Karel Misař

Periférie - 1977 - ukázka

/I/

František žije jako strom přesazený do neúrodné půdy. Všichni od něho tolik očekávají, ale je to, jako by čekali, že vykvete veliký květ vlčího máku z malého zrnka v květináči za oknem právě na Štědrý den. Je mu teprve třináct let a má prý nadáni. Veliké, nebývalé nadání. Takové nadáni, že druhého nebylo za celou existenci Masarykovy obecné školy, která stojí v zádech dlouhého chléva státního statku.
Nápis na škole je nový, veselý, červený, dosud ho nesmyly deště ani jiná nepohoda, jako například hromobití, krupobití a válka. A jak by také, když válka před necelými třemi lety skončila.
Tehdy školu nově pokryli, pečlivě zamazaný nápis obnovili, doktor Studnička v sokolském kroji s naleštěnými holínkami zas po šesti letech říkal, že jsme národ Husův, Žižkův, českých bratři, Komenského, Masaryka, Štefánika, Tyrše, Fügnera. Účast byla nepatrná, třebaže děti ze všech sil svých malých hrdélek zpívaly narychlo secvičené písně o tom, že Teče voda teče, Tatíčku starý náš a Ach, synku, synku. Několik ženských hlav se objevilo za malými, zaprášenými okénky chléva. Kočí, kteří projížděli okolo školy, zvolnili své koňské, kravské či volské potahy a to bylo vše.
František nezpíval, bručel totiž, jak se o jeho hlase vyjádřil pan řídicí Zahradníček, byla to jediná vada na jeho skvělém nadání. Dost nechápavě vzhlížel na doktora v holínkách a lodičce, nad kterou se jako kormidlo vznášelo veliké ptačí pírko.
Se sousedem, Jirkou Čermákem, si totiž kladli otázku, proč je doktor takto oblečen. Vyrostli, jak později sami řikali, v racionálně uvažujících rodinách, kde nikdy nebylo pochyb, co si kdy vzít na sebe. Na pohřeb se chodilo v černém, do práce tak všelijak, co bylo po ruce, co bylo k dostání, a také podle počasí. To, zejména to bylo rozhodující. Holinky, vysoké, naleštěné, se ke školní slavnosti nehodily. Doktor připadal Františkovi tak trochu jako účastník her na Indiány, které byly pořádány na Staré cestě, na Skalce, na Lesíku, na Malém hřišti. Možno říci, že mu tu černou čepičku s velikým pírkem tak trochu i záviděl. Nevlastnil totiž ani tropickou přílbu, kterou měli všichni náčelníci klukovských bojůvek, a co hůř, neměl ani barel a ten už měl ve vsi skutečně kdekdo.
Barel! To už dnes nikdo neví, co to byl barel, a kdyby nebylo těchto řádků, odnesl by si František to tajemství barelu do hrobu, stejně jako desítky kluků, kteří po té nádrži na pohonné hmoty, shazované letadly německými i spojeneckými porůznu kolem vsi, nádrži, z které po seříznutí horní poloviny pádem poškozené bylo možno zhotovit loďku a proměnit se na chvíli v kapitána zaoceánské lodi, dnes ani nevzdechnou.
V této chvíli je o Františkově osudu rozhodnuto.
Pan řídící Zahradníček si nedal ujít příležitost, aby nevyslal největší naději svého zpackaného života přisluhovače agrární elity prvorepublikánské vsi, loajálního občana protektorátu a trochu staromódního vlastence po tom všem, na studie. Věděl, proč přemlouval jeho tiché, nedůvěřivé rodiče. Tu “děvečku" ze chléva, toho “ajznbóna".
Ale František to neví. Doopravdy to neví. Neví, že existuje počet pravděpodobnosti, derivace a integrální počet. Nic neví dosud o binokulárním vidění ryb. A tak ani neví, k čemu jsou mu dobré studie. Nakonec si myslí, že asi proto, aby jednou nosil černé holínky jako doktor Studnička, černou čapku s pírkem jako doktor Studnička a aby jako doktor Studnička věděl, že jsme národ Husův, Masarykův, českých bratří, Tyrše a Fügnera.
Ten naivní vesnický hoch přijede jednoho dne do Prahy, aby se tomu všemu naučil. Přijede s vědomím, že nesmí zklamat, ani zradit, koneckonců už ví, že zrádcovu hrud' očekává chladná čepel, jak praví jedna sokolská píseň.
Je ovšem ještě dítě, všechno si představuje konkrétně a musí se smát při představě, že onu čepel vbodává zrádcům do hrudi ustrašený řídící Zahradníček nebo doktor Studnička, který krom lékařských instrumentů nikdy na nic jiného nesáhl, protože má svého šoféra, který ho též denně holí, a na práci v domě a v zahradě má zahradníka.
A představa čepele v ruce kulaťoučkého pana Koldínského, akcionáře továrny na marmeládu Koldi-Petosa, je už zcela absurdní. V tom se ovšem poněkud mýlí, ale to bychom od něho chtěli pro začátek poněkud mnoho. Pozná to ostatně sám, netřeba mu to hned usnadňovat, stejně by to nepochopil.
V Praze toho zpočátku moc na práci nemá. Je zapsán na Benešově reálném gymnáziu, ale to se dovídá až z razítka na žákovské železniční průkazce. Kovová písmena, která za nějaký čas a po nějaký čas budou stát nad vchodem školy, ještě nikdo nezhotovil. Lidé těchto profesí mají v těchto dnech plné ruce práce.
Těch nápisů, těch písmen, těch živnostníků, těch krejčí, koloniálů se smíšeným zbožím, těch hostinských, těch továrníků, těch národních správců. Ti všichni obnovují své štíty, ti všichni sdělují ohromeným kolemjdoucím, že šití kalhot, dámského prádla, prodávání kyselých okurek, výrobu marmelády barvy hovězího masa netřeba oznamovat cizojazyčně. Ředitel školy se objeví na prvém shromáždění, které se koná v nedalekém kině, škola má tolik žáků, že se vyučuje střídavě dopoledne a odpoledne. Každý chce studovat, vzdělávat se, poznávat. Ředitel je maličký, pod bradou má velikého puntíkatého motýlka jako Ferda mravenec, sál zašumí: “Přišel šerif." Františkovi to přijde ohromně k smíchu. Je vášnivým čtenářem brakové literatury a nechápe, proč si všichni na něco hraji. Nejprve doktor Studnička na vojáka pomyslné armády, z tohoto motýlka zas dělají šerifa. Všechno je, zdá se, podle pravidel, všechno je, zdá se, jak má být. I tenhle trubač volá pod prapory: husitů, českých bratří, buditelů. Jako by se smluvili, jako by se odněkud znali. Františkovo malé srdce mělo by se dmout pýchou, protože zde, na tomto podzimním shromáždění stává se navíc příslušníkem školy, která je hrdá na to, že nese jméno prezidenta, který sta kilometrů vzdálen od vlasti toho pro ni tolik, tolik udělal. Škoda, přeškoda, že to náš malý čtenář Ranče u Zlomené podkovy nedovede ještě řádně vychutnat a ocenit. Snad to časem všechno přijde, snad to všechno pochopí. Má pro to všechny předpoklady. Praha je dosud revoluční, plná sovětských vojáků. Bohužel již od samého začátku zůstává trochu pozadu. Nevlastní například obrazové publikace o vylodění spojenců v Normandii, nic nemůže dodat k působeni Montgomeryho v Africe. Všichni ve třídě jsou velikými stratégy, jsou samá vtipná historka. Válka je jedno veliké dobrodružství a vyhrává ji ten, kdo vlastní žvýkací gumu a balíčky čokolády od Unrry. Nikdo neříká děkuji. Říká se “thank you", říká se “O. K." Každý se chce podobat těm správným, veselým chlapcům v khaki uniformách. Teď' nebo nikdy. Počíná se veliká hra malých dětí. Cesta do správného tábora vede přes Tipperary. Prahou projede generál Eisenhower. Třídou koluje listina. Kdo ho přijde přivítat v pozdních večerních hodinách, ten se na ni podepíše. František počítá a nemůže se dopočítat. Večerní vlaky nezná, vlaky teď vůbec špatně jezdí. Malí horlivci předávají třídní profesorce listinu, na které Františkův podpis chybí. V dialogu s profesorkou propadá panice.
“Já . . . nevím, jak bych se dostal domů." “Snad nedojíždíte sám."
(Dojíždí ještě Vytasil - pekařství, Veselý - národní správa, Zima - generální štáb.)
“Prosím, budete mít víc času na učení."
