Josef Kopta

Kratochvilné děje z naší vlasti 1952 - ukázka

LIBOCHOVICE

Toto město, ležící na levém břehu řeky Ohře, dostalo své jméno od Lubochů, jejichž rod vzešel z kmene Ljubochovanů pradávné paměti. Jsou ovšem i prostoduché výklady místních kronikářů, že Libochovice byly nazvány podle slov "libě si hovíce" či "libě chodíce". Město bývalo sídlem pánů Hronoviců znaku ostrve, kteří si později říkali Zajícové z Valdeku, po případě z Hazmburka. Zbyněk z Hazmburka byl dobrým rytířem, zato však špatně proslul jako pražský arcibiskup. Kronikář o něm píše, "že roku 1410 dne 16. července z náboženské horlivosti mnoho českých kněh spáliti kázal (byly to spisy Husovy a jeho stoupenců), čímž mnoho nepřátel si způsobil, kteří o něm tento potupný veršík veřejně zpívali:
Zbyněk biskup abeceda pálil knihy nic nevěda . . ."
Sám byl totiž negramotný. Od roku 1558 patřily Libochovice rodu Lobkoviců, z nichž Jiří z Lobkovic tu prožil dny své největší slávy. Za lobkovické éry byl v rozsáhlých sklepích pod zámkem zřízen pivovar, který byl v činnosti až do roku 1864. Odtud rčení, že v Libochovicích mají zámek bez základů a pivovar bez střechy.

STARODÁVNÝ OBYČEJ

Jiří z Lobkovic pozbyl roku 1594 přízně císaře Rudolfa II., byl uvězněn a statky jeho přešly do držení komory královské. Roku 1602 vyměnil kníže Sigmund Bathory s císařem Rudolfem II. své sedmihradské knížectví za doživotní užívání panství libochovického a za roční plat 50.000 zlatých. Po jeho smrti přešly Libochovice na Adama hraběte ze Šternberků, nejvyššího purkrabí v Čechách, který je buď "koupil nebo darem obdržel od císaře Matyáše". Těžko vědět! Byl to onen purkrabí, za jehož úřadováni, jak zapsal libochovický letopisec, "vypuklo v Čechách vzbouření protestantských stavů proti králi Ferdinandu II., jež nejvyššího stupně dosáhlo vyhozením dvou místodržících, totiž Viléma Slavaty, Jaroslava Martinice a sekretáře Filipa Fabricia oknem z královského hradu v Praze roku 1618 dne 23. května dle starodávného obyčeje".
Týž letopisec neopomněl popsati, jak to vypadalo, když byl tento "starodávný obyčej" skončen: "Okno, z něhož tito svrženi byli, jest dvacet osm loket vysoko nad hradním srázem. Nicméně všickni tři zůstali bez pohromy. Sekretář spadnuv, s vršku po stráni se svalil a do Slavaty drbl. Vyskočiv zcela bez úrazu, prosil na zemi ležícího za prominutí." V Libochovicích se "po čas vzbouření Adam hrabě ze Šternberku zdržoval, kdež ho onen oknem vyhozený Vilém Slavata navštívil a tu u něho po nějaký čas pobyl".

