Jaroslav Křenek

Krajinské museum v Libochovicích - 1937

"Vstupte tam, kde uvnitř mluví k vám duch dějin našeho města a okolí v řeči věků minulých."
(Nad vchodem do musea v Litomyšli.)

Jaká jest ta řeč věků minulých ?
Každý útvar přírodní zanechává po sobě památku neb stopy své bytostí. Balvan, řítící se do propasti, zanechává po sobě rýhu na boku hor, řeka prorvané své řečiště, zvíře své zkamenělé kosti, rostlina své otisky v horninách. Příroda sama své děje popisuje a přírodověda stopy tohoto písma vysvětluje.
A tak i pokolení lidská všech věků minulých zanechala po sobě památky svého bytí a svého snažení. Památky tyto jsou tou řečí věků minulých, jsou tím písmem, sice těžkým, ale přece čitelným.
Pro příklad netřeba jíti daleko.
Při odkopávání štěrkového náplavu u chorobince byly nalezeny roku 1930 hroby se skrčenými kostrami. Jeden ten skrčenec nám o sobě vypravoval: "Podle mé lebky, která jest 18 cm dlouhá a 12.5 cm široká, poznáváte, že jsem nadměrný dlouholebák: žil jsem zde již před 1.200 lety před Kr. Po smrti mé mne uložili do mělkého hrobu v poloze skrčené jako při spánku, podle našeho ritu hlavou k jihu, obličejem k východu. Zuby mám zvláštním způsobem omleté a ubroušené; je to od rozemílání a přežvykování primitivních potravin."
Jinou řečí mluví jedna z popelnic, vykopaná roku 1914 na staveništi p. J. Štědrého : "Jsem baňatá, šedá popelnice, chovám popel a nedopálené kosti člověka, který žil roku 210 po Kristu; bylo to v době římského císařství. Po smrti tělo spálili a zbytky uložili do popelnice,. a poněvadž věřili v posmrtný život, přiložili do popelnice bronzové milodary."
Tato řeč věků minulých odhalí nám mnohou clonu, zakrývající šerou minulost, o které psaná historie mlčí.
V libochovickém museu by byla zajímavá podívaná, kdyby ožily osoby, jichž předměty jsou zde vyložené.
Polodivoch z doby neolithické (kamenné) 4.000 let před Kristem vyhledal by si mlat, kamenné kladivo, pazourkový nožík a různé kamenné zbraně k porážení zvěře a nepřítele člověka.
Člověk mohutných plecí s osmahlou pletí ze starší doby bronzové 2000 let před Kristem, zmocnil by se bronzové sekyrky a šípu; nalíčená žena jeho ozdobila by se spirálovitými náramky a fibulemi a pro rodinný krb vzala by si šňůrkovou nádobku.
Člověk vyzbrojený doby hallstattské 500 let před Kristem, vyhledal by si jehlice k spínání bohatýrských plášťů a zlatý závitek, užívaný co platidlo.
S typickým výstrojem válečným přišel by vojín doby laténské s kulturou gallskou ze IV. století před Kristem, z kmene, který za velkého hnutí gallského bojovně vniknul do Čech. V museu vyhledal by si ozdobné spony, náramky, vkusné tuhované nádoby a železné zbraně, které začínaly nahrazovati zbraně bronzové.
V směsici osob vyhledával by vojín z dob římského císařství, které se datuje z I. až do IV. století po Kristu, bronzový řetěz, ozdobnou sponu a mince císaře Trajana Hadriana z roku 117 po Kristu. Neopomenul by si vzíti též talisman, který naň volal: "Vezmi si mne, budu tě chránit proti šelmám a svým spoluobčanům !".
Z dob stěhování národů (V. až VII. století po Kristu) přichvátal by z mohyl vojín s mečem v ruce, aby se domohl památné spony merovejské, o kterou přišel v bojích proti Avarům.
Naposled přišel by Čech z poslední praehistorické dob y (z VIII. až X. století po Kr.). Našel by tu nádoby s vlnovkou, záušnice s labuťkou a primitivní nástroje železné.
Doposud nám mluvila svou řečí praehistorie, nechme nyní mluviti historii. Skok ze života předhistorického do života historického, zejména do našeho národního, jest ohromný.
Uvažme, že doba našich českých dějin počíná se od pátého století po Kristu. Dějiny tyto však po 400 následujících let kryje hluboká tma mlčení; teprve od devátého století osvětluje světlo křesťanství nejen ducha a vzdělanost, nýbrž i dějiny našich předků. - Velikou tu mezeru časovou pozorujeme též v našem museu. Sám středověk podává nám málo dokladů. Jsou to předměty z bojovného ruchu válečného : šípy, kopí, ostruhy, podkovy koňské z Hazmburku a Šebína, též některé věci z domácnosti: kachlíky z kamen; klíče, prsteny a střepiny nádob. Bezpečným pojítkem těch různých dob jsou mince české a později rakouské.
Vývoj Libochovic po stránce sociální a kulturní podávají nám četné písemné památky města samého a nejrůznější předměty z dob starších i novějších.
Nejstarší památka písemná jest privilej na pergamenu z roku 1507, kterým se dává městu právo na odbývání jarmarků. (Poznámka: Tuto privilej dávali králové čeští toliko městům.)
Nejvýznačnější listinou jest privilej, kterou císař Ferdinand r. 1560 povýšil Libochovice na město. Vedle těchto privilejí chová museum celou řadu privilejí původních a obnovených z let 1614, 1675, 1690, 1700, 1731. Z knih městských nejzajímavější jest kniha zápisů z roku 1544, pak kniha gruntovní (1560), knihy polní (1722), kniha dědin (1687). Vedle těch jsou v museu knihy purkrechtní, manualy, právní zápisy a rozsudky smrti.
Společenský a domácí život našich předků ilustrují sbírky lidové a umělecké. Jsou to obrazy na skle, sošky, nádoby cínové a skleněné, výšivky, obleky. Zastoupeny jsou předměty k výzdobě, rozdělávání ohně, opatrování světla, zbraně atd. Psané modlitební knížky, postily svědčí o zbožnosti našich předků.
Cechovnictví zastoupeno jest cechovními pokladnicemi, artikuly, listy za vyučenou a listy mistrovskými (1615).
Pro porobu našeho lidu význačná jsou rychtářská práva, kontribuční pokladna a šatlavní okovy. Jako výkřik po svobodě jest tu zastoupen rok 1848.
Z dějin literatury zajímavými jsou: Bible Melantrichova (1570), Kronika Hájkova (1541), Masopust Rváčovského (1580), O správcích a vrchnostech (1548), Janua Lingwarum reserata aurea od Komenského (1694), Klíč Koniášův (1749) a mnoho jiných.

