Josef Kopta

Hlídač č.47 - 1926 - ukázka

(1)

Člověk ve vlaku počítá nárazy kol a pod černé tečky skřípavě plynoucích not píše své nápěvy.
Obrazy v oknech se střídají, hlasy průvodčích volají jméno za jménem, lidé na polích se zdlouhavě šinou jako sochy orloje, jehož stroj pohání sama věčnost.
Tyto obrazy a zastávky, které námi otřesou, jako by nás měly probudit z hlubokého snu, zpozorujeme jen letmo v modravém pološeru jako fantastické obrysy pokoje, do něhož jsme otevřeli vyjevené oči.
Lidé ve vlaku, který je unáší k pohřbům i svatbám, věří, že vše, co kolem oken probíhá v přísné strnulosti a mlčení, není uchystáno pro ně.
Tyč za tyčí, strom za stromem, kopec za kopcem ubíhají v dál, tiché odlesky našich myšlenek, zoufale upřených k cíli, se na ně neviditelně věší, ale my zůstáváme neúčastni k prchavému bytí roztočeného prostoru.
Jen kupředu, kupředu, železný oři, který nás unášíš touto pouští!
Netušíme, zaujati svým osudem, že sta a sta malých a přesných lidiček nás postrkuje od místa k místu, střeží naši pout, ostražitě hlídá a bdí, aby nás nepotkalo neštěstí, a podává si nás něžně i tvrdě z ruky do ruky.
Zvykli jsme na ně! S červeným praporkem po boku tuhnou v postoji vojáků před svými domky a nudí nás svou dochvilností a neměnným vzezřením barevných loutek, jimiž kdosi neviditelný z pozadí pohybuje.
Návěštní tabule nad dveřmi řemeslníka se občas kmitne z blízké vesnice, připomene byt živého tvora, který tam pracuje a trpí pod určitým lidským jménem, a vyvolá vzpomínku na kohosi známého, jehož osud je nám blízký. Ale veliké číslice na žlutém domku železničního hlídače, čím nás dojímají?
Černé a nehybné, studeně civí do oken vlaků, člověk počítá nárazy kol a pod hlučné tečky v poskoku plynoucích not píše své nápěvy, ale píseň o hlídači číslo 47, který nás ostříhal na této krkolomné serpentině: kdo napíše?
Stál a stál a hrdinsky zatajil své jméno, na němž nikomu nezáleží.
Na němž nikomu nezáleží?

2

Roku 1870 složili konečně bratránkové své nářadí a odešli kamsi k jihu, chudí a otrhaní, jako sem před dvěma roky byli přišli. Monotónní rytmus jejich motyk, krumpáčů a lopat konečně ztichl a v hospodách schla na prknech jejich krev, kterou nebylo možno vydrhnouti. Zasypávala se pískem a pilinami, leckde zavolali truhláře, aby ji vyhobloval. Ale stopy divokých rvaček se zažraly do prken. Zdálo se, že jižní krev italských dělníků, na jejichž věčnou a pekelnou žízeň budou hospody a láskou vzpomínat, vypálila do dřeva černé, rozsochaté prohlubně.
Ale také mocné sledy jejich rukou, které v nadlidském zápase vdrápli do tváře kraje, nikdo nezahladí.
Kovový třpyt kolejnic, které hadovitě natáhli z nekonečna, úpravný hřbet železnice, po němž za slavné neděle pustili první parostroj, přervavše jeho démonický supot zběsilými hádkami o pár sudů piva, každodenní mračna popelavého dýmu a vodotrysky jisker na magickém pozadí srpnových nocí budou věčnou vzpomínkou na jejich blýskavé dýky, jimiž se krátce a bez trestu zabíjeli, na jejich jména, nikde vyrytá, na jejich oči, plamenné a horké, a na jejich duše, temné hněvem i steskem a bludné, odnikud nikam se šinoucí a mizící něžně jako oblak nad krajem.
Hrozná i radostná, natáhla se dráha přes roviny a hory (když svítilo slunce, stékala po svazích jako dva tenké pruhy stříbrných vod), přetínala silnice a cesty, překlenula strže, potoky a řeky (když pršelo, planuly pod mosty cigánské ohně), a formany proklínaná, šuměla, hvízdala i ržála, majestátní a heroická jako vítěz s bílým chocholem na ocelové přilbici.

