Z počátku 17.století se v městském manuálu zachovala jediná zpráva:
„Leta 1601 ve středu po neděli Invocavit (14.března) za úřadu purkmistrství Vácslava Kunatky staly se smlouvy svadební mezi Vácslavem Leníkem a Annou, vnučkou Vácslava Kunatky a vdovou po Nikodemovi Chlaubovi.“
3.dubna roku 1601 žádali purkmistr a konšelé města arcibiskupa Berku z Dubé, aby se kněz Ondřej Franc navrátil z Prahy, kam byl arcibiskupem povolán, neboť se blížily velikonoční svátky (v tom roce 22.dubna).
27.září 1601 žádali purkmistr a konšelé města arcibiskupa Berku o vysvěcení nově postaveného kostela sv.Vavřince.
O rok později 1.února 1602 opět žádali o výměnu faráře Ondřeje France za jiného faráře.
V roce 1603 nabídl císař Rudolf II. knížeti Zikmundovi Báthorymu odpuštění jeho dřívějších prohřešků proti císařově osobě a za panství Sedmihradské pak výplatu 50000 dukátů a libochovické panství. Zikmund na kološském sněmu za přítomnosti císařského generála Jiřího bašty tento návrh přijal. Do Prahy přijel Zikmund Báthory v únoru roku 1604 a krátce na to se s celým dvorem přestěhoval do Libochovic. V roce 1605 jej na libochovickém zámku ranila mrtvice a ochromila mu nohy a jednu ruku. Byl však vyléčen lékařem ze Sedmihradska.
Listina z 16.srpna roku 1606 však dokazuje, že libochovické panství bylo Zikmundovi Báthorymu pouze propůjčeno.
Kníže Báthory nechává po vzoru velkých měst mezi lety 1604 – 1609 poprvé vydláždit libochovické náměstí, které až doposud bylo tvořeno udusanou hlínou.
Na počátku 17.století měly Libochovice 74 domů a 13 domů na předměstí (celkem 87 domů = cca 500 obyvatel).
V roce 1608 se jednalo o prodeji libochovického panství plukovníkovi Pezzovi, přičemž kníže Báthory měl obdržet krumlovské panství.
Z prodeje však sešlo.
Roku 1609 totiž Bathorymu došla trpělivost a začal hlasitě protestovat proti tomu, že mu dvorská komora svévolně zadržuje císařem přiznanou apanáž. Za tuto křivdu požadoval vysoké odškodnění. Jeho nároky se nezamlouvaly zástupcům českých katolických pánů. Nejvíce však Vilému Slavatovi a Zdeňku Popelovi z Lobkovic. V roce 1610 proto přikázali Zikmunda Bathoryho v Libochovicích zatknout a převézt do pražského vězení. Katoličtí páni obvinili Bathoryho z velezrady.
27.března roku 1613 Báthori ve vězení umírá.

Již v roce 1610 nechal císař Rudolf II. zapsat do desek zemských, že za půjčku 95000 kop míšenských na žold Pasovského vojska dává po smrti Zikmunda Bathoryho libochovické panství Adamovi ze Šternberka.
Adam ze Šternberka v roce 1614 kupuje budyňské panství od zadluženého Zbyňka Zajíce z Házmburka a Budyně za 150 000 kop míšenských. 7.června 1614 je zapisuje do Desek zemských. Po mnoha letech tím spojuje obě panství opět v jeden celek. Sídelním městem obou panství jsou Libochovice.
12.listopadu roku 1614 potvrdil Adam ze Šternberka městu Libochovice jeho předešlé výsady.
Ovšem nastala bouřlivá doba. Adam ze Šternberka se přidal na stranu Ferdinanda II. a jako místodržící byl přímo účasten Pražské defenestrace dne 23.května roku 1618. Byl však zachráněn od vyhození z okna a odejel na libochovický zámek.
V září roku 1619 odtud opouští Čechy. (Monumenta Historica - Antonín Gindela 1. svazek str. 132). K tomu také dosvědčuje Část z pamětí nejvyššího kancléře království Českého Viléma hraběte Slavaty od roku 1608 do 1619, (viz Monumenta Historica od p. Antonína Gindely 1. svazek str. 132) týkající se události těsně po defenestraci v roce 1619.
