Druhá doba ledová – günz – nastoupila s nebývalo intenzitou. Silný mráz rozrušoval, drtil a ulamoval čedičové skály hornin v oblasti celého Českého středohoří, které se dále obrušovaly a rozpadaly v prudce tekoucích řekách. V celé krajině opět převzala vládu tundra.
Teplý výkyv rozdělil druhou dobu ledovou na dvě období. V prvním chladném období teklo Labe zhruba jako dnes. Vltava se však u Ledčic dělila na dvě ramena. Západní rameno teklo přes dnešní Straškov, Přestavlky a Dušníky na Lovosice. Mezi Dušníky a Lovosicemi se do ní vlévala říčka Hasina, která tekla od Loun a Libochovic. Říční nánosy z tohoto období patří na Podřipsku k nejhrubším.
V druhém chladném období druhé doby ledové postoupil severský pevninský ledovec až na severní úpatí Českého masívu a zamezil odtoku labským vodám. Přibývající vody postupně zaplavovaly říční údolí, až zatopily velkou oblast okolo Řípu. Libochovicko se znovu ocitlo na dně jezera tentokráte přiledovcového. Z vod vyčnívaly pouze ostrovy tvořené horami Českého středohoří.
Jak ledovec postupoval k jihu, začaly se na dně přiledovcového jezera, v největších hloubkách, ukládat říční štěrkopísky. Když zalednění dosáhlo maxima, ustala téměř i činnost vodních toků. Pokračující rušivá činnost vody v tomto období nadále snižovala vrcholy sopek v Českém středohoří. Po obvodech hor a kopců se hromadily mrazem uvolněné čedičové bloky, suť a drť. Tak pomalu kopce získávaly dnešní vzhled.
Na konci nejstaršího paleolitu jsou známy nálezy člověka Homo erectus heidelbergensis staré až 800 000 let. Tehdy vyráběl sekáče, mlaty a jiné nástroje z křemenců. Některé se nalezly i na Libochovicku.
Nástupem teplého klimatu doby meziledové - günz/mindel – začal pevninský ledovec ustupovat, uvolňovat cestu labským vodám a přiledovcové Podřipské jezero se pomalu snižovalo, až zaniklo a řeky se mohly vrátit do svých koryt.
S ustupujícími vodami se do naší oblasti vracel život. Příroda se zazelenala stepním rostlinstvem a za ní přilétlo ptactvo a přišla zvěř. Na březích řek sídlil heidelberský člověk (Homo erectus heidelbergensis ). Tento člověk v nejstarší době kamenné znal již deset nástrojů. (Jejich stáří činí asi 600 000 let.) Váha nástrojů se pohybovala mezi 1 a 2 kg. K pracovním úkonům používal heidelberský člověk i odražených úštěpů původně s velmi ostrými hranami, protože je nejčastěji zhotovoval z tvrdých valounů křemene a jemnozrnného křemence. Z toho důvodu bývají někdy tyto prastaré výrobky označovány jako industrie úštěpové, na rozdíl od mnohem pozdějších čepelových industrií mladého paleolitu.
Dílna heidelberského člověka na výrobu valounových nástrojů a zbraní byla vybavena zcela jednoduše. Velký oválný kamenný blok sloužil jako podložka, pak několik větších valounů. To bylo vše. Jednotlivé typy nástrojů a zbraní vyráběl heidelberský člověk tak, že valoun, který držel oběma rukama, úderem shora otloukal o kamennou podložku. Odražením vrchlíku valounu získal ostrý vydutý valounový drasák, odražením dvou úštěpů z jedné strany blízko sebe vznikl noscovitý drasák, střídavým odrážením úštěpu zpředu a zezadu příčný hoblík. Jsou to nejběžnější typy kamenných nástrojů, které se na českých nalezištích vyskytují ve stovkách kusů. Odražením několika úštěpů pravidelně vedle sebe z jedné strany vznikl valounový sekáč. Střídavým otlučením úštěpů z celého obvodu valounu vznikl disk a střídavým sbitím do hrotu u nás poměrně vzácný pěstní klín. U pěstního klínu bývá zpravidla spodní část valounu neopracována.
                              

                                      

zpět        vpřed