1873 - 1923

JUBILEJNÍ

PAMÁTNÍK

NA OSLAVU 50 TI LETÉHO VÝROČÍ

SBORU DOBROVOLNÝCH HASIČŮ

V LIBOCHOVICÍCH

1924

Knihtiskárna Jaroslav Písek, Libochovice.

Úvod.

U příležitosti 50letého trvání sboru dobrovolných hasičů v Libochovicích vydán tento „Památník", v němž zračí se stručně celá činnost a práce místního sboru za 50 let jeho trvání.
Byl jsem pověřen výborem k vypracování paměti, k čemuž byli mi nápomocni mnozí členové sboru hlavně pak starší pamětníci, kteří mi ústním podáním ochotně podrobnosti a data, pokud se nedaly ze spolkových knih zjistiti, objasnili. - Pokud se týče příznivců, kteří do „Památníku" ochotně přispěli svými články, je patrno z jich obsahu.
Odevzdávaje „Památník" zdejšímu sboru i našemu občanstvu děkuji zde všem členům i příznivcům, kteří ochotně k obohaceni i vypracování jeho byli nápomocni.
JAR. PÍSEK.

Jaroslav Písek:
Padesát let práce sboru dobrovolných hasičů v Libochovicích.

V posledních 40ti letech XIX. století počaly se zakládati v Čechách sbory hasičské jakožto nutný prostředek na ochranu majetku občanstva i drahocenného majetku národního pro případ vypuknutí ohně, kterýžto zhoubný živel zničil často nejen jednotlivé usedlosti, ale i celé obce, ba i lidské životy za oběť si vyžádal.
Loňského roku 1923. dovršil sbor libochovický 50 let svého trvání, ale následkem sjezdu čsl. hasičstva v Praze odsunuta oslava až na rok letošní. Sbor libochovický jistě s uspokojením pohlíží na vykonanou nezištnou práci padesátiletou, jdoucí mnohdy nad hranici lidských sil. V zápasech s dravým živlem veden byl sbor vždy heslem: „Bližnímu k ochraně, vlasti k obraně". Zachraňoval obětavě majetek svých bližních a vyvíjel v dobách národu našemu příznivých i nepříznivých i vlasteneckou činnost, takže může býti právem řečeno, že v obou směrech vykonal svou povinnost. - Pohlédněme dnes na velkolepou organisaci hasičskou po celé republice ! - Jaký to ohromný pokrok za 60 let od založení prvního sboru v Čechách (Velvary r. 1864), kdy zaseto bylo símě hasičské, jaká to duševní síla spojující nezištné lidi pro dobro spoluobčanů! - Jest málo spolků s tak vyslovenou humánní činností, ve kterých by členové projevili tolik pochopení, obětavosti a lásky k spoluobčanům jako ve spolcích hasičských, kde členové zdraví i životy své obětují pro zachránění životů i majetků bližních. - A přece práce hasičská bývá často občanstvem nedoceněna přese všechnu obětavost svou, což ovšem nemýlí nezištné ochránce životů i jmění, je nižádné pomluvy, ani úsměšky neodradí od práce, jíž zasvětili život.
„Padesát let práce"! Co osob se vystřídalo za tu dobu v našem sboru, co vše změnilo se za tu dobu v osudech jednotlivců, obcí i národů! - Vše se mění, ale idea hasičská sdružující všechny stavy bez rozdílů politických, náboženských i třídních pro dobro občanstva, je táž, jako před 60 lety, kdy hasičstvo české vzniklo. Jest to idea činorodá, z níž vykvétají květy lásky k bližnímu.
Počátkem roku 1873. vyskytlo se v Libochovicích několik obětavých mužů, kteří sledujíce blahodárnou činnost založených již několika sborů, uložili si za úkol založiti v Libochovicích sbor dobrovolných hasičů. - -
K první poradě, konané dne 13. února 1873 sešli se: JUDr. Rudolf Fischer, adjunkt okresního soudu, Josef Jirsch, správce Herbersteinského cukrovaru, Ant. Müller, sekretář okr. zastupitelství, Ferd. Blass, měšťan, Václav Josefů, panský zahradník, Golitschek, správce Herb. panství, Karásek Josef, Fr. Leník, statkář, Ed. Leník, poštmistr, Jos. Česal jun. Z těchto přítomných byla zvolena 5ti členná komise s 1 náhradníkem, již uloženo bylo vypracování spolkových stanov, které měly býti předloženy zakládajícímu výboru ku schválení. - První schůzi konala komise u Václ. Josefu dne 15. března, kde pilně pracováno na svěřeném jí úkolu. - Již 6. dubna sešel se zařizovací komitét a po zahájení schůze A. Vackem přečteny vypracované stanovy, které byly přítomnými přijaty. Poté zvolen prozatímní výbor: Vacek Alois z čp. 45 Josef Jirsch, JUDr. R. Fischer, Ant. Müller Václav Josefu, Josef Karásek, Albert Sohr z čp. 8 a Jos. Česal jun. z čp. 6, jenž byl prvním zapisovatelem.
Stanovy sboru byly usnesením obec. výboru ze dne 24. dubna 1873. schváleny a místodrž. v Praze výnosem ze dne 4. července 1873 potvrzeny. Stanovy dány do tisku v témže roce v počtu 200 výtisků a rozdány všem členům.
Dne 15. srpna (873. konala se 1. valná hromada za účasti 50 údů, v níž zvolen definitivní výbor a to: Alois Vacek, předseda, JUDr. Rud. Fischer, jeho náměstek, nadhasič I. sboru V. Josefu, nadhasič II. sboru Ferd. Blass z čp. 56, nadhasič III. sb , Ed. Leník z čp. 50, nadhasič IV. sboru Albert Sohr z čp. 8, pokladník Václav Müller, adjutant Jos. Česal jun., virilní hlas obdržel purkmistr Matěj Berka. Náhradníky byli zvoleni: Zeman Václ., bednář, Josef Rulf z čp. 65, Zajíček Karel, klempíř z čp. 23 a Vil. Schäferna, lékař. - V této I. valné hromadě přihlásili se noví členové: Maršálek Jan, Nožička Josef, Paur Jan, Kacerovský Karel, Skokan Inocenc, Ryšavý Leonard, Taške Ant., Attl Alois a Buriánek Hynek. Sluší podotknouti, že významného jubilea 50letého trvání sboru dožil se pouze jediný člen Karel Kacerovský, který ač stár do nedávna vykonával dle svých sil svoji povinnost vůči sboru, kterou před 50 lety slibem dobrovolně konati se zavázal. Přeji jménem sboru našemu milému příteli-jubilantu ze srdce, aby ještě dlouhá léta mezi námi v plném zdraví prožil. -
Dne 18. srpna 1873. projednával výbor otázku opatření náčiní ku cvičení a opatření pracovních obleků. - Usneseno objednati oblek režný pro 40 mužů a obleky rozdati členům zdarma. Zhotoveni obleků opatřili krejčové Fanta a Nidr po 5 zl. - Sbírky ve prospěch sboru uvolili se dobrovolně konati purkmistr M. Berka společně s V. Pokorným, soud. adj. a to dům od domu a vybrané peníze ukládaly se v Občanské záložně na zakoupení potřeb pro sbor. Příspěvky členské vybírali rovněž purkmistr, JUD. R. Fischer, Al. Vacek a Albert Sohr. - Prvním poslíčkem sboru byl ustanoven Karel Honzík, knihař a občan libochovický, s platem 12 zl. ročně.
Sbor zdejší utěšeně se vyvíjel, maje ku podpoře svých snah příznivce ve zdejší obci, veškerém občanstvu a dlouholetém protektoru hraběti Josefu z Herbersteinu s jeho štědrou a obětavou matkou hraběnkou Terezii z Herbersteinu.
Cvičení letní konala se na obecní louce pod kostelem a cvičení zimní v hostinci u člena Lederhause.
Dne 25. září 1873. zdatně pomáhal sbor ponejprv při požáru domu čp. 124, majetek to manželů Václava a Josefy Novákových, za kteroužto pomoc dostalo se sboru pochvaly.
Dne 26. října 1873 předal purkmistr města sboru hasičské náčiní, které pozůstávalo: z vozové stříkačky s příslušenstvím, 10 košíků z konopí na vodu, 10 košíků ze slámy, 4 velkých a 2 malých háků (1 zlámaný), 2 žebříků velkých a 2 menších, 1 vozu s voznicí v dobrém stavu a 2 vel. kádí na vodu. Stříkačka objednána od velit. sboru has, v Praze A. J. Lammera za 950 zl. První zkouška se stříkačkou konala se dne 26. listopadu r. 1873. - Maje to nejnutnější ku cvičení nastal ve sboru čilý ruch, konáno pravidelně cvičení a výbor scházel se k poradám velmi často, ba i týdně, neboť bylo stále k projednáváni mnoho nutných spolkových záležitostí. Členů stále přibývalo a tu i činnost ve cvičeních byla rušnější. Tak uplynul první rok založení pln činorodé práce ku prospěchu sboru i všech členů.
Roku 1874 postaveno bylo ku cvičení třípatrové lešení v kasárnách (nyní hotel „Union"), na které povolil výbor 180 zl. V témže roce dostalo se sboru značné peněžité podpory od banky Slavie v Praze, která i jiná léta na zdejší sbor značnou peněžitou podporou pamatovala.
