Václav Beneš Třebízský

JAN ABATYŠE

I.
Na bílé, čtverhranné věži Třebízské nevlál již prapor s křížem rytířů sv. Jana Jerusalemského skoro od půldruhého sta let. Pamětníci posledního Johanity na zdejší tvrzi leželi ve Kvílicích dávno zpráchnivělí, a byly to již děti vnuků jejich, když nad okolním požehnaným krajem vyvstaly nové černé mraky.

Polovice Třebízských pilo již z kalicha ve Kvílickém kostele, a ti, co přijímali ještě pod jednou, musili choditi až na Týnici k jeptiškám. Vše dokola prohlásilo se pro nové učení.

Pan Aleš, sezením na Třebízi v prvním čtvrti století patnáctého, nebránil nikomu v požívání Těla Páně podobojí, a kmeti si ho proto velice vážili. Mimo zdejší tvrz patřili mu Kvílice, Kobylníky a ještě několik poplužních dvorů.

“Kdybych byl mladším, kdož ví, nepil-li bych také, ale na stará léta si ve víře vybírati nebudu. Není-li dobrá, minulých dnů bych nenapravil, a vede-li, jak ti naši říkají, ke spáse, pak bych se musil nazvati bloudem, kdybych se jí zřekl.”

Tak říkával zdejší pán, když chodili hlasatelé kalicha ode vsi ke vsi a Prokop ze Skal či Přech s Jakoubkem z Hořešovic mu domlouvali.
Pan Aleš byl vdovcem a ze všech jedenácti dětí, jež měl s nebožkou, zbyli mu jen dva synové: Jan se Stanem. Když mu jedno po druhém umíralo, pravil pokaždé: “Nemám tolik, abych každému mohl dáti tvrz. A aby se stali zemany či pouhými poplužníky, bude jim lépe tam nahoře, budou-li anděly. Budiž jméno Páně pochváleno!”

Ale když zavřela oči paní Salomena, svěsil pan Aleš hlavu, řekl, že měla ve tvrzi ještě dost místa, a Pánaboha nechválil.
Otec měl z obou synů radost; jediné toho nerad viděl na starším, že často si zajel na Žerotín. Žerotínové byli sice nejmocnějšími a nejlepšími sousedy rytířů Třebízských; ale staršího syna páně Alešova nevábilo ani dobré sousedství, ani fialová orlice ve zlatém poli, jež před léty až ke trůnu dolétala… Však uvidíme!

II.
V nádherném sídle bohatýrských pánů ze Žerotína bylo nejkrásnější částí hradovou křidlo, v němž nalézaly se komnaty pro paní a ženské služebnictvo. Panoval zde přepych až báječný, v jakémž si tehdáž české panstvo libovalo a mohlo také libovati. Doby Karlovy a kralování Václava IV. Byly v tomto ohledu opravdu bohatýrskými. Jinaký význam chovalo v sobě tenkrát slovo: český pán. A Žerotínům svítila hvězda ještě plným jasem, vysoko nad hradem rozestírala s cimbuří hrdá orlice mohutné peruti své a v nezdolatelné síle vznášela se nad kolébkou prastarého rodu netušíc, že než půl věku přeletí baštami a černými lesy, nebude už Žerotínů.
V jizbě, jež tvořila jihovýchodní roh výstavného křídla a z jejíž oken bylo viděti za jasných, světlých dnů až na Mělník a věže Smečenské, dlela před skvostným zrcadlem v rámci dovedné práce řezbářské půvabná as dvanáctiletá dívka, hebounké pletence zlatých vlasů si urovnávajíc. Až po krk byla upjata v černý, jednoduchý šat aksamitový, v boku sepjatý pásem téže barvy se zlatými sponami.
Zdálo se, že jest sama s sebou spokojena; usmívala se samolibě a jasně modré oči její, pohlížejíce do zrcadla, leskly se radostí. Byla již asi hotova a potáhnuvši pohovku k oknu usadila se a zahleděla ven k silnici, odkudž přijížděli k Žerotínu dva jezdci. Právě zahýbali s Týnické výšiny do úvozu k podhradní vísce.
Dívka - Ofka Žerotínovna - poznala je okamžitě a usmála se; ale nikoli jako před chvilkou u zrcadla, nýbrž pohrdavým úsměvem, při němž spodní ret hne sebou prudčeji a oči dopola se mhouřívají.
“Bloud!” zašeptala slečna. “Proč jen sem jezdí? Budu k nim ode dneška lakomou!”
A opět urovnávala hebounká ručka zlaté pletence hedvábových vlásků. Venku již několikráte zahlaholila hlásnice; ale Ofka jako by neslyšela.
Za nedlouho otevřely se potichounku dveře a na prahu objevila se obstárlá žena; ale do vnitra nevkročila.
“Pan Mikuláš Hazmburský z Libochovic! - Rač jej přivítati!” zahovořila žena, služka nebožky paní a nyní Ofčina. “Pan otec mne sem posílá,” odpověděla stařena.
Dívka pozdvihla hlavu a podívala se ostře na ženu.
“Pan otec jej přivítá sám a bratr pobaví jej také dosyta.
“Je to, slečno, výslovná vůle otcova.”
“Řekni, že jsem churava - ne, řekni krátce, že nepůjdu.”
Ofka zdvihla se po těchto slovech z pohovky s obličejem ledově vážným a Keruše, porozuměvši dobře tomuto výrazu tváří slečniných, opět tichounce se vzdálila.
“Ne, nepůjdu tam dnes; nechť přijede, kdy přijede,” rozhodla se Ofka, když byla o samotě, rukou podepřela si hlavu o římsu u okna a jasně modré oči její zalétly v tu stranu, kde vyzírala ze zahrad bílá věž tvrze Třebízské.
“Proč on nepřijíždí?” vyklouzlo jí rty a zraky Ofčiny hleděly bez ustání k svěží zeleni do rozložitých sadů a k věži vyčnívající nad nimi.
Keruše řekla otci, že není slečně dobře; nepověděla mu pravdy, nesměla, nechtěla-li dobrého pána rozzlobiti. Znala vrtochy Ofčiny velmi dobře a dceři nebožky paní své, o níž zdálo se, že až k samému nebi hledí, nepředpovídala mnoho štěstí v příštích dnech.
“Říkají, že Smělec, který se svévolně dívá do ohnivé koule, ztrácí zrak,” pravila sama sobě. “Nevím, byla-li která ze Žerotínů Ofce podobna. Odchovala jsem jich několik a všecky jako by matce z oka vypadly. I ta malounká je tichá jako holubička, a Ofka? Po své roditelce nemá jediného vlasu; je to pravá orlice. Keruše ti nic zlého nepřeje; jak by také mohla? Štěstí dětí nebožky paní Alžběty je jejím štěstím; ale Bůh tě chraň! Hraješ smělou hru a ta hra tě může život stát. Bývalá chůva tvá by ti to řekla, uvarovala by tě; ale ty bys si smích ztropila ze staré ženy, jež na rukou tě plná tři léta nosívala! Nejsi z krve Žerotínů. Zdejší hrad býval vždy kolébkou vzorných žen!”
V rytířské jizbě seděl pan Plichta se svými hosty. Sjelo se jich sem dnes několik. Mimo Hazmburského seděli kolem stolu u pohárů burgundského z vinohradů Mělnických Lukovský, Zikmund z Pálče a Dětřich perucký. Povídali si o vření, jež hýbá kmetským lidem a snadno může vybouchnouti v záhubnou bouři. Horlili, že proto čelí proti starým, pravěkým zvykům, že je to namířeno na staré panské rody a vůdci lidu jsou zemané a zchudlí rytíři jako prý ten Trocnovský.
Pan Plichta vyslechl hosty s klidnou myslí a položiv pravici na prsa, přikrytá zestaralým kabátcem, takto se vyjádřil:
“Nechť přijdou, já jim brány otevřu, pustím je do hradu, a budou-li míti tolik odvahy, aby mne ubili, ať mne ubijí a se mnou celý rod. Já se s lidem rváti nebudu nikdy. Toho ještě neučinil žádný Žerotín, a já zásadám svého rodu věren zůstanu. Myslím, že těch jest se báti, kteříž s kmety zacházeli jako s porobky. U nás toho nebývalo. Proto se nestrachuji a pochybuji, že by se lid dal svésti. Naší orlici již příliš uvykl.”
Slunce již dávno překročilo věže Žerotínské a uschovalo se kdesi za “Čbánem”. Hosté seděli dosud za stolem v rytířské síni a ještě se radili, jak by dovedli nejsnáze udusiti proudění lidu selského.

Těžká porada! Když se rozbouří moře, není také nikdo s to , aby je upokojil, až samo sebe, když dosyta se vybouřilo a životů lidských dost a dost se nahltalo, urovná se v bezsměrou hladinu. A mořem rozzuřeným bývá národ podražený, děsivější ještě ničivějších vod ve svém hubení, a běda tomu, kdo jej z klidu navyklého vyrušil!
Hosté pili dnes nějak pozvolna. Co se jich jen štědrý hostitel napobízel! Div, že víno v pohárech nevyvětralo; ještě nejstatněji počínal si pan Mikuláš.
Jindy schla pánům hrdla okamžitě, ani se nepostačilo nalévati; ale jindy také nebylo tak náležitých úrad. Kmet klidně pole vláčel, oral a zaséval; v pokoře odváděl ze žatvy podíl pánu svému a ve víře si nevybíral, ani z písma nehledal proti kněžím důkazů.
Páni seděli za stolcem s hlavami svěšenými v hlubokém mlčení a pozdvihli je teprve, když se rozevřely dveře a v síň vstoupila štíhlá dívka, oděna v jednoduché černé roucho aksamitové.
Rytíři vstávali ze sedadel jeden po druhém a jeden za druhým tiskl své rty na sněhobílé prsty dcery hostitelovy, jež teprv, když otec sám pro ni došel do její komnaty, povolila v umíněném vzdoru svém.
Slečna Ofka přijímala poklony jako úctu povinnou. Lehounké kývnutí hlavou bylo jedinou odměnou dvornosti. A rozhlédala se při tom kolem vysokou zašedivělou jizbou, jakoby kohosi hledala; ale nepostanula, jen se mramorovou dlažbou vznášela, že ani nebylo slyšet lehounkých kroků jejích, a usedla po pravé straně otcově. Nejblíže u ní byli Hazmburský a Dominik z Lukova.
“Já byl již o slečnu ve strachu. A ona zatím byla churavost jen chvilková,” zahovořil slaďounkým hlasem pan Mikuláš, div že se samou lahodou nerozplynul.
“Spíš bych se domnívala, pane pečlivý, že ve strachu, by tě ti kmeti nahoře nenavštívili,” odtušila Ofka se smíchem.
Pan Mikuláš se zapýřil; dovtípil se. Kam namířen bodavý šíp řeči slečniny.
“Všechny bych slečno, těmato rukama sházel z hradu a ni meče bych na to nepotřeboval. Málo hledáš ve mně odvahy.”
“Uvidíme, pane Zajíče. Jiných bude asi, s nimiž setkáš se v poli, než kmetů bezbranných, a kdo ví, jak již brzo!”
“Já v prvních řadách octnu se jistě vždy!” odsekl trochu nevrle pan Mikuláš. “Ne jméno mé bývá srdce výrazem. Nebylo jinde dosud příležitosti, leda na kolbišti, o tom nechť pan bratr tě přesvědčí.”
“Pan Zajíc má hbitost sokolí. Měla bys jej Ofko, jen jednou viděti, jak umí lámati kopí a tupiti ocel soupeřovu. Dokázal to na Smečně,” zalichotil Jaroslav ze Žerotína panu Mikuláši.
Po večeři opustila Ofka okamžitě síň. A zase jeden za druhým jí ruce líbali a slečna odměnila tentokráte lichotníky pohrdavým úsměvem.

