Jan Evangelista Purkyně

ÚTRŽKY ZE ZÁPISNÍKU ZEMŘELÉHO PŘÍRODOPISCE

(přetištěno z České verze Otakara Johna pod názvem „Útržky ze zápisníku zemřelého přírodopisce"; které vyšly s předmluvou Emanuela Rádla v Ottově Světové knihovně č. 789-790, Praha 1910.)

POHLED Z BLÍZKA A Z DÁLKY
PŘI POSUZOVÁNÍ ŽIVÉHO A MRTVÉHO Veliký dalekohled hraběte Rosse v Anglii nám ukazuje při největším zvětšení měsíční pláně, které bývaly považovány za moře, jen jako pustá, skalami posetá pole; nikde ani nejmenší stopa života! Iluze pravidelných staveb, které údajně pozoroval jeden astrognost obdařený velkou fantazií, jsme už dávno vykázali mezi bajky. Tak je tomu ale se vším vzdáleným. Nakonec se ztrácejí všechny stopy života a viditelné zůstávají jen mrtvé masy. Lidé potom troufale popírají existenci života ve vzdálených prostorách. Oprávněné je jen to, co je viditelné. Ještě neústrojnější se nám jeví stálice rozptýlené v nekonečných dálkách vesmíru jen jako hmotné atomy, které k nám nemohou vyslat ani náznak života. Nejbližší nebeská tělesa, slunce a oběžnice, vykazuj í sice pohyby, ale tak pevně mechanicky stanovené, jako oblouk, který opisuje odhozený kámen. Dokonce i nepravidelnosti jejich drah se poddaly našim výpočtům a ukazují nám, kde máme hledat pomocí teleskopů dosud neobjevené planety. Jen v největší blízkosti, na povrchu Země, v nejnižších vrstvách atmosféry, v malých a velkých vodách narážíme na hemžení organického života a jeho pro nás - nejvyšší vrchol pozorujeme z bezprostřední blízkosti ve svém sebevědomí.
Když se našemu duchu naskytne nějaká živá věc, ať nepatrná, nebo velká, a my chceme její život postihnout opravdu niterně, uděláme nejlépe, když si ji přitáhneme hodně blízko, když ji pronikneme co nejvíc svým duchem, svým vlastním životem, když se do ní vžijeme, vcítíme a vmyslíme. Nejpovrchnější styk s živými předměty nám ovšem poskytují naše smysly. Náš smyslový obraz těchto živých předmětů bude tím dokonalejší, čím více styčných bodů nám poskytnou a čím větší bude počet bodů, s nimiž vejdeme ve spojení. Proto je pro nás člověk nejživotnějším předmětem. Jeho vzezření, jeho pohledy a gesta, jeho řeč, konečně jeho výtvory, jak díla krásných umění, tak díla vědecké techniky a systematiky, jeho dějiny, jeho náboženské a sociální instituce se dotýkají nesčetnými výběžky našeho vnitřního smyslu a dotvářejí tak obraz života, který zanechává daleko za sebou vše, co se jinak ještě na Zemi vyskytuje. A co je orgánem tohoto poznání? Je jím plnost života v našem vlastním duchu, s níž vyhledáváme a nacházíme podobný život kolem nás. Pro člověka chudého duchem a málo životného je blízký i vzdálený svět mrtvý a bezduchý, neboť jeho orgán chápání života je nedostatečný. Sestupujeme-li od člověka k jiným tvorům, jejichž kontakty s našimi smysly jsou méně bohaté, získáváme očividně také chudší představu o jejich životě. Tak to jde vzestupně i sestupně celou živočišnou říší, a sice způsobem, který se zdá být často v naprostém rozporu se systematickým uspořádáním a závisí pouze na rázu životních projevů daného živočicha, i kdyby měl mít jinak podle svého místa v systému mnohem vyšší životní hodnotu. Jen porovnejme životní projevy velryby s rozumnou činností nepatrného mravence. Ještě slabší je naše představa života u pohybů rostlin ztuhlých v hmotných formách, a konečně u takzvané neústrojné hmoty nás opouští už i jen tušení života.

PŘEDMĚTNÉ NAZÍRÁNÍ DUŠEVNÍHO ŽIVOTA V PŘÍRODĚ
Často, když jsem odpočíval v trávě u vody, vychutnávaje krásy jara, a pozoroval čilý život broučků, kobylek, much, motýlů, vážek, vodního hmyzu, larev, červů a plžů ve vodě i mimo ni a vžíval se do jejich rozmanitých záměrů a plánů, pomocí nichž se uchovávají a těší ze své existence, zmocnilo se mne přání, abych měl schopnost zcela se pohroužit v jejich duše a mohl nazírat svět z jejich nízkého stanoviska; samozřejmě při zachování schopnosti kdykoliv se opět vrátit ke své lidské inteligencí a srovnávat a posuzovat ráz jejich duševní omezenosti.
Dále jsem si říkal: nemohly by existovat bytosti, přírodní duchové, jimž by byla dána schopnost stejného ponoření jejich vědomí a myšlení do větších organických oblastí? Tak jako se moje duše nyní nazírajíc hrouží v různé mé smyslové orgány, kterým je přece také vlastní určitá živočišná individualita, tak by mohl takový přírodní duch pronikat svým vědomím živočišné rody Země a spoluprožívat jejich radosti i bolesti, aniž by se přitom musil zříci své vyšší duchovosti -stejně jako my neztrácíme své nadsmyslové myšlení a snažení, když jsme se nějaký čas pohybovali ve své smyslovosti. Nic není více na překážku takovému pojetí než naše anatomická učenost. Vidíme, že mozek, do kterého umisťujeme bez nejmenší pochyby sídlo duše, proniká výběžky svého ústrojí v nervových obalech až k posledním prvkům uvnitř i vně organismu a všude je materiálně přítomen přinejmenším až k bodu dotyku, aby mohl přijímat ve svou vlastní substanci účinky vnějšího světa. Smyslové a pohybové orgány proto nejsou nikdy zcela izolovány od mozku, nýbrž jsou s ním svázány v hmotné kontinuitě, a přijmeme-li předpoklad různých proudů a oscilací, snadno pochopíme, jak tyto prostorově vzdálené orgány se svými afekcemi spolupůsobí v jednotě intuice a jak je naopak vysílána z organického duševního centra aktivita do jednotlivých orgánů duše. Předsudek o mechanické jednotě jako podmínce vnitřní jednoty života je překážkou, která nám brání pozvednout se k myšlence démonické jednoty života i duše. A proto bude myšlenka démona ještě dlouho patřit do říše mýtů.

DÉMONIČNO
Ideu démona pojal do své filozofie pod jménem ducha národa též Hegel. Vyjadřuje se však vždy velmi opatrně, aby mu nebylo možno jen tak lehce předhazovat fantazírování. V současné době je používání slova „duch" ve vztahu ke kolektivním existencím všeobecně rozšířeno, aniž by přitom bylo třeba myslit na nějakou samostatnou bytost jako na jedno v mnohém. Mluví se o duchu doby, esprit du corps, duchu kasty apod., avšak přitom se nejde za abstraktní představu, jejímž základem je vnějškově podmíněná pospolitost individuí téhož rodu. Takovým způsobem si myslíme i ideje umění, práva, náboženství a vědy nesené v proudu dějin vlnami lidských generací, avšak jako maximálně bezpodstatné a vydané všanc kdejaké přírodní bouři nebo posunu zemských pólů, čímž se vše opět vrátí v původní chaos, látky se smísí a duchové rozplynou v nekonečném éteru. I zde stojí našemu nazírání v cestě obvyklý způsob chápání sociálních organismů. Všechny společenské existenční formy, s nimiž se obvykle ve zkušenosti setkáváme, se skládají z individuí, která jsou navzájem spjata jednou nebo několika základními myšlenkami za účelem dosažení určitých cílů při použití stejných prostředků. Tyto základní myšlenky jsou sice společnou hybnou silou oněch jednotlivých individuí, ta by je ale ve své izolovanosti neuskutečnila, kdyby jim nevycházely vstříc pomoc a zprostředkování společné smyslové sféry, přírody oddaně sloužící jejich účelům. Tak vzniká vnější spojení individuí v sociální tělesa a masy pomocí společných znaků dorozumívání a společných prostředků působení. Není to však jedna identická, osobní bytost, jež ve všech vnímá a působí po způsobu démonů; je to rozdělený duch, jehož jednotlivé údy jsou udržovány ve vzájemné součinnosti pouze předzjednanou harmonií. Takové sociální útvary nazýváme sice také organismy, ale jsou to organismy umělé; každý jejich úd je svobodný a samostatný, je zvláštní bytostí, a bytost celku není zřejmě s to soustředit se v sobě samé z vnějšího rozptýlení. Náboženská fikce boha zkoumajícího naše srdce, ovládajícího naši vůli, rozdělujícího mezi nás různé vlohy - není-li přímo popírána - je ponechána ze zbožného ostychu nedotčena.
Když se rozhlédneme po živočišné říši, vidíme všude něco démonického. Okamžitě nám padnou do očí uspořádané státy včel, mravenců a termitů. Démona takového společenství nazýváme instinktem. Dále rozlišujeme instinkt jednotlivce, který řídí jeho pohyby pomocí pocitů a popudů, a společenský instinkt, který tím, že ovládá jednotlivé instinkty, udržuje v pořádku celé společenství a sjednocuje je ke společným účelům. Tak vkládáme v představě do každého roje včel, do každé mravenčí republiky a kolonie termitů zvláštního génia. Zdá se nám to tím snazší, čím omezenější je sféra působení takového génia. Čím více přitom zavíráme oči a čím méně bereme na vědomí velmi rozvinutou smyslovou a pohybovou schopnost, ba inteligencí těchto individuí, s níž se dokáží přizpůsobovat nejrůznějším náhodným okolnostem, čím slepější si představujeme jejich instinkty, tím spíše se nám zdá, že vystačíme s fikcí jedné totální bytosti takových živočišných společenství. Čím bedlivěji však přihlížíme k chování jednotlivých individuí, tím více obtíží se objevuje, a nakonec dospějeme opět tam, kam jsme došli již pří zkoumání lidských společenských organismů. Nemohli by snad tito drobní živočichové, podobně jako mají zvláštní smyslové a pohybové orgány, používat také zvláštních znaků, jimiž by se navzájem dorozumívali a jejichž prostřednictvím by teprve dospívali k součinnosti při sledování společných účelů? Potom by byla vůdčí idea rovněž jen v jednotlivých individuích, a ne nad nimi v nějaké démonické bytosti. - Ještě méně nás nutí k přijetí hypotézy o takové bytosti výskyt živočišných společenství, jimž je přiděleno společné obydlí v útvarech podobných rostlinám, anebo jimž je vykázáno nějaké jiné uspořádané soužití. Sem patří koráli, složené ascidie, seskupení salp. Od samého počátku jejich života ovládá zde jejich soužití hmotný vegetační proces. Určující je zde to nižší, materiální, a ne nějaká duchovní, nadsmyslná bytost. Vyvstává tu ale otázka, co to působí v onom vegetačním procesu, co řadí buňku k buňce, rozmnožuje je a vtěsnává do určitých vnějších forem? Zde to nejsou pouhé chemické látky, co podmiňuje jejich formu, jak lze tvrdit, i když s mnoha omezeními, o krystalech. Základní látky jsou tu při vší rozmanitosti vegetativních forem v podstatě tytéž. Musíme proto hledat podmínky jejich utváření vně daných látek. Dokonce ani způsob smíšení základních látek nevyplývá z těchto látek samých, protože je příliš proměnlivý a schopný nesčetných kombinací, což u krystalů nepozorujeme; jeho princip musí být proto někde jinde. Blumenbach hledal příčinu vzniku těchto vegetativních útvarů v jakémsi nehmotném tvárném pudu, který si představoval jako princip pronikající a vyplňující veškerou hmotnou přírodu, panující nad látkami a řídící jejich míšení a formování. Co by ale mělo opět řídit tento o sobě slepý a bezvolný tvárný pud tak, aby vytvářel útvary odpovídající rozumným účelům? Učinil to snad bez jakéhokoliv předurčení, z absolutní nutnosti? A jak je možné, že tyto útvary, obydlené později živočišnými dušemi, tak výborně slouží jejich životním účelům? Že by to byla jen náhoda? Příležitostné přizpůsobení živočišné duše obydlí, jež se jí šťastnou náhodou nabídlo, jako například nachází svou ulitu rak poustevník? Zde nám nezbývá než přijmout předpoklad, že tvárný pud, který bychom mohli též nazvat vegetačním duchem, je se svým bratrem, živočišným duchem, v tajném srozumění, asi jako Prométheus s Epimétheem, když hnětli z hlíny podoby zvířat a oživovali je nebeským ohněm.
