Špecinger Otakar

Z historie ovocnářského sušárenství

Nebude sporu o tom, že ovocnářské sušárenství musíme řadit k těm hospodářským činnostem našich předků, o kterých se nám zatím nedostává uceleného přehledu. V archívních materiálech velkostatků, ale ani v dalších pramenech se zprávy tohoto druhu buď vůbec nevyskytují, anebo jsou neúměrně rozptýlené, kusé a nesrovnatelné. Podobně je tomu v rozmanitých odborných či regionálních publikacích.
Přesto chce tato práce podat alespoň nástin dané problematiky. Týká se krajiny severozápadně od Prahy - až k dolnímu Poohří. Zabírá tedy v podstatě území historického Slánska, které představovalo v minulosti druhou nej-významnější ovocnářskou oblast Čech - a to hned po litoměřickém kraji.
Některé dílčí zprávy o ovocnářství v našich zemích jsou poměrně starého data. Tak už v letech 1340 a 1350 založili páni z Hazmburka u Libochovic ovocný sad na louce o výměře přes 12 hektarů, který přetrval do roku 1860. V roce 1747 pak darovali Jan a Oldřich z Hazmburka a na Kosti svému úředníku Řehoři Paškovi rozlehlou štěpnici mezi Ohří a tzv. mlýnskou cestou u Budyně n.O. Sad zdědil Jiří z Brlohu, který jej odprodal budyňské obci - a zbytky této zahrady zde byly dochovány ještě začátkem třicátých let našeho století.
K velkému rozvoji ovocnářství došlo v dolním Poohří od konce 17. století. Roku 1690 nařídil kníže Dittrichštejn svým hejtmanům v Budyni n.O. a v Libochovicích, aby zaváděli u všech dvorů pěstování ovoce. Má se při nich vysazovat každoročně alespoň 100 stromků, dokud všechna volná místa nebudou zaplněna. Každý poddaný pak je povinen zasadit u svého obydlí pláňata, která mu zámecký zahradník zdarma ošlechtí - a poučí ho, jak má ovoce dál pěstovat.
V té době podával zahradník Jan Tulipán knížeti výkaz o tom, že při libochovickém zámku pěstuje 2 570 francouzských ovocných stromků. Jednalo se o dovezené zákrsky, tehdy u nás naprostou novinku. V 18. století následovala další účinná opatření k podpoře ovocnářství na tomto dittrichštejnském dominiu. Roku 1780 tu např. vrchnost předepsala, že všichni poddaní musí zasadit nejméně po 10 stromech v domovní zahradě - a to opakovaně po dobu několika let. Tím se nejenom zvětšoval rozsah panských i poddanských sadů na Libochovicku, ale důkladnou obnovou stromoví se zvyšovala jejich úrodnost a hodnota.
O Slaném a jeho bližším okolí se k roku 1845 dočteme, že tu za předchozích třicet let udělalo ovocnictví opravdu velké pokroky. Přímo ve městě tvoří zahrady značné procento nezastavěné půdy. V Panenském Týnci se zasloužili o rozkvět sadařství majitelé tamního panství; dali v roce 1797 osázet holá místa a návrší mnoha tisíci ovocných stromků ze školek, které založili. Poddané vedou k napodobování tohoto příkladu. Ve Vrbičanech u Klobuk věnuje vrchnost ovocnářství rovněž značnou péči. V zahradách, sadech a na polích dominikálu irustikálu bylo tehdy kolem 50 000 stromů v plné síle. Ve Vraném a Pozdni tvořily zahrady 3% orné půdy, ve Zlonicích 2%. Hojně se pěstovalo ovoce na Velvarsku i jinde.
Přejděme však ještě blíž ku Praze, na panství Buštěhrad. První dochovaná zmínka o pěstování ovoce se tam vztahuje k roku 1634. Hovoří o malé tržbě za ovoce, odůvodněné rozháranými poměry uprostřed třicetileté války. V roce 1637 donesl posel ovoce několikrát v putně majitelce buštěhradské tvrze do Prahy - jednalo se o třešně, višně, broskve, hrušky a jablka.