3

Po dlouhém horském hřebenu, který nemohl býti prokopán, klikatila se dráha v podobě velikých S a několikrát přetínala císařskou silnici, jejíž přímá a prudce stoupající čára vyhlížela v tomto sousedství ještě hrdinštěji. Byla také o dvě stě let starší a člověk se na ní učil statečnosti a pokoře. A kráčeje po ní, zastavován drátěnými závorami a překvapován zpěněným supotem, který se plazil a plížil po hladkých kolejích, přepadaje silnici zprava a hned zase zleva, cítil jakousi zpozdilou lásku k bezelstným předkům, kteří v přímé a neuhýbavé linii vyjádřili a zvěčnili prostotu a nezáludnost své starodávné duše. Zdálo se, že tímto směrem odešli rovnou do nebe, přímí a stateční, krokem tvrdým a jistým, jako by se to samo sebou rozumělo.
Po této cestě jel v deštivém dubnu František Douša, o němž v Praze usoudili, že má všecky vlastnosti spolehlivého hlídače.
Tři dni předtím, nežli měl po nové trati projeti první vlak, vypravili ho z Loun po císařské silnici na formanském povoze, který vezl jeho majetek. Až do vsi, která ležela pod svahem, seděl vedle kočího pod tlustou plachtou, za sebou svou ženu s dvouletou holčičkou a přeci sebou blátivé cesty, po nichž se proti němu blížil jeho nový osud. Propasti bláta, do nichž co chvíli klesala kola, studený vítr, cloumající plachtou a zimomřivými těly, zakalená, olověně sivá obloha a nehostinný obraz zmáčeného kraje roztesknily holčičku, která plakala.
Ale Douša se díval do zběsilé sloty skrze modré kotouče dýmu, které levým koutkem vypouštěl, a odplivuje mezi nápravy, skřípající vybičovaným koňským náporem, říkal napolo k ženě, napolo k ledově němému sousedu:
“To nic není proti Kuklenám, lidičky!"
Vůz nadskočil, matka, která měla bradu na mužově kalmuku, přitáhla dítě blíže k tělu a dítě na chvíli přestalo plakat, utišeno otcovým hlasem a zaujato zvýšeným šelestem deště, který tloukl do plachtové klenby.
Vzpomínka na Kukleny Doušu rozjařila. Zahřála ho v nitru jako několik hltů rumu, který staří vojáci milují. Přimhouřil trochu oči, pustil hlavu o něco doprava a zakomíhal nohama, jako by chtěl seskočit a kamsi utíkat. Ale pak mu zdřevěněly a on, povytáhnuv porcelánovou dýmku s barevným obrázkem jakéhosi vojevůdce, natáhl se dozadu k ženě, která uhnula. Ležel nyní hlavou do vozu a obracel oči směrem k dítěti, jako by se mu po něm stýskalo. Žena, uvolnivši svou ruku, vjela něžně do jeho černého vousu a hrála si s ním, mlčíc a radujíc se z jeho krásné hlavy.
Ale z milostného překypění a z dlouhého pohledu směrem ke Kuklenám se vydralo několik slov vojenské písně, s níž Douša vstával a uléhal jako s modlitbou. Vtom tu letí jeho hlava zrovna kolem jenerála a křičí: Já melduju, salutovat nemohu.
Jindy přiložil ruku k hlavě a s vypraštěnýma očima salutoval. Dnes snad zpíval spíše dítěti nežli sobě. Představoval si živě tento obraz, který musil okouzliti každého vojáka. Ale on slyšel, kterak se kočí směje. Myslil, že jizlivě. Narovnal se v jakési nevoli a řekl:
“Čemu se směješ?"
“Je to bláznovství," řekl kočí uštěpačně, “copak taková hlava mluví?"
A zasmál se ještě jednou.
Douša se uvnitř rozvzteklil, pak ale mávl rukou a vzdychl:
“Ty tomu rozumíš, prcku!"
“Jen se nechte," řekla žena. “Rozumí zas něčemu jinému."
“Čehy," bručel kočí, jako když neslyší.
A točil koně doleva, neboť silnice se rozdvojovala a jejich cesta vedla tudy. K vesnici, která ležela přímo pod horským úbočím, měli krokem deset minut.
“Koním taky rozumím, jako bys nevěděla. Osm let u furvezny stačí.”
Douša mluvil ke své ženě s jakousi smutnou výčitkou a pozoroval ruce kočího, které obratně zacházely s opratěmi.
A vtom tu letí jeho hlava zrovna kolem jenerála
a křičí: Já melduju, salutovat nemohu.
Zazpíval to jako na zlost kočímu přímo do ucha.
.,Jsi jako dítě, na mou duši!" horšila se. “Ještě tomu nerozumíš?" nalehl Douša na kočího, ženy si nevšímaje.
Zdálo se, že ho popichuje a že ho velmi mrzí jeho mlčení.
