PAMÁTCE

JANA EV. PURKYNĚ

ODHALENÍ POMNÍKU JEHO

V LIBOCHOVICÍCH

vydal

KOMITÉT PURKYŇŮV V LIBOCHOVICÍCH

V PRAZE

NÁKLADEM KOMITÉTU - TISKÁRNA DRA ED. GRÉGRA

1887

Jan Evang. Purkyně.

Kratičký nástin života a obrovské práce jeho.
Sepsal Dr. Karel Chudoba.
Nezapomněl jsem nikdy, že jsem se od Němců učil, nezapomněl jsem ale též, že jsem Čechem. A Proto vyznávám, žeť to bylo vždy mé přání, by rodáci moji z ústavičného učennictví se vyprostili a vždy mou snahou, aby se stali mistry samostatnými.

A slova ta, jež pověděl Purkyně o sjezdu lékařů a přírodozpytců německých ve Varech Karlových r. 1862, ode všech účastníků tleskotem přijata. Tak zamlouvá se řeč přesvědčivá, tak uchvacuje neodolatelně víra v sebe a ve své ! A kdo to byl ten muž, jenž směl a troufal si podobného cos pronésti?
Člověk by věru neřekl, že to týž, jenž dne 17. prosince 1862 s hlavou nepokrytou děkuje s balkonu shromážděným spolkům a lidu, dostavivším se v nesčetném množství na oslavu 75letých jeho narozenin, nazývá sebe "m a 1 i č k ý m" k oslavě té !
Tam hrdosť národní a národní svědomí vůči cizím, . . . i zde ta skromnost vůči svým !
A proto přece jest to vždy, týž hluboce vzdělaný a bystrým okem vše prozírající duch, jenž po znav, že nevyhnutelně nutno jest všecka hnutí, zjevy a pocity v těle pozorovati, béře se cestou pří r o z e n o u a o h l e d á v a j e v š e o b j e k t i v n ě i s u b j e k t i v n ě na svém těle, zvrací staré teoretické soustavy a domněnky, jež hledajíce rozluštění nejdůležitějších otázek o těle lidském mimo ně, halily se nedotknutelným závojem tajnůstkářství, stává se hlasatelem pravých zákonů, na nichž život 1 i d s k ý s e z a k l á d á, a vysunuv tím vědu z kolejí nepravých na cestu pravou ji uvádí.
A muž ten, naše to hvězda zářící na poli vědeckém a spolu chlouba v ohledu národním jest J a n Evang. Purkyně.

Týž narodil se dne 17. prosince 1787 v městysi Libochovicích v Litoměřicku v Čechách. Rodina jeho pochází z Litoměřic, kde ještě prapraotec jeho byl v radě městské, ten usadil syna svého v Libochovicích, kde týž potom řeznictvím se živil. Podobně děd Purkyňův byl řezníkem v Libochovicích; otec pak věnovav se studiím stal se hospodářským úředníkem na panství knížat Dietrichsteinských, spočátku ve Vlachově Březí, potom, oženiv se s dcerou tamního panského šafáře Rosalií Šafránkovou přesazen jest do Libochovic. Zdá se, že předkové Purkyňovi před 30letou válkou byli kališníci, později pak že ku katolictví neví se, zdaž nuceně neb dobrovolně přistoupili.
Otec Purkyňův zemřel již v 40.roce svého věku náhle následkem prý vředu tajného v plících, zplodiv 3 syny: Jana, Emanuela a Josefa, z nichž prostřední záhy zemřel. Matce Purkyňové vyměřena vzhledem ke krátkým ale výborným službám mužovým slušná pense a deputát. Nejstarší syn J a n P. nabyl počátečního vzdělání ve škole v Libochovicích, z níž zachoval si v paměti kantora Zvěřinu, načež hudbě dle nabídnutí přítelkyně matky paní vrchní Ratzerové, která již o jeho budoucnosť se starala, se vyučiv, poslán- jest za choristu do Mikulova na Moravě, kdež odbyv s dobrým prospěchem školy normální a gymnasiální vstoupil do řádu piaristského, maje v úmyslu oddati se výhradně vědám a státi se učitelem za příkladem mnohých slavných mužů, již z řádu toho vyšli, jako Voigt, Dobner, Konarski a j. Odbyv noviciát za jeden rok v Staré Vodě na Moravě na slezských hranicích poslán jest do Strážnice na hranicích uherských, kde v druhé grammatikální třídě vyučoval. Tenkráte již r. 1805 počal Purkyně zabývati se jazykem a literaturou českou, horlivě se též uče jazyku italskému a frančině. R. 1806, kde vyučoval v první normální třídě v Litomyšli, seznámil se čítáním s novější filosofií německou a jmenovitě Fichtovou; poznav tím, jakož i postavením společenským, že jsou ještě vyšší stupně světa vědeckého a zároveň sám vzbuzena se cítě k vyšší činnosti vědecké, vystoupil téhož roku z kláštera, aby v poměrech svobodnějších mohl i svobodněji vědám se věnovati. Pravít o tom sám: "Vrozené mi puzení po vyšším životě duševním kázalo mi pohlédati na mé učitele co na vyšší pozemské bytosti, jichž následovati bylo mou nejvřelejší žádostí. Toť bylo pohnutkou vstoupení mého v řád. Podobná pohnutka mne z něho vyvedla."
R. 1807 s řádným propuštěním od provinciála putoval pěšky z Litomyšle, přes Vys. Mýto, Přelouč, Plaňany na Prahu, odtud přes Budyni do Libochovic. Matka netěšila se příliš z jeho návratu, dílem z příčiny své těžkomyslnosti, dílem že neschvalovala vystoupení jeho z kláštera, kdež jej pro věčný i časný život zaopatřena viděla. Odešed potom do Prahy, vstoupil do druhého roku filosofie na universitě, živě se opakováním přednášek se synem barona Schuttersteina ; v 3. roku filosofie byl přijat za domácího učitele do domu Weitenwebrů na Hradčanech kdež strávil půldruhého léta svobodným zabýváním se studiemi, nemoha se k určitému stavu rozhodnouti a chtě život pouze co literát tráviti. Na přímluvu dra Pohla, později cestovatele v Brasilii, přijat byl P. do domu barona Hildprandta za učitele předmětů filosofických, s vyhlídkou, že se později udá , se svým elévem, bar. Ferdinandem, do horní akademie Šťavnické, což se Purkyni velmi líbilo, an již předešlá léta s velikou láskou vědami přírodními se zabýval. Když však chovanec jeho jakožto člen gardy české do vojenského tábora se odebral, vzdal se P. svého postavení a podporován od rodiny Hildprandtské oddal se studiu lékařství, maje toto za jediný prostředek k důkladnému poznání přírody; avšak již tehdáž obíral se téměř výhradně fysiologií, kterou si byl již studentem jsa za úlohu svého života obral.
První dvě léta pracoval pilně u prof. Ilga a assistenta Krombholze na ústavu anatomickém, poslední pak dvě léta svých studií lékařských trávil ve všeobecné nemocnici jakožto praktikant v oddělení chirurgickém, kde těšil se zvláštní přízni a přátelství tehdejšího profesora chirurgie, dra . Fritze. Po skončení studií měl v úmyslu vydati se na cestu do Švýcar k Pestalozzimu a Fellenbergovi, chtě prakticky se seznámiti s jejich metodami vychovacími i se zřízením ústavu Hofwylského zamýšlelť dle jejich vzorů a pomocí barona Hildprandta zaříditi v Blatné zvláštní ústav vychovací pro přírodovědu. Nepomýšleje ještě na přísné zkoušky doktorské zanášel se toliko plány o uskutečnění nov' své myšlenky, když tu pojednou obdržel od doktora Fritze z Prahy list, v kterémž mu tento oznamoval, že přijel do Prahy pruský generální lékař a prof. dr. Rust, hledající schopného mladíka, který by za slušnou odměnu skotoléčitelské ústavy zahraničné ohledal a potom místo profesora na vojenském skotoléčitelském ústavu v Berlíně přijal. Purkyně však, nemaje posud hodnosti doktorské, nabídnutí toho nepřijal; za to, ale tím více pohnuta se viděl, aby s dosažením hodnosti tě již déle neotálel.
Napsav svou inaugurační dissertaci "P ř í s p ě v k y k p o z n á n í v i d ě n í v o h l e d u s u b j e k t i v n í m" byl po veřejné disputaci r. 1818, na doktora lékařství povýšen, načež stal se assistentem anatomie a fysiologie u professorů Ilga a Rottenbergra.
Prací touto r. 1819 uveřejněnou a baronu Hildprandtovi na důkaz vděčnosti věnovanou, upoutal na sebe rázem všeobecnou pozornosť. Ukázalť v ní k tornu, kterak spůsobem empiricko-psychologickým a s části též fysiologickým; např. tlakem na oko, pomocí galvanického proudu, pomocí světla a jinak možno poznati bezprostředně mnohé vlastnosti, ano i ústrojí oka lidského, ježto jinak jen nejpodrobnějším ohledáním odkrýti se dají; na př. r o z v ě t v e n í c é v v s í t n i c i, jež vrhají s t í n na nejzadnější čásť její, tyčinky a čípky světlo přejímající, aniž při obyčejném vidění stín ten pozorujeme, žlutou skvrnu, vstup nervu zrakového, ohnivý kruh akkomodační atd.
Spis tento byl také pro šťastnou pouť života jeho rozhodující. Získaltě jím nejen pozornost světa, ale i přátelství a přízeň Goethovu; čímž usnadněny mu další pokroky v životě společenském. Dr. Rust, jemuž Purkyně vše to oznámil; vyzýval jej, ve své odpovědi, aby v oboru tom pilně pracoval, slibuje mu, že při vhodné příležitosti naň nezapomene.
Od té doby věnoval se Purkyně celou myslí svému povolání, snaže se nejen osvojiti si vše, co před ním badáno a popsáno bylo, ale i sám brzy na samostatná badání vědecká se odvažuje, aby brzo zásluh si získal k dosažení professury na některé fakultě lékařské. Tak ucházeje se roku 1820 o uprázdněnou stolici pathologie a farmakologie na universitě Pražské, neb o uprázdněnou stolici fysiologickou na universitě Pešťské podal do Fleischlova spisu "Lučební laboratoř na universitě Pražské" pojednání o působení e m e t i n u a do Lékařských výročních zpráv státu rakouského příspěvky k známostem o z á v r a t i z podatků samoznanských. Shledaltě totiž, že vedeme-li elektrický proud malým mozkem, zasadivše elektrody do jamek mastoidních za obě uši a sice - pol za pravé, - pol za levé; klesá při zavření proudu za silného pocitu závrati: hlava, a tělo k polu +, při čemž zdá se, že se předměty zevní na levo posunují. Jsou-li, však při proudu oči zavřeny, přenáší se zdánlivý pohyb na osobu samou, tak že cítí točení se na levo.
Než neobdržev žádného z obou míst zůstal assistentem v Praze až do roku 1822., kdež dostal list z Berlína od dra Rusta ze dne 3. května 1822, v kterémž mu tento oznamoval, že právě se uprázdnila stolice fysiologie na universitě Vratislavské, a že ač více znamenitých konkurrentů, jako Joerg, Carus, Wagner, Eck, Gruithuisen, o stolici tu se uchází, tož' aby přece i on svého štěstí zkoušel a do Berlína přijel. Podotýká pak k tomu: "Kdybyste byl zde docentem místo v Praze assistentem, býval byste si asi nejen dosud lépe stál, nýbrž byl byste, dávno již na některé universitě professorem". Učiniv tak byl také skutečně k odporučení Rustovu od ministra Altensteina za professora fysiologie na universitu kdo Vratislavi dosazen. Vyřídiv své záležitosti v Berlíně, navštívil k vyzvání Goethovu Výmar a po té Jenu; kdež s mnohými učenci a spisovateli se seznámil. Navrátiv se ještě do Prahy odebral se do Vratislavi r. 1823. Téhož roku vydal, jakž toho povinnosť vyžadovala, habilitační dissertaci. De axamine physiologico organivisus et - systematis cutanei (Vrat. 1823), načež po odbyté disputaci přijat byl jakožto řádný professor tamější lékařské fakulty. Ač musil tam z prvu zakoušeti mnohých příkoří od studentů i professorů; již nemile nesli, že Rakušan dosazen byl k nim za professora, podařilo se mu přece asi po 2 letech jednak vynikajícími vědomostmi, jednak i vlídným a skromným chováním všecky tak upoutati, že mohl "dobrosrdečný Rakušan," jak mu říkali, v dobré shodě s nimi žíti. Vytknuv v předešlém spise, kterak při léčení mimo poznání stavu chorobného jest nutno lékaři poznati i stav zdravotní, dílem aby se lépe vytknuly znaky jednoho i druhého, dílem aby se podala pravidla tělo­ cvičná, zdravovědná, uchování zdraví a předejití chorob a podav tam mimo všeobecné úvahy několik příkladů takového fysiologického zkoušení, z nichž obádání,částek oka pomocí obrazů plaménků s v ě t e l n ý c h později všeobecného uznání došlo, napsal r. 1825 Pozorování a pokusy k fysiologii smyslů, čili nové příspěvky k poznání vidění v subjektivním ohledu, jakožto 2. sv. čili pokračování práce z r. 1819 a věnoval jej Goethovi. Když pak v květnu r. 1825 v sezení professorského sboru lék. fakulty o to se jednalo, aby k nastávajícímu jubileu slavného veterána přírodovědy, Jana Bedř. Blumenbacha v Gotinkách, ke gratulaci jemu od fakulty podávané nejlépe též příležitostné vědecké pojednání se připojilo, nabídl se Purkyně, ač nejmladší z professorů, že něco vypracuje. Potěšen přívětivým přijetím tohoto nabídnutí se strany fakulty, pustil se Purkyně chutě do práce a jal se bádati o prvotním vznikání vejce ptačího až do nejmenších podrobností. Výsledek tříměsíčního bádání Purkyňova byl spis "S y m b o l a e a d o v i a v i u m h i s t o r i a m a n t e i n c u b a t i o n e m," kterýžto spis v 2. vydání v Lipsku vyšel a v němž po prvníkráte měchýřek zárodkový popsán a vyobrazen byl jenž od té doby jménem P u r k y ň o v a m ě c h ý ř k u z á r o d k o v é h o (vesicula germinativa Purkyniana) v celém učeném světě znám jest.
Od prvního počátku své činnosti na universitě Vratislavské snažil se Purkyně zříditi pro fysiologii zvláštní ústav praktický, jakéhož dosud nikde nebylo, chtě tím vládě pruské dokázati, jak by zřízením praktických vědeckých ústavů práce jinak theoretické pro vědu úrodnými státi se mohly. Za tou příčinou zařídil takový ústav co možná ve vlastním bytu, - dávaje tam příležitost kandidátům doktorství lékařského prvotní částky těla- lidského, vůbec zvířecího, kresliti a pozorovati, chtěje tak celé tělo organické, celou přírodu úplně oku i rozumu průhlednou učiniti. Z toho povstala řada disertací z kterých mnohé klestily nové dráhy drobnohlednému zbadání` prvotních částek těla lidského, od času Malpighia a Swaunnerdama velmi zanedbávanému, jiné pak o jiných fysiologických neb anatomických předmětech jednaly. Pochopiv zcela důležitost fysiologie přednášel ji, jak sám v řeči své ze dne 6.října 1851 při otevření ústavu fysiologického v Praze doznal, již od r. 1827 v pořadu method a sice 1. methody anatomické mikrotomické, 2. chemické, 3. fysikální, 4. psychologické, 5. logické, a na týchž základech konány i všecky práce žákův jeho, z nichž právem Purkyňovi lví podíl přísluší. - Z disertací těchto zvláště důležity jsou učení o závrati jakožto doplněk k práci z r. 1820, nálezeští, čili vývodních rourek a žlázek potních (1833), objasnění útvaru kostí, útvaru a vývoje zubů, útvaru chrupavek, t e p e n a ž i l, o r o z v o j i r o d i d e l v z á r o d k u o u s t r o j e n s v a l o v é m s r d c e, o z r n i t é s t r u k t u ř e v n e r v e c h a j i n ý c h č á s t e c h z v í ř e c í h o o r g a n i s m u, kterýžto útvar proti mínění dřívějších badatelů, zvláště proti mínění Remakovu, považuje za látku mladistvou, přírodnou, podobnou pratvarné látce zárodkové (protoplasmatu), z nížto zralejší částky svůj vzrůst a obnovení berou, o p 1 e n á c h m í c h y, kdež odkryta vlastní pletiva nervová, jež jemnou blánku míchy mnohonásobně pokrývají a kyselinou octovou viditelnými se stávají, o v l á k n i t é m u s t r o j e n í d ě l o h y n e o b t ě ž k a n é, o p o č t u a m í ř e z á k l a d n í c h v l á k e n s o u s t a v y m o z k o - m í c h o v é a j.
Mimo horlivé plnění povinností učitelských účastnil se Purkyně prací vlastensko-slezské společnosti, jejímž údem byl, zejména prací oborů přírodozpytného a botanického, tak že v její Bulletinech a ve výročních zprávách její od r. 1823-1847 as 6o přednášek a pojednání jeho zaznamenáno. Z oboru histologického a anatomického jsou tu práce o uspořádání bradavek hmatových v liniích, o praeparačních methodách mozku, o spiralných vývodech žlaz potních (1833), o vláknění mozku, o základném rozdílu animalního a vegetativního systému nervového, o mozku, o mikroskopických hranolech v tekutinách zvířecích, o typu závitků mozkových, demonstrace tělísek Paciniových, z oboru f y s i o l o g i c k é h o a fysikálního : o vidění nepřímém, o záři světelné, vzniklé podrážděním galvanickým, o vlivu rulíku na vidění, o šilhání, o postupování tvarů zvukových vzduchem, o zdánlivém pohybu viditelných těles za jistých podmínek, o třech hlavních formách fysikálního zařízení orgánu zrakového, o souvislosti a organisaci životních zábyv člověka, o měření mikroskopickém lomu světla v tekutinách, o vlnění vody na plochách zvučících, theorie ssací síly srdeční (systola komor podporuje tedy následkem stažení se svalů brdečkovitých také vtékání tekutiny do rozšířené po té předsíně), o smyslech vůbec, o Wheatsonově stereoskopu, z e m b r y o 1 o g i e : o příštím plodu ve vejci slepičím, z o b o r u b o t a n i c k é h o : o vývinu a zániku života i bylinného, o vůních bylin, o vlivu slunce na pohyb obsahu buňkového u bylin, o struktuře obalu semenného cucurbitaceí, o příčině atlasového záření lusků lunaria annua, mikroskop, pozorování o květech, o struktuře vnitřní blány obalu semenného, o houbě domácí a j.
Kromě toho napsal mnoho statí do "Berlínského slovníku lékařského" (za redakce Rudolfiho r. 1828) i slovníku fysiologického (1842). Mikroskopuje ústrojnosti rostlin dílem z vlastního hnutí dílem pobádán prof. Henschlem, tehdáž předsedou odboru botanického, věnoval především pozornost ústrojí vláken pružných, jakými jsou opatřeny prášníky a semenní obaly některých rostlin a jež dřevnatějíce pukáním spůsobují rozsévání pelu a semínek. Spisu, v němž pozorování tato sestavil s názvem D e c e 1 1 u 1 i s a n t h e r u m f i b r o s i s n e c n o n d e g r a n o r u m p o l l i n a r i u m f o r m i s c o m m e n t a t i o p h y t o t o m i c a (Vratislav 1830 s 17 litograf. tab.) dostalo se k doporučení slavného botanika Mirbela od akademie francouzské c e n y M o n t h y o n s k é.
Zabývaje se z jara roku 1833 pozorováním žabích zárodků, pulci zvaných, prozkoumal bedlivě jemné mihavé řasinky, jimiž z počátku celé tělo, pak jen okolí hlavy, posléze jen větevnaté výrostky žaber pokryty jsou. Když pak dr. V a l e n t i n (pozd. prof. v Bernu, jenž stydě se sám as za nevděk svůj, ve své f y s i o l o g i i z r. 1846 pouze při činnosti srdce na jediném místě znamenitého svého mistra vzpomíná, ostatní věci jako samozřejmé přecházeje), konaje pozorování vejce ssavčího před oplozením, při ohledavání nálevky vejcevodu veverky zpozoroval jakési pohyby zrneček ve vodě se vznášejících poblízku sliznice vejcevodu a připisoval pohyby tyto moku semennímu, prohodil mu Purkyně : "Co mi dáte za nový nález, který jste právě mimoděk učinil ?" Byltě P. seznal pravou toho příčinu v mihavých řasinkách po kraji sliznice rozestavených a jsa vždy poctivým, považoval nález ten za společný a konal tedy od té doby veškerá badání v té věci s Valentinem společně, a vydal také s ním společně ve Vrat. r. 1835 o věci té spis: D e p h a e n o m e n o g e n e r a l i e t f u n d a m e n t a l i m o t u s v i b r a t o r i i c o n t i n u i i n m e m b r a n i s c u m e x t e r n i s t u m i n t e r n i s a n i m a l i u m p l u r i m o r u m e t s u p e r i o r u m e t i n f e r i o r u m o r d i n u m o b v i i c o m m e n t a t i o p h y s i o l o g i c a. O věci té píše věhlasný pruský státní ministr A 1 t e n s t e i n K a r. svob. pán v Stein zum Altenstein, v listu z dubna 1836 . "Dokázal jste, že zjev, který až dosud velmi po různu se jevil, v celém světě zvířecím se objevuje a otevřel jste tím do života zvířecího nový a hluboký názor, jenž zajisté fysiologii bude trvale zdatným." Ceny Monthyonské, o niž se však spisem tím ucházeli, nedostali, a sice dle sdělení dra. Coste z Paříže proto, že předseda komise k posouzení spisu toho prof. Magendie prohlásil, že pozorování mihavých řasinek za nové odkrytí považovati nelze - o to však spisovatelům se nejednalo - n o v ý m b y l o z d e, ž e m i h a v é ř a s i n k y t y n e j e n j a k o d o s u d u n i ž š í c h t ř í d ž i v o č i š n ý c h a n a p o v r c h u k ů ž e, n ý b r ž i u v y š š í c h t ř í d a ž d o č l o v ě k a, a t o i v e v n i t ř n í c h ú s t r o j í c h, p l o d i d l e c h, d ý c h a d l e c h, v d u t i n á c h m o z k u atd. n a l e z e n y b y l y, čehož důležitost doba naše zvláště dosvědčuje. Mimo to účastnil se však Purkyně i sjezdů německých lékařů a přírodozpytcův, z nichž zejména památným jest účastenství jeho na sjezdě Pražském r. 1837. Na sjezdě tom překvapil účastníky, mimo přednáškou svou o t r á v e n í v ž a 1 u d k u, o účinku nervů na tvoření kyseliny a o usnadnění trávení přiměšováním žluči, o žlázkách žaludkových, objasniv tak jednak trávení, jednak doplniv pozorování anatomův, již dílem jen cévy dílem jen vývody byli pozorovali - zejména tím, že o dvě léta před Schwannem položil buňku za základ všeho organismu, čině již tu rozdíl mezi buňkou u rostliny a zrnečkem u zvířete.
Přinášeje tak rok od roku ministerstvu důkazy o nevyhnutelné potřebě ústavu pro práce fysiologické, dosáhl konečně toho, že r. 1842 vystaven mu byl malý domek se dvorečkem v obvodu budov anatomických s ročním nadáním 300 tolarů, 200 tol. pro assistenta a tolikéž pro zvláštního pomocníka. Tak učiněn byl začátek - a Vratislav honosila se prvním ústavem fysiologickým, kde učeno fysiologii prakticky. Od té doby zřizovány ústavy ty i jinde a můžeme tedy právem tvrditi, že Purkyně jest a r c i o t c e m f y s i o l o g i e. Purkyně šel však i dále chtěltě také, aby disertace posavadní formalnosti zbaveny vědě užitečnými se staly, navrhnul tedy fakultě, aby vydávala práce ty sama jakožto "V ý b o r d i s e r t a c í l é k. f a k u l t y V r a t i s l a v s k é ". Avšak, že nové věci mysli vždy pobuřují a návrh, proti starým obyčejům čelil, nedostalo se mu příznivého přijetí.
Při tom všem nezapomněl však nikdy, že je Čechem. To o něm věděl každý, s nímž se stýkal. Tak píše mu general. tajemník L. v Henning, zasílaje mu z Berlína dne 15. června 1828 honorář za recensi spisů Bordachových a Laurencetových : "Jakožto u š 1 e c h t i 1 é h o Č e c h a bude Vás zajímati, že nám Goethe před krátkým časem z vlastního hnutí poslal recensi I. ročníku časopisu vydaného českou přírodopisnou společností ." Ano Purkyně byl a zůstal pravým vlastencem. Jsa však usedlý za hranicemi, nemohl ovšem působiti v rozvoj snah národních tak, jako kdyby byl přebýval v Praze. Proto všímal si však pečlivě budících se snah národních a přičinil se také pokud možno o jejich rozvoj. Tak uveřejnil v Čas. česk. musea překlady části b á s n í S c h i l l e r o v ý c h (1829) a r. 1834. Tassův: O s v o b o z e n ý J e r u z a l e m; - kromě toho psal 1836 o ústrojnosti zubů člověčích, 1837 pojednání přírodoslavné o mluvě lidské, 1839 o železnodrahách a jich nevyhnutelné potřebnosti v Evropě, 1841 o opravě gymnasií vzhledem na přírodovědecké studium. R. 1841 vydal sám ve Vrat. překlad Schillerových b á s n í 1 y r i c k ý c h. Avšak i mezi Němci přičinil se o šíření známosti o Čechách i ostatním Slovanstvu, jednak recensemi spisů Slovanstva se týkajících, jednak přednáškami, ve společnostech, kdež podával zprávy o Jungmannově velikém Slovníku, o Kollarových básních a j., v čemž mu Čelakovský, byv r. 1842 k návrhu Purkyňovu na katedru slovanských jazyků I do Vratislavi povolán, horlivě pomáhal. Té doby súčastnil se i literatury polské, uveřejniv v Kwartal nauk Kraków 1830 Badania o przedmiocie fyziologii mówy lidskéj, 1839 Przyczinek do anatomii nerwów, r. 1842 Odgłos piesni czeskich, Wrocław.
Již v době před tím přičinil se Purkyně o návrat do vlasti. Zvláště bylo to po roce 1834, kdy ztratil matku i choť svou, dceru to slavného fysiologa Rudolfiho z Berlína. Bylať tehdáž 1835 uprázdněna stolice fysiologie v Praze ; že však mezi kompetenty nalézal se prof. Krombholz, bývalý jeho učitel, nezadal z piety k němu, až r. 1844, kdy úmrtím prof. Krombholze místo to opět se uprázdnilo, při čemž podotýká v žádosti své, že již před rokem přispěním jasného hrab. Klebelsberga z milosti císařské nabyl opět práva rakouského občanství, jehož se byl sřekl, vstupuje do služeb ciziny. K povolání jeho došlo však teprve na podzim 1849. Když před tím r. 1848 účastnil se Purkyně Slovanského sjezdu v Praze, byl při jubileu university Pražské jmenován doktorem filosofie, dne 27. září 1849 , byl pak jednohlasně kollegiem, professorů Pražské fak. lék. vyvolen za professora, fysiologie, jak jej o tom, Hamerník dopisem z téhož dne zpravil. Zajímavým a charakteristickým spolu jest list Exc. hraběte Thuna, ministra osvěty ze dne 25. října 1849, jímž vítá Purkyni. Píšeť mezi jiným takto : Nemohlo se mně snadno státi něco po těšitelnějšího nad to, že mně tak rychle naskytla se příležitost, získati ve Vás spolu hvězdu první velikosti pro P r a h u a zároveň vrátiti otčině muže, který věren kmeni, z něhož vyšel, dovede též takovou měrou býti jemu ku cti. A dodává k tomu po česku: Toť jsou vlastenci, jakých, velice potřebujeme, kéž bych mohl mnoho takových nacházeti. Však není-li počet jich ještě tak veliký, jak bychom sobě přáli, doufám, že se brzo a pořád utěšeněji množiti bude.
Nastoupiv pak v letním běhu 1850 na osiřelou stolici fysiologie, staral se především o zřízení důstojného ústavu, což také téměř během jediného roku provedl, tak že mohl již dne 6. října 1851 ústav fysiologický. se otevříti. Všaktě možnost řízení ústavu, jímž si nepomíjející pomník postavil, v těchto rozměrech a během sotva jediného roku, považovati třeba za uznání velikých zásluh Purkyňových o vědu - píše prof. Halla v dodatkách k řeči P o p o j m u fysiologie.
Návratem Purkyňovým do vlasti počíná nový ruch a na mnoze samostatné práce objevují se v jednotlivých odborech. Byltě Purkyně již roku 1820 přidal se k Jos. Jungmannovi a Janu Svatopluku Preslovi, oběma těm velikým křísitelům českého jazyka, z jichž společné snahy vzešel první zárodek naší Matice České, a pokus první učiněn založením časopisu všenaučného "K r o k a", vydávaného ve lhůtách neurčitých. Z ciziny ovšem přispíval, jak s hora dotčeno, do r. 1836 jen málo a vysvětluje sám věc takto "Já sám dal se cizinou lákati jako rytíři čeští, potulujíce se po cizích dvorech, aby sobě tam získali slávy a pak teprv uznání ve vlasti."
Dle intencí hrab. Kašpara Šternberka (téhož, jenž ze dne 30. května 1835 Purkyňovi psal: "Velmi by mne to samého těšilo uvésti krajana věděním tak bohatého do vlasti naší," bylo museum ústav, kde všeliké přírodniny a historické památky země České k tomu se ukládaly, aby učení badatelé mohli užívati jich při pracích vědeckých. Sekce přírodovědecká obmezovala se sbíráním přírodnin pro sbírky musejní.