V tomto místě toliko to doložím, že jsou ti nepořádní stavové pod obojí s podpisem pod jmenem všech třech stavův království Českého tehdáž na hradě Pražském pospolu shromážděných ddto. 22. dne měsíce Augusti a. 1619 při tom sjezdu svém listy posílací pánům obyvatelům téhož království (t. j. těm, kteří tehdáž k tomu sjezdu se nesjeli a sjeti nechtěli) svědčící tisknouti dali, v nich oznamujíce, že sjevše se u velikém počtu do Prahy na uvažování toho hlavního artikule, měloliby se Jeho Mil. králi Uherskému Ferdinandovi II. zase psáti čili ne, nastoupili a na tom se s týmiž všemi přivtělenými zeměmi společně a jednomyslně snesli: “Poněvadž jest Jeho Milost král Ferdinand na onen čas nepořádně proti privilegiím a svobodám téhož království za krále Českého přijat a korunován, a to ještě pod jistými a znamenitými výminkami, kterýmž jako oné přísaze od JM. jim vykonané a reversu od sebe odvedenému jest se od JM. zadosti nestalo a tak JM. sám toho přijetí a korunování za krále Českého se vyvésti a zbaviti ráčil, aby nic psáno nebylo, nýbrž raději to všemu světu skrze apologii v známost uvedeno bylo, proč a z kterých příčin již více JM. k správě a k regimentu připustiti oni nemíní. Pročež uvozujíce jim takové snešení své v známost, podle toho jednoho každého z pánův obyvatelův k tomu napomínají, aby se před nimi při jich shromáždění aneb před pány direktory neprodleně a nejdéle od dodání tohož psaní v týmdni pořád sběhlém buďto ústně neb listem pod pečeti svou a s podpisem vlastní ruky své v tom zjevně a patrně ohlásili, takéli sobě to, na čem jsou se tak společně ze strany JM. krále Ferdinanda snesli, oblíbiti a k tomu přistoupiti chtějí, tak aby vědouce jedni o druhých, jakého kdo oumyslu jest, věděl, čím se spraviti a jak se k jednomu každému zachovati.
Vyrozuměvše tomu hrabě Slavata pro dokázání své stálé poddané věrností JM. Císaři, Králi a Pánu svému nejmilostivějšímu netoliko do měst Pražských se zase navrátiti nechtěl, ale hned takovou heroickou resolucí učinil, aby spolu s paní manželkou svou ven z království Českého vyjel a mnohá vzácná panství v Čechách a v Moravě v moci nepřátel svých a zpronevěřelých Čechův a Moravanů- zanechal, v té naději, že všemohoucí Pán Bůh nejmilostivější vrchnosti jeho slavné vítězství nad neposlušnými a zpronevěřelými poddanými JM. milostivě dáti ráčí, tak aby on potomně do vlasti své se navrátiti a statky své zase dostati mohl. A ačkoliv tehdáž intra spem et metum postaven byl, však raději všelijakou bídu a nouzi trpěti a v ní třebas do smrti zůstávajíce život svůj dokonati chtěl, nežli by s těmi zpronevěřilými krajany svými v nějaké slávě a rozkoši zůstávati měl.
Nacházejíce se pak právě tehdáž pán Adam ze Sternberga, JMC. radda a nejvyšší purkrabě Pražský na zámku svém Libochovicích půl čtvrtý míle od zámku Duchcova (na kterémž se tehdáž hrabě Slavata zdržoval), nepominul hrabě Slavata k němu sjeti. A vyrozuměvše od něho, že jest od těch nepořádných direktorův obsílací psaní dostal. aby neprodleně do měst Pražských najíti se dal a bez vědomí a dovolení jich direktorův nikam neodjížděl: pročež hrabě Slavata témuž nejvyššímu pánu purkrabímu persuadiroval, aby raději spolu s ním z téhož království vyjel, nežli by na takové psaní do Prahy jeti a jako v arestu zůstávati měl, zvláště že bude museti nebo spolu s jinými jiného krále voliti aneb tomu na odpor se stavěti a k čemu by koliv z těch dvouch věci přistoupil, žeby nemohlo než mnoho zlého jemu z toho pojíti. Pročež týž nejvyšší pan purkrabě, jakožto rozumný a rozvážlivý pán i stále JMC.. věrný poddaný a služebník, oblíbil sobě přednesení a dobré zdání hraběte Slavaty, a vzavše sebou paní manželku svou, paní Marii Maxmilianu hraběnky z Vysokého Zolleru a dítky své milé obojího pohlaví větší i menší, i hned na druhý den po takovém shledání a promluvení z Libochovic vyjel, a přijevše na zámek Duchcov odtaď potom předce dále spolu s týmž hrabětem Slavatou ven z království Českého vyjel.
výpověď hraběte Viléma Slavaty.