“Budu se bavit a zajedu do škarpy, ne?" “Alespoň něco že řekneš, medvěde. S tebou bych na vojně nevydržel."
“Dejte mi pokoj s vojnou. Tátu mám mrzáka."
“Odkud?" ,Z Lombardie." “Tak ať ti to vyloží!"
“Je mrzák, ale takhle neblázní."
,Tak mu to vylož sám a nedráždi!" řekla žena.
Promluvila již rozdurděně a strčila muže loktem do zad.
Muž ztichl, kočí se díval pozorně kupředu, koně zrychlovali krok, tušíce brzký konec cesty.
“A kde to vlastně je?" zeptal se kočí na samém kraji vesnice.
Douša se vyklonil z vozu, díval se vzhůru po kopci, a spatřiv bílý domek vpravo od císařské silnice, křikl:
“Tamhle! Je to jako hrad."
Kočí ukázal bičem oním směrem a řekl nevrle: “Ta chajda?"
“Ten hrad," odpověděl Douša tvrdě a změřil zlého souseda.
“Hele, jak se tam drápe, mrcha!"
Kočí se díval na hadovitou trať a stáhl obočí až do jakési posupnosti.
“Mrcha!" řekl ještě jednou a trhl opratěmi. Uzdy se zařízly koňům do úst a oni, bolestí se poněkud vzepjavše, zastavili.
“Ještě nahoru!" velel Douša po krátkém údivu.
“Nejedu, koně neztrhám," odsekl kočí. Seskočil z vozu do neustálého deště, padl do veliké kaluže a bláto mu postříkalo promodralé ruce.
“Co blázníš?" ptal se Douša užasle. “Přece to s tebou dráha dojednala až nahoru."
“Nejedu, tuhle v hospodě vás složím. Jen slezte."
Douša se prudce a beze slova vymrštil ze svého místa a jedním skokem byl dole.
“Táto, jen moudře," napomenula ho žena a chystala se jíti za ním.
Děvčátko položila do slámy a vylézala za mnoha obtíží.
Kočí stál na silnici vzpurný a vzdorovitý a držel se biče jako zbraně. Douša ho svíral rukou u krku za mokrý kabát a podruhé jím zlostně zatřásl.
“Povídám, pojedeš nebo ne?" křičel mu přímo do tváře.
“Nepojedu," vzpouzel se zarytě. “Mrcha!" lál po několikáté.
“Tuhle si stoupni," ozvala se žena a táhla muže za rameno od kočího.
Muž se jí podrobil a chvíli stál bezradně. “Málo vám zaplatili nebo co?" ptala se kočího.
“Rozšlapal bych ji s tátou jako zmiji." “Dráhu, ne?"
“Dráhu." Kočí se obrátil, aby neviděl koleje, které se
vinuly vzhůru jako kusy rzivých věncových koster, z nichž opadaly květy.
“Tak si sedneš tuhle do šenku a já tam zajedu sám."
Douša promluvil mírněji, chtěje ho konejšiti.
“Koně vám nepůjdou. Jsou taky naše." “I půjdou, budeš koukat."
“Tak si jeďte!"
Vhodil bič pod plachtu, a otřepávaje déšť ze svého šatu, běžel k vratům hospody, jako by se byl něčím poděsil.
“Tak nasedat!" zvolal Douša rozjařeně. “Teďka uvidíš, jak se jezdilo na vojně!"
A pozdvihnuv ženu, která spěchala k dítěti, zůstal venku jako dobrý hospodář, který do vrchu šetří koně.
Vytáhl ještě z vozu prázdný pytel, obratně jej složil v jakousi kápi, kterou milují pasáci na větrných i deštivých strništích, a přejev bičem koně po slabinách, pobídl je zpěvavě do kroku: “Hyjé!"
Koně poslušně nasadili a Douša vykročil podle vozu, podoben trpaslíku v nadživotní velikosti s hustým vousem až po prsa a se špičatou kápí na hlavě.
Minuli vesnici, která byla zcela pustá, a vjeli na císařskou silnici. Vedla k jejich novému domovu. Stál vysoko, snad čtyři sta metrů, a podobal se malé pevnosti, kterou uhájí jen člověk jarého srdce a veselé mysli.
Douša jím byl.
Rozhlížeje se kolem dokola i dolů do kraje, přiskakoval co chvíli k vozu a křičel:
“Je tu krásně, Aninko!"
Něco mu odpovídala, ale pro hlučnou jízdu těžkého vozu jí nebylo rozumět.
“Dostanu modrou čepici a budu salutovat!"