Podrobnější zprávy o štěpařství se nám dochovaly z lobkovického panství Nelahozeves. Na jeho vinici v Minicích rostla roku 1660 gdoulová jablka a pergamentky. Roku 1669 bylo zaplaceno pražskému zahradníku od vyčištění 346 stromků na kořenné zahradě v Nelahozevsi. V roce 1679 pak tu sklidili broskve, meruňky, švestky, vlašské ořechy, jablka a hrušky. V nelahozeveském dvoře bylo během obou uvedených let nasušeno určité množství ovoce, což je zatím nejstarší dochovaná zpráva tohoto druhu z dané oblasti. K roku 1713 vykazoval samotný tento dvůr 26 strychů pěkných zahrad.
Jiným střediskem ovocnářství bylo v krajině panství Veltrusy, vybudované hraběcím rodem Chotků. Zde se pěstovaly hlavně třešně, višně, jablka a hrušky. Většinou není známo, o jaké šlo odrůdy. V průběhu 18. století však mezi nimi vynikla výtečná hruška čáslavka - a jedinečná zdejší míšeňská jablka.
Místních názvů ovoce bylo jinak velmi mnoho, takže se některé zřejmě překrývaly a označovaný druh nelze většinou dnes určit - ostatně už někdy ani neexistuje. Přesto zde pro zajímavost zaznamenejme pojmenování, která při svých cestách Slánskem zachytil Václav Krolmus (1790-1861): Hrušky: kohoutky, kulovatky, smutné panny, hejdušky, zelenky, honzíkovky, panenky, pohanky, prokopky, markéty, jakubky, muškatelky, midlinky, saliburky, solnohradky, cibulky, krkavky, rozařky, kačenky, bulky, čáslavky, václavky, ovesničky, piksly, rakošanky, syrečky malé a velké, kalatky, sladnice, kalhoty, honěnky, koženky, máslovky, pláňata, planze, pelegris, tašky, ptáčnice, medounky, špičky, citronky, šípkový, křestice, žloutky, makovice, rychličky, vařilky.
Jablka: míšeňská, panenská, renety, hertichy, bílá míšeňská, kdoulový, sčílová, brandenburská, růžová, letňáci, chřestáče, ovčí hubičky, syrečky, pláňata, malvazinky, homouty letní, pumpetle, smutné jeptišky, soudky, kyseláče, trumpetři, sláďata, hedvábné, skleněné.
Švestky: karlátka, slívy, velké švestky, malé švestky, bílé švestky, karlata, hřicky, špendlíky, blumy, psíčka, slíva, papšata, ringle, mirabelky.
Višně: černice.
Třešně: černé, červené, bílé, srdcovky, šalonky, běleče velké a malé, španělky, královky, ptáčnice, chroupavky, kasafírky, uherky.
Kdybychom porovnali tyto názvy s jinými kraji anebo např. jen provedli konfrontaci s jinými prameny dané oblasti, zjistili bychom opravdu značné rozdíly. Z vyhynulých druhů pak lze upozornit např. na výtečnou hrušku honzíkovku, která zanikla kolem roku 1890 na jakousi neznámou chorobu v lounsko-slánském Podlesí, kde se výhradně vyskytovala.
Za povolané pěstitele ovoce byli v minulosti považováni obyvatelé nepatrných Kralup na křížovnickém panství Tursko. Odedávna byla tato ves obklopena rozlehlými sady, ve kterých rychtář Antonín Slabý (1778-1853) vypěstoval proslulou švestku dolanku. Jeho zahrada se rozkládala v dnešním středu Kralup n. Vlt., po obou stranách hlavní železniční trati. Slabý hospodařil na rodném statku téměř celé půlstoletí a věnoval se především šlechtitelství a pěstitelství ovoce. Když poslal ve třech koších na pražský Hrad jablka a švestky, líbily se císaři Ferdinandu V. natolik, že mu daroval zlatou tabatěrku, která spolu se zvláštní pochvalou byla Slabému odevzdána před velkým shromážděním rychtářů. Roku 1838 pak věnoval Slabému v uznání jeho zásluh o vzorné hospodaření a ovocnictví zlaté hodinky nejvyšší zemský purkrabí hrabě Karel Chotek. Později dokonce Slabého v Kralupech na jeho zahradě i navštívil, což pochopitelně představovalo mimořádnou poctu.
