Historie farnosti od roku 1701 do roku 1800

14.května roku 1700 začal, na náklady důchodu zádušního, stavět polír Filip Czok, podle plánů stavitele Jana Jiřího Lechleithnera z Budyně, novou barokní stavbu kostela Všech svatých.
V městském manuálu je zapsáno, že:
„Leta Páně 1702 dne 5. novembru město Libochovice drželo posvěcení chrámu Páně, na kteréž nejosvícenějšího Římského a Uherského Krále jmenem Josefa I. s Jeho nejmilejší choti Amalii Vilhelminou, též milostivou svou vrchnost J. W. O. K. M. Leopolda uvítali, 6. pak dtto v Šebíně a v bažantnici Kostelecké střelba držána byla a při ní 106 zajíců, 12 srn, 10 bažantů a 1 veverka zastřeleno bylo. Po objedích pak se ten vzácný host s celým dvorem do Roudnice na noc odebral. Pán Bůh je sám odevšeho zlého chrániti rač. Amen."
Ve farní knize v manuálu z roku 1761 pochází následující zpráva. - Nedostavěný kostel byl 1.listopadu roku 1705 vysvěcen doksanským proboštem Brunorem Kunovským.
V roce 1702 bylo slaveno staré posvěcení chrámu Páně a v roce 1705 byl ještě nedodělaný kostel znovu vysvěcen.
Po celou dobu stavby kostela, odbývaly se bohoslužby v zámecké kapli.
V roce 1708 zemřel kníže Leopold Ignác z Dietrichsteina bez potomstva. V témže roce umírá i děkan Karel Hofer z Lobensteina, je pohřben v kostele Všech svatých vedle oltáře bolestné Panny Marie. Nástupcem se stal jeho bratr Bohumír Hofer z Lobensteina děkan Budyňský, později Litoměřický, potom kanovník a děkan kapitulní a nakonec generální vikář biskupa, hraběte Vratislava z Mitrovic.
Panství Libochovické po knížeti Leopoldovi přebírá jeho mladší bratr kníže Valter Franc Xaver z Dietrichsteina.