Dne 15. března r. 1874 předloženy byly ve schůzi výboru členem Dr. Fischerem vypracované stanovy pro okresní sdružení sousedních sborů hasičských a předány 4 členné komisi ku schváleni a k dalšímu projednání. -V důsledku toho vyzvány byly okolní sbory za účelem pojednání o okresním sdružení a ku schválení stanov. Na vyzvání zdejšího sboru přihlásily se k jednání tyto sbory: Budyně, Louny, Litoměřice, Lovosice 2 sbory (asi český a německý, poněvadž ze zápisu jest zřejmo, že provoláni jest psáno též řečí německou), Třebenice, Roudnice, Velvary a Zlonice. - Na základě přihlášek jmenovaných sborů ustanovena schůze na den 6. června 1875. do Libochovic k „Černému orlu" s programem: schválení stanov pro okr. sdruženi, odpoledne pak cvičení na obecní louce. - Ku schůzi té přihlásily se sbory: Budyně, Louny a Třebenice. Co bylo ve schůzi té ujednáno, o tom zápisy spolkové se nezmiňují a musíme se spokojiti jen krátkou zmínkou v protokole ze dne 23. srpna 1874., kde dočítáme se o podání stanov okres. sdružení ku schválení místodržitel. v Praze. Z toho jest zřejmo, že okresní sdružení stalo se skutkem na podnět libochovického sboru.
Ve valné hromadě dne 23. května 1874. konané zvolen byl mimo jiné funkcionáře Karel Šturm jako starším 1. oddělení a jeho náměstkem Václav Vrabčík, velice obětavý a zasloužilý člen našeho sboru a miláček českého hasičstva. - V tomtéž roce konán sjezd hasičských spolků západních Čech a sjezd hasič. spolků severových. Čech, na nichž byl sbor zastoupen svými delegáty.
Rok 1876. přinesl českému národu smutnou zvěst o skonu milovaného Otce národa Františka Palackého. - Jak projevil zdejší sbor úctu k zemřelému velikánu, dosvědčuje protokol ze dne 26. května, který doslovné zde uvádím:
Výbor usnáší se:
1) že má se dáti zhotoviti ihned smuteční prapor následkem úmrtí věhlasného Otce národa Františka Palackého, historiografa král. Českého atd., po zhotovení má se vztýčiti na lešení hasičském;
2) má se sbor súčastniti 20 členy pohřebního průvodu v Praze, konaného dne 31. května r. 1876. ;a jelikož se 5 členů ihned přihlásilo, že na vlastní útraty se tohoto průvodu súčastní, usnesl se výbor na tom, by následující členové se průvodu toho súčastnili: Václav Vrabčík, Karel Zajíček, F. Zuna, Ant. Zázvorka, J. Herman, F. John, J. Laube A. Šiler Nieder st., J. Kacerovský, Prokop Stejskal, L. Ryšavý, Ant. Taške, K. Šturm a E. Černý.
3) usnesl se výbor na tom, aby každému členu jménem cestovních výloh vyplacena byla částka 3 zl. ze spolkové pokladnice, taktéž zaopatřena smuteční rouška;
4) usnesl se výbor na tom, aby se cestou telegrafickou oznámilo sboru obecních starších v Praze, že sbor libochovický súčastní se 20ti členy pohřebního průvodu věhlasného Otce národa Františka Palackého;
5) má se veškeré členstvo sboru súčastniti requiem, které se odbývá v chrámu Páně v Libochovicích. - Skončeno a podepsáno: Vacek, Blass, Česal, Šturm, Rulf, Attl, Deyl.
Dne 13. srpna 1876. súčastnil se sbor zemského sjezdu hasičských sborů v Praze. - Práce a ruch stále vzrůstal jak po stránce vnitřní tak i odborné, činnost sboru byla plně oceňována občanstvem místním i okolními obcemi, což dokazuji mnohé dary a příspěvky.
Roku 1877. založen „Podpůrný fond" pro členy, který dodnes u sboru trvá. Veřejné cvičení v témže roce konalo se u cukrovaru a dne 26. Srpna súčastnil se sbor s 18ti muži veřej. cvičení na Peruci. Konalo-li se mimo Libochovice cvičení, na kterém měl býti sbor súčastněn neb slavnost jakákoliv, bylo zvykem, že ustanovilo se několik členů, kteří museli zůstati doma pro případ vypuknutí ohně. Dne 25. září konalo se veřejné cvičení a zavedeny hlídky hasičské při divadlech a jiných zábavách. Noční hlídky vykonávali členové sboru po městě od prvých počátků až do roku 1879., kdy byly pak předány obci a nastoupili ponocní. Časopisy odbíral sbor 3 a to: „Český hasič", „Sokol" a „Feuerwehr". Na hasičské náčiní zakoupen vůz v r. 1876 a v r. 1878 od p. Cechmana omnibus za 50 zl. -- Stará stříkačka od obce přeměněna v hydrofor. V r. 1878 vydal sbor Vrabčíkem vypracovaný „Řád pro hašení v obcích", a provolání k občanstvu, v němž poučuje se občanstvo, jak při požáru chovati se má. Činnost hasičská byla vždy náležitě oceňována, u čemž svědčí i provoláni měšťanosty p. Maxe Říhy k občanstvu, aby toto, pokud ještě se tak nestalo, přistupovalo za členy sboru a jej co možná podporovalo. Za členy se hlásili po většině mladí muži, kteří byli přijímáni s výhradou, dostane-li se jim písemného potvrzení od rodičů, že tito se vstupem do sboru souhlasí. Mezi těmito byl také Bohuslav Mayer, který přihlásil se dne 10. listop. 1878, byl však definitivně přijat až následujícího roku v únoru společně s V. Suchým a Ant. Koukolíčkem. - Za nedlouho zvolen byl Boh. Mayer jednatelem, později pak velitelem a svoji lásku a obětavost vůči sboru osvědčoval od svého vstupu až do dnešního dne.
Rok 1878. byl pln vnitřní i odborné práce. - Tak vypracoval jednatel sboru Václav Vrabčík „Řád pro hašení v menších obcích", který byl předán okres. zastup. ku schválení Na den 25. května 1878 svolána na návrh předs. Brabce schůze zástupců okolních i vzdálenějších sborů za příčinou ustavení hasičské župní jednoty v Libochovicích, které súčastnily se sbory; Zlonice, Louny, Roudnice, Citoliby, Budyně a Solany, omluvil se sbor Bohušovický a Ročovský. Porada konala se v městské radnici, odpoledne konalo se cvičeni na lešení a cvičení na domech sousedních p. Blocha a Kekrta. Že k ustavení župní jednoty hasičské došlo, jest vidno z toho, že již na den 11. června stanovena I. valná hromada župní jednoty, ve které do prozatímního výboru byli zvoleni: jednatel Vrabčík, předseda Brabec a Česal, který jsa churav, byl zastupován Jos. Rulfem. --- Dne 3. srpna 1878 konal se v Libochovicích sjezd sborů hasičských, cvičení konáno v cukrovaru. -- Bylo vykonáno tudíž v uplynulém roce mnoho vnitřní práce, utvořena župní organisace, jež osvědčila se praktickou, sdružujíc hasičské sbory zdejšího samosprávného okresu.
Roku 1880. dostalo se sboru uznání za vydatnou pomoc při požáru v Chotěšově ve způsobě značných příspěvků od bří Tschinklů a společnosti cukrovarníků v Praze po 50 zl. V Klatovech konán hasičský sjezd a krajinská výstava, již se sbor četně súčastnil. Dne 18. září rozloučil se s naším sborem velice zasloužilý a obětavý dlouholetý jednatel a cvičitel Václav Vrabčík, byv z Libochovic přeložen do Lužce. Odchodem jeho ztratil sbor zdejší svého nejlepšího rádce a učitele, který veškeren svůj čas zasvětil práci hasičské a vždy nezištně a s největší obětavostí ku prospěchu našeho sboru pracoval. Sbor jmenoval jej čestným členem a zakoupil pro něho stříbrný pohár s vyrytým nápisem, kterýž mu jako čestný dar v upomínku s čestným diplomem věnoval. Za odcestovavšího Vrabčíka zvolen jednatelem Bohuslav Mayer dne 26. září 1880, cvičitelem Jos. Rulf.
Roku 1881. konal se ve Velvarech župní sjezd severozáp. Čech, jehož valné hromady súčastnil se celý výbor našeho sboru. - Na znovuzbudování Národního divadla, které vyhořelo r. 1881., věnoval sbor 10 zl.
Léta rychle kvapila plna vnitřní i odborné práce, až dočkal se sbor roku 1883, kdy uplynulo 10 let od založení sboru. Toto 10 leté trvání oslavil sbor v tichosti bez jakékoliv slavnosti, pouze konala se dne 7. května slavnostní valná hromada a večer v hostinci „u Šusterů" věneček. - Dne 15. července 1883 súčastnil se sbor sjezdu žup. jednoty severozápad. Čech ve Zvoleňovsi konaném 4 delegáty. - V roce svého 1Oletého trvání účinně pracoval sbor při dvou požárech a sice v Klapém dne 2. srpna s 18 muži a při druhém požáru v Libochovicích, kde zásluhou člena zdejšího sboru za chráněn život chlapci vdovy Martincové.
Po příkladu sboru libochovického počaly se v okolních obcích zakládati hasičské sbory, z čehož vznikla i zdejšímu sboru značná práce. Tak na př. r. 1884 založen hasičský sbor v Černochově, kamž povolán ku výcviku členstva A. Šturm ze sboru libochovického a vyhražen dozor při prvním veřejném vystoupení Černochovských sboru libochovickému. Do založeného sboru Slatinského vyslán k výcviku tamnějších členů V. Zuna a s Podbradeckým sborem se stran cvičitele vyjednávalo.