Třída se prohýbá smíchem. Je to taková zmatená situace a tak to bylo zpočátku všechno jednoduché. František stojí jako hlupáček. Na rozdíl od těch druhých, od těch veselých, správných a smějících se hochů i dívek, připadá mu vykáni třídní profesorky jako při nejmenším nehorázná pitomost, při nejhorším jako zvlášť rafinovaná forma zesměšňování. Nechybí mnoho, aby řekl, jaksi všem na uklidněni, pro záchranu situace: no, a s tím vykáním neblázněte, vždyť jsem malej. Není si ovšem jist, zda je to ta nejsprávnější cesta k odvrácení posměchu a také k příslušnosti k národu Chelčického, k odkazu, jak se nedávno v kině dověděl, Beneše, který pro něho tolik, tolik vykonal, a on, František, se tomu velikému věřiteli stává stále větším a větším dlužníkem. Proto si raději mlčky sedá, ukládá věci do aktovky, zvoní totiž právě, a mysli na to, že za dvě tři hodiny se bude projíždět na vypůjčeném barelu Jirky Čermáka po klidné hladině vesnického, žabího rybníku. Než k tomu dojde, musí ovšem projít ještě špalírem žáků školy, špalírem, který očekává generála, a cítit v zádech pohledy správných hochů i třídní profesorky, která brzy. velice brzy bude od něho vymáhat potvrzeni, že se ve vsi zúčastnil oslav Prvního máje. Brzy, to se pochopitelně moc a moc snadno říká, máme-li náležitý časový odstup. Snad to platí na Františkovu třídní profesorku, která se skutečně brzo zorientuje ve složité době.
Způsobí to asi i její láska k hudbě, že později bude začínat své hodiny matematiky sborovým zpěvem Suliky namísto někdejších cajdáků o tom, jak je daleko na Tipperary, či o tom, že My bonnie je daleko za oceánem. Je to velice moderní profesorka, která si dovede žáky získávat. Rozhodně to neplatí pro Františka, o kterého nám zejména jde a který má krom například matematiky a fyziky také velice rád zeměpis. Snad je to těmi škváry, kterých má na půdě společně s Jirkou Čermákem plný otcův vojenský kufřík, že báječně popisuje Afriku, která se tehdy ještě dělí na šest částí: Atlaské země, Berbersko, Francouzská rovníková Afrika . . ., že tak brilantně popisuje Andy, jako by tam strávil celý svůj kratičký život. Je tak trochu jako vesnický malíř pan Švach, tam od nich, který když maluje Starou cestu, pečlivě se vyhýbá starým hrncům, plechovkám, propáleným troubám, které nahrazuje ovečkami. Andy jsou Františkovi důvěrně známy ze Skály několik kilometrů vzdálené od vesnice. Jediný vrcholek, který se tyčí pár metrů nad rovinou poli řepných, polí s ječmenem, pšenicí a žitem, a co měl názvů: Huascarán, Nevado, Huandoy, Chacrarajan. Pro tu svou zálibu v zeměpisu se dostává záhy do prekérní situace. A pochopitelně též pro ty škváry, které čte, a jsa ducha dobrodružného, nad nimi neustále cestuje. Kdyby ho o půlnoci někdo vzbudil s žádostí, aby mu nakreslil cestu, která vede od jejich kostelíku s věží nízkou ke zlatým dolům v okolí Kapského Města, nezaváhal by a mapka by byla v cuku letu hotova. Mohl by, samozřejmě, i jen sáhnout do své školní aktovky, má tam těch svých náčrtů, když ne zrovna stovky, tedy na beton desítky. Jenomže k tomu nedojde, ale dojde k něčemu naprosto jinému, absurdnímu, nečekanému. Dříve, v lacinější literatuře, se o takové situaci říkalo. že přišla ,jako blesk z čistého nebe. Jeho sousedovi (hodinářství a klenotnictví) v lavici se ztratí peníze. Jde o několik stovek, částku v té době vysokou, neslýchanou v rukou malého chlapce. Vyšetřování krádeže vede třídní profesorka a nikam to nevede. Kupodivu nepadne jediná a vlastně nejlogičtější otázka: proč má malý chlapec u sebe tolik peněz. Je to částka na koupi hodinek, což u hodinářského synka jaksi nepadá v úvahu, nebo oblečku, ale ten v tom útlém věku bývá pořizován spíše rodiči nebo alespoň v přítomnosti rodičů. Když už se zdá, že detektivní talent třídní profesorky je zcela vyčerpán, zvedne se z lavice Zima - generální štáb, dojde ke katedře a něco té oblíbené a moderní pedagožce pošeptá. “Rád prý cestujete," říká vzápětí profesorka vyjevenému Františkovi.
Kdyby necítil kolem sebe chladné, tiché, číhavé a vyčkávající nepřátelství, snad by se i radostně usmál. (Bude od té chvíle na radostné úsměvy skoupý.)
“Zatím jenom prstem po mapě, ale nechtěl vy jste to zkusit doopravdy?"
“Ničehož nechápu," řekl by František, kdyby už tehdy znal ony překrásné ve své topornosti překlady ruských klasiků, jak se s nimi bude seznamovat v šedorůžových svazcích edice Ruské knihovny.
“Potřeboval jste možná peníze na malý výlet do těch svých Kordiller."
A protože ani tato jemná ironie nevede k Františkovu plnému doznání, žel, neslibuje se mu ani, že doznání je polehčující okolnost, přivede si nakonec, světe, zboř se, profesora náboženství.
Veliký černý pán jako by třídu hypnotizoval a dával celé události neočekávaně tragický podtón. Kněz, není-liž pravda, se vyskytuje i na pohřbech. Pomalu, ztišeným hlasem předvádí trik, který nepochybně svědči o smyslu pro psychologii. Má naneštěstí ,jednu vadu.
“Zavřete všichni oči. Jeden z vás odcizil peníze. Kdo to byl, ať otevře oči."
Fiasko. Kněz si ho vzápětí uvědomuje. S očima vytřeštěnýma stojí vedle něho třídní profesorka. Šeptem ji vykazuje ze třídy. A najednou je na něm vidět, že ho ten tyátr nebaví. Povolává Františka k sobě. Sedí za katedrou, krátkozraké oči nesmírně zvětšené čočkami brýlí. Šeptá:
“Představte si, že jste u mne jako ve zpovědnici." Nic.
“Jste, ehm, z chudé rodiny, nemáte to, co vaši kamarádi. Chtěl byste, možná, nevím, chodit do biografu s nimi. Jsem schopen vás pochopit."
Oba mlčí, dlouze si hledí do očí a počínají se stydět. Celá ta ničemná fraška byla do detailu promyšlena. Najednou. opět bychom mohli citovat z lacinější literatury, jakoby bleskem z čistého nebe je zasáhlo poznáni. Kněz měl zaútočit na city chlapce z vesnice, Tam se ovšem náboženství již nenosí. Oba už všechno vědí.
“Promiňte," mumlá profesor náboženství, “prosím vás o to, promiňte."
Na to je už pochopitelně pozdě. František usedá, pokus se nezdařil. Všechno zlé je pro něco dobré. Krádež zůstává nevypátrána, satisfakce se malým nedává.
Kdybychom v této chvíli poněkud předběhli události a zaznamenali. že zanedlouho se zcela vážně bude uvažovat o Františkově vyloučení z Benešova reálného gymnázia, poskytli bychom látku naivním vyznavačům Freudova učení, kteří by malou křivdu s krádeži peněz označili za prapůvodní deformaci, která může a musí plodit deformace další až k bůhví jakým to hořkým koncům. Jenomže jít na to z tohoto konce nechceme a ukáže se, že kdybychom tak přece jen učinili, byli bychom vedle jako jedle.
František po oné příhodě nezatrpkne, když je na to počasí, jezdí na vypůjčeném barelu, když není, cestuje na svých mapách. Jenom, pravda, už se tolik nevzrušuje obrovským závazkem, který pro něho vyplývá ze skutečnosti, že je dědicem myšlenek buditelů, příslušníkem národa českých bratří a žákem školy, která nese jméno prezidenta. Buďme k němu shovívaví a nemějme mu za zlé, že se nepozastavuje nad tím, že motýli ředitel. nebo chcete-li šerif. koneckonců také dědic české země, jak se praví v chorálu svatováclavském, klidně strpí ve druhém patře, tam je ředitelna a třídy nejvyšších ročníků, obrovský nápis, který tam umístí žáci po národně socialistickém sjezdu: “Ještě dva takové sjezdy a rudé hvězdy půjdou ke zdi." Ani se to nevyšetřuje a snad je to trochu škoda ve škole, kde je v profesorském sboru tolik detektivních talentů. Stačilo by jen zašeptat: zavřete všichni oči. No, a výsledek by se třeba tentokrát dostavil. Nepozastavuji se jiní, nepozastavuje se ani František. Konečně, proč také. Odjíždí na hory a má plnou hlavu jiných starosti. Sraz je na nádraží, vlak odjíždí ještě za tmy. Chlapci jsou zvlášť, děvčata jsou zvlášť. Vagón zvučí veselými, trochu přeskakujícími hlásky malých puberťáků. Dneska bychom právem řekli - ví bůh, kde se ta záliba v uniformách u nás v Čechách vzala. Snad všichni mají na sobě takzvané battledresy, bledě zelené kalhoty a bundičky téže barvy, střih vojenský. Pochopitelně. Jde o výprodej skladů příslušníků západních armád, a aby jó nikdo nebyl na pochybách, či jsou to původně uniformy, mají chlapci na klopách malé kovové praporky, anglické a americké. Cestou dojde jen k dvěma příhodám, samozřejmě v obou hraje roli František. V té první je to role řekněme pasivní, v druhé je jeho role horší. Nicméně, nechme se překvapit.