Ihned na konci září byl Adamův veškerý majetek zkonfiskován Českými stavy. Libochovické panství obdržel Petr ze Švamberka. Ten jej vlastnil až do památné porážky Českých stavů 12.listopadu roku 1620 na Bílé hoře. Začala třicetiletá válka.
Po roce 1620 se navrátil Adam ze Šternberka zpět do vlasti a veškerý majetek mu byl navrácen.
Adam ze Šternberka zemřel 10.dubna roku 1623. Panství spravovala jeho manželka Marie Maxmiliána ze Šternberka.
7.srpna roku 1624 byly Libochovice postihnuty velikým požárem, při kterém vyhořel i kostel, kde se ve věži působením vysokého žáru roztavily i zvony. Tuto událost dosvědčoval Leta Páně 1625 zvon tento slit jest ke cti a chvále Boží a k poctivosti blahoslavené panny Marie a všem Božím Svatým, kterýž leta 1624 ve středu po proměnění Krysta Pána (t. j. 7. srpna) skrze nešťastnou příhodu ohně k skáze přišel a zase od Tomáše Fryče, zvonaře v městě Roudnici nad Labem slit jest nákladem vši obce města Libochovic a všech ostatních k témuž záduši náležejících, toho času za dvojí ctihodného kněze Matouše Erynacia, pána Valentina Svobody hejtmana, pána Floriána Farvusa důchodního, pána Tana Makovce obročního, pisaře pána Jiřího Wrány, primasa pána Víta Kunatky, purkmistra pána Jana Rabuský ho, pána Jana Harcouna radního.
Samému Bohu bud čest sláva všech svatých Jeho."
nápis na již neexistujícím zvonu Václav.
V roce 1630 nechává měšťan Jan Harcoun a jeho manželka Anna ulít Leta 1630 zvon tento slit jest ke cti a chvále Pána Boha k záduší chrámu Všech Svatých v městě Libochovicích nákladem slovutného pána Jana Harcouna měšťanína téhož města a Anny manželky jeho.
Tomáš Fryč zvonař měšťanín města Roudnice.
nový zvon zvaný Kohout.
V roce 1631 vtrhly sasská vojska na libochovické panství, drancujíce vše co patřilo katolickým pánům, přičemž 6.listopadu vypálili Budyni. O osudu Libochovic není nikde psáno.
V roce 1634 přebírá panství syn Adamův, František Matyáš Karel ze Šternberka. Za jeho vlády řádila válečná řež třicetileté války nejkrutěji. Libochovice trpěly válkou stejně jako ostatní města a vesnice Českého království. Mnoho domů ve městě bylo opuštěno, ale přímá zmínka o kontaktu s válčícími vojsky není nikde uvedena. Jen letmá je zmínka o zničení vesnice Lhoty (mezi Poplzemi a Evaní). Lhota již nikdy nebyla obnovena.
V roce 1640 podává hejtman Mikuláš V.Volevský (pravděpodobně litoměřický hejtman) neúplnou zprávu o škodách hospodářů, kde uvádí, že v Libochovicích je zničen 1 grunt, dále poznamenává:
„Ačkoliv dosti namále lidí na témž panství doma pozůstává, též s nic bejti nemohouc, kusu chleba nemají, a co tu koliv se nadpisuje, tomu všemu v pravdě tak jest, neb vše bedlivě očitně se spatřilo a spatřuje." (15. Augusti l. 1640.)
1.října roku 1644 vyplatil radní Vít Kunatka 4 zlatý a 36 krejcarů faráři Hartmannovi jako záduší na další rok.
