Jaroslav Křenek

In memoriam šedesáti tří (TRYZNA) - 1945

Vaše smrt nás vzkřísila, vaše čest nás zavazuje . . .

Hranice hoří, smolné slzy dříví
v zem rodnou kanou. K nebi stoupá dým.
S mrtvými kamarády mluví živí
a se vzdáleným hrobem neznámým.
Smuteční hudba daleko zní v kraji
a na vás, bratři, živí vzpomínají.
Jsme všichni s vámi celým srdcem svým!

HODYSI, PATO, REZKU, NYDŘE, ŘACHU, PAYERE, BLAŽKU, RULFE, PUFLERE . . . .


Hranice hoří, plamen umí říci,
co naší nadějí a osudem
i slavné přísahy, zavazující,
kterými mrtvým dluh oplatit chcem,
slib, který vaši památku dnes světí,
jest lepší příští vašich žen a dětí,
závazku tomu věrni zůstanem!

KOREJSI, VYKROČILE, RACKU, GRYČI, KREČMANE, GRUNCLE, KAUTSKÝ, TOPIČI . . . .


Z kalichu hoře cit se rodí velký,
v čin proměňuje beznadějný vzdech.
Dny šedými jdou ženy - trpitelky
po cestách pustých, pokořených Čech,
ztratily muže, brání svoje děti,
zatím co válka kosí, vraždí, letí.
Jen bolest, bolest sídlí v chladných zdech.

ROMENSKÝ, CHABŘE, KNOTKU, VÁPE, RÖSCHI, MINAŘÍKOVÉ, VLČKU, GÖPFERTE . . . .


Čas utíká, jdou mraky pod oblohou.
Ve šťastný osud člověk věří rád.
Co modlitby a prosby, slzy zmohou?
Vydrží vězeň v hrdé póze stát?
Když kruté porobě jej vrazi učí,
když vyslýchají, vyhrožují, mučí,
a: "Vydržíš?" se začíná smrt ptát.

NEBESKÝ, ZICHU, KOŠKU A VÍTE, ULRYCHU, VÍŠKU, BROUČKU, BENEŠI . . . .


Dny, týdny, měsíce v úzkosti letí,
táže se každé jitro: zda snad?
Zda táta vrátí se ptají se děti,
maminka nechce bolest dáti znát;
k ní přicházejí zlí i dobří lidé,
svým dětem říká: "Táta brzo přijde . . ."
a potom odchází se vyplakat . . .

BAŽANTE, KOTOUČI, SMETANO, CÍVKO, PEKAŘI, ETLE, BRŮNO, KALAŠI, KOZÁKU, ŘEHÁČKOVI, MRÁZKU A VYŠATOVÉ . . . .


Pro radost vězni někdy málo stačí,
zoufale bolí mnohá vzpomínka
i vědomí, že doma pro tě pláčí,
že pravdu neví stará maminka . . .
Ptají oči osiřelých dětí:
"Smí Němci naše táty zabíjeti?"
A srdce hlodá čas i vzpomínka . . .

ROWNYÁNKU, BĚLOHLÁVKU, KREJZO, NYKLE, SEMÍKU, HORYNO, HARTYCHU, ŠLÉGŘE A KOŠŤÁLE . . . .


Jen smutek used u vašeho prahu,
láme se víra v spravedlivý soud,
po Čechách řádí smečky lstivých vrahů,
na rukou, srdcích, myslích tíha pout.
Kdy hněvem hrozným, živelným a živým
promluví lid rozsudkem spravedlivým
a čas započne odplaty meč kout?

FILIPE, VYNÁHLOVSKÝ, KRAHULÍKU, HANDZO, JANDÁKU, JELÍNKU, MAŠKOVÉ, NOVÁKU, LUKEŠI, NEUMAYERE, DOČKALE . . . .


Žel, nikdy, kteří v temném hrobě spíte,
nezvíte, že již dozrál setby klas,
svou ženu; děti své nepolíbíte,
neuslyšíte zvonů z dětství hlas,
domečků rodných nespatříte střechy
a neuzříte svobodné své Čechy!

KAZDO, HAVLÍKOVÁ, MALEČKU, VÁGNERE, TAJČI, KREJCÁRKU, MOTTLE . . . .


Nad zemí smutku rozkvétá snad niva,
mateřídouška zdobí snad váš rov
a vítr nad hlavou vám píseň zpívá,
tu českou píseň, zádumčivých slov.

Hlas svobody nad vaší vlastí letí,
jím duch váš vejde v srdce vašich dětí
a rozzáří tesknici vašich vdov .
Vojáku známý v neznámém nám hrobě!
My přišli hrdi, poklonit se Tobě!