Stará škola zastoupena jest učebnicemi, vysvědčeními a zlatou knihou. Vznešenou nad vše povznášející řečí mluví k nám v museu památky našeho libochovického rodáka, velikého Jana Evangelisty Purkyně. Památky tyto zapůjčené p. B. Mayerem jsou perlou našeho musea a mohly by býti chloubou museí světových. Duševní tento velikán mluví k nám řečí, které porozumí jak učenec, tak člověk prostý, jak světoobčan, tak i vlastenec!
S museem krajinským spojeno jest museum válečné, v němž jsou dokumenty na ona památná a hrůzná léta, kdy v řetězech zákopů, uzavírajících Evropu, končila epocha dějin světových, kdy v zříceninách starých států zrodila se i naše svoboda. V tomto oddělení jsou ukázky staré školy za Rakouska, ukázky života za války doma i na bojištích. Jsou tu spisy loyální a vlastizrádné, legionářské a popřevratové. Celá ta sbírka vyžadovala by zvláštního pojednání, které do stručného článku pojmouti nelze.
Museum krajinské zřídil "Kroužek přátel starožitností" po výstavě národopisné roku 1895 v Praze pořádané. Museum umístěno jest v budově městské radnice ve dvoře, v místnostech, které městská rada blahovolně k tomu propůjčila.
Správa musea zve všecky přátele naší minulosti k hojné návštěvě a obrací se s žádostí o rozmnožení sbírek těch pečovati.
Museum mluví ke všem slovy našeho básníka a archeologa K. J. Erbena: "Jenom potud národ svůj, pokud šetří svých památek."