III.
“Myslím, že jsi pamětliva cti rodu našeho,” vytýkal otec dceři, když se byli hosté rozjeli. “Nikdy nezneuctili Žerotínové pohostinství, a k hostům, třeba byli odporni, chovali se úslužně. A ty si navykáš způsobům, jakéž ani v Němcích nepamatují. Na pannu v letech tvých se to nijak nesluší. Pamatuj si, že marnivost hluboko zavádí.”
“A z toho že se, otče, o své dceři domýšlíš? - Arciť, nemnoho počítám let, ale léta nebývají vždy ceníkem rozumu.”
“Máš Ofko tvrdou, příliš tvrdou hlavu. Takové nemělo žádné z dětí mých. Či není to marnivost, že bažíš tak po těch úklonách? Po druhé pánům připomeň, že jsou u Žerotínů, kteří nehledí na hladké mravy, ale na ryzí srdce.”
“Poroučím jim to snad? Já úklonami pohrdám a těmi jež je vykonávají jako stroj taktéž. Směji se jim potupně do očí a jsou slepci, když toho nepozorují. Či myslíš, že se opravdu přijeli s tebou poradit? Přišli sem za radovánkami, abych jim ukrátila dlouhou chvíli. Ten Hazmburský zvlášť! Byla jsem mezi nimi naposled.”
“Tak že ty umíš svého otce poslouchati? Nechci, abys byla klášternicí, ale abys byla podobna těm, jež se narodili ve zdejším hradě. Nechci, aby ses ve své jizbě uzavírala a hostí, zavítají-li k nám se stranila. Vrhalo by to divné světlo na náš rod.”
Pan Plichta odešel již před chvílí. Ofka dlela v komnatě samotna, opírajíc si hlavu o obě ruce. Sotva asi věděla, že hebounká víčka její jen hoří a že srdce pod černým aksamitovým šatem tluče, jako by chtělo rozraziti schránku, v níž je ukryto, a vyletěti na svobodu…
Slova otcova byla jí bodavými ostny. A každé zarylo se hluboko a rozevřelo v mladém nitru ránu. I proti otci dovedla si udržet ledovou chladnost, která někdy přivádí do běsného vzteku a jindy zase k zoufání. Ale když ji nikdo neviděl, leda měsíc, jenž sem chodíval tak unyle, a hvězdy, které se leskly po celé tmavomodré báni, pak odhodila škrabošku, na niž navykla si před zraky cizími i před očima pokrevenců svých. Potom se jí dmula bujná ňadra, jako se vlny na potůčku dmou, zafičí-li větřík z pobřežních vrb, a tvář rděla se ruměncem, jako bývá záře, když slunce nad Dřevíčem zapadá. Narovnávala si vlasy, ani se v zrcadle nezhlížívala. V komnatě bývalo šero a jedině mdlý svit měsíce poléval její štíhlou, ztepilou postavu. Světlé vlasy valívaly se jí neladem v bohatých kotoučích kolem obličeje rozpuštěny.
A dnes jí opět přišlo do mladé hlavy, jako přicházívá bouřka než se kdo naděje.
“Nevíš, a sotva zvíš, ty chlapče, jak mne to žene za tebou!” zašeptala. “Přijel bys, kdybych ti pověděla, že tě mám k smrti ráda a že bych s tebou chtěla umříti třeba nevdaná, ve svazku neposvěceném, ba kleta vlastním otcem, vyvržena a zapřena rodem svým? - Tak dlouho jsi již nebyl na Žerotíně. Však vím proč toho opomíjíš! Aby ses nemusil Ofce podívati tváří v tvář, abych ti v očích neviděla a nevyčetla lásku tvou. Chceš mi vzdorovati, ale zapomínáš, že mi ještě nikdo nevzdoroval. Vždyť jsi mi sám jednou pomyšlení činíval, když jsme byli ještě dětmi a spolu si hrávali u vás na stráni za tvrzí. Zakrývej jen v prsou tu lásku svou, můžeš-li zakrývej. Však dobře vím, že není od včerejška ani od letoška. Oko mé vidí bystře, ba bystřeji, než bych si to sama mnohdy přála. Já ji také zakryji, já ji dovedu pochovati. Snad nás to oba zachvátí! Nechť si, Ofka se pokořiti neumí.”
A již opět hleděla oknem ke Třebízi; ještě se tam bělala vysoká čtverhranná věž a kolem ní se černaly se sady v poloprůhledném šeru.
“Je mi tě líto! Ale ty tomu chceš schválně, už ode dvou let! Chtěj tedy! Zraky Ofčiny zaleskly se při těchto slovech podivným svitem. “Či aby potom říkali, že Ofka Žerotínovna nabízela komusi svou lásku a že se vnucovala?”
Na římsu pod oknem přiletěla náhle vlaštovička a schoulila se do koutečka, ukrývajíc se zrakům krahujce. Ubohá! Zaštěbetala pronikavě a hlavinku se zobáčkem obrátila vzhůru jako na obranu. Zatřepetala křidélky a z hrdélka vydral se jí opětně úpěnlivý hlásek. V témž okamžiku doletěl sem dravec s rozepjatými perutěmi, sápaje se po ubohé oběti. Slečna, povšimnuvši si toho, otevřela okno a pustila ptáče do vnitra. Bylo chudinka pocuchané, peří v křidélkách mělo rozedrané a na hrdélku krvácelo.
“Ubožátko!” zašeptala Ofka, sebrala několik drobtů a podala je vlaštovičce.
Ptáče odletělo již před hezkou chvilkou, ale Ofka dlela dosud u okna a dosud držela jemnou ručku otevřenou - vyprázdněnou. A když zasvítil měsíc jasněji a družice jeho ostřeji se zatřpytily, zdálo se, že vlhne dívčina líc a že je pokryta tesknotou.

IV.
Bylo po žních a obilí v stodolách sklizené. Letos si nemohli naříkat na zlý rok; žatva ještě ušla. Ale i kdyby se nebylo urodilo a stodoly byly naplněny jen dopola, sotva by byli kmeti o tom hovořili. Mysle jejich zaujímaly jiné vážnější věci.
V Čechách mezi obecným lidem bylo lze znamenati živější ruch. Páni ze zámků to viděli neradi, nechtěli ani očím svým věřiti, ale pomoci si nemohli.
Nebyla sice tehdáž ještě u nás poroba, ale tak jako za vojvodů a prvních králů z rodu Přemyslova přece již to nevypadalo. Otrocké poddanství v sousedstvu působilo příliš nakažlivě.
“Rychle otče! Podívej se oknem na náves. Je plna kmetů, holemi a klacky ozbrojených.”
S těmito slovy vrazil starší syn Třebízského pána za jednoho srpnového jitra do jeho komnaty.
A sotva se dozvěděl, objevil se ve dveřích pan Zikmund Pálečský.
“Umřel král Václav, Aleši! Jedu sem rovnou cestou z Prahy. Vy zde nemáte ani tušení, jak se to všude zdvihá!”
“Rač mu popřát Pánbůh nebeského království!” pověděl Aleš, smekl čapku, sepjal ruce a modlil se za duši královu.
“Mám pane, bránu zavříti?” zvolal hradník, veběhnuv do jizby celý uřícený.
“Ach, že se tedy ten lid zdvihá; ale bránu nech otevřenou. Aleš ještě nikdy před svým lidem nepotřeboval závor a řetězů!”
“Jsou tu pane, netoliko naši, ale z celého vůkolí,” namítal hradník třesavým hlasem.
Pan Aleš však již neslyšel. Ubíral se s Pálečským a se synem do síně, aby se vysokými štíhlými okny podíval na lid.
Opravdu: náves byla lidem poseta. Pod tvrzí to hučelo jako rozvodněná řeka. Nové a nové hluky přicházely a bylo mezi nimi viděti i kněze v talárech.
“Co chtějí jen ti lidé? Zahovořil Aleš, obrátiv se k Pálečskému.
“Svrbí je bezpochyby kůže a já jim ji polechtám, že se budou dlouho ošívat. Jsou zde i od nás; poznal jsem jich několik. Však postarám se o to, že podruhé sem nepůjdou,” horlil Pálečský.
Pan Aleš hleděl se zatrudělou tváří na hustotu lidu návsí se proudícího. Zanedlouho seřadili se v hluky podle dědin a vytáhli za ves ve vzorném pořádku za přidušeného hovoru. Mohlo jich být k pěti stům. Na “Březím”, výšině několik set kroků ode vsi na východ, zarazili, a když se byli sestoupili v široký půlkruh, vystoupil na vyvýšené místo jakýs muž s hlavou obnaženou a v ruce s kalichem. A potom davy klekly, muži obnažili hlavy do jednoho a všichni sepjali ruce a hlasitě se modlili. Zcela zřetelně bylo slyšeti do tvrze motlitbu. Potom chodil muž v tmavém rouše od jednoho k druhému a všem podával z kalicha.
“Čertovi kacíři!” zaklel Zikmund Pálečský. Až přijdou domů, dám jim píti ze džbánu po dobytku; však se jim na tábor podruhé nezachce.”
Pan Aleš stál na věži s rukama založenýma křížem přes prsa as očima upřenýma neodvratně na dědinu. Starší syn dlel mlčky opodál a vedle pana Zikmunda vystupoval Staněk, mladší páně Alešův syn, aby také viděl kacíře.
“Měl by ses probuditi, Karle, ve své hrobce na Hradčanech, měl bys vstáti a na svůj dobrý český lid se podívati! Škoda, přeškoda, že tak tvrdě spíš a že kámen nad tebou u sv. Víta váží centnýře,” promluvil zdejší pán polohlasitě, jako ze sna. “Viděls, Zikmunde, ondyno tu červeň na nebi? Obloha byla jako krev, a od samých hvězd až k zemi se křižovaly černé šmouhy. Zlé, věru nedobré znamení.”
Pan Aleš pronesl tato slova důraznějším, jakoby věšteckým hlasem.
“Nechť se učení s Pánembohem hádají, jaká má býti víra, ale lidu ať nechají starou a ať ho nepodněcují. Co jsou v Praze ty školy, každý chce být učeným. Věru, nepochopuji, jak se můžeš na to tak s pokojem dívati. O nic se nestaráš a ničeho nedbáš; ale mohou přijít i na tebe a vzíti ti, jak mezi sebou říkají poslední košili.”
Zdejší pán Pálečskému neodpověděl; jen toto řekl: “Jsem dobrý starověrec; ale Václavova bratra nerad bych viděl naším králem. Nebožtík alespoň k nám rytířům choval se přátelsky a byl s námi zajedno, ale tenhle?”
“Nahučeli se ti do uší Přech s Rackem. Já provolávám ještě dnes: “Ať žije král Zikmund! Alespoň tu sběř dovede zase po chatách usaditi. Však si o tom ještě promluvíme. Musím domů, abych ty kačery přivítal z pouti.”
V malé chvilce ujížděl pan Zikmund z Pálče s dvěma čeledíny cestou ke Zlonicům.