Sbor zdejší projevoval vždy soudružnost s bratrskými sbory, rád a ochotně súčastňoval se jejich slavností, což patrno jest z častých zájezdů ku sjezdům a slavnostem hasičským. - Tak na př. súčastnil se sbor slavnosti založení sboru ve Mšeném Lázních dne 11. května 1884, dne 2. června v Podbradci, dne 13. července na Peruci a dne 31. srpna ve Slatině. Dne 20. července 1884. konal se v Libochovicích župní sjezd. - Jak z uvedeného vysvítá, byl sbor zdejší stále v permanenci, poněvadž při všech veřejných vystoupeních činně súčastnil se i cvičení.
R. 1885. dne 2. srpna súčastnil se sbor slavnosti 20letého trvání sboru Roudnického, při kteréžto příležitosti konala se schůze o nově zřízené župě Roudnicko-Libochovické. - V témže roce súčastnil se sbor slavnosti založení sboru v Dřemčicích, dne 27. v Klapém a župního sjezdu ve Slaném. I slavností a událostí rázu národního si sbor všímal a vždy byl četně zastoupen. Tak na př. zastoupen byl při slavnosti odhalení pamětní desky Václava Beneše Třebízského v Třebízi.
Že sbor byl i jinak činný při živelních pohromách a katastrofách mimo požáry, dosvědčuje nejlépe uznání c. k. místodržitelství, kterého se mu dostalo v r. 1886. za zásluhy, kterých si získal při záchranných pracích za povodně v Dubanech.
Roku 1887. dne 15. srpna konala se v Libochovicích slavnost odhalení pomníku prof. Dra Jana Ev. Purkyně, jíž se sbor korporativně súčastnil položiv na stupně pomníku vavřínový věnec.
Uplynulo tak opět 5 let plných činorodé práce a sbor slavil své 15ti leté trvání. -- Dopoledne konala se slavnostní valná hromada, v níž rozdíleny byly členům služební odznaky dle doby trvání ve sboru a skládán slib všech členů; odpoledne uspořádán výlet na obecní louku a večer věneček.
V r. 1891. súčastnil se zdejší sbor jubilejní výstavy v Praze, která byla důkazem rozmachu českého průmyslu; nato pak četné zastoupen byl sbor na sjezdu žup. jednoty Podřipské v Chodovlicích dne 28. června r. 1891.
V roce 1893. dostavěna byla budova nynějších obč. škol, které byly dne 17. září odevzdány svému účelu za účasti všech spolků, tedy i sboru zdejšího. Do sborového inventáře přibývalo pomalu a když, tak jen maličkosti, poněvadž peněz na zakoupení stále se nedostávalo. Sbor s napětím sil chtěje se udržeti odborně na výši doby, a ač finančně sláb, zakoupil v r. 1894. dvouproudní stříkačku od fy Smekal za 1100 zl. a plachtu přes stroj za 7 zl. - Dne 23. června 1895. konán v Roudnici župní sjezd za účasti sboru zdejšího. - -Po návratu z Roudnice již 27. června pojednával sbor o návrhu zbrojmistra Ant. Paneše o odloučení se od župy Podřipské. Na dotaz okolních sborů došel souhlas pro návrh ten od sborů : Chrášťany, Vojnice, Solany, Úpohlavy, Keblice, Lkáň, Černochov, Klapé, Slatina. Na základě toho byla svolána do Libochovic k „Černému orlu" na den 1. září r. 1895. poradní schůze delegátů, v níž bylo usneseno odloučiti se od župy Podřipské a utvořena župní jednota Házmburská. - I. řádná valná hromada této nově utvořené župy konala se dne 19. ledna 1896, k níž delegováni ze zdejšího sboru B. Mayer, Šulík, J. Král a A. Paneš. - Svůj I. sjezd konala župní jednota Házmburská v témže roce v Keblicích.
V r. 1895. došla sboru smutná zpráva z Tuřan o skonu bývalého člena sboru zdejšího, Václava Vrabčíka, miláčka to českého hasičstva, jehož pohřbu se sbor náš súčastnil. - V tomtéž roku súčastnil se sbor II. sjezdu českosl. hasičstva v Praze. - Založena knihovna spolková.
Roku 1896. věnovala župní Jednota Hazmburská pamětní desku Vrabčíkovi, býv. členu našeho sboru a rodáku libochovickému, která umístěna jest na jeho rodném domě (nynější dům p. Nováka, knihkupce v Libochovicích). Slavnostní odhaleni této pamětní desky konalo se za velké účasti sborů hasičských a po pronesených proslovech odevzdána sboru libochovickému v opatrování.
Za 2 léta po úmrtí Vrabčíkově konala se v Tuřanech slavnost odhalení pomníku Vrabčíkova dne 11. července 1897., na kteréžto slavnosti byl sbor četně zastoupen. 25letého trvání sboru v Lounech súčastnil se sbor se 13 členy. - Aby mohl ukázati sbor občanstvu svoji činnost i po stránce odborného výcviku a pohotovosti při požáru, učiněn r. 1897 planý noční poplach na hostinci p. Kopeckýho (Černý orel) a v době prací učiněn tak zvaný planý poplach na domě radnice. - Občanstvo bylo tímto nenadálým poplachem ze spánku vyrušeno a polekáno, ale vše dobře skončilo, když seznalo, že jest to pouhé cvičení, nápodobení vypuknuti požáru.
Rok 1898 oslavován v českém národě vzpomínkou 100. narozenin Frant. Palackého, Otce národa. V Libochovicích konalo městské zastupitelstvo slavnostní schůzi dne 14. června 1898, při níž zastoupen byl sbor předsedou a velitelem. Mimo to uspořádána byla slavnost společně se "Sokolem". Náš sbor súčastnil se oslavy v Budyni se 13ti členy. Rokem tím dovršil sbor náš 25 let práce a také okázalejším způsobem oslavil toto jubileum než dřívější léta. - Dne 14. srpna 1898. konána slavnostní valná hromada za četné účasti sborů a hostí; odpoledne uspořádáno veřejné cvičení a koncert. K oslavě té zakoupen nový kus inventáře od fy Smekal a to dvoukolový posunovací žebřík 16 metrů vysoký za obnos 400 zl. Vlad. Havlů sepsal u příležitosti 25letého trvání sboru : „Paměti sboru Libochovického", které otištěny byly v „Hlasech z Podřipska" - Jelikož celá slavnost se dobře vydařila, uspořádal sbor ještě dozvuky. Právem možno říci, že prvních 25 let sboru byla práce intensivní a svorná, nesoucí hojně zdaru sboru, občanstvu i okolí. - Sluší podotknouti, že v jubilejním roce t. j. 1898, vydatně byl nápomocen sbor na záchranných pracích při sesouvání úpatí hradu Házmburka.
Prvním lednem 1898 stal se sbor členem pohřeb. pokladny Ústř. jedn. hasičské v Praze.
Dne 5. května 1902 uspořádána přednáška p. Ruppa, strojníka z cukrovaru: „O elektrickém světle" a přednáška J. Šimonka: „O acetylenovém světle". Ve dnech 24.-30. srpna 1902 konán na Mělníku cvičební kurs praktický, jehož súčastnili se velitel Jos. Tyl, předseda Frant. Malý a Frant. Menzl jako host. - Z inventáře byla odprodána stříkačka od fy Lammer č. 1. obci Dubanům za 310 K.
Že sbor i kulturně pracovala vyvinoval vzdělávací činnost, je patrno z toho, že uspořádána dne 22. března 1903 přednáška velitele Jos. Tyle: „O rozvoji českého hasičstva", která za hojné účasti členů se zájmem byla vyslechnuta. V tomtéž roce konal se sjezd všeslovanského hasičstva v Praze, jehož se sbor v počtu 18 mužů súčastnil. 30leté trvání oslavil sbor v r. 1903 župním sjezdem, při němž konáno na ostrově veřejné cvičení.
Zdá se, že po 30leté stálé únavné práci nastal na nějakou dobu ve sboru klid a většinou propracovávaly se vnitřní záležitosti spolku, což spravedlivé řečeno, bývá u každého spolku. Svoji povinnost však vykonával vždy ku prospěchu veškerého občanstva. Vzácného příznivce a obětavého pracovníka získal sbor v osobě p. MUDra Ant. Čermáka, který vždy s nevšední ochotou pořádal pro sbor poučné přednášky s demonstracemi a do dnešního dne jako instruktor samaritského sboru činně jest účasten radou a pomocí při cvičeni samaritských stráží. Dne 10. prosince přednášel "O první pomoci" s demonstracemi v hostinci u Lhotských za četné účasti členstva, které s nevšedním zájmem vyslechlo tuto poučnou přednášku.
V roce 1909 uspořádala župní jednota Házmburská v Libochovicích krajinskou školu ve dnech 29. srpna až 4. září, které súčastnilo se 8 řádných frekventantů z našeho sboru a 10 mimořádných. U příležitosti té uspořádáno bylo naším sborem veřejné cvičení dne 3. záři za přítomnosti veškerých absolventů krajinské školy a hojné účastí občanstva a jak z posudků správců školy př. Křečana a Michálka se dočítáme, bylo cvičení provedeno velmi dobře ku cti zdejšího sboru. - Památného sjezdu slovanského hasičstva v Lublani súčastnili se př. Menzl a Jos. Tyl, kteří pak své dojmy o svém zájezdu přednášeli po okolních sborech. - Dne 22. prosince r. 1909. stal se v hotelu „U tří lip" v Libochovicích výbuch acetylenu následkem poruchy aparátu. - Nešťastná tato příhoda způsobila mnoho škody a mimo to padl jí za oběť život p. hoteliéra Ponerta; poloudušeného podomka zachránil od zahynutí velitel sboru Jos. Tyl, který se první při neštěstí naskytl.