Tak bychom z obyčejné skutečnosti upadli znovu do mýtu. Nakonec ale vedou všechny metafyzické úvahy na takové cesty, a člověk by se musil zdržet veškerého myšlení a tupě trvat na nejdisparátnější empirii, kdyby se chtěl zcela vystříhat mytických fikcí. Sotva někoho uspokojuje dialektické kolísání, anebo namyšlená skepse, která zavrhuje myšlenku a dřepí na pokladech empirie, aniž by věděla, co s nimi. Ta se podobá staviteli, který nashromáždil s velkými náklady množství stavebního materiálu, ale pak se pomátl na rozumu a není s to uskutečnit plán stavby. A tak zde především platí slavný výrok: Měj odvahu myslit! Sapere aude!

INDIVIDUALITA VESMÍRU A ZEMĚ
Člověk považuje přírodu, již vnímá a chápe jako univerzum, vesmír, za nekonečné individuum, které vše zahrnuje a mimo něž nic není, které je tedy samo sobě subjektem i objektem. Tato představa v sobě obsahuje četné rozpory, které lze shrnout v jeden jediný: že zde má být nekonečno zároveň konečné, ačkoliv se na ně obvyklá určení konečnosti zřejmě nehodí. Je v prostoru a čase, a přece v nich není vymezeno, postrádá tudíž opět znaky individua, které musí být podle našich běžných představ časově i prostorově ohraničené. Pojem jednoty je na ně nepoužitelný, protože tato jednota má být zároveň veškerostí, tedy přímou negací každé konečné individuality; vlastně je ani nejsme s to myslit, protože veškerenstvo není postižitelné konečným myšlením, ledaže by se samo povzneslo nad nekonečno. Po takových odvážných myšlenkových pokusech se duch ochotně vrací do bližších oblastí, a když se uchýlil z nekonečného prostoru do blízkosti vlastního já a sobě příbuzných duchů, nachází pevnou půdu ve zkoumání omezenější sféry jsoucna. Nám lidem musí prozatím stačit, když se omezíme na poznání individuality Země. Dávným národům byl plochý kotouč Země s přikrývající jej nebeskou klenbou zároveň vesmírem; neměli ještě odvahu ke skoku do nekonečného prostoru, k opuštění své vlastní půdy, aby ji hledali - a nenalézali - v jiných světech. Pozemská příroda jim byla veškerou přírodou, matka Země a otec Uranus jim byli rodiči celého vesmíru. Stáli tak v podstatě tváří v tvář téže nekonečné individualitě jako zpočátku my, jenomže si ji zmytologizovali, tj. učinili pomocí fantazie pochopitelnou své mysli a svému rozumu. Později zaplašil tyto výtvory mytické fantazie, bohy a démony nebe a země, křesťanský mýtus. Národní bůh Židů se stal světovým bohem a otcem všech národů. Světem ale rozuměli lidé stále jen pozemský svět, neboť ještě neznali velikost hvězd. Teprve objevem Ameriky byl učiněn rozhodný krok k poznání individuality Země; od toho okamžiku je to jen omezené těleso, které lze ze všech stran obsáhnout. Se zápalem hodným takového velkolepého předmětu pustilo se tehdy lidstvo do zkoumání geografických, fyzikálních a etnologických poměrů na zeměkouli. Tato práce má ovšem ještě daleko do svého dovršení. Ustavila se zvláštní věda, fyzikální zeměpis, který kolem sebe soustřeďuje víceméně všechny ostatní vědy a předkládá nám stále podrobnější a živější obraz individuality Země. Nyní se před námi otevřel vznešený pohled na lidstvo; veliký předmět učinil velkou i poznávající mysl. Nesčetnými orgány objímá povrch Země a probádává ji po všech stránkách až do nejzazších koutů pevnin a nejodlehlejších zálivů oceánů. Vyzbrojen umělými nástroji, zkoumá člověk vlastnosti všeobecných prvků Země, magnetické a elektrické síly, které v ní i nad ní neviditelně panují, a proniká do jejích hlubin, aby z nich vyčetl dějiny, které se na ni před tisíciletími odehrály. Takto ale získává lidský duch pouze obraz fyzické existence Země. Ve vyšší proměně se mu zjevuje, když díky nesmírnému úsilí poznal úhrn organického života, který panuje ve vzduchu, na zemi i v hlubinách vod, a když pochopil harmonii a moudrost, s níž jsou si navzájem nakloněny síly života a zdánlivě slepé a nespoutané živly. Tak se duch pozvedá k ideji všeobecného života Země, v jejímž organismu je dokonale sladěno organické s neorganickým, v němž na sebe svět rostlinstva a živočišstva vzájemně působí jako všeobecné organické systémy a životní procesy a každý rostlinný a živočišný rod představuje zvláštní orgán pověřený určitou funkcí. Avšak ještě nejsme ani zdaleka schopni poznat totální obraz života Země tak, aby se nám jevila jako individuální organismus rozvíjející a udržující se na výši své dokonalosti v procesu neustálého vznikání a zanikání. Ještě méně jsme s to vystoupit až k její mravní individualitě, jež jako osoba svět vnímá a nazírá, myslí a cítí, jež také vykonává činy a zařazuje se tak se stejnorodými démony do velkého světa duchů. Na tuto cestu nás vede jiná věda, antropologie, jako počátek vyšší nauky o démonech, která daleko překračuje omezenou sféru našich psychologických zkušeností a ztrácí se v nekonečnu. Antropologie a disciplíny, které k ni patří, psychologie, etnografie a historie, nám teprve načrtnou obraz lidstva jako duchovního subjektu pozemského života, jehož orgány jsme i my, načrtnou obraz každého člověka podle jeho vloh, které vyšší psychický proces duše Země rozděluje, činně uplatňuje a opět odnímá pomíjejícím generacím a které vrací zpět v prapůvodní duchovní živel, přisouzený lidstvu, aby rozvíjelo všeobecného ducha v dějinách v stále nových formách a stále dokonaleji.

ZEMĚ JAKO
DUŠEVNĚ - DUCHOVNÍ INDIVIDUUM
Názorné poznání živé individuality především vyžaduje, aby vystupovala v určitém hmotně-prostorovém ohraničení proti nazírajícímu, rovněž individuálnímu subjektu, neboť jedním z podstatných rysů individuality je jednota jejího zjevu, totalita vztahů a určení vzhledem k společné ústřední podstatě, jež musí žít uvnitř onoho individuálního celku a kterou nazýváme po vzoru Aristotelově entelechií, nebo podle novějšího způsobu vyjadřování duší. Tento požadavek v sobě obsahuje další, totiž že jsem jako individuum-subjekt s to obsáhnout prostorovost individua-objektu. Není-li tomu tak, je-li jeho prostorová rozlehlost pro mne příliš velká, mohu dospět nanejvýš k tušení nebo hypotetickému předpokladu, nikoli k jasnému poznání jednoty, tím méně pak totality tohoto objektu. K tomuto poznání je konečně nezbytné svobodné stanovisko vně individua-objektu, aby jej bylo možno prozkoumat ze všech stran. To by nebylo možné, kdyby byla moje individualita prostorově zahrnuta v té druhé. Poskytněme kupříkladu schopnost individuálního poznání krvince. Bude rozeznávat jiné krvinky kolem sebe, bude se s nimi pohybovat v krevním oběhu téhož zvířecího organismu, ale nikdy nedosáhne toho, aby poznala toto zvíře samo jako zvláštní individuum, to pro ni bude relativně nezměrným světem. I když ji přiřkneme přiměřené trvání v čase a nezbytnou míru inteligence, dospěje nejvýše k tomu, že si učiní jakýsi obraz o cévním systému a s jeho pomocí o pravděpodobném vzájemném postavení jednotlivých orgánů a o jejich celku, jehož vnější ohraničení jí však zůstane navždy záhadou. V takovém postavení se nacházíme i my jako obyvatelé jedné z hvězd, která krouží s nesčetnými dalšími hvězdami vesmírem, jehož totalita neboli individuální jednota se nám bude vždy jevit jen jako domněnka či hypotéza, a nikdy nedosáhne dokonalé individualizace! A jaký aparát je nezbytný k získání takového obrazu! Generace astronomů vybavené složitými nástroji, matematickými a fyzikálními znalostmi dokázaly během tisíciletí poznat jen vnější mechanické momenty hvězdného světa; pochopení hlubších životních a duchovních momentů jim zůstává odepřeno. Výhodnější by již bylo postavení individua, které by obývalo ono ohromné individuum, které chce poznat, po způsobu parazita. Podobně jako my, obyvatelé zeměkoule, kterou můžeme díky důvtipným dopravním prostředkům měřit ze všech stran. Avšak i zde, na jaké obtíže narážíme! O tom nás poučuje i jen letmý pohled do dějin vědy o Zemi. Na počátku, při omezených dopravních prostředcích, dospívá lidstvo k obrazu Země jako ostrova uprostřed oceánu, který ji obklopuje v nekonečné plošné rozloze a rozděluje celé univerzum na dvě poloviny, nebesa a podsvětí, jejichž prostory zabydluje jeho mytologizující fantazie svými postavami. Teprve když se prostředky dopravy zdokonalily, podařilo se odvážným mořeplavcům obeplout zeměkouli a poznat ji jako kulovité, v sobě uzavřené těleso. Od té chvíle nabývá Země zcela jiného významu než dosud, stává se hvězdou mezi hvězdami, a mytické bytosti starého světa s jeho nebem a peklem se ztrácejí v nekonečném éteru, novém mýtu nové doby. Tím se ale otevírá cesta pouze k mechanickému názoru individua Země, který se uplatňuje v pracích nesčetných cestovatelů a geografů.