Vlak ujíždí a tam někde před cílem se v jedné dost veliké stanici zastaví. A stojí dlouho, předlouho. Kdo z těch kluků tuší, kdo se obtěžuje, aby si přečetl, že záchodu smí být použito toliko za jízdy. A tak jeden z nich, lhostejno kdo, záchodu použije a přednostou stanice je zahájeno šetření. Kluk se přizná a stojí před rozhořčeným tělocvikářem a už zas trochu rozpačitým přednostou trochu rudý.
“Měl byste se stydět," vážně promlouvá tělocvikář. “Udělal jste ostudu škole." Zvýší hlas. “Je to tím smutnější, že jde o školu, která nese tak významné jméno."
Do naprostého ticha se ozve smích. Ano, nejste na pochybách. A jak by také. Že František něco vyvede, to už bylo inzerováno výše. František se totiž začne smát. Prostě mu spojeni těch dvou skutečnosti přijde k smíchu. A jede se dál. Kdybychom si potrpěli na samoúčelnou hru se slovíčky, řekli bychom, že dál se jede s vroubkem, a ten má František tentokrát u tělocvikáře. Nebude to dlouho trvat a vroubek poslední bude přičten k těm předchozím, které má u třídní profesorky. V kupé se mladí adepti lyžařského umění neustále přeskupuji, jednou je u okénka ten, pak zas někdo jiný, až v jedné chvíli vystřídá u okénka správného chlapce chlapec nesprávný. Každá třída má svého správného chlapce, v každé třídě je jeden nesprávný. V našem případě je správný chlapec opálený silák v battledresu s americkou vlaječkou na klopě. Vyniká tím, že objevil pro třídu existenci žvýkací gumy, ochranných prostředků a několika anglických slov. Nesprávný chlapec je třídní šašek. Vyniká tím, že si dovede ušní boltce srolovat a zastrčit do vnějších zvukovodů. A v hodině dějepisu například zapálí pod lavici malou barevnou vánoční svíčku. Později bude psát docela slušné básničky. Teď to ještě nedovede, a zapálí-li pod lavicí svíčku, je to, jako by napsal báseň. Jenomže správný chlapec se vrací a chce si opět sednout na své místo k okénku.
“Vypadni!" Nesprávnému chlapci se ale vypadnout nechce. Je to konečně také otázka prestiže. Nejenže nevypadne, ale ta malá opička provede své číslo s ušima. Ve vagóně je ticho, tu a tam se někdo zachechtá. Opěradla ohraničující kupé, kde se představeni odehrává, se ježí klukovskými hlavami. Správný chlapec se rozmáchne a dá opičce facku. Opička si ohmatává tvář, z očí ji tečou slzy, a hleďme, vypadá to, že se bude bránit. Správný chlapec vyvolá bouři nadšeni, když přijme výzvu k boji a zaujme postavení boxera v ringu. Poskakuje před opičkou (chudinka, zapomněla na uši, stále je má ještě schované a zastrčené) a jeho pěst zasahuje obličej protivníka bleskovými údery. Obecenstvo řve nadšením. Skanduje: direkt, direkt, levej hák, levej hák! Nesprávný chlapec mává kolem sebe rukama, brečí a krvácí. Jak to jen může dopadnout? Opička opouští místo a jde se na záchod umýt a vybrečet. A najednou, jak se to jen stalo? Před správným klukem stojí František. Udeří, neudeří? Toť otázka. Neudeří. Zvrátí hlavu a plivne. Slina opíše oblouk a zasáhne klopu bundičky, po které zvolna stéká. Snad je to překvapeni, leknuti, šok, ale správný chlapec se nehodlá prát. Snad je to respekt před dobrodruhem Františkem, který v té chvíli jako by ztělesňoval kladné hrdiny těch svých škvárů, kterých má na půdě plný otcův vojenský kufřík. Vtom zasáhne, jak bychom řekli dnešním termínem, třídní ideolog. Hoch s mozkem plným invence a překvapivých nápadů. On to byl, který prvý přišel na nápad, jak znemožnit ve volbách komunistům agitaci. Před heslo “Volte č.l",
“Volte komunisty" se prostě přilepí dvě písmena: “Ne". Heslo pak vypadá: Ne-volte komunisty. Jak prosté, jednoduché a účinné. I třídní profesorka, které svůj trik s nadšením předváděl, ho odměnila uznalým úsměvem. V poslední chvíli zadrží ruku. která chce setřít slinu z klopy, a pronese osudové:
“Poplival státní vlajku spřáteleného státu."
A táhne poplivaného hrdinu před třídní profesorku. Přichází kosa na kámen.
“To jste trochu přehnal," říká mrazivě Františkovi. “O vašem chování budu informovat ředitelství školy."
Dlouho, dlouho to trvá, než se vagón vzpamatuje z úleku. Pak teprve Františka začnou ujišťovat, že za tohle se vylučuje ze studií.
A tak po návratu z hor nezbývá Františkovi než trnout a pozvolna se smiřovat s tím, že nikdy nesplní ideály slavných předků, že naleštěné holínky nikdy nenazuje na své hubené nohy a čapka s ptačím pírkem bude mu podobně jako tropická přílba a barel navěky odepřena. Nebude už jedinou nadějí zpackaného života řídícího Zahradníčka, protože vhozen byv na váhu. nalezen jest lehkým. Když vejde ředitel do jejich třídy, všichni otočí hlavy a hledí na Františka.
“Komunisté vyhlásili jednohodinovou generální stávku," říká suše z katedry motýlek, ředitel a šerif v jedné osobě. “Samozřejmě na nikoho nenaléhám, ale očekávám, že se rozhodnete tak, abyste byli hodni toho. jehož jméno nese naše škola."
O přestávce má hlavní slovo ideolog. Malý kudrnatý čipera přednáší návrh - nestávkovat. Spojka přivádí třídní profesorku. Veliká hra s malými dětmi se chýlí k závěru.
“Vaše rozhodnutí je chvályhodné," šroubuje s jistými rozpaky větu moderní pedagožka. “Potíž je v tom, že od jedenácti do dvanácti máte biologii a pan profesor dr. Malý se rozhodl poněkud jinak. Přesto myslím, že to nějak vyřešíme."
Odejde a neuplyne ještě ani přestávka a strká před sebou profesora náboženství.
“Budu vám přednášet o věrohodnosti evangelií," říká muž v černém. “Je to látka zajímavá a věřím, že ji s pozorností vyslechnete."
Třídní profesorka pohlédne na Františka. “Předpokládám, že budete stávkovat," hraje si velká kočka s malou myšičkou.
Je to jeho poslední šance zachránit, co se ještě zachránit dá. Cítí pohledy třídy, pokolikáté již, shýbá se pro aktovku. do které skládá učení, a opouští místnost. Neví, zda prohrál, neví, zda vyhrál, a neví, že k tomu, co se stalo ve vlaku, se nikdo již nikdy nevrátí.

/II./

Protože nechce komplikovat situaci, již tak dost komplikovanou. neomluveným dnem, a tudíž absencí, rozhodne se František opatřit si na nadcházející zabijačku omluvenku. Vychází z předpokladu, jak se ostatně dále ukáže, předpokladu správného, že doktor Frölich mu vyjde vstříc. Má jednak přes tyto záležitostí přehled a jednak se František domnívá, že se doktor rozpomene na delikátní službu, kterou mu nedávno prokázal. První část předpokladu, ta méně pravděpodobná, vyjde stoprocentně, pokud jde o spoléhání na doktorovu vděčnost za Františkovu obětavost a diskrétnost, tato část předpokladu nevyjde.
Jestliže byl doktor Studnička vlastenec, sokol a masarykovec, pak byl jeho kolega doktor Emil Frölich cynik. Rozdíl mezi oběma byl patrný i v tom, jak byli označováni svými pacienty. Doktor Frölich sídlil ve vsi Hostouni a nikdy mu nikdo neřekl jinak než “Hostouňák", zatímco doktor Studnička. třebaže žil a ordinoval v Pticích, byl vždycky jenom doktorem Studničkou. Obě vsi byly od Újezda asi tak stejně vzdálené, Ptice ve směru pražském, konkrétně vyjádřeno bělohorském. Hostouň ve směru kladenském. Zajímavé je, že taková maličkost, jakou je například naznačené zeměpisné určení, naprosto jednoznačně ovlivnila i veřejné mínění. Protože nad Hostouní se noc co noc rozlévala kalně rudá záře vysokých pecí Poldiny huti, byl doktor Frölich považován za doktora spíše horšího a z Újezda ho vyhledávali pacienti, kteří by se za doktorem Studničkou v životě neodvážili. Ptice, vyjádřeno po sokolsku, patřily k župě pobělohorské, a protože jejich bílá těžká stavení byla označena tu soškami svatých, z nichž zejména svatý Václav se těšil oblibě, tu soškami Koziny či bratranců Veverkových, také ovšem tu a tam poprsím slavných rodáků, starostů, zakladatelů kampeliček, mecenášů, padala i na doktora Studničku jejich zašlá sláva a byl považován spíše za doktora lepšího. Z Újezda hrčely k Pticím kočáry, v nejhorším případě proutěné bryčky, do Hostouně se chodilo pěšky a v lepším případě jezdilo na kole. Žádná z uvedených obcí nevynikala zbožností, ale umřel-li z Újezda někdo z pacientů doktora Frölicha, pak v čele průvodu klopýtal s velikým dřevěným křížem stařičký fráter Severýn v roztrhaném a špinavém hábitu bratří menších - ordo fratres minorum - a za rakví asketický páter Bartoloměj z nedalekého františkánského kláštera v hábitu, který sice držel pohromadě, ale v čistotě si s kutnou stařičkého frátera nezadal. Na pohřbech většiny pacientů doktora Studničky vždy zářil svým nadpozemským klidem a velebností děkan Pospíšil se svou suitou ministrantů.