V roce 1911 zemřel JUDr. Jindřich Michálek v Roudnici, zasloužilý člen českého hasičstva a předseda Podřipské župy Michálkovy, po němž byla tato nazvána. Pohřbu jeho súčastnil se náš sbor v hojném počtu. Sbor konal pravidelně svá cvičení, spolkové záležitosti vnitřní projednávaly se v častých schůzích výboru a tak míjel rok za rokem. Dne 12. července 1914 delegováni na župní sjezd do Rochova 3 členové a při oslavě 50ti letého trvání sboru ve Velvarech dne 19. července byl též sbor zastoupen. Slavnosti odhalení pamětní desky Frant. Michálkovi ve Slaném, súčastnili se Menzl Frant. a Tyl Josef.
V té době již nad českou vlastí a celou Evropou počala rozprostírati své sítě příšera války. - Do posledka doufali jsme, že není možno, aby ti, kteří o sobě říkali „otcové svých národů poddaných," rozpoutali tak strašlivou litici válečnou. - Osudná neděle dne 26. července 1914 potvrdila nám žlutými mobilisačními vyhláškami, že zanícen byl požár a nastává lidu československému osudová chvíle bojovati proti svým slovanským bratřím a to za slávu a udržení moci nám nepřátelských a prokletých Habsburků. - Kde kdo ohromen, veškeren zájem soustředěn k událostem válečným, neboť nebylo snad v našem městě rodiny, s níž by se nebyl loučil otec, syn, bratr anebo příbuzný. Libochovické nádraží bylo svědkem těch srdcervoucích scén při loučení se svými drahými. -
Z našeho sboru ihned odešlo 17 členů. - Činnost ve sboru následkem těchto událostí a odchodem tolika bratří byla přirozeně citelně oslabena, poněvadž každý byl rád, že jen uhájí ten pouhý život. -- Nastala pak stagnace činnosti spolku docela, ne však na dlouho. Již v r. 1915 zřízena při sboru dopravní kolona pro lazaret, který byl v „Sokolovně" v Libochovicích pro docházející raněné vojíny zřízen. Kolona sestávala ze 12ti mužů a byla výnosem rak. červ. kříže ze dne 26. V. 1915 uznána. Velitelem této kolony byl př. Jos. Tyl, který přednáškou o dopravních kolonách objasnil účel zřízení toho. Činnost této kolony započala transportem dne 2. června 1915. Za nedlouho však muselo od kolony narukovati 5 členů. - Ze zápisu a zprávy velitele kolon dočítáme se, že od založení kolony do 31. srpna 1916 bylo 200 transportů o 899 mužích raněných aneb nemocných. - Za zásluhy o dopravní kolony obdržel Menzl Fr. a Jos. Tyl po stříbrné medaili červeného kříže.
Po dobu války se cvičení vůbec nekonala, jen občas vykonala se prohlídka stroje nebo v pádu úmrtí člena doprovodili jej zbylí zde bratři na poslední cestě.
V r. 1916 vypukl v panských kolnách za dvorem požár, kterého se sbor účinně se členy, pokud zde byli, súčastnil. - Od svého inventáře odprodal sbor v r. 1917 starý hydrofor fě Smekal za K 900, kteroužto částku uložit do městské spořitelny na knížku : „Fond parní stříkačky". - Valná hromada nekonala se vůbec pro malý počet členů.
V r. 1918. počala se hroutiti na všech světových stranách moc prokletých Habsburků, nadešel památný den 28. říjen, kdy po 5ti letém utrpení válečném a 300letém útisku osvobozen byl český národ ze jha našich nepřátel. - Nelze vylíčiti slovy ani perem to nadšeni, které zračilo se v každé upřímné, české tváři. - Ve sboru našem bylo také veseleji, konala se ihned dne 29. října schůze společně se „Sokolem" za příčinou zřízení čestných stráži ve dnech oslav a nadšení nad naší samostatností. - Na půjčku Národní Svobody upsal sbor náš Kč 6000, což nejlépe svědčí o jeho vlasteneckém smýšlení, které i v dobách našemu národu nepříznivých, vždy osvědčoval.
V roce 1919 konala se na památném Řípu všenárodní slavnost dne 8. června, které sbor zdejší se v hojném počtu súčastnil.
Pomalu vraceli se zpět do svých domovů naši bratři, takže činnost ve sboru se také dle toho rozvíjela. Jako legionáři vrátili se Martinec Jos., Rulf E., F. Hartich. Tak v r. 1920 ve dnech 21. 25. a 28. března uspořádány byly přednášky pro členy sboru; přednášel p. MUDr. A. Čermák a H. Nejedlý z Panenské Týnice. V roce 1920 rozloučil se s naším sborem dlouholetý a obětavý předseda Fr. Malý, rada okr. výboru ve výslužbě, dlící nyní v Praze, který po dobu své působnosti ve sboru vždy neúnavně a obětavě pro sbor pracoval a svým vlivem často ku posílení spolkové pokladny dopomohl.
Sbor zdejší sledujíc poslání našich zahraničních menšin, zaslal v r. 1921 spolku „Komenský" do Vídně 100 Kč, čímž značně přispěl ku podpoře našich bratří v době znehodnocení tamnější valuty. Ve valné hromadě dne 2. února 1921 konané podal br. zbrojmistr Václav Hrzán návrh na zřízení „Svépomocné pokladny župní", která má za účel podpořiti pozůstalé po zemřelém členu, kteří obdrží od každého člena sborů v župě sdružených po 1 Kč, čímž umožní se pozůstalým (mnohdy úplně nemajetným) vypraviti slušný pohřeb a zmírní se jim částečně i bol nad zemřelým otcem neb bratrem.
Návrh ten v našem sboru přijat a na župním sjezdu v Pístech dne 9. července 1922 př. V. Aulickým doporučen a prodebatován, zástupci sborů schválen a 1. lednem 1923 uveden v činnost. Sbor náš jest členem Červeného kříže" v Libochovicích se všemi členy a daroval témuž v roce 1922. 100 Kč.
U příležitosti památného sjezdu československého hasičstva na Slovensku v r. 1922. vysláni byli k zájezdu tomu 2 členové našeho sboru a to Dlouhý Ant. a Hrzán Václav kteří se i cvičení činně súčastnili. Dojmy z cesty a referát o cvičení na Slovensku podal obšírněji ve valné hromadě Václav Hrzán.
Sjezdu žup. v Livousích-Horkách súčastnil se náš sbor korporativně v r. 1923. Na rok 1923 připadlo 50leté trvání sboru našeho, ale následkem Sjezdu čsl. hasičstva v Praze nebylo možno na oslavu pomysliti následkem rušné práce a příprav na sjezd ten, jehož se súčastnilo 16 našich bratří cvičících a týž počet necvičících.
Členové zdejšího sboru zasedali vždy i v župní správě, což nejlépe svědčí o činnosti a zdatnosti některých jednotlivců, mezi nimiž sluší jmenovati našeho zasloužilého a obětavého předsedu sboru Frant. Menzla, který již po několik let funkci župního pokladníka zastává, dále ne méně zasloužilého a obětavého našeho velitele sboru Josefa Tyle, který již po léta jest místostarostou župním. Oba vyznamenáni byli čestným diplomem od hasičské žup. jedn .Házmburské za zásluhy o hasičství, jež si po dlouhých letech, plných hasičské práce, získali. Mimo tyto zasedají v župní správě jako náhradníci jednatel sboru Aulický Václav a pokladník sboru Jaroslav Písek.
Za 50 let svého trvání súčastnil se sbor náš 131 požárů v městě a okolí a mimo to konal 5 planých poplachů a při katastrofě v Klapém pracoval na záchranných pracích při sesouvání úpatí hradu Hazmburka.
Přehlížeje 50ti letou práci sboru libochovického, může býti sbor úplně spokojen s činností tou a nejen že zachraňoval životy a majetek spoluobčanů, ale súčastňoval se i práce na poli národním.
Tak jako v životě jednotlivců i národů svítí někdy jasné slunko jindy zastřeno jest temnými mraky, tak i náš sbor měl své doby rozkvětu i ochablosti, ale přes to může se říci, že vždy konal plně svoji povinnost, třebas i když nesvornost mezi členy nastala a nepřízní okolí trpěl. - Nyní v osvobozené vlasti nechť nadějná činnost tato se utěšeně rozvíjí, nechť vzrůstá a kvete náš sbor hasičský ku cti své, města, celého kraje i státu!
Konče těmito řádky o činnosti sboru přeji mu, aby vždy neochvějně a svorně kráčel ku předu a aby v něm panoval stále duch projevený v hesle : „Jeden za všechny, všichni za jednoho."

