Vzpomínky Jana

Ev. Purkyně

na vlastní mládí
v Libochovicích prožité

Vydávám tyto vzpomínky slavného rodáka libochovického, Jana Ev. Purkyně, v stý rok jeho narození tiskem, věnuje knížečku tuto milé mládeži, jejímž velikým přítelem Purkyně vždy byl. Jest to otisk z "Rodinné kroniky" (z čísel 90. až 96. sv. IV.). Životopis tohoto slavného učence a přehled jeho vědecké činnosti vydán jest nejnověji v slavnostním listě " P a m á t c e J a n a E v . P u r k y n ě " věnovaném a knížka tato jest k němu doplňkem.
V létech padesátých a šedesátých, když se byl Purkyně z Vratislavi do vlasti vrátil, navštěvoval často své rodné město, zvláště za časů působení v Libochovicích nezapomenutelného děkana Hnojka. Tehdy i vydavateli knížky této dostalo se nejednou cti, že ve společnosti Purkyňově mnohou krásnou chvíli prožíti mohl. I splácí jen skromně národu za ty blahé okamžiky, vydávaje vzpomínky Purkyňovy dorostu nejen Libochovicka, nýbrž i Podřipska, ba celé vlasti české. Kéž mládeži naší život, píle a snahy rodáka našeho velikého jsou vzorem kéž osvojí si jeho svatá hesla:

Dokuď i kde Bůh žíti povelí, bud' věren vlasti, víře, příteli!

A

Volá-li vlast, ve vlast se vrať, pomáhej chutě, čiň a rad!


V Libochovicích, v srpnu 1887.

D. Mayer.


Když v paměti své se díváme na život uplynulý, snad dosti dlouhý a rozmanitý, jest to ponecháno naší libovůli, nebo rozmaru, nebo spřátelení zpomínek, v jakém pořádku se nám údaje naskytnou. Náš duch, jeho totožnosť v celku těchto údajů, nezajímá toliko poslední jejich dobu, nobrž jest všude stejně přítomen, jako tečka v středu kruhu obrácena stejně ku všem tečkám celého obvodu. Z toho stanoviště podal jsem již několik úryvků z mého života, jež v "Živě" umístěny byly, i hodlám na tomto místě položiti ještě více jiných, jež by přispívaly ku psychologickému pojímání života soukromého a tím jakkoliv posloužiti poznání lidské přírody.

Roku 1807. vystoupil jsem z řádu Piaristického, kdež jsem tři léta prožil. Pudila mne do něho čistá touha po vědeckém vzdělání. Neznalť jsem, i nemohl znáti, ukončiv latinská studia na gymnasiu mikulovském, vyšších ústavů vědeckých nad řád piaristský. Vrozené mi puzení po vyšším životě duševním kázalo mi pohlédati na mé učitele co na vyšší pozemské bytnosti, jichž následovati bylo mou nejvřelejší žádostí. To bylo pohnutkou vstoupení mého v řád.
Podobná pohnutka mne z něho vyvedla.
Poznav čtením poněco stav novější literatury v Německu a v jiných kulturních zemích, a obdivuje výtečníky jejich, poznav též osudy stárnoucích mých kolegů klášterních, namáháním školským záhy vysílených, zhrozil jsem se podobného i mne očekávajícího osudu. Přidalo se k tomu seznámení se s filosofii Fichtovou, která živými slovy líčila povolání pravého učence ve společnosti lidské, určení ducha lidského k svobodě duševní neobmezitelné, počal jsem rozmýšleti o jiném blaženějším stavu mého života, i cítil jsem v sobě dostatečné síly, samostatné postavení ve světě sobě zjednati, ano slávychtivosť mne silně pudila i svou vlastní dráhu nastoupiti. Baviv se dosud v klášteře pouze filologickými a historickými studiemi, obrátil jsem nyní vzhled na básnictví, a sice české, znaje básně Puchmíra i Nejedlého, pak na filosofii, jejíž duch byl mého ducha osvobodil, ano vzbudilo se ve mně hluboké tušení, že v přírodovědě, o níž arci jsem měl jen matné ponětí, něco znamenitého vyvedu. Toť byly hlavně pohnutky, jež mne do svobodnějšího života pudily. Nebylo to zošklivení sobě chudoby, k níž by mne byl vázal slib řeholníka pauperum scholarum piarum; neznalť jsem chudoby, neznaje bohatství, aniž coelibát, neboť neznal jsem lásky pohlavní, dříve vzpoura proti stálému poslušenství vyšším představeným, jichžto vážnost a důstojnost mně vždy nebyly na jevu, a jenž nebyly k tomu udělány, důstojnost, rozum u mne zastupovati. Snad i příklad mých spolukleriků, z nichž mimo mne ještě dva z kláštera vystoupili, mne k následování popudil.
Ku konci srpna r. 1807. po skončených školách, obdržev řádné propuštěni od provinciála, octl jsem se na svobodě. Putoval jsem per pedes apostolorum z Litomyšle k Vysokému Mýtu, kdež jsem u pana děkana, jehož jméno bohužel jsem zapomněl, našel přívětivého noclehu.
Bylo to žalostné cestování. - Z malých úsporů, z dárků mně poskytnutých, zjednal jsem sobě světský dosti slušný oděv, mezi tím i nové boty ze silné kůže, až příliš volné pro mé nohy. Nosívalť jsem dosud od let chlapeckých jen střevíce. Po první hodině mé chůze byla vlněná punčocha i s patou tvrdým opatkem do krve rozedrána. Můj dobrotivý neznámý spolucestovatel mně zul boty, a já, uvolněn, klusal dále po punčochách. K večeru dorazil jsem do řečeného města, vlídně přijat od pana děkana, jenž vřelé účastí ukazoval mladému vyklouzenci, a se zalíbením až do noci latinsky se mnou si pohovořil, neboť byli jsme tehdáž piaristé proslulí co dobří latiníci. Ještě před večeří provedl mne mladší pan kaplan po městě, a za městem ukazoval místo bažinaté, kdež prý se léčivé kyselé vody prýštily, jichž okolní lid užívá. Bylo mi dosti krušno choditi po té dlažbě města v botách bolestných, leč kázala to slušnost ukrutná. Ráno rozloučiv se s přívětivým panem děkanem, ana mně paní hospodyně hodný kus pečeně papírem obalené do kapsy byla strčila, spěchal jsem po silnici prosto k půlnoci, kdež někdes Prahu nalézti bylo. Rozumí se, že za městem svlekl jsem boty, navléknuv je na hůl pocestnou, a v punčochách dále pokračoval. Tyť byly za pár hodin prodrány do naha, i pokusil jsem se prvníkráte v mém živobytí pošlapávati boso. Silnice byla úpravná, postranní pěšinky jako mlat, i nevadilo mně to na mnoze, jen ty houfy šutrového kamení, jimž co dvacet kroků vyhýbati se bylo, plodily mi svými ostrými rohy nemalé nesnáze. Na cestě dohonil mne ten neb onen pocestný, vyzvídal se o mně, vypravil svůj život a klusal dále. K večeru, po trpkém putování čtyr mil, blížil jsem se k jakémusi městu. Po silnici v pravo v levo již počínaly domky se skromnými zahrádkami. Ptám se člověka z pole jdoucího po jméně toho města. On se na mne ousměšně podívá pravě: toť každý ví, že je to Přelouč. Já poslušně děkoval, a spěchal dále. Teprve v hostinci dověděl jsem se, že onen člověk mou skromnou otázku měl za urážku, jako bych se Přelúčanům vysmívati chtěl a je nutiti, aby vyslovili pověstné jméno svého města. Já sice slýchal povídati kousky o Přelouči, ale že by opravdu byla na světě, nebo tak blízko, nevěděl jsem. V hospodě vzal jsem teplou lázeň na nohy. Hospodský mi radil, abych si před spaním plošky noh namazal lojem s pivem setřeným, což výborně působilo, a ráno vyjda, vyšlapoval jsem sobě boso co mladý kůň bez podkov. Téhož dne dorazil jsem až do Plaňan, kdež od faráře mile přijat jsem přenocoval. Zdá se, že tehdáž páni faráři byli tomu naučeni, přijímati hostinsky cestujících piaristů, jež ročně o feriích podle regule řádu z jednoho konventu do druhého se přestěhovávali, aby nikde nesdomácněli, jako to bývá u vojska. Nevím, zdali tento pořádek ještě dosavád panuje. Přispívalť tenkráte nemálo k udržení chudoby. Nebo pocestné, řádem podané, bylo tak malé, tuším groš na míli, že co klerik byl za rok sobě nastřádal, cestou lehce utratil. Nyní to asi jinak bude. Tehdáž měli páni Petrini (duchovenstvo světské) jakousi útrpnost s tímto chudým tuláctvem clericorum pauperum scholarum, i považovalo je jako za svoje, zvláště an regule nebyla tak přísná, co u jiných řeholníků, i nebylo divu, že se k nim přívětivě chovali. Zvláště vyklouzencům, jimž rádi přáli ten trochek svobody, již sami užívali. Tak jsem si vykládal jejich ke mně vlídné chování. Přidružil se k tomu předsudek o naši učenosti, ač ta příliš velká nebyla. Předce však jsme vynikali jakousi filologickou vzdělaností, tak že s námi po latině mluviti se mohlo. A toť bylo, co mi na mé pouti per parochos valně přispělo.
Tak jsem se dostal až do Prahy, kdež jsem se v jakéms hostinci na Poříčí, rozumí se v šenkovně, ubytoval. Ještě téhož večera nemohl jsem odolati, abych divadlo nenavštívil, byloť to pro mne zvláštní novinkou. Usadil jsem se na galerii, tak zvaném dobytčím trhu, hned do první řady, a to vším právem, neboť jsem hodinu na otevření vyčekal. Nebudu popisovati své obdivování toho stkvělého osvětlení (čistým olejem), těch krásných dekorací, těch statných pánů a paní, jež jazykem nevšedním spolu mluvili a živě po jevišti se pohybovali. Dával se Šillerův "Fiesko". Titulní roli hrál jakýsi herec ze Sas, jehož vysoká němčina mne velice urážela, jako přepjatá a nepřirozená, an jsem od mládí zvyknul slyšeti i mluviti čirou rakouštinu, jíž jsem byl základ položil na gymnasiu v Mikulově (Nikolsburg) na Moravě, hašteře se s tamními hauery, nezbednými synky vinařů. - Po skončeném divadle vrátil jsem se do hospody na svůj nocleh na slámě, kdež již četná kupa obojího pohlaví rozložena byla. Trávilť jsem noc velmi nepokojnou; dílem výkřiky pijáků, dílem škádlením uložených, konečně z tvrdého spaní probuzen pozdními pijáky, jenž podobně útulku hledali. Ráno, zapraviv hostinné, vydal jsem se Strahovskou branou do širého kraje, kdež jsem dobrou silnicí císařskou, pořáde boso, přímo k Slanému zaměřil. Tam jsem vyhledal Cinnera, syna purkmistrova, před třemi lety svého spolukolegu v noviciátě na Staré Vodě na Moravě blíž hranic slezských. Jmenoval . se klášterním jménem Bernardinus, a byl tehdáž velmi nábožný, podrobuje se přísné disciplině, nekonečným modlitbám, postům ano flagellaci, návodem jakéhosi frátera Gabriela, jenž dříve byl v Mikulově sklepníkem, nám seminaristům (choristům) dosti příznivým. Byl malé zavalité postavy a sloul z ohromné síly; se sudy, s centýři prý jen pohrával, což jsem arci nikdy neviděl, ale pevně na to věřil, a vždy ho s jakousi úctou považoval, sám jsa milovníkem všelikého tělocviku. Ten se ovšem na těch exerciciích osobně nesúčastnil, jen je nařizoval a jim dohlížel, a já tím méně, jsa pilnými studiemi zanešen. Nyní, po třech letech, jaké změny! Stal se filosofem, vystoupil z kláštera, oddal se pijatice, nevěřil ani v pánaboha, ani v čerta. Otec byl přísný Němec. Tamť jsem zůstal noclehem. Ráno mne doprovodil syn hodný kus cesty a snažil se výmluvně vykládati mi svou filosofii, já poslouchal dosti lhostejně, ani čeho namítaje ani nevcházeje do jeho rozpravy, nejsa zvyklý chodu takových myšlének - měla to být filosofie Kantova. Mně vše bylo příliš abstraktní a suchoparné, jsa vlastní povahou nakloněn názornému myšlení. Konečně jsme se rozloučili, až do uviděni brzkého v Praze, a já dal svému duchu plnou svobodu, zahloubaje se blížícím se rodištěm ve vzpomínky svých dětských let. Ve Velvarech jsem obědval, pochutnaje sobě na chlebě s čerstvým máslem a syrečkem a popíjeje dobrého piva.
Již několikrát, pokaždé, když jsem na výšiny vystoupil, jimiž celý kraj přepažen jest, údolími souběžnými veda potoky do sousední Vltavy, - vyskytovalo se známé černé Středohoří; první co předstráž, osamělý zvonovitý Říp, v pozadí na prvním místě náš libochovický Hanžburek ( Klopy ) s černou lidomornou ( věží ) po straně, s bělokamenným pustým hradem na temeni - dále Košťál, a velikánská Milešovka se svou chasou po stranách, jež kryjou ohromnými svými rameny utěšené údolí teplické, kdež Bílina zněmčilá bystrým proudem do Labe spěchá. Po cestě slyšel jsem pastuchy a oráče národní, dnes sotva mně známé písně pěti, což mne nevýslovnou blahostí plnilo a celé světy idylické ve mně budilo.