Z VÁLEČNÝCH ČASŮ

Za všech tahů cizích vojsk do Čech, ať ze severu nebo ze západu, ať cestou na Prahu nebo za ústupu od Prahy, užilo město kratších i delších návštěv. Leželi tu Francouzi i Rusové, nejčastěji pak vojska pruská, jejichž královský velitel Bedřich v létě roku 1744 měl svůj stan mezi Žabovřeskami a Chotěšovem. Navštívil také Libochovice, a prohlédnuv si zámek, odebral se na hřbitov u kostela Všech svatých, kde několik děl střežilo most přes Ohři a cestu k Poplzím. Tam měl dlouhou rozprávku s děkanem Gallašem a s jeho třemi kaplany, za níž se nejvíce zajímal, "jsou-li jezovity". Když pak odjížděl, "jeden důstojník z jeho komonstva děkanovi rukou políbení posílal. I domníváno, že to byl hrabě Kaiserstein, který z Čech do Bavor prchl." V místních zápisech zůstalo z těch časů zaznamenáno, že zajatci tohoto krále, hlídaní v kostnici, "z lebky učinili sobě svícen, a utírajíce svíčku, knotem lebce černé kníry udělali". Roku 1759 byli tu Prusové opět a město mělo být vypáleno. Ale měšťanstvo s knížetem Karlem z Dietrichsteinu se vykoupilo částkou tři tisíc tolarů, za které jim byl vystaven ochranný list, tak zvaná salva guardia. Sedm let poté přišlo nové soužení v podobě rekvisic i drobných lupů a po vojácích zbyla cholera, která skosila mnoho životů ve městě i na vsích. Ale žádná ze škod pošlých od vojáků se nemohla měřit s pohromami, které utrpělo město od častých požárů, jimž jednou padlo za oběť i s kostelem a věži. Ani zvony tehdy nemohly zvonit na poplach, protože se rozlily. Těžko se snad potom divit, že roku 1873 obecní výbor města, tak zkoušeného ohni, zamýšlel peníze, sebrané na zřízení pomníku velikého místního rodáka Jana Ev. Purkyně, "dáti aneb alespoň půjčiti k účelu zřízení dobrovolného spolku hasičského".

KONIÁŠ KORREXIT

Z významných návštěv zaznamenal místní kronikář návštěvu jesuity Koniáše, který tu dlel roku 1756 se svatou misií. "Stal se pověstný tím, že za svého živobytí, jak se sám chlubil, přes šedesát tisíc českých kněh spáliti dal. Za svého pobytu v Libochovicích opravil český překlad církevního dějepisu Eusebia tím způsobem, že závadná místa buď červeným olůvkem přeškrtal, aneb je bílým papírkem zalepil. Takto opravený dějepis s poznámkou "Correxit Koniáš m. p." t. j. "opravil Koniáš vlastnoručně", podle něhož ostatní výtisky se opravovaly, nalezen byl P. Jos. Ehlem roku 1854 mezi haraburdím na faře libochovické a týž zaslal jej roku 1858 českému museu".

VRABČÍ DAŇ

Roku 1750 dne 8. února vyšlo nařízení, že každý hospodář jest povinen jistý počet vrabců buď odvésti, aneb po jednom krejcaru za každého neodvedeného vrabce zaplatit. Nebylo to proto, že by se snad byli vrabci přespříliš rozmohli, nýbrž proto, že se hledal kdejaký zdroj pro císařskou pokladnici. Z těch časů zvláštním způsobem proslula malá vesnička Horky nad Libochovicemi, o níž je dodnes v některých místopisech psáno, že jest jedinou obcí v Čechách, kde vůbec není vrabců. To by byl opravdu zvláštní zjev, kdyby odpovídal skutečnosti. Ale vrabci jsou i na Horkách a byli tam i v roce 1750. Jen okolnost, že na knížecí doporučení císařská kancelář chtěla tuto malou obec osvobodit od vrabčí daně způsobem co neopatrnějším, vedla k úředně vyhlášenému zjištění, že na Horkách se vrabci vůbec nevyskytují.