Pokládám za povinnost věnovati na tomto místě vzpomínku všem zemřelým členům sboru, kteří vždy rádi konali svoji povinnost vůči sboru, s láskou a obětavostí pomáhali svým bližním v neštěstí. „Budiž jim zachována vidy čestná památka!"

Č e s t n í č l e n o v é: Václav Vrabčík, František Pavlíček, Karel Kerka, Jindřich Smádl, Rudolf Fischer, Malý František, Mayer Bohuslav, Tyl Josef, Paneš Antonín, Prošek Daniel, Šturm Antonín, Král Josef, Kacerovský Karel.

VÁCLAV KNOTEK, řed. kůru:

Funkcionáři sboru za uplynulých 50 let.

P ř e d s e d o v é : Alois Vacek 1873-1878, Antonín Brabec 1878-1882, František Pavlíček 1882-1888, MUDr. Václav Reinhardt 1889-1890, Josef Rulf 1890-1894, Alexandr Machan 1894-1895, Jan Hajný 1895-1896, Josef Rulf 1896-1897, František Malý 1897- 1910, Václav Kopta 1910-1911, Frant. Menzl 1911-1912, Václav Hrzán 1912-1913, František Malý 1913-1922, František Menzl 1922-až dosud.
M í s t o p ř e d s e d o v é, v e l i t e l é : Josef Česal 1873-1882, Josef Rulf 1882-1883 Václav Zůna 1883--1884, Bohuslav Mayer 1884-1888, Václ. Zůna 1888-1890, Karel Šturm 1890-1892, Václav Stejskal 1892-1893, Ant. Černý 1893-1895, Karel Šturm 1895-1896, Václav Zůna 1896-1897, Antonín Paneš 1897-1898, Antonín Černý 1898-1905, Antonín Paneš 1905-1906, Josef Tyl 1906-1909, Antonín Černý 1909-1910, Josef Šimonek 1910-1911, Josef Tyl 1911-1912, Felix Paneš 1912-1913, Josef Tyl 1913-až dosud.
C v i č i t e l é, p o d v e l i t e l é, m í s t o v e l i t e l é : Václav Vrabčík 1875-1880, Josef Rulf 1880-1882, Josef Česal 1882-1882, Václav Zůna 1882-1883, Antonín Šturm 1883-1884, Václav Zůna 1884-1885, Antonín Šturm 1885-1887, Prokop Stejskal 1887-1887, Václav Zůna 1887- 1888, Antonín Šulík 1888-1889, Václav Zůna 1889-1890, Antonín Šturm 18901892, Václav Zůna 1892-1892, Antonín Paneš 1892-1894, Josef Tyl 18941897, Antonín Šturm 1897-1898 Josef Tyl 1898-1904, Antonín Paneš 19041905, Josef Tyl 1905-1906, Antonín Černý 1906-1910, Antonín Černý 1910-1911, Antonín Paneš 1911-1912, Josef Šimonek 1912-1913, Václav Hrzán 1913-1914, Antonín Černý 1914-až dosud.
N á m ě s t k o v é v e l i t e l e : JUDr. R. Fischer 1873-1875, Karel Blass 1875-1877, Karel Deyl 1877 a pak přenesena funkce na velitele.
J e d n a t e l é - p o k l a d n í c i : Václav Müller 1873-1874, Ferdinand Blass 1874-1875, Karel Deyl 1875-1877, Václav Josephu 1877-1878, Václ Vrabčík 1878-1880, Bohuslav Mayer 1880-1882, Jan Skuhravý 1882-1882 Jakub Lederer 1882-1883, Alexandr Machan 1883-1883, Antonín Šulík 1883-1884, Joachim Fanta 1884-1885, František Koloc 1885-1885, Joachim Fanta 1885-1888.
P o k l a d n í c i : Antonín Šulík 1888-1897, Otto Kopecký 1897-1899, František Menzl 1899-1910, Gustav Houdek 1910-1911, Karel Zajíček 1911-1913, František Menzl 1913-1916, Jaroslav Písek 1916-1917, Josef Tyl 1917-1918, Jaroslav Písek 1918-až dosud.
J e d n a t e I é : Bohuslav Mayer 1886-1892, Antonín Paneš 1892-1892, Antonín Šulík 1892-1897, Antonín Paneš 1897-1897, František Menzl 18971899, Otto Kopecký 1899-1900, Václav Kopta 1900-1909, Gustav Houdek 1909-1911, Josef Šimonek 1911-1912, Antonín Paneš 1912-1913, Václav Kopta 1913-1919, František Menzl 1919-1922, Václav Aulický 1922-až dosud.
Z b r o j m i s t ř i (dozorci náčiní): Josef Jirš 1874-1877, Ferdinand Blass 1877-1878, Karel Šturm 1878-1879, Josef Rulf 1879-1882, Antonín Brabec 1882-1882, Josef Rulf 1882-1883, Antonín Šulík 1883-1883, Alexandr Machan 1883-1884, Antonín Šulík 1884-1885, Alexandr Machan 1885-1888. Joachim Fanta 1888-1891, Alexandr Machan 1891-1894, Ant. Paneš 18941897, Karel Zajíc 1897-1898, Antonín Paneš 1898-1904, Josef Šimonek 1904-1906, Antonín Paneš 1906-1906, Václav Hrzán 1906-1907, Antonín Paneš 1907-1908, Václav Hrzán 1908-1910, Václav Šturm 1910-1911, Václ Hrzán 1911-1912, Václav David 1912-1913, Antonín Paneš 1913-1913, Václav Hrzán 1913-1914, Josef Herrmann 1914-1919, Václav Hrzán 1919 až dosud.
Č l e n o v é č i n n í ( 1 9 2 3 - 1 9 2 4 ) : Aulický Václav, Brož Josef, Černý Antonín, Černý Jaroslav, David Václav, Dlouhý Antonín, Elman Frant., Fiedler Oldřich, Grund Karel, Havel Václav, Hartich František, Hedánek V., Hrzán Václav, Helcl Antonín, Juklík Josef, Kacerovský Karel, Karel Mirosl., Knotek Václav, Kolodějček Vladimír, Kohout František, Komeda Josef, Komeda Václav, Kopta Václav, Kozel Josef, Král Josef, Krupka František, Kuna Josef, Křemenák Jan, Laube Emil, Laube Otakar, Linda Vlad., Loskot Josef, Malý František, Martinec Josef, Mayer Bohuslav, Menzl František, Niedr J., Nikl František, Němec Antonín, Paneš Antonín, Paneš Felix, Písek Jaroslav, Pohořálek Josef, Prošek Daniel, Prošek František, Pšenička Josef, Rulf Ladislav, Smetana Antonín, Stejskal Alois, Straka Josef, Strachota Václ., Stieber Václav, Šimonek Josef, Šturm Antonín, Šturm František, Šturm Václav, Trejtnar Rudolf, Tunkl Alois, Tyl Josef, Wackermann Václav, Wächter Jan, Zajíček Karel, Zeman Václav.

SAMARITSKÁ STRÁŽ (1922-1924).
MUDr. Antonín Čermák, instruktor samaritského sboru. MUDr. Václav Reinhart, instruktor I. samaritské kolony. Josef Tyl, vedoucí samaritského sboru.
Václav Aulický, vedoucí samaritské stráže mužů
Dlouhý Ant., Elman Frant., Hrzán Václav, Menzl František, Knotek Václav, Stejskal Alois, Strachota Václav, Grunt Karel, Šturm Václav, Trejtnar Rud.
Anna Strachotová, vedoucí samaritské stráže žen:
Tylová Růžena, Laubová Růžena.

V r. 1924 založen byl při sboru hasičský dorost v počtu 24 hochů, jejichž cvičitelé jsou Elman Fr., Strachota Václav a Hrzán Václav.

Inventář sboru dobrovolných hasičů v Libochovicích:
1 stříkačka dvouproudní z r. 1894 s příslušenstvím,
1 stříkačka „Slavie" s příslušenstvím,
1 dvouhákový posunovací žebřík 16 m dlouhý,
18 hákových žebříků,
19 dílů hadic po 20 m,
1 vůz pro mužstvo,
1 dvoukolový vůz na hadice,
2 stříkačky t. zv. „Berlovky",
6 svítilen,
1 nosítka,
1 sborová lékárnička,
1 ochranná maska proti plynu,
pracovní obleky a výzbroj pro 65 členů,
1 smuteční prapor a čsl. vlajka,
dále rozličné drobnější náčiní.

k. Křenek.
Z dějin města Libochovic.