Lid rozcházel se teprv o polednách, ale opět ve vzorném pořádku a za hrobového ticha.
“Nelíbí se mi to nikterak, opravdu nelíbí; ale nechám je, ať činí cokoliv. Proudu, jenž hýbá již celou zemí, nezabráním,” pravil Aleš k staršímu synovi. “Pálečský se může ďasovsky spáliti. Raději jsem mlčel, než abych vešel s ním ve při. Vystrkuje peří příliš po pansku. Jářku, to jsem ti chtěl říci: musíš na Žerotín. Posílám tě tam nerad; ale tentokrát musím. A nezdrž se příliš!
Tváře mladého muže zlehounka se začervenaly.
“Zprav Plichtu o smrti Václava a ode mne pozdravuj. Dá-li pánbůh, že dost brzy k němu přijedu.”
Za chvíli vyjel Jan z tvrze bez průvodčího. Touhle cestou nejel již od minulé zimy a zdálo se mu, že uplynul celý věk, co byl na Žerotíně naposled. Před nedávnem byl na zdejší tvrzi pan Plichta, aby starému pověděl, že z s radnice staroměstské sházeli konšely, že je nabodali na halapartny a buřičům velel jednooký Žižka, jenž s Alešem ubíjel u Tannenberka křižáky - mečenosce.
Do jizby k otci vběhl mladinký Stan, aby se ho zeptal, co prý to na Březím dávali sedlákům pít. Pan Aleš pohladil jej po bělounké, kulaté tváři a řekl mu, takovým věcem že nerozumí, až vyroste jako starší bratr, potom že mu poví všechno.
“Já se jich tatíčku bál; měli hole, a ten, co k nim mluvil, tak zle házel rukama, jako by se rváti chtěl,” hovořil chlapeček.
“Nemusíš se jich, dítě, bát, neudělají ti ničeho. Uč se býti k nim vlídným, od maličkosti, budou tě mít rádi a uvyknou ti, jako tvému otci uvykli.”
“Epík se smál, že to byli husáci a že jim někde daleko odtud upekli husu; proto sešli se s holemi. Zaslouží prý, aby je všecky do pece naházel. A když včera brodil Klimeš koně v rybníku, nadával mu Jíra Kačerů,” štěbetal hoch.
Pan Aleš neřekl ničeho, zdvihl se, vyšel na dvůr, chlapci pravil, aby počkal, a hnedle byl zase nahoře.
“Ba právě! Aby si dal člověk pro tu kacířskou holotu na hubu zámek. Ještě mi vymluví. Musím tu být; arciť, že nemusím. Škoda, že si některého ještě nezavolal, aby si spolu připili,” zlobil se Epík na pána, že ho pokáral.
“Skoro mám chuť jít s tebou,” přizvukoval Jíra. “U Pálečského budeme žít veseleji. Beztoho tu ten johanita straší dodneška. Dokud jsem tady, mlčím,; až jednou budu pryč, nesmlčím toho. Za jasných nocí bývá ho viděti, jak sedí s harfou pod věží na tom místě, kde ho zabil hrom. Já ho viděl i slyšel, a ta jeho hra jako hrana mi pokaždé připadá. Ještě dnes mě hrůza obchází.”

V.
“Myslila jsem již, že pan Jan zašel někam s těmi novotáři. Tak dlouho jsi se již u nás neukázal,” pravila Ofka Janovi z Třebíze přivítajívši jej.
Byla doma samotna. Otec s bratrem zajeli do Libochovic. Opět měla dnes to černé, aksamitové roucho, těsně přiléhající na tělo, upjaté až ke krku a v bocích sepjaté pasem zlaceným a lesknoucím se perlami.
Opět tak svůdně vinuly se jí hebounké, hedvábné vlasy kolem lící, v nichž zračila se ledoví lhostejnost, ale v nitru pod tím šatem, pod těma kypícími ňadry vřel prudký žár. Však tak hluboko pan Jan neviděl, nezkušené oko jeho patřilo jedině v obličej, usmívající se mrazivě. Hlava mu šla kolem a pokoušela se o závrať, zahleděl-li se do těch zraků, jež leskly se pod jemným řasovím tak hrdě a tak velitelsky, jako by jej viděly dnes poprvé a bodaly jej do srdce mladého, div že nevykrvácelo.
“Toť se ovšem slečna ráčila mýliti,” podotknul tiše Jan. “Držím se staré víry do dneška.
“Nepovrhli by tebou, vidí ve svém středu se šlechty rádi každého. Mohl bys mezi nimi dobýti slávy, učinili by tě náčelníkem.”
Snad není také slečna zakrytou husitkou?” zasmál se Jan, ale zasmál se trpce, že se Ofka zapýřila až do očí. Začala si z mladého muže, neznalého dvoření a neuhlazeného v titěrnostech, tropiti žerty, a zatím by jej ráda viděla u svých nohou klečeti a žebrati o úsměv ze rtů svých, a snad ještě raději v objetí na prsou. Jan tušil narážky její, ale úplně jim nerozuměl. Domníval se, že jsou namířeny na jeho nesmělost. A Ofka chtěla pouze nitro své zakryti, a opravdu: podařilo se jí to výborně.
“Čas kvapí, slečno, a otec mne před večerem bude čekati,” přerušil Jan trapné ticho a pověděv Ofce příčinu svého příjezdu, opustil s lehkou úklonou síň. Mladý muž nemohl dnes a ni třemene nohou zachytit a stěží se vyšvihl na vraníka. Kdo ví, byl-li by vůbec byl nalezl cestu z hradu ven, kdyby si ji nebyl pamatoval jeho kůň.
A potom jel údolinou a s hlavou ke hrudi svěšenou, jako byl na Žerotíně nechal štěstí svého života.
Ofka dívala se za ním z rytířské síně ve hradě, dokud ho nezakryl vrch znenáhla vyvstávající napravo od Žerotína. A když se potom octla ve své komnatě, uvrhla se na pohovku a zaplakala usedavě jako dítě, když se mu vzdor nezdaří. Tak jí sotva kdy proudily slzy z velikých, jasně modrých očí a tak hojně nezalévaly snad ještě nikdy na lících svěží luzné květy jako dnes.
A když se dost a dost naplakala, zase přikročila k oknu a opět zadívala se k bílé, čtverhranné věži a ku zahradám, které ji vroubily dokola.
“Růže také jen k sobě vábívá, nevnucuje se nikomu. Potom odkvétá, vadne a lístečky opadají, ale růže také každým červnem znova rozkvétá, ale ty Ofko - - -?

Když otec s bratrem domů přijeli, pověděla jim, že zde byl Jan z Třebíze se zprávou o smrti krále Václava. Ale tito dověděli se o tom již na Libochovicích.
“A že se nezdržel až do našeho příjezdu?” otázal se bratr Ofky.
“Nemohl. Omluvil se a zanechal tu pouze pozdravení,” odpověděla Ofka na pohled lhostejně. Ale sotva se zdržela, aby na ní nepoznali rozechvělost.
Pouze otcův sokolí zrak zahlédl v hrdé oku své dcery slzu, jíž nebyla s to utlumiti. A ve své jizbě položil si na vysoké čelo ruku, aby hlavu podepřel. Na starou lebku jeho bylo toho dnes trochu mnoho.
“Nepokořil se! Hrdost ti oplatil vzdorem a dobře udělal. Dcero, dcero, jsi na našem stromě divokou větví, ratolestí bujně rozvitou, ale planou, jež sotva kdy pones ovoce.” A pod tíží hlavy páně Plichtovy pravice skorem klesala.
Měl ještě jednu menší, teprve poupátko. Říkali jí Bedřiška.
“Jen aby se nezvedla také po tobě!” zašeptal starý pán.
“Pojď se tatíčku, podívat, zas je nebe tak červené, a zrovna tam, co říkáš, že Praha leží,” zahlaholil lahodný hlásek panu Plichtovi za zády. Byla to rudovlasá dívčinka, jež veběhla do světnice a šipkou vyhoupla se starému pánu na koleno.
Opravdu: nebe na jihovýchodě bylo jako purpur. A zase ty černé šmouhy jako meče křížem položené až na zemi dosahovaly, a tmavé obláčky, plovoucí zlověstnou červení, podobaly se hlavám umrlčím.
V hradě bylo všecko vzhůru, dole v podhradní vísce kroutili starci povážlivě hlavami a ženy se stařenami spínaly ruce a říkaly, že tenkráte před černým morem také byla taková znamení.
Dívčinka, již držel pan Plichta na rukou, mlčela jako pěna a bylo jí skorem do pláče. Neviděla nikdy tak zakaboněnou otcovu tvář a čelo tolikerými vráskami poseté jako v tuto podvečerní chvíli.
Jediná Ofka si záplavy nevšímala, ba snad o ní ani nevěděla. Dosud slza za slzou a každá jako těžká krůpěj kanuly jí ze zarudlých očí lícemi.