Předmět se však podstatně přiblížil našemu poznání. Vše získává nyní vztah k centru a přechází ze své zdánlivě nekonečné rozlohy do konečné, našimi omezenými smysly postižitelné sféry; rozvíjející se nauka o Zemi se stává fyzikální geografií. Mořské proudy, jejich přílivy a odlivy, atmosférické jevy, větry, mračna, srážky, bouře, teplotní poměry a proměny, pohoří a povodí, klimatické poměry, změny magnetismu a elektřiny a jejich rozložení po celé zeměkouli - to vše, sledováno všude nesčetnými pozorovateli, vytváří ve svém souhrnu velkolepé obrazy, jež se - systematicky zjednodušeny - stávají hrou pro děti. Lidský duch ale nezůstává stát u těchto zdánlivě mrtvých jevů. Poznává ve svém okolí četné organismy, rostliny a živočichy; rostlin se naučil rozmanitě využívat jako potravy, nástrojů a stavebního materiálu, nebo se jim vyhýbat jako jedu. Zvířata si zčásti ochočil, zčásti potřel, vyhubil, nebo si je podmanil jako héros; jiná naopak proměnil v bohy - z vděčnosti, bázně či obdivu. S pokrokem inteligence lidstva se rozvíjí klidnější, odtažitější zkoumání organického světa. Vznikají systematické obrazy rostlinné a živočišné říše. Ustavují se fyziologické vědy. I zde navazuje duch rychle vztahy k celku Země; vzniká živočišná a rostlinná geografie. Příbuznost organických útvarů, kterou nám odhalila systematika, analogie mezi morfogenetickým vývojem jednotlivců a řadami rodů nás vedou k myšlence jakéhosi společného životního agens Země, které za jevy a všemi jejich pomíjivými proměnami zachovává pravidlo a zákon podle idejí vyššího rozumu, a člověk tuší tvořícího a uchovávajícího životního ducha a prokazuje mu v prvním nadšení, u vědomí jeho nesmírné velikosti, zbožnou úctu. Stále jasnějším se mu stává obraz tohoto vyššího života Země panujícího po všechny časy, když nachází v zemských vrstvách pozůstatky někdejších organických útvarů, jež zanikly v bouřích živlů. Život Země pro něho nyní nabývá také pohybu v čase; člověk sleduje působení pozemského životního ducha v průběhu nezměrných tisíciletí a s obavami hledí do stejně nezměrné budoucnosti nekonečně pokračujícího života. Stále jasnější je jeho tušení nejvyšší individuality Země, v jejíž moc je vydán i jeho život. Brzy se však člověk vzpamatuje z drtivé představy individua - Země, jež na něj volá strašným hlasem: „Duchu se rovnáš, jejž chápat znáš, ne mě!" Cítí, že je stejného původu jako duch Země se svou deptající velikostí. Nachází útočiště u sebe sama, ve svém vlastním domově v lidské pospolitosti. Zkoumá dějiny svého rodu, vidí boje, které musel svádět s přírodou, a i zde se mu vyjevuje idea nesmrtelné, všechny generace přetrvávající bytosti, vedoucí jeho zdánlivě zmatené snahy k vyššímu dobru, bytosti, kterou nazývá prozřetelností, bohem, v níž uctívá svého stvořitele a vykupitele, které připisuje zázračnou moc nad přírodními silami a od níž očekává spásu od smrti a zániku. Není to už onen drtivý duch Země, při jehož pouhém přiblížení bezmocně klesal k zemi. Ne, je to bytost téže přirozenosti jako on, i když nekonečně vyšší, bytost, které se může s láskou oddat, v jejíž moudrost a prozíravost může svěřit sebe i svůj rod. Tradice, pověst, záznamy jeho dějin. mu dokonce říkají, že tato bytost kdysi pobývala v lidské podobě na Zemi a spoluprožívala všechny osudy pozemské existence, aby přivedla lidstvo na správnou cestu, a že opět přijde, ano že je již nyní všude tam, kde se i jen dva lidé shromáždí v jejím jménu, že se její duch rozlil po všech lidských pokoleních na Zemi a že vyvolená družina géniů vede osudy lidstva k věčné slávě. Na základě lidského materiálního života se rozvíjí nová forma života, duchovní život; lidská individua jsou jeho prvky, národy jeho orgány, vyšší duchovní procesy uskutečňují své ideje v pohybech mas přicházejících a odcházejících generací. Idea spravedlnosti dává sociálním poměrům formy přiměřené vlohám a vývojovým fázím národů. Idea vědy se soustřeďuje v četných ohniscích vědění rozptýlených po celé zemi a proniká svým světlem četná pokolení lidí, kteří si předávají posvátný oheň z generace na generaci a rozdmychávají ho k stále větší nádheře. A vědění se mění v čin, z jeho zárodků vyrůstá umění, umění přemáhá živelné síly Země a nutí je k službě lidstvu, a tak kráčejí povolná pozemská příroda a lidstvo v harmonickém spojení vstříc nekonečnému duchovnímu cíli. Nejvyšší květ umění se stává náboženstvím, posvěcením lidstva ve vědění a lásce.
Toto vyšší hnutí života v duchovních orgánech Země nás ale nesmí odcizovat Zemi samé, nýbrž nás má spíše vést k poznání naší bytostné jednoty s ní. Je to jen rozvíjení zárodků, které se nejprve ozvaly v bojích živlů, aby připravily půdu pro budoucnost, které potom v bujných rostlinných vegetacích uzpůsobovaly látky k vyšší organické činnosti a které ve vzestupné řadě živočichů rozmanitě procvičovaly duševní síly Země, až se rozhořely plameny lidských duší a přišel čas, kdy plnost ducha začala zářit svým vlastním světlem a individuum - Země procitlo k sebevědomí.

ORGANICKÉ PROCESY
PŘI PSYCHICKÝCH ČINNOSTECH
Jedním z nejtěžších úkolů přírodovědy je vysvětlit vznik psychických vzruchů a činností pomocí hmotných orgánů a procesů. Většina badatelů jde jen po jistou hranici, u které se zastaví a na psychické jevy za ní se dívá jako přes propast bez mostu. Ve své bezradnosti pak tito badatelé zahrnují fyzické a psychické jevy pod symbol dále nevysvětlovaného paralelismu (tak ještě Schelling), kterým ovšem nic nevysvětlují, nanejvýš problém ilustrují. Důvod těchto obtíží tkví v předmětech samých. Zatím co organické pochody probíhají v hmotné sféře, psychické jevy se odehrávají ve sféře sebevědomí. Ty i ony jsou předmětem empirického názoru, tam objektivního, prostorového, zde subjektivního, časového. Mezi oběma těmito způsoby nazírání je zdánlivě jen náhodný vztah. Organické procesy v mozku, v nervech by - jak se zdá - probíhaly a působily na ostatní organismus, i kdyby tu nebyla žádná vědomá bytost, která by jim přihlížela a měla živý podíl na jejich pohybech a podrážděních. Vždyť část vědomých organických individuí naši Země upadá denně do takového stavu v spánku, a kdo nám může bránit v tom, abychom si tento stav představovali prodloužený na neurčitou dobu, přičemž by dokonce mohlo docházet vlivem somnambulních pohybů k automatickým účelným úkonům, které by do značné míry budily dojem živočišného, ba lidského života ve všech jeho rozmanitých podobách. Rozumu by pak připadl úkol vysvětlit tyto objektivní účelné pohyby pomocí podobných principů, jakých se už dávno používá v obecné fyzice, tj. pomocí hypotézy specifických sila činitelů působících podle zvláštních účelných forem, aniž by musil uvažovat o existenci nějakého spolučinného a spolutrpného vědomého principu; ten by mu mohl sloužit, kdyby na něj náhodou ve sféře svých ostatních zkušeností narazil, jako kritérium či reagens objektivních pochodů, kterého by mohl s jistou opatrností též použít při svém zkoumání. Tak by sloužila například bolest jako prostředek k vyhledávání nervových drah; senzorický protiklad subjektivních komplementárních počitků barev by mu naznačoval, že i objektivní substráty nebo účinky barev jsou polárně protikladné; jevy paměti by badatele upozorňovaly na to, že každé, i sebemenší působení na nejrůznější hmoty musí v nich zanechávat na delší či kratší dobu přiměřenou stopu apod. Touto metodou se fyziologové skutečně snaží řídit pří vysvětlování psychických jevů, a kdyby se jim přitom podařilo přiblížit se exaktnosti moderní fyziky, byli by přesvědčeni, že dosáhli vrcholu své vědy; ostatně nejeden vědec již prohlásil fyziologii za organickou fyziku.
Zcela jinou, protichůdnou snahu projevují psychologové a idealističtí filozofové pohybující se výhradně v subjektivní sféře. Těm je vesměs vědomí prvním a původním živlem, který vrhá pouze svůj stín v nevědomí jako hmotu, aniž by ji od sebe zcela odděloval. I když uznávají také tělo s jeho účelnými a potřebnými orgány jako nositele duše a v omezeném rozsahu připouštějí mezi oběma určitý vztah, je tento vztah podle nich přece jen náhodný, a ochotně a důvěřivě poukazují na jevy magnetické jasnovidnosti, při nichž se zdá činnost smyslů zcela zbytečná, protože duše prý proniká smyslovým vědomím bezprostředně jak své tělo, tak jiné předměty v neomezeném prostoru, a všechny ty údajné nástroje vnímání a myšlení v mozku se jim jeví jen jako šalba k zavádění badatelů. Takový postoj musí hluboce urážet střízlivé vědce, kteří pracují v posvátné důvěře v důslednou rozumnost a účelnost organické přírody, a není se proto čemu divit, jestliže prudké povahy mezi nimi proti tomu osobně vystupují a v zajetí stejné jednostrannosti-upírají psychologům jakékoliv oprávnění mluvit o předmětech přírodních věd, mezi něž ovšem počítají i duši, aniž by uvážili, že obě stanoviska plynou z omezenosti lidské přirozenosti, a jsou tedy stejně oprávněná - jako jsou z vyššího hlediska dokonalé svobodné duchovosti stejně neoprávněná.
Pokusím se nyní stručně podat historii mého vlastního myšlenkového pochodu při výzkumu a výkladu fyziologických podmínek myšlení.