Tam, kde leží dnes město Libochovice, bylo sídliště člověka již v době předhistorické. Okolí města Libochovic lákalo vždy člověka, aby zde rozbil své stánky. Krajina chráněná na straně Lounské a Lovosické řetězem Středohorských vrchů proti studeným větrům, - kterou protékala Ohře nivami úrodnými, byla příhodnou oblastí k obytu člověka již od pravěku. Jdeme-li po stopách člověka asi 10.000 let nazpět, shledáme zde krajinu většinou sněhem a ledem pokrytou, a v této nehostinné krajině vedle jeskynního medvěda, nosorožce a mamuta žil již první člověk – divoch.
Stopy po tomto člověku našly se v starších náplavech za Poplzemi na cestě k Evani. Jsou to nástroje primitivní z pazourku; zbytky kostí a ohniště.
Patrnějších stop po člověku najdeme, zajdeme-li do doby asi 2000 let před Kristem, do doby tak zvaných „skrčenců" neboli „koster skrčených". Jest to celé naše Poohří od cukrovaru až k Dubanům, - dále pak úpatí Hazmburka a stráně a Radovesic. V nálezech shledáváme již vyvinutější kulturu; jsou to zbraně bronzové, kamenné pěkně broušené a vkusně zhotovené nádoby.
V těchže uvedených místech shledáváme se v okolí našem po osídlení Čech Boji s novým pokolením, které nám zanechalo hroby kostrové s četnými vkusnými nádobami, zbraněmi a ozdobami. Bylo to v době asi 200 let př. Kr. a až na rozhraní našeho letopočtu. Jest to kultura tak zvaná „laténská".
Z dob římského císařství (31 př. Kr. až 476 po Kr.) shledáváme zde vedle hrobů kostrových (u Radovesic), též hroby „žárové", v nichž jsou spálené kosti, bronzové milodary, které dávali předkové nebožtíkům s sebou na onen svět. Byly to dle všeho kmenové slovanští. Tam kde stojí dnes dům p. Štědrého a dále směrem k Dubanům měli své „svaté pole". Z něho chová museum libochovické mnohé popelnice.
Dobou „pohansko-slovanskou" (od 400 po Kr. do 886 po Kr.) končí se doba předhistorická. Na úsvitě doby historické pochovávali předkové naši slovanští své mrtvé ještě po různu a ne na společných hřbitovech. Takový hrob objeven byl u cihelny Dubanské. - -
Život předků našich slovanských byl patriarchální, demokratický. Rodiny žily buď společně z nedílného statku, nebo dělily statky na všecky členy měrou rovnou. Na místě nynějších Libochovic usídlila se četná rodina, jejíž hlavou byl Ljuboch. Všem členům říkalo se souborným jménem Ljubochovici, z čehož se odvodilo nynější Libochovice.
Když se země Česká rozdělila záhy po pokřestění obyvatelstva na župy, byly Libochovice, hrad Šebín, Klep (nynější Hazmburk) v území Litoměřickém. Hrdý Vlastislav, kníže území Lučanského, zmocnil se území Litoměřického, aby mu nepřekáželo v bojích proti Pražanům.
Za panování Boleslava I. (935-967) pokořen byl Vlastislav, hrad jeho rozbořena mnohé jiné jeho hrady rozmetány. Takový osud potkal i hrad Klep. (Z trosek svých povstal až za doby rytířstva, kdy Zbyněk Zajíc z Valdeka na místě rozvalin starého hradu „Klep" vystavěl nádherný hrad z kamene, dav jemu jméno dle tehdejší módy německé Hazmburk (1336).
Dějiny města Libochovic v těchto prvních dobách zahaleny jsou rouškou neproniknutelnou. -
Když Otakar, král český (1197-1230) a po něm nástupce jeho Václav zakládali dle vzorů cizích města a městečka, ve kterých by se soustřeďoval obchod a řemesla, povstalo z rozptýlené obce městečko Libochovice, hradbou městskou hrazené. Taková ohrazená městečka požívala zvláštních práv a výsad jako: vybírání cla, obchody obilné, jarmarky, vaření piva a j.
Městečko Libochovice od založení svého takových práv požívalo a některé z nich utvrzeny jim byly, když za císaře Ferdinanda r. 1560 pergamenovou listinou za „město` byly prohlášeny.
První zmínka o Libochovicích nachází se na listině kláštera Doksanského při roce 1282, na které podepsán jest svědek Sulislav de Lubochowitz. Král Jan Lucemburský koupil Libochovice od Hynka ze Žlebů; ale již v roce 1336 prodal hrad a ves Klepy zároveň s městečkem „Lubochovicemi" s tvrzí Zbyňkovi Zajícovi z Valdeka, pánovi na Žebráce za 2300 kop grošů míšenských (110.400 Kč). Zbyněk Zajíc stal se roku 1345 správcem kraje Litoměřického a psal se nyní „z Hazmburka". Při rodě tom udržely se Libochovice až do roku 1558. Pánové Hazmburští byli zuřivými odpůrci Husitů. Znám jest popěvek o arcibiskupovi Zbyňkovi z Hazmburka, který od r. 1393 ujal se vlády nad Libochovicemi:
„Zbynko biskup abeceda pálil knihy nic nevěda."
Z dob válek husitských zaznamenáno jest v historii, že dne 1, září 1424 kázal Žižka na rynku proti nynější radnici upáliti 4 kněze, kteří obviněni byli z hrubých zločinů. Žižka městečko Libochovice z kořene zbořil. V té době byl pánem Libochovic Mikuláš z Hazmburka, dle Koubka nejostřejší zastávatel církve katolické v kraji Litoměřickém. Po něm převzal úkol bratr jeho Vilém II.
Za Jana III. z Hazmburka dostalo městečko Libochovice výsadu na týdenní trhy a na jarmark (1507) a v roce 1517 potvrzeny jim byly artikule cechu krejčovského, soukenického a postříhačského. Poslední Hazmburkovec Krištof Zajíc prodal roku 1558 Libochovice, kde byl zámek pustý a on na znovuvystavění peněz neměl, Janu nejstaršímu z Lobkovic, hofmistru království Českého.
Hrdý a mocný rod pánů z Hazmburka sražen byl neúprosnou Nemesis dějin v prach! - -
Jan z Lobkovic počal r. 1560 se stavbou zámku libochovického, vymohl městečku u císaře Ferdinanda l., že bylo vysazeno za město a mohlo si voliti 12 konšelů, z nichž každý jeden měsíc v roce vedl úřad purkmistrovský a první z purkmistrů zván byl primátorem. Úřad konšelský měl k ruce rychtáře. Zkrátka Libochovice směly celé právo městské držeti, jako mají jiná „panská města poddaná". Nástupce jeho Jiří Popel z Lobkovic dal svým „milým poddaným" r. 1591, jak historie města udává „z p o u h é l á s k y a m i l o s t i" vedle různých výsad především privilej na vaření piva. Však jaká to byla milost? Privilej o vaření piva dal jim pod tou podmínkou, že pro věčné časy nebudou mezi sebou v městě trpěti souseda, který by byl jiného vyznání než římsko-katolického. Oklestil jim svobodu vyznání a uvalil z každé várky poplatek 1 kopu a 30 grošů míšenských (7 K 20 h) a 1 kopu vajec pro kuchyni, kdežto v Třebenicích a v Budyni poplatek neplatili a na svobodě vyznání tak omezeni nebyli.
Tak vypadala namnoze láska těch vrchností! V dobách těch hlásila se ještě valná část měšťanstva k vyznání „pod obojí".
Jiří Popel z Lobkovic založil r. 1591 jezovitskou kolej v Chomutově, „aby odvrátil lid od kacířství". Na panství Libochovickém nesměl nikdo vyučovati mládež, kdo by od rektora koleje Chomutovské schválen nebyl.
Zpupnost jeho ale záhy dostala odplatu. Pro vlastizrádné rejdy proti Rudolfovi byl zatknut, uvězněn a dne 28. května 1607 na hradě loketském zemřel. Statky jeho spadly na komoru královskou zase po 260 létech.
V té době (1599) prohlášen byl Zikmund Bathory za knížete Sedmihradského. Císař Rudolf, jemuž na Sedmihradsku záleželo, nabídnul Zikmundovi za ně 50.000 dukátů a panství libochovické. Roku 1604 přestěhoval se Bathory na zámek libochovický. Za krátko ale k vůli piklům proti císaři Rudolfovi byl v Praze uvězněn, kde r. 1613 zemřel.
Po jeho smrti 1613 zadal císař panství libochovické Matyáši Adamovi ze Šternberga, který městu mnohé privileje obnovil; když ale při bouřích stavovských ze země ujel, byl zbaven od direktorův veškerých svých statků. Roku 1623 byly mu ale statky jeho vráceny. Roku 1676 prodal Václav Vojtěch hrabě ze Šternberga panství Libochovické Gundakarovi, hraběti z Dietrichsteina, který počal se stavbou zámku r. 1683, svěřiv práci tu vlašskému staviteli Antoniovi de Porta, který postavil před tím zámek knížeti z Lobkovic v Roudnici. Za něho postavil se také r. 1691 most přes Ohři.
V době té mělo město Libochovice uzavřené v branách: Budyňské, Mostecké a Lounské jen 78 městských budov a 22 chalup na předměstí. Dietrichsteinové drželi panství libochovické až do r. 1858. V roce tom převzal panství hrabě Herberstein, vzav sobě (1849) Terezii hraběnku z Dietrichsteinů za manželku. Herbersteinové jsou podnes v držení panství libochovického.
Po zrušeni nevolnictví a zavedením zmírněného poddanství bylo roku 1785 ve skutek uvedeno zřízení regulovaných magistrátů, které již tehdá měly svou vlastní jurisdikci.
V Libochovicích došlo k tomu teprve koncem roku 1799.
V kulturních dějinách města Libochovic zapsán jest zlatým písmem slavný rodák Jan Ev. Purkyně, učenec jména světového a vlastenec srdce ryzího, které do jeho posledního dechu bušilo s mladistvým zápalem pro ušlechtilé zájmy našeho národa. Kolébkou jeho předků byly Litoměřice, které tehda byly české a vyznání „pod obojí".
Otec jeho byl obročníkem na panství tehdejšího knížete z Dietrichsteina. Zde spatřil světlo světa dne 17. prosince 1787 jeho syn Jan Ev. Purkyně. Při studiích svých musel mnoho strádati. V památkách po něm, které má p. Bohuslav Mayer, vidíme sádrový odlitek ruky barona Jana Hildpranta, který ho ve studiích podporoval. Posmrtný odlitek jeho ruky, která ho za života podporovala, měl stále z vděčnosti na svém psacím stolku. Po odbytých studiích stal se co doktor asistentem anatomie a fysiologie.
Pro tísnivé poměry v Praze byl nucen odejíti na universitu do Vratislavi, kde roku 1839 založil první fysiologický ústav v Německu.
Získav si světové jméno a úctu učenců celé Evropy, vrátil se r. 1843 do Prahy, „aby pomáhal probouzeti svůj národ a pomohl mu zaříditi vědecký lékařský život." - - -
Činnost Purkyňova neobmezovala se jenom na práce vědecké, jichž napsal celou řadu - on věnoval velikou část svého duševního života činnosti národněbuditelské a národohospodářské. Purkyně byl učencem a badatelem jména světového, ale při tom zůstal poctivým vlastencem, milým krajanem a pravým člověkem. Jméno jeho nerozlučné spojeno je s dějinami Sokola pražského. On byl nejen vzácnou radou při vypracování cvičebného rozvrhu a při opatřování nářadí nápomocen, nýbrž on se súčastnil ve věku bezmála 80 let činně cvičení v tělocvičně; doma před tím již dlouhá léta cvičíval, maje pořízená bradla, kruhy, činky atd. Jen spolupůsobení mužů, jakými byli Purkyně, Tyrš a Fügner, děkuje naše věc sokolská za vyšší ideální směr svůj. - Bud'me si toho vždy vědomi!
Jan Purkyně zemřel v Praze 28. července 1869. Vděčný národ postavil mu na náměstí libochovickém r. 1887 pomník, zhotovený sochařem Josefem Strachovským.
Vzpomínky zasluhuje též spisovatel český Turinský, který byl v létech 1845-1850 vrchním na panství libochovickém.
Na hřbitově u Sv. Vavřince odpočívá básník český Rudolf Pokorný, který zde r. 1887 co okresní tajemník vznešeného svého ducha vypustil, a Josef Ježek, notář a spisovatel, který zde r. 1885 zemřel.