VI.
Dobrou hodinu trvala cesta panu Janovi do rodné tvrze. Ani vraníka dnes po hřívě nepohladil a to přece vždycky činíval. Když mu doma na náhradí pověděli, že Jíra s Epíkem odešli do Pálče, ani slova neřekl. Mlčky dal koníka čeledínu, otci řekl, že starý nebyl doma, a uzavřel se do své jizbice.
“Ty tam jsou sny, jimiž se tak dlouho těšíval. Musíš, musíš brachu, modrých očí na Žerotíně zapomenouti. Proč jediným hnutím nedala jsi mi znáti, zda-li cítí srdce tvé? Proč jediné slovo vlídné, jediné přátelské, nevyšlo tvými rty? A já bych byl klesl k nohám tvým… Ale zákmitu úsměšného v ledové tváři tvé bych byl nesnesl!”
A mladý muž sevřel těsně rty, aby mu jimi neproklouzlo již ani jediné slovo. A hlavou mu proletěly pověsti o černém rytíři, jenž před sto léty a několika ve zdejší tvrzi trávil pochmurný život svůj.
Zahradami pode tvrzí zašuměl vítr silnějším vanutím, a Janovi se zdálo, že slyší truchlivý, umírající jakýsi zvuk, kdykoliv to zaválo stromovím ostřeji.
Za chvíli vešel k němu otec a vyzval jej na věž, aby se podívali na záplavu.
“Nechci býti věštcem, ale z toho vření mezi lide může vzplanout pochodeň, jíž těžko bude uhasit,” prohodil starý muž. “Nejsem lehkověrným, avšak uvidíš, že nebe se dnes po druhé straně nezakrvilo. Tak Čechy za krátko zbarví se krví domorodou. Jedni druhé budou bít a jedni druhým sídla vypalovat. Náboženská vojna bývá nejhorší. A v tom Jednookém se mýlí, prohlašují-li jej za nepatrnce. Hlavu jeho znám až příliš, do blesknavých očí jeho, tehdáž měl ještě obě, díval jsem se každý den a vždy viděl jsem v nich cosi jiného. Dobře se pamatuji na nevelikou, zavalitou jeho postavu s tím orlím nosem, a s obličejem výrazným. A jak už tenkrát vojně rozuměl! Vítězství Tannenberské bylo jeho prací. Na pány míval z vrchu odjakživa říkaje: Proč jen ti mají mít vždy první slovo ve věcech zemských a lid obecný na ničem podílu pražádného. Uvidíš chlapče: v čele kmetů stane se panským hradům metlou strašlivou. Je tvrdohlavec, neústupný, a vůli svou provede, kdyby měl před sebou celé peklo, ale při tom povaha prostá, přímá, pravá dobrá duše. Srdce své nenaučil se zakrývati tváří. Lid k němu lne a přilne k němu teprv, až jej uvidí v čele proti korouhevním.”
Hlavou Janovou zakmitla se jakás myšlenka, z počátku temná, ale mžikem jasněji a jasněji deroucí se do popředí.
“Smrt Václavova otevřela mu do veřejnosti dveře a toho si ještě pamatuj: Dokud bude Jednooký živ a zdráv, Zikmund se králem v Čechách nestane. Raději obrátí Prahu v rumy, než aby se ten zhýralec za jeho živobytí usadil na Hradčanech.”

Na stráni, jež táhla se za tvrzí k jihu, bylo dnešním večerem lidu nakupeno z celé vsi.
“Že prý umřel král Václav někde za Prahou. Svítí mu z nebe na cestu,” vypravoval Klimeš sousedům.
“Anebo čerti do pekel. Přišli si pro něj za živa,” zahučel několik kroků dále Šimůnek.
“Nech duši jeho s pokojem. Je na soudě Božím,” zakřikl Klimeš prostořekého. “Byl to hodný král. K nám kmetům vždycky stál a lidu obecnému povždy nadržoval. Uvidíš, jaký bude jeho nástupce! Ale co, žádný nebude. Proti Zikmundovi půjdu sám.”
“S cepem nebo podávkami?” zasmál se zhluboka Šimůnek.
“Na maďarské a německé lebky bude dost podávek. Pravím ti ještě jednou: nebožtíka nech s pokojem.”
“Byl to král opilec. Beztoho hezké věci se oněm povídají!” vedl Šimůnek stále svou.
“Jsou to bídné lži. Však i tvá slova prohlédáme.”
“Nezačínej ty kačere, to ti povídám. Nás je tady více. Jste žebrota, a proto chodíte na tábory, abyste těm, co mají ústřadky, mohli je pobrati,” pravil Šimůnek.
“Drzá hubo. Však jsi ještě na dukátech neumřel a s tebou je do hrobu také nedají,” prudce odtušil Dvořák
“Luzovina jste i s tím, co vám ondyno podával pít. Takhle zadarmo chřtány zalévat. Však bylo as dobré, jako voda z kaluže - he!”
“Je to rouhač, braši.” Vzkřikl náhle Říha a napřáhl ruku proti Šimůnkovi.
“Nech nás i s naší vírou v pokoji. My vám také nevytýkáme, že každou neděli trháte do Týnice škorně,” varoval Klimeš doskočného.
“Nechť jen špetne a já mu zavřu ústa, až se mu v očích světla udělá!” rozkřikl se Benda. A zajisté by byl také svému slovu dostál, kdyby se byl nebyl poštěváček vytratil ze stráně.
Kmeti se potom ještě dlouho dívali na červánky, ale mluvili již jen hlasem tlumeným.

Dnešní záplava byla arci zlé znamení. Před Újezdem v Praze hořel první kartuziánský klášter a za ním ve dnech nejblíže příštích lehlo jich popelem bez počtu. Byla to zápalná smolnice, kteráž roznesla oharky kříž na kříž po celých Čechách.
Mezi lidem kolovaly tajemné řeči a ode vsi ke vsi nosili vyzvání k novému táboru na Křížkách ke dni svatováclavskému.
A na hradbách, kde měli zlé svědomí, pevně se uzavírali a osazovali hradby až trojnásobnými strážemi.

VII.
“Krále Václava že odváželo do Zbraslavi několik rybářů na lodici a že už pro něj nikdo ani nezaplakal? Tak nuzařsky nepohřbili z českých králů ještě žádného! Chudina lepší pohřeb si vystroj. Inu jsou to boží soudy,” povzdechl si pan Plichta na Žerotíně, uslyšev o podivném pohřbu královském a zamyslil se.
Ode dvou dnů vypadalo to v zdejším hradě skoro jako v klášteře. I čeleď chodila nádvořím zasmušilá a bez hovoru.
A starý pán dnes ze své jizby ještě ani nevyšel. Bůh sám ví, nad čím se prokvetlá hlava jeho zase tak hluboce ke hrudi skláněla, a snad by tak byl prodlel až do večera v komnatě, kdyby ho byla Ofka nevyrušila ze zadumání…
“Je to tvá vůle rozhodná? Rozmyslila sis ten krok dobře?” zeptal se otec po dlouhém mlčení své dcery a zadíval se jí bystře do očí. Jasně modré zraky Ofčiny sebou ani nepohnuly a sličná tvář jevila se tak nevšímavou, že až mrazila.
“Rozhodná vůle! Nejednám, otče, nikdy bez rozvahy,” odvětila pevným hlasem dcera. “K dnešnímu kroku se chystám už od roku!”
“Vede tě čistý úmysl do kobky klášterní, za tiché pošmurné stěny, z nichž není více východu do světa? A zavřou-li tam jednou za kýms bránu, neotevřou ji nikdy více, ale zavírají na věky. Ani mrtvé tělo na hřbitov nevynesou; pohřbí je v hrobce klášterní. Hodláš opravdu zasvětit mladé dny Bohu a navždy odříci se života, do kteréhož jsi pouze nahlédla a ještě s okem tak málo zkušeným?”
“Otče!” zašeptala Ofka a při temných, skorem dutých slovech páně Plichtových se ve vnitru zachvěla. Ale na ubledlých tvářích jejích nebylo lze postřehnouti, byť oko pátralo sebe bystřeji, té nejmenší známky pohnutí.
“Víš-li pak, že kletba provází toho, kdo z marnivosti posvátné roucho obléká! Jdeš tam proto, že ti nelichotil - jemu - snad samé sobě navzdory”.
“Otče můj!” zaúpěla Ofka, nemohla se již přemoci. Klesla starému Plichtovi na prsa, aby si zakryla tvář zruměněnou podivnějším červánkem než byly ty včerejší. “Nemohu, nemohu jinak, tatíčku! Požehnej dceři své, aby byla šťastnější!”
Takhle Ofka s otcem ještě nikdy nemluvila, a pan Plichta, viděl slzy v očích své dcery ode dávna zase dnes poprvé.
“Bůh ti, dcero má, za mne požehnej!” řekl potichu a políbil Ofčinu tvář. Ale zalekl se. Byla tak studená, jak je slzy v očích a po lících jejích byl učiněný led. “Ať by ti volba tvá k pokoji a rodu našemu ke cti!”
Ofka opouštěla za chvíli otcovu jizbu vzlykajíc.
“Je v ní přece stará naše krev! Skoro bych se byl mýlil ve vlastní dceři své. Tatáž je v Ofce, jež proudila v žilách Václavky, první abatyše zdejších klarisek.”
“Že budu oblékati zítra Ofku v šedivý háv?” vyrazil jedním dechem ze sebe pan Jan.
“Zde ze Žerotína list,” ukázal otec synovi psaní, na jehož dolní části se červenala orlice. Mladému muži zaplápolaly oči jako dva blesky, když se setkají na černém nebi.
“Pojedeš, otče?”
Pan Aleš přikývl hlavou.
“Pojedu s tebou. A že to již zítra?”
“Zítra o desáté a po slavnosti bude se odbývati porada všech sousedů vůkolních. Vyžaduje prý to v tak závažných dobách náš prospěch,” sděloval dále pan Aleš se starším synem.
Druhý den zrána uhánělo několik jezdců od Třebíze směrem k Týnici.

V klášteře už vyzváněli všemi zvony. Každým udeřením kovových srdcí zabušilo srdce i mladému muži, jedoucímu po boku starce v čele tlupy rychleji.
Otec se synem mlčeli, a když sjížděli z návrší dolů do úžlabiny Žerotínské, řekl mladý starému: “Nezdá se ti, otče, jako by někoho na Týnici pochovávali? Tak hrozně mi ty zvony hučí do uší. Či se mi tak pouze jen zdálo? A měly by zvony klášterské vždycky takový zvuk?”
“Kdykoliv některou odívají hábitem svaté Kláry, vždycky, chlapče!”
Dnes sjela se sem všechna šlechta z celého okolí, každý s četnou družinou a vyzbrojen od hlavy až po paty jako k sedání. Ani se ve prostranném chrámu nemohli směstnati. Dobře, že si Třebízští přispíšili, dostalo se jim pohodlného místa.
Slečna Ofka vyšla před oltář s tváří usměvavou. Světlé vlasy, spletené v jednoduché vrkoče, nebylo jí téměř ani viděti. Jasným, stříbrozvukým hlasem odříkávala za převořiší sliby řeholní, že chce do smrti nosit roucho svaté zakladatelky a že chce do smrti zachovati čisté panenství ženichu nebeskému.
Dceři Plichtově slušelo roucho klášterní výborně. Andělštěji nemohla vypadati ani svatá Klára, když dlela ještě na zemi.
Jan ze Třebíze stále vedle lavice, červeným suknem potažené, jako učiněná socha. Ani oltář neviděl, ani setry řeholnice v polokruhu, ani kněze ve starém ornátě, jen ji - Ofku Žerotínskou. Tak krásnou nezdála se mu býti ještě nikdy jako dnes v šerém hábitu, když zaslechl odříkání se pomíjejících radostí na věky ze svůdných jejích rtů, když Ofce zahalili obličej závojem, zřel kolem sebe jen černo, jen děsivou, hroznou tmu…
A když se ke konci kněz pomodlil za pannu, řeholnici, za květ, uchystaný Ježíši ke svatbě nebeské, aby tak zůstala až do vzdechu posledního a zasloužila si palmu, již andělé, sletujíce z rajské zahrady, podávají duši sestry vítězitelky - prohlédl náhle Jan, trhl sebou a div že neklesl, vždyť tam před tím oltářem stála Ofka zahalena neprůhledným závojem a je v ní pohrobena první mladá láska jeho, již tajil od dětských let a až na dně své duše ukrýval.
Náhlého žáru v očích jeho leckdo si povšiml a zhrozil se.
“Aby hrom do těch klášterů uhodil a do toho zdejšího nejdříve,” chtěl zahouknouti mladý muž, ale slova mu v hrdle uvázla.