Douša by byl zazpíval, ale koně, táhnoucí ho za sebou, mu nedali.
Chvílemi jim říkal jakási polská slova a vzpomínal na haličskou garnizónu..
“Něma ruma, proše pana, chachachá!"

4

Zvonkový signál na hlídačově domku křaplavě zadrnčel a vlak hvízdl dole pod kopcem, že vyjíždí. Zadní parostroj, který tam ke každému vlaku připínali, opětoval znamení, opětoval je třikrát, ostře a pronikavě, jako na poplach.
Obrovské hejno špačků, které letělo z jihu v pěti vyrovnaných řadách, se zmateně rozestoupilo, jako když mezi ptáky padnou střely.
Pomalu a bezstarostně vyšel Douša ze dveří, vzal praporek, který byl zabodnut do dřevěného kůlu, postavil se a široce zívl.
“Šestnáctka," řekl spíše pro sebe a neutajil svou radost.
V této chvíli dolétli špačci přímo nad něho a jeho sluchu se dotkly tisíceré hlasy rozsáhlého hejna, které se podobalo velikému mračnu. Letěli tiše a vytrvala, plynuli. Zdálo se, že je unáší vítr, nikoliv drobná křídla, jejichž hrdinské úsilí nebylo pozorováno.
Padali níže a zase stoupali, nyní se zdvihli jako plachta, pod níž zadul vítr. Ale to uhýbali hnědému kouři, který za nimi posílaly dva parostroje.
“Je jich jistě dvacet tisíc," řekl Douša s jakýmsi steskem.
A ihned snížil svůj pohled, takže nyní viděl jen malé prostranství kolem sebe. Stál na něm zcela sám.
“Sakra," sykl v náhlém zklamání, “samota je smutná. To bych byl neřek."
Od jeho příchodu na tuto horu uplynulo právě týden a on se tu pohyboval s dokonalou jistotou.
Znal již všechny záhyby své nové služby a nemohl říci, že by si ustlal na měkkém. Ale s otužilostí starého vojáka všemu rychle a bez nářku přivykal. Nové a namnoze zcela převratné způsoby tohoto života vytvářel podle jakéhosi předpisu, který snad ani nebyl napsán a který život všech hlídačů na světě učinil stejným jako jejich pohyby. Nikdy se nesešli ke společné poradě, jak si zařídí svůj malý byt, a přece si všichni postavili lavici, potaženou voskovým plátnem a vycpanou slámou, hned ke dveřím, odkud měli před práh nejblíže. A lišili se jen v tom, že jeden miloval spáti na levém boku, druhý na pravém, a shodovali se v tom, že ani na záda, ani na břicho si pro příliš úzké rozměry služební lavice lehnouti nemohli.
Zdá se, že tento nový způsob spánku působil Doušovi největší nesnáze. Za dlouhá léta vojenské služby, kterou odbyl povětšině u trénu, přivykl spáti na břiše, jako všichni kočové, jedoucí dnem i nocí. Natažen pod šedou plachtou, musil míti hlavu stále ven, směrem ke koním, jejichž opratě svíral i v dřímotě, důvěřuje až lehkovážně moudrosti hnědé Elvíry a bílého Ramsesa. Stalo se, že po návratu z vojny ani v posteli jinak spáti nedovedl. Smířil-li se v tomto domku s tím, že musil uléhati zcela oblečen, v krunýři komisního, těžkého sukna a s řemenem na lucernu kolem pasu, ztěžka se učil měniti svou zamilovanou polohu a stále ještě na boku ležeti neuměl. Snad také proto, že spával na levé straně a celým svým tělem tlačil na srdce, z něhož vycházely těžké sny.
Ale on říkal, že těžké sny, které ho v domku od počátku pronásledují, jsou z něčeho jiného. On říkal, že jsou ze samoty, která ho sužovala a jíž nemohl přivyknouti, i když přivykl tak snadno hukotnému šumů těchto sfér a rachotu vlaků, které otřásaly jeho domovem.
Vítal tedy i dnes vlak číslo 16 s jakýmsi vzrušením a nepokojem a hleděl vstříc hnědým i bílým chuchvalcům, na nichž bylo možno měřiti stoupající blízkost železného hosta, přicházejícího den co den v touž jitřní hodinu.
Vlak číslo 16 byl vlakem osobním, což znamenalo, že v zákmitu několika vteřin proběhne kolem Douši dvanáct tmavozelených vozů s šestadevadesáti okénky, z nichž vyhlížejí lidé.
Z nichž vyhlížejí lidé! Douša se již začal jaksi slavnostně připravovati, což se nejprve ukázalo na jeho čepici.