Děkan Bohumír Hofer z Lobensteina předal Libochovickou farnost již 9.ledna roku 1709 páteru Václavu Vojtěchu Hennigerovi, rytíři ze Seebergu, který pocházel ze starého šlechtického rodu. Václav Henninger byl na faru prezentován Chomutovským Jezuitským rektorem Kašparem Fligerem.
On to byl, kdo dovedl kostel Všech svatých a kostel sv.Vavřince téměř do dnešní podoby. Zde také můžeme poprvé spatřit začátek Libochovického děkanství. Během roku 1709 nechal vydláždit kostel Všech svatých, postavit do něj stolice a nové varhany. Okolo kostela nechal postavit zeď. Od základů nechal přestavět faru, dřevo na stavbu dostal z křivoklátských lesů od svého příbuzného Jana Josefa z Waldštejna. Tím dokončil přestavbu kostela započatou jeho předchůdci.
Během svého děkanování nově postavil kostel sv.Vavřince. Svoji pozornost obracel i na okolní farnosti. Nechal nově postavit Chotěšovský kostel, přední stranu Klapského kostela a plánoval i přestavbu kostela v Křesíně. Tak jako kostely nechal ve jmenovaných obcích stavět i nové fary.
Aby posílil nově vznikající děkanství musel přijmout dva kaplany. Jména kaplanů, jakož i kaplanů následujících jsou uvedeny v jiné kapitole.
Těsně po nastoupení do nového děkanátu, světil v roce 1709, děkan Václav z Hennigeru nově postavenou Statui postavenou nákladem paní Anny Tayzíkové.
Roku 1717 byla vytvořena městská komise přezkoumávající stav majetku světských i církevních, měšťanů i řemeslníků. V jedné části zprávy se hovoří:
„…..Též také městský špitál, ku kterémuž pod 45 str. 3 věrt. od města nadaných rolí orných jest vždy jsme v possesu jeho byli a počty k městu kladli pak p. patres Societatis Jesu Chomutovští, jakožto zdejší zádušní kollatores, (že pak ale v letu 1676 skrze nešťastný oheň všecky knihy a paměti shořely) zajisto věděti se nemůže, jak dávno se jej ujali a dosavád inšpekcí nad tímž sobě pozůstavují. Item pole jmenem lampa pod 13 str., které před visitací 1654 ad Nr. 30 a 31 (nyní č. p. 51 a 52) domu zdejšího Libochovského, kdež předešle jeden dům byl, na světlo do lampy kostela Libochovského Všech Svatých, když jen toliko possesor domu téhož oleje do lampy důstatek opatří, že týž pole užívati mocti bude, na tu kondicí odkázány jsou, že již mnoho let páni kollatores takové na 3. mandel zde mezi námi sousedům a také při kostele sloužícím lidem užívati dávají, což ale s křivdou hospodáře domu Palatovského, poněvadž jen toliko z užitku těch poli possesor oleje do lampy důstatek opatřiti zavázán jest…..“
Znamená to, že při kostele Všech svatých bylo pole, které bylo pronajímáno za dodávku oleje do kostelních lamp.
V roce 1719 zakládá pod vlivem děkana Václava z Hennigeru, kaplan Jan Josef Podhorský, pamětní knihu Libochovické fary.
Pod jeho vlivem pravděpodobně vznikala sestava soch na původním nábřeží pod zámkem. Socha – Kalvárie – nese datum 1719. Sochu sv.Václava nechal dokonce postavit na vlastní náklady již v roce 1715. Řadu soch uzavírá sv.Jan Nepomucký postavený v roce 1729.
Kostel sv.Vavřince byl od základu přestavován v roce 1720. V témže roce se v městském manuálu zachoval záznam o sporu mezi městem a Jezuitskou kolejí v Chomutově. Příčinou sporu bylo již citované lampovní pole. Spor došel tak daleko, že Jezuité přestali přijímat zdejší chlapce do své koleje. Nakonec ale město při vyhrálo.
Jak bylo již uvedeno nechal děkan okolo kostela Všech svatých postavit zeď. Stalo se to v roce 1721.
Po dostavbě kostela sv.Vavřince byl do věžičky uschována pamětní listina, která je důležitá zejména pro přesná jmenování občanů Libochovických a také datováním přestavby kostela sv.Vavřince.
Během dalších let byl interiér kostela Všech svatých vybaven dalšími oltáři, vybudovanými různými dárci.
26. – 27.dubna roku 1726 byly učiněny prohlídky u všech občanů města, za příčinou hledání „podezřelých knih“. Knihy, které se nesrovnávaly s vírou byly odneseny na děkanství. Co se s nimi dělo dál, není již nikde zaznamenáno. Jejich rejstřík byl, podle A.Kaubka, dlouho v městském archívu.
V městském manuálu je záznam žádosti děkanovi o „zřízení cimbálu pro bytí hodin na výlohy obce, kdežto snešeno, že obec k tomu svoliti nemůže, poněvadž od dávných časů hodiny vždy na zvon tloukly a že obecní důchod k tomu nepostačuje.“
Děkan ještě v roce 1727 nechal zvýšit kostelní věž, která byla do té doby nižší než kostel samotný.


Kostel v Chotěšově nechal děkan zcela přestavět. Stavba započala v roce 1730. Toho času byla do kostela v Libochovicích přenesena socha rodičky Boží a postavena na hlavní oltář. Po dostavění kostela, jehož stavba stála 7000 zlatých, (1000 zlatých daroval kníže Valter z Dietrichsteina), byla socha dne 15.srpna roku 1737, za slavného procesí, doprovázená střelbou z hmoždířů, vrácena zpět do nově postaveného kostela.
V roce 1732 nechal zdejší kaplan Jan Josef Podhorský ulít zvon zvaný „Umíráček“.
Varhany v kostele Všech svatých, začal stavět v roce 1736 Čistecký varhaník Matěj Gut a jeho práci dokončil jeho syn František Gut v roce 1739. Staré varhany byly dány do Chotěšovského kostela.
11.října roku 1737 při ranní modlitbě, ranila děkana mrtvice. Byl převezen do Teplic, ale tamní lázně mu zdraví nevrátily. Za přítomnosti kaplana Podhorského, ve středu 14.srpna roku 1738, o sedmé hodině ranní, umírá. Pochován je pod kazatelnou kostela Všech svatých. Kámen, který ho kryl je dnes zazděný.
4.listopadu roku 1738 zemřel kníže Valter Xaver z Dietrichsteina. Panství po něm převzal jeho syn, Karel Maxmilián z Dietrichsteina dne 7.dubna roku 1739.
Po smrti děkana Václava Henningera byl na Libochovickou faru dosazen rektorem Jezuitské koleje v Chomutově, Františkem Kelčem, dne 15.srpna roku 1738 děkan Josef Jan Nepomucký Gallas, kanovník kaple Všech svatých v Praze, děkan Velvarský a vikář arcibiskupský. Farnosti se ujal 25.srpna téhož roku. Na farnosti sloužilo i několik kaplanů.
V roce 1739 byl znovu přelit prasklý zvon Vavřinec, který byl původně umístěný na dvou sloupech u starého hlavního vchodu na hřbitov sv.Vavřince. Později byl pověšen v kostele Všech svatých. Dnes již neexistuje. Nápis na něm potvrzoval přítomnost Josefa Gallase:
„Tento zvon roku 1605 pro kapli Libochovickou sv. Vavřince ze štědrosti Ludmily Melicharky jest opatřen, potom ke kostelu farnímu Všech Svatých přenešen.
Po druhém roztrhnutí na výlohy kostela přelit roku 1739 za nejvyššího knížete a pána pána Karla svaté Římské říše knížete z Dietrichsteina na Mikulově (atd. atd.) toho času pána majoratu Libochovického za patrona pravého kostelního toho času veledůstojného a vznešeného otce Františka Rekölsche z řádu Jezuitského koleje Chomutovské rektora, za místního děkana, nejdůstojnějšího, převzácného a převýtečného pána Josefa Jana Nepomuckého Gallase, s. theologie bakaláře zřízeného, kolegiatního chrámu a královské kaple u Všech Svatých na hradě Pražském kanovníka a v částce kraje Litoměřického biskupského vikáře venkovského."
Ve vrchní části byl nápis v němčině:
„Valentín Lisčiak mě lil v královském malém sídelním městě Praze leta 1739."