Již uplynula hezká chvilka, co odvedli Ofku za oltář k abatyši, jež byla upoutána na lůžko, aby nová řeholnice, bohatá Žerotínovna, přijala z rukou jejích požehnání.
Chrám se již vyprázdnil a v kostele dlelo již jen několik starých žen, které pološeptem a polohlasitě odříkávaly modlitby za Ofku. Na Žerotíně budou dnes rozdávati po pecnech a přidají ještě po dobrém, václavském grošíku. A to stojí za sebe delší, třeba polodenní modlitbu.
Ale při vší horlivé modlitbě pohleděly přece stařeny chvilkami na mladého pána, který dlel dosud vedle lavice červeným suknem potažené jako učiněná socha. Jedna se podívala na druhou, zakývaly na sebe hlavami a v téže chvilce modlily se pobožně dále.

VIII.
Páni sjeli se na Žerotín k poradě opravdové. Každým dnem bylo jim na hradech, byť i vysoko na skalách, nepohodlněji. A většina přítomných rozhodla se na tom, aby Zikmunda zavolali do Čech okamžitě. Hazmburský s Pálečským div se do každého ctnosti Václavova bratra nevtloukali.
Jedině pan Plichta s Alešem Třebízským seděli mlčky, toliko pozorně naslouchajíce.
Pan Vilém Zajíc se Zikmundem Pálečským byli již skoro jisti zdařilého výsledku lišáckých řečí, viděli se v duchu nejméně u císařského dvora v nádheře a všecky ty pány před sebou s tváří pokornou, ucházející se o jejich přízeň, aby je králi doporučili. Ale nekalé jejich záměry rozdrtil dobrý, avšak přímý hostitel, jenž ani přátel neznal, ani na bratra rodného nebral ohledu, ani nedbal prastarých jmen, šlo-li o blaho otčiny. Hlas páně Plichtův býval i na sněmech závažný a radil-li, vždy dobře poradil.
Pan Zajíc s Pálečským se usmáli, ale v srdcích zakypěla jim proti hostiteli zlost. Předvídali asi, k čemu pan Plichta bude raditi.
“Já Zikmundovi první se nezapíšu,” zahovořil Žerotínovec, povstav ze židlice. “Nemá vlasu ani po Václavovi, natoť pak po Karlovi. Po tomto mu nezůstalo jediné jméno rodové. Pravý Lucemburák, jako dědek jeho, jenž na cizáckých zápasištích rozhazoval daň krvavými mozoly v Čechách sehnanou.”
Mluvčí na okamžik utichl, vzpomněl si děda svého i otce a bitvy Kresčacké, ale ve chvilce již pokračoval: “Lili bychom jen olej v požáry, a plameny jejich zachvátily by i nás. S mečem v pochvě budu čekati vhodného času a na cizáky, již do našich zemí vytáhnou na loupež, šel bych i s husity!”
Byla to slova upřímná, usvědčující, ale běda, že všude nenalezla ohlasu, ba ještě výhrůžek.
“Však ti Zikmund poděkuje, můžeš býti jist, že poděkuje a přes hadí radu tvou dostane se mu trůnu dědičného. Uvidíme, bude-li se potom orlice vznášet nad Žerotínem s perutěmi ještě tak směle rozepjatými!” vyprávěl Pálečský Zajícovi na cestě ze Žerotína, když se rozjížděli. Ale Hazmburský ani nehlesl. I Smečenský již odjel. Všichni hosté opustili hrad neunesše se na ničem určitém. Toliko pan Aleš se ještě pozdržel.
“Buď rád, že to tak dopadlo! Má dcera by do tvé tvrze štěstí sotva přinesla. A že ba kroku svého po čase snadno želeti? Hlava její je příliš tvrdá, neústupná…”
Pan Aleš na tato slova hostitelova zakýval povážlivě hlavou a teprve nyní se mu rozbřesklo, proč se včera tak Jan zalekl, když uslyšel, že půjde Ofka do kláštera, a proč nejel s ním dnes z Týnice na Žerotín.
“Poslechni, Plichto, jsem již stařec a hlav a tvá také hezky postříbřena. Oba dobře víme, co je život, a nejednou navštívily nás hořké dny, a přec pokaždé jsme obstáli. Ale konců dnešního dne se bojím… Však víš ty také své! Ty děti spolu vyrostly a hle! Tak se to skončilo!”
“Zapij, Aleši, starosti, jiného nám nezbývá. Pij a do dna pohár vyprázdni. V žerotínských sklepích je věder dost a dnes přece slavíme svátek, jaký slavívá se na Žerotíně málo kdy. Pij, Aleši! Ofka se za nás pomodlí i za tvého Jana. Slyšíš?”
A pan Aleš vskutku pil. Jediným douškem vyprázdnil pohár, ale sotva, že jej na stůl postavil, opět pověděl: “Konců dnešního dne se bojím, věř brachu!”
“Na zdar té dnešní svatby si ťukneme a tvému hochu na zdraví, aby ti přivedl dobrou, hezkou, lepší nevěstu!”
Starci opět pili, až se jim oči leskly a zvráskovatělé tváře vlhnuly.

Téhož dne k večeru procházel se strání za Třebízskou tvrzí starší syn Alešův samoten. Vyšel si až na draha a na výšině se zastavil. Bylo sem slyšet jasně hučení zvonů klášterních. Souladný hlahol jejich přeléval dvěma údolinami a teprve v lesích, jež se nedaleko odtud nad Plchovem černaly, umíral dvojitou ozvěnou, ale tichounkou, jako větérkové, když za červnového podvečera v doubravině zlehounka zavanou.
“Poprvé říkáš s nimi hodinky, Na Žerotíně pijí na tvé zdraví, mezi nimi i otec můj, a jeho syn by tak rád ty zvony z věže strhl, z kláštera krov, dveře do tvé cely vylámal a tebe unesl! Ale uvidíš, že tak učiním, pomůže mi na sta rukou, a uvalím-li na sebe kletbu, ponesu ji lehounce, vždyť zastihne také tebe, vyvrátíme-li bránu klášterní a vnikneme-li do vnitra pro Ofku Žerotínovnu. Ale potom na zdejší tvrz nepojedeme. Naším domovem bude tábor a ty tábora královnou.”
Zvony Týnické hlaholily hlučivěji a hlučivěji, ale mladý muž jako by souzvuku jejich neposlouchal, chodil “drahami” s hlavou sklopenou, se rty těsně sevřenými a s očima šlehajícíma až třeštivě. Co asi hledal v té vadnoucí, prohnědlé trávě?

IX. Na křížkách bylo o svatém Václavu lidu k nesečtení. Šli tam i ze Třebíze. A uradili se na tom, aby k 10.listopadu sešli se v samé Praze, ale ne již s holemi, nýbrž ve zbroji, jakou kdo bude moci sehnati, protože páni na cestě poutníkům překáželi a honili je s čeledí domů k rýčům, k motyce a k pluhu. Zikmund Pálečský nepustil nikoho. Sedlák Mudra šel navzdory, ale Jíra s Epíkem přihnali jej nazpět a vysmáli se mu, že nebyl ani na křižovatkách.
Pan Aleš seděl ve své jizbě samoten. V krbu popraskoval plamének. V komnatě bylo příjemné, miloučké teplo, za to však venku skučela vichřice strašlivě. Vždy, opřela-li se o bílou věž, zaječelo to pronikavěji a zaválo do opukových hradeb ze stráně se vzteklostí pekelnou, že pokaždé těžká, dubová vrata zapraskala, jako by do nich hřímal železným kladivem. I stará lípa dole u kapličky stenala a naříkala si. Došky na chalupách se trhaly a hnány větrem ulétaly do výše. Jinde zas visela ve štítech prkna a lomozila o překot s povětřím.
Nad Bylichovem rdělo se slunce jako oko krví zalité. Po celé délce bělavých oblak nebylo dnes ani lazurového proutku viděti. Den se chýlil ke sklonku nějak pozvolna, jako by na zlost těm větrům, jež se těšily již na noc, že se zuřivěji ještě za čiré tmy rozběsí.
“Toho ses musil, starochu dočekati? Proto, že jsi přežil ženu svou? Arciť jsi říkával, až vyrostou, nechť volí po svém rozumu. Jeden již volil, a bude-li také druhý jednou následovati staršího? Bodejť bys raději ty ustarané srdce mé necítilo! Kvílický hrobník prý se již beztoho těší od nynějška na výdělek za odvalení kamene pro pana Aleše. Zda se ještě Trocnovský na tvého otce upomene, až mu povíš, čí že jsi syn? Někdy jsme bývali věrnými druhy, a kdo by to byl tenkráte řekl, že se za ním pohrne všechen lid jako mrak a že s ním půjde i můj syn.
A budeš s nimi, Jene, pálit kláštery, pomůžeš jim házet na střechy chrámové smolnice a sluhy boží ubíjet? Potom by se tě, Jene, musel zříci otec tvůj. Salomena, nebožka žena má, vstala by z hrobky a zaúpěla by nad plodem, jenž nosila pod srdcem. Bij pány, mař škůdce země i lidu obecného, i na Hazmburského můžeš jít, šel bych na ně na všechny sám, kdyby se mi již ruka nechvěla, ale chrámy boží nech v pokoji! A myslíš, že ve víru bouří srdce své umlčíš? Bůh ti to, chlapče, dej! Ale více je rozedereš ještě, Jene můj, Jene můj!” zabědoval starý pán, a z polozdoutnalého uhlíku na krbu vyprysknula znova jiskra, vyšlehla v plamének a polila mdlým světlem snědou rytířovu tvář, rozrytou brázdami a zvlhlou, zarmúcenou..
Kolikráte již pověděli, že starobou vracívá se dětský věk, že bílé vlasy na podzim jaro přinášejí - jitro před západem. Arciť že jaro, ale takové, jemuž vítr ratolesti ulámal, květy poničil mráz a svěžest setřely bouře, jaro, jenž sice také obléká ve svatební šat, ale aby se v něm uložilo k věčným dřímotám. Líce kmetovy, byť se jimi slzy proudily i radosti, vynucují bezděky trudný pocit, a což teprve stará tvář hořem zavlhlá a útrapami svraštělá? Zadívejte se v obličej Alešovi, plamének na krbu ještě nezhasl, a uvidíte jizvu, již mu udělal u Tannenberka křižák, kterého za to Žižka ve dví rozsekl, dnes se mu začervenala a zdálo se, že prýští se z ní krev, poprvé po tolika letech, co sňal lazebník obvazek.