MÁJOVÝ SNÍH

Býváme ochotni věřit, že počasí nikdy tak nebláznilo jako za našich časů, kdy jsou povětrnostní výstřednosti přičítány i rušivému vlivu radiových vln. Ale za starodávna neměli vysílaček, a přece je soužily rozmary nebes neméně. Tak právě na Libochovicku 16. května roku 1733 "mnoho sněhu napadlo a silný mráz veškeru úrodu polní zničiti hrozil. Mnozí hospodáři jali se pomocí provazů sníh se žit smetati, čímž si však velice uškodili, an tím i květ s klasů setřeli. Druhý den na to sníh se rozpustil a květ obstál. Ti hospodáři, kteří vše prozřetedlnosti Boží poručili a žita s pokojem nechali, těšili se toho roku z výborné žně". A roku 1876 v noci z 19. na 20. května "byl tak silný mráz, že v celém okresu libochovickém nejen květ a listí na stromech, alebrž i vše v polích pomrzlo. Avšak pomoc Boží byla blízka, neboť přišly tak pohodlné časy, že obilí v několika málo dnech se zotavilo a žeň toho roku výborně dopadla. Ovoce však nebylo".

UHELNÁ HOREČKA

V první polovině minulého století kdekdo hledal v Čechách ložiska uhlí, takže se to podobalo úplné horečce. Také v Libochovicích se roku 1839 ustavil spolek, "maje za účel vyhledati kamenné uhlí u Poplzí a pod Jiřetínem. Když za příčinou vyhledávání uhlí již dosti drahný čas bylo se kopalo, naházel jakýsi ferina za času nočního do šachty několik kusů kamenného uhlí. To když havíři druhého dne zpozorovali, učinili pokřik, že kamenné uhlí již nalezeno. Následkem toho byla ve farním chrámu Páně libochovickém u přítomnosti četných osadníků slavná mše sv. sloužena na poděkování za zdar práce podniknuté, a o polednách dána byla hostina. Avšak za nedlouho objevil se pokřik ten co pouhý švindl k nemalému zármutku podnikatelů. Spolek se rozešel, ztrativ tím způsobem 1700 zl." Kolik z toho pohltila slavnostní hostina, není zaznamenáno.

NEJVĚTŠÍ RODÁK

V Libochovicích se narodil Jan Ev. Purkyně slavné paměti, a to v zámku, kde byl jeho otec panským obročním. Nedaleká Budyně se dlouho přela s Libochovicemi o tuto čest, ačkoliv sám Purkyně napsal ve svých vzpomínkách na rodné město: "Jen do zámku se ještě podívám, někdejšího svého rodiště, bydliště a baviště." Nikdy je nepřestal milovat. Když opustil piaristický řád v Litomyšli, podstoupil dalekou a krušnou cestu "per pedes apostolorum" přes Vysoké Mýto, Přelouč, Plaňany, Prahu, Velvary a Budyni do Libochovic, uraziv ji skoro celou "boso", neboť "nové boty ze silné kůže", které si ze skrovných úspor opatřil v Litomyšli, byly až příliš volné a "hned po první hodině chůze byla vlněná punčocha i s patou tvrdým opatkem do krve rozedrána". Za svého dlouhého života navštívil své rodiště mnohokrát, naposledy roku 1861 "co zvolený poslanec na sněm zemský, kdy mu občanstvo osvětlením města, zpěvem a hudbou ovaci učinilo". Dlouho se tam potom vyprávělo, "jak při jedné vycházce do lesa, ač stařec již dvaasedmdesátiletý, přeskočil strouhu jeden sáh širokou, jak do příkrého kopce šel pevně jako svíčka a jak v hostinci, kamž jemu na počest několik zpěváků se sešlo, píseň "Hej Slované" musela se na jeho žádost ještě jednou, a to rázněji opakovati".

BUDYNĚ

Dále po toku Ohře leží na jejím pravém břehu město Budyně, které patřívalo komoře královské. Je kolébkou hrabat Michnů z Vacínova. Od krále dostala Budyni kněžna Griffina, vychovatelka královny Rejčky, manželky Václava II. Ta ji prodala pánům Zajícům z Hazmburka, jejichž rodu zůstala po dlouhá desetiletí. Občas tu sídlili čeští králové Vladislav II., Přemysl Otakar I. a Přemysl Otakar II.