Kralupský rychtář byl v šlechtitelství žákem výtečného pomologa, minického faráře Františka Pattermanna (1746-1808), načež jeho pokračovateli se stali zahradníci při dvoře v Dolanech - Jan a Josef Šmídové. Společně vypěstovali švestku, která dosahovala velikosti slepičího vejce, a to při jedinečné chuti a vůni. Bylo však možné ji pěstovat pouze v dolním Povltaví, nikde jinde se nedařila. Po dlouhá desítiletí tak činila v ovocnictví známými obce Dolany, Kralupy, Mikovice, Minice, Libčice, Letky a Chvatěruby. Od první světové války však začala degenerovat a co zbylo, zničily kruté mrazy v roce 1929. Od té doby je švestka dolanka známá pouze podle svého jména.
O rozvoji ovocnářství na panství Zvoleněves máme zprávy např. k roku 1840. V jedné se říká, že "většina obcí je takříkajíc obklopena ovocnými lesíky". Sadaření se tu věnovalo nejenom panství a zámožnější poddaní, ale štěpařili dokonce i nejchudší nádeníci. Ovšem to už se na obzoru v celé sledované krajině objevoval přechodný pokles zájmu o pěstování ovoce. Kolem poloviny 19. století se začalo rozšiřovat řepaření, které zachvátilo zejména Podřipsko, ale i vesnice kolem Velvar či Slaného. Rozpad feudalismu a nástup kapitalistických poměrů v zemědělství způsobil, že mnohé aleje, zahrady a sady zpustly a zanikly.
Od 80. let však opět nastal obrat. Zatímco v uvedeném mezidobí se pěstování ovoce věnovaly intenzívně nanejvýš některé panské velkostatky, napříště zachvátil zájem o sadaření veškerý zdejší venkov. A tak vykazoval roku 1891 okr. Velvary 82 399 jádrových a 202 676 peckových stromů - úroda činila 2143q třešní a višní, 24 928q švestek, 10 361q jablek, 5 833q hrušek, 380q vlašských ořechů a 402q jiného ovoce.
To jsou čísla, která zajisté nepotřebují komentáře. Vždyť šlo o 48 obcí s necelými 30 tisíci obyvatel, přičemž nebyla vykázána veškerá, ale pouze tržní produkce ovocných plodin. V roce 1897 se pak konal ve Slaném velký ovocnický sjezd, který vyvolal další rozmach zdejšího pěstitelství. Že tomu tak bylo, můžeme usuzovat z pozdějšího vývoje např. právě ve Velvarecha jejich blízkém okolí. Dokonce se tu objevily i nové sortimenty ovoce - a velvarští štechtitelé angreštů Josef Kraus a Josef Šolc se v novém století stali významnými exportéry těchto výsadeb i do nejvzdálenějších zemí.
Nesmírné škody způsobily ovšem veškerému ovocnářství na Slánsku prudké mrazy začátkem roku 1929. Z hlediska naší tématiky to však už představuje zcela jinou kapitolu.


Rozvoj sušárenství
Naši předkové, pokud to bylo možné, jedli zřejmě co nejvíc syrového ovoce. Proto pěstovali veškeré, třeba i nepříliš výhodné a nekvalitní druhy, jen když získali jakoukoliv jejich úrodu. Dovedli skladovat zejména jablka - a některé druhy jim vydržely ve sklepech s vodou i "do nových", jak se říkávalo.
Samozřejmě se ovoce také kuchyňsky upravovalo - ke krátkodobé spotřebě, ale i k dlouhodobému skladování. Česká venkovská kuchyně znala odedávna nejenom různé ovocné knedlíky či koláče, ale i výrobu povidel z hrušek, švestek, jablek, bezinek a dalších surovin, uschovávaných do širokých kameninových hrnců.