Dnešním odpůldnem odjel starší jeho syn do prahy za Žižkou. Otec mu nezabraňoval, ale na cestu mu také neblahořečil.
“Tak není vůle má, ale jdi chlapče, a nezapomeň, že máš v Třebízi starého otce, jenž tě vychoval a nerad by viděl hřivny pohozeny ve smetí na zkázu tvou!” řekl Janovi na rozloučenou.
Pan Jan odjížděl samotinký, nikdo z čeledi nevěděl, kam má zaměřeno.

Listopadové dny v Praze naplnily celou zemi zvěstmi děsivými. Sešlo se tam kmetů na tisíce, ale mnohý se nevracel domů a doma také ho marně čekali. Ve Vltavě rvaly se o něj ryby.
Lid hotovil se k horšímu.
“Začali jsme již v lednu a nedáme se. Aby snad po župních městech rozžehli hranice a nás naházeli jednoho po druhém do požárů! Uhrům je Zikmund dost dobrý, jsou prý beztoho samí divoši,” vykládal Klimeš Dvořákovi.
“Ale o to jde nám, brachu, kde vzít na zbraně oceli,” namítal Dvořák.
“Hm!” zasmál se Klimeš. “Cep mám, nabiju do něho hřebíky, a uvidíš, kolik lebek roztříští, přijde-li do tuhého. Kovář koule ukuje, připevní je na řetěz k držadlu, a uslyšíš, jak to bude hvízdat a svištět, až půjdeme na Zikmunda. Viděls v Praze, jak to šlo Ústeckým? Jezdce sráželi z koní jako hrušky na dlažbu. Pamatuj si, že o kmetských cepech si budou dlouho povídat. Viděls na mostě toho mladého muže v těžké, neúhledné zbroji? Jel na vraníku za samým Žižkou.”
“Dobře jsem si ho všiml, brachu, i vraníka jsem poznal i jezdce. Jaktěživ bych se toho byl do něho nedomýšlel!”
“A víš, proč odešel?”
Dvořák zavrtěl hlavou.
“Že Ofka šla do kláštera. A já ho za to chválím. U Žižka naučí se z kalicha pít a za kalich se bít!”
“A co že tu zase kujete, vy žíznivci?” vytrhl náhle sedláky z hovoru hrubý, chraptivý hlas. “Pořád jen o kalichu. Napijte se z vědra najednou a budete mít pokoj po celý rok,” zasmál se příchozí. Byl to Šimůnek, jehož hospoda sousedila s Klimšovým statkem. “Nu, nu, jen si pijte, proto můžeme vždy zůstati dobrými sousedy.”
“Tak mluv, a nikdy mezi námi sváru nebude. Svým hochům bys měl podříznuté jazýčky proutím umlčeti,” podotkl mírně Klimeš.
“Oho! Děti mi vytýkat! Mohu já jich držeti? Ty také nemůžeš za svými býti. Škoda, žes doma nebyl o Martině! Měli jsme husu a byla tak tvrdá jako ta, kterou pekli v kostnici. Nic si z mé prostořekosti nedělej, víš, že jsem dobrák. Přijď a půjčím ti na zasetí všecko semeno. Neměl jsi ani kdy mlátiti, musel jsi na "Křížka" a nedávno do Prahy. Tvé ženy bylo mi opravdu líto, jak se ubohá plahočila polmi a rozsívkou. Zdá se, že budeš sít do sněhu.”
Klimeš zaťal na hánce pěsti, ale Dvořák zachytil mu pravici a vtáhl jej do dvora násilím.
“Sběř žebrácká!” hulákal Šimůnek na silnici. Víru to zkoumá a zjara nebudou mít co do úst dát. Přijdete, abych vám půjčil, ale můžete pak jít k tomu bezokému. Je to beztoho nějaký pokaženec. Tatík mu nechal jedině jméno s polorozbořeným dvorem a páni ho nechtějí mezi sebou trpěti. Proto se přidal k sedlákům, a ti jsou slepci, ač obě oči mají, že nevidí, kam Trocnovák jedním okem pomhuřuje. Chce dědit po Václavu, ale nebude, kdyby Třebízský Šimůnek měl prodat…”

“Dej Pánbůh dobrý večer, pantatínku,” zasípal za ním zčistajasna vyzáblý mužík o lipový suk se opíraje. “Na Týnici v klášteře strojili nedávno svatbu a dnes se tam chytají k pohřbu. Aby přišla do lůna - Ježíšova paní abatyše Kunhuta!”
“Jak že, Eliáši?”
“Tak že, pantatínku. Paní Kunhutě zvonili dnes hodinku. Slyšeli jsme o tom až do Hříškova. A víš, kdo bude její následovnicí?”
“Tak daleko že čicháš, ty otrapo?”
“Nos můj, pantatínku, vetře se i v kláštery, ale s nose také můj váček. Paní Kunhuta byla abatyší bohatýrkou. Zdaž bude také ta Orlice ze Žerotína? Ta nebude asi potřebovat Eliáše, tatík má dost a ze Žerotína vede prý tajná chodba až do kláštera. Ale kdo mi nyní zaplatí? Nebožce jsem půjčil sto dobrých václavských, já ne, půjčil je jiný, já toliko vysázel sto bílých z dobrého, stříbra a nepilovaných. Bůh to ví a prorok jeho Eliáš po němž pojmenovali syna Manasesova. A mám hlad, pantatínku, žaludek mne bolí, já věděl, tě na silnici uhlídám. Ale tak podrážděně…”
“I s těmi kačery jsem se tu hádal. Celý den to leží v knihách a zpytuje…”
“Jak se zlato vyrábí?”
“I jak by nejlépe, starý troupe, pili z kalicha!”
“Nejlépe ze sudu, pantatínku, aby se zalili a starou víru vírou nechali.”
“Dobře, Eliáši! Vidím tě raději než všechny ty novotáře. Budeš se mnou večeřet, žaludek tě přestane bolet a hrdlo si můžeš dosyta zavlažit. Jak dlouho jsi nepil již medovinu?”
“Co jsem byl u tebe, pantatínku, naposled a zapůjčil těch několik nepatrných.”
“Vím, žide, vím, ale dnes ti ještě nezaplatím.”
“Nebojím se, budu ti třeba do smrti čekati. Nestojí to za řeč. Ale že jen ta abatyše umřela! Je v tom celé jmění mé po haléřích nastřádané… Už jdu, pantatínku, zimou se tetelím.. zítra dostaneme sníh…”
“Vždyť je ta Ofka z nich nejmladší. Že raději nezvolili Peruckou Bohunku?” zlobil se Šimůnek veda žida do šenkovny.
“V Peruci nic nemají, pantatínku, a proto nemohou klášteru ničeho dát. Sotva se tam sami najedí. A ze Žerotína byla každá abatyší. Bratr nebo otec pak nikdy na klarisky nezapomněli,” vysvětloval žid.
A Šimůnek v několika okamžicích ubíral se nahoru ke tvrzi, aby pověděl panu Aleši, že na Týnici umřela abatyše Kunhuta a berla po ní že dostane se Ofce Žerotínské.

Byl to vypínavý sedlák, že měl lepší kabát ostatních, lepší koženky, lepší čapku a lepší hůl. Znali jej široko daleko. S pány mluvíval rád a Zikmunda Pálečského k sobě zval, kdykoliv jej uviděl. Rytíř se nedal nikdy pobídnouti po druhé. K jinému by prý nešel, ale Šimůnek patří již mezi zemany a on mu u nového krále vymůže rodinný erb. A proto také zůstal bohatý šenkýř horlivým katolíkem. Ale pan Aleš ho rád neměl. Vážil si více prostých, přímých povah, třeba to byli novotáři.