Okolo páté jsem se blížil k Budyni. Již zdálí ukazoval se kostelíček panny Marie Sněžné, uprostřed hřbitova budyňského s kapličkou prostranní, kdež v podzemí řádná kostnice jest upravena, vedle domeček pro kostelníka, jehož jsme s panímámou navštěvovávali; spával v rakvi a měl opravdovou umrlčí hlavu s křížem na klekátku. Vkročivšímu Slánskou branou, zdálo se mi k nemalému užasnutí ulice o dobrou polovici kratší a užší, než jsem jindy vidíval; totéž bylo s náměstími s kostelem u prostřed stojícím a s ulicí k děkanství vedoucí. Do děkanství jsem vstoupil, abych obnovil v mysli dávno známé jeho místnosti. Z pánů nebyl nikdo doma - hospodyně mne provodila po chodbách, do pokojů jsem ani nežádal, uvedla také do zahrady. I zde se mi zdálo všechno stísněno. Bylo toto pozorováni psychologickému pátrání nakloněnému velmi zajímavé, i pozoroval jsem brzo, jak jemný a prchavý jest tento cit prostorných poměrů, a jak krátkou zkušeností se urovnati a na pravou míru převésti mohou, neboť sotva že jsem změřil cestu přes Žabovřesky a Radovesice až do Libochovic, již bylo otupeno toto vražení.
V Radovesicích ještě za světla vpadl jsem prosto k Mrázkovům. Mrázek byl za žití mého otce (panského obročního statným rychtářem tamější obce. Jeho švarná žena přicházela někdy v neděli před božími službami k nám a mně, chlapečku pětiletému, vždy ňáké mlsky přinesla. Zvláště jsem si liboval na "božích milostech", jež jsem chutě pochroupával. Moje matka, i později co vdova, chovala dobré přátelství se starou Mrázkovou. Byli jsme přítomni, když slavila se skvostná svatba její dceři, krásné Rozárky, jíž byla kmotrou moje matka. Není tedy divu, že jsem bez rozpaků, jsa cestou umořen, k starým těmto přátelům se udal, kdež jsem staročeským pohostinstvím upřímně přijat byl. Stará Mrázková byla ještě dost při síle, ale cele bezzubá, což mně bylo nápadné, an jsem jindy vidíval dvě řady perel, když se usmála. Dcera s mužem bydleli u ní, byli bezdětni. On měl někde v nájmu pivovar, nevedlo se mu valně, musel ustoupit, a čekal nyní na lepší příležitost, byl tu ještě jeden mladší syn, jenž vedl s matkou hospodářství. Tam jsem si v bohaté posteli dobře odpočinul a úplně okřál, čímž jsem se v svém rodišti slušně mohl představiti. Ráno posnídav sobě na slavné smetance s černým domácím, napřáhl jsem do Libochovic. Za půl hodiny již jsem viděl po levé bažantnici, ovocní zahradu, minul jsem panský dvůr, dům špitálský, kde zůstával pan felčar Čapek, již nebožtík, vkročil do hlavní ulice, přímo chvátaje do zámku, kdež jsem matku zastihnouti doufal, aneb se dověděti o jejím obydlí. Poměry prostorní v městě i v zámku zdály se již býti přirozené velikosti, jako by svou postavu nynější na někdejší dětskou byl redukoval. V zámku mne nikdo neznal, a já nikoho. Ukázáno mi na uličku, ( snad onu v parku, kde bydlí p. Toman), kde matka bydlela. Našel jsem ji chorou, následkem prý zimnice, která silně léčena chinou zatvrzení sleziny a s ním sloučenou hypochondrii zanechala. Netěšila se příliš z mého návratu, dílem z příčiny své těžkomysli, dílem že neschvalovala mé vystoupeni z kláštera, kdež mne pro věčný i časný život zaopatřena viděla. Tu nastoupily starosti o mou další výživu, o zvolení stavu a j., k čemuž nemálo přispívala její choroba. Darmo bylo mé přimlouvání, že se příště sám o sebe starati budu, že budu vyučovati dítky, studenty za peníze, že se lehce vyživím a třeba i jí posílati budu. Avšak marné bylo mé mluvení - nemoc ochotně chopila se této látky, aby trudnomyslnosti další potravy podávala.
Vyskytli se pomalu ještě jiné nesrovnalosti, ba protivy duševní. Matka jsouc prostě ač dosti pečlivě pro ženské domácí hospodářství vychována, neměla ani tušení o změnách, které se v mém duchu klassickými studiemi a tříletým životem klášterním byly udály, - považovalať mne pořáde ještě za onoho chlapečka desítiletého, o jehož zaopatření před devíti lety mateřskou péčí se byla starala, v čemž tenkráte svými přátely a příznivci, jež si svou příznivostí a útulností získati uměla, valně podporována byla. Tyto zvětší části krutá smrt jí byla odňala, v své choré mysli však nenalézala než beznadějnou, pustou budoucnost.
Já pak byl opak toho, pln velikých myšlének o mé příští činnosti na poli literárním, vědeckém, o časné výživě, spoléhaje se na své síly, v nejmenším se nestaraje. - Tak jsem prožil dosti trudné tyto ferie.
S počátku jsem ani nevycházel, dokud má odřená pata ouplně se nebyla shojila. Pak jsem navštěvoval zamilovaná někdy mně místa v městečku i v nejbližším okolí, kdež jsem se vzpomínkami na svá dětská léta blaze nabažil. Někdejší moji školní kamarádi byli z většího dílu po světě rozprášeni, některé předčasná smrt zastihla, jeden sám se zastřelil, jiní sloužili ve vojště. Ti co zůstali, trudili se řemesly, aniž jejich sprosťáctvo mne vábilo. Nabyl jsem totiž zvláště životem klášterním a zvyklou učitelskou důstojností takového neshovívavého ducha, že mně lze nebylo do obyčejných maloměšťáckých poměrů se vpraviti. K nabytí takového populárního smýšlení třeba jest mnoholetého zkušení, obcování s rozličnými stavy, ano i zvýšeného ohybného ducha, jenž by do všelikých způsobů myslí vměstnati se uměl. Toho jsem tehdáž byl velice vzdálen. Jakási pedantická přísnost, ano drsnost mravů mne ode všeho nižšího vzdalovala a sobě samému zůstavila. A bylo tak dobře, neb jsem tím při své, arci necítěné chudobě byl uchráněn od všelikého sprosťáctví, které se nejednou o mne bylo potýkalo.
Škoda, že vrchnostenský felčar pan Čapek již na onen svět se byl odebral. On býval, ač stár, mým nejmilejším kamarádem. Pln dobrého rozmaru neopominul též všeličemuž poučiti. Kdyby byl zůstal na živě, nebyla by těžkomyslnosť mé matky nikdy toho stupně dosáhla, kterou dobrý pan doktor (chirurgus) Löwy svým léčením více pěstil než zaháněl. Bylo předce v Libochovicích několik mužů, již mně rozuměli a s nimiž jsem se rád bavíval. První byl pan děkan Pater Böhm, jenž mne s velikou úctou uvítal a mou jakous takous učenost a někdejší stav klerikální oceniti uměl. Bylť sám exjesuita a v noviciátu v Praze. Když za panování císařovny Marie Terezie roku 1773 řád Jesuitů byl rozpuštěn, stal se světským knězem a konečně po smrti Rudisově dostal se na erární děkanství Libochovické. Bylť muž podle mého zdání mnohostranně vzdělaný. Na zámku, když tam vrchnosť (kníže Dietrichštein) s četnými hosty přibyla, býval vzácnou a hledanou osobou. Já u něho obědvával každou neděli, ale i v témdni jsem ho rád navštěvoval, i býval vždy vítaným hostem. Nejraději rozprávěl o politických záležitostech, a byl dosti seznámen s dotyčnou literaturou. Ještě později, když jsem v Praze studoval, musel jsem mu leckterou zapovězenou knihu v knihkupectví Calveho zaopatřiti. Korespondoval jsem s ním ještě ve Vratislavi ( 1824 ) až do jeho smrti. Vždy jsem se s některým poučením od něho vracel.
Byl postavy vysoké, důstojných pohybů, tvářnosti velmi vážné. Smýšlení byl svobodomyslného, někdy tak příkře o církevních a státních věcech se vyslovil, že mne to až zarazilo, i bylť jsem příliš skromný, abych mu byl přimlouval nebo odmlouval. Jeho kázání mne nezahřívala ani formou ani obsahem, mluvil beze vší přípravy, jak mu co napadlo, aniž správnou češtinou, dával přízvuk na předposlední slabiku jako po Polsku, jen jeho postava, tvářnost a pohyby imponovaly a tím se lid uspokojil. - Druhý, jehož jsem navštěvoval a s ním jsem rád rozumoval, byl pan Leník, měšťan Libochovický. Slul co zvláštní filosof, byl mravu trochu cynického, doma v starém županě a noční čepici - málo kdy v řádném oděvu.
Do kostela nikdy nechodil - pravilo se, že s panem děkanem žije v nepřízni, sotva stran věcí náboženských, dříve politických, nebť on byl ze školy francouzské revoluce. Čítal i mluvil rád francouzsky, znal dobře spisy Voltaira a Rousseaua a jiných; nebyl ženat - měl hospodáře a hospodyně, správné lidi, jichž dva chlapce později za své vlastní přijal a učinil je dědici. 0 hospodářství tedy málo se staral. Hleděl více k penězům. Říkali, že má velké kapitály, jež si prý nastřádal, když v kompanii s Wimmrem (bar. Wimmer daroval obci libochovické v r. 1800. stříkačku a 1000 zl. - po ohni), rakouskému vojsku ve válce s Francouzy píce dovážel. Já na to málo dbal (ač mne strýčkem jmenoval), zajmut jsa hlavně jeho osobou. Byl postavy dlouhé, tváře přísné, drsnaté, sivých obočí; vlasy bílé, přižloutlé, prosto na plece splývaly. Byl silné tělesné povahy, také i duševní - když zahoukl "hau!" přichvátaly domácí až z nejzazšího dvoru. Na něm poznal jsem kus starorepublikánského francouzského občana, jakého později poznati příležitost dána mi nikdy nebyla. Třetí, s nímž jsem obcoval, byl pan kantor Just. Rozený Němec, naučil se pro tehdejší časy dost správně česky.
Avšak rád hovořil svou němčinou, když se mu k tomu příležitost podala. Ke mně se choval velmi uctivě, ač jsem někdy býval pod jeho ferulí. Byl tehdáž školním pomocníkem nebo mládencem Janda, někdejší můj nejmilejší spolužák, k němuž přátelství až do jeho předčasné smrti jsem zachoval. Byl dobrý houslista, varhaník, a vůbec v hudbě zběhlý, také jinak vzdělaný, psal, ano i básnil česky! Druhý pomocník byl p. Mareš, již obstárlý, jehož jsem znal od prvního dětství svého. Jeho zevnějšek byl trochu sprosťácký, i hodil se později dobře za učitele do vsi do Chotěšova, odkudž pilně přicházíval v sobotu na průbu a na vyvedení mše instrumentální v neděli, odpoledne pískal klarinet při muzice v hospodě. Byloť by ještě několik osobností, o nichž bych zde zmínku učiniti mohl; odložím to na příští ferie. Jen do zámku se ještě podívám, někdejšího svého rodiště, bydliště i baviště. Staly se tam veliké změny.
Paní vrchní Ratzrová, horlivá přítelkyně mé matky, zemřela. Na jejím místě vede hospodářství panna Josefka, sestra páně vrchního, nynějšího inspektora. Co Němkyně osvojila si jazyk český dosti špatně a stávala se směšnou na všechny strany, zvláště mé matce dávala často popudu k smíchu, co však dobré vůli nic neškodilo. Jmenovala se vůbec pannou klíčnicí, byl to úřad v zámku velmi důležitý, zvláště, když tam bylo mnoho hostů, jichž obsluhu říditi měla. Byla spolu chranitelkou nářadí stolního velmi skvostného, tedy osobou důležitou. Mimo ni bydlela v zámku velmi vážného vzezření jeptiška z některého vyzdviženého kláštera za časů Josefínských. Byla sestra zemřelé paní vrchní. Moje matka s velikou úctou o ni mluvila, a já podobně jen ze vzdálí se ji blížil. Inspektor málo kdy se v Libochovicích zastavil, jsa neustále na cestách po obšírných statcích Dietrichsteinských v Čechách i na Moravě. Ostatní úřednictvo mně bylo nové.