V době, kdy jsem si ještě představoval vnitřní povahu mozkové hmoty jen jako stejnorodou, nestrukturovanou, indiferentní masu, podnítila mne Gruithuisenova teorie o existenci jakési - podle jeho označení - polypovité substance v různých částech těla, v níž se prý nakonec ztrácejí nervová zakončení v periferních orgánech, která, aniž by sama byla nervovou hmotou, přesto v sobě spojuje mohutnost čití a pohybu (podobně jako známí vodní polypi a jiní nervů prostí živočichové nejnižší třídy, například planária, někteří cizopasní červi, nálevníci aj.), k analogické hypotéze, pokud jde o šedou hmotu mozkovou; podle této hypotézy by byl mozek chaotickou polypovitou masou schopnou pod vlivem ovládající ji duševní síly ve všech svých bodech kontrakce a z ní plynoucího počitku. Díky této hypotéze jsem pak mohl nechat v mozku vznikat nejrůznějším prostorovým představám a obrazům vnějších předmětů, které trvaly tak dlouho, pokud představivé síly udržovaly onu kontrakci, a po jejím uvolnění se opět ztrácely v indiferenci mozkové hmoty. Aby byl obraz zafixován v paměti, musilo by být na neurčitou dobu uchováno minimum příslušné kontrakce; záměrné zesílení této kontrakce by obraz opět vyvolalo do sféry vnímání, vědomí; v tom by spočívala vzpomínka. V tomto mikrokosmu zobrazených předmětů by pak mohl být rozum, abstrahující a kombinující mohutnost, činný stejným způsobem, jako když se zabývá při objektivním smyslovém nazírání, při tvorbě pojmů a soudů bezprostředně předměty samými; mohl by se z nich těšit, nebo se jimi i nadchnout, mohl by na ně aplikovat všechny kategorie myšlení. Podobně by mohla inteligence v podobě vědecké fantazie budovat v tomto svobodném živlu své teoretické konstrukce, které tvoří matematickou základnu přírodních věd, jako jsou konstrukce v geometrii, kinetice, optice, akustice, v nauce o magnetismu, elektřině a chemismu, v morfogenezi rostlin a živočichů atd. Tento způsob výkladu inteligentního duševního života jsem pak už nikdy zcela neopustil, i když byl pokroky mikrotomie mozku a nervového systému všelijak modifikován, ba zmaten. Propracovaná Reilova teorie o vláknité struktuře mozku, dále Fontanovo a Ehrenbergovo zkoumání elementárních vláken v nervech a mozku mě přivedly opět na nové myšlenky. Nyní se zdálo, že mozek je pouze orgánem produkujícím a shromažďujícím volnou sebevědomou duševní sílu, ale v ní samé že nelze hledat zdroj speciálních představ, a tak jsem obrátil svou pozornost k těm orgánům, které skutečně vytvářejí za pomoci mozkové a nervové činnosti obrazy vnějších předmětů. Jsou to orgány smyslového vnímání a pohybu. Mohli bychom u nich rozlišovat primární a sekundární činnosti. Ty první by představovalo objektivní smyslové nazírání, jehož obrazy se zdají existovat jako skutečné předměty vně nás, a potom všechny druhy záměrných účelných pohybů údů našeho těla. Sekundární způsob nazírání by nám poskytoval představy, které vyvolává pouze zamýšlený vzruch či pohyb vycházející z mozku a směřující k smyslovým a pohybovým orgánům; ty by produkovaly - napodobujíce původní afekce a pohyby - bud' jen jejich subjektivní zdání, neboli představy, anebo by samostatně vytvářely kombinace představ a fantazijních obrazů. Podle toho by se na myšlenkové činnosti podílelo celé tělo. Zbývá tu ale stále táž obtíž, totiž vysvětlit, jak mozek a jeho jednotlivé části spolupůsobí při vyvolávání vnějších pohybů těla a objektivních smyslových obrazů, jelikož v něm musíme bezpochyby hledat počátek i konec všech přitom probíhajících organických procesů, jakož i opětnou iniciativu k jejich pouze vnitřní, subjektivní reprodukci v případě představy. Experimentální fyziologie nám na to dala jen neurčitou odpověď, když prohlásila velký mozek za orgán vědomí a svobodné vůle, malý mozek za systematického pořadatele záměrných pohybů. Tím jsme ale nezískali vůbec nic pro vysvětlení speciálních úkonů inteligence. Musí tu přece být nějaký subjektivní regulativ, jímž by byly ovládány záměrné pohyby vnějších orgánů; něco, co by odpovídalo paměti, obrazotvornosti, produktivní představivosti - a to nemůže spočívat ve vnějších orgánech samých a odděleně, neboť ty mohou uskutečňovat své objektivní úkony jen ve spojení a v součinnosti s mozkem, což musí platit i v sekundárním ohledu, jen v opačném směru. Tak jsme zde byli opět odkázáni na mozek, i když myšlenku o intendovaných úkonech ve vnějších orgánech bylo možno považovat za opravdový vědecký přínos. Anatomie nás tehdy nechala na holičkách; teprve její další rozvoj nám slibuje nové poznatky v této oblasti vědění. Mám zde na mysli objev gangliových buněk. Zřetelně je poprvé pozoroval Ehrenberg, ba dokonce je vyobrazil, jiný fyziolog si jich povšiml ještě dříve, ale pouze v soukromí, teprve Valentin jim počal dobývat uznání. Od té doby učinila jejich anatomie díky Volkmannovi, Purkyněmu, Bidderovi, Wagnerovi, Köllickerovi, Lieberkühnovi aj. významné pokroky. avšak experimentálně nebylo o jejich funkcích dosud rozhodnuto, takže je můžeme používat jen jako problematický stavební materiál při formulaci nových hypotéz. Kdo už měl příležitost pozorovat pod mikroskopem zvířecí vajíčka s jejich zárodečným váčkem a skvrnou a spatří ponejprv gangliovu buňku, tomu okamžitě vysvitne podobnost jejich tvaru a sotva se ubrání tomu, aby se to pro jeho rozum nestalo podnětem k vyhledávání analogií i mezi jejich funkcemi; tyto analogie se ostatně brzy objeví samy sebou. Srovnáme-li vnější podobu nervové gangliové buňky se zvířecím vajíčkem z hlediska jejich vnější i vnitřní výstavby, je analogie mezi oběma mimo jakoukoliv pochybnost, a bude tedy jistě přípustné hledat podobnosti i v jejich životních funkcích. Význam zvířecího vajíčka je celkem jasný. Je to orgán pohlavního rozmnožování, přenosu životní ideje dokonalého zvířecího individua na organickou hmotu, jejímž určením je rozvinout se za vzájemného působení s dalšími látkami v individuum podobné tomu, od jakého to vajíčko pochází. Ve vajíčku musí tedy být kromě hmotného také ještě nějaký ideální obsah, nějaká zárodečná, tvořivá síla, která způsobem nám neznámým, pomocí obvyklých představ nevysvětlitelným, v sobě uzavírá praobraz mateřského organismu, jehož působením se má po oplodnění samčím semenem, nebo i bez něho, vyvinout nové organické individuum. Přeneseme-li tento způsob uvažování, vycházející z části ze zkušenosti, na nervové gangliové buňky, budeme jim moci připisovat vedle materiálního rovněž určitý ideální obsah, který je zčásti imanentní, zčásti by mohl za přiměřených podmínek působit i navenek a přijímat vnější vlivy do svého nitra. Tak by představovala každá gangliová buňka organickou monádu nadanou speciálními prestabilizovanými energiemi (jako to lze říci o každém vajíčku), povolanou k zvláštní ideálně -hmotné evoluci, která by mohla být podle potřeb základního organismu v jeho různých oblastech různá. Za imanentní energii nervových gangliových buněk bychom mohli považovat i moment vědomí, jímž by byly v různých stupních - od nejtemnějšího až po nejjasnější - vybaveny jednotlivé gangliové buňky. Představovaly by tedy v jistém smyslu právě tolik malých duší, jejichž individuální bytosti by byly univerzální duší celého organismu sloučeny ve vnitřní jednotu umocněného vědomí. Gangliové buňky sympatického nervového systému by ovšem měly, pokud jde o kvalitu jejich vědomí, mnohem menší hodnotu než šedá hmota míchy, a zejména velkého mozku. Dále bychom musili přiznat gangliovým buňkám určité transcendentní energie, pomocí nichž by jednak působily na sebe navzájem či na jiné než nervové orgány ostatního těla, jednak by se poddávaly vlivům vnějšího světa. Zdá se, že takové působení na dálku je skutečně zprostředkováno prodlouženími a výběžky gangliové substance v nervových vláknech. Nejnovější pozorování prokázalo s naprostou jistotou, že většina gangliových buněk vybíhá na jednom nebo několika místech v elementární nervová vlákna a že celý systém nervových vláken má pravděpodobně svůj počátek v gangliových buňkách mozku a v ostatních gangliích našeho těla. Právem lze proto předpokládat, že gangliové buňky jsou činná centra, z nichž (centrifugálně) a k nimž (centripetálně) působí nervové agens prostřednictvím radiálních nervových vláken, spojujících je s periferními orgány. Druhy těchto činností jsou velmi různé podle povahy a poslání periferních orgánů a podle energií vštípených gangliovým buňkám. Některé gangliové buňky se svými nervovými vlákny patří výlučně velkému mozku; ty jsou především orgánem v sobě uzavřeného sebevědomí. Jiné gangliové buňky mozku nepůsobí sice prostřednictvím nervových vláken přímo na periferní orgány, jsou však ve spojení s dalšími gangliovými buňkami, u nichž tomu tak je. Jiné opět jsou sice z jedné strany ve spojení s předcházejícími, ale z druhé strany vybíhají v nervová vlákna, která končí ve smyslových orgánech - v sítnici oka, v labyrintu sluchu, v sliznici nosních dutin, v chuťových bradavkách na jazyku a v hmatových tělískách v pokožce, anebo pokračují k pohybovým orgánům nebo k žlázám s vnitřní sekrecí a blanám nebo do okolí tepen. Z toho je patrno, že nervový organismus zvířete je uspořádán jako malý svět relativně izolovaných organických individuí, která jsou mezi sebou navzájem a s jinými, zčásti heterogenními orgány spojena vlákny k nejtěsnější virtuální součinnosti a vedou společný totální život, který se navenek projevuje jako jedno jediné individuum, jež se spojuje dalekosáhlými vztahy s jinými individui a přírodními silami a vytváří v širší sféře působnosti vyšší životní proces, který se odehrává mezi zemským povrchem a atmosférou a slouží pravděpodobně pod vlivem obecnějších životních sil - společnému životu Země, jehož vnitřní momenty se slučují v jedné ohromné monádě, duši Země, k ještě vyšší formě vědomí.
Tomuto pojetí organismu se dostává ještě širšího uplatnění, když vezmeme kromě nervového systému v úvahu ostatní údy a orgány živočišného těla, zejména v období jeho embryonálního vývoje, a konečně i celý rostlinný systém. Všechny žlázy a blány zvířecího těla jsou zbudovány z buněk a jader, které vznikají v neustálé proměně z živých tekutin, krve a lymfy, a po krátkém oběhu končí svou individuální existenci a zanikají v sekrečních a vyměšovacích tekutinách, anebo se v jiných formách vracejí opět do života. Embryo, jež vzniklo z jedné prabuňky, zárodečného váčku, se dále rozvíjí rozmnožováním, pořádáním a přeskupováním nových buněk a jader, z nichž část se spojuje ve vlákna, cévy a blány, až je vytvořen úplný individuální organismus požadovaný typem. Ještě lépe je patrný proces tvorby buněk při růstu rostlin; dal také v nedávné době podnět k formulaci krásné a přesné buněčné teorie. Od těchto omezenějších oblastí se ale náš pohled obrací do nekonečných vesmírných prostor, kde v nás podobný, avšak nesmírný proces vznikání a působení vyšších monád, hvězd, probouzí tušení nekonečného života univerza, jehož předobrazy jsou lidskému zkoumání a duchovní průpravě přístupny v omezených pozemských organismech a mikrokosmech.

OSOBNÍ A NEOSOBNÍ BŮH
Dvě nenápadné gramatické formy vyvolávají dnes hlubokou roztržku mezi teology a filozofy. Ti první hlásají osobního boha, ti druzí neosobního; ony nazýváme teisty, tyto panteisty. Předmět těch i oněch je ovšem týž; je to nekonečná moc, zákonitost, duchovnost univerza. Avšak nekonečně rozdílné je jejich pojetí boha a nesmírně důležité jsou praktické, morální důsledky, jež z něho plynou, a tudíž vztah jednotlivce k bohu. Teista má k svému osobnímu bohu osobní sociální vztah; hovoří s ním ve svých modlitbách a chce ho jimi ovlivnit ve svůj prospěch, svěřuje mu jako vševědoucímu znalci lidského srdce své nejtajnější myšlenky a city, prchá před jeho tváří a hanbí se v božském světle za své chyby a slabosti, svobodným vyznáním hříchů a pokáním se snaží znovu získat přízeň svého boha. Nemá-li dost důvěry ve svůj vlastní vliv na boha, hledá pomoc posvátných osob, o nichž se domnívá, že se těší zvláštní milosti boží; jsou to jednak posvěcení kněží ještě zde na zemi, jednak svatí těšící se již vyššímu blaženému životu. Avšak ani tito prostředníci a přímluvci nestačí hříšníkovi usilujícímu o očištění a znovuposvěcení, dokud nedospěje k samotnému zdroji spásy, jenž se zjevuje smrtelným lidským pokolením zde na zemi jako Syn boží v lidské podobě a zřízením své svaté církve a vylitím svého svatého Ducha s nimi zůstává v živoucím spojení po všechny časy.