Zastrčiv praporek pod paži, staral se, aby mu dobře seděla, nepatrně na stranu, směrem k pravému uchu. Ten starý koketa div nevytáhl zrcátko, aby se podíval, je-li vkusně upraven. A potom všemi deseti prsty, jako obrovským hřebenem, pročesal svůj hustý, černý plnovous, o němž věděl, že jest jeho velkou ozdobou.
Tento plnovous měl svůj podivný původ a nevznikl z pohodlí muže, který litoval času k holení. Měl mezi všemi plnovousy světa pozadí zcela výjimečné.
Zdá se, že si Douša v této chvíli vzpomněl na něco velmi vážného, neboť ruka mu zůstala tkvět v husté spleti a prsty si drobně pohrávaly s černými, lesklými, takřka žíněnými nitkami. Dlouhá řada obrazů proběhla jeho hlavou a on ke všemu, co ho tu obklopovalo, náhle zlhostejněl. Vlak byl již nablízku, ale závory dosud trčely vzhůru a jejich drátěná síť chřestila, rozkývaná větrem.
Douša se díval do jakéhosi prázdna, do prázdna železniční trati, která běžela odtud, a obrácen zády k silnici, přetínající koleje asi třicet metrů před domkem, pustil z hlavy vlak, který se tudy přižene. Pustil z hlavy všecky radosti, které mu přináší! Ale dlouhé a hluché prázdno se nyní začalo pohybovati náhlým děním, které na sebe strhlo všecku Doušovu pozornost.
Asi půl kilometru před ním se přihnal z polí jakýsi človíček, vyhlížející velmi pitvorně. Ranec na jeho zádech v běhu poskakoval s ním, takže se zdálo, že nese něco živého. Doběhl až k příkopu, který se chystal přeskočiti, a učiniv to, zavrávoral a na chvíli zmizel ve strouze. Ale již se z ní drápal s jakousi velkou naléhavostí, a když stanul na samé trati, byl ji.ž sám, bez dřívější přítěže.
Douša byl chvíli překvapen, ale vida, kterak onen člověk stojí u kolejí a po kapsách něco hledá, ohlédl se za sebe, nejede-li již vlak. Spatřiv jeho černou siluetu, dal rychle dlaně k ústům a zařval na muže:
“Jděte z těch kolejí!"
Človíček se ohlédl, jaksi se přikrčil, a uviděv v dálce za Doušou oblaka dýmu, rychle se rozhodl k činu. Poklekl na štěrkový násep, přichytil se oběma rukama země a pomalu kladl nahatý krk na železnou kolejnici, která byla po ránu mokrá a studila.
Slyšíc mužův divně přepjatý hlas, vyhlédla žena oknem a spatřila ho rozechvělého a bledého vzrušením, kterému zcela podlehl. Všecko v něm selhalo. Byl přesvědčen, že se každým okamžikem svalí a nadlouho ztratí vědomí. Pitvorný mužíček se zjevil jeho očím jako zhmotnělá část obrazu, který před chvílí táhl jeho myšlenkami.
Vlak byl vzdálen něco přes kilometr, když Doušova žena vyběhla z domku, rozhlédla se a vše bystře pochopila. Skočila ke zdi, u níž stál veliký červený terč, zasunut do dvou plechových svorek, a vyrvavši jej, vrátila se ke kolejím. Dříve než si stoupla mezi ně a začala široce mávati výstražným znamením zleva doprava, prudce strčila do svého muže a vykřikla:
“Utíkej k němu!"
Douša, poněkud zavrávorav, vyrazil kupředu a teprve nyní pomalu přicházel k sobě. Doušová stála uprostřed kolejí a pohybovala terčem proti vlaku. Rozkývala celé své statné tělo a nemínila ustoupiti. Zdálo se jí, že ji nikdo z parostroje nevidí. Začala křičet, byl to strašný řev a za chvíli zase výskot vysokého napětí. Za domkem v chlévě zabučela kráva, jako by ji šla na pomoc. Rychlost vlaku se nezvolňovala. Doušová se rozhodla ustoupiti poněkud stranou, kde ji snad strojvůdce lépe uvidí. Bývá vykloněn z bočných dveří a pozoruje kraj, aby mu čas rychleji ubíhal. Učinila tak a řvala a mávala odtud, což bylo duchapřítomné. Krátce nato vlak několikrát hvízdl, brzdy násilně zaskřípaly, všemi vozy to škublo, jako by se měly přetrhnouti.
“Co je?" křičel někdo z parostroje, který projel ještě podél Doušové a teprve dobrých padesát metrů za domkem se zarazil.