Tu přimlouvá se Purkyně v březnu 1852 ve Sboru pro řeč a literaturu českou za vydatnější podporování věd přírodních a r. 1853 počíná vycházeti "Živa", časopis přírodnický, redakcí jeho a právě zesnulého znamenitého geologa J a n a K r e j č í h o. S Živou jakoby nový ruch se oživil i ve spisovatelstvu i v obecenstvu , mělať v prvním roce na 1500 odběratelů a sloupové nynější literatury naší ano i cizí ukládají tam své prvotiny ducha. - "Věčná škoda," praví tu Purkyně, "že po zajití svém r. 1840 (naposled) nevycházel "Krok" dále pomocí Matice ; kdež bychom se již byli octli od r. 1827 za tři desítiletí ! Jaké by se byly vyvinuly síly a schopnosti, které takto ladem zůstaly ležet a konečně netečností vlastní a nepříznivými okolnostmi zahynuly."
Vidíme z toho, že Purkyně neúčinkoval ve vlasti pouze jakožto učenec, nýbrž že byl i učitelem nejen mladých přírodozpytcův a lékařův, nýbrž i celého českého čtenářstva. Psaltě v Živě z bohatého zdroje svých hlubokých vědomostí statě každému přístupné, formou lahodnou, směrem idealním. Ze znamenitých statí těch uvádím statě : o smyslech vůbec, člověk a příroda, topologie smyslů vůbec, rozhled v oboru veškeré přírody, člověk přírody vládce a pán, o spůsobu učení se přírodním vědám, přírodoslovná poučení a zábavy, o rhizopodech, přirovnání rhizopodů skořepnatých, o rhizopodech skořepnatých, mnohokomůrkových vinutých, zvláště o nautilech, o vytvořování vajec uvnitř těla slepičího, o dýchání s ohledem na jeho lučební povahu, individuální duševní ústroj člověka, fysiologie snu (o němž byl již r. 1821 psal), o vzniknutí časopisu "Kroku" a zaniknutí jeho, podrobné zprávy o mojich starších a novějších literárních pracích, nalezení nálevníků v žaludku oživavců, škola průmyslová (redakcí Purk. z 11 svazků), o tajemství přírody a ducha lidského, zkoušky o sluchu, fysiologické a histologické články v "Slovníku naúčném" (1859), první podatky k historii nové planety zamerkuriové, řízení sirotčinců chlapeckých směru přírodovědeckého; nitka z mého života, akademia, výryvky z mého života, slepota ústřední mého levého oka, o zřízení České národní akademie vědecké, o sloupcích svalových v předsíních srdečních, o různých zkouškách lékařských na těle vlastním, jazyk český na fakultě lékařské, o příležitostných zabývech, prvních sto průpovědí Bhartriariho; ecce homo, po jednání drobnohledné o povaze mozku a nervu a j. Stačí snad na důkaz obrovské činnosti jeho to faktum, že všecky své myšlenky a nálezy uveřejnil ve 137 pojednáních, z nichž ani jedno vyvráceno nebylo. Stůjž zde dokladem toho list slovutného anatoma prof. Hyrtla ze dne 30. července 1858. "Od roku 1848, kdy sbírky mi shořely, nepracoval jsem již v oboru technické anatomie. Teprve letos jsem zase začal a nemohl jsem opomenouti, abych v e l k é m u f y s i o l o g o v i, od n ě h o ž v š e p r a v d a j e s t, č e m u u č i l, nepodal malý důkaz nejhlubší své úcty . . . . Kéž dlouho ještě činně působíte ke zdaru vědy, k radosti Svých žáků a všech Svých kollegů, jakož i ku slávě té university, na níž, strávil jsem nejkrásnější svou dobu života."
Což byl snad neomylným, ptá se asi mnohý v duchu? Ba věru byl - ale neomylnost jeho spočívala v tom, že věci, o nichž psal, důkladně pozoroval a jsa ducha velmi čilého a pohyblivého podával pouze pozorovaná fakta a od jednoho nálezu k druhému rychle se ubíraje, ponechával domněnky a probádání věcí těch jiným. A proč, jsa mužem tak znamenitým a učiniv tak důležité vynálezy v oboru anatomie a fysiologie, bývá tak málo v knihách fysiologických jmenován; vysvětliti lze si snadno tím, že n á 1 e z y j e h o, j s o u c e n e p o p í r a t e l n ý m i u d á l o s t m i b y l y v š e m i p ř i v t ě l e n y j a k o v ě c h o t o v á, aniž kdo staral se o původce jich. Tak tomu jesť řekne se dnes - co na tom, kdo to první viděl a vyřkl. Ležítě poznání a dosti rychlé rozšíření valné většiny pravd od Purkyně odkrytých v jich podstatě, kdežto opět jiné pro nepříznivé poměry zevnější (sdělovaltě Purkyně nálezy své v časopisech německých, polských a českých málo přístupných, neb nevalně rozšířených anebo docela v latinských disertacích, jež ani do obchodu kněhkupeckého se nedostaly) hlavně však pro netečnost P., jenž nedbal, aby pravdy jím objevené spůsobem rozhlašovacím před forum celého učeného světa se dostaly, ani poznány ani uznány nebyly. K tomu přičinily se i dvě vzácné vlastnosti ducha Purkyňova ohled k silám mladším a snad až přílišná skromnost, jež nedovoluje mu o sobě samém mluviti. Zapomněltě Purkyně, že nevděk jest světa dík a že žáci jeho špatně se mu odvděčí. Píšeť mu již profesor L i c h t e n s t ä d t z Petrohradu ze dne 21. května 1835. "Spisy jako Vaše, podrží na vždy místo a budou tomu, o čem jednáte, na nepamětné doby základem. - Vytknouti Vám však musím, že nevystupujete s předůležitými svými nálezy o útvarech kože sám a že přenechal jste je mladému muži (dru Valentinovi), jemuž nyní, a zajisté zcela nezaslouženě, dostala se jmena." Šlechetnému Purkyňovi nevděk ten však nevadil - Zůstalť vždy týmž mužem šlechetným a skromným. A přece i tak, a č n á 1 e ž i t ě n e u z n á n o a n e o c e n ě n o, z n á m o j e s t j m e n o P u r k y ň o v o v c e l é m s v ě t ě u č e n é m, čehož důkazem jsou učené společnosti a akademie, jež Purkyně svým členem jmenovaly. Byltě členem akademie Berlínské, král. společnosti Londýnské, lék. akademie v Paříži, Belgii, Vídni a Petrohradě, Vlastensko-slezské společnosti ve Vratislavi, Londýnské společnosti mikroskopické, cís. Leopoldo - Karolínské akademie přírodozpytců, král. lék. společnosti v Štokholmu a v Edinburku, lék. společnosti ve Vídni, Kodani, Berlíně a Varšavě, lékařské fakulty na universitě Charkovské, společnosti nauk v Krakově, společnosti nauk přírodních v Drážďanech, roku 1861 jmenovala jej cís. akademie ve Vídní skutečným a akademie Pařížská dopisujícím členem. - Kromě toho vyznamenán byl od krále pruského řádem červeného orla IV. a III. třídy, od cara ruského (1862) řádem sv. Vladimíra III. tř. a posléze r. 1868 od císaře rakouského Leopoldovým křížem rytířským. Avšak nejen prací psanou, ale živým slovem působil Purkyně v četných společnostech, jež s chloubou jej mezi své členy čítaly. Byltě předsedou spolku českých lékařů, místopředsedou Umělecké besedy, čestným údem českého musea a křesťanské besedy, předsedou přírodovědeckého odboru česk. musea, členem král. čes. společnosti nauk a přírodnického, spolku Lotos, předsedou komise k přírodnickému proskoumání Čech, údem Svatoboru, Hlaholu, Besedy, Sokola, Jednoty vlasteneckých přátel umění, Stenografického spolku, Průmyslové jednoty, jakož i poslancem na sněmě českém pro okres Slánsko - Velvarský.
Žel Bohu, že nelze mně pro krátkost doby a obmezenost místa pustiti se blíže do rozboru prací jeho, doufejme však, že i k tomu bohdá dojde, že budeme se moci pochlubiti řádným životopisem a oceněním prací Purkyňových. Dnes můžeme říci jen tolik, že Purkyně byl před 60 lety nejen b u d i t e l e m n á r o d a, jenž jinochy vlastenecké k němu se tulící k všestrannému vzdělání se podněcoval slovy : "D u c h l i d s k ý j e s t p r ů s v i t n ý d r a h o k a m, t í m k r á s n ě j i s e l e s k n o u c í, č í m v í c e m á f a s e t t; n e j s k v o s t n ě j i v š a k s e z á ř í, m á - l i z a p o d k l a d z l a t o u f o l i i p ř í r o d o s k u m u". Při čemž připomenouti sluší s úctou a vděčností jeho hluboký cit lidumilný, jeho geniálně dobromyslnou duchaplnost (K r e j č í), zvláště pak, že jest patriarchou české literatury lékařské a abychom, tak řekli i předchůdcem české university, neboť přednášel po dlouhá léta bez ohledu, zda to komu vhod či ne, stejným rozměrem jak německým tak i č e s k ý m j a z y k e m fysiologii na universitě Pražské, v čemž podporoval jej a zaň později i samostatně přednášel assistent jeho záhy zesnulý dr. F. N o v o t n ý. K němu přidružil se pak professor B o h. E i s e 1 t, výtečnými přednáškami svými o n e m o c e c h p r s n í c h, prof. V i 1 é m W e i s s, té doby docent a assistent chir., týdně 1-hodinovou krásnou přednáškou praktickou o nemocech ústrojů močoplemenitelných, zesnulý prof. dr. S t r e n g částí pathologickou a fysiologickou porodnictví a záhy zesnulý prof. dr. P e t t e r s kasuistikou přijíčných nemocí - a č e s k á f a k u l t a l é k a ř s k á se připravovala.
A když roku 1869 P u r k y n ě v červenci tiše zesnul, zalkali žáci jeho - lkala vlasť - z t r a t i l a t ě v l a s t e n c e r y z í h o, č l o v ě k a d o k o n a l é h o a s y n a, u č e n c e j m e n a s v ě t o v é h o. Jméno a příklad jeho nezůstaly však opomenuty a můžeme dnes s chloubou říci, že ze slavného místa v Pantheonu vědy lékařské, jež pro veliké zásluhy jeho o vědu a pro horlivou snahu jeho právem mu přísluší, s hrdostí národní může zírati dnes na dorost, sloužící matce vlasti ke cti a vědě k povznešení. - Dejž nám jen Bůh hojně takých E v a n g e l i s t ů !

Z pozůstalosti Purkyňovy.

Pan A d. Š i m e k zaslal nám z listů Purkyňových, které před zkázou byl zachránil; tyto aforismy, myšlenky a poznámky.

Odvaha politikovi potřebna, odstranění vší bázlivosti v pevné víře a v poznání dobrého ducha národa a zdravé jeho povahy.

Ladění rozličných národů podobá se ladění strun fortepiana.
Přijde čas, že Češi rádi uznají co jsou Němcům povinni, - avšak dříve ne, až budou zproštěni jejich duševního nátlaku, duševního otroctví.

Nehrozíte se, Němci, před svou budoucností? Tu se zdvihá Slovanstvo, tam starý imperalism se ukazuje, tu vystupuje Vlašsko, osvoboditel národa !

Ptám se, co je národa hodnější - zastávati se u svého krále (redaktorů) a své slovo vložiti v křivdě proti nim, - anebo jako komorník v předpokoji zapírati mu audienci? !

Jaké ohromné peníze vydávají se na udržování diplom. poměrů, na vedení války, zřízení policie, na stálé vojsko, na byrokracii, na panující církev! Kdyby jen čásť toho, dokud příjmy státu dovolují, vynaložena byla na politiku lásky, bylo by mnoho získáno !

Kdybych byl Herkulem a také ministrem, muselo by mou třináctou prací býti Františkány do tu jsoucích četných klášterů rozdělit a na místě jich kláštera a prostranné zahrady - malý pražský "jardin de plantes" vytvořit !

Ve Vratislavi Purkyně napsal tyto verše:

A choť, ač Neslovanka, hlaholy
učí se české skládat v slova lásky,
milé mu dítky česky šveholí,
pějíť mu českým zpěvem mladé hlásky.
Vlast sobě tvoří v cizím okolí
v vědecké s pobratimci vchází svazky,
hostinský staroslavný chová mrav,
vítán mu Polák, Rus i každý Sláv.
Nemáme zpěvných večeři ni kvasů, při nichž by bodré písně zněly,
ni divadel, kde rouchem umných hlasů české , by básně v jevišti se skvěly ;
nemáme tajných tovaryšských sborů,
kde zpěv by český hřímal v vážném choru.

Poupě slovanské.
Germánským tupením i maďarským zavřeno silně poupě Slovanstva pučíš, - tváť doba - pukne obal.
(Podal p. O t. P u r k y n ě.)

Velkolepá mysl byla čtvrtého ,to Jindřicha,
by měl denně každý z lidu kuře s rejží do břicha.
Jak se časy mění ! jděte krkonošské na hory,
tam lid touží, by měl denně bramborečky, brambory !

Barvy nestálé.
Vynášíš se, příteli, žes barvy vždy, stálé, nechť slunce svítí, nechť chmury na obloze. Barvy jaké to kabát nosíš? Jest barva to modrá. Buď ona šarlatová, černá bude v noci předc. Svobody kde svítí po vlasti slunce, tu každá povaha; smí se dařit od boha lidstvu daná; mrákoty když libovlády blbé tvůj pokryly národ, pak tvoje též barva v té noci černá bude.

Díla umělecká.
Chtě, synu můj, činění umělcovo vypsati vhodně díš, že bezprostředně výtvary páše co bůh.
Ontě neví, jak barvy volil, jak štětce užíval, stvůra na ploše mu když v podivení tane vstříc.
Hleď ! oko duchaplné, jemná tvář, krásy nebeské, králova velebnost, odvaha hrdinova.
Všecko to jak idealy blahé vznáší se kolem tu, vše v blažený splyne cit; ledva že malby vidím, sám tvořitel umělec, nevěda jak všecko se dálo, sotva že za vlastní dílo to považuje.
Účiny tak světla zříš v úžase, světlo samé však nikdo ještě nezřel, blb ani naň nevěří.
Omluva musejních časopisů ,
Jest to podivná věc ! dí Čas, též Národu Listy, jídlo že Musejník k obědu pozdě nosí;
též Živa, vždy správná, za Musejníkem pokulhává, předce platíme na ni, zvlášť my, co při Matici. Pánové, vám je hej ! přinesou vám všecko k redakci, co sněmy vyřizují neb co nevyřizují.
Máte látky nazbyt, třeba všecko by nebylo pravda, toť se pozděj odvolá, snad ani neodvolá.
Já co kuchař městský vím, jak to obědy bývá
v městě, to je hej ! jdi na trh, sáhni po koupi a plať. Však to na venku jinak, tu nekoupíš , ni za peníze. Chceš-li pečínky požít, vyjdi, zastřel si ji sám.
Tuť pak nejde o to, by o polední stůl se pokrýval, jez třeba ve čtyry, jen když je pečínka dobrá.

Purkyně v Umělecké Besedě v Praze.