DVA JANOVÉ

Pan Jan Zajíc z Hazmburka, "ozdoba vlasti, největší naděje a podpora říše k pádu nakloněné", byl odpůrcem Jiřího z Poděbrad a proslul jako znalec zemských práv. Ale svých vědomostí užíval, žel, k hájeni nevázanosti panské, a proto o něm nebylo smýšleno jednotně. Procestoval mnoho zemí, ano i pouť do Svaté země vykonal. Jiný z pánů Zajíců, Jan Zbyněk, byl muž učený, štědrý a dobrosrdečný, "avšak zabývaje se příliš alchymií, t j. děláním zlata z jiných kovů a hledáním vody života", upadl do dluhů a přišel o všechno jmění, Budyni prodal za 150.000 kop grošů míšeňských panu Adamovi ze Šternberka. Za lepších časů hostil v budyňském zámku Bartoloměje Paprockého.

POBOŘENÁ TVRZ A VYPÁLENÉ MĚSTO

I dnes lze ještě spatřit u zámku zachovalou část starobylé tvrze, která byla roku 1551 pobořena. Zavinil to hlásný, který špatně zacházel se střelným prachem a zahubil jedenáct životů. Ale ještě větší naštěstí přišlo na město roku 1759, kdy bylo vypáleno vojskem generála Schaffgotsche. Podle vyprávění tu byl kdysi předtím tento generál v zajetí a hrával na faře v karty s děkanem a vrchním. Oba prý ho k jeho veliké zlosti obehrávali a on si později zchladil žáhu na nevinném městě, které dal vypálit.

BUDYŇSKÝ DRAK

K velikým místním zvláštnostem patříval vycpaný drak, který je dodnes k spatření na stropě radničního průjezdu. Pojila se k němu pověst, že před dávnými časy přebýval v Oharce a s oblibou požíral děti. A tu prý mu Budynští jednou předhodili tele vycpané nehašeným vápnem, které ho zahubilo. Pozřel je, zapil vodou a pukl. Pravda arciť je, že jde o krokodýla, kterého podle jedné verse přivezl ze svých cest pan Jan Zajíc z Hazmburka, podle jiné jeden z Lobkoviců. A stejně je pravda, že vycpaná trofej bývala natřena na zeleno a že ji jednou nadšení vlastenci dali nabarvit červeně a bíle, jak vás o tom ještě dnes ochotně zpraví místní vtipálkové.