V zámku a zahradě panské jsem prohlížel všechny koutky, kdež jsem se co dítě bavíval. Jest staveni úhledné ve čtverhran vysoko nad městem a okolím se vypínající. K polední běží okolo Oharka, pod ním panský mlýn, pak dřevěný most, v levo panská hospoda. Mezi mlýnem a mostem po břehu několik soch patronů českých. Před mostem sestupuje kvádrovým kamením vydlážděná a po stranách vyzděná hráz pro plavení panských koní. Na protějším břehu, kde řeka velikou okliku činí, vypínalo se krásné, vysoké stromoví. U mlejna byla hráz. Ve vzdálí k poledni, kde Poplz a Podbradec leží, vypínalo se oubočí, na němž les Šebín k Budyni se prostíral, kdež i Kostelecký kostelíček s červenou střechou a bílými zděmi na okolí se usmíval. Tuto vyhlídku líčím čtenáři, dívaje se z okna pokoje (někdejší byt ředitele Pfaffa myslím), kdež jsem první světlo spatřil. Bylo to roku 1787, večer 17. prosince. Můj otec, Josef Purkyně, prý byl právě na hospodářských cestách, a vraceje se večer, byl tím novým křiklounem, jenž se zdráhal lýkati vzduchu božího mile překvapen. Moje matka vždy s velikým unešením svým přítelkyním povídávala o tom blahém okamžení. Já sedával po straně a tušil jen, o kom se mluví. Mám více takových vzpomínek z prvních dětských let, o kterýchž nevím, zda-li jsou mé vlastní, aneb vypravováním mé matky ode mně živě pojaté a za vlastní držané. Nepochybuju, že to i u mnoha jiných bývá, jižto míní chovati vzpomínky od třetího ano i druhého roku svého živobytí. Jestli tehdy budu podávat takové časné vzpomínky, nemohu vždy určiti, zda-li jsou mé vlastní čili z vypravování matky mně později vštípené. Nejprvnější jest pád na bradu, po němž jizvu až dosavad chovám. Otec psal v druhém pokoji, já přistavil stoličku na levou stranu a hraje s ní nohama, zvrhl jsem ji a padl bradou na zem, což nemalého leknutí a povyku způsobilo.. Zdá se mi, že to bylo as v třetím roce, což již z toho vysvítá, že jsem stoličky potřeboval, abych na stůl hleděti mohl. Podotýkám, což ovšem známo, že ta jizva podobně s mým tělem tři - i vícekráte se zvětšila. Jiný obraz mi tane na mysli, když jsme po nějaký čas bydleli v Budyni, ano se v zámku Libochovickém něco stavělo. Byl to dům na náměstí, na blízku polo zbouraných městských hradeb; neboť i Budyně, jako většina menších měst před 30letou válkou bývala ohražena. Tam na dvoře mezi zříceninami hrál jsem s dětmi. Najednou spatřili jsme těkajícího koníka, bylo to rozpustilé hříbátko, my však ho měli za velikého koně, rozprchli se s velikým křikem, a ukryli se co možná. I to učinilo velký rámus v rodině, a matka ochotně o tom povídala. Z toho však podržel jsem až do posledních let veliký respekt před koňmi, a ačkoliv jsem v dospělejších letech usiloval, jízdě se naučiti, neučinil jsem v tom nikdy valných pokroků. V témž domě našel jsem později rukopis český, jednající o událostech třicítileté války, jejž jsem sdělil Hankovi; chová se dosud v Museu království českého.
Z pátého roku chovám dosti mnohých vzpomínek, které arci pořádkem časovým podati nemohu, an tenkráte jsem času nepočítal. Bojím se nuditi čtenáře, neboť pochybuji, že by takové obrázky jemu tak milé byly, jakož jsou tomu, na jehož života nitce jsou zavěšeny. Pokusím se předce o to, důvěřuje, že mnohému z mých příznivců ,se tím zavděčím! Snad i některý z těch obrázků podá příčinu k psychologickým poznamenáním a rozvahám. Můj otec byl rozený Libochovičan. ( Jeho otec, můj děd byl řemesla řeznického. Nejbližší pak předkové pocházeli z Litoměřic. ) Otec ho dal na studie do kláštera oseckého. Povídával o tom, co tam zkusil, an v zimě prý v netopeném pokoji dech na peřině na jinovatku se obracel. Že se tam latině naučil, poznávám z toho, že ascetické knížky latinské skvostně vázané užíval k modlení, jednala o čtyrech posledních věcech, posavad ji chovám. Titul jest vytržen, poznávám jej však z aprobace duchovního censora, která stojí na poslední stránce. Jméno censora jest C. Voocht, Canonicus S. T. L. et Archidiaconus Antverpienens lib. censor. Actum 31. martii 1661. Titul tam uváděný jest následující: Veteris hominis Metamorphosis et Novi Genesis. Auctord R. P. Guilelmo Stanihursto. S. J. Jedná ve čtyřech odděleních ( prooemis ) o smrti, o soudu, o pekle, o nebi. Před každým oddělením nachází se dost dobrá rytina, obrazící smrt, poslední soud, ďábla na pekle sedícího a nebe s kůry andělskými. Měl bratra z druhého otce, jenž se nazýval Jermon, a jehož potomci ještě na živě jsou. Bylť řemesla svého krejčí, zdá se, že neženatý. Byl u nás denním hostem, a zvláště se mnou se mnoho zabýval. Zpomínám si, že mně ušil šaty z látky zelenosnědé hadovými žlutými čárkami pokryté. Vím, jak jsem seděl na stole, jak mně je oblíkal, jak mne na stůl postavili a jak se jim ty šaty líbily. Též i já, neb jsem byl hezký chlapeček, i chváleno mne i lichotili mi ze všech stran. Zvláště pan Jermon zacházel se mnou jako s ňákým princem. Svědčí tato památka, že jsem měl paměť barev velmi živou, kdežto mnozí jen na bezbarevné podoby si vzpomínají.
Jiný obrázek z mého dětství jest žlutá umrlčí truhlička s křížem, v níž uložen byl můj bratříček Emanuel, jenž zemřel v druhém roce svého stáří. An byl dvě leta mladší než já, mohu z toho posouditi, že jsem tehdáž byl as čtyry léta stár. - Jiný obraz mně tane na mysli o svatém Mikuláši. Přišel v biskupské čepici a ornátě s andělem a čertem. Byl to mladý Ratzer, syn pana vrchního. Zhrozil jsem se velice toho výjevu. Měli co dělat, aby mne utišili odstraněním Mikuláše s jeho čertem i andělem. Za to mi zanechal biskupa Mikuláše, sedícího ve voze s koníčky. Za zády měl pušpanové proutky, v nichž jsem každého rána několik lískových oříšků nalézal. Nabájil mi též pan Čapek, že k Štědrému večeru po Oharce přijede Praha, a že tam skvostných věcí bude k dostání. Také mne mámili zlatým prasátkem, odleskem zrcadla na stěně, které jsem chytal a nemálo se divil, že mně vždy uklouzlo. Bavili mne tím a jinými povídačkami, abych dodržel postu k večernímu obědu. - Nejvíce upomínek chovám z pátého a šestého roku, kdež uvědomění ve mně vzrůstalo. Zvláště si vzpomínám na cestování s otcem v hospodářských záležitostech. Mělť on pár švarných koní, kočího a vlastní vůz. Maštal byla v panském dvoře. Tamť jsem jednou vkročiv našel hadříček, jejž jsem poznal, volaje: "To je můj ňumňáček!" Kočí se jmenoval Michal. Byl statné postavy a velmi čistě se držel. Cídil u nás boty, sám maje boty vždy vyleštěné. Jednou v neděli seděl v pokoji, a já mu leza na klín vstoupal na boty. On se omrzel a svrhl mne. Já plakal, jako žaluje na bezpráví, a z toho od otce byl pokárán. Uvádím to, abych ukázal, že jsem tehdáž byl velkopanského smejšlení, což ovšem po smrti otcově přestalo. Vzpomínám si, že ještě tehdáž Michal k nám docházel, a že spolknuv jednou rybí kůstku, bez mála by se byl udusil, čemuž boucháním na záda pomoženo.

Na cestách s otcem míval jsem příležitost s okolím a i s hospodářstvím se seznámiti. Někdy se přidružil pan Čapek do vozu nebo některý písař, s nímž otec o hospodářských záležitostech rozumoval. Vzpomínám si, že mluvil o pšenici, jak po dešti vysoko vystřelila. Jinda jsme hledali granáty v Solanech nedaleko Střiblic, kde dosud granáty se vybírají. Otec našel v nově vykopané zemi veliký kus jako hrách, který co vzácnost doma ukazoval. - Byla tam nová stodola. Díval jsem se, jak tam z hlíny dělali mlat. - Jinda jeli jsme přes Vuničky. Byloť to rodiště Michalovo, kdež jeho rodiče měli hospodářství se zahradou. Pozoroval tam, jak kluci mu hrušky srážejí, i dal opratky panu Čapkovi, kluky dohonil a hodně vypráskal. Tamtéž spatřil pan chirurg Čapek u dvora velikou rozložitou rostlinu, kterou opatrně i s kořenem pomocí nože vytáhl. Bylť prý to sliz (Malva rotundifolia), jehož kořínků co léku užiti hodlal.
Mladý Ratzer měl koníka, jímž jednou do zámku přiklusal. Sestoupiv chtěl mne naň posadit, čemuž já s velikým křikem vzdoroval, bez pochyby ještě ohrožen případem hříběte v Budyni. - S otcem jsem prostoupával špýchary, chlévy, sklepy s krajáči mléka a smetany. Bývali jsme od šafářů častěni smetanou a černým chlebem, z čehož i dosud dobré husté smetanky jsem si velmi oblíbil, ač trudno ji dostati v hlavním našem městě. - Zpomínám si živě na otce. Bylť velké postavy, hlavy lysé. Nosíval po domácku čepičku aksamitovou, zelenou. K večeru píval pivo z korbelíku bíle a šedě pruhovaného, jejž byl darem dostal od sladovnických chasníků, kteříž byli přišli k vánočním svátkům vinšovat. Na pokrývce bylo vyřezáno sladovnické nádobí. Jednoho večera ukazoval mně hodinky kapesní v pouzdru želvovém, kdež byla na zadní straně vymalována krásná paní v emailu. Odevřel strojek, ukazoval tyktáček a kolečka, a pravil: "Až já umru, zdědíš tyto hodinky." - Otec rád požertoval s čeledí. Měli jsme kuchařku, Kačenku, švarnou pannu, vždy čistě vystrojenou, která se provdala později na mlýn do Roudníčku. Druhou, již jsme jmenovali "děvečku", nazývali kolozubou Mářou; byla již obstárlá. Vdala se později za chalupníka do Žabovřesk. Obě jsme někdy s panímámou navštěvovali, když jsme byli na cestě k panu děkanovi do Budyně. Kačenka brzo zachorala, ztratila svou krásu, což mne velmi podivilo, a časně umřela. Jednou si udělal otec žert s Mářou. Natrousil jí jehličí do postele, a bylo pak smíchu, když si v čeledníku do ní byla lehla. - Jednou přivedl pan Čapek k nám svou mladší dceru, hezkou Pepičku, která provozovala tanec, což se nám velmi líbilo. Jindá přišel k večeru jakýsi pocestný s krosnou a měl mlýnek, ouplný model obyčejného mlýna, jakýchž jsem znal na vlastní oči. Byl na prodej, měl státi dva zlaté. Otec ho však nekoupil, ačkoliv jsem po něm velmi dychtiv byl. - Spomínám si také z toho času na obrázkovou knihu, která byla skvostně vymalována, ačkoliv nic víc nevím o jejím obsahu, jen mlhavé upomínky se mi namítají, jez nelze více prohlédnouti.
V tu dobu padá první věc, již jsem za svůj majetek považoval. Byl to dar k mému svátku od pána, jehož jsem, ač byl náš blízký příbuzný, za cizího považoval. Cítil jsem totiž rozdíl mezi tím, co mně dávali rodiče, zůstalo to vždy jejich vlastní, a tím, co mně daroval kdos jiný. Bylť to Komenského Orbis pictus, tehdejší vydání školní se známými obrázky s textem latinským a českým. Čísti jsem arci ještě neuměl, aniž hrubě obrázkům rozuměl, později však ta kniha sloužila mi za základ mého učení. Darovalť mi ji pan Erasmus Baudis, syn sestry mé matky; bylť tehdáž u nás písařem.
O prvním navštívení školy mám velmi temný obraz. Spomínám si jen na pana kantora Zvěřinu. Byl vysoké, vysmáhlé postavy s dlouhytánským copem, jenž na zádech kabátu popudrované ložisko sobě vyznamenal. Držel buďto metlu nebo rákosku v rukou. Vzpomínám si, že povídal o zemětřesení v Lisabonu; také přišla jednou školní komise z Litoměřic, tuším, že stranu stavení školy, neboť jsme byli brzo na to přenešeni do domu soukromého. Bylo to u Paulů v hořejším poschodí. Divno, že docela nemohu si vzpomenout, jak jsem se čtení nebo psaní byl naučil. Snad že to bylo bavení den ode dne stejné, v pořádném pochodu ničím se nevyznamenávající. Myslím, že totéž i o mnoha jiných lidech platí. Podobně nevím, jak jsem později se němčině naučil. Živé upomínky žádají jakousi individualnost údaje, čemuž nenáhlé postupy se nehodí. Tehdáž byl jsem již v šestém roce. Nemohu si upomenouti, že bych kdy byl trestán byl, což by zajisté v mé mysli bylo uvázlo.
Posílávali mne někdy z rána pro rohlíčky blíž masných krámů, (v místě, kde stojí nyní dům někdy "Krušinovic" čís. p. 22., ) kdež jsem se těch velkých řeznických psů velmi zhrožoval. Jednou mne mladý takový holomek hodně postrašil, chtěje se mnou pohrávati, tak že jsem se s plačky domů navrátil bez rohlíčků. Potom mne tam více neposílali.
Méně jasné spomínky chovám z onoho času o svém kamarádství. Vím, jak ve škole u Paulů můj soused na tabulce křídou načmáral všelijaké klikyháky a pravil že je to "kancelaj". Já na to nedůvěřivě hleděl, vzal mu tabulku z ruky, smazal, a psal na to pravidelné m a n, co snad sloužilo tehdáž za základy písma.