Jaroslav Křenek:
Naším krajem.

Tak jakobych tudy šel po století Je to snad proto, že se příliš mnoho vzpomíná zpátky. Dnes se generace mění za deset, za pět let. Žijeme tempem rychlým a pak - byla světová válka. Ta čtyři léta se vrazila ostrým klínem do toku našeho života a my marně hledáme, kde bychom navázali na minulé . . Pak ovšem nejvíce vzpomínáme. Snad dneska skutečně není osobností, topíme se v kolektivu. Je to dějinná nutnost. Snad.
Kdo tedy chodíval dříve tím naším krajem?
V zámku libochovickém se narodil a v mládí žil Jan Ev. Purkyně, vědec, který byl chloubou českého národa a osvíceným buditelem v dobách kdy se národ probíjel k svému vlastnímu bytí. Pan Daniel Mayer choval cenné pozůstatky po tomto velkém libochovickém rodáku.
Žil tu a odpočívá dnes ve skrovném hrobě u sv. Vavřince Rudolf Pokorný, básník a publicista, kdysi okresní tajemník v Libochovicích. Ušlechtilý člověk, chorý samotář, redaktor „Palečka , kam skládal své drobné dílo Mikuláš Aleš v charakteristické české illustraci svérázného humoru. Jest zajímavo, že Pokorný býval starším a věrným přítelem slovenského studenta Milana Rostislava Štefanika. Štefanik nazývá Pokorného „apoštolem styků česko-slovenských". Pokorný hrouží se v krásu lidové písně a pověsti slovenské a těží z ní básnicky (Nerudovy „Poetické Besedy").
Našim krajem, ozářeným Mánesovským koloritem a lyrickou něhou, připomínající mistrův „Domov" - prochází nejednou romantický snílek, který zamiloval se do srdce českého lidu - V. Beneš Třebízský. Jednoho teplého večera stane na stráni nad Livousy, zadívá se na Ohři, Křesýn a Šebín a v jeho duši roste ona jímavá zkazka "Vodníkova nevěsta" o křesýnském rybáři Rokosovi a jeho dceři, propadlé za hřích vodníkovi. Pak, na Hazmburku, když srpnovým teplým večerem se nese houkání sovy a šumění větru v suché trávě, rodí se v básníkovi „Krvavé kvítky", epopej lásky o princezně Lucii a rytíři Věslavovi.
Žil zde na panství V. Turinský a koncipoval svoji tvorbu literární. Josef Mánes se svoji sestrou Amalií stanul cestou od Peruce nad Poplzí a zadíval se na jímavý lahodný pohled údolí Ohře se Středohořím v pozadí (zachovala se skizza, zachycující tento obrázek). Navštívili Hazmburk a pobyli ve Vrbičanech na zámku. (V jubilejním roce Mánesově viděli jsme mistrovy illustrace vzpomínek na tento, patrně dosti veselý výlet).
Karel Hynek Mácha, který obýval malý pokojík v Litoměřicích, viděl ze svého okna Hazmburk, kterak se vznáší nad rovinami od Terezína k Podřipsku a navštívil hrad několikráte za dne i za noci na své básnické, tulácké pouti po hradech, lesích a horách, inspirujících jej k dílům mladé a nesmrtelné krásy.
Bylo ještě více osobností z historie literární i vědecké, jichž vztah k našemu kraji a městu nebyl mimovolný.
Jest dnešní doba žalostně mělká; duševní obzory vyrůstají nám daleko do šíře, nejdeme však do hloubky. Snad ale právě to jest zárukou našeho rychlejšího ozdravění po těžkých létech války, létech ničících, bořících a demoralisujících. Ještě, že po nás prvá snad druhá generace bude generací šťastnou. Ta potom naváže na kulturní tradice. Jména, která jsem zde uvedl, nestanou se jenom heslem, nýbrž obsahem duševních pokladnic, až selžou pokladnice hmotné, nemohoucí dáti člověku ono vyšší, za co teprve stojí býti člověkem. A má každý kraj své charakteristikon kulturní. Z našeho čerpali a čerpati budou jedinci i organisace, snažící se platiti životu bližních jistě mincí poctivou.

Josef Kopta:
Báseň na hasiče.