Umělecká Beseda vstoupila v život 9. března toku 1863 valnou hromadou, odbývanou na radnici staroměstské v den sv. Cyrilla a Methoděje. Mezi těmi, kdož stáli u její kolébky, byl i náš Purkyně. Kmet šestasedmdesátiletý skládá tu národní i umělecké vyznání s mladšími i nejmladšími silami českými, hlásí se k praporu, pod kterým má mladý spolek hájen býti proti nepřízni doby a proti německému spolku mnohem staršímu, silně rozvětvenému a bohatě nadanému. - Od té doby stala se mu Umělecká Beseda milým útulkem, místem bystré a příjemné zábavy, učební síní, kde rád o zkušenostech svých rozkládal a se rozhovořoval. Velmi rád viděl kolem sebe mladé síly, a velkým potěšením mu bylo, když studující mládež dospělejší zavítala do besedních síní, aby naslouchala a se poučovala.
V Umělecké Besedě, pokud byl ještě zdráv, Purkyně nejraději trávíval večer. Přicházel obyčejně po šesté hodině a odcházel před osmou. Den co den přišel, tak že když někdy vynechal, tázávali se přítomní, co asi dnes ho zašlo. Byl to jako jeho dýchánek a vědecké rozmluvy s žertem se tu střídávaly a Purkyňova povaha jevila se tu v celé své roztomilosti.
Purkyně v rozhovoru prost byl vší pedantičnosti, s každým jednal co č l o v ě k, humanismus byl mu ctností vtělenou. (Květy 1869 str. 270.)

Mladší přátelé jeho také snažili se, aby pobyt v místnostech spolkových učinili mu příjemným. Vítězslava Hálka měl stařičký učenec velice rád. - K nejpříjemnějším a nejveselejším večerům v jeho stáří patřil zajisté sylvestrovský večer na Žofíně 31. prosince 1863, kdež přítomno bylo 1400 osob. Hrál se Kopeckého Faust s živými osobami Fausta představoval V. Hálek, a když citoval Goliášev a Davida, vystoupil tu veliký Heller a malý Buriánek - ohromný smích otřásl sálem, a mezi těmi, kdož největšího podílu na tom brali, byl Palacký a Purkyně.
Když následujícího roku Purkyně, jsa pozván na sylvestrovskou zábavu, pro churavost se nemohl dostaviti, neopomenul se omluviti zvláštním lístkem.
Ve schůzi literárního odboru dne 4. prosince 1863 jednohlasně přijat byl návrh Františka Schwarze, aby oslavily se 77leté narozeniny místostarosty dra. Jana Purkyně na den 17. tohoto měsíce připadající podáním adressy členů, dále přijat návrh Ervína Špindlera, aby se jubilantovi podalo fotografické album, pak návrh Bohumila Jandy Cidlinského, aby se slavnost vážně a osoby tak zasloužené důstojně konala, konečně návrh Karla Sabiny, aby o zásluhách Purkyňových přednášelo se v Umělecké Besedě. Na fotografie mělo připsáno býti, přiměřené heslo. Obstarání alba svěřeno p. Chramostovi.
Tento chvalitebný, pěkný způsob, oslaviti přiměřeně narozeniny slovutného učence, milého svého místopředsedy, potrval i na dále v letech pozdějších. Právě že mladší generace v tom brala největší podíl, slouží za doklad, jak u ní byl dobrý stařeček oblíben.
Jakožto místopředseda, kterým byl Purkyně až do své smrti 28. července 1869, předsedával častěji schůzím správního výboru, milým svým taktem dovedl je obratně říditi; sám také často zasahoval do rozpravy a vhodné podával rady a pokyny. Totéž činil při schůzích literárního odboru. O jednotlivostech se tu šířiti, nebylo by na místě. Dotkneme se jenom některých důležitějších věcí.
V protokolu, sepsaném o schůzi odboru literárního ze dne 14.října 1864, čteme, že předčítal velectěný v p. prof. dr. Jan Ev. Purkyně několik ukázek z výtečného překladu Breviáře pro laiky od Bedřicha Salleta, předeslav krátký životopis básníkův, vytknuv povahu jeho i básně." - Mimochodem podotýkáme, že otištěny byly některé z těchto ukázek v "Obrazech života". - V. Hálek ve svých upomínkách vypravuje nám episodu k této věci se vztahující. Purkyně jednou předčítal úryvky ze Salletova "Evangelia pro laiky" ve svém překladu. Mimochodem řečeno, přeložil Purkyně celého Salleta. Tu přišel k básni nazvané "Simeon". Musím tu podotknouti, že Salletovým zbožňovatelem býval nebožtík dr. Kraus. Ten nosíval jeho Evangelium ustavičně v kapse, a jakmile si zasedl s někým, o němž se domýšlel, že by rád poslouchal ihned sáhl do kabátu a počal čísti. Když dr. Kraus uslyšel Purkyni čísti český překlad Salleta, byl jako vyměněný a ustavičně činil poznámky. Když ale Purkyně počal čísti báseň nade psanou "Simeon", tu začal běhat Kraus po síni jako posedlý.
"Podívejte se, Purkyně čte Simeona, není-liž Purkyně náš český Simeon?" říkal Kraus a chodil od jednoho k druhému, ustavičně opakuje : "Není-li Purkyně náš český Simeon ?"
A Kraus touto svou hovorností v skutku od vrátil pozornost od básně k Purkyňovi v síni na stalo ticho a jakoby neviděnými ústy hlásáno, na síni spočívalo dojemné "Hle, český Simeon." -
O jiné přednášce poznamenáno jest v zápiskách odborových, že Purkyně dne 9.prosince 1866 přednášel "o vychování básníka". Z počátku podal za jímavý nástin vlastního svého vývoje za doby prvních svých studií a za let pozdějších; kde mocný popud k tvoření básnickému v sobě pociťoval. Podal potom svůj náhled o básníku, promluvil o poesii podmětné a předmětné, o básníkově filosofii, probral rozličné druhy básnění, a naznačil rozmanité nauky, jež básníkovi seznati nutno."
Podotýkám, že protokol o této schůzi psal V Hálek.
Roku 1864 byla uspořádána k oslavení jmenin Purkyňových zvláštní zábava, což opakovalo se také r. 1865, kdy na počest narozenin a zároveň uzdravení se "Českého Simeona" pořádána zábava spojená s masopustní merendou.
Skvělý pochodňový průvod k poctě jeho narozenin uspořádán byl r. 1867.

Během zimy r. 1865 a později pořádány byly literární zábavy, či dýchánky, k nimž přístup měly dámy. Byly to zábavy živé, srdečné, rozjařené. Dědoušek Purkyně býval v nich zajímavým typickým zjevem, i nejmladších, nejhezčích dám milým společníkem.
Purkyně obohatil také knihovnu spolkovou mnohými cennými knihami.
Dočítáme se též ve zprávách, že na vyzvání výtvarného odboru, aby literární odbor obstaral překlad básniček k dětským obrázkům, uvázal se v to s nevšední ochotou. - dr. Purkyně. Bylo to r. 1867. Jaké obrázky byly, nemohl jsem se dopátrati. -
Stařičký učenec hned v druhém roce trvání Umělecké Besedy přišel s n o v o u m y š 1 é n k o u na zřízení stálé komise vědecké, jejímž účelem by bylo, aby pěstovala všechny vědy, pokud s uměním se stýkají, pokud umělce mohou vzdělati a při tvoření mu napomáhati. Členem komise této mohl býti každý člen Umělecké Besedy. Působiti měla hlavně přednáškami. Návrhu Purkyňovu zpočátku nebylo dostatečné porozuměno. Vysvítá tak z protokolu literárního odboru ze dne 8. ledna 1864. - "pan prof. Purkyně objasňuje návrh svůj do knihy přání k správnímu výboru sepsaný v ten smysl, že tam neklade vlastně tak váhu na přednášky, nýbrž na zřízení zvláštní theoreticko-vědecké komise, která by se třeba i přednáškami, theoretickými články v časopise spolkovém a t. p. starala o pěstování směru theoretického v Besedě, pokud by se s uměním stýkal." Ve schůzi téhož odboru přijat konečně návrh na zvolení stálé komise, která by se starala netoliko o pěstování theorie umění, hlavně uspořádáním vhodných přednášek, k nimž by nečlenové vyzváni byli, k nimž by také dámy měly přístup. Do komise mimo navrhovatele přihlásili se V. Hálek, Sabina, Pfleger, Kraus, k přednáškám mimo jiné též Neruda. Dr. Purkyně roku 1864. přednášel "o kynesiskopu", "o spůsobech vzdělání", "o spojení umění s vědou", r. 1865 "o fysiologii lidské mluvy" (dvakráte), "o přírodopisu rodu lidského" (dvakráte), "o proudech nervních míchy", "o potřebě humanitního vzdělání pro umělce". Mimo Purkyni přednášeli v tomto oboru ještě dr. Fr. Novotný, K. Sabina, Stojanov a Ferd. Schulz.
Členstvo samo o sobě o přednáškách Purkyňových vydalo nejpříznivější úsudek, jak čteme z následujícího projevu v knize přání.
"Přednáška našeho slovutného pana professora Purkyně "fysiologie mluvy lidské" uchvátila v plném smyslu slova ducha i srdce každého přítomného. Prosíme, aby slavný spr. výbor projevil panu místopředsedovi díky nejvřelejší za tuto zajímavě naučnou přednášku a zároveň vyslovil přání, aby náš národní Nestor vědy opět brzy a na dále často o tom a podobném předmětu v dalších přednáškách poučovati ráčil." Podepsáno jest mnoho členů.
Komise tato netrvala však dlouho. Hálek o té věci vykládá: "V "Umělecké Besedě" Purkyně velmi záhy počal se zasazovati o zřízení vědecké sekce. Řeč, kterou měl tenkrát, aby myšlénku svou skutkem učinil, byla tak syta myšlénkami, tak prodchnuta velkolepým jeho názorem světovým o poměru vědy k umění, o jich sesterské příbuznosti, že dojem těch jeho slov ani vylíčiti nelze. Podařilo se mu v skutku, zaraziti tuto sekci, která trvala asi dvě léta. Purkyně byl jejím předsedou; když počal churavěti, počala se i vědecká sekce rozpadávati. To velice ho rmoutívalo, a když pak za čas navštívil Besedu, ptával se jakoby ostýchavě: "Co pak dělá vědecká sekce?" Byl si odpovědi napřed již jist, a proto ostýchavost při této otázce vždy se objevila, až pak bývala skoro již jen povzdechem." (Květy 1869 str.270.)
Zmínil jsem se o tomto záměru Purkyňovu podrobněji z té příčiny, že podstatně doplňuje obraz jeho činnosti na sklonku života.
Po nějaký čas Purkyně povážlivě churavěl. Zástupcové Umělecké Besedy, netušíce ovšem blízký konec jeho života, rozloučili se s ním o Nový rok 1869
"Před polednem," vypravuje Hálek, "přišla k Purkyňovi deputace "Umělecké Besedy", aby jemu co místopředsedovi svému odevzdala ozdobnou, skvostnou adresu spolku. Purkyně ležel na loži; oko jeho bylo více zavřeno, než otevřeno, tvář byla již velice přepadlá a kdo jej po delší čas již nebyl viděl, snadno si pomyslil, že už sotva povstane. Když jsme k němu vešli, pootevřel oči, poněkud pozvedl hlavu, a prohlížel si jednoho po druhém. Některé z nás poznal, jiné neznal. - - - Když, byl všecky pozdravil, byla mu přečtena adresa; její obsah sledoval s velkou pozorností, jinak ale bez patrného namáhání. - - Když byla přečtena, nastala malá pauza , ale bylo patrno, že Purkyně chystá se mluvit. Pak počal: "V tom, co jsem slyšel, jest mnoho pravdy, ale také ledacos, co je přemrštěno; - ale náleží to k celku, poněvadž každý takový list musí míti jakési básnické vyozdobení, to už tak žádá věc. Já jsem ovšem ledacos vynašel, ale s tou nesmrtelností jména nesmí se to bráti tak doslovně. Možná, že za sto let málo kdo více bude vědět, co jest Purkyně, ale to nevadí. My také nevíme, kdo vynašel pluh, ale pluh proto přece koná službu celému člověčenstvu. Věc tedy zůstává, ne jméno, a to jest hlavní. Třebať tedy neznali potomci moje jméno, věc jim bude sloužit, to dostačí." -
Když pak mu ukázali adresu a on si ji prohlédnul, povídal: "Ježíšku, to je to hezké," a počal si pomlaskávati jazykem. Prohlížel si vše dlouho a ptal se, kdo co zhotovil: Maixner malbu, Sandtner desky atd. Pak se usmál na nás a pravil: "Co pak to stálo? Mnoho-li mám připlatit? Neboť jsem také člen." Všichni rozuměli jeho žertu a smáli se, při čemž i Purkyně smál se velmi srdečně." -
Byl to za živa poslední styk Purkyňův s Uměleckou Besedou. Za sedm měsíců na to skonal. Právem čteme, pak ve ,výroční zprávě Umělecké Besedy z r. 1869 prostá, ale závažná slova V. Hálka, tehdejšího jednatele spolku: "Během roku utrpěl správní výbor ztrátu nejbolestnější. Dne 28. července zemřel první náměstek starostův dr. Jan Purkyně, muž o vědu a národ tak zasloužilý, že by bylo zbytečno, tuto o tom se šířiti. Avšak muž ten choval i k Umělecké Besedě takou náklonnost a lásku a za dřívějších roků stavěl se v čelo vědeckého jejího ruchu s takovou horlivostí, že spolek náš vším právem ztráty takové želí co nejvíce."
Ještě poznámku. Umělecká Beseda vydala nákladem svým sádrové poprsí Purkyňovo od Herolda; místnosti její zdobí obraz představující Purkyni v životní velkosti, jak bádá. Maloval jej Petr Maixner. - Roku 1883 Umělecká-Beseda společně se Spolkem českých lékařů zasadila umělecky provedenou pamětní desku na dům, kde žil a zemřel Purkyně. Deska jest mistrovským dílem sochaře Myslbecka a architekta Wiehla.
Na konec kladu ještě jednu episodu ze života Purkyňova v Umělecké Besedě.
Roku 1865 měl Purkyně přednášku, která veškeré posluchačstvo velice zajímala a když ji ukončil, jevil se dojem hrobovým téměř tichem. - Purkyně chvilku také seděl tich, pak ale se otázal "Líbilo se vám to?" - Všichni řekli: "Líbilo." - "Tak tedy mně zatleskejte," pravil jakoby doopravdy. Nikdy se síň nerozléhala potleskem hřmotnějším a upřímnějším, nikdy nebyl potlesk sprovázen veselostí tak všeobecnou. (Květy 1869 str.278).
Zatleskejte mu tam i dnes, rodáci libochovičtí i vy ostatní Čechové! -- provolejte mu slávu, ať slyší v oné světlé říši věčnosti, že Čechové vědí a budou věděti, co jest Purkyně, že potomci budou znáti jeho jméno- velké-- nesmrtelné jméno - i po staletích.
Fr. Chalupa.

S M Ě S.

Purkyňova titulatura.
Jan Evang. rytíř Purkyně, Dr. lékařství, řádný professor fysiologie na c. k. universitě v Praze a dříve ve Vratislavi.
Rytíř c. k rak. řádu Leopoldova, cís. ruského řádu Vladimírova, kr. pruského řádu červeného orla a rak. stříbrné medaille z r. 1866.
Č e s t n ý d o k t o r lék. na univ. ve Vídni a čestný dr. filosofie univ. pražské.
Č e s t n ý č l e n university v Moskvě a v Charkově.
Č e s t n ý č l e n : Král.musea v Praze, Microscopical Society v Londýně, přírodn. spolku "Lotos" v Praze, Vlastenecko-slezské spol. ve Vratislavi, Akad. čten. spolku v Praze; Přírodnického spolku
v Brně, Jihoslovanské akad. v Záhřebě, Spolku lék. polských v Paříži, spolku stenografů českých, Průmyslové jednoty, Měšťanské besedy v Praze, "Oulu".
Č e s t n ý o b č a n : Plzně, Blovic, Benešova, Zlonic, Velvar, Libochovic, Duban, Libušína, Svinař, Klobuk, Slatiny, Křesína, Popele, Přelic, Radovesic, Brozan, Budyně, Počátek, Vraného, Písku, Strakonic, Královic atd.
Č e s t n ý s e t n í k měšťanské pěchoty pražské.
Č e s t n ý p ř e d s e d a polské spol. literární ve Vratislavi.
P ř e d s e d a : Spolku lék. českých, Komise ku přírod. prozk. Čech, Matice Lidu, Uměl. Besedy (místopředseda), Přírodn. odboru v Museu českém.
Ř e d i t e 1- průmyslové školy v Praze.
P o s l a n e c na sněmu českém za okres Slané - Velvary.
Č 1 e n : Svatoboru, Hlaholu, Sokola pražského, Jednoty vlasteneckých přátel umění v Praze, Král. akad. věd v Berlíně, Cís. akad. v Petrohradě, Academie royale de medicine de Belgique a Bruxelles, Uher. přírodn. sp. v Pešti, Caes. Acad. Leopoldino-Carolina naturae Curiosorum cognomine Darvin ve Vídni, Spolku pro dějiny a archeologii v Pomořanech, Societas physico-medica Erlangensis, Societas medicorum suecica ve Štokholmu, Spolku lékařství pruského v Berlíně, Societas medicorum Varsoviensium, C. k. společ. lékařů ve Vídni, Académie royale de medicine á Paris, Societas literaria Cracoviensis, Societas regia medica Hafniensis v Kodani, Spolku pro léčení fysiologické ve Vratislavi, Académie nationale de medicine á Paris, Royal society in London, Král. české spol. nauk v Praze, Linnéan society in London, Přírodn. spolku v Hamburku, Société des sciences naturelles á Cherbourg, Lék. společ. v Drážďanech, Acad. impériale de médicine á Paris, Cís. spol. věd ve Vídni, spolku přátel věd v Poznani; A c a d e m i e v ě d v P a ř í ž i, Spolku lékařů v Pešti, Společn. ruských lékařů v Petrohradě, Společn. "Isis" v Drážďanech, Král. společn. lékařů v Edinburku atd.

K přátelství Purkyňově s Čelakovským.
Fr. Ladislav Čelakovský píše J. E. Purkyňovi v listu, datovaném "v P r a z e 5. l e d n a 1 8 5 0" mezi jiným i následovní:
"Také u přirovnání ku předešlým letům zvlášť poslední konstituční rok zde (v Praze) živobytí přidražilo. Hlavní příčina toho však jest klesnutí papírů, až se tento stav finanční zlepší, není pohyby, že zas levněji žíti budeme. Ostatně buďte bez starostí, v Praze hladem neumřeme, nouzi tříti nebudeme, i černé kávy a cukru se dostávati bude k našim besedám, v nichžto pilně (jako ve Vratislavi), i zde pokračujem : jednu neděli u S t a ň k ů, druhou u Č e l a k o v s k ý c h , a což až přijde k tomu do třetice všeho dobrého -- u P u r k y ň ů ! !"
"Práce mám dost, to je pravda, snad 4 krát tolik co ve Vr., a ta čeká i na Vás (tedy dobře, že Vy na ni čekat nepotřebujete), ale to nic nedělá, a ba šlaku, dělá to ! neboť tím právě jsem pořád v nejlepším humoru; ať dím co dím, u Vás tam jsem předc jenom hnil a to celých 7 let. Naši čeští studenti se již na Vás velice těší a na české čtení Vaše. Teď vím, že již škrábete explikací !".
V jiném listu; datovaném "V Praze dne 9. února 1850" píše Frant. Lad. Čelakovský Purkyňovi do Vratislavi mezi jiným takto:
"Okolo kterého datum hodláte se hýbati, neboli p o s a d i t i s e v p o h y b o v á n í ? -- Vaše ohlášení přednášek na bud. semestr udeřilo jako hrom do německého táboru. Bylo to ale taky ! Č e c h ů m zdarma a Němcům za krevpeníze !! - Také prý bylo v sezení o tom hovoru dosti, a jeden prý pravil: "Wie kommen die Andern dazu?" Ale odbyl je a přetrhl to hned jiný, řka: Kdo v tom vidí ukřivdění, nechť to napraví tím, čta za peníze pro Čechy a zdarma pro Němce ; snad čeští studenti nic proti tomu míti nebudou. Da zogen sie die Schweife ein a bylo hned ticho. Již jen se zbrojte, vstoupíte zde na bojiště, ale nic Vám to nebude na škodu, oslazujeť to život!"
podal Ad. Šimek.

Žádost Purkyňova za přeložení do Prahy.
Vysokorodý pane hrabě !
Mocný pane ministře !
Vaše Excellencí byla tak milostivou, nejpokorněji podepsaného, jenž zvěčnělým hrab. Kašparem Šternbergem písemně odporučen byl, v říjnu r. 1836 v audienci přijati, kde témuž popřáno přednésti přání své, aby z ciziny do vlasti vrátiti se mohl.
Vaše Excellencí vyslovila se tehdáž, že by byla nakloněna mne opět do cís. král. služeb přijati, jen abych příležitosti použil, když vyskytnou se místa mojim silám přiměřená. Již tehdá vyskytla se mi příležitost podobná, professura fysiologie v Praze byla uprázdněna. Byl ale mezi kompetenty bývalý můj vysoce vážený professor Krombholz, takže pocit piety mi nedovolil dle přání mého jednat. Nyní je stolice ona smrtí prof. Krombholze opět uprázdněna. Je to jedna z těch, na které s prospěchem pracovat mohu, neboť již 20 roků stejným předmětem zde ve Vratislavi, mohu říci, že ne bez výsledků, se zabývám.
Již před rokem jsem zakročením pana hrab. Klebelsberga Excellencí nabyl opětně příslušnosti rakouského státu, jíž jsem se vzdal při svém odchodu do ciziny, milostí císařskou.
Odvažuji se tudíž, Vaší Exc. nejoddanější přednésti prosbu, aby dala mne zanést do listiny kandidátův, kteří o professuru fysiologie v Praze se ucházejí.
K příznivému vyřízení této prosby, vyprošuje si přímluvy Vaší Excellence v nejhlubší úctě pokorně oddaný Jan Purkyně, prof. fysiologie ve Vratislavi. Vratislav, dne 29. června 1844.