Nabitá čekárna může sice vzrušit pacienty dnešních dnů, nicméně u dr. Frölicha to všechno chodilo jinak. Třebaže se doktor neobtěžoval zařídit, aby se třeba jen trochu v čekárně topilo, ostatně by to bylo bezpředmětné, nebyl tam komín, nikoho nesužovala obava z nastuzení. Ať byl počet pacientů jakýkoli, mohli třeba stát i před domem, jakmile se ve dveřích objevila rozcuchaná černá hlava doktorovy ženy, byla mu ženou, tajemnicí i sestrou, každý věděl, že tím okamžikem ubude polovina čekajících. Doktor měl totiž zásadu, že vyšetřoval ve své prostorné ordinaci nejprve všechny ženy, pak zase všechny muže. Na základě této metody bylo zaručeno, že přesně ve dvanáct hodin bude čekárna definitivně vylidněna: ženy, muži, ženy a tak dále. Netřeba dodávat, že děti pohlaví mužského se automaticky přidávaly k mužům, děti pohlaví ženského k ženám. Bazírovat na dodržování lékařského tajemství bylo stejně směšné jako zbytečné. Počet potratů, otěhotnění, případných pohlavních chorob znali v pekařství, řeznictví, hospodách přesněji než doktor. Totéž platilo o pouťových rvačkách a jejich důsledcích a za chřipku, záškrt, revma, obrnu se nikdo nestyděl. A tak když našli v Újezdě na sýpce v zrní zahrabanou mrtvolku novorozeněte, konstatoval přivolaný dr. Frölich bez zbytečných průtahů, vyptávání a šetření: “To bude Božka. Zavolejte mi ji!"
Tak se jmenovalo asi třicetileté stvoření s ohněm v obličeji, které pracovalo ve chlévě státního statku. Zplodila čtyři děti a asi stejný počet absolvovala potratů. K dětem se nikdo nehlásil, i když byla vyslovována některá podezření. Přišla rozpačitě se usmívajíc a zděšeně začala couvat před malým doktorem. naditým do drahocenného kožichu, který s hranou přísnosti začal mávat pěstí před tím nebohým, planoucím obličejem: “Božka, ještě jednou to uděláš a víš, co tě čeká. Naposledy tě varuji!"
Můžeme mít dnes jisté pochybnosti nad svérázným výkladem spravedlnosti doktora Frölicha, ale lidi to bavilo a dlouho komentovali a rozebírali každý zásah, každý jeho výrok, dokud se zase někdo někde na seníku neoběsil, či do dalšího potratu.
Z jakýchsi nepochopitelných důvodů nechává si doktor Frölich Františka nakonec, ačkoliv na zvolání paní doktorové “muži" vkročil František do ordinace v čele asi patnáctičlenné skupiny krmičů a kočích z Újezda, valcířů, havířů, kovářů, zedníků, kopáčů a nádeníků dílem z Hostouně, dílem z okolních obcí rozložených ve směru kladenském. Doktor všem tyká, jejich potíže odbývá obhroublými žertíky, většinou neuvěřitelně pitomými. Prohmatává svalnaté břicho nějakého chlapa ze Zadákovy cihelny, ten leží na docela obyčejném kanapi, které nepochybně slouží k polednímu odpočinku doktora Frölicha, válí se pod ním nejméně třicet litrových lahví* od piva. a zpívá falešně jakousi píseň na vlastní nápěv i s vlastními slovy: “Ten, kdo má peníze.
Patřil-li někdo k užšímu kruhu přátel pivovarských zaměstnanců, to jest. kamarádil-li se například se sládkem, podstarším či bednářem. zavazovali si jej tím, že mu dávali pivo v litrových lahvích. Pro ostatní bylo pivo čepované nebo pivo v lahvích půllitrových. Pivovar byl v Újezdě a vařil do padesátého roku, pak byl zrušen a v jeho prostorách byla jednak skladiště obilí. kukuřice, řepky a bobů, jednak - a to se týkalo rozsáhlého bludiště pivovarských sklepů - tam pěstovalo jednotné zemědělské družstvo žampióny, ten se doma fláká, a ten, kdo je nemá, dře se u Zadáka!" Mladého valcíře, který si stěžuje na záhadné píchání na prsou, vyhání s poznámkou, že kdyby to bylo za války, prosím, deset dní v posteli sem, deset dní tam, ale tři roky po válce: “Syp, syp. syp a víc mi sem nelez!" Valcíř zděšeně couvá, rozhlíží se po ostatních, ale všem je to náramně k smíchu, všichni si hned připadají důležití, jako by je s doktorem spojovalo pouto drsného, chlapského přátelství, jako by i oni účinkovali pří vyhazování mladého flákače, začínají vytahovat historky o doktorově velkorysosti za války, ale toho to všechno najednou přestane bavit, svléká jednoho po druhém a stále prudčeji vysává kolíbkou s tlustým, pokaňkaným pijavým papírem své recepty, stále silněji tříská mosaznou kovadlinkou. těžítkem, které drží pohromadě neuvěřitelnou haldu papírů. František, který pozoruje s obdivem obrovský zasklený diplom, na němž ve změti latinských slov vyluští jediné MUDr. Emil Frölich, si ani neuvědomí, že stojí v ordinaci sám.
"Tak co se děje v Praze?" říká netečně doktor a Františkovi to přijde najednou k smíchu. Není to snad ani týden, kdy přijel po školním představení Dvou roků prázdnin od Julia Verna posledním vlakem, z něhož vystoupili v Újezdě toliko dva pasažéři: on a doktor Frölich. Doktor byl opilý a jaksi si v ničem nezadal s újezdským desperátem Vojáčkem. Motal se v kruhu. čvachtal ve sněhu smíšeném s blátem. rozkopával páchnoucí hromady loňských řepných řízků a Františka zaregistroval se zřetelnou úlevou: “Doved' mě domů," řekl autoritativně.
Neslušelo se odporovat, a tak František jenom litoval, že není nablízku Jirka Čermák a nějaký trakař. Rozvážet opilce patřilo k jejich oblíbené zábavě. V létě je páčili zpod spleti kovových noh stolů a židlí, rozestavěných mezi kaštany, akáty a jilmy v zahradní restaurací pana Hynka, v zimě je vytahovali z černé chodby jeho romantického výčepu. Takto se musel s doktorem vláčet bez dopravního prostředku a sám hodinu cesty do Hostouně. Tyto občasné výlety doktora Frölicha byly zdrojem dohadů a určitého obdivu, přispívaly k jeho oblibě. Svět obyvatel Újezda, Hostouně a Ptic byl dosud rozprostřen na příčkách starobylého společenského žebříku, a navštěvoval-li doktor pražské bordely, kde nepochybně platil svazky bankovek vysokých hodnot, sbližoval se neviditelným předivem se zvěrokleštičem Beránkem, který platil za podobné služby poskytované v nesčetných plesnivých kumbálech výčepu pana Hynka pytlem pšenice, či s obecně uznávaným erotomanem trafikantem Chocem, jehož platidlem byl, jak se samo sebou rozumí, tabák čí stovka “Zorek" v krabičce z měkkého papíru tvaru krychle.
František neví, co odpovědět, neví, má-li doktor na mysli problémy se školou, události Února, či nedávno zahájenou matějskou pouť. Zajímá ho pouťový čertův mlýn, exotičtí plazi. napadající černochy na vyobrazeních před stanem kapitána Grinta Macha, bílého cestovatele, nebo stanovisko dr. Beneše k nově vzniklé politické situaci? Ale doktor dle svého zvyku nečeká na odpověď a s bradou skloněnou pro sebe medituje:
“Vyhráli to. O tom už nikdo nepochybuje. Komunisté. Hm. ale povraždí se mezi sebou. O tom zase já nepochybuji. To je zákon revoluce. Nezná výjimky, nezná slitování. Danton. Robespierre, Francouzská revoluce."