Už před staletími se u nás vyvinulo také moštování jablek i dalšího ovoce - a kromě těchto nekvašených nápojů pak výroba ovocného vína. Z toho někdy vznikal ocet s nejrůznějším použitím. Konečně značná část ovoce šla do vinopalen, kterých bývalo na větších panstvích několik. Na zlonickém dominiu se např. v 18. století připravovala pálenka na 5 místech - a i když se od konce toho věku stávaly surovinou vinopalen také brambory, vždycky bylo k výrobě používáno i méně kvalitní ovoce.
Přímo anebo prostřednictvím uvedených produktů sloužilo tedy sklizené ovoce především místní, domácí spotřebě. Avšak ve sledované oblasti bylo jeho pěstování na mimořádné úrovni - a značný rozsah úrody umožňoval prakticky v každém roce velmi vysoký odprodej. Byl uskutečňován zejména prostřednictvím trhů ve městech, a to i značně vzdálených, např. v Praze. Kromě toho se však v 18. a 19. století rozvinul i značný export zdejšího ovoce do zahraničí. Týkal se nejenom čerstvého, ale především sušeného ovoce, které bylo ovšem konzumováno i doma.
Sušárenská úprava znamenala obohacení venkovské kuchyně prakticky o zcela nové suroviny. Zároveň však byl zájem o tuto produkci ve městech i v zahraničí takový, že to v maximální míře ovlivnilo zdejší tempo rozvoje ovocnářství - a přispělo ke vzniku nové, i když dnes už dávno opět zaniklé hospodářské činnosti.
Patrně nejstarší zpráva o sušení ovoce se v oblasti dochovala z roku 1669. Tehdy panští z tzv. kořenné zahrady v Nelahozevsi nasušili 1 a 1/2 čtvrtce švestek chřupavek a 12 víšků obyčejných švestek. Roku 1679 pak usušili 20 špiček broskví, 1 věrtel švestek, 1 kopu 45 špiček švestek, 1 strych a 1/2 čtvrtce loupaných jablek, 1 strych a 1/2 čtvrtce neloupaných a 1 strych a 2 čtvrtce loupaných hrušek. Ovoce šlo do kuchyně knížat Lobkoviců na zámku v Roudnici n.Lab.
Je nutno předpokládat, že z míst, kde se po třicetileté válce začaly vrchnostenské správy zabývat sušením ovoce, se tyto znalosti a způsoby šířily do okolí - a postupně se jich zmocnila celá krajina, a to jak všechna zdejší panství, tak i většina poddaných.
Podívejme se opět na Libochovicko. Jako všude jinde, také zde se sušení provádělo nejprve jenom v chlebových pecích - anebo v lískách, položených přes malé trámky nad kuchyňským ohništěm. Postupně se však objevovalo budování zvláštních sušáren pro větší, zejména obchodní produkci. Podle dosavadních znalostí je možno za nejstarší takovouto "konzervárnu" považovat někdejší sušárnu ovoce v Solanech na Třebenicku. Poté zařídila dittrichsteinská správa sušení v bývalé oranžerii při zámeckém parku v Libochovicích. Sadař Rašek pak vybudoval další objekty např. v Podbradci. Připojovala se i ostatní panství v okolí. Úředník libochovického velkostatku Purkyně posléze zhotovil plán, podle něhož se nadále stavěly sušárny ovoce nejenom na tomto dominiu, ale i jinde.
To všechno se odehrávalo od konce 18. do poloviny 19. století. Po vzoru panských správ si pak stavěli sušárny také někteří hospodáři - a to buď při svých usedlostech, anebo v sadech za obcemi. Nejprve se všude jednalo o tzv. dýmové sušárny, ve kterých se topilo přímo pod ovocem. Zboží ovšem dostávalo nepříjemnou kouřovou příchuť a později nešlo dobře na odbyt. Bylo proto nutno budovat polodýmové a posléze bezdýmné sušárny, v nichž se ovoce upravovalo horkým vzduchem z oddělené pece. Spotřeba dřeva přitom sice stoupla na dvojnásobek, ovšem kvalita sušeného produktu pronikavě vzrostla.