ZVONY POD HAZMBURKEM

Člověk z mírného údolí, jímž protéká Oharka od Křesína k Libochovicům, zná ten hlas a poznal by jej mezi všemi zvony z širé české vlasti. Neumí si jej představit bez letního podvečera, kdy středohorská hráz, za dne modravě zprůsvitnělá a daleká, temně zhmotní a posune se do důvěrné blízkosti. Z těch kamenných hlídačů postoupil jeden až do roviny a široce se rozkročil mezi dvěma vesnicemi, které se přidržují jeho boků. Na východě Slatina, vystavěná do kruhu jako vozová hradba, na západě Klapý. Ta hora se zove Hazmburk, Hanžburek, jak mu říká lid, Klapský nebo Klepský hrad, "hrad pro klep nelepý", jak mu říkali za starodávna. Hájek vypravuje, že za knížete Hostivíta velmož Léva z rodu Vladislavova chtěl dobýti Lucka. Ale bojovníci mu utekli a ženy se jim smály, na břicha si klepajíce, zda snad se tam nechtějí schovat před nepřítelem.
Mezi středohorskými vrchy má Hazmburk tvářnost největšího romantika a hrdého osamělce. S radobýlského temene se za takových podvečerů k němu dívával Karel Hynek Mácha a lehko je uhodnout, proč jej miloval. K jeho sluchu sotva zanesl vítr hlaholné znění klapských zvonů, při němž se člověku zdá, že modrá nebesa ohlašují příchod andělů. Ale kdyby jej byl zaslechl, neřekl by, že někde zvoní, nýbrž, že někde vyzvánějí. S touto slavnostností mluví i lid v tomto kraji, kdykoliv k němu přilétnou hlasy těchto zvonů. "V Klapém vyzvánějí!" říká vzrušeně. Nebo se ptá: "Slyšíte vyzvánět klapské zvony?"
Jsou to staré, prastaré zvony. Jeden, ten větší a hluboký, také zvon hazmburský zvaný, pochází z počátku XV. století od zvonaře Jana Cantaristy, druhý, menší a jasnější, je z konce století XVI. od Kryksy z Cinberku na Novém Městě Pražském. Na velkém zvonu je nápis: "Hle, já zvon, nikdy nepronáším věci marné ." Ale je možno mluvit o stáří a mládí zvonů? I když snad se s lety proměňuje jejich hmotný vzhled, jejich hlas se nemění. Jen kdyby napraskly, napraskl by i jejich hlas a lidé by se polekali. Ale jinak nestárnou a stálosti svého hlasu spínají dlouhá pokolení, která dojímaly touž melodii.
V biblické představě svolává hlas andělských trub všechny živé i mrtvé tohoto světa k Poslednímu soudu. Ale kdyby místo trub zazněly tyto zvony, vstali by z hrobů jen rodáci tohoto kraje. Byli by to lidé z několika století a jejich vzpomínky na svět by se nesmírně rozcházely. I řeč by měli značně odlišnou a pamětníci knížecích či hraběcích vinic na jižních svazích Hazmburku by se marně ptali občanů z našich let po panské révě. Ti, kteří slyšeli šumět tmavé smrčiny na úbočích, by sotva uvěřili, že mniška pohubila tento lesík a že teď podél kamenité cesty voní bezy. Ani o tvaru hazmburského vrchu by se nedohodli, neboť s časem jej pozměňovaly čedičové lomy, které rozrazily jeho boky. A přece jen by všichni vstali na jediné zavolání, které se nezměnilo a v němž naráz poznali klapské zvony . Jen k slunci by je mohli přirovnat, které všem vycházelo nad Řípem a zapadalo nad Lounskými vrchy.
Vstali by ti, kteří ještě žili v městečku v podhradí, kde v malém kostelíku vyzváněl zvon Hanžburák a zval hradní panstvo i lid z městečka k modlitbám. Vstali by ti, kteří naslouchali pověstem o životě v hradním zámku, o zaniklém městečku v jeho stínu, o zvonu nalezeném v rozvalinách, o němž vypráví kronika klapské fary: "Tento zvon měl býti nalezený v zříceninách u kostela v městečku pod hradem. Vepř totiž jeden z tam pasoucího se stáda měl jej vyrýti, o čemž pastevec, té události pozorný, hned zprávu dal. Zvon pak vyzdvižen ze země, zavěšen na zvonici."
Vstali by ti, kteří vyprávěli pověsti o pokladě zakopaném v hradním sklepení, vstali by nesčíslní hledači tohoto pokladu a vstal by i kronikář, který, zapsal tuto událost:
"Roku 1769 jistý Antonín Štumpf, kancelářský v Citolibech, prosil v modlitbě sv. Korunu v Bílé věži na Hasenburku za peníze. Když třetího dne peníze již chřestiti slyšel, byl prý náhle klapským hajným, který lišku až do věže pronásledoval, v modlitbě vyrušen, následkem čehož poklad zmizel. Poněvadž Štumpf hajnému mezi modlením na dané otázky žádných odpovědí nedával, byl považován za vojenského uprchlíka a co domnělý uprchlík patrimoniálnímu úřadu do Libochovic dodán, kdež pro své pověrčivé jednání jedenáct měsíců u vyšetřování držán byl. Konečně došel jej následující císařský rozsudek: "Poněvadž Antonín Štumpf nežádal si na sv. Koruně peněz ani státních, ani sirotčích, ani kohokoliv jiného, toliko z peněz v moři ztracených, budiž z vyšetřovací vazby propuštěn."A vstali by konečně i pamětníci strašných pohrom ze sklonku minulého století, kdy spodní vody pohnuly v úbočí hory vrstvami vazkého jílu a ona část obce Klapý, která byla rozložena nad silnicí k Libochovicům, se propadla do země. Hučivý podzemní hlas táhl tehdy noci, zdi se třásly a prkenné podlahy se vzdouvaly jako vlny, lidé přepadení ve spánku vybíhali z domů a jejich zděšené hlasy se mísily s vytím psů, třeskutým jekotem hasičské trubky, táhlým troubením krav a kvílivým pomekáváním koziček. Zvony prý se nejprve samy rozezvučely a pak zněly na poplach do širokého kraje, který se sbíhal k nesčíslným propadlištím, z nichž vyčnívaly jen zborcené střechy. Ale zvláštní věc: kostel se ani nepohnul. Stojí na skále.
Nikdo z těch nebožtíků by se dnes nevyznal v nové obci, která vznikla na rovině pod silnicí souměrně rozvržená a úhledná. Vše se proměňuje. Z bílé hazmburské věže je rozhledna a nad černou jen kavky krákorají ráno i navečer a klapské zvony vyzvánějí jako před staletími.

