouzl až nad oči.
“Račte sem, račte k nám!" zvala vzácného hosta na vršíček. “Už, prosím, víte, z čeho se tu Žofička vyznala? Už račte vědět, co bychom od vás rádi slyšeli?"
“Všechno ví, všechno jsem mu pověděl!" odpovídal Markvart a zdvihaje pravou ruku, pobízel nemotorným gestem mlčícího soudce, aby šel první, aby vystoupil na vršek před ním.
Soudce šel a jak šel před belhavým invalidou, jak mu klepala za zády dřevěná podpírátka, měl dojem, že slyší kroky drába, který ho vede na veřejné přelíčení. …………………..

KONEC UKÁZKY