Během doby se objevilo opravdu velké množství sušáren. Panské bývaly vybaveny zpravidla dvěma topeništi, poddanské jedním. Ovocnářské vsi vykazovaly vesměs několik sušáren, přičemž je zajímavé jejich rozložení a struktura. Na západ od Slaného se po začátku 19. věku šlo vesměs o polodýmové obdélné sušárny. Kolem Kladna, na Velvarsku a v dolním Poohří se však stavěly pouze bezdýmné - a přitom zpravidla větší sušárenské objekty čtvercového půdorysu.
Zhruba polovinu vnitřku každého takového domku zabíral přípravný prostor, kde se plody čistily a kladly na lísky, případně i zbavovaly pecek anebo nadívaly kousky ořechových jader, pokud šlo o švestky. Odtud se u bezdýmného způsobu vcházelo po schůdcích dolů do topeniště - a do vedlejší vlastní sušárenské komory. V ní procházel proutěnými lískami s ovocem teplý vzduch - a odtud se odvětrávala pára.
Takto zařízené sušárny pak sloužily ke zpracování veškerého ovoce, které se majiteli a případně jeho sousedům urodilo. Sušily se zde třešně a višně, meruňky, švestky, jablka a hrušky, ale i bezinky a některé lesní plody, např. borůvky a brusinky na západě Slánska. Také šípky na čaj - a výjimečně houby a byliny pro kuchyňské a léčebné použití. Sušárny proto byly v provozu s přestávkami od června až do listopadu i prosince.
Sušení přitom nebyla snadná práce. Lidé si ani zdaleka neoddechli, nevyspali se. Museli opatrně topit velkými poleny -a od své práce bývali často zcela začernění. Proces trval zpravidla 12 až 18 hodin, u žádného ovoce se ostatně nedoporučovala delší doba. Přitom sušení vyžadovalo i značné znalosti. Každé ovoce se zpracovávalo jinak. Střídalo se větrání s vytahováním lísek na určitou dobu na vzduch, musela se regulovat teplota apod. Nebylo lehké dosáhnout skutečně dobrou jakost, k tomu bylo potřeba velkého citu a zkušeností.
Protože se v krajině pěstovaly v největší míře švestky, přicházelo do sušáren především toto ovoce. Zpracováváno bylo, jak už uvedeno, několika způsoby. Jablka se naopak vykrajovala, takže vznikaly bezjaderné osminky, zvané po usušení křížaly. Hrušky se pokud možno sušily celé, s jádry. Toto sušené ovoce pak mělo velmi široké použití. Švestky se přidávaly do jahelníku nebo čočky, z hrušek se strouhala pracharanda na koláče nebo škubánky, jablečné křížaly představovaly pochoutku pro děti, ze směsi tohoto ovoce se vařila tzv. muzika - z dnešního hlediska jakýsi výborný druh kompotu. V cizině pak bylo používání sušeného ovoce ještě mnohem rozvinutější. Labužníci si potrpěli především na sušené meruňky, jejichž produkce však byla daleko nejobtížnější.
Sušárny však nebyly jenom pracovištěm. Do jejich vůně a tepla se zároveň scházeli po večerech lidé, aby ochutnávali "rozpečky", zazpívali si a vyslechli rozmanitá vyprávění. Sušení tak mělo i svou zvláštní poesii. Počet těchto objektů byl přitom v některých obcích značně velký. V Sazené na Velvarsku bylo kolem poloviny minulého století kromě panské ještě 15 selských a domkářských sušáren. Kralupy, které měly v téže době jenom asi dvě stě obyvatel, měly v průběhu desítiletí vždycky 8 až 10 sušáren najednou - a celkem se jich tu podařilo zjistit nejméně 16, které během času vznikly a opět byly zrušeny.
