L u ž i c k á k u l t u r a
l i d p o p e l n i c o v ý c h p o l í
Okolo roku 1200 př. n. l. dochází k novému zvratu situace v našich zemích. Ze severu k nám pronikají labskou průrvou proti proudu řeky masy nového lidu, který hrál důležitou roli v našich pravěkých dějinách. Byl to lid lužické kultury, známý také pod širším pojmem lid popelnicových polí podle charakteristického způsobu pohřbívání svých mrtvých. Jeho pravlastí byla lužicko-slezskopolská oblast, odkud se pro svou neobyčejnou vitalitu šířil všemi směry. Narazil zde na mohylový lid se zbytky lidu únětického, který po krátkém zápase přemohl.
Hospodářská základna lužického lidu byla zemědělská. Pěstována byla pšenice, proso, ječmen a luštěniny, z domácího zvířectva pak hovězí dobytek, ovce, kozy, vepř a kůň. Půda byla rozrývána háky, obilní klasy odsekávány bronzovými srpy, zrno pak ukládáno ve velkých hliněných zásobnicích nebo sýpkách a rozemíláno na kamenných drtičích, které byly používány již od mladší doby kamenné. Osady tohoto lidu byly velmi početné, chaty v nich byly roubeny ze dřeva, měly čtyřúhelníkovitý půdorys a sestávaly z předsíně a jizby s kamenným krbem. Své mrtvé lužický lid spaloval a ukládal v hliněných popelnicích do země. Hřbitovy tvořily často rozsáhlá pole, čítající na sta hrobů. Největším pohřebištěm v Ústeckém kraji jsou Libochovany na Litoměřicku, kde bylo vykopáno celkem 79 hrobů.
V hmotné kultuře dochází k dalšímu rozvoji bronzové industrie a to jak ve výrobních nástrojích, tak ve špercích. Keramika má některé typické tvary, rozšířené po celé lužické oblasti. Jsou to dvojkonické okříny, amforovitá osudí, dvojuché květináče, džbánky, mísy, koflíky, zásobnice apod.
Společensky byl lužický lid na svou dobu velmi dobře organizován. Správními, vojenskými i obchodními středisky byla opevněná hradiště, budovaná na vyvýšených místech, skalních ostrožnách nebo v nepřístupných bažinách. Byla sídlem vládnoucí vrstvy a sloužila jednak k ovládání domácího lidu, jednak k upevnění moci v dobytém území. Ve stavební technice a v budování opevňovacího systému se stal lužický lid učitelem ostatních pravěkých národů.
zpět
vpřed
Hospodářská základna lužického lidu byla zemědělská. Pěstována byla pšenice, proso, ječmen a luštěniny, z domácího zvířectva pak hovězí dobytek, ovce, kozy, vepř a kůň. Půda byla rozrývána háky, obilní klasy odsekávány bronzovými srpy, zrno pak ukládáno ve velkých hliněných zásobnicích nebo sýpkách a rozemíláno na kamenných drtičích, které byly používány již od mladší doby kamenné. Osady tohoto lidu byly velmi početné, chaty v nich byly roubeny ze dřeva, měly čtyřúhelníkovitý půdorys a sestávaly z předsíně a jizby s kamenným krbem. Své mrtvé lužický lid spaloval a ukládal v hliněných popelnicích do země. Hřbitovy tvořily často rozsáhlá pole, čítající na sta hrobů. Největším pohřebištěm v Ústeckém kraji jsou Libochovany na Litoměřicku, kde bylo vykopáno celkem 79 hrobů.
V hmotné kultuře dochází k dalšímu rozvoji bronzové industrie a to jak ve výrobních nástrojích, tak ve špercích. Keramika má některé typické tvary, rozšířené po celé lužické oblasti. Jsou to dvojkonické okříny, amforovitá osudí, dvojuché květináče, džbánky, mísy, koflíky, zásobnice apod.
Společensky byl lužický lid na svou dobu velmi dobře organizován. Správními, vojenskými i obchodními středisky byla opevněná hradiště, budovaná na vyvýšených místech, skalních ostrožnách nebo v nepřístupných bažinách. Byla sídlem vládnoucí vrstvy a sloužila jednak k ovládání domácího lidu, jednak k upevnění moci v dobytém území. Ve stavební technice a v budování opevňovacího systému se stal lužický lid učitelem ostatních pravěkých národů.