“Člověka zachraňujeme," odpovídala, opřená nyní o běločervenou tyč a oddechující, rudá jako po dlouhém stoupání.
“Chlap pitomá!"
Tlustý průvodčí vystupoval z poštovního vozu a s ním se tlačilo ze všech dvířek plno cestujících, s očima vyjevenýma, neboť jízda těmito místy byla považována za velmi nebezpečnou.
Za domkem číslo 47 začíná ještě jedno stoupání a hlídač tu je zvláště poučen o používání překážek, kterými musí zatarasiti trať, jestliže se vlak na svahu přetrhne a zadní jeho část se řítí nazpět. Jsou lidé, kteří raději konají cestu povozem, nežli by riskovali jízdu po těchto serpentinách, o nichž se již při stavbě dráhy hovořilo i psalo s velkou skepsí. A ti, kteří se toho přece jen odváží, nepřestávají vyhlížet z oken a jsou stále připraveni, aby v okamžiku poplachu byli první u dveří.
Když zadní parostroj odpověděl na signál vůdčího stroje šesti hvizdy, po nichž následovalo prudké zabrzdění, při němž se lidé zapotáceli a nebyli schopni zachytiti věci, padající z poliček, vyhlížela leckterá tvář zcela vyděšeně a mnozí si bezděčně zakryli oči, očekávajíce srážku nebo pád vlaku na bok po náhlém vyšinutí.
Nyní přibíhali k Doušové, obklopili ji ze všech stran a doráželi na ni svými otázkami. Bylo to zbytečné, nedovedla jim dohromady ničeho pověděti. Ale poněkud se uspokojili, zvěděvše, že nehrozilo nebezpečí jejich vlaku, nýbrž jakémusi zoufalci, který mu položil do cesty svůj měkký trup.
Doušová jim to krátce vysvětlila a ukázala kupředu, kde pracoval její muž. Strojvůdce s průvodčím kus popošli, a vidouce, že hlídač tam s kýmsi zápasí, chtěli mu spěchati na pomoc. Ale za chvíli toho nebylo třeba. Douša již držel člověka v náručí a odnášel ho z kolejí. Sestoupil k místům, kde se válel onen ranec. Odtud zdvíhal ruce, křičel a naznačoval, že je cesta zase volná.
“Tak nasedat, jedeme!" křikl průvodčí a nasadil ke rtům píšťalu. Dlouze zahvízdal, pobízel lidi rukama, aby nastoupili, a když poslední mizeli ve dvířkách, zatroubil.
“Až pojedu s nákladním, tak mi to povíte!" volal strojvedoucí na Doušovou, která se dívala stále za svým mužem.
“Sama jsem zvědavá, co to bude."
Řekla to svým silným hlasem, který jest u lidí z mlýnů, továren a těchto domků příznačný. Jsou nuceni stále přemáhati řev kol a strojů, jejž slyší i tehdy, je-li kolem dokola naprostá tišina.
Vlak se hnul, pomalu se rozjížděl, lidé zacpali okna svými hlavami. Všichni toužili spatřiti divadlo, které se nehraje každý den.
Když se byl Douša před chvílí rozběhl k neznámému zoufalci, kterého si představoval jako sraženého hrbáče, třásl se na celém těle. Poprvé ve svém životě viděl sebevraha, a k tomu ještě na kolejích. Divná věc, že se může voják tak polekati! Ale nejvíce ho poděsil onen podivný klid, s jakým hrbáč připravoval svou smrt. Douša viděl, kterak jednu chvíli zdvihl hlavu z kolejí, na nichž ležel holým krkem, a velmi rozvážně si ohrnoval límce, aby železo tak nestudilo. Obalený krk položil znovu na koleje a čekal na vlak s velikou odevzdaností. Ta malichernost působila groteskně. Čekaje na strašlivá kola, která se mu mají vříznouti do masa, vkládá si pod krk teplý límec, jako by se bál nastuzení. Ale před smrtí jsou všichni lidé malicherní a jaksi zdětinští. Doušův otec například nemohl umříti, dokud neporozuměli jeho namáhavým posuňkům a nenarovnali jakýsi obrázek, který visel na protější stěně poněkud nakřivo. Jaký byl asi poslední úkon Františčin?
Vzpomínka na Františku, která Doušu při prvním spatření sebevraha tak rozechvěla, byla stále mocnější a zpráva, kterou dostal kdysi na vojnu o její smrti, zjevila se mu před očima v celé tehdejší hrůze.