Teprve v církevním teismu organizuje se dokonale víra v osobního boha a získává reálné a objektivní trvání způsobilé pořádat a vést celé velké národy v téže soustavě myšlenek, citů a vůle. Bůh se stává tělem ve své církvi, Kristus v ní povstává ze smrti k životu věčnému. Teprve nyní je osobní bůh dokonale zprostředkován a zjeven, teprve nyní je přístupný všem záležitostem přírodního i společenského života lidí. Zprostředkujícími články jsou přitom svátosti, jakoby fyzické orgány živého boha, pomocí nichž uzpůsobuje děti člověka, jež propadly partikulárnímu egoismu přírodního principu, aby se staly opět součástmi jeho organismu a věčně v něm žily a prospívaly, aby byly pojaty do jeho krevního oběhu, sloužily k výživě jeho vyšších a nejvyšších orgánů a měly podíl na nejvyšších projevech jeho života. Avšak tato forma zjevení boha se nesetkává u všech teistů se stejnou oblibou. Jedni se přimykají co nejúžeji k církvi, vedou církevně náboženský život. Jiní zůstávají sice navenek s církví spjati, avšak nedávají v ní své osobnosti zaniknout, nýbrž snaží se vejít v bezprostřední spojení se svým bohem; to jsou zbožné, mysticky kontemplativní duše. Jiní konečně neuznávají ani navenek církev jako prostředníka živého boha, ale snaží se poznat ho ve svých vlastních myšlenkách, vjemech a zkušenostech a navázat s ním osobní vztah tak, že pátrají po stopách jeho působení ve svých pocitech a vnuknutích a po projevech jeho vůle ve vnějších událostech a příbězích svého vlastního života i života svých přátel. Tato poslední forma vede podle druhu temperamentu bud' k odloučení, nebo naopak k spolčování a schůzkám k společnému uctívání a osvojování si boha, z čehož opět vznikají partikulární církve v různých stupních vyspělosti. Tento personifikující pud se roztříštil za převládajícího přírodního názoru a fantazie u pohanů v celý Olymp božstev, teismus byl polyteismem. V pozadí však zůstávala stále tendence spekulativního ducha k nazírání Jednoho, Nejvyššího, Nekonečného - k monoteismu. Proti těmto prakticko-náboženským postojům lidského ducha, které daly vzniknout historicky známým náboženstvím a církvím, se postupně vyhranila teoreticko-vědecká tendence, která ohrožuje kult osobního boha - ne-li vyvrácením, tedy mnohostranným omezením. Je to nauka panteismu o neosobní božské podstatě. Odtud konflikt teologie a filozofie, náboženství a vědy, který se historicky projevuje v různých formách od dob nejstarších filozofů až po naše dny.
Je už v samé podstatě vědeckého názoru, že chce být co možná objektivní, tzn. že se přimyká k předmětu a zdržuje všech subjektivních přídavků, a subjektivní tvoření připouští, jen pokud to nezávisle na každé libovůli nutně vyžaduje povaha vnímající a produkující mysli. To poslední pozorujeme zejména při pojímání živých individuí, jež se vyznačují různým stupněm oživenosti a oduševněnosti, až dospějeme k inteligenci sourodé s naší, a to prostřednictvím svého vlastního sebepoznání, které přenášíme na individuality, jež nám jsou smyslově dány. Tak dospíváme k poznání osob nadaných stejně jako my a nám rovnoprávných, individuí s námi homogenního lidského rodu. Tam, kde nám vnější smysly nepodávají sdostatek dat k vytvoření inteligentní individuality, nebo kde výzkum předmětu ještě tak daleko nepokročil, zdržuje se střízlivá a důsledná věda užití kategorie osobnosti, tzn. pojímá daný předmět jako neosobní. Toto pojetí má v sobě ovšem něco neurčitého, nevyhraněného a je v rozporu s naším praktickým smyslem, který by měl všude rád co činit s bytostmi sobě rovnými; avšak přísná věda odmítá svévolná vymezení, jež nejsou našim smyslům dána předmětem samým. Smyslový názor nám zprvu poskytuje pouze zvláštní data, rozum v nich zjišťuje to obecné a pozvedá to na princip. Při zkoumání přírody se tak odděluje říše neživého, anorganického a elementárního od říše živého; ta se dále dělí na říši rostlinnou a živočišnou, a z té poslední se zvlášť vyčleňuje lidstvo jako říše inteligencí. Elementární říše se rozprostírá jednak v nekonečném vesmírném prostoru, jednak je omezena na bezprostřední okolí Země, kde se setkáváme poprvé také s živým ve všech nám poznatelných formách. Teprve u těch posledních, u inteligencí s námi sourodých, cítíme nutnost užít kategorie osobnosti; necítili jsme ji v žádné z předchozích sfér názoru. Proto je pro nás svět, vesmír něco neosobního; stejně tak slunce, hvězdy, měsíc, vzduch, moře, země, rostlina, zvíře. Avšak již v živočišné říši, pokud sympatizujeme s její duševní podstatou, rozsvěcuje se světélko osobnosti; v plném jasu září až u člověka nám rovného. Mimolidská a nadlidská duchovní podstata, jež je nám nepoznatelná, ačkoliv snad není nemožná, nedotýká se našich sympatií a nezdá se vyzývat náš rozum, aby ji pojímal jako osobu. Přesto se v komplexu věd historicky objevuje hypotéza univerza jako všeobecné duchovní bytosti v různých naukách starších i novějších filozofů. Klade se otázka: jak dospěli k tomuto předpokladu? Duchovno se nemůže stát nikdy předmětem smyslové zkušenosti. Ta nám vždy poskytuje jen modifikace hmotných stavů. Poznání duchovních jevů musí mít nějaký zcela jiný zdroj. Ten se nám lidem nabízí v našem vlastním sebevědomí. Psychologická zkušenost o různých činnostech a stavech našeho vědomí, kterou nám poskytuje takzvaný vnitřní smysl, má ve sféře duchovna právě tak nepochybnou jistotu, jakou mají zkušenosti vnějších smyslů ve sféře hmotné přírody. Jako se tam, dívajíce se ven, rozšiřujeme periferně do nekonečného prostoru a tíhneme k myšlence prostorově nekonečného univerza, tak sestupujeme zde, hledíce dovnitř, v nekonečné hlubiny naší vlastní duchovní podstaty. V člověku je tedy zdroj dvojí, hmotné a duchovní, nekonečné zkušenosti. Psychologickou zkušenost ale nelze omezovat jen na náš subjektivní názor, brzy se začne promítat také na vnější objektivní svět, na přírodní předměty. Ve svém nejbližším okolí naráží naše vnitřní zkušenost na člověku podobné přírodní objekty, na které se cítí nucena přenášet svou vlastní duchovní existenci, kterou poznala v sebenázoru. Tak vzniká z vnitřního a vnějšího smyslu smíšená oblast lidské říše, jejímž vědeckým rezultátem je antropologie a historie. S těmito výdobytky zkušenosti se vrací zkoumající subjekt zpátky k někdejším výlučně hmotným (bezduchým) předmětům vnějších smyslů. Nyní však již disponuje novým, vnější předměty zduchovňujícím poznáním, zrodila se v něm schopnost pokračovat v zduchovňujícím procesu i v oblasti takzvané mrtvé přírody. Podmínky pro to jsou připraveny nejprve ve vědecké teorii. Subjektivní duch vytváří samostatnou myšlenkovou prací a s dokonalou důsledností říši matematické, fyzikální, organologické aj. teorie. Tato teorie je jeho vlastní produkt a je dokonale zdůvodněná sama sebou. Subjektivní duch se pak mimoděk vrací k vnější zkušenosti a zjišťuje, že zákony hmotné přírody se shodují se zákony vytvořenými jím samým a s fantastickými formami jeho názoru. Tak dospívá k myšlence objektivní inteligence, duchovní bytosti, která vládne nad jevy hmotné přírody podle stejných zákonů jako subjektivní duch v oblasti čisté teorie, a přistupuje k tomu, že přenáší jednotu svého vlastního ducha na duchovní bytost působící podle stejných zákonů v hmotné přírodě. Vzchází mu tušení Všeducha, o němž ovšem nemůže vzhledem k svému omezenému pozemsky-lidskému postavení uprostřed nekonečného světa nikdy dosáhnout takové jasnosti, jaké by bylo třeba, aby ho mohl jako osobu stáhnout dolů v okruh svých běžných představ. Uvážlivý myslitel se chová vůči ideji nekonečného světového ducha jako matematik, který porovnal konečná čísla s nekonečnem; všechna se mu rozplývají a nejsou s to vtěsnat nekonečno do svých mezí. Tak hrozí také naší osobností zničení, kdykoliv se pokoušíme představit si nekonečného Všeducha jako osobu. Před zjevem boha klesá smrtelník v prach. Proto je bůh pro panteistu neosobní, neboť panteista se musí vystříhat přenášení konečného a zkonečňujícího pojmu osobnosti na nekonečnou duchovní podstatu. S tímto stanoviskem se krásně shoduje ostych orientálních teozofů před vyslovením jména božího. Devětadevadesáti pojmenováními se snažili vyjádřit vlastnosti božské bytosti, ale vyslovit jména boha samého prohlašovali za svatokrádež. Opět jinak se projevuje tento vztah konečného k nekonečnému v stavu mysli, o který usiluje indický jogín, který ničí svou osobnost, aby dospěl k čistému zření Brahmy a rozplynul se v něm. Podobnému názoru se blížili i zbožní asketi prvotního křesťanství a středověku. Přírodovědce naší doby vede tušení nekonečné duchovní bytosti v přírodě k zvláštní zbožné náladě a smýšlení, s nimiž se snaží plnit úkoly empirického výzkumu a teoretického zpracování jeho výsledků; musí se na sebe i na své druhy dívat jen jako na konečné momenty činnosti Všeducha. Je to totéž smýšlení, které projevuje ctnostný člověk plněním svých sociálních povinností a zbožný vykonáváním církevních obřadů.