Ano, opravdická báseň, krásná, dojemná, žhavá, s motivy heroickými, nadšená báseň o novodobém junákovi a junáctví, které se dává zraniti a zabíjeti, samo nezraňujíc a nezabíjejíc - taková báseň tu mohla dnes před vámi ležeti, kdybych měl potřebný odstup k opěvanému thematu a nebyl tak těsně, tak intimně připoután k vašemu slavnému konání, jehož krása dosud tak podivuhodně málo básníků inspirovala.
Nenamítejte, že jsem mu cizí? Nebyl jsem, pravda, a nejsem ani dnes členem některého z vašich dobrovolných sborů. Žiji však v Praze, kde takových sborů nemáme, neboť oheň nad hlavou našeho bližního se tu zdolává po řemeslnicku jakousi hasičskou milici. Být mezi vámi, v Libochovicích, na Evani, v Poplzích, v Brníkově, Košticích, jisté bych ve dnech vašich letních cvičení na stříbrný povel trubky nechal práce, popadl řemen, zlatem kovanou helmici, kterou bych neopomněl cestou rukávem pečlivě otříti, jako to dělával pan Kohout a letěl na seřadiště vzpírat žebříky, roztáčeti a svinovati hadice, pouštět různé kohoutky, strkat nebo táhnout stříkačku, včas pustiti hydrant, rozeznávat signály velitelské trubky, zkrátka plnit přesné a obratně všecky povinnosti čísla, kterým byte mne, pane Tyl pověřil. A ovšem, nejraději bych byl prvním lezcem, tímto hrdinou vztýčeným nad střechami a věžemi, na němž mohou všichni lidé nechat oči, hlavně v tu chvíli, když stojí jen na jedné noze, nadzdvihuje pravou rukou čepici a bravurně se drbe ve vlasech, jako to dělával pan Šimonek, který se k nesmírné radosti diváků za všeobecného ,jásotu z této výše s velkolepou grandezzou vyplivl. Jest možno míti vrcholnější tužby, než-li dospěti k dokonalosti pana Šimonka, jehož sláva jest dnes již věčná, jsouc uchována v jedné z místních anekdot? Hle, zároveň jeden z mých důkazů o intimním svazku s hasičstvím, který se počíná v mých klukovských letech, kdy jeden z naší umouněné generace na výzvu pana pátera Šorejse, aby mu jmenoval patrona hasičů, vyhrkl naráz, bez rozmyšlení, se spontánní živelností, že tedy patronem hasičů jest pan Šimonek. My jsme to tedy byli, kteří byli na nádvoří libochovické radnice první, když dávno ještě pan Prošek nebo Franta Hartychů leštili svou polnici, my jsme to byli, kteří cítili neskonalou vděčnost k panu Johnovi, že je vpustil skleněnými vraty do ponurého jinak nádvoří, kde v takový letní podvečer bylo pro nás uchystáno tolik kouzelné krásy a tajuplných divů, že se to s pohádkovými zeměmi, v nichž tečou potoky medu a kde se chodí po dláždění z čokolády a perníku nedá ani srovnat! Tedy již v našich pěti či šesti letech začíná se naše a moje krevní příbuzenství s vámi, a krevní tím spíše, že pocházím přímo z hasičského rodu, což jest ověřeno na mém vlastním těle, kde by bylo lze pečlivým pátráním nalézti sledy po otcovské ruce, která trestala mou smělost, s níž jsem jednou vzal z háku za dveřmi blýskavou helmici a při hře na vojáky dopustil, aby Jarda Cimrmanovic, jmenovaný jenerálem, urazil její překrásný, pyšný a ve slunci mocně zářící hřeben.
A jak nevzpomenouti při výpočtu těchto důkazů na jednu hasičskou slavnost, při níž se opravdicky stříkalo na dům, tuším, pana Fanty, a kdy se potom táhlo na ostrov, kde mluvil se zelené tribuny pan doktor Prunar? Čemu jsem celkem mohl z jeho slov rozumět? Byt jsem malý a sotva vykukující z bramboroviny, tatík mne držel na ruce, škrábnuv mně při tom nějakým velkým slavnostním odznakem, který měl připnutý na prsou, (odznak jsem večer od něho dostal na památku a míval jsem ho dlouho pečlivě uschovaný. Není-li dodnes kdesi v šuplíčku mezi bláhovým dětským haraburdím?), ale ten pan Prunar byl tenkrát mezi tou lipovou dekorací tak strašně veliký, že jsem jej měl za někoho nadpřirozeného, kterému všichni zbožně naslouchají a jehož slova jsou ohnivou setbou, zapalující a proměňující mdlé, vyprahlé, uštvané duše ve veliké a slavné keře vysoko šlehajících plamenů. A tehdy jsem věděl, že všichni ti mužové pod ním a kolem nás slouží něčemu nesmírně krásnému, a že ta slavnost není jistě žádná legrace anebo zábava, protože se na to všichni oblékli do slavnostního oděvu a tváří se vážně a odpovědni, jakoby v tento okamžik chytil celý svět a oni tu zůstali jediní, jimž bylo poveleno, aby všech šest set milionů lidí z trosek a plamenů zachránili. Byl jsem vyjeven, kterak jediný člověk může napjati pozornost tolika lidí, zájmy každodenního života tak nesmírně rozdělených, byl jsem vyjeven, vida pana Juklíka proměněného v sloup a vida povždy laškovného a povždy svou šibalskou maskou k smíchu provokujícího pana Brejníka tak vážného a od světa obráceného jako v hodinu počínajícího se mništví, tím spíše, když tam stál jako civilista, bez hasičských odznaků, což znamenalo pro slavnostního řečníka úspěch ještě větší! Ach, neměl jsem v životě většího snu, než-1i státi se jednou panem Prunarem, uměti tak mluviti jako on, míti v pravé ruce nafialovělý kapesníček a chvílemi si otříti sluncem umdlené čelo a pokračovati potom hlasem poněkud nalomeným, což zvětšuje efekt a dává řečníku možnost v zápětí sílu hlasu znovu stupňovati a podmaňovati si posluchačstvo mnohotvárnou zvukomalbou ! Věděl jsem od té chvíle již jaksi ideově, že hasičství jest na tomto světě něčím neskonale čestným, že býti hasičem znamená žíti užitečně a zároveň slavně, protože jinak by byl pan taneš, tento jejich nestor, neuronil za řeči pana doktora Prunara slzu, kterou nechal téci beze studu po tváři a teprve až se zachytila o jeho ret, pomalu setřel její mokré sledy. To si jistě tenkrát vzpomněl, kolik už jich z jejich řad odešlo, to si jistě tenkrát vzpomněl na desítky odvážných podniků, které prodělali s panem Černým v trámovích, obklopeni smradlavým kouřem a huňatými plameny, kde se to pod nimi viklalo a kde stačil jediný mylný krok, aby je v zápětí nesli k jejich maminkám a dětem na marách. Ale tu všecko nic, to musilo stranou, na to se nesmělo myslit, to by byli pěkní hrdinově, rozbrečet se někde na hroutící se střeše a zapomenout konat svou lidskou a hasičskou povinnost! A tak teprve za pár let si na to člověk vzpomene s nějakým dojetím, viďte pane. Paneš, že je to už pryč a že to bylo moc krásná a že už by to dneska s těma stárnoucíma nohama ani nedokázal, A spustí se mu slza také snad proto, že je pořád tak málo lidí, kteří by se takovému nezištnému a neplacenému a obětujícímu se konání rádi věnovali, třebaže právě ono dává vzácnou možnost ukazovati své srdce v celé jeho hloubce a širokosti, vykašlati se na všecky umělé přehrady ať stavovské, hodnostní či majetkové a poznati jeden v druhém překrásnou boží podstatu, která se nazývá lidstvím a jest do nás vložena do všech bez rozdílu. Ba pravda: jak dalece jsme ji dovedli v sobě osvobodit, jak statečně jsme ji uměli přivésti na denní světlo, to se bezpečně pozná v okamžik nebezpečí, tu se pozná v hrůzné chvíli požáru, který snad přišel, aby ozářil její tvář v plné kráse a vznešenosti, kdy štěstí a dobrý osud snad celé této lidské planety se nachází v silných a hrdinských rukách těch, kdož je podali radostně a beznáročně svému bližnímu.
Dnes, pane Panes, pane Černý, pane Mencl, pane Kohout, pane Tyl, náš táto, strejče Šimonku a všichni vy ostatní jest také den těchto vzpomínek. i'an Písek ke mně před nedávnem přišel, že prý mám pro váš slavnostní sborník napsat báseň nebo nějaký článek či zkrátka něco, co se bude k takové chvíli hodit. Vidíte, že bych se byl ze tříště drobných vzpomínek skoro k té básni dostal. Vzpomněl jsem si však, že se u nás v Cechách básně málo čtou, že by ty moje veršíky v té vaší publikaci byli vlastně jen k vůli dekoraci, a že bych tedy vlastně svým příspěvkem nikomu a ničemu neprospěl. A já bych si zatím přál, aby ta libochovická mládež, kterou vídávám unuděnou a bezcílnou na těch tamnějších chodnících se trochu sama nad sebou zamyslila, aby se trochu rozhlédla po těch mezerách ve Vašich řadách a dala si těžkou otázku, nebylo-li by to krásné a na výsost čestné s chutí a radostí se včleniti do řetězu, smrtí vylámaného, a zesíliti ho svou mladickou, žhavou a dravou přítomností, která by ji dala chutnati pravý smysl lidského života, jež zůstane bezcenným a darmým a nesmírně pustým i sterilním, nebyl-li naplněn prostou a samozřejmou službou bližnímu. Není dnes lepší korporace nad vaší, kde by se dalo této myšlence krásněji a plodněji sloužiti. Neboť skutečný hasič nečeká jen na povel poplašné trubky, nečeká na střechy v plamenech, nýbrž zabraňuje a mírni tisíce neštěstí každodenních, slouží nádhernému svému heslu: „Jeden za všecky a všichni za jednoho" ve dnech největší všednosti, poslušen nejplamennější výzvy, nejpronikavějšímu signálu, kterým ho volá na pomoc jeho vlastní srdce.
Jak to bude krásné až bude napsána báseň, kterak sbor dobrovol. hasičů vzal chorého a hladového nebožáka na svá ramena a odnesl ho pod teplý kryt, kde ho dobré ženy omyly, ošetřily a nasytily, a vedeni sboru se zasadilo, aby mu byla poskytnuta práce a stálý útulek v jejích bohatém městě!
Jak to bude krásné, až silný a kurážný syn starého pana Černého přesvědčí desítky zdravých a statných mládenců, že se mu to nejkrásněji spí, když se utrmácen a umdlen vrátí z požářiště, kde zachránil dvě malá, modrooká děvčátka. A že si připadá jako veliký strom, který nese sladké ovoce a rozdává je každému, kdo přijde!