V zámku jsem se rád bavíval s Baruškou Ratzrovic. Říkávali, že budem svoji. Byl to sirotek, jehož nalezla paní Ratzrová v společnosti s mou matkou, za času zimního v košilce špinavé někde u pustých vrat stojícího. Dala vyčistit, čistě obléknout, i vzala za vlastní. Bylo to roztomilé děvčátko, s níž jsem hrával v krůtě ( jmenovala se tak grotta v zámku u vchodu zahrady ) v panské zahradě, i doma v pokojích. Za krátký čas pak jsem slyšel, že stůně na neštovice, které i mne dosáhly, mělť jsem jich, jak praveno, toliko 52 i ukazovány mi jizvy ještě pozdnější léta. Barušce se nedařilo tak šťastně. Po nemoci byla celá zdrápaná, až jsem se jí zhrozil. Po kráse byla veta. Nevím, zdali jsem se změnil v svém chování k ní. Dost možno, neboť byl jsem již co dítě velmi jemného citu krásy. Jiné, však nemilé kamarádství měl jsem s Pavlatou, synem vrátného as osmiletým. Jednou mne navedl, abych hodil kočičku dolů s pavlanu u schodů k zámecké zahradě. Učinil jsem to. Ještě vidím, jak se lehce vznášela vzduchem, rozprostřevši nožky a ocas, a jak hbitě utíkala po schodech zas nahoru. Chlapec pak neměl nic důležitějšího, než běžet k mým rodičům a obžalovat mne. Nevím, zdali mu to věřili; kočka však mlčela a měla mne ráda jako dříve. Ještě jednou vystoupil na scénu ten nezdárný Pavlata. První dny po smrti mého otce vyťal mi, nevím proč, notnou facku. Tu naříkání mé matky, opuštěné vdovy, litování ubohého sirotka, až mne to samého dotklo. Později přišel na vojnu a ukázal se i doma.
Blíží se doba úmrtí mého otce. Byl ostatně zdráv, jen že někdy pokašlával. Povídalo se, že si uškodil na zdraví, když za času Josefa r. 1793 pro urovnání daní a sřízení katastru byl ustanoven za měřiče, kdež prý se byl notně nastudil. O posledním dnu jeho živobytí mám živou upomínku. Vyšel se mnou odpůldne, bylo to v neděli, na procházku za bažantnici kolem břehu Oharky ( kde stojí nyní cukrovar ). Spatřili jsme, jak vyskočila rybka z vody. Byl to okoun, jak pravil. Při návratu viděli jsme zdaleka sládka Bucholce, jak po strništi, ( přes pole v místech, kde nyní cukrovar, vedla někdy stezka k jezu) se blížil. Otec na něho namířil španělkou, jako by ho chtěl zastřelit, pak v rozprávkách vrátili se do zámku. Matka byla téhož dne návštěvou na děkanství v Budyni. Otec byl s večera velmi nepokojný, cítil jakousi ouzkost v prsou. Okolo desáté hodiny přijela matka a přinesla s sebou krásného ovoce ( byloť to na podzim), což mne velice těšilo. Potom se šlo spat. Otec spával ve vedlejším jednookenním pokoji. Bylo to asi o dvanácté, slyšeli jsme ho pokašlávati; potom volal slabým hlasem. Matka tam vběhla, i já se za ní blížil. Viděli jsme otce již zápasícího se smrtí. Hnisavá pěna stála mu u huby, vykonal poslední vzdechnutí. Přišel panský chirurg Čapek a uznal, že otec umřel následkem vředu tajného v plících, nebo, jak to jmenoval, apostemu. Já arci o té události žádného ponětí neměl. Matka padala ze mdloby do mdloby, Čapek měl dost s ní namáhání. Tu jsem spatřil otcovy hodinky na stole, a že jsem slyšel, že otec umřel, vzpomněl jsem si, že mně je někdys daroval za dědictví, když prý umře. Pročež jsem je zajal, právě, když otec umřel, budou moje. Okolo stojící slyšeli to s trpkým úsměchem. Tyto hodinky chovám dosaváde, a přeju sobě, aby zůstaly rodinnou památkou, mým nejpozdnějším potomkům. Historie těchto hodinek jest následující: Moje matka Rosalia a její starší sestra byly dcery panského šafáře jménem Šafránka ve Vlachobřezí, panství to dietrichsteinském. Na blízku bydlela v Dubském zámku hraběnka Cukrová, rozená Thun-Hohenšteinová, která pro svou dobročinnost a čilý duch vůbec známa a milována byla. Tato sobě zvláště zamilovala ony sestry, jež se tělesnou krásou vyznamenávaly. Starší poslala do Budějovic do jakéhos vychovacího ústavu, kde po pansku chována byla. Po svém návratu provdána jest za tehdejšího vrchního vlacho-březického pana Baudise. Moje matka neužila takového vychování. Když byla nejpotřebnější učení na škole triviální odbyla, byla sestře pod opěku dána, aby se vyučila domácímu hospodářství, k čemuž bylo dost příležitosti, ano tehdáž úřadnictvo po pansku si počínalo. První její milovník byl jakýsi pan Protiva z Vodňan. Nevím, čím byl. Matka si často na něho s jakousi outrpností spominávala. Později byla provdána za mého otce, tehdáž kontribučního ve Vlachovubřezí.
Po té byli přesazeni do Libochovic, kamž přišel otec co obroční. K sňatku dostala matka darem ony hodinky.
Pan děkan jí dal obrázky svatého Josefa a svaté v blízkém městečku Bavorově. Jsou dosti sličně malovány. Chovám je dosavád co rodinnou památku. Mám také v paměti pohřeb svého otce. Bylť pochován u svatého Vavřince na blízké výšině, kde kostelíček tento se hřbitovem panuje nad Libochovicemi. Hrob jeho nacházel se několik kroků před vchodem do kostelíčka. Ještě si spomínám, s jakým nářkem mé matky tento průvod se vykonal, jak její přítelkyně, paní vrchní Ratzrová, ji těšila a ovdovělé vší možnou pomoc připovídala. Celou tu událost slýchával jsem bezpočtukráte od své matky známým přátelům vypravovati. Paní Ratzrová byla žena velkomyslná, něco mužné povahy; ráda vedla jakýsi dvůr, čemuž nižší úřadnictvo a mladí písaři zdatně se hodili. Tam i náležela co krásná žena moje matka. Zaopatřila ji po celý rok tenkou přízí, má matka se v tom hlavně vyznamenávala a povšechně obdivována jsou její vřetýnka. Co týden posílala po všechna léta bochánek bílého chleba. Ke každé hostině byla zvána, kdež se zvláště v kuchyní dobře znala. Při stole jí od mužských všemožně holdováno, a ačkoliv byla pouhá Češka a německé slovo jen někdy pro žert vypustila, rádo se to německé úřadnictvo uvolilo, s ni jakž takž po česku pohovořiti. Také později se hlavně postarala paní Ratzrová o to, abychom byli, já totiž a můj bratr Josef, do Mikulova na Moravě, já do piaristského, bratr do kolegiatního semináře co choristé dáni, při čemž jsme gymnasium studovati mohli. Po smrti otcově vymožena jí slušná pense s dostatečným deputatem, any účty po otci nalézaly se v nejlepším pořádku. Nesloužil dlouho. Umřel v 40. svém roku. Matce bylo dovoleno ještě čtvrt roku v zámku zůstávati. Pamatuju si, že za ten čas jí kdys uloženo bylo, za slušný peníz vystrojiti hostinu všelikým lovcům vrchnostenským z blíží i dálí, a jak se ke mně ti páni lichotivě chovali.
Jiný obrázek mně živě utkvěl z nové doby. Den po smrti otcově spadl barometr nad psacím stolem, rozbil se, a rozlila se rtuť, s kterou já se dlouho bavil, rozděluje ji na menší kuličky a zase spojuje. Tento obrázek srýmoval sem v jedné písni Douchových knížkách pro děti.
Po té přestěhovali jsme se do města k Štětinovům. Bylť on městský písař a spolu malíř. Já větší část dne bavil v jeho pokoji s ženou a dcerami, Marjánkou a Madlenkou. Paní jeho sloula co učená a dávala holkám libochovickým naučení, v čemž i já se súčastnil. Nejraději díval jsem se na jeho malování. Malovával obrázky svatých a také historické předměty, zvláště z nařízení pana děkana Rudyše, kdež také pokoje vymaloval. Rozumí se, že ne bez mého účastenství. My jsme zůstávali v hořejším poschodí. Byt byl, jak se pravilo, nezdravý a já z toho v dlouho trvající nemoc padl. Dostal jsem vředy po celém těle, které byly na konec jako divem najednou shojeny pomocí jakés mastičky, kterou jakýs mastičkář na jarmarce matce byl naskytl. Zůstal jen potom ještě lišej pod levým kolenem. Pravilo se, že v masti bylo utrejchu. - Mohl bych celý pathologický životopis až do pozdního stáří o chorobných postupech v svém těle napsati, což snad i u příležitosti učiním. Trpěl jsem také od té doby někdy na psotník, jenž býval provázen závratí, ohnivým výřením a křečemi, jakýž nápad ještě ve 14. roce poslední jsem byl přestál. Štětinová měla ještě jednoho syna od prvního muže: Malinu, jenž byl štafírem, nevím kde. Přicházíval někdy na návštěvu domů a také malovával. Jednou maloval na skle obrázky pro lucernu magiku, mezi nimi, jak si vzpomínám, krokodýla, jak mouřenín na něm sedí, a palicí mu na příč do tlamy vtírá. Jindy namazal mi na prkénko lopatkou celou řadu olejových barev, na něž jsem se dosti nadívati nemohl. Maloval také pokoje. Jednou u pana purkrabího Nováka vymaloval u mé přítomnosti pavouka s dlouhými nohami ( Phalangium Opilio ), druh to roztočů, vysoko na stěně. Když pak pan purkrabí k večeru přišel a chtěje ho tyčkou shoditi, darmo se namáhal, tu jsme se mu srdečně vysmáli. Z dvou dcer Marjánka byla krásná, Madlenka byla škareda.
Po roce přestěhovala se matka s námi do jiného bytu zdravějšího na domlouvání pana Čapka chirurga. Bylo to u Paulů, vdově po jakéms vojenském důstojníku. Dům byl její vlastní. My zůstávali v přízemi, ona v hořejším poschodí.
Byla Němkyně a jen špatně s mou matkou se smlouvaly. Měla dceru velmi krásnou: Paulinu a syna asi 12letého. V zadu na dvoře byl ještě přídomek, kde zůstávali Buchholcovic, pozůstalí po sládku; babička s ohromným voletem, Němkyně, vdova a dvě dcery. Starší se jmenovala Kačenka. Dále v pozadí na dvoře byla louže, a u zadních vrat zahrádka s několika švestkovými stromy a zelinami kuchyňskými, s chlévem pro krávu a chlévy pro prasátka. Na dvoře řádily husy a všeliká drůbež. Docházíval jsem ještě pilně k Štětinovům a byl tam jako domovem. Když otec umřel, bylo mi 6 let. Matka měla bratra Josefa ještě při prsou. Já ho kolíbával a byl svědkem jeho dětinského vyvinování. Mezi tím chodil jsem pilně do školy. Však málo mi zůstalo upomínek na to, co se tam dělo. Žil jsem svorně se svými spolužáky, učil se, a však bez zvláštního vyznamenání.
Po smrti Zvěřinově stal se učitelem neboli kantorem pan Just, o němž jsem se již nahoře byl zmínil. Byl z novější školy Josefínské. Měl dva školní pomocníky. Ve vyšší třídě, kde jsem já sedával, byl p. Johannes, jehož jsem velmi miloval, v nižší třídě pan Mareš. Pana Johannesa matka, má hlavně si oblíbila. Byl velmi vlídný a úslužný, také vzezření dosti spanilého, červených tváří, modrých očí, plavých vlasů. Okousával si nehty, jež byly velmi zkaženy, jako okoralé. Umřel časnou smrtí. Matka oň velmi bědovala. Následující léta roku sedmého, osmého, devátého postupoval jsem v učení ve škole, a také muzice jsem se přiučoval. První můj instrument bylo pikolo. Pan děkan Rudyš si zamyslil zříditi z nás chlapců tureckou muziku, při které příležitosti já se stal fejfarem. Dále jsem se učil zpívat a hráti na housle. Všecko dle nabídnutí paní Ratzravé, která již c mou budoucnost se starala. - Musím se zmíniti o svém tehdejším kamarádstvu. Já mimo školní hodiny odpoledne rád jsem navštěvoval rodiny některých svých spolužáků. Na děkanství byli dva chlapci, příbuzní pana děkana, jeden Rudyš, druhý Turinský, o jichž osudech dál jsem se ničeho nedověděl. Vedle školy zůstával pan Konvalina, hospodář na děkanství, měl dvě dcery, moje spolužačky, s kterými jsem se rád bavíval a všelijaké kejkly a šprýmy před nimi provozoval, čemuž i stará paní se ráda usmála. V nejbližším domě zůstával krejčí Berka. Měl 3 syny. S prostředním Venclíčkem jsem byl kamarádem. Slýchával jsem tam povídky, jež pan mistr sedě na výstupku, mezi jiným i o královské bleše, a jiném vypravoval. V nejzazším domečku na cestě k Dubanům zůstávala rodina Mikulova. Rodiče oba i synáček všecko maličké, drobounké. Rád jsem tam chodívával, chovali se ke mně velmi šetrně. Mikula, - u toho učil jsem se hrát na housle, - byl mým nejlepším kamarádem až do poslední doby mého meškání v Libochovicích. Onť byl jediný, jenž k nám docházel. Vystavil mně theatr, figurky se šaty zdobně uměl vystřihovat. Také někdy předčítal panímámě. Zastihl jsem ho ještě po svém návratu z Vratislavi a vždy přátelsky se k němu choval. Ještě je na živu a městským literákem.