Purkyně - Slovan.
Překlad básní Schillerových, dedikovaných caru ruskému doprovázel Purkyně tímto listem k rusk. básníku Žukovskému: Vaše Excellencí !
Odvažuji se, Vaší Excellencí, tímto exemplář mého českého překladu básní Schillerových podati.
Vaše Excellencí zajisté mi promine, že, popudu svému následuje, při práci tak vážné sympatie tam vyhledám, kde jist jsem, že jich naleznu. Kdyby Schiller sám žil, byl by prvým býval, jemuž bych práci svoji co oběť byl podal ač jen jako bohu pohanskému, který, neslyše mne, byl by mi rozuměl. Při Vás je tomu jinak. Nebude Vám za těžko porozumět mému česko-slovanskému jazyku tím spíše, jelikož Jste týž obsah do Vaší řeči ruské tak mistrně převésti dovedl. Bude zajisté pro Vás zajímavo, duševnímu zápasu i při pokusech třetího přihlížeti a podílu bráti na šťastném nebo nešťastném počínání příbuzného bojovníka slovanského. Kéž nepřihodí se mi jen pořídku, abych souhlasu Vašeho dosáhnul.
Jestli tato příležitost moji mateřštině, něco lásky Vaší zjedná a jestli jí v nitru Svém přízeň a ochranu zajistíte, jsem odměněn dostatečně.
V nejhlubší úctě jsem Vaší Excellencí nejoddanější
Jan Ev. Purkyně, prof. fysiologie.

Přátelský poměr barona Hildpranta k Purkyňovi.
Pan A n t. J ar o s 1. V r ť á t k o píše J. E. Purkyňovi v listu datovaném : "N a L i b l í n ě 15. d u b n a 1841" mezi jiným také - o j e h o p ř e k l a d u Š i l l e r o v ý c h b á s n í:
"S všeobecným zalíbením přijatý Vašnostin překlad nesmrtedlného Šillera u sebe sice již chováme, a comtesse Toni pomocí originálu i pilně již v něm čítá. Avšak knihy od Vašnosti- po Dirnböcku zaslané a nepochybně i psaní výtiskům těm přivtělené, to vše zde ještě nemáme. Výtisk převodu Šillera, z něhož comtesse Toni čítá, náleží panu hraběti Wurmbrandtovi, u něhož na Liblíně teď meškáme, a který jak mile se o vyjití Vašnostina převodu dověděl, hned z Prahy nám jej přinésti dal. - Jak mile překlad Vašnostin Šillera uviděl,*) na nějž se dlouhý čas co děcko těšil, počal hned se mnou Vašnostin proslov k dedikací čísti, a můžete pomysliti sobě, kterak to naň právě v tuto dobu působilo. Nemohl se slz zdržeti : "Mein Purkyně ! Mein Purkyně !" Že Vašnostem sám nyní nepíše, neračte se diviti, neníť schopen toho, muselť by Vašnostem o okolnostech nynějších psáti, a srdce jeho by se rozervalo. Byl by nejdříve rád Vašnosťino psaní, které jak se domýšlí, ste poslaným knihám přivtělili, četl, když ale nyní žádná příležitost do Blatné se nenaskytá, tedy mne žádal, bych Vašnostem Jeho nejsrdečnější díky projevil. Pořád silně doufá, že Vašnosti roku letošního dojista Blatnou navštívíte, jako prý ste to byli slíbili, a mně několikráte říkal, bych, až Vašnostem psáti budu, na slib tento připomenouti nezapomněl. ---
Nedávno přišel ke mně starý P. Baron s Vašnost. Šillerem: " Já přece všemu nerozumím; teď teprv vidím, že má dcera víc česky umí než já !" poněvadž comtesse Toni neustále nyní se Šillerovým převodem Vašnostiným, se obírá. Já s Robertem pokud nám času zbývá, ballady čítám, i diví se, že tak věrně to zní podle originálu. Odpoledne učím p. hrab. Wurmbrandta česky, který si všemožně na práci dává, by se co nejvíce v českém jazyku zdokonalil. Nedávno bylo návěští o překladu Šillerovu v Pražských Novinách, s čímž starý Pán velmi radostně opět ke mně přiběhl; jméno "Purkyně" jej vždy elektrisiruje. Ohlášení v Bohemii o Vašnost. Šill. velmi chvalné jej též nad míru potěšilo. Diví se, že prý nic v "Ost a Westu" od Vašnosti nyní více nepřichází. A já mu to vždy vysvětluji, říkaje mu : Ve Vratislavi že se divy nové chystají, které závisť zbudí celé Evropy - Fysiologie p. Purkyňova ! Neboť tak sám nedávno i z Prahy z dopisu se dověděl, že se čas blíží, kde světlo světel povznese se nad oborem literatury naší. A jestli kdo hltavým vlkem, jenž vyšlou napotom páně Purkyňovu fysiologii pozříti se strojí, já to zajisté. - Sdělil Ad. Šimek.

*) Ferdinand baron z Hildprandtů, pán na Blatné atd. + 6. března 1845 v Benátkách Vlašských. Purkyně byl vychovatelem jeho syna, který se nešťastnou náhodou zastřelil. Purkyňovi svěřeno otce na zprávu tu připraviti.

Z roku"1848.
Výbor studentského spolku "L o t o s" na pražské universitě vyjadřuje J. Ev. Purkyňovi v listu datovaném: "V P r a z e, d n e 1 9. p r o s i n c e 1 8 4 8" a podepsaném od dra. B e d ř. K o l e n a t é h o, J a n a K r e j č í h o, L e o p o l d a F o r s t e r a, V i l é m a P e t t e r s e, K a r l a H o s e r a (co starších spolku) a V o j t ě c h a S m i t y (jako pokladníka) dík za obdržený dar 10 zl. stř. a sděluje jemu co "čestnému oudu spolku, Lotos, o činnosti spolkové mezi jiným také toto:
"Od 9. června t. r. (1848), na který den jste spolek náš Svou přítomností poctíti ráčil, nebyla žádná ouplná schůzka držena, až zase 6. října, jelikož nešťastnými svatodušními událostmi a obležením Prahy spolek náš nejenom rozprášen, ale také v politické podezření uveden byl, takže i Vašnosti přítomnost v našem spolku tak vyložena byla, jakobyste nás sám povstání byl pobuřoval, což se spolu s podezřením na hraběte Bouquoye, za něhož Vašnost drželi, od vlády uvaleným spojilo. Toto směšné podezření bylo také dílem příčinou, pro kterou náš předseda dr. Kolenatý na hradě Pražském uvězněn a vyslýchán byl, až se konečně nepodstatnost důkazů proti Pražanům svědčiti majících k veliké nelibosti pánů od vlády nevyvratně objevila."
Sdělil Ad. Šimek.

Velké provinění Purkyňovo.
R. 1853 dne- 19. dubna zahajoval Purkyně schůzi odboru přírodovědeckého Čes. Musea těmito č es k ý m i slovy: "Moje první slovo v naší vlasti české budiž slovo č e s k é, toť náš jazyk posvátný . . ."
Avšak č e s k é oslovení toto ve schůzi přírodovědecké sekce musejní mělo v zápětí p ř í s n o u d ů t k u německou, udělenou od tehdejšího policejního řiditele a městského hejtmana S a c h e r v o n M a s o c h a, jak J. E. Purkyňovi co "presidentu" tohoto přírodovědeckého odboru, tak i celému správnímu musejnímu výboru, kterýž musil policii předložiti "p r e s e n č n í a r c h" všech schůzí této přítomných členů a hostů, tak i ze svolání jejího a č e s k é h o oslovení Purkyňova se zodpovídati a ospravedlniti.
Ač bylo žádáno a prošeno, aby od jmenování a vysílání zvláštního z e m ě p a n s k é h o k o m i s a ř e do schůzí vědeckého odboru tohoto b y l o u p u š t ě n o nicméně nestalo se po projeveném přání, nýbrž byl v brzku na to z a s t á l é h o z e m ě p a n s k é h o k o m i s a ř e k u s e z e n í m p ř í r o d o v ě d e c k é s e k c e m u s e j n í u s t a n o v e n c. k. p o l i c e j n í v r c h n í k o m i s a ř A n t o n í n C r ü n e s.
Později pak byl d o c e l a i p ř í s t u p h o s t ů do musejních schůzek od polic. řiditele P ä u m a n n a, notou téhož ze dne 4. února 1859. čís. 288. P. P. zakázán a J. E. Purkyňovi přípis tento intimován.

K dvaasedmdesátiletým narozeninám Purkyňovým dne 17. prosince 1859 napsána a rozdávána byla tato báseň :
Náš věk v své zaslepené sobeckosti nejvyšších zájmů zapomíná rád,
ze hrobů vyhrabuje mrtvých kosti, aby si s nimi mohl směle hrát;
při shonu za prchlivou věhlasností o srdce ovšem málo může dbát
a světel pravdy boje se jak sova, jí ze života arci nevychová.

Však posud duchů vznešenějších stává, kteříž se služby pravdy nebojí
a lidu prohlašují věčná práva a činem slovu svému dostojí; a setrvají, třebas prchá sláva,
v odvážném, dlouholetém výboji,
až stihnou, co se před zrakem jim chvělo, a novou pravdou zdobí lidstva čelo.
I mnohého, jenž trpí, válčí s námi, uznává vděčně vědy svatyně,
a kde jen pnou se vzdělanosti chrámy, skví velebně se jméno : Purkyně !'
Nechť jiné leskem okamžitým mámí, pro věčnost trvá Tvoje jedině,
jenž na vrcholi slávy vlasti sloužil a z cizích rájů přece domů toužil.

Tys ještě tu, když jiný již si hoví, se jako mladík vlasti zasvětil
a těm, kdož chtí nás poraziti slovy, jsi bleskem krásných činův odvětil;
Tys vzkřísil u nás život bujný, nový a požehnáním svým jej spečetil,
a když Tě také slávou zasypáme -jen vlastní dary tobě nazpět dáme.
Jiljí V Jahn.

Oslava Jana Ev. Purkyně r. 1867. "N. L." 17. prosince 1867 psaly:

Náš Purkyně, který dnes slaví své osmdesáté narozeniny, doznal včera od bodrých spolků našich "Sokola", "Besedy Umělecké", "Hlaholu", "Lukese", "Sokola Karlínského", pocty právě tak srdečné jak velkolepé, ana se jí súčastnila Praha česká spůsobem nejdůstojnějším. Zajisté již k sedmé hodině naplnila se ulice Spálená v okolí domu oslavence - takovým množstvím lidu, že vozy více tudy nemohly projížděti a Sokolové zde na stráž postavení co činiti měli, aby zjednali uprostřed zástupů místo pro očekávaný průvod s pochodněmi. Tento vyšel o 8. hodině s hudbou městské pěchoty v čele z tělocvičny Sokola a rozvinuv se celou délkou ulice Žitnobranské postupoval přes náměstí Karlovo ulicí Širokou a třídou Ferdinandskou stále se rozmáhaje proudem obecenstva radostně rozjařeného. Než tuto pouť vykonal průvod tak imposantní, trvalo ovšem chvíli nemalou, takže teprv o půl desáté dorazil na místo slavnostní. Čety s pochodněmi a svícemi rozstoupily se v prostranný polokruh pod okny oslavence a když hudba odehrála přiměřený kus, přítomní spolkové zpěváčtí zapěli Blodkův "Zvučný zpěv" velmi ušlechtile a živě. Jakmile dozněly mohutné hlaholy sborů, pozdraven vážený učenec, jenž byl zatím na pavlán vystoupil, od lidstva shromážděného, bouřným, jásavým "Sláva !" kteréž nemělo konce. V tom zároveň oheň magnesiový, zapálený na protějším domě, rozlil jasnou lahodnou svou zář na postavu oslaveného kmeta, jenž po skončené bouři radosti hlasem pevným a tklivým promluvil k lidstvu v tato asi slova:
"Dnešním dnem, dosáhnouti mi dal Bůh věku, jakéhož jen málo komu popřáno. Od desátého svého roku bloudil jsem mezi národem cizím. Po 27 let byl jsem v Prusích, ploval jsem v tom moři velikého národa, avšak neutonul jsem v něm. Dopřánoť mi, že jsem z něho doplaval zase šťastně do lůna vlasti milené a zde, snad mohu to o sobě říci, jsem jedním z těch, kteří udržují národ náš. A jako Mojžíšovi po mnoholetém bloudění pustinami, přece konečně popřáno bylo, aby aspoň uzřel ty krásné vlasti, zaslíbené národu vyvolenému, tak i mně dopřáno, zříti opět krásnou naši vlast a žíti a působiti v ní a pro ni. A jestli Mojžíš přivedl svůj lid až k zemi zaslíbené, a na hranicích její skonal; tož, dejž Bůh, abych já i přel hranice šťastně přešel."
Jak hrobové panovalo ticho co mluvil oslavenec, tak hřímavé volání "Sláva!" a "Na zdar!" rozlehalo se po této řeči, až opět ctěný kmet pozvedl hlasu, aby děkoval Pražanům za tuto poctu srdečnou.
"Jsem přesvědčen," pravil, "že Vaše přání pochází ze srdce upřímného a vlasteneckého, a že, co mně přejete, přejete celému národu našemu !"
Lid odvděčil novým voláním "Sláva!" a nyní teprvé mohli řečníci deputací, kteří mezi tím nahoru přišli, pronésti přání spolků jimi zastoupených. Byliť to zejmena pp. školní rada Wenzig jmenem "Besedy Umělecké", dr. Tyrš jmenem pražského "Sokola", dr.Fleischmann jmenem "Hlaholu" pražského, a Jarolimský jmenem "Sokola" karlínského." Na srdečná tato přání "Dlouhého zdraví!" a "Mnogaja ljeta!" poděkoval stařeček srdečně a vřele, podotknuv řečníkovi "Hlaholu" ve svém nezdolném rozmaru : "Ale hlas můj už není valný!"
Když byly ještě "Hlahol" s "Lukesem" Tomanovu "Hymnu Slovanů" zdárně zapěli, náčelník "Sokola" dr. Tyrš provolal:
"Sláva slavnému učenci, jarému a vždy čilému otci našemu, Purkyňovi! Na zdar!" - kteréž provolání ovšem bouřlivého a nekonečného došlo ohlasu v zástupech.
Při zvucích hudby "K sokolovně!" hnul se průvod odtud, při čemž lidstvo, skorem celou Spálenou ulicí až k Šlikovu paláci naplňující, ubírajíc se kolem bytu oslavence neustále "Sláva!" a "Na zdar!" provolávalo.

Oslava Jana E. Purkyně r. 1868.
"N a š e L i s t y" psaly dne 30. listopadu 1868 "Blížící se jubileum toho dne, kdy slavný Nestor náš před 50 lety povýšen byl na doktora mediciny, shledává jakousi slavnost předchozí dnes dne 30. listopadu, ve kterýžto den před 50 lety "Joannes Purkinje Bohemus Libochovicensis, Medicinae Candidatus" disputoval v Karolinum o větách z oboru fysiologie, pathologie, farmakologie, nosologie, therapie, lučby, přírodovědy, lékařství soudního a lékařské propaedeútiky.*) Osmnácte vět těchto, které by ještě dnes každý muž vědy podepsal, obsaženy jsou ve knize co "Dissertatio inaugularis medica" vydané a s nápisem tehdy ovšem německým "Příspěvky ke známosti co do subjektivního vidění" tištěné u Frant. Vetterla, šlecht. z Wildenbrunnu, arcib. kněhtiskaře v ě n o v a n é p a k s v o b o d n é m u p á n u H i l d b r a n d t o v i, p á n u n a B l a t n é, Slabcích a Škvoreticích, "š l e c h e t n é m u l i d u m i l u, v e l k o m y s l n é m u d o b r o d i n c i, c o s k r o v n ý d ů k a z v d ě č n o s t i." Kancléřem univ. byl arcibiskup pražský Václ. Leop. Chlumčanský, rytíř z Přestavlk a Chlumčan, rektorem pak MDr. Jos. Rottenberger.

*) Podrobné vyjmenování viz v Čas. lékařů českých, 1868, str. 384 a násl.

K druhotinám důstojnosti doktorské Jana Ev.
Purkyně uzavřelo kollegium professorů med. fakulty podati oslavenci stříbrný pohár. Zároveň usneslo se kollegium doktorské na tom, podati mu kalligraficky provedený diplom a dáti raziti památný peníz s podobiznou Purkyňovou.
Už ve středu 9. prosince r. 1868 odebrala se deputace obou zmíněných korporac k ctihodnému jubilaru, aby mu řečené dary a latinský diplom ve spůsobě gratulace odevzdali. Proslýchalo se, že dedikační nápis na poháru bude německý, avšak záměr ten změněn byl. Nápis jest latinsky a zní : "Collegae aestimatissimo, de scientia optime merito, Dr. Joanni Purkyně, festum semiseculare acquisitae laurae medicae celebranti, die IX. Decembris 1868, collegium professorum facultatis medicae Pragensis." Diplom uschován jest v pouzdru červeným aksamitem potaženém. Dá se po délce rozevříti na dvě půle, které pozlacené spony k sobě vížou. Torbička (capsula), v níž pečeť uschována, není ze dřeva, jak obyčejně, nýbrž ze slonové kosti. Na pergamenu následující písmo : Perillustri, celeberrimo, doctissimo ac spectabili domino J. Purkyně, Bohemo Libochovicensi, medicinae & philosophiae doctori, physiologiae professori caes, reg. publico & ordinario, instituti physiologici Pragensis directori, collegii professorum in hac facultate prodecano eme rito, caes. reg. A u s t r i a c i ordinis L e o p o l d i n i nec non caes R u s s i c i ordinis St. V l a d i m i r i & Regii B o r u s s i c i ordinis A q u i l a e r u b r a e equiti, incly tarum academiarum Vindobonensis, Parisiensis; Londinensis & Petropoliensis membro honoratissimo, numerosarum aliarum societatum ad literas vel humanitatem spectantium sodali etc. etc., ingenio scientia praeclarisque scriptis ubicumque celebratissimo, de literarum et imprimis de physiologiae studio & culto emeritissimo, integritate, patriae amore et collegialitate aeque excellenti die IX. Decembris 1868 festum adeptae laurae medicae semiseculare acturo o m n i a b o n a, f a u s t a, f e l i c a, f o r t u n a t a q u e adpraecant, intimae venerationis et observatiae symbolum refert, cesareo-regiae universitatis CaroloFerdinandae facultas medica Pragae Bohemorum 9. Decembris 1868. Dr. Hofmeister, h. t. decanus collegii doctorum. Dr. Jaksch, prof. med. prax. ; Dr. Seidel, h. t. decanus collegii prof.; Dr. Chlumzeller, notarius, facultatis med. "
Stříbrný peníz na památku tohoto dne ražený má na zadní ploše následující nápis "Physiologiae recentioris fundatori decem ab hinc lustris universitati Carolo-Ferdinandae adepto facultas medica Pragensis IX. Decembris 1868."
Téhož dne zavítal též místodržitelský rada dr. Škoda u slavného jubilanta, aby mu vyjádřil blahopřání ke dni tak vzácnému. Mimo to zavítala v obydlí jubilárově i deputace kr. učené společnosti, majíc v čele Palackého.
Příští den vykonána druhá čásť této slavnosti. Hlavní moment tvořila akadem. slavnost, kterou konali čeští medikové v síni fysiologické při odhalení obrazu, prof. Purkyně v životní velikosti představujícího, který maloval Petr Maixner.
Pod ověnčeným obrazem spočíval trikolor slovanský a bobkový věnec ze stříbra, od spolku čes. lékařův pro jubilára určený. Po pravé straně stálo kobercem postřené řečniště. Po stěnách síně visely fysiologické diagrammy z různých odborů vědy té. Brzy naplněna síň pozvanými hosty i českými mediky. Předseda spolku čes. mediků p. Reinsberg (nyní professor české university v Praze) přednesl nadšenou řeč, otištěnou pak v Čas. čes. lékařů (1868).
Zatím, co konána slavnost v síni fysiologické, ubíraly se deputace rozličných spolků pražských k oslavenci, v témže domě bydlícímu. Nemohl pro churavost přítomným býti slavnosti této. Přijímal leže na pohovce gratulanty s obvyklou laskavostí.
Přišel klub amer. čítající 75 dám, v jichž čele stál Vojta Náprstek, (který do poslední chvíle Purkyňovy o pohodlí jeho všelikým spůsobem se staral (Pozn. red.), aby ověnčil slovutného kmeta a zazpíval mu gratulační kantátu složenou a na pianě doprovázenou p. Kavánem. Paní Podlipská sepsala adresu, již slč. Božena Studničková přednesla (Obsah viz. v "Čas. lékařův českých", 1868, str. 409).

R o d á c i P u r k y ň o v i, město L i b o c h o v i c e,
dožádali svého čestného spoluměšťana, magistrátního koncipistu p. F. Pudlače, aby složil slavnému jich rodáku blahopřání odeslavše následující spis
Blahorodý pane !
Jak Vašnostem známo, slavěno bude dne 10. t. m. padesátileté. doktorské jubileum našeho slavného rodáka a vlastence doktora a professora Jana Ev. Purkyně nejen od lékařských kolegův jeho, alebrž ode všech přečetných přátel jeho a ctitelů.
Nížepsané městské zastupitelství ukládá to sobě za zvláštní česť a povinnost, při této slavnosti hlubokou úctu svou a vřelé blahopřání veleváženému kmetu, co svému rodáku a čestnému měšťanu, v tento slavný jeho den projeviti.
V sezení dne 7. t. m. držaném usneslo se tedy celé zastupitelství na tom, požádati a splnomocniti Vás, blahorodý pane, co svého čestného měšťana, abyste naše město co rodné místo oslavence při této slavnosti laskavě zastoupiti a tlumočníkem hluboké úcty, vážnosti a vřelých vlasteneckých citů býti ráčil, ježto obec libochovická k slavnému veteránu vědy, co svému rodáku a veleváženému čestnému měšťanu povždy chová, spolehajíc se zcela na Vašnostinu vlasteneckou mysl a ochotu, že tento čestný úkol na se laskavě přijíti a důstojným spůsobem i vykonati ráčíte.
Z rady, městské v L i b o c h o v i c í c h dne 7. prosince 1868.

Za purkmistra
Fr. Leník, radní, Alois Vacek, radní.