Sušení ovoce, pokud byl úrodný rok, přinášelo ovšem značné příjmy - mnohem vyšší, než jaké plynuly z polního hospodaření. Tak rychtář Antonín Slabý v Kralupech, o kterém už byla řeč, utržil v roce 1841 za 73 strychů sušených švestek 1916 zl. 15 kr., za 25 strychů míšeňských a panenských jablek 187 zl. 30 kr., za 6 strychů drobných sušených švestek 96 zl. a za 2 strychy křížalek 8 zl. Celkem tedy získal 2 207 zl. 45 kr., přičemž za obilí tržil toho roku 2 221 zl. 30 kr., tj. prakticky stejně, ale při mnohem větších nákladech.


Vývoz ovoce
Roku 1843 prodal Antonín Slabý sušené ovoce německému obchodníku Grunertovi do Ústí n.L. dokonce za částku 3 320 zl. 52 kr. To svědčí o skutečně skvělém hospodaření tohoto vesnického pěstitele. Neboť např. správa zvoleněveského panství, kde bylo ovocnářství a sušárenství rovněž velmi dobře rozvinuté, tržila v těch dobách průměrně 4000 až 5000 zl. ročně - a jednotliví hospodáři z tohoto dominia zpravidla po několika stech zl. za česané i upravené ovoce ročně.
Jak se však tyto obchody uskutečňovaly? Nuže - na trhy do různých měst či do Prahy dopravovaly čerstvé i sušené ovoce velkostatky i jednotliví pěstitelé na fůrách. To však byla menší část zdejšího obchodního obratu. Neboť převážné množství produkce šlo na vývoz. Od začátku léta až do podzimu cestovali totiž po zdejší krajině němečtí nákupčí ze severních Čech a Saska, kteří si zajišťovali úrodu ještě na stromech. Šli ode vsi ke vsi, nocovali po hospodách, vypláceli zálohy a přinášeli doplatky. Během let se už s obyvatelstvem znali, takže dojednávání podmínek prodeje a uskutečňování dodávek nevyvolávalo zpravidla téměř žádné potíže. Kromě koupě čerstvého ovoce "na stojato" pak samozřejmě uzavírali smlouvy také na odběr sušeného zboží.
Nejsložitějším problémem dodávek česaného i suchého ovoce bylo pochopitelně balení. Hospodáři používali soudky, koše, nůše a lísky ze dřeva i proutí, vyložené zpravidla suchou slámou, přičemž pečlivě vytříděné zboží muselo větrat. Zásilky se pak z Velvarska, Slánska a Kladenska svážely do dvou překladišť. Byla zřízena v Dolanech a v Lobči, kde se ovoce umísťovalo z povozů na lodě. Lobečské přístaviště na Vltavě bylo větší, avšak v letech 1780 až 1790 sloužilo dopravě vápna a uhlí z otvovické pánve do Terezína, ke stavbě této nové pevnosti. Proto se v té době používalo pro naloďování ovoce hlavně přístaviště dolanské.
Na pravém říčním břehu sloužilo veltruskému chotkovskému panství přístaviště, zřízené v zámeckém přírodním parku naproti Starým Ouholicím. Z těchto míst putovalo potom čerstvé i sušené ovoce z rozlehlé slánské oblasti po Vltavě a dál po Labi do Německa. Některé dodávky končily v Drážďanech, ale značná část vybraného zboží směřovala do Hamburku - a odtud dál do Švédska či do Anglie, ale také např. do Petrohradu.
Trvalo často týdny, ba měsíce, než se ovoce dostalo na místo určení. V Hamburku bylo překládáno na další, větší lodě. Avšak pochopitelně se nevyplatilo, aby se plavidla vracela zdlouhavě proti proudu nazpět. Byly to zvláštní čluny, zkonstruované pro dopravu ovoce; nebylo snadné pro ně sehnat zpětný náklad - a ostatně se na dolním Labi hodily k pobřežní plavbě. Dopravci je tam proto rovněž prodávali, stalo se to pravidlem - a na tyto lodě se čekalo právě tak, jako na české ovoce.
Po řadu desetiletí tento obchod čerstvým i sušeným ovocem, ale také dřevěnými plavidly z našeho Polabí dobře pokračoval.. Jenom někdy došlo k poruchám - kvůli válečným událostem, nebo např. roku 1848. Tehdy se v Sasku rozneslo, že Čechové chtějí všechny Němce pobít. A tak ačkoliv byla velmi dobrá úroda, obchodníci nepřišli a čerstvé ovoce muselo být v mnohem větší míře sušeno - a teprve později za nízké ceny odprodáno.