ZASTÁVKA NA HRUBÉ SKÁLE

Na Hrubé Skále, hradu nedaleko Turnova, vám jistě ukáží vězení zvané panenské, v němž prý dcera jednoho pána dva dny a dvě noci seděla. Jiným seděním tu býval předposlední pán Smiřický pokřtěný Albrecht, o němž je dosvědčeno, že za stavovského povstání "příkladně si vedl". Pod Budějovicemi, bohužel, onemocněl zimnicí a v Praze zemřel. Do rakve mu dali věneček rozmarýnový, zlatý řetěz s podobiznou jeho nevěsty a do rukou knížky modlící. Vévoda Albrecht z Valdštejna měl jeho smrtí otevřenou cestu k bohatství a moci. Přišla s ním rekatolisace, prováděná silou a mocí, za níž se ovšem druhá strana, paličatá a tvrdá jako málokde, silou a mocí bránila. V Libuni to stálo život kněze Burnatia, který byl zabit vidlemi. Zde, na Hrubé Skále, v Tatobitech i na Týně u Rovenska farářoval "první odvážnější český básník politický"
Antonín Marek, buditel a horoucí vyznavač slovanského sbratření, který věřil, že "tam od východní strany duch Slavie věje". Svůj básnický pseudonym Bolemír Izborský vytvořil podle turnovského domu, v němž se narodil a kde se říkalo "Na sboře", ježto v něm kdysi konávali Češti bratří své modlitby a náboženská cvičení. Co učinil pro český jazyk jen jako tichý, neviditelný pracovník na Jungmannově slovníku, není doceněno, není odvděčeno!

NA HRADĚ, JAKÉHO NENÍ

Hrad Trosky, k němuž nyní přicházíme, přirovnával Balbín blahé paměti k egyptskému okolí Memfidy. A přece se nám zdá, že nejsou s celou svou krajinou měřitelné s žádnou krásou, představujíce krásu vlastní a velmi osobitou, jak to nepochybně dokazuje i skutečnost, že se zde vystřídá nejvíce malířů z celých Čech. Svou početností se ovšem s turisty měřit nemohou, těch je přece jen více. Je třeba k nim počítat i Balbína, který zlezl vyšší kopec Trosek, odedávna Pannou nazývaný a daleko méně dostupný než skalisko druhé, Baba pojmenované.
Hrad tu vystavěli až někdy ve čtrnáctém století páni z Vartenberka a skládal se "ze dvou věžatých domův, jež stály na dvou kuželovitých skaliskách". V mnoha knihách, i cizích, se praví, že podobného hradu není daleko široko. Když tu seděl katolík Ota z Bergova, kterého prý i Žižka marně dobýval, zmocnili se Trosek škůdcové zemští Šof a Švejkar, a to zradou. Hradního pána tehdy zajali a několik let tu potom sami hospodařili. Bylo tu rušno také za pana Jana Zajíce z Hasenburka, který se odtud králi Jiřímu vzpíral, byl od královských obležen a donucen ke vzdání. Zdivo je přepevné a ještě prý roku 1681 bylo snadné hrad opravit. Od sklonku osmnáctého století se jeho podoba nezměnila, takže touž krásu a podivnost, kterou dnes spatřujeme my, spatřovali lidé, kteří viděli a slyšeli přicházet Velkou francouzskou revoluci.