Další deputace k oslavenci vyslaly : Beseda učitelská v Praze, Stenografický spolek, téměř všecky ostatní vlastenecké spolky a korporace pražské, dostavili se zejména i purkmistr města Prahy dr. Klaudy, baron Koller atd.
Přišlo pak po řeči páně Reinsbergově i studentstvo české a posléze deputace spolku českých lékařů (dři. Eiselt, Tomsa, Staněk, Schöbl a Novotný), aby odevzdala stříbrný věnec a gratulační spis i následující pojednání.
1. Podivuhodné sítě vůkol páteře některých plazů ještěrovitých, kteří se vyznamenávají lámavostí ocasu. Popsal a vyobrazil dr. J. Schöbl.
2. Purkyňův obraz routový souměrným tlakem oka vzniklý. Vysvětluje dr. Fr. Novotný.
3. Pohyb srdce, jak jej okazuje Purkyňův kinesiskop . Popisuje dr. Fr. Novotný.
4. Vypsání děl Purkyňových počtem 182. Krásný důkaz, že nezapomněla na svého horlivého člena, podala společnost slezská pro vlastenecké zeměvzdělání ve Vratislavi. Obsah adresy její podává; "Čas. lékařů českých", 1868, str. 410 a násl. Adrese této připojen byl zároveň seznam všech přednášek, které v schůzích této společnosti Purkyně měl. Mělť tam celkem 60 různých přednášek. Během dne pak přicházel telegrafický pozdrav za pozdravem. Zejména pozdravili oslavence : Slovanský liter. spolek z Vratislavi, ředitelství fysiologického ústavu a mnozí vynikající muži tamtéž, dr. Figulius z Frankensteina, spolek ruských lékařů z Moskvy, medicinská akademie v Petrohradě, slovan. komitét v Petrohradě, Vaclík, bývalý tajemník černohorského knížete, česká beseda v Paříži, srbské učené družstvo v Bělehradě, bělohradští lékaři, srbští pobratimi, německý přírodozpytný spolek v Brně, gymnasium v Kronštatě a celá řada korporací a osob z Čech, Moravy a z Vídně. Universita v r a t i s l a v s k á nezapomněla po 26 letech na svého spolučlena a zaslala úctyplný list. Z a t o u n i v e r s i t a p r a ž s k á n e u č i n i l a n i č e h o.
(Obsah listu university vratislavské podán "Čas. lékařů českých", 1868, str. 412 a násl.). - Slavnost dovršena večer banketem u bratří Švertásků, jemuž přítomni byli i hosté z ciziny : dr. Bobirjev z kazaňské university a dr. Ant. Steidl, osobní lékař prince Petra z Oldenburgu. Přípitky pronešeny od prof. Eiselta, Kořistky, Krejčího, dra. Ed. Grégra, A. Friče, Pichla, Novotného, Staňka, Bobirjeva (rusky) a j.
Na konec došla gratulace i od c. Leopoldinské akademie z Drážďan.
(„Čas. čes. lékařů", 1868. str. 408 a násl.).

Řeč prof Krejčího o jubil. banketu spol. českých lékařů dne 10.pros. 1868 u Švertásků.
Slavíme dnes vědecké druhotiny milovaného mistra a přítele svého, vzácná to slavnost, poněvadž pohlížíme na půl století velkého, bohatého života. V životě tom jsou vtěleny nejušlechtilejší snahy probouzejícího se národa, v něm obsaženy jsou všecky bolné a radostné upomínky, které s utěšeným vědomím konečného vítězství oné myšlenky v sobě vzbuzujeme, že národ vědeckého vzdělání schopný nemůže zahynouti, nýbrž že mu vykázán čestný úkol na dráze pokroku celého lidstva.
Slavíme a velebíme dnes šťastný výsledek probuzené přírodovědy v Čechách, kteráž v našem Purkyňovi tak důstojně jest zastoupena - avšak co vřelost synovské úcty a srdečné lásky v nás dnes podněcuje, není ani tak vznešená slovutnost našeho oslavence, jako věčně mladistvý zápal jeho pro pravdu a pro pokrok ve vzdělanosti, jako onen výraz šlechetné u lidskosti, kterýž všechny jeho výkony provázel. Stříbrné šediny stkví se na 82leté hlavě našeho milovaného mistra, avšak srdce jeho vře dosud soucitem, ústa jeho usmívají se dosud laskavostí a oko jeho se jiskří nadšením; jako když před 50 lety naše Alma Mater zdobila jej znakem doktorským, když po dlouholeté pouti, jako onen proslavený mudrc Sámský, vrátil se do vlasti, zasvětiv se v cizinách o všech svatyň vědy a humanity, byla to nehynoucí mladost srdce jeho, která vzdělávající se mládež vlasteneckou kolem sebe seřadila a jí ony podmínky pravé vědy vštípila, jež ubezpečiti mají trvalé zakořenění její v národu. Minerva jeho neměla nikdy co příznaku sovu athénskou, ne panna vyhublá s přísným pohledem, ale žena lahodná, matka společenského a národního blaha byla mu ideálem vědy.
Šťastnějším se cítě v rozdávání nežli v přijímání darů, vštípil ve své učně to přesvědčení, že v národů našem pěstování vědy přírodní hlavně v tom má ceny, jestli každý, seč je, vědomostí nabytých upotřebí k zvelebení vlasti a k rozšiřování pravd, jimiž se urychlí vítězství všeobecné lásky a bratrství mezi lidmi. - Nuže, budiž mi dovoleno přinésti přípitek na utěšený zdar onoho humanního přírodozkumu, jejž mistr a přítel náš ve vlasti zahájil a jmenovitě na slávu všech oněch mladých vlasteneckých přírodozkumců, žáků jeho, jichž heslem jest heslo Purkyňovo : "Vlast a věda !" Sláva jim ! nechť dlouho žijí ku zdaru vlasti milené !

Pamietnik towarzystwa literacko-slowaňskiego we Wrocławiu z przyczyny obchodu piecdziesiecio letniego jubileuszu prof. Purkiniego.

Ku četným slovům radosti a uznání za příčinou 50letého jubilea prof. P. připojil se také hlas Poláků ve Vratislavi. Pod svrchu uvedeným titulem vydána skvostně vázaná knížka, ve kteréž popsán je vznik a život (posud trvajícího) spolku liter. slov. ve Vrat., kde milý náš oslavenec mnoho let pro vědu a vlasť výtečně byl působil. (Č. sp. čes. lék. 6. břez. 1869.) - D o t č e n ý s p o l e k zaražen byl r. 1836 zvláště pomocí a radou prof. P., jenž se stal jeho předsedou, o vývoj , jeho , pečoval s láskou opravdu otcovskou, ve vlastním domě poskytoval mu přístřeší, platil měsíčné vklady a připlácel na zakoupení děl určených k založení bibliothéky. Spolek ten byl určen z počátku toliko pro posluchače na universitě, později vymohl prof. P., by také docenti účastniti se směli ve spolku, čímž spolku značných sil získal. Účelem spolku bylo: společnými pracemi, jmenovitě pojednáními písemními obeznamovati členy své s jazyky, literaturou, dějinami a právem národů slovanských. Prof. P. zachránil několikkráte spolek, kterému vláda pruská zápovědí hrozila, byl stále protektorem spolku, a bral činný podíl ve schůzích až do r. 1849, v kterémžto roku, byv do Prahy povolán, jmenován byl čestným jeho předsedou. V slavnostní schůzi na konec r. 1868 slavil spolek 50leté doktorské jubileum prof. P. V této schůzi byla řeč o žití a zásluhách oslavence. Od roku 1836 - 1868 náleželo ku spolku 566 členův.

Purkyně poslancem.
List zástupců Libochovických z r. 1861.
Blahorodý, Veleučený Pane, Pane !
My níže psaní pro blaho města Libochovického upřimně smýšlející osmělujeme se, ohledem nastávajícího dne 6. dubna Českého sněmu, krátce následné věci sděliti: Především, projevujeme srdečnou radost svou z toho, že jste jmenován ve veřejných listech za poslance pro tento zemský sněm, a pokládáme si za nemalou česť, že město naše bude míti ve Vás zástupce věhlasného, jenž bude zříti na jeho a okresu Libochovického, Slanského a Velvarského ano i vší vlasti České potřeby.
Máme za zbytečné od Vašnosti žádati prohlášení vyznání politického a vlasteneckého, jsouce přesvědčeni o tom, že je Sám dosti výborně znáte.
Dne 18. tohoto měsíce bude odbývána volba ve Slaném pro poslance sněmu. Vidí se nám za dobré prositi Vaše Blahorodí, abyste Sobě neobtěžovali, k ní osobně se dostaviti, a nějakou 'řečí shromážděné voliče okresu Libochovického, Slanského a Velvarského osloviti, poněvadž tudy nadíti se jest všeobecné jejich sjednocení pro volení Vašnostiny osoby pověstné, poctivé.
Zdělujeme předběžně, prvé než to ohlásí noviny, že spolu podepsaný purkmistr zdejší a někteří z měšťanského výboru, Vašnosti vyvolí za čestného měšťana zdejšího, jak mile započne veřejné úřadování jejich na důkaz srdečné úcty k Vám, svého slavného rodáka.
Tím zavíráme tento svůj list, prosíce Vaše Blahorodí za delší lásku. Vaši s prosbou k Pánu Bohu, aby výsledky příštího sněmu zemského byly počátkové žádoucího štěstí země České. Zdař Bůh!
S nelíčenou šetrností.
V Libochovicích, dne 13. března 1861.
Matěj Berka, měšťanosta. Tobiaš Kruchina ze Švamberka, výbor, Antonín V. Hnojek, děkan. Jan Wrabčík, radní. P. Josef Ehl, kaplan. Med. et Chirurg. Dr. Karel Wilt, výbor. Josef Čzapek, učitel. Max Rziha, výbor. Eduard Seidl, výbor. D. Mayer, kupec.
Sdělil Ot. Purkyně.

Purkyně uchází se o poslanecký mandát.
Voličům okresu Slánského, Velvarského a Libochovického. Navržen jsa od slavného zdejšího výboru pro volby do sněmu zemského za poslance pro okresy Vašich měst, důvěřuji sobě, ač u vysokém stáří, při čilých ještě silách, posloužiti seč budu vlasti i Vám. Kdož mne znáte, víte, jak věren vždy zůstával jsem národu a zásadám pravdy a spravedlností.
Sedm a dvacet let pobytu mého v cizině při dost vábivých okolnostech nemohlo v nejmenším mne odvrátiti od směru dávného, jímž jsem kráčel s Jungmannem, Presslem, Hankou a .j.
Šťastně navrátiv se do vlasti, ač nenalezna vše jak jsem očekával, ano přežalostné. dvanáctiletí bezohledného absolutismu podstoupiv, nezbavil jsem se ani na okamžik pevné víry v prozřetedlnost božskou, která i touto krušnou školou nás vedla, bychom, jak sami víte, k lepšímu poznání dospěli.
Zatím, co na mne bylo, hleděl jsem dle možnosti uskutečniti, co s přítelem, oslaveným Preslem, někdy jsme na mysli přemítali a co jemu bohužel vykonati dáno nebylo. Tak vešla v život "Živa" co obnova "Kroku". Tak s pomocí vzácných přátel a vlastenců dra. Riegra a dra. Trojana po desítileté zástavě vešla v život první dotud průmyslová škola v Čechách a také o první naučné knihy postaráno též v oboru české literatury a vůbec u vzdělávání věd všeobecných, jakož u vyučování jazykem českým věd přírodních na naší universitě, ač to shora nerádo viděno, zřízením odboru přírodnického při našem Museu, jejž jsem tak dlouho řídil, dokud mně to osobní čest dovolovala.
Ty takové události ukazují dostatečně, že jsem s to, bych zájmy vědecké, budiž to kdekoliv, zastával i hájil, a důvěřuji sobě, též v záležitostech vyššího i nižšího školství dobrou radou přispěti.
Zdají-li se Vám, milí krajané ! důvody tyto dosti váhy míti, zvolte mně do zemského sněmu za Svého poslance.
Jinak, naskytne-li se Vám muž mladší, čilejší, věci znalejší, milerád jemu ve všem, mimo lásku k vlasti naší milené, předek postoupím.
Sláva vlasti! Vám věrně oddaný
Jan Ev. Purkyně. V Praze, 15. března 1861.
Podal Ad. Šimek.

Purkyně dárcem školy Libochovické. Pan A d. Š i m e k propůjčil nám i tento list

Blahorodý, Vysoce učený Pane !
Vašnostin vzácný, drahý dar pakliku Amerlingových obrazů pro názorné vyučování obdržel jsem s velikou radostí, jakož i laskavou přípověď, že dalšího pokračování jich budete čas po čase zasílati.
Račte za to přijmouti mých, vroucích díků ! Ten dar Vašnostin, jakož Vaše jméno, co bývalého žáka Libochovického, bude slavnou památkou pro zdejší školu.
Vašnostina štědrost upevnila ve mně několikaletý úmysl, že zvelebím, ovšem pomocí cizou, zdejší knihovnu školní i obecnou a tou že přičiním nemálo ku vzdělání duševnímu města a okolí jeho, Váš výtečný příklad povzbudí k následování.
Ještě něco ! Já jsem rozvrhl památník krásný a skvostný naší školy na tré částek. Předně jmen literním prospěchem, pilností, chvalnými mravy veřejně vyznamenaných dítek; pak dějin školního učiště, jako i založení, vystavění, opravení, budovy, dobrodinců a nadací jeho, postoupnost představených a učitelů jeho duchovních i světských atd., a posléze galerie znamenitějších osob vyšlých ze školy Libochovické.
Dávám zprávu o tom do "Školy a Života". - Naše město se honosí, že Vašnosti čítá mezi rodáky své, a tudy Váš životopis bude se vším právem v této galerii skvíti.
Nechtějtež se tomu smáti, nám jest a naším potomkům bude ta věc velice důležitou.
Vaše pověst jest světošírá, než my chceme ji také zde znáti a z ní se obradovati. Pročež prosím co nejuctivěji, abyste ráčil k-tomu dáti své přivolení a podati nám dát vydatných a vhodných.
Neračte nic věděti o mé čítánce ? Zdá se, že se nelíbí.
Dozvím se, až přijdu do Prahy. A kdy stane se nám zde ta česť a to potěšení, abychom Vašnosti zase spatřili u nás?
Naději se, že letos o prázdninách, a prosím již napřed, že se spokojíte, uhostiti se v mém příbytku, o čemž si vymohu dovolení u ranaře Levýho.
Poroučeje se do Vaší drahocenné přízně, jsem s hlubokou úctou
Vašeho Blahorodí ponížený sluha
Ant. Vojt. Hnojek v. r., děkan.
V Libochovicích, 7. března 1859.

Purkyňova příchylnost k rodnému městu Libochovicům
neutuchala ani v pozdních letech života tohoto učence. Vzpomínky na svá léta dětská, v Libochovicích zažitá, uložil sám do "Rodinné kroniky" (čís. 90 - 95. sv. IV.). Pod pseudonymem Libochovický otiskoval také své básnické práce. Na školu libochovickou Purkyně nikdy nezapomínal; rovněž zachoval přátelské styky i se svými někdejšími spolužáky, tak jmenovitě s krejčím a literátem Mikulou, jehož i podporoval. R. 1861 byl pro svou přízeň k městu a za zásluhy, o školu libochovickou zvolen čestným měšťanem. R. 1861 navštívil Purkyně, co zvolený poslanec za Libochovicko, Velvarsko a Slánsko, naposledy své rodiště a občanstvo učinilo mu ovaci osvětlením, zpěvem a hudbou. Při této příležitosti Purkyně oslovil shromáždění slovy : "Moje česť Vaše česť a Vaše česť moje česť." Při svých návštěvách v Libochovicích Purkyně býval vítaným hostem na děkanství, jakož i v domě starého zasloužilého vlastence p. D. M a y e r a. S tímto, pak s P. E h l e m, říd. učitelem p. Č a p k e m a j. podnikl jednou výlet pěšky do Budyně, i ač již stár, nepřijal povozu ani k cestě zpáteční. Pan D. Mayer chová od Purkyně tento žertovný lístek z r. 1862 : "Panu Majerovi, Millionáři v Libochovicích. Velectěný pane ! Věda, že s pražskými kupci stojíte ve všelikých obchodních stýčnostech, prostředkem kterých lehkým spůsobem možná zapraviti dluhy Vám povinnované, odvážil jsem se a odvažuji, aby jste mně 50.000 zl. r. č. 10.000 propůjčiti a je panu M i k u l o v i, literátu libochovickému odevzdati ráčil, jenž vám na to ouřední osvědčení vlastnoruční vyhotoviti dá. Pozdravte paní a děti. Váš upřímný přítel J. P." - K uctění památky Purkyňovy pojmenovalo město r. 1876 dne 28. listop. bývalou mosteckou ulici, v níž stojí dům č. 29, jenž náležíval rodičům Purkyňovým, "t ř í d o u P u r k y ň o v o u."

Humor Purkyňův.
Když v době národního rozruchu pořádána byla v Lužankách na Moravě ku probuzení vědomí národního a k obrození zhaslé síly české národní slavnost, pozváni byli k ní a také se dostavili otec národa Frant. Palacký, Fr. Rieger a věhlasný Jan Ev. Purkyně.
Když slavnost začala, dostavil se též k ní policejní komisař v černém obleku. Uveden jest ihned ku stolu, za nímž seděli pozvaní tři národovci z Čechie, na jichž řeči a konání každý byl zvědav, a byl jim představen.
Po té zase jeden z předních pánů domácích představoval komisaři přítomné hosti.
Ukazuje pravicí, pravil: Pan Palacký, pan doktor Rieger.
"A já jsem doktor Purkyně, ten buřič - na mne si dejte zvlášť dobrý pozor !" přerušil mluvčího upřímný vlastenec Purkyně a představil se policejnímu komisaři sám.
Komisař slyše ctihodného, šedého kmeta tak otevřeně a přec vlídně mluviti studem zčervenal, pousmál se trpce a mlčky usedl za stůl a jak pozorovati bylo, neměl toho dne jiné touhy, než aby byl večer a slavnost u konce. Když pak konečně Rieger nadšenými přípitky slavnost zakončil a trojice národních pionérů odjela, odlehčilo se panu komisaři. Purkyně ťal do živého s hledím otevřeným břitkou satyrou.
Fr. Rk.

Horvátské hodiny ve fysiologickém ústavě.
V počátku let šedesátých studovalo v Praze mnoho Jihoslovanů, hlavně Horvátů, mezi kterými mnozí zaujímají nyní vynikající místo v literatuře aneb ve veřejném životě svého národa.
Byly to především : N a p o l e o n d e Š p u n - S t r i ž i c, septemvir v Záhřebě, Emanuel de V r a n i c z a n y - D o b r i n o v i č statkář v Severinu, Sigmund de Š u g h správce hospod. ústavu v Křiževci, básník August Š e n o a, Jiří de B e l o š e v i č, veliký soudce v Bělovaru, nadlesní M a l í n v Bělovaru, básník Dr. V r an i c z a n y, A n t o l k o v i č, statkář v Farkaševcu, Dr. František M a i x n e r, professor university Záhřebské, Josef S t a r é, professor gymnasia v Záhřebě.
Stálými přátelskými styky českého studentstva s horvátskou omladinou vzmáhala se v české mládeži touha, naučit se horvátskému jazyku způsobem neobligátním, neboť již tenkráte byl officielním učitelem horvatského jazyka na universitě a na polytechnice p. prof. J. K o l á ř. Z horvátských studentů tenkráte v Praze studujících rozhodnul se p. J i ř í d e B e l o š e v i č, právník, že bude třikráte týdně milerád darmo přednášeti svým kommilitonů horvatštínu, jen jest-li se k tomu najde za darmo vhodná místnost. P. B e l o š e v i č zaklepal zde, tam na dvéře, ale nikde nemohl obdržet dovolení k přednáškám a nikde se mu nenaskytla vhodná místnost. Bylo to roku 1862, když se p. B e l o š e v i č rozhodnul hledati morální podpory prof. P u r k y n ě, známého lidumila, přítele omladiny a Slavjanofila. Odebrali jsme se tedy jednoho dne v letním semestru r. 1862 k prof. P u r k y n i do bytu, s prosbou, aby nám, vymohl dovolení k přednášení horvátského jazyka v sále jeho fysiologického ústavu. Prof P u r k y n ě přijal nás velice vlídně, slíbil svou podporu, ujišťoval nás, že vymůže u rektoratu university schválení k odbývání přednášek v jeho auditoriu - co se i stalo.
Když pan B e l o š e v i č oznámil první přednášku, přišel i prof. P u r k y n ě do posluchárny , a pravil humoristicky, že s radostí dal svolení k těmto přednáškám, avšak dříve se musí přesvědčit, umí-li p. B e l o š e v i č skutečně horvatsky, neboť být Horvátem a umět horvátsky jest dvojí. Rozumí, se samo sebou, že toto interrmezzo obveselilo všechny přítomné.
V tutéž dobu zařídil akademický čtenářský spolek v Praze po mé iniciativě "sbírky přírodní" a já jsem byl zvolen prvním kustodem těchto příručních sbírek, kterým jsem opatřil sbírku mineralogickou, krystalografickou, sbírku diagramů z botaniky a zoologie a sbírku chemikalií. Tenkráte byl assistentem fysiologického ústavu dr. N o v o t n ý, pod jehožto dohlídkou jsme v posluchárně prof. P u r k y n ě kopírovali diagramy fysiologického ústavu, které nejspíše ještě dnes jsou rozvěšeny po stěnách místností akademického spolku. Prof. P u r k y n ě co nejochotněji podporoval naši snahu opatřit akademickému spolku potřebný příruční materiál, jehožto používali členové spolku při přípravách ku zkouškám a rigorosům. -
Záhřeb. 24. VII. 1887. Dr. K. O. Čech.

Purkyně - učitel češtiny.
Jak známo, pojal Purkyně za choť dceru slavného fysiologa Rudolfiho Julii, vychovanou v Berlíně. Rozumí se samo sebou, že Purkyně snažil se - ač žil v Německu - choť svou přiučiti jazyku českému. Vysvítá to z listů jeho manželky, zaslaných jemu z Berlína do Vratislavi. Ačkoliv Purkyně se svou chotí žil jen několik let, přiučila se dosti jazyku českému. Jeden list její na př. začíná po česku: "Můj milý manžele ! Když bych psala tobě české psaní, můj Honzíčku, co tomu řekneš ? Naše malá dcera jest maličko nemocna, ale ona spala a jest radostna a šťastna a pije a jedla od srdce." (Načež pokračuje německy.) Také choť svého, syna Karla učil Purkyně česky. Tato přišla do Prahy z Vratislavi. Jednou Purkyně zkoušel ji, jak už mnoho česky pochytila. I ptá se, jak se česky jmenuje "šnittling". "Řezanka", odpověděla nebohá žačka. Tu Purkyně šel do kuchyně a volal na kuchařku : "Poslouchejte, dejte mi do polévky řezanky, rozumíte !" Smích domácích lidí ovšem vysvětlil Purkyňově snaše, co je to "řezanka".

Purkyně - otec.
Purkyně neměl vždy času obírati se se svými dvěma syny, Emanuelem a Karlem. Stalo se jednou, že je ve Vratislavi uzavřel v jich pokojíku, chtěje kamsi odskočiti. Zatím však pustil se na výlet, do Krkonoš a na hochy zcela zapomněl. Rozumí se, že lidé, křikem jich později přivábeni, osvobodili mladé vězně, vypáčivše dvéře jejich příbytku. - Jindy opět hoši sebrali se jak byli a hajdy do - Benátek. Peněz neměli, a jakž takž protloukali se 14 dní světem. Otec trnul o ně strachy, nevěda, kam zmizeli. Konečně, když šel kamsi po Karlově nám. v Praze, potkal své milé syny, otrhané a bosé. I vedl si je s velikou radostí, jako navrácené děti, domů na Spálenou ulici.