21.února roku 1646 hejtman libochovického panství Augustin Vilém Hess ustanovil poručníky svých dětí Karla Matyáše ze Šternberka, budyňského správce Ondřeje Ssutza a libochovické radní Petra Šinovského a Václava Kochana. A.V.Hess bydlel v Libochovicích v domech čp.57 a 58.
26.července roku 1648 při dobití Prahy Švédy, neuposlechl silně nahluchlý František M.K.ze Šternberka výzvu švédského důstojníka, aby nevyhlédal z okna. Byl postřelen a na následky zranění 9.srpna roku 1648 umírá.
Panství spravuje jeho manželka hraběnka Ludmila Benigna ze Šternberka.
V roce 1660 zakládá libochovický farář Duchoslav Ignác Mitis první libochovickou matriku.
Následkem vylétávajících jisker ze zámeckého pivovaru se vzňala v roce 1661 zámecká střecha a posléze chytila radnice a od ní více než polovina města, včetně fary a kostela. Hraběnka Ludmila Benigna ze Šternberka nechala po tomto požáru znovu vystavět kostel.
2.září roku 1665 došlo k vyrovnání pozůstalosti po Františku Matěji Karlu ze Šternberka mezi vdovou Ludmilou Benignou a jejími syny Václavem Vojtěchem, Janem Norbertem a Ignácem Karlem. Ludmila benigna tehdy obdržela mezi jinými i libochovické panství.
V letech 1668 – 1670 se v Libochovicích zdržoval coby stolba Jan rytíř Taaffe.
Panování Ludmily Benigny ze Šternberka na libochovickém panství netrvalo dlouho. (DZ.389 O.17) Dne 21.května roku 1672 prodala Ludmila libochovické a budyňské panství svému synu Václavu Vojtěchu hraběti ze Šternberka za 25000 zlatých rýnských. Předání této sumy potvrdili dne 6.července 1676 Václavovi sourozenci.
Václav Vojtěch ze Šternberka nezahálel. 15.dubna roku 1675 potvrdil výsadu cechu krejčovskému, postřihačskému, soukenickému a tkalcovskému v Libochovicích.
17.dubna téhož roku upravil Václav Vojtěch várečné právo.
Ani Václav Vojtěch ze Šternberka dlouho nevládl na Libochovicích. 6.února roku 1676 prodal libochovické (a připojené budyňské) panství Gundakarovi hraběti z Dietrichsteina a jeho manželce Alžbětě Konstancii rozené baronce z Questenberku.

Sedm měsíců po nastoupení nových majitelů Libochovic a panství, 16.září roku 1676, vypadlo majiteli domu čp.75 (zvaného Pančochův a Pivovarníka), zámečníku, žhavé železo do sousedního hrachového pole. Díky silnému větru vyhořelo celé město.
V roce 1676 již stály tři městské brány Budyňská (na konci dnešní Riegrovy ulice), Lounská (na konci ulice Dr.V.Vacka) a Mostecká (mezi kostelem Všech svatých a zámkem). Ve městě bylo 78 domů a 22 domů na předměstí.
Krátce po požáru dne 28.října 1677 půjčila hraběnka Alžběta Konstancie libochovickým měšťanům 100 zlatých rýnských.
Další rána postihla město v roce 1680, kdy po celých Čechách řádila silná epidemie moru. V matrice je jen velice krátká zmínka:
„Annus 1680 contagiosus secutus non sunt inscripti, qui in domino, muniti tamen, obiverunt. Requiscant in pace.“
Česky:
"Roku 1680 následující zápis je o nakažených, které však náš vládce ochraňuje. Odpočívejte v míru."
V roce 1683 bylo započato s přestavbou renesančního zámku, který byl pravděpodobně zničený požárem a zcela nevyhovující novému panstvu, na nynější zámek barokní. Gundakar z Dietrichsteina zadal stavbu zámku lobkovickému staviteli Antoniu dela Portovi. Ten na stavbu povolal Vlašské zedníky, což dokazuje zápis o úmrtí Karla Canderara zedníka z Itálie, který byl pochován 7.dubna roku 1684 na hřbitově sv.Vavřince.
7.června roku 1686 píše notář Samuel Kašpar Tatýrek z Heldenburka městským radním v záležitosti městských privilegií, které měl nový majitel Libochovic potvrdit. Gundakar z Dietrichsteina však tuto záležitost nechává nevyřízenou.