Jeden z hlavních a pro mne důležitých domů byl Čejkovic, (nynější radnice). Starší syn Josef, jenž ještě nyní po otci mydlářství provádí, byl asi o dvě leta přede mnou, často na nás vyběhl a natloukl nám, když jsme před domem hrávali, byl nosatý, zlý; mladší Jan byl mým nejlepším kamarádem. Přišel později do Prahy na studie, sloul co výtečná hlava, súčastnil se při legii študentské roku 5., stal se později justiciarem v Polné a zemřel v mladých letech. Bylo tu ještě dvou dcer. Staří kupovávali pilně vycházející tehdáž české spisy, zvláště Krameriusovy. Za těch pár let jsem celou jejich bibliotéku vyčerpal a čítával matce za večera, kde jsme oba někdy nad osudy našich reků zaplakali. Zvláště nás zajímala historie o Jenovefě, o Meluzíně, o Fortunatově kloboučku, smutnohry Leara, Makbetha a j. Také jsem čítal Eulenšpigla, Rybrcola na krkonošských horách, Telemacha, Robinsona a j. - Nabylť jsem tím do desátého roku tolik češtiny a takovou zásobu slov i pojmů, že všechno pozdnější němčování nebylo s to jádro české docela vytrhnouti a je německým nahraditi; ukazuje to na důležitost jazyka národního co základu organismu mysli lidské.
Vedle Štětinů bydleli dva chlapci, Němci, na výměnu, aby se naučili česky, někde od Litoměřic. S nimi jsem se též bavíval, ač mně vzezření jejich bylo cizé. Starší, asi 14letý, jmenoval se Stumpfa, mladší Hoffmann. Jeden z nich stal se později kupcem v Teplicích, u něho jsem na mém východu do Prus přenocoval. S mladším jsem prohledával obrázky v německém vydání písma svatého. Stumpfu jednou v zimě viděl jsem před okny Štětinovic rozsekávati klouzačku, což mně bylo velmi nápadné, neboť jsem v tom viděl jakousi urputnost proti kamarádům. Musela býti tehdáž zima dosti krutá, neboť sněhu napadlo u prostřed Libochovic tak vysoko, že v něm byly prohloubeny stezky od jedné strany k druhé, že převyšovaly mou hlavu, ač jsem byl chlapec sedmiletý. V levo od Paulů, kde jsme bydleli, nejbližší můj známý, neřkuli kamarád, byl Stuchlý, rozený blb, což mne velmi zajímalo. K jeho starší sestře, jež byla dosti hezká, chodil jsem s pomláskou o Velikonocích. Otec byl mydlář. Na dvoře byl houf ostatků z loje, velmi smrdutý, což se mně náramně hnusilo. Jak jsem byl tehdáž citlivého čichu dokazuje se tím, že když jsme byli jednou u Štětinů na oběd, a vidličky a nože měly rukovětě cínové, zhnusil se mně ten zápach cínu tak velice, že mne až mdloba napadla. Vedle Stuchlých byl můj spolužák Edelmann; sedával vedle mne ve škole. Byl tváří silně červených a trpěl věčně na rýmu. Psával, jak se říká, nosem po rukávě; umřel v mladých letech na souchotiny. Konečně v panském dvoře meškal můj nejzamilovanější kamarád: Jan Janda, o němž jsem se již nahoře byl zmínil, co o školském pomocníku pana Justa. Tam jsem denně docházíval pro smetanu, kterou jsem rád po cestě mlsával, zvláště z místečka velmi bílého, kde jsem myslel, že jest nejchutnější. Byl to však jen odlesk od politury hrnečku. Panimáma vždy po nose poznávala, zdali jsem se byl mlsáni dopustil, což mně bylo velmi podivno. S Jandou jsme hrávali na houslích duetta Pheilovy na školním dvoře, jež nám byl k tomu pan kantor v letních dobách uchystal.
Jednoho času přistěhovala se společnost herecká do Libochovic, a dávali kus německý o popravě krále francouzského, kdežto celé publikum v slzách se rozplývalo. Byla s nimi jedna holčička, jménem Kunigunda, což některým z chlapců bylo velmi směšné, mně však nikoli. Jindy provozovaly se kusy v obecním domě ( u "Křížku?" nynější panský dům) s marionety, kdež hlavně Pimprle své směšné šprýmy provozoval. Mezi tím se bouchalo, střílelo, prach se rozněcoval, což mne náramně lekalo; bylo to znamení chorobné napnutosti mých nervů, neboť jsem byl právě po nemoci jakési nervové. Po přestěhování se matky k Paulům padl jsem do nemoci, horečky prý nervové, kdež jsem mnoho dní bez smyslu potrval, a často na psotníky trpěl. Matka tehdáž obrátila se od Čapka k panu Levimu, jenž svou útulností si byl její důvěru získal nad Čapka, ačkoliv tento byl učenější, jehož však pro jeho rozmarnost sobě méně vážila. To přece nevadilo, že zůstal po všechen čas naším dobrým přítelem. Při rekonvalescenci poslala mně paní vrchní Ratzrová kastlíček s tuší a štětičkami, tak že jsem se celý čas svého pozdravování v posteli tím baviti mohl. Moje meškáni u Štětiny dovedlo tolik, že jsem řádnou figuru člověka, koně, psa a jiných zvířat dosti dovedně vykresliti uměl, a vysmíval jsem se jiným chlapcům, když tužkou na papíře nebo uhlím na stěně nehorázné figury načmárali, a vždy jsem jim hleděl to opraviti. Také jsem na stěně u okna vymaloval myslivce v zeleném kabátu, jak střílí, se psem, což matka chovávala a co důkaz mého umění přátelům okazovala. Poslední léta mého pobytu v Libochovicích, vyčerpav již dostatečně učení školního, zachtělo se mi nechoditi do školy, i tvářil jsem se nemocným, vyležel několik dní v posteli, což mne tak sesláblo, že jsem potom stanuv ledva choditi mohl.
Moje matka měla v deputátu čtyry sudy piva, z nichž větší část prodala, jen tolik sobě ponechavší, co stačilo pro domácí potřebu. Brávala pivo z pivovaru na vroubek; bylať to lištna dřevěná, kde po straně nářezem naznamenáno bylo, kolik mázů si byla vybrala. Já chodíval s vroubkem a džbánkem pro pivo, což jsem velmi rád činíval, neboť mně byl pivovar místem, řekl bych mystičným; samé tmavé místnosti, zapáchající chmelem i sladem, rozložený pod celým zámkem. Byla tam chmelovna, velká sladovna, kde se slad na železných deskách přitíral, tmavá spilka, kde chasníci spávali, ohromný sklep, lednice, kam se z "krůty" led pouštíval.
Největší místnosti zaujímaly chladnice, velké čtverhrané. Po stranách byly hluboké strouhy, o nichž se vypravovalo, že tam ten neb onen nebezpečně padl, vedle nichž jsem tehdy velmi bojácně pokračoval, až jsem se dostal k božímu světlu, kdež stála ohromná káď, do které se z chladičů pivo slévalo, z kádě pak kohoutkem do sudů nabíralo. Bylo to místo u kádě dost světlé s východem po schůdkách na venek, kde naproti stál panský mlýn, kamž jsem také rád chodívával a složení jeho se obdivoval. Chasníci v pivovaře i mlýně mne rádi vidívali a se mnou si rádi počtveračili. Také mlýn byl mi vzácným místem, kde matka část deputovaného obilí si pod vlastním okem semlývala na bílou i černou mouku pro pečivo a chléb. Byl jsem ve mlýně jako doma. Mlynář kmotr a mlynářka mne rádi měli, krupař měl vlastní oddělení a dělával nám kroupy. S práškem a ostatní chasou byl jsem dobrým přítelem, a vážil jsem si toho vysoko, že hledíce na mou zvědavost se mnou tak rozumně nakládali. Vedle pivovaru, ve vlastním domečku (domek Cimermanovic? ) zůstávala paní kmotra Rybová, po druhém muži Švábová, jejíž syn Šváb byl mým kamarádem, kteréhož jsem často navštěvoval. Podle domku běžela ulička, kdež se fortnou vcházelo na nádvoří zámecké; vpravo pak v koutě stál dům sládkův, kdež jsem také byl jako doma; vedle pak byl domek bednářův. Díval jsem se rád na bednění sudů a kádí a zvláště si obliboval na vůni rozpustlé smoly, což ukazovalo na dráždivost mých plicních ústrojů. Vedle bednáře byly panské maštale, kdež jsem s panem Johannesem, kočím pana vrchního s dlouhytánským copem, rád se bavíval, i také vůni, jaká v konírnách panuje, rád do sebe líkal, což opět okazovalo na jakýsi plicní neduh. Říkáno mi, že jsem v dětských letech, o čemž arci nemám spomínky, zachoroval na zapálení plic, čehož snad sledy ještě v těle vězely. Naproti konírnám byla velká kašna a vedle zámecký kostel, v jehož věži umístěna byla vodárna, která zvláštním strojem vodu z Ohárky vyzdvihovala a jí pivovar, zámek i celou panskou zahradu zásobovala, kdež bylo několik kašen a vodotrysků.
Ze zámku vedla zvláštní chodba do kostela na kůr, kde snad před časy panstvo na služby boží chodívalo. Tu dobu, o které mluvím, již byl kostel vyzdvižen a sloužil co sýpka na obilí. Byly tam ještě zbytky oltáře a na stěně na obmítce obraz obřezání Ježíšova s Jáchimem, z jehož úst vycházela psaná slova. "Jesus erit nomen ejus." Pod obloukem chodby vycházelo se ven na prostranné hradiště před zámkem. Vchod do zámku byl na způsob mostu, z obou stran jakési příkopy, v levém byla dvířka vždy zavřena, vedoucí do zahrady. Na tom konci stál dům zahradníkův a důchodních, odkudž měl vyhlídku po celé zahradě, aby dohlédal, co se tam děje. Před zámkem stála hluboká studně se stříškou, kolem a hřídelem, jimiž se voda po řetězích v okovech vyvážela. V pravo od zámku, přímo od domu zahradníkova, běžel dlouhý dům s podloubím jen na přízemí, kde bylo sídlo purkrabího; v pravo velká kancelář, kuchyně, špižírny a slušný byt. Od zahradníka podél, celou stranu až ku dvoru zaujímající, byla stavení zahradnická, kde se nářadí zahradnické chovalo, kde byla zvláštní místnost pro semena, jiná pro přezimování vzácných rostlin a jiné. Dále sledovaly toutéž řadou skleníky nebo, jak jsme jim říkávali, "gloshausy". To šlo až k samému dvoru, tam hraničila zahrada s bytem šafářovým a s chlévy dvorními. - Zahrada byla ve vkusu starofrancouzském zřízena. Měla tré oddělení. První oddělení bylo před zámkem, kde od balkonu pohodlné, z pískovce vytesané schody ( dříve bývaly uvnitř zámku a ne jako nyní, zevně ) zábradlím sloupovaným ohražené sestupovaly; pod nimi ve výklenku byl zvláštní vchod vždy zavřený do pivovaru. Z obou stran schodů stály dva ohromné pně lípové, jejichž větve byly uměle rozloženy na zvláštním lešení a lupením v pravo i v levo od jedné strany k druhé zastiňovaly prostor šířky schodů samých. Před schody byly dva ozdobně figurované záhony květin rozličného druhu podle změn počasí ročních. Oddělení to bylo ohraženo zábradlím železným z prutů všelijak točených shotoveným se třemi odvory k zavírání, střední největší s dvěma křídly, dvě ostatní po jednom křídlu. Cesty, jako v celé zahradě, byly drobným oblázkem pokryty. V pravo byla vysoká zeď na straně Ohárky s velkými odvory a zábradlím sloupkovaným, odkud byly vyhlídky na řeku, mlýn, protější zahrady a stromoví, až kde se obzor Šebínskou výšinou končil. Druhé oddělení zahrady bylo mnohem větší, veliký čtverhran, u prostřed vodojem s vodotryskem, jejž mořští bůžkové vypouštěli. Po čtveru jeho stranách byly veliké čtverhranné záhony s cestičkami klikatými u prostřed křovím a kvítím pokryté, jen vnitřní rohy byly odpovědně vodojemu vyhloubeny. Kolem nich byly dlažby z širokých pískovcových ploten. Po pravé straně běžely mezi sloupy zděnými ploty z tyček dřevěných malovaných, u prostřed podobná vrata naproti mostu, jimiž se sestupovalo po dvojitých schodech v levo k panské hospodě, nyní byt zahradníkův, v pravo ke mlýnu. Souběžně s těmi ploty běžel vysoký špalír a podlé něho dlouhý záhon, jenž býval na jaro samými narcisky posázen, jejichž vůni zvláště jsem se blažil, a dosavád neznám vůně blaženější nad onu.