X.
V prosinci napadla síla sněhu a letošní zimou poležel si dlouho, přes vánoce a skoro celý masopust. Za dlouhých zimních večerů upravovali si kmeti zbroj, ve hradech ostřili meče a nasazovali oštěpy. U Kutných Hor shazovali zatím do šachet “kačery,” vydělávali si tak peníze, za jidášskou mzdu se potom v noci opíjeli a hádali vespolek, kdo jich více utopil, Zikmund král sbíral ve Slezsku na zbojníky zabijáky a z daleké Vratislavi přivály s sebou chumelenice hrozivé zvěsti, co čeká Čechy kacíře a co jim chystá druhý Karlův nezdárný syn, poslední z Lucemburských na trůně svaté římské říše.
I ta nejnepatrnější víska vypadala za letošní zimy jinak než za minulých let, kněží kališníci kázali lidu, že je volá boží hlas, by srdce svého nezatvrzoval, ale setrval jako mučedník Jan, že Lucemburák láká zlatem ve svůj tábor vyvrhel lidstva, aby mohl vyplenit bohatou českou zemi, vybít syny její do jednoho a do opuštěných dědin nasadit cizoty. A lid svatými sliby se zavazoval, že všichni půjdou, až zavolá je druhý Jan, jenž se nedá upálit, ale bude potírat vrahy jména českého, jako Jozue potíral Kananejské. A všichni ti, již strojili se na Čechy, byli horší Kananejských.
Začátkem dubna L.P.1420 věděli již po celých Čechách o seči Sudoměřské se železnými pány, a o vítězi Janu Žižkovi z Trocnova šla od úst k ústům pověst až báječná a všude zdvihaly a tvořily se nové hluky po tu dobu na povrchu zemském nevídané. Vyšly z vesnických chat nevycvičené, neobratné, s podivnou zbrojí, bez helmic, bez krunýřů, v prostém kmetím oděvu. I starci bělovlasí řadili se v šiky válečníků, z nichž posměchy si tropili páni na hradech, kteří čekali Zikmunda, jenž zvolna se blížil ze Slezska do Čech Moravou. Kutnohorští horníci s dvojitou horlivostí chytali tvrdohlavce a se vztekem vášnivým pochovávali je v hlubokých šachtách za živa.
Letos půvabů jara, jež v lepé pestrotě rozestřelo se již veškerým krajem, všímal si málokdo. Hluky lidu, jež valily se od Loun nahoru k Týnici, táhly silnicí celou šířkou.
Chvílemi zahalovaly je kotouče prachu v šedivou mlhu. Nikoho ani nenapadlo, aby se obrátil a utkvěl očima na bujných lučinách, jimiž hadovitě krouží se Oharka, ani na vrších a dědinách, dřímajících tak útulně pod nimi. Za Louny vystupovaly černé sloupy dýmu a vyšlehovaly hrozné požáry, hořel v Postoloprtech benediktinský klášter. Zažehli jej kmeti ze Žatecka, již táhli na pomoc Praze proti Zikmundovi. Už včera hrnulo se jich tudy na sta s cepy a sudlicemi.
V čele řad klusalo as k padesáti jezdců. Náčelníkem jejich a bezpochyby že i celého roje byl mladý muž v nevyleštěné přilbici a v krunýři jen hrubě kovaném. Vedle něho jel korouhevník, oko mohlo jen stěží rozeznati červený kalich na černém praporu. Hukot kmetů válečníků bylo slyšeti na dobrou hodinu, na rovině naproti Touženínu urychlili pochod, a sotva že se jim objevily Týnické věže, zarazil se náčelník a zatrhl tak prudce uzdou, že se vraník vzepjal skoro až v přímku. Lid se vedral mezi samé jezdce, aby uslyšel rozkazy. Válečný roh zaduněl táhlým hlaholem, rázem umlkl ryk a nejednomu z těch podivných bitců nezvyklých kázni na slovo, umřel na jazyku proklínavý výkřik.
“Před námi, bratří, klášter! Vy víte, co s ním! Ale pannám se ublížiti neodvažujte! Kdo jim jen vlasu pokřiví, do plamenů jej dám uvrhnouti! A držte se v hustém šiku pohromadě. Pojedeme kolem Žerotína, možná, že nás uvítají!”
Ti, kteří stáli u velitele nejblíže, pozorovali, že se mu třese hlas a že tvář jeho nějak mění barvu.
Hejtman zatrhl náhle uzdou, že se vraník vzepjal k sáhovému skoku. Jezdci letěli za náčelníkem tryskem a za nimi proudily se hluky lidu, seřazené v hustý šik.
V Týnici zaduněl roh poznovu. Třikrát zazvučel temným, děsivým hlaholem a sotva že doduněl, strhl se kolem kláštera ohlušující lomoz a rozléhalo se hřímání, podobné rachotu nedalekého hromu. Klášterní brána dlouho vzdorovala ranám okovaných cepů a sudlic, posetých hřebíky, ale povolila přece.
Mladému hejtmanu bledla tvář a ruměnila se jako červený kalich na černé půdě, jenž mohutně vlál nad hlavami útočníků. A sotva rozrazili bránu, seskočil z vraníka a první vedral se do tichých, hrobových chodeb klášterních. Nikde však nebylo živé duše, cely zotvírány a v nich prázdno jako po vymření.
“Smolnice na střechy! Ať nám svítí klášter na cestu!” zahřímal náhle hejtman a lidé vyplnili jeho rozkaz okamžitě.
Ve chvilince valil se střechou bílý dým a za ním vyšlehnuly plameny, zprvu porůznu, ale potom slily se v jedno moře.
Vylomili dveře i do chrámu a naházeli planoucích pochodní na kůr, kde se klarisky modlívaly hodinky. Neloupili ničeho, ale ničeho také nešetřili.
“Vzad! Z chrámu ven, nenasytové!” zavolal hejtman v kostele uvnitř rozkacenců, spatřivše u oltáře jeptišku zahalenou závojem. Když vnikli kmeti se smolnicemi do kostela, sešla z kůru a obrátila se proti vetřelcům. V rukou držela modlitební knihu, a na prsou blýskal se jí zlatý kříž. Byla to štíhlá, velitelská postava, ani sebou nepohnula, jenom kříž políbila a ruce těsněji sepjala.
Ale kmeti slov hejtmanových neslyšeli. Mramorovou dlažbou bušili již jejich cepy, oltáře řítily se v kusy a staré obrazy válely se po zemi strhány sudlicemi a rozbodány. “Ven, zběsilci! Aneb vás tu dám upáliti!” zahřměl znova mladý muž a palcátem razil si cestu těsným hlukem ke mřížkám.
“Utec, ukryj se panno! Hrozí ti smrt!” zvolal prodrav se až k samé klarisce - abatyši! “Probůh se zachraň! Všechny tvé sestry jsou v dobrém úkrytu!”
Hejtman chtěl pojati pannu v náruč, ale jeptiška se mu vymkla.
“Musíš se mnou! Zalkneš se tu dýmem! Což nevidíš kolem požárů?”
“Vidím, vidím!” tichým hlasem zahovořila klariska. “A tebe také vidím, jenž si je sem zanesl. Promiň ti to Bůh!”
“To jsi ty, Ofko? Pro tebe jsem dal klášter zapáliti, abych tě vyrval z těchto stěn násilím!” zahučel mladý muž a opět rozevřel náruč po klarisce.
Jeptiška ustoupila však o dva kroky vzad.
V témž okamžiku zaletěly tři smolnice na oltář.
Socha sv. Kláry dopadla abatyši k nohám a rozrazila se na několik kusů.
Jeptiška odhrnula z lící závoj.
“Je mezi námi, Jene, propast… My už se nikdy nesejdeme.. Ani tam nahoře..” zašeptala klariska.
“Když tam ne, aspoň tady zde. Co mi po tamtom životě, budu-li tě nyní míti!”
“Pryč ode mne! Nedotýkej se nevěsty Kristovy!” zahlaholila jasným zvukem z korálových jejích rtů.
“Mou nevěstou jsi a ne Kristovou, mou, hrdá, pyšná Ofko!” A hejtman lidu z okolí Lounského hnal se po ní s otevřenou náručí.
“Je to abatyše!” zvolal kdosi před oltářem.
“Zdejší abatyše a náš velitel!” jiný opakoval v udivení.
Ofka zachytila se oběma rukama mramorového sloupu, oltář zahalil se černým dýmem a chrámem se rozlehl hromový rachot. Zdálo se, že v ohlušujícím lomozu bylo slyšet pronikavé, úpěnlivé výkřiky…
Za chvíli vynášelo několik mužů mladého náčelníka z kostela. Byl bez sebe a levici měl roztříštěnou. Velení nad lidem převzal Racek mladší z Neprobylic.

Za Třebízí odrazilo se jich od hlavního proudu asi ke dvěma stům, dali se rovnou ke Kobylníkům a v hodině začervenala se večerní obloha novou záplavou. Sedláci zašli si do Pálče posvítit panu Zikmundovi, ale jeho samého doma nezastihli! Škoda, že nezastihli!
Ve Slaném obvázal lazebník panu Janovi ruku, zaobalil jej zase do houní a lid se hnul dále ku Praze. Za městem přidružili se k nim nové roje pod Rackem starším z Neprobylic.

XI.
Dne 25.máje vnikl již pan Vilém Zajíc z Hazmburka do Slaného. Hnedle by se byl setkal s kmety ze Žatecka a z Loun. A to by se asi nedobře vedlo mocnému pánu a bratru jeho Mikuláši. V patách za vítězem přitáhl Zikmund do města pokořeného s celým dvorem svým. Mezi nohsledy jeho byl i Pálečský, kterýž si druhý den zajel na Třebíz starého druha navštívit.
Pan Aleš se od loňska ztratil k nepoznání. Nebyl to už ten vlídný, přívětivý stařeček, jejž i děti z dědiny milovaly více, než vlastního dědečka. Celou zimu nevyšel ze tvrze, ba skoro ani na nádvoří. Zimní dny a dlouhé večery proseděl ve své komnatě a u nohou jeho hrával si nejmladší syn jeho po nebožce Salomeně. A starému muži každým dnem přiletěla do hlavy myšlenka, když hladíval Stanka po líčkách a hnedle se mu hošík na klín vyhoupl: “Hnedle budeš, chudinko, mezi cizími, a ti tě budou sotva líbat a sotva ti hladit tvářičky. Kdo ví, kde zahyne, či snad již zahynul bratr tvůj…”
Co tudy táhly hluky selského lidu, co viděl na Týnici hořeti klášter, co mu pověděli, že abatyše, Ofka Žerotínovna, samojediná umřela pod troskami oltářovými, ostatní, že se uchránily chodbou podzemní, zanevřel na husity zle.
“A k těm že se přidružil můj syn? S nimi že pálí a boří, co předkové stavěli mnohá léta a s nákladem ohromným?”
A když uviděl Pálečského dnes na prahu své jizby, pomyslil si: “Vypálili ho, snad chce, abych mu s něčím pomohl!”
“Nesu ti Aleši novinu o tvém synu. Bezpochyby že však je víš už od něho samého. Onehdy tudy táhl s rotami té shluklé sběře! Či by se byl u otce nezastavil? V Týnici zapálil klášter s kostelem a v Pálči mou tvrz…”
“Můj syn - můj Jan že to byl?”
“Tvůj syn - tvůj Jan - v Týnici zapálil klášter a Pálči mou tvrz!” opětoval Zikmund uštěpačně. “
Můj syn - můj Jan - v Týnici klášter a v Pálči tvrz…”
Starý muž klesl do lenošky nazpět. Staněk zachytil jej za ruku a zaplakal.
“Může je přivésti ještě na tebe a kdo ví, nepřivede-li. Potom ti bude ve tvrzi dobrý i kouteček. Víš, že císař vypsal na hlavu jeho dvě stě dukátů a až ho dostanou, že se jako zloděj na provaze zahoupá.?”
Pan Aleš ani nehlesl, seděl v lenošce s hlavou nazpět pokleslou a chlapeček ještě se držel otcovy ruky, štkaje potichu.
“Mohl bych vzíti, Aleši, v zástavu tvou tvrz, ale neučiním toho, protože staré přátele ctím a vážím si jich. Však musím ještě toto říci: Kdybych já měl synem takového nezdaru, sám bych mu hlavu srazil. Slyšíš, Aleši? Mohl bych požadovati v náhradu tvou tvrz, král by mi k tomu dopomohl. Ale pro tohle dítě toho neudělám, jež ti sedí na klíně. Však si je musíš lépe vychovati - lépe, slyšíš?”
Zikmund pokročil až k samé lenošce a vzal starého rytíře za ruku, ale trhl sebou, jako kdyby do něho blesk byl udeřil, vyběhl na chodbu, na dvůr, vymrštil se na koně a bodl jej do slabin, že dvěma kroky octl se z náhradí. Dva čeledínové jeho, již na dvoře sváděli zdejší chasu, aby šla k císaři, že platí dukáty, s dobrou se poradili, že vyjeli okamžitě za pánem.
Jako zběsilec prchal Zikmund ze Třebíze ke Slanému, uvolnil v trysku až teprv u samého města, setřel si z čela krůpěje potu a zhluboka si oddechl.
“Čert mne tam dnes nesl! Pryč obludo! Okamžitě probodnu tě!” zahučel ve bráně, jež byla již osazena císařskými, vytrhl meč, zaměřil na hlídku a zajisté by byl zbrojnoše probodl, kdyby mu nebyl srazil ránu halapartnou.
“Pane, opět je nebe krvavé! Před chvilkou uhánělo tryskem několik jezdců k Týnici, snad na Žerotín!” oznamoval hradník vešed z ticha do jizby, v níž ještě seděl pan Aleš v lenošce a s hlavou nazad pokleslou, a na klíně mu podřimoval chlapeček.
V komnatě již byla tma. Hradník o své vůli rozdělal oheň.
Pán v starodávném křesle sebou ani nehýbal, jedině hošík procitnuv z lehounkých dřímot vyskočil, protřel si očka a budil tatíčka, že prý ten Pálečský odejel.
“Bože na nebesích!” zalomil hradník rukama, přiskočil k panu Alešovi a zahýbal jím, avšak rytíř dřímal příliš tvrdě. Ba že tvrdě dřímal! Z takové dřímoty ještě nikdo nikoho nevzbudil.
“Bože na nebesích!” zabědoval znova hradník a hošík zaplakal, že to musili po celé tvrzi slyšeti.
“Tatíčku, tatíčku! Probuď se!” naříkal chlapeček a už po druhé se mu na klín vyhoupl. Ale ruka otcova se nezdvihla, ani sebou nepohnula, aby líčka mu pohladila.
“Tatíčku můj!” úpěl sirotek, ale otce dovolati se nemohl.
Dobré, přívětivé oko jeho zvráceno v sloup a ve tváři vryté hoře k nevyhlazení, sotva že se starého muže dotkla studená ruka smrti, zmramorovatěly rysy na lících pana Aleše a již tak zůstaly.
“Neplač holoubku! Tatíček se ráno probudí!” konejšil hradník pacholíčka, vzal je do náručí, odnesl do protější jizby a uložil do postele.
Větrem rozletěla se zvěst o nešťastné příhodě mezi čeledí hradovou a dolů do dědiny. Novotáři i starověrci spínali ruce a modlili se za věčnou spásu duše pána šlechetného.
Smutně hlaholil zvonek z bílé věže, hodinku v utichlou noc.