Maďarský vítr.
Nezapomenutelně vryl se mi v pamět 5. den měsíce září 1865.
Zavítav z Chocně již časně ráno do Brandýsa nad Orlicí k slavnostnímu odhalení jednoduchého ale důstojného pomníku Jana Amosa Komenského, procházel jsem se s několika známými pod Klopoty a po zalesněné stráni tichého údolí, až se přiblížila doba příjezdu dvou vlaků, pražského i brněnského. Šel jsem na nádraží. S vlakem pražským mimo jiné přibyl slavnostní řečník Karel Sladkovský; s vlakem brněnským neočekávaně zavítal též prof. J. Purkyně, jenž vracel se právě do Čech z Pešti, kdež přítomen byl slavnostní schůzi učené společnosti uherské jakožto nejnovější její čestný člen.
Byl cestou poněkud unaven a proto zavěsil se mi pod rameno, nedbaje toho, že měl ve mně průvodce ještě nezletilého, sotva 22letého. Purkyně však vždy nejraději družil se k společnosti mladší a jmenovitě v "Uměl. Besedě" se zálibou dlíval v kruhu literátů, kteří krásnou literaturu ne-li obohatili, tedy alespoň rozmnožili teprve prvotinami mladistvé síly tvůrčí. V "Umělecké Besedě" bylo mi také dopřáno seznámiti se blíže se vznešeným kmetem, jenž příjemnou hovorností, nenuceným vtipem, jemnou satyrou a původními myšlenkami upoutával pozornost nás mladých, vždy tak, že každý z nás tiše jako pěna naslouchal slovům velikého myslitele a humanisty tohoto.
Nejednou poctil mne nezapomenutelný učenec také vyzváním, abych jej navštívil v soukromém bytu. Rozumí se samo sebou, že jsem vyzvání jeho s nadšením byl poslušen a že mi bylo pravou pochoutkou dělati téměř osmdesátiletému Sokolu, jenž v pracovně své měl bradla, hrazdu i činky, ochotného pomahače, když na př. při vzpírání v bradlech síla svalů nestačila dosti jinak neúprosné vůli a nezbývalo, než-li podchytiti třesoucí se rameno a pomoci mu do vzporu . . .
Jindy zase žádal mě Purkyně - a tato žádost zajisté jest charakteristickou pro příkladnou skromnost tohoto velikána, - abych mu prošel veršovaný překlad Schefflova "Laienbrevier", jehožto zpěvů celou řadu měl Purkyně již uchystánu do tisku, a abych mu uhladil verše i rýmy dle požadavků nové básnické řeči české.
"Nedivte se mé žádosti, mladý příteli", pravil Purkyně s usměvavou důvěrností; "jsem si toho velmi dobře vědom, že naše řeč od těch dob, co jsem Schillerovy básně překládal, učinila nesmírný pokrok. A proto jsem přesvědčen, že by můj překlad, co se tkne stránky jeho formální, nynějším požadavkům poesie české bez důkladné revise sotva vyhověl. Váš překlad Meissnerova "Žižky" zalíbil se mi tak, že jsem si umínil požádati Vás o tuto službu . . .
Tyto a podobné styky sblížily nás oba ve zvláštní svazek přátelství, které u prof. Purkyně prýštělo se ovšem z jeho vrozené náklonnosti k mladým, jarým, jakož i z veliké dobroty srdce, která byla protikladem jeho vznešeně smýšlejícího, ale neskonale skromného ducha, kdežto má sympathie a láska k Purkyni byla přirozeným účinkem neodolatelných jeho ctností. Snad každý veliký šlechetný a spanilý charakter vyzařuje kolem sebe jakési tajemné kouzlo, které vábí a připoutává k němu vše, cokoli v ovzduší mužů, vznešeného smýšlení má pro pravou mravní velikost a ideální snahu porozumění, úctu a obdiv. Pozoruji však, že jsem uchýlil se od vlastního předmětu. Měl jsem pouze napsati drobnou, zcela malou vzpomínku z života Purkyňova. Nuže, zde jest . . . Místo do hostince zašli jsme s Purkyní z nádraží pod Klopoty na lesní stráň. Když jsme usedli do stinného zátiší všíml jsem si nápadné změny v zevnějšku Purkyňově. Kdežto jindy nosíval na hlavě černý cylindr, přijel dnes do Brandýsa s nízkým kloboukem, téměř čikoši podobným.
"Prosím Vás, pane professore", pravil jsem "jak jste se mohl rozloučiti se svým dávným přítelem Cylindrem? Co znamená tato změna?" dodal jsem bera do ruky klobouček, jejž byl Purkyně vedle sebe na lavici položil.
"Což pak nevíte, že jedu z Uher?" smál se Purkyně. "V cylindru jsem jel do Pešti, v čikoši se vracím. Sotva že parník u Břetislavi přistál, spustila prudká vichřice a než jsem se nadál, byl můj cylindr v Dunaji. Věřte mně, příteli, v Uhrách fouká zvláštní vítr, který nesnese cylindr ani na hlavě, neřknu-li v kancelářích. Škoda, že máme v Čechách zcela jiný vítr!".
Od těch dob vím co umí maďarský vítr, a když po vyrovnání z r. 1867 začalo houfem stěhovati se úřednictvo z Uher a zaplavilo ostatní království země, porozuměl jsem ještě lépe tomu maďarskému větru, jenž nesnesl ani cylindr, ba ani hlavy c. k. úředníků nemaďarských v úřadech království uherského.
Ervín Špindler

V í t ě z s 1 a v H á 1 e k vypravuje o Purkyni ve Květech« (r. 1869) mezi jiným:
"Purkyně v posledních letech také se učil maďarštině, čehož ovocem byl překlad "Růženy" na českém jevišti provozované. Že pojal úmysl, učiti se maďarštině, datuje se od schůze maďarských lékařů před několika lety v Pešti odbývané. Purkyně nerozuměl rokování, jež se odbývalo v řeči maďarské tuť shromážděným lékařům učinil slib, že až příště k nim zavítá, bude již uměti maďarsky. Slib ten ovšem přijat tam s všeobecným jásotem a Purkyně slibu tomu dostál.
Při té příležitosti rád vypravoval Purkyně, kterak si vyměnil za nízký klobouk cylindr.
Že právě jsem u kroje, nemohu zde nepřipomenouti, že Purkyně strojil se nad míru jednoduše této jednoduchosti jeho někteří matadorové v našich kruzích se i nešetrně posmívali.
Tu se stalo, že při různosti politických náhledů Purkyně také jednou pronesl svůj úsudek, a sice dosti drzý. Slova Purkyňova donešena na patřičné místo a tam přijata jsou s poznámkou: "Co on má do toho co mluvit? Ať si raději koupí nové boty!"
Jakož u nás nikdy nebylo nedostatek donášečů, tož vyskytl se opět dobrodinec, který zase tento výrok donesl nazpět Purkyňovi. Purkyně usmál se zcela klidně a řekl: "Tedy jen boty mně scházejí? No, jen když to není výš. Ostatně mám k botám ševce, nač se mu pletou do řemesla?"

Jak Purkyně zouvákem vytrestal služku. Purkyně měl služku, které když něco zanedbala vždy to jen vytkl slovy: "Zouvák mně povídal, že jste to a to neudělala, je-li pak to pravda?" Nikdy ji přímo nekáral, nýbrž vždy všecko svedl na zouvák; i když skutečně ji chtěl kárat, řekl, že jí to zouvák vzkazuje. A ten zouvák mu pověděl všecko i chtěl-li služku pochváliti, zouvák mu tak poradil. Tím se stalo, že zouvák stal se opravdivou té služce osobností, že naň pohlížela jakoby na nějakého šotka, že jej nenáviděla i že se bála. Arciť, zouvák mohl mluviti za celý den, neboť byl takřka posledním předmětem, jehož se pán až pozdě večer dotkl a tedy i vyptával.
Jednou přišel Purkyně domu později a neměl odestláno. Šel tedy do kuchyně, aby mu šla služka odestlat, - ale kuchyně byla prázdna. Bylo to v masopustě a Purkyně se domyslil, že služka bude asi někde u muziky. Odestlal si tedy sám, ale pak vzal zouvák a položil jej do služčiny postele pod peřinu.
V noci služka tiše se kradla domů, aby ani kročeje nebylo slyšeti. O tom, že pánovi neodestlala, ovšem sotva věděla pro spěch, s jakým šla k muzice. Myslila tudíž, že odchod její bude zcela nepozorován, a byla ráda, že všecko všudy jest ticho. Lehne si do postele, -- ale, o běda zouvák tam ! Služka vykřikla, plna zděšení vyhodila zouvák, ale také sama do postele si neulehla, nýbrž ustlala si vedle ní na zemi. Druhý den ráno celá uděšená přinesla zouvák a usmívajícímu se Purkyňovi pověděla všecko. Po kolik nocí pak ještě nechtěla si ulehnouti do postele, a před zouvákem vždy měla náležitý respekt.
(Květy 1869 str. 270.) Vítězslav Hálek.

Purkyně - houslista.
Purkyně v posledních letech počal se ještě učiti hrát na housle, což jistě svědčí o pružnosti mysli neobyčejné. Povím, jak se to stalo.
Navštěvovatelům prozatímního divadla bude známo, že Purkyně sedával v první řadě sedadel a sice vždy uprostřed první řady, právě u samého orkestru, tak že zrovna před ním seděli houslisté. Byla-li opera, Purkyně ustavičně se díval prvnímu houslistovi do not a po prstech. Tím se vyvinula u něho zvláštní pozornost k prvnímu houslistovi, a když bývalo po aktu, dával se s ním v rozhovor o tom, kterak se "noty berou na strunách." Doma pak nemeškal si ihned poříditi housle a co v divadle od prvního houslisty uslyšel, doma v tom se cvičil. Když opět přišel do divadla, pochlubil se, co už umí a tázal se po návodu dalším. Tyto rozhovory mezi ním a houslistou bývaly v meziaktích často velmi hlasité, zejmena žádal-li Purkyně, aby se mu to ono ihned prakticky ukázalo. Tak mu bylo divadlo, jak říkal, "dvojí školou", doma se pak cvičil na houslích po dlouhý čas.
(Květy, 1869, str. 278.) Vítězslav Hálek.

Purkyně rád také sokoloval.
Chodíval nejen do tělocvičny pražského Sokola, k jehož zakladatelům náležel, ale pěstoval tělocvik i ve své pracovně. Cvičil na bradlech, která si tu postaviti dal, anebo tužil staré svaly činkami. Často nasadil si ve své domácnosti jakousi těžkou, olovem naplněnou korunu plechovou na hlavu a na ruce navlekl olověné manžety. S těmito vycházel i z domova. Když pak složil to vše se svého těla, chválil si, kterak jest mu volno a lehko.

Kterak Purkyně bádal.
Ve „Květech“ r. 1869 (str. 270.) vypravuje Vítězslav Hálek: Purkyně jednou přišel do "Umělecké Besedy", sedl si, usmál se a počal hned na to : Já jsem slavný Purkyně. To víte všickni, že jsem slavný Purkyně, ale kdybych se vás zeptal, - co to jest "slavný Purkyně", v čem spočívá jeho význam oč, že to málo kdo ví ?"
Pak pokračoval : "Abyste tedy věděli , alespoň něco, povím vám, že jsem také leckteré nepatrnosti vynašel a sice vám povím dnes o jednom svém vynálezu, kterým jsem si pokazil žaludek. Jal jsem se totiž bádati o prvotním vznikání ptačího vejce, a tu kde kterou slepici jsem našel, koupil jsem ji, rozřezal, vejce v jakémkoli bylo stadiu prozkoumal, a pak ji moje manželka uvařila. To jsem dělal po celé tři měsíce, až už jsem vznikání vejce znal, do nejmenších podrobností. Měl jsem ale také čas. Neboť manželce ani mně již žádná slepice nechtěla chutnat, ba manželka moje nemohla slepici již ani cítit, když se vařila. Musil jsem toho tedy také nechat s této stránky. Nu, a já jsem prvníkráte poznal a vyobrazil měchýřek zárodkový, který nyní pod mým jmenem znám jest celém světě. To tedy víte, k tomu ale také ještě víte, že tento vynález pokazil celé mé rodině žaludek."

Purkyňovy poslední doby.
V poslední době Purkyně často rozmlouval o smrti, ještě více ale o umírání. Někdy říkal, že se bude moci smrti zpouzeti, dlouho-li bude chtít. "Když se začnu pohybovati rozproudím si krev a ještě neumru."
Hálek praví: "Mám to pevné přesvědčení, že Purkyně umíral i umřel co fysiolog a že kdyby po posledním dechnutí byl mohl vzíti pero, právě tak by byl napsal "fysiologii umírání", jako napsal "fysiologii snu." -
Nedlouho před smrtí navštívil ho ještě Hálek. Byl zrovna přítomen i Jaroslav Čermák. Purkyně tázal se tohoto : "Jest-li pak víte, že Karel zemřel ?" Myslil svého syna malíře.
"Vím to, pane professore."
"To je šlakovitá věc s tou smrtí. Já to dosavad nemohu pochopit, že Karel zemřel. On zrovna jen odejel. Ten měl veselou smrt. Já jakobych ho viděl, jak ještě kouřil cigaro, bafal, bafal - " při tom Purkyně napodoboval, jak kouřil - " a při tom některém bafnutí zapomněl nevydechnout duši. On umřel skoro s vyšpoulenými ústy, já myslil, že ještě kouří a on již dokouřil. Ten mně zrovna odjel a mně někdy jest, jakoby ještě musil přijít. Já tak lehce nemohu umřít. Umírám přece již dost dlouho, ale tělo se mi ještě zpouzí, nechce." -
"To vše vypravoval Purkyně se známou svou jovialností, skoro s humorem, ale dojem tohoto vypravování byl mocný", podotýká Hálek.
Prof. P. trpěl chronickým neduhem již delší čas, co, však nevadilo mu nic ve vykonávání jeho povinností a v jeho celém žití. Intensivněji počal ho neduh skličovati před půl pátým rokem před smrtí a od té doby vždy z jara, na podzim a v zimě býval tak churav, že býval upoután na lůžko. Vždy však pominuly těžkosti ty a v dobách mezi tím těšil se relativně dobrému zdraví, jsa veselé a čilé mysli a nezanedbávaje ani tělocvik, který co den ráno vykonával a jejž měl vedle diety za jediný prostředek k udržení zdraví, nedbaje nikdy na veliký krám farmakologický. Jediné opium mu nahražovalo vše, a to pak ve velkých dávkách užíval. Trávitelnost zažívacích ústrojů byla až do nejposlednější doby u něho výtěčná, jakož celý organismus velmi zachovalý i pevný by1. Smrt syna, malíře Karla dotkla se ho roku 1886 velmi značně. Ku konci května téhož roku vážil na to ještě cestu do Vídně ku sezením akademie nauk tam a zpátky do Prahy velmi špatně se dostal, poněvadž pohyby těla na jeho neduh velmi neblaze působily. Od té doby trávil na lůžku až do konce svého života a jen ještě 15. června roku 1886. jel k místodržitelské komissi, týkající se vystavení nového fysiologického ústavu. Tato cesta byla po slední, kterou vykonal, myslil však a doufal vždy kmet ctihodný, že ještě se pozdraví a měl rozličné plány k tomu cíli. Za celý rok byly asi dvě doby takové, že bylo se obávati, že v nich skončí. Jedna taková doba byla, za času jeho jubilejní slavnosti 9. a 10. prosince. 1868, tak že i lékaři znalci čítali mu jen dny neznali však silný jeho organismus a podobné návaly dříve. Po celý rok však bavil se čtením rozličných děl v poslední době, zvláště dějepisných a řídil fysiologický ústav. Každý den vykouřil jedno virginské cigaro, půl ráno, půl odpoledne vždy při kávě. Poslední 4 neděle těžce trpěl dle dra. Schöbla zánětem rohůvky ústřední, tak že viděl jen na místech indirektního vidění. Tu přestalo i čtení, i dával si čítati, což snacha jeho paní M. Purkyňová, vdova po synu Karlovi ráno činila, odpoledne pak studující. Bolesti v ústrojí močovodném byly poslední čas mnohem slabší než dříve, řikával, že organismus bolestem již navykl. Nikdy nebylo jej lze k tomu přiměti, aby se lékařsky dal vyšetřiti, ač se mu v tom oboru autority nabízely, boje se při tom bolestí, a přece jindy i nebezpečné zkoušky se svým tělem činíval. A jen to bylo jediné, co jej mohlo snad na mnohý rok ještě zachovati. Jedině assistent jeho prohlížíval jej při nahodilých se mimo hlavní chorobu neduzích. Při záchvatech intensivnějších jedině žílobití si dal určiti. V sobotu dne 16. července večer vyslechl od dra. Novotného, assistenta při českém fysiologickém ústavu, zprávy pro něho zajímavé, jsa dobré mysli a při dobré chuti. V neděli dne 17. července poslal proň o 7. hod. ranní a stěžoval si na zapáleninu, kterou prý dostal na kříži. Musil však vyslechnouti po ohledání, že utvořila se přes noc proleženina . Načež odvětil, že snad ještě to není možno a po opětném ujištění pravil : "Tak už !" Zavedeno bylo léčení potřebné, k čemuž připustil vybízeje opětně k prohlížení rány. Stav ten ukázal se býti povážlivým. P. vyslechl od assistenta s klidem nebezpečnost choroby, jako i při jiných příležitostech s ním o smrti a o spůsobu zemření jako o všední věci mluvíval. S jinými však lidmi nerad míval, mluvilo-li se v novinách o jeho chorobě, o jeho sešlosti aneb o "stařečkovi Purkyňovi", aneb litovali-li ho někteří z jeho navštěvovatelů. Od té doby musil se překládati. Ve středu ještě velmi dobré chuti se těšil a sluší uvésti to, že k druhému snídaní salát z okurek a tři vejce snědl. Ve čtvrtek ráno ukázala se značná horečka, pominula však brzo. Toho dne ztratil chuť k jídlu, jedl však ještě večer, jakož i ráno kouřil, v noci však musel již být stále hlídán, což snacha jeho, paní Marie Purkyňová, s velikou trpělivostí vykonávala a rád nyní tento poslední čas jí si dál posluhovati. V pátek ráno se stav značně změnil. Purkyně dostal třesavku. Odpoledne odhodlán byl věci své uspořádati. Na večer o 6. hod. dostal třesavku a silné křeče, i povolal tedy dr. Novotný ku poradě dra. Schöbla. Na to upadl Purkyně v spaní hluboké a o půl 12. hodině v noci opakovaly se silné, půl druhé hodiny trvající křeče, načež opět následovalo spaní. O třetí hodině se probral a žádal za zdvihnutí. Posadil se do lenošky, kdež hodinu vydržel, značně si odpočinuv. Od té doby trvalo spaní skoro nepřetržitě.
Jen v sobotu ráno se probral, snídal málo, ale opět kouřil. Dopoledne přijel syn p. prof. dr. Em. Purkyně, s nímž ještě několik slov mluvil. Přivolaný jím dr. Matějovský s nepořízenou v sobotu i v neděli odejíti musil. V sobotu večer ještě při příchodu dra. Schöbla déle mluvil a ztěžoval si, že jej nemůže viděti. Od neděle trval stav polovědomý a nevědomý až do konce. V neděli požádán rodinou o poradu dr. Hamrník, který však přijíti odepřel, a na to vyžádal dr. Novotný k potvrzení lékařského zacházení dra. Fundu. Horečka opakovala se v neděli i v pondělí večer a ještě na dvou místech se proležel. V úterý v noci nastalo obtížné a zrychlené dýchání a malý a velmi rychlý puls, což přibývalo v té míře s úplným vysílením, že se očekávati musela smrt, která skutečně o 11. hod. 45 min. následovala. Ve všem klidu, bez pohybu a štkání tiše zesnul. Zemřel ammoniaemií. Odpoledne byl p. Malochem fotografován, na to učiněn sádrový odlitek, o 4. hodině byl přenešen do místností fysiologického ústavu.
Slavný anatom prof. Treitz, jenž si Purkyně velmi vážil a ctil, vykonal při assistencí drů. Schöbla a Novotného mumifikaci, která pro temperaturu nutná byla a výborně se zdařila. Sekce p. professorem Treitzem u přítomnosti členů spolku českých lékařů vykonaná ukázala kameny močové, zvětšení žlázy předstojné, rozšíření močovodů, na pravé plíci slabý výpotek pohrudnice. Ostatní orgány byly zdrávy.

Smrt a pohřeb Jana Ev. Purkyně.
"N. L." dne 29. července r. 1869 přinesly tuto zprávu: Slavný J. P. mrtev! Po několik dnů kolovala již Prahou truchlivá zvěst, že choroba velikého učence a vřele milovaného otce Purkyně dosáhla tak povážlivého stupně, že není více naděje, aby drahý jeho život byl zachován. Truchlivá tato zpráva všeobecné budila účastenství ve všech třídách obyvatelstva pražského. Jak jinak? Vždyť skonati měl Purkyně. -- Včera, bohužel, osvědčila se pravdivost zprávy té P. zhasl o hodině polední. -- Rozumí se samo sebou, že zpráva o smrti slovutného Nestora vědy rozlétla se rychlostí blesku po Praze, vždyť všude očekávalo se do poslední chvíle s napnutostí, neosvědčí-li se snad přece ještě pověst o tak povážlivém stavu choroby miláčka národa býti klamnou. S mnoha domů vlály již včera černé prapory; první prapor smuteční vztyčen na budově akad. čten. spolku. Rozumí se, že do blízkých i dalekých krajin letěly již včera telegrafem zprávy o smrti Purkyňově, zejmena též telegrafováno rektorátu vratislavské university, kdež byl slovutný učenec náš delší dobu působil.