OSOBNÍ RÁZ DUCHA ZEMĚ
Téže indukce, které jsme použili při myšlence Všeducha, bylo by možno s ještě větším oprávněním užít při formulaci hypotézy o individuálním duchu Země, jehož projevy jsou nám mnohem bližší, ba obklopují nás ze všech stran. Přírodovědné bádání, ať už se zabývá jako fyzika a chemie jevy elementární říše na Zemi, nebo zkoumá důslednou účelnost v organické říši, nebo dokonce hledá v dějinách lidských kmenů zákony vyššího řízení duchovního světa, přivádí nás všude k nutnému předpokladu inteligence, která se projevuje ve zvláštním i obecném, jak v hmotných vazbách a pohybech, tak také v psychických a duchovních činnostech. Nejen že se jednotlivé procesy řídí týmiž zákony, které náš teoretizující duch, naše inteligence v sobě nalézá a priori, které sama ze sebe vytváří (jako příklad nám mohou sloužit matematicko-fyzikální vědy); i ve vzájemných vztazích různých tříd živých tvorů mezi sebou a k anorganickému světu nacházíme nejdůslednější všestrannou harmonii, jejíž zkoumání vede našeho ducha k představě jednotné inteligence, kterou si musíme myslit jako společnou podstatu a společnou základní sílu ve všech těch jednotlivých složkách a silách. Toto velké agens nazýváme přírodou naší Země. Obvykle se sice, a to právem, vztahuje pojem přírody na celý vesmír. Avšak uvážíme-li, jak nepatrný je úhrn toho, co víme o světě hvězd rozptýlených v nekonečném prostoru, ve srovnání s tím, co se především nabízí naší zkušenosti na Zemi, je nám jasné, že když mluvíme o přírodě, můžeme nejdřív myslit jen na zevrubněji poznanou přírodu naší Země. Zejména platí toto užší pojetí ve vztahu k organickému světu a na něm založenému fyzickému i psychickému životu; naproti tomu obecná fyzika, například zkoumání zákonů tíže, nás okamžitě unáší do světa hvězd, do všeobecné přírody. Avšak i zde nás drží krystalografie, chemie, mineralogie, geologie, meteorologie přísně v hranících Země a výsledky těchto věd nás vedou jen k poznání přírody, jak se projevuje ve své specifické omezenosti na naší zeměkouli. Teprve ucelené poznání pozemské přírody nám umožňuje analogické soudy o přírodě na jiných nebeských tělesech. Ty však zůstanou vždy jen stínem vědění, jehož vlastním jádrem může být jen naše pozemská zkušenost. Již svrchu jsme vylíčili proces, v jehož průběhu lidstvo dospívá ve vývoji vědy díky generacím badatelů k stále jasnější představě o individualitě Země, když víc a více zužuje zprvu neomezený zemský povrch, až ho nakonec uzavře v zeměkouli. Kromě toho vytvářejí rozptýlené jevy magnetismu, elektřiny, tepla, pohybu vzduchu a vod, rozložení minerálů, rostlin a živočichů stále více systematických sítí pokrývajících celý sférický povrch Země. Tím byla prozatím postižena jen prostorová individualita Země. Ještě důležitější, avšak mnohem obtížnější je získání obrazu její časové individuality. Země prodělala v průběhu mnoha myriád let též vývoj v čase. S tím nás zčásti seznamují překvapující výsledky novější geogonie. Zvlášť důležité je pozorování postupného výskytu stále vyšších forem organického života. Pozemští tvorové dospívají teprve po řadě embryonálních podob k zcela zralým formám, jež nám poskytuje přítomné tvorstvo. I nyní ještě nacházíme v posloupnosti rodů, jak nám ji podávají přírodovědecké systémy, zafixovány všechny ty momenty, které se podle zjištění geogonie objevovaly postupně v dlouhých časových obdobích. Oba tyto druhy zkoumání hmotného života Země, prostorové i časové, můžeme shrnout pod pojem geologie. Ta nás ovšem učí znát pouze tělo Země. Na Zemi se však vyskytuje ještě jeden druh životních projevů - projevy psychické či duchovní. Ty se zjevují především skrze lidský rod. I když mají na tomto životě určitý podíl i ostatní živočišné druhy, zejména ty, které přicházejí do styku s člověkem, je přece jen nositelem tohoto duchovního života na Zemi především člověk. Tak se ustavuje v protikladu ke geologii antropologie, která z hlediska prostorových vztahů zahrnuje národopis, z hlediska časových vztahů dějepis.
Také zde pozorujeme, jednak jak se dítě - lidstvo vyvíjí v průběhu řady epoch k zralosti, jednak jak jednotlivé vzdělanostní stupně národů, zachycující různá stadia jejich vývoje, vytvářejí v přítomnosti prostorový systém existenčních forem. Podobně jsme viděli v organické říši geologickou řadu formací organických tvorů ve vzestupné vývojové linii a tutéž řadu zachycenou v současné epoše jako přírodní systém. Kdo by v tom neviděl předobraz vyššího lidského života, který duch Země vnášel do hmoty, až se mu v dějinách lidstva podařilo vyjádřit vyšší formy duchovnosti ve svobodnějším živlu lidské duševní bytosti.
Tak se projevuje stále zřetelněji proces odlišování subjektivity a objektivity v životě Země. Stále rozhodněji tu stojí člověk jako duchovní subjekt Země, kterému dala Země všechny své látky, síly a schopnosti k pozorování a požitku, k prozkoumání a účelnému využití. Tvář Země dostává novou podobu. Kdekoliv se lidská kultura dotkne svou kouzelnou hůlkou půdy, podřizují se divoké přírodní síly lidským účelům a potřebám, předměty se stávají výrazem lidských myšlenek. I bez člověka byla pozemská příroda ve své svobodě plná myšlenek. Důkazem toho je ucelená řada jejích organických výtvorů. Avšak celý tento myšlenkový proces je rozpuštěn v objektivitě. Teprve ve svém nejvyšším produktu, člověku, v němž soustředila jako v mikrokosmu veškeré své rozptýlené síly, teprve zde, na rozhraní a vrcholu její působnosti, se přírodě daří dospět k sobě samé, uchopit svou duchovní podstatu v její bezprostřednosti, a protože všechny reálné možnosti byly již vyčerpány, pokračovat napříště ve svém tvoření čistě ideálním způsobem. K tomuto vyloučení zdánlivě čisté myšlenky dospívá však příroda původně také jen pomocí hmotných prostředků, tak, že v organické sféře konstituuje vedle hrubších látek- jako základu vegetativního života - jemnější matérie (nervovou substanci), aby sloužily jako výlučné orgány a nositelé duchovních činností. Tak vznikají mozky jako pravé mikrokosmy, kde si duch Země v největším organickém ústraní a klidu pomocí předcházejících organických procesů jakoby přichystal chaos v malém, aby v něm jako v nějakém kompendiu s vyšší duchovní intenzitou (vědomím) opakoval a dále rozvíjel jejich výtvory ideálním způsobem, jako myšlenky, a aby si přitom zároveň uvědomoval jejich podstatu v činnosti psychologického subjektu jako boha panujícího v mikrokosmu myšlenkového světa. Nyní byla konečně také nalezena základní míra, lidskost, jíž je poměřován velký nekonečný svět mimo člověka. A jako byl člověk stvořen k obrazu božímu, tak mu slouží sebepoznání k poznání ducha a děl božích.
Nekonečné bohatství duchovní podstaty Země nelze však vyjádřit v jednom lidském individuu, ani v mnoha takových individuích najednou; to vyžaduje dlouhou řadu generací a součinnost mnoha v čase vzdálených pokolení, mají-li i jen zčásti uvést v život vyšší duchovní stvoření.
To, co zde bylo načrtnuto v nejvšeobecnějších rysech, nachází plné potvrzení v kulturních dějinách lidstva. Lidský rod zprvu dlouho dřímal v temném vědomí ve společnosti ostatního živočišstva a pokoušel se v objektivní přírodní činnosti pod vedením vyšších instinktů, jakoby ve hře, vytvořit něco lidského, až začal postupně procitat k sebevědomí. Prvním sjednocujícím a probouzejícím prostředkem nemohlo přitom být nic jiného než řeč. Jen s její pomocí se otevřelo jednotlivému člověku nitro jeho spolubratří, jen skrze ni nabyly jeho individuální představy charakter objektivity a obecnosti pojmů, jen ona umožňovala společné myšlení a jednání.
Na počátku snad vznikla řeč díky vrozené genialitě (a tudíž z milosti boží) jako svobodná umělecká dovednost. (Asi taková jako naše nynější hudba, která se také časem rozvine ve všeobecně srozumitelnou řeč citu.) O běžné potřeby života bylo asi postaráno již dávno předtím. Tu se však objevili nadaní jednotlivci, kteří napodobili v poetickém zápalu přírodní jevy, přirozené zvuky, a dokázali jimi nadchnout své posluchače k poetickým myšlenkám; kteří nacházeli odpovídající zvuky pro vnitřní stavy duše, anebo dávali metaforickým použitím již známých výrazů ze smyslového světa všeobecně srozumitelnou podobu operacím myslícího ducha.
Tak snad vznikla posvátná řeč Indů, v nějakém rajském údolí, v lůně geniálního národa, a odtud se rozšířila bohatě rozrůzněná prostřednictvím kmenů takzvané kavkazské rasy. Také výtvarná umění pocházejí od tohoto pranároda jako prvního článku řetězu spojujícího pomíjející generace smrtelných lidí v toku času. Za poslední plod tohoto umění je třeba považovat vynález nejprve názorného hieroglyfického písma, později důmyslného písma hláskového.
Teprve teď bylo možné odkazovat myšlenky, zákony a historické příběhy dávno mrtvých generací následujícím pokolením a vytvářet tak kontinuitu a identitu vědomí i v čase; zároveň tím byla zajištěna možnost neustálého rozšiřování duchovního procesu. Mladé lidstvo zřejmě také tušilo význam tohoto vynálezu, když učinilo sepsané tradice v podobě posvátných knih předmětem kultu. S uměním psaní vzniklo teprve dějepisectví, s ním začíná vlastně historická epocha lidstva. Od té doby se víc a víc rozednívá nad dosud temnou změtí národů. Psané slovo se stává, podobno paprsku světla, prostředkem šíření duchovní kultury, a to jak v prostoru, tak v čase, jelikož výdobytky minulosti jsou nyní věrně odevzdávány budoucnosti. Avšak k péči o posvátný duchovní oheň jsou nutná ještě jiná zařízení, než jaká může poskytnout tento pouze mechanický transpirační proces. Jsou to nižší a vyšší školy, univerzity a akademie, které jako trvale živé vzdělávací ústavy pěstují a rozvíjejí zárodky, jež s sebou jako dar boží vždy znovu přináší nesmrtelné, neustále se obrozující lidstvo, v nové výhonky, květy a plody. Zde, v těchto střediscích duchovního života, je také v přítomnosti vlastní sídlo subjektivity Země. Zde jsou vyšší orgány lidského ducha, pomocí nichž nepřetržitě zkoumá nebe i zemi, takže mu neunikne jediný jev; každý jev se pak musí včlenit do vyšších náhledů, z nichž vědci budují společným úsilím v průběhu staletí vědecké systémy. To je ale zatím jen teoretický,subjekt Země, ačkoliv i v něm jsou v podstatě obsaženy praktické tendence a činnosti, neboť předměty zkoumání v přírodě i v dějinách samy vyžadují určité zpracování; vlastní umění se však ve své aplikaci na potřeby života společnosti neobejde bez zvláštního praktického principu subjektivity. Duch průmyslu a dopravy se rozlévá ze svých center do všech končin světa a přináší podněcováním i uspokojováním lidských potřeb, nepostradatelných stejně jako luxusních, rychlejší životní tep k nejvzdálenějším a co do stupně kultury nejodlišnějším národům. Na ještě vyšším stupni rozvoje a rozšíření nacházíme praktický princip subjektivity jednak uvnitř určitých zemí a národů ve formě vlády, jednak ve vzájemných vztazích mezi národy jako politiku, válku a podmanění. Právem nazýváme stát organismem. Jeden stát je přirozeným, jiný umělým nebo intelektuálním organismem. Oba mohou působit v harmonické součinnosti nebo se zmítat v naprostém rozkolu. Tam, kde se rozvine organismus národa přirozenou cestou, bez vnějšího násilí a donucení, i když ne bez vnitřních zápasů, v inteligentní národní stát, tam je opravdový život a organizace. Ve většině případů však přichází státní forma zvenčí, národ je jen pasivním živlem poddávajícím se trpně vnějším zákonům a moci, a tu je možný jen mechanismus. Subjektem národního státu je zvláštní duše, umělý stát má pouze jednoho nebo několik poručníků. Ať už ale převládá ta či ona forma, vždycky zjišťujeme podmínky subjektivity podobné těm, jaké jsme našli pomocí psychologické zkušenosti ve své vlastní individualitě. Hlavní momenty subjektivity tvoří vědomí světa a sebevědomí a inteligentní, podle pojmu účelu se řídící vůle; kromě toho je tu nedefinovatelná citová stránka, které přísluší ve stejné míře charakter objektivity i subjektivity a která má v našem případě své sídlo v národě, nezůstává však bez vlivu ani na vládu. Ve vládě hledáme především inteligenci; jak se zorganizovala v lidu a proti lidu, jaké orgány si vytvořila, aby svou ideální subjektivitou pronikla a ovládla substanci národa? Především tu musejí být nějaké smyslové orgány, které zkoumají poměry národa o sobě i v jeho vztazích k obklopující ho hmotné přírodě, a konečně mu přivádějí do vědomí i jeho internacionální vztahy, upravují je podle účelů (zákonů), rozvíjejí je a ovládají. Tyto úkoly příslušejí veřejné policii, administrativě, zákonodárství, výkonné moci, ať už je civilní, nebo vojenská. Soustřeďují se v ministerstvech a vrcholí konečně v monarchovi nebo prezidentovi republiky. Takový státní organismus obsahuje ve své vnímavosti i aktivitě, jak je pozorujeme na současných státních formách u národů stojících na výši humánní kultury, značné kvantum volného duchovního a smyslového vědomí. Existují však individuální duchové národů, géniové, démoni, kteří přivádějí tuto masu vědomí k sebevědomí? To, co říká o duchu národa Hegelova filozofie, je tak neurčité, že se to nápadně podobá frázi. Opravdové metafyzice či hyperfyzice to nemůže stačit, tu uspokojí jen inteligentní substance, a ne pouhé logické formy. Naše nemetafyzická či nehyperfyzická zkušenost má co činit pouze se skutečnými individui a osobami jako příslušníky toho či onoho národa, toho či onoho státu, a tyto jedince je třeba považovat za více méně jediné nositele společného vědomí. To jsou ovšem jen jednotlivá ohniska, nikoliv centrum totálního vědomí. I když si představíme vnitřní a vnější ruch duchovního života nějakého vysoce kultivovaného národa sebeživěji, i když tyto představy rozšíříme na všechny hlavní a jim příbuzné národy Evropy, a konečně i když se seznámíme s duchovním životem celého lidstva v jeho historickém a geografickém rozvoji, vždy zůstaneme jen na povrchu; proniknout v substanci jeho ducha nám zřejmě zůstane odepřeno, pokud budeme odkázáni na naši nynější pozemskou formu života.