A zanechává ve Františkově duši dlouho, dlouho nezodpovězenou otázku. Tak dlouho, dokud se nedoví, že v době, kdy ve Francii probíhala revoluce, bylo ve Velké Británii a v Americe zabito mnohem více lidí pro velmi běžné majetkové zločiny, než jich bylo odsouzeno francouzským revolučním tribunálem pro velezradu. Tak dlouho, dokud nezjistí, že v jediném dni zahájení ofenzívy na Sommě v červenci roku 1916 bylo anglickými generály obětováno více lidských životů, než jich padlo v celé Francouzské revoluci od začátku do konce.
Doktor se odmlčí, pak podá Františkovi recept, na kterém stojí: “Confectio porci", což přeloženo znamená “zabití vepře".
S touto kuriózní omluvenkou v kapse může se vydat z Hostouně do Újezda po velmi, velmi neutěšené cestě, rovné jako pravítko, kterou před ním na obzoru uzavírá malý chlum s tenkou jehličkou věžičky františkánského kláštera, za ním siluety těžních věží, hald a komolé kužele vysokých pecí, napravo a nalevo jen oranice s havrany, kteří se neartikulovaně dohadují. jak je ta cesta stará. Později bude na tuto cestu často vzpomínat, ne ovšem s tak dobrým pocitem ze snadno získané omluvenky, takové dojmy nemají dlouhého trvání, ale vzpomene si, jak běhával, řečeno dnešním termínem, “s jazykem na vestě" pro doktora Frölicha, aby dal matce injekci, a jak opět s “jazykem na vestě" běžel za jeho bicyklem jako štvaný zajíc či jako honicí pes. Může-li se František těšit z omluvenky a posléze řešit problém, jak během zabijačky napíše domácí slohovou práci na téma “Náš dům (popis)", nabývá v té chvíli problém “náš dům" pro jeho rodiče daleko konkrétnějších forem. Letmá zmínka o Františkově rodině ji zdaleka ještě necharakterizovala. Jestliže později ve svém “slohu" František velmi nepěkně zalže, když z nesmyslného konglomerátu bytových jednotek bizarně pospájených kůlničkami na dřevo, kurníky, holubníky, prasečími chlívky, sklepy a stokami popíše jen nepatrnou výseč, kterou obývala jeho rodina, budiž na jeho omluvu řečeno, že po svých tříletých zkušenostech na Benešově reálném gymnáziu bude sledovat svým zjednodušením též hledisko pravděpodobnosti, sdělnosti a srozumitelnosti, nesmíme tak učinit my. Sedmičlenná jeho rodina obývala totiž dvě místnosti v bývalé stodole Židova statku, který byl se vším všudy, jak to leželo a běželo, předělán na byty. Představivost adaptátorů neznala mezí, pracovalo se bez zábran. Nelze nám popsat všechny ty divy, zajisté postačí, když konstatujeme, že zmíněnou již stodolu obývalo šest rodin, čítajících pětadvacet lidí. Jestliže se slovo proletariát významově liší od svého původu, zde v bývalém statku Židově vyjadřovalo plně jeho etymologií. Proles - potomstvo. Všechny tyto byty byly propojeny chodbami tu temnými jako noc a tunel, tu světlými s hnízdy vlaštovek, širokými. že by traktor projel, ale vzápětí se zužujícími, že by dva neprošli. Problém “náš dům" ostatně je problémem akademickým. Jde v podstatě o to, kam uložit rodinu “tety z Francie", která každoročně přijíždí na zabijačku. Na zabijačku v každém případě, ale často i jen tak, z čehož zajisté vyplývá, že nocleh musel být již dávno vymyšlen. Pochopitelně, část rodiny hostitelovy spala na zemi kolem kamínek zhotovených z konve na mléko. Ach, ,jak pěkně zářila rozžhavená písmena MOLKEREI - MLÉKÁRNA. Ano, ano, pro člověka naší doby má teta z Francie poněkud apartní příchuť. Automobily značky Peugeot, Renault, automobily všech světových značek, sladká Francie, nedostižný Západ, život za železnou oponou, život, svobodným podnikáním k svobodnému životu, tuzexové konto, prodám auto značka Tuzex, kožich značka Tuzex, zimní plášť, jarní plášť - značka cizina. Podobných reminiscencí “teta z Francie" nevzbuzovala, dílem proto, že byla jiná doba, i když nechceme zde tvrdit, že by se v ní nenašli lidé, kteří by rádi nevyměnili své šaty z kopřiv a buničiny za jiné z tradičních materiálů, dílem proto, že statky tohoto světa byly odepřeny té prosté duši. Kdybychom si chtěli hrát se slovíčky a byli ironičtí. řekli bychom, že dobu výše zmíněných inzerátů zaspala. Umřela totiž. Ale na to nemáme povahu ani náladu a zejména se nám nedostává času, protože teta právě přichází. S Františkem se potkali na návsi a teď procházejí malými vrátky do dvora bývalého Židova statku jeden za druhým jako husy. Pochopitelně, vrátka jsou tak úzká, že se jimi mohutná tetina postava sotva protlačí. Nechybělo mnoho a setřela bokem několik sprostých obrázků vyrytých do omítky. Teta, za ní maličký strýc v černém zimníku a s černým kloboukem, knír á la prezident Poincaré, bratranec François (vyslovuj Fránsua, tak jako vyslovovala teta), od kterého utekla žena, Francouzka, protože chtěl “žrát jenom bifteky" (tetin lapidární výklad pro skutečnost, o které se dnes zakládají sáhodlouhé spisy při rozvodových řízeních), na což pochopitelně nebyla poválečná republika s lístkovým hospodářstvím, pokud šlo o potraviny, a body, šlo-li o textil, zařízená, bratranec Roger (vyslovuj Rožé), který si kdysi tak zamiloval Františkovu oblíbenou lokomotivu na pero, až pero ztrhl a hračku uložil do oleje, jehož blahodárný vliv měl uvést mechanismus opět do pohybu, a František. Už míjejí šest dřevěných záchodů, jeden pro dvě rodiny,( Záchody tvořily jednu část dvora, měly společnou střechu. byly dřevěné a jeden od druhého oddělené prkennou stěnou. Otvory po vypadlých sucích byly ucpány bud' papíry nebo nedopalky z cigaret.), v Židově dvoře sídlilo dvanáct rodin, už míjejí šest prasečích chlívků, jen šest rodin mělo tu výsadu, že si mohly držet prase. už čvachtají kolem kanálu, kde se jim lepí na boty prasečí štětiny a pod nohama vržou kopýtka, pět vepřů již je poraženo, zbývá jen jeden, už míjejí dlouho nevyvezené hnojiště a to už zběsile dupou králíci v králíkárnách pod okny Františkova bytu. Každá doba má svůj typ ženských krasavic, každá doba má svůj typ ideálních mužských, každá doba má svůj rituál při loučeni, každá doba má svůj rituál při vítání. A tak tetě, která opustila první republiku pro nezaměstnanost, nikdo nevymluví. že na prahu kosmických rychlostí není již zapotřebí pří vítání se líbat. není třeba plakat. Přísně se drží starých pravidel: mlaskavě všechny líbá, hlasitě pláče. což jí nevadí v tom, aby se. málem bychom napsali “mezí řečí", jako by se všechny ty zvuky, které vydává, daly nazvat řečí, neobrátila chladně na strýce: “Veux-tu poser ce verre! Cet ivrogne invétéré y claquerait tout en eau-de-vie, si je le laissais faire!" (Okamžitě polož tu štamprli! Chlap jeden ožralá. prochlastal by nos mezi očima!)
Zde nutno poznamenat, že se teta chovala jako pravá dáma, která předčila dokonce hrdiny ruských románů minulého století. Ti používali francouzštiny, kdykoli je to napadlo, teta jen když potřebovala příslušníkům své rodiny vynadat.
Všude voní smola, majoránka, česnek, všichni se najednou jakoby na určité heslo převlékají do toho nejhoršího. co kdo vlastní. K první fázi zabijačky nelze přistupovat ve smokingu. (Přesto ale paření prasete zanechá ve Františkovi vzpomínku na celý život, a vždycky když si v budoucnu pořídí nový oblek, nebude to samozřejmě zase tak příliš často, bude si představovat, jak stojí v černém či světlém zbrusu novém oděvu s bílou košilí, kravatou a neposkvrněnými manžetami nad kouřícími neckami, kde se posypán smolou válí špinavý. štětinatý vepř.) Teta toho využije a chce se kamsi vytratit. Leč chyba lávky. Jako už mnohé není, čím bývalo, není ani záchod na svém místě.
“Já vám nevím, co je to tady za lidi," vysvětluje tetě Františkova matka. (Jsou si švagrové.) “Jeden z těch záchodů přidělili Zelenkové, je to židovka, má sklepmistra z pivovaru, přišla z koncentráku a najednou si všichni vzpomněli, že s židovkou na záchod chodit nebudou. Že je Božka nakažená, to jim nevadilo. (Božkou rozuměla se svobodná matka, o které již bylo hovořeno. Nikdy by se Františkova matka nesnížila k drbům o potratech. Byla to svým způsobem také dáma.) Nejdřív začali pod sebe dávat papíry, že se prašivina šíří i přes prkna, která záchody dělí. Pak jí předělali zámek, ale ani to nestačilo, že prý má šperhák a chodí k těm druhým. Tak předělali všechny zámky. rozdělili klíče a jí nedali, ale Otík (Františkův otec), když mu na dvoře dávali klíč, tak ho hodil do kanálu."