Vystavení mrtvoly. "Pokr." zaznamenal: Po celé tři dny mrtvola vystavena byla, aby přátelé a ctitelé zesnulého naposledy ještě patřiti mohli v milenou jim tvář, a hle, přátel a ctitelů dostavilo se v množství nesmírném, z blízka i z dalekých končin.
Po celou dobu tu obklopovali četní zástupové fysiologický ústav v ulici Spálené, aby u rakve zesnulého povzdechli sobě za mužem ve všech kusech dokonalým a šlechetným, za kmetem, jenž národu svému vyrván byl přece jen záhy neuprositelnou smrtí. A u rakve té každý musil zachvěti se smutkem velikým, vždyť i v síni samé, v níž u rakve jsme stáli, jakoby byl rozložil se smutek nejčernější. Na vysokém katafalku, vroubeném nesčíslným množstvím hořících svíček u prostřed síně, černým rouchem všude zastřené, spočívaly tělesné pozůstatky zesnulého ve skvostné rakvi, kolem níž vinulo se pěkné skupení květin druhu rozličného. V pozadí síně skvěla se podobizna zesnulého v životní velikosti, ovšem že lišila se ta přívětivá, usmívavá tvář od ztuhlých, smrtelným zápasem valně změněných bledých lící v rakvi uložených. Nad rakví uprostřed dvou klečících andělů vypínal se veliký kříž, zastřený černou rouškou, v popředí uloženy byly na dvou výstupcích řády, jimiž zesnulý od rozličných vlád byl vyznamenán, jakož i stříbrný věnec, jejž věnovali žáci zesnulého u příležitosti slavnosti 50letého jubilea doktorství. Po celé tři dny síň tato přeplněna byla ctiteli zesnulého.

Vítězslav Hálek napsal o Janu Purkyni feuilleton do "N. L."
(30. července 1869).
"Málo poutníků proputuje cestu pozemského žití s výsledkem takovým, aby za nimi rozestírala se celá říše neunavené práce, celá zásoba nově mohutných myšlenek, aby za nimi s vděčností pohlíželo člověčenstvo, a pokrok a osvěta, aby s žehnáním zaznamenávaly každý krok pouti v základech tak odvážné a na výsledcích tak šťastné. Purkyňova dráha nevyzývá k následování, neboť jakž možná následovati toho, kdo ve vlastním nitru měl podmínku a záruku velkosti a zdaru ? Ale Purkyňova dráha vyzývá k radosti, že tolik dokonáno, vyzývá k hrdosti, že tolik dosaženo, vyzývá k nadšení, že takým spůsobem vykonáno!
Dnešního dne veškerý vzdělaný svět pozastavuje se rozvahami u té velebné schránky Purkyňovy, jejíž mysl toužila k blahu a osvícení člověka, jejíž duch s bystrostí odvážnou vynášel na světlo podmínky naší jsoucnosti, stanovil zákony našeho vidění a slyšení, našeho cítění a pojímání. Dnes celý vzdělaný svět v upomínkách sleduje život ten zasvěcený vědě, sleduje jej nikoliv se slzami v oku - neboť slzy věnujmež životům sklamaným a útrapám dosud ne napraveným, ale sleduje ten život s onou mužnou důstojností, s jakouž zamýšlí se Klio, když dlátem svým zaznamenává vznešenost a velikost ve své desky kovové; sleduje jej s onou vděčností, s jakou genius lidstva pohlíží k lidem, kteří věnovali veškerý svůj život člověčenstva jen z pouhé lásky k tomuto člověčenstvu.
Co se slzami u hrobu muže takového ? vždyť nám daroval vše, co jemu náleželo, tělo jeho nenáleželo jemu, to náleželo hrobu - a takž vykonav svou pouť, dal každému což jeho jest.
Avšak pohlíží-li dnes veškerý vzdělaný svět s důstojnou vděčností k muži tak překrásně vznešenému, tož připadá nám ta nejmilejší povinnost, abychom za ním se ohlíželi s plnou láskou, s horoucí vděčností rodiny jím milované, zejmena pak s hrdostí právě českou. Vždyť ten přemilý kmet byl náš celým svým cítěním a vší svou snahou velkolepou byl náš nejen velkým duchem, ale hlavně nade vše šlechetným srdcem svým. Naše byla ta jeho vlídná tvář, nám platily nejkrásnější chvíle jeho života, naše byla ta věčně mládnoucí a vše omlazující mysl jeho, náš byl konečný cíl a zámysl celého tohoto bohatého života. , Jakož byla kolébka jeho postavena do lůna české domácnosti v našem městečku a jakož matka jeho náležela českým matkám, jimž dobrota a svěžest tak jest vlastní, jako půvab madonnám Rafaelovým: takž bylo i veškeré naše cítění i jeho cítěním, takž byly i naše touhy jeho touhami, a naše utrpení jeho utrpením. Bylť sice lidé, kteří s výčitkou rozumovali, že život svůj protrávil v cizině, a teprva po činnosti své vrátil se k nám. Avšak lidé ti zapomněli předně, že vídeňská vláda nedovedla činnost jeho upoutat k nám, a že když později sám se k nám hlásil, ta samá vláda tuto jeho činnost k nám upoutati nechtěla. Tito lidé zapomněli, že nevolnický život našeho národa neměl prostředků, aby podnícel k úplnému vyvinutí vědeckému ducha, jehož předmět bádání nenáležel výhradně do repertoiru národního. Avšak P. nevyšel z vlasti na nečest jmena českého, P. vyšel do ciziny, aby právě v cizině proslavil jméno české nejvýše, i zůstal naším a jest naším, třebať ho i požíravá věda německá prohlašovala za svého ve vší nenasytné hltavosti své. Vždyť i na Husa brousila si choutky, vždyť i Šafaříka předložila si na hodovní stůl - jakž by byla ušetřila P. !

Však hrdost obdivu našeho neplatí jen Purkyňovi co učenci, platíť jemu ve svrchované míře i co člověku.
Toť byl člověk! můžeme všickni zvolati s pravým potěšením a s českou právě upřímností. A jaký to byl člověk! Laskavý až k dobrotivosti, dobrotivý až k skromnosti, skromný až k sebezapření, prostomyslný až k vtělené upřímnosti. To nebyla velikých zásluh učiněná chvástavost, to nebylo nedostupné sebevědomí aneb nadutost vidoucí jen to, co jejího jest a slepa ke všemu ostatnímu. To byla laskavost právě otcovská ku jakékoliv snaze, to bylo přítelovo porozumění všemu, co bylo oprávněno, to byla vtělená volnost člověka - to nebyl kultus autority to byl kultus ducha ve všech jeho zjevech.
Taký muž vzdor smrti své jest majetkem naším, taký muž jest nesmrtelnou částí toho, co naším národem nazýváme. Takýto muž, že člověk při obrazu jeho okřívá, že lepší naše část při něm, jest povznešena ! U takých mužů odpočívá sobě člověčenstvo jako u studánky; od takovýchto mužů rád koná člověk pouť dále, byť i šla cesta zlými nehodami a strasťmi. Tací mužové jsou nám posilující slastí jako zvukem ptactva napojená velebnost lesní; my od ní putujeme třeba pustinami, třeba vedrem a nehostinností. Božský klidná ty tváři ! Přihlížej i na dál našim touhám a zápasům a uč nás, abychom jen ve velkém hledali slávu svého národa a jen v čisté lidskosti slouti chtěli lidmi. Vznešená ty mysli, veliký ty duchu ! Budiž nám po vždy přítomen ve vší té souladné výsosti, v jaké jsi se nám objevil, než jsi se s námi rozloučil! Siliž nás povždy a žehnej nám - ty přeušlechtilý spolubojovníku našeho příštího vítězství ! Mužně krásný ty obraze, budiž na potěchu nám i budoucím co úkaz převzácný - co člověk mezi lidmi!"

O pohřbu Purkyňově zaznamenaly "N. L." dne 1. srpna r. 1869:
Praha podala včerejšího dne opětně nejskvělejší důkaz, že úplně vědoma si jest, jak veliký muž v lůně jejím žil a působil. Pohřeb P. byl velkolepým smutečním průvodem, jehož súčastnilo se téměř veškeré české obyvatelstvo, jevíc slovem i v tváři smutkem zastřené, jak velice, dotkla se veškerých tříd ztráta velikána, jejž nám nenahradí snad žádný věk více.
Bylo by zbytečno, abychom nyní ještě rozepisovali se o tom, čím byl P. vědě, čím byl P. národu svému, čím byl tomu lidu českému za prvních červánků probouzejícího se národního uvědomění v luzích našich. Vždyť včerejší velkolepý průvod byl toho nejvýmluvnějším důkazem, že národ český ctil a věčně ctíti bude v P. nejpřednějšího buditele svého, ochranu a chloubu svou.
Ačkoliv dle původního programmu vystavená mrtvola zvěčnělého jen do dvou hodin odpůldne býti měla přístupna obecenstvu, marné bylo přece veškeré bránění výboru pořádacího. Lid chtěl ještě jedenkráte spatřiti tvář milovaného a nenahraditelného otce svého. A právě tak jako v hodinách poledních zejména bodré naše dělnictvo, jsouc po celý den zaměstnáno, volnou polední svou hodinku místo krátkého a volného oddechu věnovalo k tomu, aby ještě naposledy tělesnou schránku velducha našeho spatřilo, tak odpůldne zase ostatní vrstvy pražského obyvatelstva i venkovské deputace přispíšily si, aby doprovodily velkého učence na cestě poslední.
Již dávno před šestou hodinou večerní, k pohřebnímu průvodu určenou, naplněny byly veškeré ulice a náměstí, kudy průvod ubírati se měl, nesmírným množstvím lidu všech tříd a stáří. V tu dobu počaly se také dostavovati již deputace jednotlivých spolků, jakož i jednotlivci, aby položili věnce na rakev.
Rakev byla ozdobena po celý den následujícími věnci: Celé víko rakve okrášleno bylo kolem do kola velkým věncem bobkovým se slovanskou trikolorou od spolku českých lékařů darovaným; u rakve ležely věnce od živnostensko-umělecké jednoty "Vesna" v Kutné Hoře, od Měšť. besedy v Praze, a od rodiny profesora Krejčího. Mimo to ležela tam kytice od slečny Křížkovy darovaná.
K těmto věncům přidruženy po 5. hod. následující: Od paní Tomsové, od českých mediků, od "amer. klubu dám", od "několika českých dívek", od prof. sboru polytechniky, od spol. akademického, od besedy unhošťské, od besedy milčické, od Sokola roudnického, od musea král. českého, od jednoty právnické, , od vlast. spol. dívek karlínských "Vlasty", od dám říčanských (polož. jménem těch pí. Braunerovou), od měšť. besedy a studentstva litomyšlského (polož. Dr. Braunerem), od učit. sboru smíchovského, od "Besedy Uměl.", od jednoty "Thalie", od zbraslavských ctitelů, od ochotn. div. spolku novoměstského "Čech" (2 věnce), od Sokola malostr., 0d hrab. Kounicové, od pražsk. "Hlaholu", od dělnické besedy karlínské, od Sokola pražského, od obchodn. spolku "Merkur", od živnost.čtenářské jedn. karlínské, od sboru městské pěchoty, od "Oulu" pražského, od bandería karlínského (polož. p. Kotrbou ml. z Hrdlořez). Věnce tyto byly dílem z vavřínu dílem z pestrého kvítí uvity a velkými skvostnými trikolorami opatřeny, na nichž zlatým písmem vytištěno bylo přiměřené věnování.
K šesté hodině dostalo se duchovenstvo jen s tíží davy lidstva přeplněnou ulicí k domu smutku, by vykonalo obřady církevní. - Za četné assistence vykonány tyto panem farářem od Trinitárů P. Starým u přítomnosti kanovníka P. Štulce.
Mezi tím byli se shromáždili zpěváčtí spolkové pražský "Hlahol", "Zpěvácký spolek pražských typografů", malostranský "Lumír", smíchovský "Lukes", karlínský "Slavoj", zpěvácký spolek "Beseda", "Věnceslav", jakož i první členové české opery v nádvoří, a zapěli dojemně truchlozpěv "Ve přírodě" od Karla Bendla a "Salve Regina" od téhož.
Vykonávání církevních obřadů byli mimo sesílenou čestnou stráž členův akademického spolku deputace veškerých korporací a spolků, ústavů atd., zejmena pak spolek českých lékařů a ti, kdož byli ustanoveni nésti rakev zesnulého, přítomni.
Ve čtvrt na sedm hnul se průvod. Ulice, jimiž se ubírati měl, zejmena ulice Spálená a třída Ferdinandská byly obecenstvem tak přeplněny, že průvod jen zvolna ku předu bráti se mohl. Všechna okna v ulicích těch byla pak přeplněna nepočetnými diváky.
Průvod zahájen byl "Sokolem" pražským, v jehož čele nalezala se nová kapela sokolská, která hrála nový smuteční pochod, od kapelníka svého Karla Vinaře na památku smrti Purkyňovy zvláště složený.
Náčelníkem "Sokola" pražského byl dr. Tyrš. Za ním kráčelo první oddělení "Sokola" pražského a sice 16 řad po dvanácti mužích. Za tímto oddělením nesen sokolský prapor černým florem zastřený a za praporem kráčely deputace venkovských spolků sokolských, zejmena "Sokola" mělnického, poděbradského, labsko-brandýsského a roudnického. Za deputacemi šlo druhé oddělení "Sokola" pražského, a sice 18 řad po 12ti mužích."
Na to přišly besedy měšťanské a deputace jejich. V čele kráčela měšťanská beseda pražská v úplném počtu, podobně i měšťanská beseda malostranská, hradčanská, smíchovská a karlínská, pak deputace měšťanské besedy mělnické, unhošťské (se starostou Dr. Mifkou v čele), libochovické a jiných více.
Za těmito ubíraly se měšťanské ozbrojené sbory pražské. Řadu těchto zahájila deputace jízdeckého sboru ostrostřeleckého v počtu dvanácti členů s rytmistrem J. Starým v čele. Za těmi šli pěší ostrostřelci s poboční jen zbraní v počtu asi 80ti mužův. Náčelníci byli důstojníci Janka, Kluker, Beneš, Jednorožec, März, Sykita a Kopecký. Za ostrostřelci šla deputace granátníkův městských v počtu asi 80ti mužů; náčelníci byli setníci Kuťálek, Gütling, nadporučíci Arator a Pecolt a poručíci Osmík a Matyš.
Za granátníky ubíral se sbor měšťanské pěchoty v úplné zbroji s praporem a s hudbou svou v čele. Byltě zesnulý čestným setníkem sboru tohoto. Sboru tomuto velel sám nově zvolený praporečník J. M. Šáry, kterýž u příležitosti té sboru poprvé velel a sice po jízdecku, maje za pobočníka nadporučíka Rolla. Sbor samotný čítal as 300 mužův.
Na to šel obchodnický spolek "Merkur" v počtu asi 100 hlav, pak pražský "Hlahol", malostr. "Lumír", smíchovský "Lukes", karlínský "Slavoj", dále šárecký a libeňský spolek "Boleslav" a "Věnceslav", jakož i zpěvácký spolek pražských typografů, a sice úhrnem v šedesáti řadách po osmi mužích (480 pěvců). Všechny tyto spolky měly prapory smutečně zastřené.
Po spolcích zpěváckých nešena rakev a sice střídavě od členův spolku českých lékařův, od mediků českých, od členů akad. čten. spolku, od členů "Besedy Umělecké", "Hlaholu" a "Sokola", v kterýchžto spolcích zesnulý mileným byl hodnostářem. Kolem rakve nesli rozžaté svíce členové měšťanské pěchoty, kolem celého skupení pak kráčela čestná stráž akad. čten. spolku s vytasenými špadóny.
Za rakví nesli na polštářích stříbrný věnec a řády zesnulého střídavě Mdr. Ceyp z Peclinovce, Söbl, Votava, Prokš, Chodounský a Klenka rytíř z Vlastimilů. Za nimi kráčela rodina zesnulého a nejbližší příbuzní, pak vrchní pedel universitní a pedelové fakult lékařské a filosofické, jichž doktorem zvěčnělý byl.
Za těmi kráčel rektor university dr. Schulte, s prorektorem a děkany profesorských a doktorských sborů fakult lékařské a filosofické. Za nimi pak nepřehledný počet rozličných hodnostářů a v jich čele dr. Palacký, dr. Brauner, hr. Fr. Thun, zemský maršálek kníže Auersperg, hrabě Chotek, rada Klinger co zástupce místodržitelstva, medicinalní zemský rada prof. Škoda, místodržitelský rada Pštros, dále akademický senát, jakož i chory profesorův a doktorův veškerých fakult university pražské. K nim přidružil se sbor profesorův polytechniky pražské, spolek českých lékařů, jsa úplně zastoupen, a deputace z Brna, Vídně, Lipska, Drážďan, Berlína, Vratislavi a j.
Mezi těmi bylo vidět převeliký počet venkovských lékařův zejmena Mdra Štiku spolu co starostu okresního zastupitelstva zbirovského, Mdra Štětku, bývalého purkmistra kutnohorského, dra. Kalaše z Roudnice, dra. Friku z České Třebové; dra. Kaplana z Bílé Hory, dra. Teplého z Králové Městce, dra. Tesku z Tuchoměřic a dra. Lambla z university charkovské. Za těmi členové spolku českých medikův a Umělecká Beseda, jejíž místopředsedou zvěčnělý byl, s předsedou drem Škardou.
Za "Uměl. Bes." kráčel akadem. čten. spolek s praporem svým vlastním a s praporem techniků v počtu asi 600 hlav. Prapory střežila četa praporní s vytasenými špadóny.
Za těmi ubírala se "Lese- a Redehalle der deutschen Studenten" v počtu asi 200 členů. Mezi nimi nalézali se též studující s odznaky studentských spolků a asi třicet jednoročních dobrovolníků. Pak následovali zástupcové spolků vědeckých, zejmena "Svatoboru".
Za těmi šel "Americký klub dám" s předsedou svým p. Vojtou Náprstkem a sice 44. řad po pěti. Na to šla městská zastupitelstva a v jich čele zastupitelstvo král. hl. města Prahy s purkmistrem drem Klaudym, a náměstkem J. Hulešem a drem Riegrem. Zastupitelstvo městské dostavilo se v úplném počtu.
K těmto přidružila se zastupitelstva měst Karlína, Smíchova, Vyšehradu, král. obce vinohradské, zástupci města Roudnice dr. Václavík, representanti měst: Králové Dvora, Mělníka, Milčic, Unhoště, zejmena pak rodného města Purkyňova Libochovic, zastoupena purkmistrem Matějem Berkou, a členy městské rady pp. Fr. Leníkem, Fr. Kudláčkem a Fr. Ptáčkem.
Za nimi šly "Učitelská Beseda" a Učit. jedn. "Budeč" asi 200 členů.
Za těmi šli zástupcové spolku politického "Slovanská Lípa" se starostou svým drem Sladkovským.
Nato šel první spolek Gabelsbergských stenografů v četném počtu, družstvo divadelní, divadelní herci a ochotníci, namnoze v malebném kroji svém.
Za zástupci jednoty průmyslové ubírali se členové spolků "Tyl" a "Thalie", každý v počtu as 50 členů. Za nimi "Řemeslnická beseda pražská" s praporem svým smutečně zastřeným, jejž střídavě nesli pp. Bernard, Vlach a Zelenka. Za praporeční četou asi 30 mužů čítající kráčeli členové v počtu 500 hlav s hořícími svícemi a pochodněmi s místopředsedou drem Ed. Grégrem a jednatelem A. Samohrdem.
"Beseda Typografická" majíc v čele prapor a zvláštní četu praporeční se svícemi a pochodněmi, ubírala se pak v počtu 130 členů, majíc v čele místopředsedu p. D. Sluníčka.
Na to šla humanitní jednota pražská s praporem, a předsedou svým p. Šimou, v počtu 300 mužů, z nichž 50 neslo svíčky a pochodně.
Pak pražský "Oul" s dvěma prapory v počtu 1500 mužů s 380 pochodněmi. V čele "Oulu" kráčeli místopředseda Urban, a jednatelové Suchomel a Šubrt.
Za těmi šla beseda "Okoř" v počtu 10 členů s odznaky; pak deputace spolku pražských obuvnických dělníků, dále nedávno zaražená beseda smíchovská s praporem- a četou praporní v malebném kroji.
Na to šla dělnická beseda karlínská s praporem v počtu 100 členů skoro veskrz se svíčkami. Vůdcem její byl předseda p. Skokánek.
Za tou šla dělnická beseda malostranská, a dělníci z továrny Ringhoffrovy v 36 řadách po 6 mužích. Za nimi spolek řeznických a uzenářských tovaryšův v kroji svém s předsedou svým p. Štípkem a Záhorským, s náčelníky pp. Václ. Štolcem a Karlem Roncem, praporečníky A. Kočím, F. Silou a K. Štolcem.
Za těmi šly čtyry čety řezníků vedené pp. Urbanidesem, Tučkem, Strakou a Damohorským, v počtu asi 150 hlav.
Sladovničtí, kteří za nimi v počtu asi 60ti mužů kráčeli, měli tentokráte za vůdce pp. V. Zahradníka a Nebeského.
Mlynářští pražští"majíce prapor svůj v čele, vedeni byli náčelníkem p. Em. Pokorným, bylo jich přes 50. Bednáře pražské vedl náčelník p. Jan Šebek; byli oděni v kroj svůj, měli prapor a bylo asi 60 členů přítomno.
S malostranskými, pekaři, kteří se dostavili s praporem svým, přišel taktéž přednosta jich, p. Peksieder. Novoměstský spolek obuvnický dostavil se v počtu 60 členů s praporem svým jakož i s předsedou p. Danihelem.
Kloboučníků bylo přes 70; měli prapor, jejž nesli střídavě pánové Medek, Veselý a Leidl. Vůdcem jich byl místopředseda p. Čekan.
Staroměstský obuvnický pořádek vzal taktéž svůj prapor cechovní. V čele 60 členů kráčel přednosta p. Rubricius.
Pražští zahradníci měli prapor svůj, bylo jich 30, náčelníkem byl p. Zeman.
Truhláři pražští dostavili se vesměs s pochodněmi, bylo jich 80; náčelníkem byl p. Ant. Veselý. I oni měli svůj prapor.
Pak šli karlínští obuvníci s praporem, všech šest živnostenských společenství vyšehradských s plynovými pochodněmi, a pak spolek vzájemně se podporujících řezníků s praporem, se starostou Fr. Jeřábkem a s četou praporeční a vůdci čet pp. Uhrem pp. Šebkem, v počtu 150 hlav.
Rukavičkáři pražští zastoupeni byli 120 členy a měli četu praporeční svíčky rozžaté vůdcem byl p. Mastný. Pak šlo společenstvo karlínských truhlářů a bednářů s praporem v počtu 50 členů a s místopředsedou Janem Šmejkalem.
Za těmi ubírali se ochotníci pražští s praporem a v pěkném kroji svém a to 36 řad po šesti mužích; pak zlatníci a stříbrníci s praporem a svíčkami, v počtu 82 členů a starostou svým panem Bubeníčkem.
Pak posluchači sladovnické školy v počtu 50 členů s professorem svým p. Bělohoubkem. Konec průvodu tvořili Sokol malostranský s praporem v počtu 80 členů s náčelníkem p. Zatloukalem, Sokol smíchovský v počtu 90 členů s praporem, sta rostou p. J. Benkem a cvičitelem p. Tiapalem konečně Sokol karlínský v počtu 70 s praporem a starostou p. Janem Choděrou st. Všichni ti měli pochodně a střežili umrlčí vůz ozdobený odznaky doktorské hodnosti, a sice dvěma řetězy, "akademickým kordem, setnickým čakem a šavlí městské pěchoty, jakož i velkým počtem věnců.
Za umrlčím vozem následoval povoz arcibiskupa pražského a opata strahovského.
Průvod dorazil teprve o 1/2 9 hodině večer na Vyšehrad. Ulice, kterýmiž se bral, byly již odpůldne osvětleny plynem a s přečetných domů vlály smuteční prapory. Zvláště připomenouti sluší, že přes ohromný nával obecenstva zachován nejvzornější pořádek, což především děkovati jest obecenstvu a důmyslu pořadatelův pohřebního průvodu.
Co průvod ubíral se ulicemi pražskými a po Karlovu náměstí, panoval již na Vyšehradě čilý ruch. I zde očekávali tisícové lidu velkolepý průvod.
Jen na hřbitově bylo klidno; večerní větřík rejdil po opuštěných rovech, pohrávaje s listím cypřiší a smutečních vrb. V pozadí jen u zejícího hrobu stál hlouček lidí.
Zejmena byla tu deputace dám amerického klubu, střežící hrob Boženy Němcové. Nedlouho před osmou hodinou dorazilo na hřbitov oddělení pražského "Sokola" asi v počtu 50 mužů, kteří uzavřeli přístup na hřbitov. Královské Hradčany a malebný Petřín halil již soumrak v stíny své, když zbarvily se hradby vyšehradské rudou září nesčíslných pochodní a první čety sokolské dorazily za hudbou hrající smuteční pochod ku hřbitovu. S nimi zároveň valily se nesčíslné davy.
Zpěváčtí spolkové s prapory svými a rozžatými svícemi utvořili na hřbitově polokruh, načež vnešena rakev českými lékaři ku hrobu. Byl to okamžik nezapomenutelný každému, kdož přítomen byl, když nad rakví drahého otce zazněl ze sterých hrdel dojemný Zvonařův smuteční chorál - v očích všech přítomných leskly se slzy. Když byl kanovník Štulc dojemnými slovy vzpomenul zásluh zesnulého, zapěli zpěváčtí spolkové Zvonařovo "Animas fidelium", načež spuštěna rakev v lůno země.
Davy lidu v hlubokém zármutku rozcházely se a za nedlouho rozestřela se nad hrobem zesnulého klidná noc. - Podotýkáme ještě, že z kolegů zesnulého, professorů na universitě pražské, viděli jsme na hřbitově jediného slavného anatoma professora Treitze. Ostatní pánové cestou průvod opustili.