Třetí odděleni zahrady bylo vyšší; dělilo se od druhého zvláštní hradbou a sloupovitým zábradlím. Vedlo naň dvé širokých schodů. Toto bylo největší ze všech, podlouhlý čtverhran. Na pravé straně čněla vysoká zeď. Bylo na ni znáti sledy starých maleb na obmítce. U prostřed byl široký odvor se zábradlím sloupovitým s vyhlídkou dolů na chmelovnu, na řeku, na protější zahrady, luka, pahrbky a les. Na předním konci té zdi byl zvláštní otvor, kde se po dřevěných schodech sestupovalo dolů k chmelnici (nynější park pod zahradníkovým bytem), na druhém konci podobný otvor se zábradlím, pod nimž byl menší vodojem. Po levé straně běžela řada skleníků, na konci s domečkem pro pomocníky zahradní. V létě stály naproti citronové a oranžové stromy. V prostředním rozsáhlém prostoru byla veliká rozmanitosť zahradnického uměni vyložena. Hned v předu podle dotčeného zábradlí běželo od jedněch schodů až k druhým pásmo keřů růžových; dále sledovaly dva veliké boskety z vysokého živého plotu s malým nízkým otvorem dovnitř, kde bylo kvítí a křoví besídky s drnovým sedadlem a kamenným stolem. Dále ku prostředku zase záhony, ozdobně vykreslené, špalíry, stromy koulovitě ostříhané, pyramidy, mezi tím záhony květin atd. Na konci čněla zase vysoká zeď širokým otvorem, jímž se i vozem jeti mohlo dolů do kuchyňské zahrady dvěmi širokými cestami povlovně sestupujícími. Tu se šířila kuchyňská zahrada podle počasí ročního oplývající tu šparglem, tam kapustou, mrkví, celerím, karfiolem, cibulí a česnekem, petrželí, salátem atd. po záhonech rozložených. V levo stála ohromná fíkovna na sloupcích dřevěných, kteráž se podle počasí pokrývala. Tamtéž byla vrata vedoucí do dvora, odkud se potřebný hnůj přivážel. Konec byl zase zavřen vysokou zdí, kdež velká vrata vedla do polí. V pravo též běžela vysoká zeď, uprostřed s vraty, která vedla dolů do ovocnice. Od vrat též sestupovaly dvě široké dráhy pro pěší i povozy. V levo byla dřevárna. Ostatní prostor byl vysázen stromy ovocnými všelikého druhu, velikosti a stáří (některé snad tam doposud stojí). V pravo byla ovocnice oddělena dřevěným tyčkovaným plotem od chmelovny, v levo vlastním příkopem dělila se od bažantnice, naprotější strana hraničila s břehem Ohárky. Tam stál mladý dub, pod nímž mně otec jednou ukazoval galusové kuličky nebo duběnky, a vypravoval, jak povstávají a že se užívají na inkoust.
Jednu jsem vzal s sebou s dírkou od hmyzu provrtanou, již jsem ještě mnohá léta přechovával. Bažantnice zvláště na mně činila jakýsi dojem tajemný. Byla hustě pokryta křovím a vysokými stromy, mezi nimiž plížily se cestičky s bílým pískem od sousední Ohárky pocházejícím. Tam jednou procházejíce se s otcem, matkou a p. Čapkem zastihli jsme zajíce velkou železnou pastí chyceného, a nerázně kvičícího. Pan Čapek ho vytáhl a dal mu rukou za ouška, já nevěděl proč; zajíc se utišil, a pan Čapek ho zaobalil do šátku a vzal s sebou. Past byla piskem posypána, tak že ji sotva vidět bylo a otec poučoval, že se musí v bažantnici po těch cestičkách velmi opatrně kráčeti. Vedle bažantnice byl domek pro dřevaře, a východ do polí k straně radovesické ( k cukrovaru ) .
Dovolil jsem si popsati zde obšírněji panské zahrady, ony byly od prvních let mého dětství až do posledních mého pobytu mým hlavním rejdištěm, kdež jsem se ve přírodě, ačkoli všelijak přistřižené, svobodně pohyboval. První, francouzská zahrada, byla jako krásná panna v starofranckém oděvu ušňořená, avšak mimo ty ozdobné příkrojky byla přece tvář slična, obnažené lokte, nožky unášející, a oko tak důvěrně vzhlédající, jako milého děvčete vesnického. Jinak to bylo ve chmelnici, v kuchyňské zahradě, tam všechno v řadách a v záhonech přísně rozstaveno, jako ve vojště nebo u robotníků na polích. Nenucenější obraz poskytovala ovocnice, a konečně bažantnice po břehu Ohárky se rozkládající se svými květnatými palouky, byla příroda sama, avšak ne divoka, rukou a myslí lidskou ochočena. Do divoké přírody byl vzhled jen zdaleka podán do černého Středohoří s jeho čedičovými velikány, mezi nimiž žírnými poli nejúrodnější krajina se rozkládala, uprostřed níž Hanšburek jako přísný mudrc se porozkládal. Ředitelem panské zahrady byl pan Ziegler z Němec, někde od Mannheimu, uměl se však se svými dělníky dobře dorozumět. Mně jeho čeština byla nápadna, i věděl jsem dobře, že jest to čeština německá, mně i u jiných osob, u Paulů, u pana Ratzra a všelikých cizích hostů dobře známá. Mezi dělníky choval vždy také asi dva mládence nebo adjunkty, kteří se vyššímu zahradnictví věnovali. Měli ve skleníku zvláštní oddělení, kdež jsem na velikém stole viděl reisbrety, cirkle , linealy, skřínky na barvy a jiné, i tak s kreslením se seznámil. Pan Ziegler. vypravoval o znamenitých zahradách, jež viděl na svých cestách, zvláště sobě liboval popisovati město Mannheim jako nejsličnější, nejpravidelnější město v celém světě. Byl muž letory měkké, modrých očí, vlasů prostých, velmi přívětivý, neženatý. Já se k němu lichotil a nepozoroval nikdy, že bych mu byl překážel. Také když jsem některého ze svých kamarádů do zahrady byl přivedl, nevzpíral se tomu, ačkoliv každého vetřelce přísně vylučoval, že jsem se až podivil hrůze, která tenkrát z něho šla.
Vrátím se zas k domácímu krbu, své matince. Ona byla svého způsobu žena výtečná, postavy vysoké, štíhlé, očí snědých, tvářnosti velmi pravidelné, kůže skvělé, ani příliš otylá ani suchá. První léta po smrti otcově byla ještě zásobena skvostnými šaty, i nemohl jsem nepozorovati, jak se v neděli strojila, když do služeb božích jíti chtěla. Vidím ještě hedvábné ty šaty barvy měnivé ze zelena do violova, dole s širokými řasami, vzadu na korsetce zvláštní faldy. V zimě oblékala skvostný kožich cinobrové barvy, hedvábný s výložkami hermelinovými, u vnitř srstí tchořovou vyložený, již tehdáž mému citu křiklavý. Okolo čela obvázala "tupé" napudrované. Ve skříni na podstávkách chovala všelikého druhu čepce a "kokrhele", mezi jiným také čubu z černého hedbáví pro zimu. Pro cestováni v zimě byl tu ještě "pekeš" po otci. V domácnosti byla matka velmi čilá. Ve Vlachovu Březí u sestry, paní vrchní, měla příležitost přiučiti se všem větším pracím domácím. Tehdáž, kde o fabrikách nebylo ani slechu, zvláště v malém městečku, muselo se ve větším hospodářství všechno doma hotoviti. Táhly se svíčky, dělalo se mýdlo, zabíjela se příhodným časem prasata, dělaly se klobásy; krmily se husy šiškami, líhla se kuřata na podzim; sušilo, zadělávalo se ovoce všeho druhu; v zimě se dralo peří, předlo se; na jaro bílila se plátna, dělal se škrob, prádla bylo bez konce, v kuchyni jako v kostele, v jídelně co den jako na posvícení. Když se vdala, přišla arci na malé hospodářství. Rodila a vychovávala nás děti a tak utuchly pomalu choutky oné činnosti velkolepé. Když se stala vdovou, zase počaly klíčiti, i viděl jsem ji činnou na všechny jmenované spůsoby, ačkoliv v obvodu menším. Její hlavní zaměstnání, jímž slynula, byla příze a kuchyně. Větší díl dne a večera zaměstnávala se se služkou předením; ona předla nejjemnější vlákna na ozdobeném kolovrátku z nejpěknějšího lnu na kuželi ovinutém. Služka předla na sprostém kolovrátku z hrubšího lnu z babek na kracli hrubou nit na sprosté plátno. Já motával, vždy hotová příze na pásma se pořádala.
Vždy se chovalo několik husí, jež se podškubávaly na peří, které jsme u večerních hodinách zimních drávali. Dělaly se co týden šišky; jimiž husy se krmily, i nebylo mi milo viděti, jak se husy cpávají, neb viděl jsem patrně, že jim to bylo nepříjemné. Pak přišla doba zabíjení husí, vyškvařování sádla, jež se ve velikém hrnci celou zimu chovalo. Také se na podzim koupila zásoba másla, jež se přepouštělo. Svým časem také mladé prase, jež se bylo vykrmilo, zabíjeno, k čemuž pozváno řeznického tovaryše, pak se opařilo, ostrouhalo až do naha. Říkávala panímáma, že vnitřnosti prasete jsou jako člověčí, ukazovala mi i pojmenovala: plíce, srdce, játra, žaludek, slezinu, střeva, ledviny, o nervích a cévách ani slova. Toť byli asi počátkové mého anatomického a fysiologického poznání! Že by byla dělávala svíčky nemohu si vzpomenout, měla ale roury skleněné dole s úzkým otvorem pro knot, i vykládala mi, jak se svíčky dělají. Také nevím, zda-li mejdlo sama hotovila, že se ale v tom zná, viděl jsem z jejich výkladů. Také si vzpomínám, že jednou dělala škrob z pšenice na polo rozemleté, již v neckách vodou polila, a až do kysání nechala státi, při čemž na dně škrob se usazoval. Měli jsme necky větší a menší. Byly z velkého kmene vydloubány, asi pět střevíců dlouhé, pozůstalost po větším hospodářství, druhé na způsob menší vany, pro menší prádlo. Co se týče kuchařeni, nebylo hostiny na děkanství libochovickém a budyňském, kdež by matka nebyla pozvána, aby řídila kuchyňské práce, kdežto i já měl všeliké zaměstnání i také pamlsků. Točil jsem rožeň, míchal vaječní těsto, strouhal perník, syrečky, tloukl v moždíři všeliké koření, mrskal bílky na pěnu a j. I v domácnosti, ač dosti skromné, zbývalo dosti na práci i pro čiperného Honzíčka. Deputát poskytoval matce dostatečnou zásobu pšenice i žita; větší díl toho odprodal se handlíři, jenž zůstával ve vlastním domku na konci mostu, jen asi třetina stačila pro domácí potřebu. Toť se u kmotra mlynáře semlelo. Měli jsme díži a dížku pro chleb , režný a bílý; dělalo se těsto, lopatkou se vydělávalo, dalo se kynouti prostěradlem pokryto, utvořily se bochníky a bochánky, kdež i já bochníček pro sebe si ukutálel. Pod krbem byla pec na pečení chleba, i tak se upeklo chleba na několik neděl. Z prachu dělaly se šišky pro husy. Ostatek upotřeben na krmení prasátka. Když byl chléb upečen, skrojila se skyvka z jednoho bochánku, vydloubala se střídka, dalo se tam kus čerstvého másla a skyvkou přikrylo. Máslem nasáklá střídka, pak se vybírala lžičkou, na čemž jsem si zvláště pochutnával. V síni stála veliká truhla z měkkého dříví pod silným zámkem; tam bylo několik přehrádek, jeden pro výražkovou mouku, druhý pro mouku režnou, chovaly se tam kroupy, krupice, vejce; v jednom truhlíku byly otruby. O zemčatech nebylo ani vidu ani slechu; ty se jen někdy kupovaly od kramářky. Hrubé kroupy v polívce jsem nerad jídal, tím raději malé krupky, perličky, v polívce hodně šafránem nažloutlé. Ta truhla jednou z nedopatření dostala hosta i byla na čisto vyklizena. Také o dříví se někdo někdy pokoušel. Nebylo týhodne, aby nebyly vdolky s povidly, sejrem a perníkem, podobně lívance, kdežto já jsem sobě na pomaštěném kotlíčku všeliké figurky vyléval.
Na svátky se dělaly koláče všelikého druhu se sejrem a rozinkami, s povidly, mákem, podobně buchty a buchtičky. Někdy dělala matka veliký štrudl; rozválelo se těsto na stole, sypalo se mandlí, rozinek, perníku, zaobalilo se, a byl hotový štrudl, ten se pak závitkovitě zatočil a upekl ve velkém rendlíku. Koláčů a buchtiček vždy se napekla veliká zásoba, z nichž díl se uschoval, větší pak díl jsem roznášel do zámku, na děkanství a jiným sousedkám, při čemž nikdy nezapomenuto na paní domácí, která z malého toho nájmu svého domku a malé vojenské pensičky se svým synáčkem a dcerou dost skromně živa byla. Někdy se pro mne naskytla zvláštní práce, když byla veliká hostina u vrchních. Tu poslala paní vrchní v necičce jemné těsto nadělané, z něhož jsme hotoviti měli nudle, flíčky a karbounky. K tomu měla matka zvláštní prkénko o několika polích všelijak pruhovaných; na něm jsme dělávali pomocí rafičky z větších flíčků karbounky všelikého druhu, při čemž jsem se zvláštní oblibou rád dopomáhal. Moje matka se znala ve vaření dobré kávy. Nevím, na čem to záleželo, hlavně asi na pražení; měla k tomu vlastní plechový bubínek, káva navařená čistila se rybím měchýřkem, pro příchuť přidávala se zapražená zrníčka šípková - v tom snad záleželo hlavní tajemství; když paní Ratzrová chtěla spůsobiti dobrou chvíli, poslala matce zásobu kávy, cukru a pečiva a pozvala se na kávu.