“Tak je to správné," raduje se teta.
“Jenomže se tím nic nevyřešilo. Otík musel postavit záchod pro nás. No, je to za rohem. ale nelekněte se!"
Za chvíli se teta vrací, červená od smíchu, ale tak trochu i z rozhořčení.
“Tak to se mu tedy povedlo, Otíkovi našemu. To jsem v životě neviděla. a že jsem prodělala cestu z Lotrinska až do Marseille."
O nic nešlo, jenom že Františkův otec postavil záchod o polovinu nižší, vycházeje z předpokladu, vlastně docela správného, že sedící člověk je o polovinu nižší než člověk. který stojí. Je nabíledni, že měl-li zpočátku dojem, že s tímto monstrem bude též o polovinu méně práce, tak se mýlil. ale to již netřeba rozvádět, přišel na to bezpochyby sám. Teta zaraženě vrtí hlavou a můžeme mluvit o štěstí, že šokována podivnou logikou svého bratra nepostřehne veliké dřevěné hodiny s mosaznými závažími, přibité na boční stěnu skříně. Též dílo Františkova otce, motivované v tomto případě tím, že k boční stěně skříně přiléhá postel, a jsou-li tudíž hodiny před očima, není třeba kvůli zjištění správného času vstávat z postele či se dokonce ptát, kolik je hodin. Ale již vchází v kostkované haleně řezník a teta z Prahy se strýcem. Věnujme jim chvilku pozornost, než řezník zkontroluje své jedovatě ostré nože, než vypije černou kávu s rumem a sní něco sladkého.
Připravit pro něho něco sladkého, to je zákon. ze zásady nejí maso. Řezník - vegetarián. Teta z Prahy je dosti vzdálená příbuzná, ale pro obrovský věkový rozdíl nazývají ji všichni Františkovi sourozenci tetou. Je vyzáblá, neuvěřitelně pilná, při zabijačce je její pomoc nezbytná. Ale na rodinu působí oba jako studená sprcha. V téhle rodině notorických lemplů. kteří dovedou žít jenom tak ze dne na den a z ruky do úst, si s existencí úspěšných lidí nevědí rady. Matka drží jejich těžké, nesporně velice drahé kožichy v náručí, bezradně se točí sem a tam, neví, kam je odložit. Všude syčí pára, všude je plno marastu. Nakonec je, aby nedošly úhony, zastele ve vedlejší místností do postele. Příbuzná s manželem vlastní malý koloniál na Pražském hradě. Na ní to není tak zřetelné, ale on je k nerozeznání od německých průmyslníků z obrázku v jednom protektorátním časopise. Pod obrázkem byl titulek: Z malých poměrů se vypracovali. Jen teta z Francie nezdá se být deprimována přítomností “obchodníka" se sýry, okurkami, kořením, odstředěným mlékem a marmeládou. I na jeho obchůdku v křivolaké, úzké a temné hradní uličce skví se nový, jednojazyčný nápis: Jan Lindner, obchod zbožím smíšeným. Je to ale vlastně dost kamufláž, protože Jan Lindner, obchod zbožím smíšeným, obchodoval vším, čeho bylo v poválečné době nedostatek. František mu nikdy nezapomene tu ostudu, kterou udělal, když krátce po válce se “přifařil" ke skupině rodáků, kteří po sedmi letech navštívili svou rodnou obec v osvobozeném pohraničí. Pro samé povídání o zabijačce a lidech kolem ní zapomněli jsme poznamenat, že Františkova rodina byla v Újezdě součástí ostrůvku vystěhovalců, kteří v osmatřicátém uprchli do vnitrozemí, aby - jak se vyjádřil Františkův otec - neříkali jeho dětem ve škole tak, jak to říkali jemu: tschechische Schweine. Začalo to již ve vlaku. Když se před slzami zalitýma očima rodáků objevily bizarní kopce Českého středohoří, zvolal náš “obchodník" u hraném vytržení: “Bože, jak jsou ty Krkonoše krásné! A o tyhle naše hory nás chtěli Němci připravit." Františkův otec si po tomto patetickém výlevu začal honem zavazovat tkaničku, aby mu zdisgustovaní rodáci neviděli do obličeje. Jako by nevěděl, že v době, kdy tito vystěhovalci nakládali na vozy své králíkárny, kredence, budíky a šicí stroje, učil se Jan Lindner obchodovat v malém ve Vídni a pak ve svém krámku na Hradě pražském lepil po nocích na plachty útržky potravinových lístků a s údivem zjišťoval, že roční obrat jeho GEMISCHTE WARE činí milión. Ale koneckonců, někdo to dělat musel. Ve skupince, která se utvořila na dvoře mezi pavlačí železnou a dřevěnou, před fotografem skrčeným za třínožkou a skrytým za černou rouškou už byl celý nervózní, aby se mu rodáci nezamíchali mezi těch několik dědečků domorodců a mezi nové osídlence. Proto hned, jak cvakl aparát, rozbalil svůj ruksak a začal nabízet své zboží. Řekli jsme “své". ale pro přesnost dodejme, že kostěné hřebeny, knoflíky a všelijaké přezky byly z dodávky vídeňského švagra, který jakkoli to zni podivně, na nich v průběhu války nadělal jmění. Měl úspěch. Dnes bychom mohli říci, že svým tvrzením “Je to zboží z ciziny" předešel dobu, protože byl bezpochyby první, kdo v republice objevil tuto kouzelnou formuli a působil jí na důvěřivé duše. Byť byl obchodníkem v malém, nedělal si iluzí o hodnotě poválečných peněz a vyměňoval své rohové hřebeny za tašky s jablky, své knoflíky za sáčky hrušek, své přezky za obrovské, ojíněné švestky. Prozřetelně si několik součástí svého galanterního herberku ponechal. Těmi pak podělil vracející se rodáky za to, že se vláčeli s jeho pytli produktů “zahrady Čech", “zemského ráje to na pohled" na nádraží. Zač směnil ve svém krámku toto v poválečné Praze převzácné zboží, není nám známo.
Jestliže jsme do této chvíle hovořili o tetě z Francie jako o prosté duši, platilo to jenom do Lindnerova příchodu. Do sykotu páry, do kovových úderů nožů řezníkových o ocílku obrací se najednou k obchodníkovi z tmavé uličky na hradě českých králů:
“Tak Jendo, jak jde krám? Počítám, že vám ho brzo seberou."
“Prosím vás, švagrová, takový krcálek! To by si tak pomohli," snaží se Františkova matka o smířlivý tón, ale Lindner na tuto hru nehodlá přistoupit.
“Seberou? Kdo sebere? Chtěla jste říci sebereme, ne'? Jinak byste snad v té Francii zůstali. Tam jste měli v pronájmu hospodářství, tady vám spadne do klína všechno. A bez práce."
Měřeno perspektivami dalšího vývoje, měly obě strany o budoucnosti poněkud romantické mínění. Tehdy to nebylo nic překvapivého, bylo dost komunistům oddaných poctivců, kteří v nejzazším koutku srdce přihřívali myšlenku na docela prostinkou záměnu: bytů, postavení, platů, a bylo dost stejně naivních živnostníčků, majitelů cihelen, výrobců barevných kořalek a marmelády, kteří je právě proto z té duše nenáviděli a užuž se viděli bydlet v plesnivině vlhkých stěn bývalého Židova dvora.
“A my snad nepracujeme? My si chodíme na šachtu jenom pro peníze?"
“A já asi chodím do krámu číst noviny. Dělám ne osm, ale osmnáct hodin denně. ale zato vím, že jsem svobodný člověk, že dělám na svém a pro sebe. To je to, co vy nikdy nepochopíte."
“Vy jste náramně svobodný. Tak, že léta chodíte přes hradní dvůr a pro hromadění kapitálu si nenajdete čas a ani tam netrefíte do kostela." (Teta nevěděla, že správnější je říkat nádvoří.)