Františka skončila svůj mladý život právě na takových kolejích, které vedly kolem jejich vesnice, a Douša se cítil její smrtí vinen. Byla jeho nevěstou a lehkomyslný žert svého ženicha vzala příliš vážně. Jednou, již na sklonku své služby, odcházel ze svátků, a když se ho ptala, má-li si chystati výbavu, řekl jí s jakousi furiantskou příkrostí, aby ještě počkala, neboť vojákovo srdce není nikdy dosti spolehlivé. Ví bůh, že ji přitom upřímně miloval a v hlavě měl mnoho krásných myšlenek o svém brzkém návratu, jehož bude svatba s Františkou nejskvělejší oslavou. S viržinkou v ruce, s kaprálskou značkou na límci a s příliš drsnou mluvou dlouholetého vojáka úmyslně potlačoval dojetí, které nepovažoval za znamení mužnosti a bál se, aby ho neučinilo směšným. Mohl přísahat, že onu osudnou větu pleskl nazdařbůh a jen proto, aby stál při loučení s Františkou pevně a důstojně a svému zevnějšku přidal na statečnosti. Zakrátko poznal, jak bezvýhradně věřila každému jeho slovu. Na kolejích dráhy mu dokázala svou lásku a nikdo se od ní nedověděl, proč tak učinila. Pár neprozřetelných slov, která ji dohnala k zoufalému činu, zůstala utajena v jejím srdci a jediný Douša mohl uhodnouti, jak se jmenoval onen posupný vrah, který ji přemohl. Ale když se ho vyptávali, pokrčil rameny a z koženého pytlíku vysypal všecky své úspory, za něž postavil Františce velký mramorový pomník. A několik zlolajných lidských hub ztrestal svou pobouřenou rukou, chráně čistotu Františčiny duše, které se dotýkaly, hovoříce o jejím činu pomlouvačně a klevetnicky. Byl silnou záštitou jejího dobrého jména, které chtěly zlehčovati, utrhačně šuškajíce o jakémsi strachu před následky milostného poklesku, kterého nebylo možno utajiti, leda tímto příšerným způsobem.
Po Františčině pohřbu zbýval Doušovi ještě necelý rok služby a za ten změnil svůj zevnějšek.do dnešní podoby. Tím se chtěl Františčin ženich odlišiti od ženicha její starší sestry Anny, o jejíž ruku šel Douša jednoho dne rovnou z nádraží požádati. Stalo se, že ho v první chvíli nemohli poznati, a on byl šťasten, že se jeho proměna setkala s takovým výsledkem. Bylo třeba mnoha dní a nocí, mnoha důmyslných myšlenek, nežli na ni připadl, a černý plnovous, kterým zakryl svou včerejší tvář, s jejímž obrazem v duši Františka umírala, byl nepochybným znamením toho úsilí. Ať poví celý svazek spisů, uložený v archívu Doušova pluku, že mu bylo povoleno nositi plnovous samotným panem divizionářem, před něhož byl jednoho dne postaven a kterého přinutil, aby nad ním kroutil hlavou! Považoval ho za podivína, který již záhy odejde do civilu a jemuž lze dovoliti tuto výjimku také proto, že nebyl nikdy trestán a v řadovém vojsku již dávno neslouží. Františčina starší sestra Anna by byla jistě kývla na jeho upřímné vyzvání i tehdy, kdyby byl přišel se svou dřívější hladkou tváří. Ale Doušovi se zdálo, že kývla o mnoho ochotněji, stál-li před ní vlastně jakýsi nový člověk, s půvaby ještě nepoznanými a jaksi méně všední, nežli byl ten, s nímž se po celá léta ve své rodině stýkala. Ať již byla nová nevěsta s jeho zevnějškem opravdu více spokojena, nebo ať by mu odpověděla stejně příznivě, i kdyby se nevracel s černým plnovousem, on věřil, že zveličil možnosti její lásky, a učil se ji milovati jako ženu, jejíž oči přistihl dnes poprvé zálibně spočinouti na své tváři, po čemž toužil a kvůli čemuž se upravil s touto důmyslnou a dojemnou pečlivostí.
Nelze říci, že by si byl Douša své nové povolání dobrovolně vyvolil. Byl by se spíše těmto místům zdaleka vyhnul, nežli aby je úmyslně vyhledával. Půl roku byl v cukrovaru sluhou a usazoval se, jako by tam měl zůstati do smrti. Ale jeho kamarád z vojny, který býval jeho podřízeným a do civilu přišel jako traťmistr, ho přiměl k tomu, že se dal ke dráze, a po roce přišel sem, na tuto strážní výspu, kde je sice obtížná služba, kde však je člověk pod penzí. Snad si ani nevzpomněl, že si tu bude nucen tolikrát připomínati Františčinu smrt i svou vinu na jejím zmaru. Věděl, že se těmto vzpomínkám nevyhne, také jeho plnovous se o to postará. Ale vzpomínky mohou býti různé, všecky člověka nepoděsí.