Matka ve svém vdovství, jsouc sprostěna ouřadnické té polopanské společnosti, vrátila se ráda k svým přirozeným mravům a stala se zase prostou Češkou a byla zvána v městě i na vsi na posvícení, aneb když se nějaká bohatá svatba vystrojila, kdež já vždy byl věrným nohsledou. V městečku byl hlavně zámečník, jehož jméno jsem zapomněl, oblíbeným šaškem, který s fáborem a rozmarinou přicházíval zvát na posvícení nebo na svatbu. Matka svým zdravým rozmarem, jsouc při tom jako někdejší úřadnice velevážena, rozveselívala celou společnost. Při tom se házely cukrové koláčky, cukrovaný anýz a všeliké jiné cukroví pod stůl a za stůl, kdežto nescházelo nikdy kluků, kteří se se mnou o ty milé pokrutky pod stolem a za stolem potýkali: Jinak to bylo na děkanství v Budyni, kdež jsme co vzácní hosté váženi byli a kdež i já při stole slušně zasedal. Jednou jsem statně nic nebral, nechal minouti i nejchutnější pečeně a koláče. "Schází ti něco, Honzíčku, že nic nejíš?" ptal se pan děkan ( jmenoval se Brixi ) ; já se naň zhluboka podíval, i usmívaje se ostýchavě odpověděl: "Já čekám na cukrové," což arci teprve na konec hostiny na stůl přicházelo. Mohl bych ještě nekonečný počet. takových upomínek uváděti. Milý čtenář vidí z toho, že jsem měl u matky dosti praktičnou školu. Musím se však přiznati, že o školském mně zbylo velmi málo upomínek. Tehdáž ještě ani zmínky nebylo o věcném vyučování, z čehož by mi arci mnohé známosti byly utkvěly. Hodiny jednotvárně míjely souhlasným čtením, psaním, počítáním, jednoho dne jako druhého. Kdož by byl z tohoto moře něčeho kloudného sobě byl vylovil? Teprv poslední dvě leta, kde nastalo cvičení se v zpěvu, a na houslích, činily soboty a neděle,. kdy se mše provozovala, příjemné zastávky, nebo když na děkanství jakás hudba se provozovala.
Vzpomínám si, že jsem co školák matku přivádíval do nemalých rozpaků svými nekonečnými otázkami o tom a onom, proč a nač a jak? Matka odpovídala, dokud mohla, až pak mne někam odeslala, nebo dala dovolení navštívit toho neb onoho kamaráda. Na tresty od matky mám málo vzpomínek; někdy mne odbyla, když jsem toho zasloužil, malou faňorou, však nebylo to ku pláči. O plačtivých dobách si sotva vzpomínám. Jen na jeden trest jsem dlouho nemohl zapomenout, proto že dle mého zdání byl nezasloužený. Zůstávala na dvoře za Buchholcovic nájemnice se svou dceruškou, jež příležitou prací se vyživovala. S tou jsem se jednou škádlil a zavíral ji do chlévku, ona však žertu nerozuměla a matce na mne žalovala. Když jsem pak domů se vrátil, ohřála vodu, strčila do ní metličku, já se na to díval, nevěda co to znamená, nejsa sobě vědom žádného provinění, pak mi kázala se svléci až na košilku. Bylo mně asi osm let, i byl jsem, jak řečeno, velmi citlivý. Tuť vyňala metlu z hrnce, a notně mne vyšvíhala, pak ke mně měla sermon, že chudým a sirotkům nemáme ubližovat; já se omlouval s pláčem, že to byl jen žert a však již bylo vykonáno. Mně ale ta událost utkvěla hluboko v mysli, zvláště to slovo "ubohý sirotek", jak nás matka sama někdy jmenovala.
Moje chůva, jmenovali jsme ji škaredou Annou, neboť její tvář byla celá posypána širokými pihami, byla ostatně dobrá osoba ke mně, a později k bratru Josefovi zvláště přítulna. Měli jsme ji proto, ač škaredou, velmi rádi. Byla z Budyně, kde její stará matka Bětuška meškala. Ta přicházela k nám návštěvou, zvláště za zimního času na několik dní, aby se ohřála. Sloužila někdy ve vojště císařském co markytánka za časů Josefa II. i súčastnila se u výpravě proti Turkům; byla při obležení Bělehradu, povídala o Pandurech, o řezání hlav Turkům, o požárech, plundrování a j. Měl jsem obrázek líčící obleženi pevnosti Bělehradu, jež mně vykládala. Uměla též povídati krásné pohádky a přepodivné báchorky, jež jsme za časů dlouhých večerů zimních u. kamen na lavici všickni rádi poslouchávali. Její dcera měla v hlavě nekonečnou zásobu písniček všeho druhu, jež příjemným hlasem a s příslušným pothosem zpívati uměla; mně se ovšem líbily, ač mně její tvář odporovala.
Měla také malý, tlustý, umouněný kodex písní, vyšlých tohoto roku, koupených na jarmarcích. Také moje matka znala ještě z let svých mladistvých selských množství písniček, jež při přízi a domácím zaměstnání zpívávala, až se po celém domě rozléhaly. Rozumí se, že i já se jim naučil, že mne celé živobytí doma i v cizině následovaly, a že se s nimi radostně potkávám, kdekoliv se v nových sbírkách nově ošaceny mně představujou, nebo jejich hudbičky na veřejných místech plným orkestrem provozujou. Moje matka měla též na paměti nevyčerpatelnou zásobu všelikých přísloví a průpovědí, jež při každé vhodné příležitosti pronášela. Že se hojně opakovaly, utkvěly mně v mysli pro celé živobytí. I ještě dnes jich rád užívám dokládaje: "jak moje nebožka matka říkávala." Z náboženství jsem se od ní málo naučil. Byla nábožna pro sebe. Ctila svatou trojici, pána Ježíše, matku boží, několik svatých patronů českých a světic, svatou Annu, babičku Ježíšovu. Měli jsme obrázek v rámci, kde učí holčičku Marii čtení, což mne velmi dojímalo. Choval jsem zásobu svatých obrázků, bylo jich už asi dvacet. Dostával jsem ten neb onen od pánů páterů i ukládal v obálce papírové u matky, jenž mně někdy dovolovala je prohlédati a lecos mně o vlastnostech a pomocech svatých vykládala. Zvláštní důvěru měla k panně Marii chotěšovské ( ves to na panství libochovickém). Tam jednou v těžké mé nemoci putovala, a mne jí obětovala. Uzdravil jsem se brzy na to zázračným spůsobem. I později často se mnou tam chodívala a před obrazem milostným svou modlitbu konala. Mne to málo zajímalo, nerozuměl jsem jejím citům, jejím představám. Většího srozuměni a soucitu jsme měli společně u čtení života pána Ježíše, zvláště při jeho umučení, kdež se všeliké city, politování, zanevření proti jeho soudcům, katanům, proti lůze židovské až do slz nás dotýkaly.
O církvi jsem se ničeho nedověděl, ač snad ve škole o ní bylo učeno. Matka sama, pro samé kaplany, faráře, děkany, biskupy a papeže o církvi sotva měla jakés ponětí. Jeden obrázek z mé dětské věrovědy mně utkvěl na vždy a bude mne sledovati do mého skonání; víra v nesmrtelnost, v trvání ducha a osobnosti po smrti.
Matka mně povídala o zemřelém Emanuelku, že se stal andělíčkem v nebi, že tam hraje s děťátkem Ježíškem pod ochranou Marie panny. Podobný obraz jsem povážně pozoroval vymalovaný na zdi nad dveřmi domu Konvalínova vedle městského pivovaru, kde Marie sedí a šije, svatý Josef hobluje a Ježíšek s andělíčky sobě hraje. O zemřelém otci byl matčin mythus zas jinaký. Nevím, zdali si ho v očistci nebo v nebi myslela, neboť se horlivě modlívala za spaseni duší v očistci.
Avšak, nechť byl tu nebo tam, musel mívati dovolení nás J navštěvovati, s námi se zabývati. Neboť matka učila, že nás nevědomě obchází, že všechno ví, co činíme i myslíme, nad dobrým se raduje, nad zlým se horší a lituje.
Tato nauka učinila ve mně veliké mražení. Nebyl jsem nikdy sám, vždy u přítomnosti milovaného otce, jehož památku tím více jsem zachoval. Kdybych tenkrát byl umřel, byl bych zrovna letěl do matčina nebe. Co dítě jsem se bával smrti. Jednou leže čelem na rukou myslil jsem, jako bych byl umřel - a hned v tom octnul jsem se na tomtéž místě v téže osobnosti. Jak těžko jest odtrhnouti se sama od sebe! Později jsem se spřátelil se smrtí, trpě někdy na omdleni. Potom, až na poslední moje léta, jsem ani na ni nepomyslel. Nyní ji zvědavě očekávám. Moje matka měla dvě modlicí knihy, obě v koži vázané se zlatým řízkem, jednu velkou: "Klíč nebeský" pro všední den, silně spotřebovanou, druhou menší, zachovalejší ve zvláštním pouzdře, pro neděle a svátky. Z těch uměla dost hbitě čísti, však jiných kněh zhrožovala, ačkoliv nepochybuju, že by i v nich čísti byla dovedla.
Když již jsem u vypravování o náboženských věcech, musím se i o jedné zmíniti, která snad jakž takž náleží k církevním, totiž o ministranci, čili posluhování u služeb božích.
Mělať pro mne v bližší budoucnosti dosti dobrý výsledek. Poslední dvě léta, než jsem z Libochovic se odebral, zamiloval mně sobě mladší pan pater kaplan Emanuel Schiffner. Bylť rozený Němec i bylo znáti při kázáni na jeho výslovnosti, že jím jest. Slul v městečku svou velkou učeností, neboť měl velký šrák kněh všeliké velikosti, folianty, quartanty a osmerky větším dílem latinské, snad i řecké a hebrejské. On nás někdy navštěvoval a já též někdy k večeru k němu přicházel. Ten vida mou čilou mysl, jal se mne učiti čísti latinsky, ano i řeckému alphabetu mne naučil. Když jsem uměl dosti hbitě čisti latinu, dal mně knížečku, kdež byly vypsány články ministrance při mši. Těm jsem se brzo nazpamět naučil. Pak mne odevzdal staršímu chlapci, zkušenému to ministrantu, jenž mne posluze při mši svaté naučiti měl. On hrál na kněze s knihou, hrníčkem a mískou, a nařizoval mi, jak mám státi, klečeti, choditi, přenášeti, nalévati atd.
Pak to přišlo ke skutečnému posluhováni spolu s ním u malé mši, kde mne ke všemu slušně naváděl. Musím se přiznati, že jsem při těch obřadech velmi nejapně se choval a jen pod jeho přísnou dohlídkou, něco vyvedl. "Confiteor" arci šlo, jakoby bičem mrskal ale "amen, et cum spiritu tuo" a jiné takové odpovědi velmi často jsem zameškal, bůh ví, kde bloudili moje myšlénky. Dokonce při velké mši, kde čtyři ministranti sloužili a také sakristián své funkce měl, byl jsem celý zmatený. Proto jsem to také nikdy tak daleko nepřivedl, abych sloužil na pravé straně. Musím se přiznati, že tato nemotornost v pohybech a obřadech předepsaných mne sledovala po celé mé živobytí. Proto jsem se také nehodil k tanci, ke hrám na divadle, obsluhám při stole a jakékoliv bývaly malé služebnosti. Pravil jsem, že mně to učení se ministranci později dobře posloužilo. Když jsem přišel do Němec, do Mikulova do druhé třídy trivialky, tehdáž zvané skribendy, byla to jediná má zásluha, která mně pouhé mu Čecháčku před druhými Němci jakousi přednost dodala a mne za vzor vystavila, že jsem uměl hbitě čísti latině. Ale i jinak se mne ujímal pater Emanuel. Chodíval jsem k němu pod večer, a ačkoliv se do děkanství starým vysloužilým hřbitovem přicházelo, nic jsem se toho nehrozil. On byl lysý, nosil paruku napudrovanou, která měla okolo šíje kadeř,na spůsob rohlíčku otočenou okolo válečku dřevěného. Tu podomácku odložil a skvěl se svou hladkou lysinou, modrýma, něco vyboulenýma očima, plnou červenou tváří co boží slunečko, tak že jsem po prvníkrát z toho až užasl. Okazoval mně knihy s obrázky a všelicos vykládal.
Jednou mně půjčil quartant s sebou domů. Bylať to jakás astronomie, rád bych věděl, která. Tam byla vyobrazena všeliká souhvězdí, mezi nimi i Orion, kterého jsem doma na večír naproti nám k poledni zřejmě pozoroval, i tento obraz po celé živobytí živě podržel. Vykládal mně také o planetách, kometách, o soustavě sluneční, že země nestojí, ale se točí okolo své osy a vlastní drahou okolo slunce se pohybuje.
Také mne upozornil na padající hvězdy a vyvracel pověru, že má každý člověk svou hvězdu, která, když padne, že umře. Když jsem se odebíral z Libochovic dal mi knížečku v pergamenové vazbě švabachem tištěnou, kde byly vyloženy všeliké části mše a svátečních obřadů. Byla asi z času Jesuitů. Dlouho jsem ji choval, až se mně bohužel s jinými knihami ztratila.
V Mikulově jsem jí míval v kostele a přečetl jsem ji několikráte.