To však už byl zároveň na obzoru zcela nový - a mnohem lepší způsob dopravy. Roku 1851 byla uvedena do provozu železniční trať z Prahy do Saska. Lodní doprava ovoce zvolna doznívala - a většina veškerého transportu se napříště uskutečňovala drahou. Krajina se rychle industrializovala. To se odrazilo i v pěstování ovoce a v sušárenství. Koncem 19. století se objevilo rozmanité drobné zdokonalování sušárenských procesů - a objevily se např. i systémy přenosných sušáren. Především se však rozvinul zcela nový konzervárenský průmysl - výroba marmelád, zavařenin, džemů, různých želé a ovocných kompotů. Prvé zdejší továrny tohoto druhu, dodnes existují v Třebenicích a později naopak zaniklá v Kralupech n. Vlt., skupovaly značnou část čerstvého ovoce - a svými výrobky vytlačovaly všude sušené produkty z trhu. Vesnické sušárenství proto rychle upadalo. Jednotlivé objekty se stávaly skladišti, byly přestavovány anebo vůbec bořeny. Od přelomu 19. a 20. století se začala potřeba sušeného ovoce, samozřejmě mnohem menší než dříve, pokrývat u nás dovozem z Bosny. Sušárny posléze z vesnic zcela beze zbytku zmizely. Jen výjimečně je možno ještě někde spatřit stavení, které dříve sloužilo sušárenským účelům. Většinou je ale k nepoznání zchátralé nebo přeměněné, i když se výjimečně v některých provozovalo sušení ještě až do doby po druhé světové válce. (Pravděpodobně nejdéle, a to až do našich padesátých let, byla provozována sušárna ovoce v Kostelci n.O., jejíž poškozené stavení i s částí vnitřního vybavení se nalézá těsně za touto vsí, vpravo při silnici k Radovesicím.)
Samotné ovocnářství, jak už jsme uvedli, však po krizi z padesátých i pozdějších let směřovalo od konce minulého století k dalšímu rozmachu. Ten se projevil mimo jiné v tom, že se znovu rozvinul vývoz čerstvého ovoce nejenom železnicí, ale zejména po Labi do Německa, Dánska, Švédska a Anglie. Např. roku 1925 představovala tržba, které tím dosáhl herbersteinský velkostatek v Libochovicích, částku 2 341 000 Kč, což jistě není bez zajímavosti. Takovýto export ovoce se však uskutečňoval pouze do roku 1929, kdy byl zcela ochromen zničením značné části sadů, postižených mrazovou kalamitou.
Nový a věru veliký rozmach ovocnářství nastal v krajině na severozápad od Prahy teprve v souvislosti s rozvojem novodobého zemědělství. V sedmdesátých letech zřídilo rozlehlé sady JZD v Horoměřicích - a jen o málo později začal u Slaného s výstavbou mohutného skladu ovoce a se zakládáním rozlehlých plantáží Státní statek Zlonice. Jenom tyto nové kapacity o výměře 500 ha a skladovacích možnostech do výše 4000 t daleko převyšují rozsah zdejšího ovocnářství před 100 až 200 lety.
Avšak jestliže v těchto směrech bylo možno pokračovat natolik velkoryse, starobylé sušárenství už ve větší míře obnovit nelze. Přesto by měly být i tyto otázky z ekonomického hlediska zváženy, vždyť sušené ovoce se musí trvale dovážet ze zahraničí. Zbudování venkovské sušárny podle dřívějších vzorů, k němuž došlo roku 1982 v Národopisném muzeu v Třebízi u Slaného, pak včetně její každoroční činnosti proto představuje v daném ohledu jistě pozoruhodný podnět. Ukazuje na bohaté sušárenské tradice Slánska - a vyvolává myšlenky na jejich obnovu, i když pochopitelně už moderními, plněprůmyslovými formami, jak je tomu v mnoha západních zemích.