A zde je třeba vysvětlení. Rok po osvobození se teta, strýc s vousy á la prezident Poincaré, François, tehdy ještě se ženou Francouzkou, Roger, tetina dcera Ludmila, ta jediná měla české jméno, protože byla nejstarší a narodila se ještě v Čechách, její muž a jejich dvě dcery spolu s Františkovou rodinou rozhodli splnit svou vlasteneckou povinnost a navštívit Pražský hrad. Kdyby tak nehlučeli. netrpěli totiž tou plachou diskrétností obyvatel bývalého protektorátu Böhmen und Mähren, a kdyby tolik nepáchli naftalínem a kdyby jich nebylo tolik připomínali by scénu z Dvořákovy opery Jakobín. Jen zazpívat “My cizinou jsme bloudili. ach, dlouhá léta, dlouhá". Za průvodce, jak se samo sebou rozumí. zvolen byl pochopitelně náš majitel smíšeného zboží. Ale zklamal, hanebně zklamal. Běhali kolem velechrámu Svatovítského, toho fantómu gotiky, a když ho oběhli desetkrát a nenašli vchod, tak to tetu rozzlobilo:
“Člověče," rozkřičela se na nádvoří zrovna před kanceláří prezidenta republiky, “že vy jste tam ještě nebyl?" “Nebyl," přiznal na svou povahu dost zkroušeně a teta byla nucena použít francouzštiny:
“Cet abruti radin. Cette image, je la garde depuis plus de vingt-cinq ans comme la prunelle de mes yeux, lui, il va á côté tous les jours, ça fait mëme trois ans quil loge dans le coin, mais il ne lui viendrait pas á 1idée dy jeter un coup doeil. Il devait drôlement avoir la trouille de ce K. H. Frank, jpeux pas mexpliquer ça autrement!" (“Je to ale kus chlapa mizerného, lakotného. Já ten obrázek opatruju jako oko v hlavě pětadvacet roků, on chodí dennodenně kolem, tři roky tady dokonce bydlí a nenapadne ho se tam podívat. On se snad bál toho K. H. Franka, jinak to nedokážu pochopit.")
A protože si každý vykládá věci příští po svém, vstane i řezník Korejs od prázdného hrnku kávy, a šíře kolem sebe vánoční vůni rumu, povzdychne:
“Já jsem taky pro toho Gottwalda. Když jsem se učil, tak mi kolikrát dal nebožtík Sýkora takovou facku, že jsem vzal druhou o zem. Jednou měsíčně jsem po takové facce omdlel. Polili mě vodou a bouralo se dál."
A připravuje si dlouhý, kovový válec, který ho proslavil nejen v Újezdě, ale i v Hostouni a Pticích. Není soukromníkem, denně dojíždí do holešovických jatek a odtud si přivezl tento moderní přistroj na zabíjení vepřů. Do nábojové komory ve válci se vloží patrona bez kulky. Tlak, který vznikne vznícením prachu, stačí k proražení čelní kosti. Proto také válec nemá hlaveň. Františkova matka nesnáší krev. Jediná zůstává v kuchyni, zatímco průvod se dává napříč dvorem na pochod. Vepř je vyveden z chlívku, rozpačitě mžourá, nezvyklý na denní světlo, a vzápětí se kácí. Jediný zvuk. který zazní prostorami bývalého Židova dvora, je tlumený výstřel. Vše dostává spád, všichni se vrhají k ležícímu štětináči, kterému se valí z proříznuté krční tepny světlounce červená krev. Teta z Francie ji zachycuje do lavóru a zběsile ji míchá rukou až po loket rudou. To aby krev se nesrazila. Strýc s kníry á la prezident Poincaré rozvážně pohybuje přední prasečí nohou nahoru, dolů, nahoru, dolů, aby vypumpoval z prasečího srdéčka, tepen a žil poslední zbytky. Pak přihlížející přisunou obrovské necky k prasečímu hřbetu, vepře uchopí za nohy, ale pozor, zapomněli na řetízky. Kolmo přes boční stěny necek je třeba položit dva dlouhé řetízky a teprve potom převrátit vepře do necek. Má to svůj účel, jak záhy uvidíme. Do této práce se řezník neplete. Je příliš hrubá a neodborná. Teta, stále ještě míchající krví, se na něho obrací:
“Kolik jste už za život zabil prasat?" Ten se jen zasní.
“Na tohle nemohu odpovědět. Ale víte, že se mi noc co noc o prasatech zdá? Jak je porážím, jak je pařím, ve spánku dělám jitrnice, vytahuji z hrnce ovar, propichuji tlačenky. Jednou možná se z toho zblázním."
Ale neříká to zlehčujícím tónem, ani se strachem. Spíš tak tiše, pro sebe, skoro to vypadá, jako by si přál, aby to už jednou přišlo.
A teď se konečně dostáváme k funkci řetízků. Vepř je na ně navalen, posypán hustě šedočernou smolou roztlučenou na moučku, na tento akt má monopol strýc z Francie, který sype z kyblíku od marmelády tu hojně na hřbet, tu jako když na lékárnických vážkách odvažuje, má přisypat kolem uší a rypáčku, nemá, nakonec se s gestem granda rozmáchne a vysype zbytek plechovky po celé hlavě. Hotovo! To je signál pro Františkova otce, aby s majitelem koloniálu vylili do necek hrnec vroucí vody. Jeden, druhý, třetí. Proti sobě se postaví řezník z jedné strany necek, strýc s kníry z druhé strany. uchopí konec řetízků a začnou vepře obracet tím způsobem, že když tahá jeden, druhý povoluje a naopak. Celé trsy štětin zachycují oka řetízků a objevuje se bílá a růžová kůže. Obracení se několikrát opakuje. Strýc, chudák, nemá z toho sílu, lapá po dechu, ale vzít mu tuto práci, to by téměř bylo, jako vzít mu smysl života. A opět přichází jeho veliká chvíle. Seřadí všechny zúčastněné včetně dětí, Františkových sourozenců, a z připravené kožené brašny rozděluje zvonky. Jsou to jakoby skutečné zvonky, jenomže s háčkem na zúžené straně, bez srdce a s ostrými okraji, které odírají zbytek štětin v záhybech kůže mezi nožkami, na podbradku a zátylku. Z jakýchsi nepochopitelných důvodů, později o tom všichni dost přemýšleli, proč, strýc bazíruje na tom, aby všichni začali najednou a pracovali co nejrychleji. Sám jde příkladem a ruka se zvonkem se mu jen kmitá. Dává prostě najevo, že ve vsi nedaleko Marseille, na pronajatém hospodářství, zabíjel jen on sám. Všechny opět v jednom okamžiku odežene a z boty vytáhne dlouhý blýskavý nůž, jedinou to památku na zabijačky ve vsi nedaleko Marseille.
“Jděte dál, ten nůž je strašně ostrý!"
A odborně, jako holič, seřezává poslední chloupky, čistí uši, nožky. Pak korunuje dílo a ze všech čtyř nožek strhává háčkem na zvonku kopýtka. Au revoir, zase za rok na stejném místě a ve stejný čas.
Další proces zabijačky je už záležitostí ryze odbornou, ať se již odehrává na dvoře, kde řezník Korejs prase zavěšuje na rozporku, vyvrhuje a čistí střeva způsobem, který vyvolává v kníratém strýci nadšení a trochu závisti smíšené s nostalgií, že sám na to v té jihofrancouzské vsi nepřišel řezník prostě zasune do sebe protilehlé konce a pohyb jednoho konce v konci druhém urychluje přiléváním vody, či ať se odehrává v kuchyni. Tam, pochopitelně, se toho moc neděje. V jednom obrovském hrnci se vaří obrovská hlava, v druhém plíce, srdce, játra, slezina, prostě vnitřnosti. Když je vše venku ukončeno a děti si pochutnávají na mozečku s mnoha vejci, přebírá dozor nad procedurou vaření opět strýc, přikládá uhlí i dříví, odklápí poklice, sledován ostražitým pohledem tetiným.
“Nerada ho u toho přikládání vidím," vysvětluje do té vonné idylky. “Z Lomu, ( Rozumí se Horní Lom u Mostu, kde se usídlila skupina reemigrantů z Francie po návratu do vlasti. Zaměstnání našli většinou v okolních zestátněných dolech povrchových i hlubinných.), nás kvůli němu hned na začátku málem vystěhovali. Vymyslel si, ce radin de cul-terreux de cambrousse, (bagoun jeden vesnický, lakotný),že mu soused, co s ním máme společnou kůlnu, krade domáky, (Zbytky výdřevy v důlních chodbách, které si havíři odnášeli domů.)a nepřišel na nic lepšího než je navrtávat a sypat do nich dynamit. Jedva jsem přiložila do kamen, otřáslo to celým barákem, kamna lítala po celém bytě až na ulici a v té minutě se to opakovalo u sousedů, jako kdybychom se domluvili, že to vyhodíme všechno do povětří. Hasičů se tam sjelo až z Litvínova a Mostu a všude plno řečí, že je to pomsta od Němců, kteří se odtud museli vystěhovat. Nakonec jsme se museli se sousedem domluvit, aby každý říkal totéž, že se mezi ty ,domáky musela nějak připlést patrona s dynamitem."
Jestliže vznikl dojem, že jsme strýce vyřadili z procesu zabijačky na vedlejší kolej, tedy vznikl neprávem. Není sice již aktérem hlavním, ale svoji roli, roli člověka, bez kterého se nelze obejít, nehodlá opustit, ani přenechat druhému, který by zajisté leccos, ne-li všechno, mohl pokazit. Obrovskou vidličkou vrší na vál, který velice přesahuje rozměry stolu, hory kouřícího a chvějícího se masa. Pára, která v tom okamžiku vyplní prostor malé kuchyňky, připomíná mlhu, těžko se tu orientovat. Strýc jako veliký mág, přičemž slovo veliký charakterizuje právě jenom toho mága, strýc byl vzrůstu nepatrného, opět vyjímá z boty svůj marseillský nůž. Jeho řeč je stručná: “Chleba!" Františkova matka jme se rozdávat již připravené krajíce. “Talíře!"