Pokusím se ji někde v naši universitní bibliothece, kde pozůstalosti klášterních knihoven se chovají, vypátrati, což mně tak nesnadno nebude, neboť ji znám skrz a skrz. Byl v ní páterem Emanuelem zapsán můj křestní den podlé zápisní knihy kostelní. Mým přítelem byl starší pan kaplan pater Johannes Sattler.
Pater Heinrich Larcutu v Bavořích napsal knihu obšírnou o fosforenci všelikých těles, nechal je déle nebo kratčeji sluncem ozářiti a pak v jistém zatmívacím nářadí zkoušel jejich světlivost. Výsledek toho skoumání byl, že všechna těla sluncem vice méně ozářená všelijak ve tmách svítí.
Zkoušíme cos podobného, když do tmavého místa n. p. do sklepa vkročíme. S počátku panuje čírá tma, znenáhla vyskytujou se předměty zraku našemu, až konečně dosti jasně se rozhledneme. Tak se mně děje při opisování tohoto životopisu. S počátku jsem jako ve tmách se potácel, jen nejstarší, nejčastěji opakované upomínky po jedné se mi představovaly, a nyní, čím déle na ně hledím tím více se osvětluje jejich okolí až do nejmenších podrobností, jež, když se mi namanou, zaznamenávám. Nechci jimi čtenáře nuditi, zdají se mi příliš malicherně a snad jich použiju někdy ve společnosti sbírky psychologických drobnosti, které pro veřejnost připravuju.
Chci nyní vypravovati o našich bližších a dalších poutěch s matkou. Nejčastější bývala v Budyni, několikráte za léto. Málo kdy jsme chodili nudnou, ač kratší cestou polmi přes Radovesice a Žabovřesky, obyčejně jsme se dali libochovickými zahradami přes Ostrov k myslivně, kde můj kmotr, pan forstmistr Haseler, o samotě zůstával. Tam obyčejně zůstali jsme přes oběd. On byl svobodný, starý pán s dlouhým copem, Němec; měl hospodyni. Domek byl dost ouhledný při straně se zahrádkou, v síni byly hlavy jelení, ve velkém pokojí obrazy, rytiny, všeliké skupení honecké a honby na jeleny a kance. Měl také dost bohatou zbrojírnu. Byl velmi dobrý pán a mé matky vysoce sobě vážil, s niž také svou lámanou češtinou dosti dobře porozprávěti a požertovati uměl. Mne, bývalo to v letě, častovával výborným ovocem. Poctil nás nezřídka výborným bažantem nebo zajícem, jež přinášel myslivec v zelené kazajce s brašnou.
Odpoledne pak to šlo po břehu ramene Ohárky, jež obtáčí řečený ostrov, budyňským lesem do Budyně, kde jsme na děkanství od pana děkana Brixi a od hospodyně panny Dorotky přívětivě přijaty bývali. Byl pro nás ustanoven zvláštní pokojík. Na jedné posteli, pravila jednou matka, ležel prý jeden starý pán, jenž trpěl na podagru, a že ta nemoc je velmi nakažlivá. Já jsem se té postele velmi varoval. Na děkanství jsme byli jako doma. Bylo mi volno ve všech pokojích se pohybovati. Také zahrada byla dost hezká a velká po dvou položení, plna skvostného ovoce, po stěnách víno, broskve, v prostředku zelenina se stromečky zakrnělými, hruškovými a jablkovými, mezi nimi také kdoule, které jsme na podzim pro vůni v pokojích chovali. V dolejším položení bylo trochu pusto. Višně, švestky, hrušky, jablka, bez ladu a skladu; okolo obruby angreštu a rybízu; na konci dvířka na předměstí, kde se chodilo na děkanský dvůr. Vedle našeho pokoje byl spací pokojík pana děkana, kde měl oltářik s klekátkem a přihrádku s knihami. Dále se šlo do malé jídelny, kde též byla skřínka s knihami za sklem. Tam byla velká bible kutnohorská s množstvím dřevorytin, na něž jsem se dosti nadívati nemohl. U každého byl výklad, co obrazí, jejž jsem čítal, abych obrazu porozuměl. Tam jsem se také nejprv seznámil s novinami Krameriusovými. Na první straně byl vytištěn andílek s trompetou, z které visel prápor, označující asi pověst novinářskou. - Na druhé straně našeho pokoje byla veliká jídelna o třech oknech na ulici se zvláštním vchodem, kde se dávaly veliké hostiny. Na konci ještě jeden pokojík s jedním oknem a všelikým náčiním, kde na podzim ovoce a hrozny se chovaly. Zvláštní tmavou chodbou chodilo se do zahrady z prvního poschodí. Po pravé byl malý pokojík pro staršího pana kaplana (jmenoval se Antonín).
Do děkanství byly z ulice dva vchody, jeden vraty na dvůr, kde byly stodoly, mlat, chlévy, hnojiště, obydlí pro chasu, druhý vchod menší fortnou do přízemí, kde v levo byl byt mladšího pana kaplana, dost obšírný pokoj s třemi okny; nevím více, jak se mladší jmenoval. Byl milovník hudby, nosil též paruku jako pan pater Emanuel s vůklí na způsob rohlíčku, hrál výborně na violoncello a dával někdy kvartetty, kdež mne arci potřebovati nemohli, ač jsem byl také houslista a hrál na kůru v Libochovicích.
Pak sledovaly schody na horu a schody dolů do sklepa, kde jsem vídával veliké ucháče s mlíkem na ustání se smetany, která se pak sebrala a v máselnici na máslo tloukla, kdež se mně hrnečku výborného podmáslí dostalo. Naproti byl vchod do kuchyně veliké, široké, s dvěma okny na dvůr, s velikým ohništěm a pecí na pečení chleba, koláčů a housek. Z kuchyně se šlo do čeledníku podobně prostranného s okny na ulici. Tam jídala čeládka, a všeliké pečivo a jiné pro kuchyň se hotovilo. Také pan děkan po domácku tam někdy prodlíval. Vzpomínám si tu na pana Suchánka, jenž byl budyňským učitelem. Také tam jednou bydlel pražský študent, jménem Nedbal, rodič vlachovobřezský. Trpěl právě na zimnici a v nápadu zimy strčil hlavu do trouby, aby se ohřál, což mu velmi za zlé pokládáno. Já později sám se přesvědčil, že když je nám v těle mrazivo a dáme hlavu do otvoru teplých kamen, že to velmi ulehčuje.
Později, když jsem přišel na studie do Prahy, navštívil jsem ho několikrát, byl advokátem, ženat a bezdětek. Po krátkém čase slyšel jsem, že se ten párek, ač dosti mladý, brzo po sobě odebral na věčnost. Toť mne upomínalo na marnosti života lidského. Budyňské děkanství bývalo pro mne dobrou školou. Časté hostiny, kdež matka vládla kuchyní a hospodářství domácí dost velké leckterých zkušeností poskytovalo, seznámení s všelikými hosty, již se o malého synáčka starali a jeho zvědavost všelijak nasycovali, nemálo přispělo k očilení ducha mého. Naproti děkanství bydlel měšťan Šír, kam jsem docházíval a hrával s jeho synkem. Byla tam zahrada, kde jsme jednou vyhrabali rybníček; když jsme prstem učinili díru, naběhlo tam vody snad pro blízkost okolo tekoucí Ohárky. Povídáno mi, že někdo z té rodiny trpěl na měsíčnost, že vstával v noci, že ho přitáhl měsíček kolmo po zdi na střechy, že mohl ve tmě čísti atd., což mně bylo velmi podivné. Můj kamarád studoval později a posledníkrát jsem ho poznal co praefekta na gymnasiu jičínském, kdež jsem ho jednou, cestuje z Vratislavi do Prahy, na nocleh navštívil.
Děkanskou ulicí vyjde se na náměstí dosti prostranné. V pravém koutu stojí zbytky někdejšího velkolepého zámku, jenž ležel v zříceninách po velikém požáru. Jen malá část jest upravena pro příbytky hospodářských úřadníků. Vedle brány stál domek pro vrátného a naproti byly všeliké chodby zřícenin, kdež jsem s jakousi hrůzou procházel. V obývané části zůstával pan purkrabí, jehož tlustá hezká žena mne měla ráda, a když jsem je navštívil, krásnými hruškami a broskvemi neb hrozny mne častovala. Pod hradem byla dobře opatřená zahrada, jež až k břehům Ohárky sestupovala. Hraničila se zahradou Šírovou. U prostřed náměstí stojí kostel dost ouhledný s vysokým křížem, naproti podloubí, kde visely u radnice dvě vzácnosti budyňské: drak, o němž kolovaly rozličné pověsti ( byl to vycpaný krokodil ) a pak na železném háku něco kulatého, jmenovali to koleno obrovo, nevím, co to bylo, též mi nevědomo, kde se ty věci nyní nacházejí, nebo kam přišly. V levo od radnice bylo menší náměstí, kde stály hospoda a masné krámy.. Býval tam týdenní trh. V ulici k Velvarům vedoucí u příkopů stojí dům někdy Purkyňovský, nyní ho zakoupil starší pan kaplan. Poslední časy zůstávaly tu dvě sestry, jež měly náhrobek na hřbitově Marie Sněžné. Na jednom stál železný křiž s pouzdrem a dvířkami, na nichž byl vlastní nápis z průpovědí Šalamounových. Ukazovala mně jej matka, pravila, že ta panna dosáhla přes sto let. Před dvěma léty navštívil jsem hřbitov, E. našel kříž, vyprosil jsem si od děkana pouzdro, dal nové nápodobniti, opsal nápis a chovám u sebe; nový pak zaslán zas do Budyně. V tom nápisu však dosáhla jen asi 60 roků; snad to byla její sestra, jež dosáhla onoho stáří, nevím, pověst však musí na něčem založena býti. Jednou provozoval v Budyni jakýsi kejklíř své kunšty na provaze, jenž od jedné strany ulice k druhé zavěšen byl. Chodil po provaze sem a tam, vešel a houpal se, dal si stolek vytáhnout, na němž pil a jedl, i říkali okolostojící, že to není s dobrem. Mne však to popudilo, že jsem potom se svými kamarády na provazích na půdě k vyvěšení prádla napnutých podobné kunšty vyváděl, věšel se na ruce, provlékal nohy mezi hlavou a provazem, visel na pouhých nohou atd. Toť byly moje první pokusy tělocviku.
Jinou další cestu konal jsem s matkou přes Prahu do Vlachovabřezí na sňatek Kejnarův, jejž slavil s dcerou hospodyně tamnějšího pana děkana. Kejnar, muž dosti obstárlý, jehož znala matka ještě, když byla v zámku vlachobřezském, měl se státi sládkem panského pivovaru v Libochovicích. Poslali pro nás zvláštní příležitost. Jeli jsme přes Veltrusy, kde jest dosavád veliký přívoz. Vůz vjel na prám, my vstoupli a já myslel, že je to most, neboť zdálo se, že stojí, an já sem a tam se procházel, jen mně podivno bylo, že okolní břehy se pohybovaly. Konečně přistál prám na protější břeh, my vystoupli a já jinak nemyslel, než že jsem po mostě se procházel.
Jelo se dále až do Prahy, kde jsme na Malé Straně v hostinci "U zlatého šífu" se uhostili. V Praze jsme pobyli několik dní. Když jsme šli z Malé Strany po mostě na Staré Město, kde na malostranské straně po pravé několik domků a krámů v kus mostu pobíhalo, nemoha přes kamenné zábradlí na řeku pohlížeti, nemyslel jsem jinak, než že jdu po ulici. Tak jsem opětně se mýlil; tam jsem měl prám za most, zde most za ulici. Jaké vražení domy a paláce pražské učinily, nevím si vzpomenouti. Když opět nová příležitost se poskytla, jeli jsme novou silnicí ve skalách vytesanou ku Zbraslavi i byly mně nápadny ty skalní sluje, jaké do dnes u Chuchle viděti. Co se dálo po cestě, nepamatuji, také slavnosti v děkanství a na zámku živého vražení nezůstavili. Zdá se, že těch novostí bylo příliš mnoho, a že se příliš rychle střídaly, aby se byly hlouběji vtiskly do mysli mé. Nazpátek jeli jsme ve společnosti s Kejnarem do Libochovic.
Klonilo se mé pobyti v Libochovicích ku konci. Od strany pana vrchního dopisováním a odporučováním vymoženo mi místo v Mikulově v knížecím semináři u Piaristů, kde jsem měl gymnasium studovati, zastávaje spolu služby zpěváka v chrámu piaristském. K tomu však bylo třeba zvláštní zpěvácké zkoušky, která se měla odbývati ve Slaném u Piaristů. V Budyni byl kancelářským pan Slunéčko, rodič ze Slaného. Ten se tam chystal na návštěvu k rodičům a vzal mne s sebou. V hospodě jsme zažili slanské slané vody, která mně byla velmi odporna. Ještě před poledním dovedl mne pan Slunéčko k panu rektorovi, jehož jmeno jsem ani nepoznal. Bylo to asi roku 98 tého, i vyhledám u příležitosti jméno jeho ze seznamu familií řádu piaristského, jež se ročně vydávají.
Předložil mi jakousi mši, po udání tónu na houslích musil jsem "benedictus" prima vista zpívati, což se mi jakž takž podařilo, i bylo po zkoušce. Následek toho byl, že jsem byl do semináře mikulovského přijat co skutečný chorista. Cestu tam a svoje události za časů svých gymnasijních studii budu popisovati v článku druhém.