Stavba zámku byla zhruba dokončena v roce 1689, kdy Antonio dela Porta dostává poslední část svého platu za stavbu, 12000 zlatých rýnských. Zámek byl dokončen, ale u vedlejších stavení chyběly drobné dostavby a ještě nebyla zřízena zahrada.
21.ledna roku 1690 nechal Gundakar z Dietrichsteina vypracovat obšírnou závěť, ve které se v případě jeho úmrtí bez potomka mění statut majitele panství na „svěřenectví“, to znamená, že dalším potomkům bude panství na základě této závěti svěřeno do vlastnictví.
21.ledna roku 1690 Gundakar z Dietrichsteina umírá bez potomků. Jeho majetek získal do svěřenectví kníže Ferdinand z Dietrichsteina, který převzal libochovické panství a zámek 8.dubna roku 1690 (DZ.117 II. D.8). Uveden zde byl Karlem Zakardovským ze Sudic na Mšeně a Meistersdorfu a Janem Štěpánem Rajským z Dubnic na Peruci a Kolozrukách.
Za knížete Ferdinanda se začal stavět panský dvůr, později panský velkostatek (dnešní prostory autobusového nádraží).
5.června roku 1690 vydal Ferdinand z Dietrichsteina následující nařízení pro Libochovice a libochovické panství.
Den na to 6.června roku 1690 vydal další nařízení, které se týkalo obou panství, libochovického i budyňského.
Z obou těchto nařízení je vidět, že se kníže Ferdinand od samého počátku věnoval oběma panství a snažil se je ekonomicky pozvednout.
Dochází k velkému rozvoji ovocnářství v dolním Poohří. Roku 1690 nařídil kníže Ferdinand z Dietrichsteina svým hejtmanům v Budyni a v Libochovicích, aby zaváděli u všech dvorů pěstování ovoce. Má se při nich vysazovat každoročně alespoň 100 stromků, dokud všechna volná místa nebudou zaplněna. Každý poddaný pak je povinen zasadit u svého obydlí pláňata, která mu zámecký zahradník zdarma ošlechtí - a poučí ho, jak má ovoce dál pěstovat.
Při svém pobytu na zámku v Libochovicích potvrdil městu výsadu danou mu Jiřím Popelem z Lobkovic z roku 1591.
V gruntovní knize města Budyně se nachází dopis ze dne 28.února roku 1691, kde kníže Ferdinand píše budyňským měšťanům o stavbě mostu v Libochovicích. Jde o vůbec první most. Byl postaven ze dřeva a jeho hlavní část byla pravděpodobně zastřešena.
Do této doby byl v Libochovicích pouze přívoz zvaný „Marauch“.
V roce 1691 upravil Ferdinand z Dietrichsteina robotní povinnost podaných. Pro srovnání uvedeme robotní povinnost z počátku 17.století: (A.Janda – Dějiny stavu rolnického v Čechách)
„…sedlák, který ,měl 50 str. rolí, konal 78 záhonů (6 a půl dne) robot ženních, při 40 str. jen 66 záhonů (5 a půl dne), při 30 str. jen 36 záhonů (3 dni), chalupník jen 24 záhony (2 dni) a t. d. Avšak za Ludmily ze Šternberka robota znamenitě zvýšena.“
Aby ulevil a úplně neožebračil lid na svých panství a zároveň aby nebyl krácen na příjmech upravil Ferdinand robotní povinnost. Především byl učiněn odhad majetku a polností a stanovena cena celé obce, pak byl v každé obci ustanoven nový počet statků a chalup. Na statek připadlo 3x více polí než na chalupu. Statek byl počítán za tři usedlé a chalupa za jednoho, z toho vyplívá, že každý statek měl tolik pozemků co chalupa. Ovšem statkář musel odpracovat třikrát tolik roboty a zaplatit třikrát tolik úroků než-li chalupník. Šalamounské řešení !?
V Libochovicích byla tato změna prováděna v roce 1692.
Panování knížete Ferdinanda z Dietrichsteina trvalo až do konce 17.století. V tu dobu počalo město Libochovice pomalu rozkvétat a hospodářsky sílit.

zpět        vpřed