Dodatek z N. L. 2. srpna 1869.
Dojemný byl to výjev, kdy průvod přišel do Emauzské ulice k městskému chudobinci sv. Bartoloměje.
Podél celého ústavu stáli řadou opatrovanci, mužové i starci, ženy i stařeny ve známém svém kroji s hlavami obnaženými, vzdávajíce poslední úctu zesnulému učenci a badateli Purkyňovi.
Když u Botiče odevzdán církevní průvod kanovníku P. Štulcovi, postavili se městští sborové na Vyšehradě podél celého náměstí a za tklivých zvuků hudby dána zesnulému poslední česť skloněnými prapory. Deputace banderia karlínského, kterouž vedl předseda Jos. Hofman z Vysočan, jela v čele celého průvodu až do prvních hradeb bývalé pevnosti vyšehradské, kdež se postavila ve špalír.
Dne 31. července r. 1869 za příčinou národního smutku nad úmrtím Purkyňovým zůstala všecka pražská divadla česká zavřena.
Časopis "Ueber Land und Meer", vycházející ve Stuttgartě sdělil svému čtenářstvu, že zemřel v Praze "ranhojič prof. Purkyně".
Telegrafických projevů lítosti nad úmrtím Purkyňovým, došlo českých časopisů nesmírné množství ze všech "končin vlastí českých i z dalné ciziny. Uvádíme jediný :
Petrohrad, 4. srpna. Redakce časopisu "Birževyja Vědomosti", jakožto jednoho z orgánů veřejného mínění ruského společenstva, spěchá připojiti. svůj hlas k všeobecné soustrasti a žalu českého národa i všeho slovanského světa nad úmrtím znamenitého slovanského působitele a učence Jana Purkyně. Redaktoři a spolupracovníci "Birž. Vědomostí".
Rekviem za Purkyně sloužena ve všech větších městech českých, jakož i ve Lvově.

Frant. Pavlíček. t. č. v Libochovicích, sděluje:
Právě v den úmrtí, prof. dra. Jana Ev. Purkyně, totiž dne 28. července 1869., podrobil jsem se první historické státní zkoušce před komissí sestávající z prof. Schneidra co předsedy, prof. Esmarcha a prof. Schulte, t. č. rektora university pražské, co komissařů zkušebních.
Děkan fakulty právnické prof. Jan Moric Chlupp dostavil se do zkušební síně v Karolinum a sdělil rektoru university prof Schultemu zesnutí prof. dra. Jana Evang. Purkyně; všichni přítomní, jak professoři tak studující, byli truchlivou zprávou hluboce dojati, byliť si vědomi, že veliký muž opustil tento svět !
Prof. Chlupp oznámil rektoru university prof. Schultemu dále, že studující chtějí doprovoditi tělesné ostatky prof. dra. Purkyně k hrobu pod praporem universitním v aule chovaným, prof. Schulte však na to ihned odpověděl: "To nemůže býti, prapor vydán nebude!"
Slova tato roztrpčila, mysl přítomných studujících. Rektor Schulte pak skutečně odepřel deputaci "akadem. čten. spolku" a "Lesehalle" německých studentů vydání universitního praporu, pod nímž studentstvo roku 1866 vítalo Císaře Pána. Rektor university Schulte tenkráte vymlouval se, že prapor ten není prý praporem universitním, nýbrž praporem studentské legie z dob válek Napoleonských.

Přenešení tělesných , pozůstatků prof. J. Purkyně.
"Nár. L." dne 1. listop. r. 1876. psaly: "Tělesné ostatky Purkyňovy byly dne 25. října t. r. přenešeny členy spolku českých lékařů a medikův u přítomnosti členů "Svatoboru" do nového klenutého hrobu, na němž postaven mohutný pomník z peněz "Svatoboru" a z příspěvků, které byl spolek čes. mediků sebral. Rakev byla, ačkoliv v půdě suché přece již vetchá, a mrtvola vzdor tomu, že byla balsamována (octanem hlinitým) dosti zpráchnivělá, takže u překládání ostatkův, dosti pozorlivém do nové rakve oba berce v kloubu kolenním se odloučily. Tvářnost obličeje byla nejen zachovalá, nýbrž i znatelná."

Odhalení pomníku Purkyňova na hřbitově Vyšehradském dne 1. listopadu 1876.
Slavnému J. P. postavil, jak známo, "Svatobor" a Spolek českých lékařů na hřbitově Vyšehradském důstojný pomník, který byl slavným spůsobem odhalen. Pomník sám zpracován je z pískovce hořického.
K čtverhrannému podstavci vedou dva schůdky. Na straně podstavce směrem ku Praze nalézá se mramorová bílá deska, v níž zlatými písmeny vyryto je heslo Purkyňovo: Pokud a kde Bůh žíti povelí, Buď věren vlasti, víře, příteli.
JAN PURKYNĚ
1787 - 1869.
Nad podstavcem krásnou ornamentikou ozdobeným vypíná se vzhůru silný , kulatý sloup. Hlavice jeho je rovněž krásnou ornamentikou zdobena. Končí znakem "Svatoboru", t. j. třemi rukami, které drží pevně kruh. Mezi ornamentikou a hlavicí umístěn je ve zlatých písmenech na čtyřech kovových tabulkách nápis
Omne vivum ex ovo.
U paty sloupu je bronzový relief nesmrtelného učence, ověnčený vavřínem. Nad věncem vytesány jsou tři palmové listy. Nákres k pěknému pomníku tomu zdělal prof. české techniky p. Pacold a kamenickou práci vyvedl výborně kamenník smíchovský p. Koutek.
Korporativní průvod k pomníku byl vůbec zakázán, i akad. spolku . . . atd.
Již záhy před ustanovenou hodinou sešlo se na hřbitově značné množství obecenstva. Dostavil se zejmena "Svatobor", Spol. čes. lékařů, Spol. čes. mediků, Sokol pražský, "Uměl. beseda", Akad. spolek, "Hlahol" a deputace jiných zpěv. spolků, professoři universitní a české polytechniky, deputace spolku historického, professoři , středních škol a českoslov. akademie se studenty, ženský výrobní spolek český, členové býv. amerik. klubu dám, deputace Měšťanské a Řemeslnické besedy v Praze, členové obec. zastup. pražského a okolních obcí a přečetní jiní hodnostáři. Krásné vavřínové věnce se slovanskými trikolorami položili na pomník: "Sokol" pražský, Spol. českých lékařů, českých mediků, českosl. studujících, akademiků "Řip", býv. klub amer. dám, ženský výrobní spolek český a p. Ferd. Durst. Po půl 4. hodině dostavil se k vysvěcení pomníku probošt vyšehradský P. Štulc s assistencí a příbuznými oslavence. Zpěvácký spolek "Hlahol" zapěl "Salve regina" od Karla Bendla, který chory řídil. Probošt vyšehradský v delší řeči vylíčil Purkyni co muže vědy a vlastence, načež se účastníci slavnosti, kteří ostatně byli chráněni mnohými tajnými, policisty a komisary, rozešli.

Prof. dr. Jan Ev. Purkyně povýšen do stavu šlechtického po smrti.
„P." psal 31. července 1869:
"Předevčírem večer došel sem diplom, jímž uděluje se císařem z e s n u l é m u velikému učenci našemu co majiteli rak. řádu Leopoldova hodnost rytířská. V diplomu dotčeném praví se mezi jiným : "My František Josef I. uváživše výtečné Tvé zásluhy, jichž byl Jsi sobě získal o vědu, zvláště co učitel, uváživše dále, že co professor fysiologie již od roku 1823 výtečně působíš, a tím, jakož i četnými, pro vědu zcela novými výzkumy a spisy svými získal Jsi slavného jména na poli fysiologie, embryologie, mikroskopie, lékoznalství, zvěrozpytu a botaniky, obohativ tak obor vědění lidského spůsobem velmi vydatným a velice důležitým pro obecné blaho, uzavřeli Jsme,Tobě, Našemu milému . . ." atd.

Kterak rod Purkyňův dostal se r. 1615 z Litoměřic do Libochovic.
Výtah z "Registra trhuow peněz kladení seznání . a Quittancy od Letha Panie M°DCLXXII smluw y také zwoduow a orteluow prawa tohoto" totiž šenffteinského a Děčinského nad winicemi u Maliče blíže Litoměřic.
Na posledním listu:
Ssebestyan Purgkynie, seznawa se timto zapisem: gakož gest létha 1615 w Pondiely po prwni Neděly po trzech Kralych w Przitomnosti pocztiwych Inbi mezy Ssamuelem Purgkyni a Pani Reginau někdy Kaukowizowau w Libochowiczych Smlauwa Swadebni o wieno se stala tak že po temž Samuelowi Purgkynowi synu swemu trzy sta kop miss. wienowal; a dotczena Pani Regina gakožto wdowa, obwěnila dwognasob wegss, totiž ssest set kop miss a sedme sto kop miss z lasky temuž Samuelowi nadwětschila, tak že obogiho toho wěna, vězinilo geden tisycz kop miss. Mimo kterežto 300 kop m. wěna od něho wěnowaneho dotčzené P. Reginie a Samuelowi manželu gegimu, synu swému gedno sto Ssedesate kop miss. dlužna gest. A gsa gak z tiech 300 Kop. m. wěna tak z toho dluhu napomenut a nemage hotowych peněz, dotčzenemu Samuelowi Purgkyňowi synu swemu a P. Reginie manželcze geho, winiczy swau a lesem nadewsy Malyczem ležiczy na gruntech urozeneho a stateczneho Rytirze Pana Gintra z Uinu na Labssteině a Ssenssteynie - ys Užitkem postupuge, wssak tak aby tuž winniczy, czo za ni doplaczeti gest (okolo cztyrydczeti kop) doplatil. A z toho Užitku, Danyelowi Purgkyňowi Bratru swemu, kdyby gemu to Pan Bůh dal, žeby se oženil, aby mu sto kop m. na hotowie wydati, a potom po smrti tehož Ssebestiana a Lidmily manželky geho tež winiczy zase do podilu wložiti nebo také 300 kop m. na ginem gruntu naprged wykazati powinnen byl.
Stalo se w przytomnosti Pana Girzika Bohdaneczkeho a Mikolásse Rosyslawského a Jana Mitysa kmethuow w przytomnosti téhož Ssebestyana Purgkynie w Sobothu po pamatze Mistra Jana z Husince a M. Jeronyma létha 1616.
Prawdu opisu předeslaného z knihy nahoře dotčené, srownaw oboje, doswědčuji podpisem swým. W Podmoklech u Děčína, dne 16. června 1862.
Podal Ad. Šimek. ................... Dr. Frant. Palacký v. r.

Rodina Purkyňova.
Děd Jana Ev. Purkyně byl řemesla řeznického. Nejbližší předkové jeho pocházeli, jak již výše prokázáno, z Litoměřic.
Děd Purkyňův Kašpar, nájemce měst. hostince v Libochovicích, byl r. 176I radním a byl by se tu stal purkmistrem, avšak zemřel téhož roku 29. dubna. Byl synem Kašpara Purkyně z Budyně a r. 1744 pojal za manželku vdovu Františku po Václavu Germannovi z Libochovic. Dne 17. února r. 1749 koupili tito manželé dům nazvaný Makovcovský (nyní č. 29.) od Jana Jiřího Chládka za 550 zl. Dne 3. března 1746 křtěn jest Josef, syn Kašpara Purkyně, "obec. šenkýře" a matky Františky. Tato zemřela 17. dubna 1768. Syn Josef byl ve věku 40 let oddán od P. Jana Michala Brixy, tehdy faráře Vlacho-Březského s Rozalií, 28letou dcerou po Mat. Šafránkovi z Borče dne 25. ledna 1787. A ještě téhož roku 17. prosince narodil se jim syn Jan Ev. Purkyně. Otec zemřel 29. září 1793 raněn byv mrtvicí. Dům č. 29. Josef Purkyně prodal 20. června 1773 Fr. Frysovi. Matka Jana Ev. Purkyně, Rozalie zdržovala se v knížecím stavení na zahradě ve vsi Poplzích, až pak ji syn Jan Ev. do Vratislavi k sobě vzal. ("Děje města Libochovic nad Ohří" Od Arnošta Kaubka. Str. 301 - 302).
Bratry měl Purkyně dva : Emanuela, který zemřel ještě v dětském věku, a Josefa, jenž požíval co inženýr chvalné pověsti. Tento žil a zemřel ve Vídni. - Chotí Purkyňovou byla dcera slavného fysiologa Rudolfiho v Berlíně, Julie, s níž žil však toliko sedm let. První dvě dítky, dcerušky Rosalie a Klára zemřely v útlém věku, kteréžto neštěstí přivodilo i brzkou smrť matčinu. Purkyně na svou choť vzpomínal vždy s velikým pohnutím. - Syny měl Purkyně dva.
Syn Emanuel nar. se ve Vratislavi 1832 ; r. 1857 dosáhl na pražské universitě hodnosti doktora filosofie. Zemřel r. 1882 co profesor věd přírodních na lesnické akademii v Bělé smrtí náhlou. Poslední dobu svého života toužil dostati se na universitu pražskou; přání to však - na přímluvu jistých lidí - vyslyšáno nebylo . . . Em. Purkyně napsal několik set vědeckých pojednání. Znal také veliké množství jazyků. Zanechal syna a dceru.
Syn Karel narodil se ve Vratislavi roku 1834 a zemřel v Praze 7. dubna r. 1868. Byl vynikajícím českým malířem a psal věhlasné posudky umělecké. Nerozlučnými druhy jeho byli zvěčnělí Levý, Mánes a Petr Maixner. S prvním pochovány ostatky jeho v jednom hrobě na hřbitově Vyšehradském. - Po Karlovi žije ještě vdova, paní Marie Purkyňová, hospodářka slavného Jana Purkyně, pak dva dospělí synové a dcera, která jest chotí českého spisovatele R. Pokorného. Tito jsou rodiči prvních dvou pravnoučat Purkyňových.

Památce Purkyňově.

Kde onen čas, kdy jako včela z květu Tvá mysl v práci našla zlatý pel, kdy ze spoust záhad žasnoucímu světu pravd divy duchem Svým Jsi vynášel, kde onen čas, kdy zlaté na peruti do končin všech Tvé slávy létla zvěsť, kdy rukou junáckou Jsi v ňader zdmutí za ratolestí trhal ratolesť ze stromu slávy, ne bys zdobil Sebe, leč národ Svůj a svatou matku vlasť, jíž svár a zráda purpur z ňader třebe a již syn vlastní vleče ve propasť.

Kde onen čas ?
Jsme jinací, ó běda!
Kde zápal Tvůj kde mysli jasný vzruch?
Díť spurná domýšlivost. Já jsem věda,
a Hejsek zamlklý, "Jsem veleduch ;
jsem velikým, jsem slavným, div se, světe,
já pomníky jsem spálil tisícleté,
a co kdy pýchou národa zval Čech,
mnou nepřátelům dáno ve posměch."
A Ty Ty mlčíš ! -
V kamenné však tváři mně zdá se živým býti každý tah.
Tvé čelo vraští se, zrak bleskem září,
ba zdá mi se, že na srdce Jsi sáh ,
by nepuklo Ti hněvem ve zlé chvíli !
O, genie, hle jak jsme pokročili l . . . . .

Sto prchlo let, co zrodil Jsi se v slávě,
již žíti budeš nekonečný čas těch myšlének,
jež vzplály ve Tvé hlavě
a jejichž netušený slunný jas vlast ozářil
a všecky světa nivy,
dnes na Tvé čelo navrátil se zpět.
Zřím zas Tvůj zor vždy bádavý a snivý,
zas slyším mluviti Tvůj milý ret : "Buď, lide, svůj !
Směj nepřátel se zlobě,
leč jejich chvále braň se, rodíť strach -
pak obrodíš se v nových věků době
a vzrosteš se mnou v lidstva dějinách !
Adolf Heyduk.

PŘEHLED ČINNOSTI

komitétu pro postavení pomníku Purkyňovi v Libochovicích.
Komitét sestoupil se 10. srpna 1869 přičiněním říd, učitele p. Jos. Čapka a měst. radního p. Jana Vrabčíka, a potvrzen byl úřadně 2. listop. 1869.
V komitétu tehdy zasedali páni: M. Berka, předseda, Jos. Čapek, jednatel, Jan Vrabčík, Jan- Antony, Alois Vacek. Josef Česal st., Mdr. Karel Vilt, Václav Šejnoha a Fr. Leník. Komitét tento vydal provolání v příčině sbírek na pomník Purkyňův 16. prosince 1869. R. 1869 dne 31. srpna darovala městská obec na pomník ten 100 zl. Obč. záložna Libochovická 200 zl. (a letos 93 zl.), okresní zastupitelstvo v Libochovicích 100 zl. (a letos opět 100 zl. atd. - Také v Praze utvořil se komitét ku postavení pomníku; místodržitelství odepřelo mu však povolení ku všeobecným sbírkám, a proto se oba komitéty spojily. Pražský odbor však brzy ustal od vší činnosti a sebrané peníze odevzdal "Svatoboru" (996 zl. 50 kr.). R. 1876 rozšířil se komitét libochovický o 7 členů a stal se samostatným. Místo zemřelých 3 členů pp. Mdr. K. Vilta, Jana Vrabčíka a Fr. Leníka zvoleni r. 1874 do komitétu páni: Ed. Leník. Ferd. Blass a Jos. Česal ml. Po rozšíření komitétu stali se dále jeho členy: vysokorodý p. hrabě Josef z Herbersteinů, důst. p. P. Karel Kerka, děkan a pp. Fr. K. Pecháček, Jindřich Šmádl, Ant. Prant. Ant. Brabec a K. Šťastný.
Koncem r. 1877 činily sbírky na pomník již 2965 zl. 10 kr. V roce 1879 přibrány do komitétu pp. Mdr. Ed. Wilt, Mdr. Em. Brill, Vil. Schäferna a JUDr. Doskočil.- Za předsedu zvolen p. Karel Kerka, čestný kanovník a pokračováno ve sbírkách pořádáním zábav atd.
V roce 1882 vypsána nová všeobecná sbírka, která vynesla 497 zl. Mimo to sebrala soukromá společnost vedením pana Jos. Česala ml. celkem 32 zl. 88 kr., tak že spolu s přibylými úroky a výsledkem několika zábav do konce roku 1886 vzrostl fond na 5962 zl. 97 kr.
Poněvadž mezi tím otevřena česká universita, tedy komitét domníval se nejlépe uctíti památku Dr. Purkyně, když mimo místního pomníku založí se pro české studující na universitě Pražské nadace a usnesl se na tom věnovati na nadaci tuto 3000 zl. papírové renty (asi 2400 zl.). a zbytek vynaložiti na zřízení pomníku v Libochovicích, jehož provedení odevzdáno chvalně známému sochaři panu Jos. Strachovskému v Praze.
Posledně byli členy komitétu p. Karel Kerka, předseda, pak pánové: Mdr. Brill, Jos. Čapek, Jos. Česal. ml., Dr. Doskočil, Frt. Pecháček, Vil. Schäferna, Jindř. Šmádl, Alois Vacek, Mdr. Wilt. - (Pan Ant. Brabec v červenci 1886 vystoupil). -
Za účelem provedení slavnosti rozšířil se komitét a požádal za laskavou výpomoc delegáty všech místních spolků, jakož i obecního zastupitelstva.
Z tohoto širšího komitétu zvoleni za pořadatele pp. Hafner Rud., Homan Jindř., Jílek Jos., Mayer Boh., Nosek Jan, Pekárek Karel, Pavlíček Fr. a Zázvorka Fr. - Vcelku čítal širší komitét 42 členů. - V Praze zřízen byl komitét z akadem. spolku "Řip", v němžto zasedali páni: Augustin Beyšovec, Vojtěch Bohdan, V. Bureš, Václav Hampl, J. Lukáš, Václav Mařík, František Novotný, Jan Renner. František Rubeš, A. Rus, Václav Šambera, Josef Švestka Alois Vích. - Redakci pamětního listu obstaral p. R. Pokorný, okr. tajemník v Libochovicích.

Nahoru