Bylo by ovšem ukvapené tvrdit, že neexistují žádné jiné životní formy talentovaných inteligencí než ony nicotné individuality, které nám jsou známy jako já a ty, my a vy; jako kdyby teprve skrze ně dospívalo božstvo k sebevědomí a jako by mimo ně nemohlo vůbec žádné sebevědomí existovat. To by znamenalo povyšovat relativní omezenost naší lidské existence na absolutní. Protože ty jsi slepý, popíráš světlo a prohlašuješ vidoucí, kteří ti o něm vyprávějí, za fantasty. Stejně bys mohl popírat i veškerý prostor, který se rozkládá v nekonečnu nad nejvyššími pohořími Země, protože ti není dáno obsáhnout ho vlastní tělesností. Tak bys mohl také popírat veškerý čas, který předcházel dnešku a který bude po dnešku následovat. Takový kriticismus vede nakonec k nihilismu. Pak už nám zbývá jenom pěst, kterou cítíme v jejím sevření, přítomný, v bezprostřední budoucnosti opět zanikající okamžik. Jak vysoko nad tímto naším povzneseným kritickým stanoviskem stojí prostá nábožná mysl, která si vytváří ve zbožném přemítání ideu vševědoucího, všemohoucího, nekonečně moudrého a laskavého ducha! Taková idea, i když jí přiznáme po našem suchém vědeckém způsobu jen hypotetickou platnost, je opravdovým majákem při zkoumání a poznávání hmotné přírody a nám nejbližšího psychicky-duchovního světa.
Rád bych se zde pokusil imaginárně rozšířit psychologický názor získaný empiricky v sebepozorování a přenést ho na velké individuum - Zemi, pokud je mi jeho povaha blíže známa, abych s ním cítil a vnímal, jako cítím a vnímám v tomto svém těle, Vyjdu od hranic svých smyslů a pokusím se je prorazit, abych se v nejsvobodnější smyslovosti smísil s přirozeností látek a vyšším způsobem cítil a zakoušel svou hmotnou existenci. Jak malý je rozsah počitků našeho smyslu chuti, omezeného na několik málo v slinách rozpustných solí a organických substancí, které opět musejí nejprve proniknout jednou větví našeho nervového systému a hmotně ji přeladit, než mohou vstoupit do vědomí jako specifické chuťové počitky a vyvolat v našem celkovém tělesném pocitu libost či nelibost! Tak si představuji všechna vodstva na Zemi jako chuťové orgány duše Země. Oceán obkličuje pobřeží a zálivy pevnin a ostrovů, spočívá na podmořských pohořích a propastech, proniká v parách a mracích do atmosféry, překračuje rozsáhlá území až k jejich hlavním horstvům a vrací se nesčetnými potoky a řekami, nasycen vším rozpustným, co se jeho vodám naskytlo, zpět do své základní masy. Část vod ale, nasycená kyselinou uhličitou, sestupuje do skalnatých rozsedlin Země, rozpouští rozmanité minerály a opět je ukládá v štěrbinách skal, nebo tryská na povrch v podobě pramenů. Jiná část vod proniká do oběhu rostlinných šťáv, opět jiná se stává součástí živočišných těl. Představuji si, že ve všech těchto stavech a pohybech pozemských vod je spolu dotčen také obecný smysl Země, proměňující se v nekonečně rozmanitých počitcích, které bych přirovnal ke své chuti, a tak je vnímající.
Jiný smyslový orgán duše Země, vzduch, objímá veškerý povrch zeměkoule se vším, co na něm stojí a padá, žije a pohybuje se, běhá a létá, dýchá a vnímá. Také vzduch proniká do hlubin Země a rozpouští vše, co je rozpustné, tu a tam okysličuje pevné i kapalné látky, vzněcuje se a hoří tichým a jasným plamenem. Ale zejména prosycuje cévy rostlin a zvířat a vstupuje do tělesného svazku také s vodami, aby se jejich obyvatelům nabídl za potravu a svým žárem zažehl plameny života. A kterému z našich smyslů než čichu by se mohl více podobat smysl, který jako vzdušný oceán obklopuje a provívá celou zeměkouli? Jaké nekonečné množství hmotných modifikací zakoušejí masy vzduchu v sobě samých i všude tam, kde přicházejí do styku s jinými živými, odumírajícími, neživými, pevnými i kapalnými látkami! A duch vzduchu pociťuje toto vše v sobě, sděluje to duchu Země a vyvolává v něm svým nepřetržitě propukajícím a opět zanikajícím kvasem libost a bolest.
Půda sama je orgánem hmatu pro duši Země, který vnímá bezprostředně všechny změny její soudržnosti; jeho předmětem je také náš lidský hmat a stavy koheze jeho orgánů. Sem bych zařadil i sluch, neboť oscilace vzduchu, kapalných i pevných těles je třeba považovat též jen za přechodné změny soudržnosti.
Zvláštní třídu smyslů konstituují konečně v duši Země fyzické síly neboli imponderabilie. Sem patří magnetické a elektrické agens, teplo, světlo, biotikon, a jaké jiné ještě nám doposud neznámé síly v hmotě působí. Tito činitelé nevyplňují prostor stejným způsobem, jaký předpokládáme u hmoty ve vlastním smyslu slova nebo u chemických látek. Vyplňují již vyplněný prostor jakýmsi druhem transcendentální existence. Jelikož se podstata hmoty snaží vyjit sama ze sebe, překročit svou vlastní prostorovou mez, může mít nějaké vlastní bytí již jen jako síla v pohybu, proces formování, organický život, duševní činnost aj. Jestliže si tedy představujeme tuto třídu existencí jako substrát zvláštních smyslů Země, získáme tak bohatý přírůstek k dovršení svého obrazu duše Země. I zde budeme smysl zprvu pojímat jen jako pouhý počitek. Ve svém dosavadním fantastickém líčení smyslů Země jsme rozlišovali v analogii s naší živočišně-lidskou organizací mechanický smysl (neboli smysl pro soudržnost a hustotu) a chemické smysly, které mění v počitky základní chemické kvality a jejich směsi. Následující třída obsahuje dynamické smysly. Tak jako síla neexistuje sama o sobě, nýbrž má svůj nutný podklad v hmotě a hmotou je nesena, tak nabývají také dynamické smysly svou zvláštní existenci jen na hmotných a v hmotných smyslech. Pomocí smyslu soudržnosti vnímáme proměny magnetické přitažlivosti, tepla a elektřiny; podobně zakoušíme i organické a psychické pocity. Smysl pro barvy se zdá být jen jemnějším chemickým smyslem, který vnímá chemické účinky světla. I když objekt žádného z těchto smyslů není nesen sám sebou, představuje přece jen zvláštní, specifický živel, který jako takový vyžaduje odlišné vnímání, specifický smysl ve vědomí Země. Je proto třeba přiznat duši Země zvláštní magnetický, galvanický, elektrický, termický, chronický, biotický a psychický smysl.
Toto rozlišování se ukáže ještě důležitější, když své zkoumání zaměříme na názory duše Země. Podstatu smyslu konstituuje čití; nazírání stojí nad smysly. Smyslové počitky slouží názoru jen jako podklad nebo materiál pro jeho formující činnost. Duše Země by si mohla - hroužíc se v kvalitativní a intenzívní modifikace pozemských látek a sil - uvědomovat vždy jen chaotické hromadné pocity a počitky, kdyby činnost názoru do tohoto zdánlivého chaosu nevnášela formu a řád. Názor duše Země má však dva faktory: objektivní, který vytváří objekty názoru, a subjektivní, který si je uvědomuje, který je vnímá.
V souladu s našimi geognostickými poznatky rozlišujeme v dějinách utváření Země nejprve periodu plynného stavu, kdy mohla všechna pozemská hmota existovat vzhledem k panující vysoké teplotě pouze ve formě plynu, potom periodu prvotního ochlazení, kdy se část expandovaných plynných látek sráží v žhavé kapalné jádro a zbytek doprovází planetu jako kometová atmosféra. Jako třetí následuje vodní perioda, kdy je celá Země - když už ochlazení pokročilo tak daleko, že se atmosférická vlhkost udrží na zemském povrchu v kapalné podobě - pokryta jedním jediným oceánem. Čtvrtá je suchozemská perioda; tehdy vystupují následkem zvedání zemských hmot nad hladinu vod kontinenty, nejprve jako jednotlivé ostrovy, potom ve větších celcích. Lze si představit, že kvalita života a vědomí, kterou dostala Země do vínku, byla ve všech těchto periodách táž, avšak v různých vývojových formách. V první periodě, kdy se všechny základní látky Země vzájemně pronikají jako plyny, nemůže ještě vzniknout žádný pevný hmotný útvar, nenadešel tudíž ještě ani čas pro názor prostorových určení. Vědomí duše Země se zde může uplatňovat jen jako nekonečné tušení, jako neurčitý počitek dosud nerozlišených prvků. Mohlo by tomu být ale i tak, že čím indiferentnější byla mlhovinná koule Země sama o sobě, tím více byla vystavena vnějším astrálním vlivům, které se pak v duši Země projevovaly jako vyšší tušení univerza. Pocit gravitace jí patrně již zde zprostředkoval - v jejích těsnějších i volnějších vztazích k ostatnímu hvězdnému světu - univerzální názor prostoru.