Pana Aleše pochovali v Kvílicích vedle Salomeny u pobočního oltáře a kněz kališník pověděl nad rakví jeho, že by si přál, aby dal Pánbůh české zemi v nynějších dobách samých takových mužů, pak že by se neodvážili sbírati na ni žoldáky po širém světě.
Sirotka odvezl si po pohřbu pan Plichta ze Žerotína.
“Dítě za bratra nemůže. Bylo by mi přítulného hošíka líto, kdyby se dostal do jiných rukou. Cizí by se staral více o jeho zboží a já budu s jeho dědictvím hospodařiti, že by toho lépe ani sám otec nedovedl. Až se jednou tam nahoře sejdeme, poděkuje mi za to.”
Hošík se nezdráhal, šel rád a pan Plichta jej ukonejšil, bude-li hodným, že opět tatíčka uvidí. A Stanek byl opravdu hodným, pan Plichta si ho zamiloval, ale nejraději měla jej dceruška jeho Bedřiška…
O Zikmundovi Pálečském kolovali po vůkolí zlé pověsti, někteří říkali a chtěli na to umříti, že prý pana Aleše zardousil, proto že se s ním nechtěl zapsati králi Němčíku…

XII.
Husitské vojny zahýbaly v Čechách poměry ustálenými od věků až do kořán… Lid s cepy si ubránil volnost svědomí i volnost politickou. Bratr Jan z Kalicha uměl strany držeti na uzdě, a slovům-li jeho nedali za pravdu, koval potom svornost a jednotu svým mlatem..
Ale sotva že odešel Jan z Kalicha za předchůdci, bojovníky božími, rozpadl se Tábor jeho v tábory několikeré, jenž rozsvářivše se u Lipan se dosvářili. Hrob Prokopů byl i hrobem první české lidovlády. Tábor začal pánům překážeti doopravdy, vždy v něm byly děti žebroty, z chat, nejnižší vrstva lidu, a té rohy vyrůstati do nebe nesměly. U Lipan jim je také zuráželi. Nikoho neživili, pleníky vehnali do stodol a upálili.
Na bránu bělavé tvrze Třebízské zaklepal za prvních červnových dnů roku 1434 jakýs poutník. Otevřeli mu bez okolků a starý Ivan, jenž dosud zastával službu hradníka, přece si ho nějak opatrně prohlížel.
“Poctivec,” zamručel si do knírů. “Na nocleh, na nocleh?” otázal se pozdního chodce, jenž ve bráně čapku stáhl si níže na oči.
Poutník zakýval hlavou a zeptal se po pánu.
“Dnes nepřijede. Předevčírem přitáhl se Žerotínským od Lipan.”
“Od Lipan že přitáhl?” opakoval cizinec.
“Od Lipan. Byla to asi perná seč. Panu Jaroslavovi rozrazil jakýs cepovník mlatem helmici. Ale zaplať Pánbůh za všecko! Bude již aspoň jednou pokoj. Prokopům prý tam také ustlali,” hovořil šedivý zahradník. “A odkud jdeš ty?”
“Také od Lipan,” odvětil temně poutník.
“- ale nechť si, je to nějaký chuďas a bylo by hříchem vyhnati jej,” mručel Ivan pro sebe. “Pojď semhle, dám ti nějakou večeři a trochu medoviny.”
Cizinec pojedl však velmi málo a pil ještě méně. Ivan jej zanedlouho odvedl se svítilnou nahoru do odlehlé jizby.
“Ne, do té nepůjdeme,” pravil hradník na samém prahu, jako by se byl vzpamatoval. “Bude to po Václavu 15 let, co v ní nikdo nepřenocoval. V téhle si pohovíš lépe, není však také dlouho obydlena. Co z ní vynesli našeho nebožtíka pána, nevkročila sem živá duše.”
A Ivan otevřel dveře do neveliké komnaty. V krbu visely na sazích husté pavučiny pletené po několik let a na stěnách nasadilo se prachu, že se zaměnily do tmava.
“Světla nebude třeba. Měsíc svítí jako rybí oko,” podotkl Ivan, dal dobrou noc, zabouchl dveřmi, vytáhl klíč a sešel do vrátnice.
Cizinec usedl si na rozviklanou židlici uprostřed jizby, utkvěl očima na lenošce u okna a z prsou zakrytých zvetšelou kazajkou vydral se chvílemi žalostný vzdech.
Měsíc hleděl cizinci přímo do tváře. Mohl tak čítati ke čtyřiceti. Tvář jeho byla sluncem zbarvena až do hněda. Vysoké čelo rozrývala jediná, hluboká rýha a pod hořením rtem černal se hustý knír.
“Tolik let že již ležíš v hrobě, ty dobrý, drahý otče můj! A bratr že je u těch Žerotínů a s nimi že tloukl se proti nám u Lipan?” zvolal náhle nocležník, hlavu si zachytil oběma rukama a vrhl sebou do zaprášené lenošky, v níž před čtrnácti lety pan Aleš dokonal.

Byl to Jan, starší Alešův syn. Od seče sudoměřské takřka neschoval meč do pochvy a všech výprav na cizáky se zúčastnil. Ale na Ofku ze Žerotína nezapomněl do dneška, nemohl. Vždyť mu i příjmí dali po ní. “Abatyše” byl znám po celém táboře a nebožtík Žižka i Prokopové jinak ho nevolávali. A sám zvykl si na tuto přezdívku, že i tak se podepisoval. Levou rukou však nemohl dobře vládnouti do dneška. Byla to památka z Týnického požáru. Zato tím hbitěji dovedla rýt mečem pravice jeho do nepřátel kalicha, slova Božího a jména českého.

Jan Abatyše ze Třebíze byl jedním z nejvytrvalejších zápasníků Tábora. U Lipan pod ním zabili vraníka a tam odtud vábilo jej cosi neodolatelně, aby ještě jednou uviděl své rodiště, otce a bratra, jsou-li ještě na živu.
Teprve ráno vyptával se hradníka po pánech.
“Že jsi znal starého Aleše? Dej mu Pánbůh nebe! Přivedl ho do hrobu starší syn a chlapečka nedorostlého ujal se pan Plichta. Vychoval jej a spravoval zboží jeho, jako by rodným otcem byl.”
Nocležník stiskl Ivanovi ruku, nejistým krokem vyšel ven branou a zaměřil ke Kvílicům podíval se na otcův hrob…
“Budeme prý míti u nás za týden svatbu!” pověděl as druhý či třetí den Šimůnek své ženě, vrátiv se odněkud ze Slaného. “Bedřišku ze Žerotína prý si vezme Alešův Stan. Však jsem se dovtípil, proč si tenkráte Plichta chlapce odvezl. A vrátil prý se již i Jan a měl nocovati na zdejší tvrzi. Všechno své dědictví odstoupil bratrovi a panu Jaroslavovi prý dal peněz, jež vykořistil v Němcích, aby znovu vystavěl klášter, vedle chrám a ve chrámě Ofce abatyši z mramoru nádherný náhrobek.”

Šimůnek byl zatím již také rozhodným husitou. Však věděl, proč to dělá, byl podšitec a svědomí měl na dva lokte široké. Smířil se vůkol se všemi, jenom Pálečskému Zikmundovi nemohl přijít na jméno. Říkával: “Pod Vyšehradem vycedili mu opičí krev do poslední krůpěje.” Naděje na rodinný erb rozplynula se mu jako dubnová mlha.
Svatba na Źerotíně byla zároveň slavením Lipanského vítězství.
Tolik panstva neviděly zdejší hradby ani před sto lety za turnajů páně Plichtových, jichž nejednou zúčastnil se sám slepý král. Večer před svatbou kráčel k Týnici as čtyřicetiletý muž v koženém, vojenském kabátci a s tmavým, hustým knírem nad hořením rtem.

Chrám s klášterem ležel v rumech od těch čas. Zříceniny na výšině černaly se již z daleka, dívajíce se zasmušile v kvetoucí kraj.
“K hodům svatebním se Jan Abatyše nehodí. Příliš zdivočel. I anděl na jeho místě ďáblem byl by se stal. Buďte rádi, že jdu pryč, můj zjev je příliš příšerný, jako když duchové po čase z hrobů vstávají. Na výsluní blahých vašich dnů byl bych jenom černým stínem neštěstí. A potom, jak mohl bych ruku v ruce žít s těmi, jež ubíjeli Tábor před několika dny! Jak mohl bych pohár svůj přiložiti k poháru těch, jichž zbroj zapáchá ještě mrtvolami bratrů, druhů mých! Přeji vám tu všeho dobrého, vší radosti a všeho štěstí, a proto odcházím. Touhle svou levou rukou, kterou ještě dnes nemohu vládnouti, vytáhl bych v čerstvou paměť všechny ty upomínky, jež odletěly snad již dávno váním větrů nad Žerotínem.”
Muž klekl v průčelí chrámu na místě, kde stál dříve oltář a dosud čněl mramorový kámen. Poslední zásvit zlativé záře oslnil ohořelé stěny a přímo nad hlavou modlitele poutníka vyplynula na vyhaslém nebi třpytivá hvězda a zasvítila jako druhdy lesklo se oko Ofčino, když byla ještě dívčinkou, jezdívala s bratrem na Třebíz a za tvrzí na stráni s Janem trhávala kvítky sedmikrásky.
Dlouho tak klečel tu ten muž na zpřerážených sloupech a na kusech rozbitých pilířů a hlavou hluboce nakloněnou. Teprve šerem opustil zbořeniště a ohlížel se s dechem v prsou zatajeným, zda-li není viděti někde dívku v šerém rouše s obličejem zahaleným, klarisku, a zda-li ústa její kletbu nešeptají.
A ještě téhož roku začali v Týnici stavěti nový klášter a chrám. V klášteře opět usadily se jeptiška klarisky, ale kostel nedostavěli. V rumy jeho zapadla sláva Žerotínů a nad kameny mechem zarostlými usedla fialová jejich orlice s perutěmi svěšenými a se zobanem zabodnutým do země. Když nemohla stříci živoucí, zastínila alespoň bohatýry dřímající dole v hrobce.