BLANÍK

Jméno má Blaník od řeky Blanice, nad níž stojí, a ta prý je zase pokřtěna podle blan, jak se říkalo pasekám, mýtinám či občinám. A není jedinou horou, nýbrž dělí se na Blaník Velký a Malý, na Vysoký a Nízký, jak také bývalo uváděno. Na tom Velkém stával dřevěný hrad, obehnaný silnými náspy a kamennými valy. Král Václav IV. jej postoupil svému strýci Prokopovi, a když byl r. 1402 ve Vídni uvězněn, zajal Sigmund Prokopa jako jeho přívržence a přitáhl s ním před Blaník. "Zde ho dal na taras přivázati a k němu stříleti, až mu byl Blaník vydán."
Roku 1407 "chodil sem lid, naveden jakýmsi mužem, a chtěl zázraky viděti". Ale arcibiskup Zbyněk z Hazmburka, upozorněn mistrem Janem Husem, to zamezil. Tehdy byly statky blanické dány klášteru loužovskému a po jeho zrušení roku 1420 je drželi i s Blaníkem Táboří.
Od roku 1547 byl tu pánem Jan z Pernštejna, v letech 1548 až 1652 rod rytířů Skuhrovských ze Skuhrova. Jejich nástupce Karel Adam Lev z Říčan odkázal toto zboží roku 1672 pražskému arcibiskupství.
Kdysi knížecí, potom královský hrad časem zanikl a na Blaníku se zachovaly jen mohutné kamenné valy. A zachovala se národní pověst, která vypráví, že v hoře spí, podle jedné verse, Zdeněk ze Zásmuky se svými tovaryši aneb rytíři, podle druhé sám svatý Václav s rytířskou družinou. A čekají, až bude naší vlasti zle. Pak prý se zazelená dub na Blaníku, vyschlý pramen vydá hojnost vody, vrch se otevře, rytíři se probudí, vytrhnou proti nepříteli, obrání vlast a bude zase blahobyt v celé zemi.
Bylo málo Čechů, v jejichž představě by žil Blaník jako hmotná hora určitého tvaru, jako viditelná skutečnost. Skoro každý jej nosil v duši jako pohádkovou skrýši, v níž byla pro zlé časy přichystána čarodějná pomoc udatných rytířů. Jako se Říp mohutně vzdouvá nad českou krajinou a tvoří v ní, hojné a úrodné, symbolickou dominantu všeho živobytného starání, propadá se Blaník pod tuto půdu každodenní skutečnosti i představuje druhý pól české národní duše, která svou náklonnost k střízlivosti vyvažovala romantickým sněním o nepřemožitelných bohatýrech.
Byla by to bývala nebezpečná legenda, kdyby jí bylo rozuměno tak, že postačí čekat, až blaničtí rytíři procitnou, vyjedou z mythické hory a zlé časy národa obrátí v lepší. Ta by byla opravdu jen uspávala, jen oslabovala. Ale ona byla vtělením hrdinských vlastností lidu, který v dobrých časech. míru pracuje starostlivě o svém pozemském štěstí a v okamžik nebezpečí dává v sobě procitnout všemu, co nastřádali udatní předkové.

KONEC UKÁZKY

Nahoru