Ve druhé neboli ohnivé periodě strhla hra chemických sil, jež chaotická mlhovina dosud udržovala v netečnosti, veškerou masu pozemských hmot v jeden všeobecný požár, v jehož závěru se těžší, snáze redukovatelné látky shromáždily jako žhavé kapalné jádro Země, lehčí vytvořily v podobě par kolem tohoto jádra atmosféru; část nacházející se v procesu neustálé oxydace a dezoxydace měla jako zemská kůra proměnlivou stálost. V těchto ohnivých procesech vystupuje do popředí stále rozhodněji chemická kvalita, střídají se agregáty všeho druhu, krátkodobě se objevují dokonce i krystalické útvary, jež bud' padají z atmosféry k zemi, nebo se načas zhušťují v žhavé zemské kůře a opět se rozplývají. Mohlo tomu ale být také tak, že tyto chemické procesy neprobíhaly tak prudce, jako požár, jak si to obyčejně představujeme, že byly všude od počátku doprovázeny i organickými výtvory, že vůbec každý chemický proces je původně také organizující, a anorganická krystalizace patří až do mnohem pozdějších period, kdy organický život již dosáhl vyššího stupně, proti kterému pak musil vystoupit i silnější anorganický protiklad. V mlhovinné kouli Země vznikaly nesčetné organické zárodky a útvary z nejjemnějších, zpola kapalných, zpola plynných látek, které se zčásti svobodně pohybovaly ve svém živlu, zčásti byly unášeny všeobecným prouděním. Tyto zárodky se rozmnožovaly všemi možnými způsoby doplňování, rozmanitě se proměňovaly v sledu generací a schránky jejich odumřelých těl tvořily základ neorganického jádra Země, v němž jednak procitaly nové organické síly a vstupovaly do nových pevnějších útvarů, jednak zde nacházel pole působnosti čistý chemismus. Avšak i anorganická hmota zde mohla uplatňovat svá stará práva, mohly se objevovat roje bolidů vznikajících v mlhovinné kouli Země a opět se vypařujících, padajících dolů jako meteorický prach, nebo se přidružujících v blocích k jádru Země. Dá se předpokládat, že při vzniku bolidů působila hlavně elektřina v ohromných bouřích a že bolidy padaly k zemi za doprovodu blesků. Zkoumáme-li poměry a události této periody stejným způsobem jako dosud, z hlediska formy vědomí duše Země, tj . názoru, pak zbývá z dřívější periody orientace v univerzálním prostoru zprostředkovaná pocitem gravitace, dále astrálními vlivy umožněné sebeodlišení Země od ostatních bytostí-hvězd. Chemicko-organické procesy vyvolávají nejprve počitky specifických látek hmoty Země v jejich různých kvalitách a vlivem jejich proměn, krystalizací nebo organickým utvářením, vznikají prostorové a časové názory chemicko-organických a jiných biotických procesů Země. Do této periody je třeba klást také zrod organické individuality, počátek procesu subjekt-objektivizace v nejmenších okruzích. Když se duše Země konstituovala ve velkém univerzu jako subjekt-objekt, vnáší tento proces až do nejmenších útvarů pozemské hmoty, které se nyní stávají sebečijícími a sebenazírajícími mateřskými vlákny. Sebecit a pocit života jednotlivých organických těl se stávají opět podkladem čití a nazírání duše Země, která tak dosahuje totálního počitku a názoru života Země, z čehož vycházejí nové generativní ideje k dalšímu rozvoji organismu Země. Jsou-li v této periodě chemické a organické procesy doprovázeny rychlejším spalováním a dezorganizací, je možno očekávat i u doprovodných vzruchů vědomí duše Země spíše větší než menší intenzitu vnímání a jasnost nazírání, neboť reálné protiklady vyvolávají ještě silnější protiklady v ideální sféře. Plamen byl vždy symbolem božské síly, protože člověk asi tušil, že při takových mocných procesech je tím intenzivněji burcováno a drážděno všeobecné vnímání Země.
Bližší je nám už vodní perioda Země. V pískovcích a břidlicích se nám dochovaly pozůstatky výlučně vodního života oné doby. Poznáváme z nich přesněji tehdejší názorovou činnost naší planety. Rostlinný svět se skládal zřejmě jen z hnědých řas, které plavaly na hladině oceánu, a z mikroskopicky drobných nižších rostlin (alg) ve formě buněk či vláken, které zaplňovaly všechny vody blízko hladiny, otáčely se za světlem a sloužily za potravu živočišným organismům. Živočichy pak reprezentovali především nálevníci jako počátek celé živočišné říše; v nich jako buněčných živočiších byli již předobrazeni polypi, vírníci, ratifery, měkkýši, paprskovci, červi a hmyz. Živočichové s vápennými skořápkami a ulitami ještě neexistovali. Snad obsahovala voda nadměrné množství kyseliny uhličité, která rozpouštěla jejich pojivo. Dokonce i vyšší živočišné formy, ryby, mají pouze chrupavčitou kostru. Ryby se skutečnou kostrou se objevují teprve v křídovém útvaru. Hmyz je zastoupen pouze korýšovitými živočichy, trilobity. Možná, že se vyvinul již i zvláštní efemérní život v atmosféře, avšak o tom se sotva zachovalo nějaké geognostické svědectví.
Po vodní periodě následuje perioda suchozemská a s ní vzniká nové dějiště vzniku organických individuí. V těle Země se ohlašují na všech stranách pohyby. Vnitřní žhavé jádro prolamuje v jednotlivých bodech i celých pásmech zemskou kůru a tu a tam se zvedá v podobě ostrovů nad hladinu moří. Působení ohně zničilo část vodního tvorstva, ve vzduchu a ve vodě vzniklo nové klima, které již neumožňuje život části dřívějších živočichů, naproti tomu podporuje vznik nových forem tvorstva a přeměnu starých. Ostrovní svět brzy pokrývají nové, dosud neznámé rostlinné rody, ohromné palmy, jehličnany, které položily po řadě katastrof a opětné obnovy základ mocným ložiskům kamenného uhlí, které těží přítomná doba. Na hranicích vod a souší se klubou v animálním životě nové přetvářející pudy. Rybovitých živočichů se zmocňuje touha po životě na zemi a ve vzduchu, a brzy vyrážejí vnitřní pudy navenek jako vnější orgány a přizpůsobují se novým živelním poměrům. Nastává epocha obojživelníků. Tento svět zahrnuje v embryonální podobě již všechny formy dnešních vyšších živočišných rodů. Možná, že je mezi nimi inkognito již i člověk a vyhřívá se v paprscích svobodněji zářícího slunce v předtuše budoucího světla inteligence. Nyní procitli též vlastní obyvatelé vzduchu, hmyz, k volnějšímu životu a navazují rozmanité svazky s novou rostlinnou říší. Jejich velká část, která zabydlovala moře v barokních, často ponurých larvových formách, vznáší se nyní v zářivém šatu svobodně a radostně v povětří, nebo horlivě vychutnává nabízející se jí a jakoby pro ni stvořené rostliny; jiná část zůstává ještě ve vodách a odvažuje se pouze nesměle v podobě červů na břehy a pobřeží nového světa. Ostrovní říše rozkládající se po celé Zemi podněcuje při rozdílech klimatu a živelních poměrů, které jsou tím podmíněny, a při velké tvárlivosti organismů k vytváření nejrozmanitějších variant a odchylek u jednotlivých individuí, která se složitým míšením generací utvářejí ve zvláštní druhy. Tak snad i lidský rod zde položil základ k vzniku ras, není-li ovšem ještě příliš brzy vůbec se o něm zmiňovat v době, kdy se na scéně sotva objevují teplokrevná zvířata. Z těch se jistě jako první osvobodili ze zajetí vodního živlu protoroidi (praptáci). Ti si také uchovali ve svých žilách nejvíc ohně z období horkých vod.
Tento ostrovní svět je ale nanejvýš proměnlivý. Jako jde vlna za vlnou, hned se tu či tam nějaký ostrov vynoří, hned se potopí a opět pozvedne. Vyvýšeniny jsou stále vyšší a rozsáhlejší, rozrůstají se v kontinenty, nejprve ve větším počtu při menší rozloze, později jsou méně četné, avšak rozsáhlejší. Obyvatelé vod však nepřestávají po každé revoluci osidlovat nová území a jsou novými pevninami přitahováni tím víc, čím jsou rozsáhlejší; přitom ztrácejí stále více svůj vodní ráz a mění se v suchozemská zvířata.
Tak se konečně blíží přítomná epocha, a již je zde; vznikla pozvolna, nové vzešlo z dřívějšího bez skoku, božského příkazu či zázraku. A člověk byl odedávna v jejím středu, prošel všemi embryonálními formami až k formě dokonalé, podobné bohu. Nyní tento člověk, tj . lidstvo, procitl a shledává, že se liší od všech ostatních tvorů, poznává je, pojmenovává je a chápe se panovnického žezla nad nimi. Jedna část lidstva se obrací k živočišné říši jako rybáři a lovci, druhá, mírnější část, se ujímá péče o rostliny a ochočuje si některé dobromyslnější zvířecí rody pro svou domácí potřebu. Vlivem těchto protichůdných zaměstnání vyjevuje se v lidstvu stále zřetelněji protiklad, který v něm tkvěl od samého počátku: Národy zemědělské připodobňují se ve svém klidném, plodném vývoji a citlivé přemítavosti rázu rostlin. Lovecké národy si vypěstovaly vlivem plachosti, nebezpečnosti a lstivosti své kořisti ostřejší smysly, rozum i odvahu k okamžitému činu, jejich pudy a vášně jsou prudší, a tak se přibližují povaze zvířat. Brzy se obrací jejich lovecká vášeň proti jejich mírnějším bratrským kmenům, aby požívaly to, co ony dobyly svou prací. Tak se lov mění v podmaňování. Podmanění ale vede k splynutí obou těchto krajních podob lidstva a k vzniku nových plemen, v nichž se původní charaktery na vyšším stupni harmonicky spojují k stále krásnějšímu obrazu lidstva. Toto splynutí se ovšem neuskutečňuje najednou, na cestě k němu je třeba překonat smutné mezistupně, od nejhlubšího otroctví přes vznik kast až po vystoupení rovnoprávných stavů. Byly to ale nutné články v řetězu těchto útvarů. Spolu se základy a na základech takto se rozvíjejícího lidstva se zároveň pozvedá jeho stále svobodnější duch k vlastnímu činorodému vědomí a buduje si ve svých sociálních výtvorech, vědě, umění, náboženství a státu, své vlastní, samostatné jsoucno.
Tak jsme se zběžně seznámili s bytostí Země v řadě epoch jako s produktem, abychom ji nyní nechali jako subjekt-objekt pohlédnout zpátky na její produkty a uvědomit si tak ve vlastním sebenázoru sebe samu.
U jednotlivých lidských individuí je množství vnějších objektů vnucujících se jejich názoru mnohonásobně větší než počet předmětů svobodně vytvořených v jejich vlastní subjektivitě. Čím vyšší a větší je světové individuum, tím bohatší je produktivita jeho subjektivní sféry, až u nejvyšších světových duchů obsáhne velkou část univerza. Tak putuje naše hvězda v hluboké, v sobě uzavřené meditací, zdánlivě osamocená, světovým prostorem - ale jen zdánlivě, neboť v jejím nitru bují nekonečně rozmanitý, svěží, duchovně jasný život a duše Země v něm dospívá k nejvyšším požitkům své vlastní bytosti a její nekonečný duch a mysl se zjevují ve stále vyšších organických a psychických výtvorech života. Že se však duch Země neztrácí v tomto osamocení, nýbrž že se podílí na vyšším životě bratrských hvězd, že je jen článkem v nekonečné světové harmonii duchů, toto tušení není člověku odepřeno a to mu také zajišťuje občanské právo v této vznešené obci.