Dnes poprvé Doušu poděsily. Dnes poprvé viděl na trati člověka, který uléhal právě tak jako kdysi Františka, což si nikdy nepředstavil, ani představovati nechtěl. Dokud se ostatně člověk nepostaví v tato místa a nevidí, jak je nutno na koleje ulehnouti, aby hlava co nejrychleji odskočila, ani si takovou smrt představiti nedovede.
Dnes poprvé si ji Douša představil. Bylo to tak mocné a úžasné, že na vlak, který kolem něho projížděl, civěl nepřítomnýma očima a spatřil jej pouze jako divnou zelenou čmouhu, která se kolem něho zdlouhavě protáhla. To nebyla šestnáctka, kterou s dychtivostí denně očekává, aby oblažil své pospolité srdce tichými pozdravy s desítkami neznámých očí, které ho míjejí, netušíce, jak srdečně se k nim přimyká. Dnes se jejich počet bohatě rozmnožil, div k němu nepadaly, prohlížejíce jeho podivnou kořist, kterou nepřestával držeti ve svém náručí.
Ale odpovědi se nedočkaly, neboť Douša jich neviděl. Snad se poněkud vzpřímil, ale to jen ze služebního instinktu. Jeho krev se již naučila kolovati podle toho, je-li nablízku vlak nebo je-li na trati tišina. Měl vlastně míti velikou radost, že se stal pro všechny cestující vzácnou událostí a předmětem napjaté pozornosti, což se jindy nestává, i když jeho krásný plnovous přímo křičí, aby si ho lidé z vlaku povšimli. Ale to vše mu unikalo a on teprve později vyprávěl, kterak jednou přestal být figurou a začal býti, třebaže jen na chvíli, živoucím člověkem, o němž si lidé ve vlaku dlouho povídali a přinesli zvěst o něm do svých dalekých domovů.
Byl by tu stál ještě dlouho, kdyby jeho žena na něho nevykřikla a človíček v jeho rukou nezačal sebou zase škubati vší silou, která v tomto nevelkém těle překvapovala. Jeho vůle k smrti byla také tak silná a tvrdošíjná, což mohl Douša zjistiti na svých rukou, do krve poškrabaných. Také několik opětovných nadávek se ozvalo v jeho uších, kde jich byla z dřívějška hustá změť.
Hlas ženin zahnal příšernou podívanou, která se před ním odehrávala a barvila zemi celými kalužemi krve. Byla to krev Františčina, Douša ji docela určitě viděl. V jedné chvíli dosahovala až k němu a on ustupoval, jako by se bál, aby na jeho obuvi neuvázly rudé skvrny.
Otřásl se, jako by ho byl někdo vysvobodil z úděsného snu, hlas ženy ho vysvobodil, to bylo jisté. S jakousi úlevou dlouze vydechl a upamatoval se, že tu není sám. Vyhověl svému chráněnci a vyprostil ho ze svého zajetí. Stál vedle něho, o tři hlavy větší, a prohlížel si ho, jako by se s ním teď poprvé spatřil. Měl uhrovatou, rudou a ošklivě napuchlou tvář a nos jakýsi dvojnásobný, uprostřed hluboce rozpolcený. Byl jako veliká houba z masa, která se rozlézala po celém obličeji.
“Pojďte!" řekl Douša a bral ho pod paží. “Kam?" odpověděl muž s námahou a nehýbal se.
Doušovu ruku nechal na pokoji a spíše se o ni trochu opřel.
“Ke mně do domku! Odpočinete si." “Ranec tu necháme?"
Ohlédl se a ukázal k němu matným pohybem.
Douša seběhl k ranci, a zavěsiv jej na pravou ruku, spěchal po trati k domku, vleka za sebou zachráněného sebevraha, který nepřestával bláboliti. Jeho nohy byly těžké a vratké, nebylo pochyby, že byl opilý.
Došli k domku v té chvíli, když Doušova žena spouštěla závoru, neboť pomocný parostroj se vracel v prudkém a zběsilém tempu jako kůň, který dostal svobodu. Hvízdal neustále a bez účelu, opojený vlastní ztepilostí a postrachem, který vyvolával.
“Ale radši bych pod ni skočil, to vám povídám."
Douša ho tlačil do svého příbytku, odpovídaje tím na jeho slova, která byla pronesena skoro plačtivě.

KONEC UKÁZKY