Všichni se řadí do půlkruhu kolem stolu, všichni mají v jedné ruce chléb, v druhé nastavený talíř a strýc krájí svým marseillským nožem a rozděluje na talíře: plátek jater, sleziny, srdce, jazyka, několik tučných plátků ovaru. Žije v povědomí. že nejslavnějším bodem zabijačky je vyjímání jaternic. Právě jsme svědky aktu, který vyvrací tento omyl. Toto je hlavní součástí, toto je hlavním dějstvím, vyvrcholením a od této chvíle může mít vše tendenci už jen sestupnou a je lhostejné, zda bude někdo považovat za epilog krájení sádla nebo škvaření sádla, srkání polévky. Odehrává se zde cosi ne nepodobného vánočním svátkům, kdy vše vrcholí na samotném začátku Štědrým večerem. Je to neuvěřitelné, ale tímto přirovnáním jako bychom přivolali osobu duchovní. Zjev otce Severýna z nedalekého kláštera františkánů přítomné doslova šokuje. Bratři menší, jejichž klášter je umístěn v průsečíku periférie ještě pražské a periférie zároveň již kladenské, jsou v této bezbožné krajině vzácnými hosty. Žijí uzavřeni do domu srdce svého, neobtěžování okolním světem, který zase na oplátku nechávají i s jeho revolučními přeměnami na pokoji. Lidé z přilehlých vesnic je nazývají kvardiány prostě proto, že nikomu nepřijde na mysl zkoumat hierarchii v tomto nepochopitelném ostrůvku, uprostřed malého chlumu utopeného v nekonečné rovině polí, polních cest, alejí. Jejich starosti s tím, co je, nedovolily jim studovat život toho prostého jinocha Františka z Assisi, který se na přelomu století dvanáctého a třináctého vzdal všech příjemností a všeho pohodlí ve svém životě, jal se hledati Boha a kázal v Egyptě i Palestině neobtěžován od tamnějších moslimů, třebaže právě v té době probíhala pátá již křížová výprava. Jest nám pochybovati, že tyto skutečnosti znal bratr Severýn. Ujalo se v české literatuře líčit osoby duchovní jako požitkáře, nenasytné žrouty a opilce. Vzbudila-li postava otce Severýna na právě vylíčené zabijačce naději, že i on přišel proto, aby se připojil k všeobecnému hodování, je to naděje, která nemá žádného reálného základu. Naopak. Františkán se velice omlouvá, odmítá zcela zděšenými gesty nabízené pohoštění a vyřizuje vzkaz od představeného, kvardiána Bartoloměje, zdali by “někdo z rodiny se laskavě neobtěžoval a neodvezl si z prostor kláštera ten nábytek".
A zde jsme u jednoho z těch těžko pochopitelných paradoxů, které nás provázejí životem. Když koňské potahy s nábytkem, peřinami, nádobím, slepicemi a králíky doputovaly z Němci již obsazené pohraniční obce do Újezda, zjistili Františkovi rodiče, že dvě místností přidělené jim ve dvoře bývalého Židova hospodářství ani zdaleka nestačí pojmout jejich skrovný majeteček. Tu si otec s matkou rozdělili flotilu těžkých stavení “v uzavření bran" a jali se klepat na vrata statků opatřených emblémy svatých Václavů, Floriánů a Nepomuckých i emblémy. které připomínaly to lepší minulé národa husitů, Koziny. Žižky z Trocnova, bratranců Veverkových, a dotazovali se, zda by v té flotile těžkých stavení nenalezli místo pro pár kusů nábytku.
“Nikdo vás sem nezval," bylo tak nejpřijatelnější odpovědí kapitánů těch bachratých bílých lodí, opatřených soškami, štíty a nápisy, které evokovaly to lepší národa. “Nedej zahynouti nám ni budoucím!" Až páter Bartoloměj vracející se z pohřbu s velikým dřevěným křížem v podpaží kázal otočit koňské potahy k tomu jejich chlumu uprostřed polí, který v kraji šachet a vysokých pecí označovala jehlička útlé věže. Tam složili přebytečné skříně, stoly a bedny s nádobím.
Proto teď ponížená žádost bratra menšího Severýna budí pocity, které od zvědavosti přecházejí málem k panice. Ale bratr menší nic konkrétního neví a rodina se rozhoduje, že tedy nic naplat, nejbližší neděli se půjde na mši, aby se vědělo co a jak. Nějak se ta pohoda začíná kazit. I pro Františka, který bezradně přehlíží shromáždění, to se mezitím rozrostlo o rodáky, ti nehodlají přijít o největší atrakci roku, tetu a strýce z Francie, voní dálkami a dávno ztracenou krajinou dětství, a láme si hlavu, kde napíše své domácí slohové cvičení na téma Náš dům (popis).
“Na vašem místě bych si starosti nedělal," říká obchodník z Pražského hradu, aby to teta z Francie slyšela, “já myslím, že by to Gottwald nepřenes přes srdce, aby vám shnil nábytek na dvoře. Až vystěhujete sedláky, bude všude místa dost."
Ale ta slyší jen tak na půl ucha, protože trůní uprostřed rodáků dešifrují postavy i s jejich osudy na žlutohnědé zasklené fotografii, kterou sňali ze stěny. Ano, jsou na ní všichni zde přítomní - ženy v zástěrách bílých, muži v zástěrách tmavých. na jednom konci správce statků Bažinov, tehdy novopečený, protože jsa šlechtic, emigroval z revolučního Ruska, na druhém strýc z Francie, tehdy jen s náznakem knírku. “Ach, Rusko, Rusko," vzdychal vždycky správce Bažinov v hospodě uprostřed přepestré směsice slovenských dráteníků, kteří si přivydělávali česáním chmele. německých statkářů a českých učitelů, četníků a nádeníků.
“Poslechni, Psotko, ten tvůj už umřel?" obrací se teta s neomaleností, která zde nikoho nepohoršuje, na tlustou prošedivělou ženu ze skupiny rodáků, která ji obklopuje. “Když jsme v dvaadvacátém roce jeli do Francie, tak měl po úrazu vysychání míchy. ležel jen v posteli a už se ani nehnul."
“Žije. A jak žije! Věřila bys, že se mnou dodneška chce . . ." Řečená Psotka tiší hlas a rozhlíží se kolem. “Nemůžu před dětma," omlouvá se.
Její oči spočinou na Františkovi, který v koutku rozkládá svůj sešit a připravuje se k psaní.
“Tady přece nemůžeš psát. V tomhle bordelu není svého slova slyšet. Vezmi si to k nám, Psota tě rušit nebude, ten čte ty svoje Děti kapitána Granta, už to musí znát nazpaměť." Do ztišení, které nastane po Františkově odchodu, do ztišení, které má být jakousi omluvou za to, že se zde sešlo na dvacet lidí, řekne Františkova matka: “Otíku, nedá se nic dělat, musíme tu parcelu koupit." “Jakou parcelu, kde parcelu, zač parcelu?"
Psotka křičí, rodáci křičí, křičí François, křičí Roger, křičí strýc s kníry á la prezident Poincaré, křičí obchodník z tmavé uličky na Hradě pražském. Užaslý zdá se být i ruský správce Bažinov, který stojí zasklen a zarámován na tetině klíně. Pořádný kus Evropy křičí tu v kuchyňce bytu v bývalém dvoře Židově. Ale nade všechny zní hlas tety, která projela napříč Francií z Lotrinska až do Marseille a zpět:
“Vy jste se, lidi, všichni zbláznili. Teď chcete stavět barák? Kvůli tomu, že vám kvardiáni vystěhují nábytek? Copak nevíte, co nás všechny čeká? Proč myslíte. že jsme se vrátili z Francie? Čeká nás socialismus. Každý dělník dostane byt s koupelnou a zahrádkou. Věřte Gottwaldovi!"
A v temné sklepní díře Psotčina bytu o jedné cimře, který nemá předsíň, vchází se do něho rovnou z Židova dvora, bytu, kde po stěnách stékají stříbrné stužky vody, kde na shnilém slamníku již desátý rok spí mrzák s chlévskou děvečkou, píše František:
“Do našeho domu se vchází z předsíně, kde v létě hnízdí vlaštovky a v zimě vrabci. Dům má dvě místnosti. Jedna má okna do polí, druhá do dvora. Dům je natřený šmolkově modře a má střechu z červených a bílých tašek. Bílé tašky tvoří písmena B M B."
Tuto větu ale František po krátkém přemýšlení škrtá, protože písmena značí iniciály bývalého majitele: Blumenfeld-Manfred-Blumenfeld, což obyvatelé doplňují na Blumenfeld-M-Blumenfeldovou.

KONEC UKÁZKY