V roce 1739 byla v Libochovicích přítomna Jezuitská misie.
Libochovicím se nevyhýbaly ani přírodní pohromy. V létě roku 1742 byla děkanem vypravována procesí z hlavního kostela do kostela sv.Vavřince, protože 8.července roku tohoto přišlo na město mnohonásobné velké krupobití.
A.Kaubek zajímavě popisuje setkání děkana Gallase, za prusko-rakouské války, s pruským králem Bedřichem dne 29.srpna 1744:
„Následujícího dne přijel sám král se svým komonstvem ze zámku, jejž prohlížel, malou brankou vedle bytu sládka k hřbitovu.
Děkan Gallas a jeho tři kaplanové běželi k mostu na hřbitov zřízenému a učinili jemu poklonu. Král se svým bratrem Jindřichem sejmul klobouk a ptal se po německu, jakého řádu jsou. Odpověděli, že žádného,nýbrž kněží světští. Jeden z generálů tázal se: „jací?“ Odpověděli: „Pastýři kazatelové.“ S tím se odebral král se svým komonstvem na. koních k hřbitovu. Když prohlédl děla, vrátil se po můstku a opět se kněží ptal, zdaliž jsou Jezuité. Odpověděli jemu, že nejsou. Aby jim však král rozuměl, přidali, že jsou pastýřové obstarávající opatrování duší. Když s můstku dolu sjel, zastavil se u školy, zavolal děkana a ptal se ho, zdaliž jest superiorem (představeným), který jemu odvětil: „K službám Vaši Majestatnosti, jsem.“ „A tito ostatní kněží “ (okázav na kaplany) „musejí kázati?“ „Tak jest Vaší Majestatnosti,“ odpověděl děkan, „mám k obstarání dvacet vesnic.“ – „Pod kterým biskupem stojí?“ Odpověděl: „Pod Litoměřickým.“ Tu poznamenal král: „A tento jest Sachsen-Zaitz “ (t. j. vévoda Saso-Zaječicský). „Tak jest, Vaši Maj.,“ odpověděl děkan.
S tím se král vzdálil jeden důstojník z jeho komonstva sedě na koni děkanovi rukou políbení posílal. Domníváno, že to byl hrabě Kaiserstein, který z Čech do Bavor prchl.“

V roce 1745 nechává děkan Gallas zbourat starý oltář v hlavním kostele a na jeho místě nechává zřídit oltář nový. Ten byl dokončen 31.října roku 1745.
Když se Polský a saský král 3.ledna roku 1746 vracel z Prahy do Drážďan, přespal spolu se svou družinou čítající 80 koní, a hrabětem Brühlem na děkanství. Za svoji pohostinnost byl děkan Gallas do Drážďan pozván na královský dvůr do Drážďan, kde obdržel darem prsten za 500 zlatých a porcelán v hodnotě cca 800 zlatých.
V témže roce nechává děkan Gallas postavit, na své náklady, nový oltář sv.Jana Nepomuckého, který stojí na místě původního oltáře, přeneseného do Křesína. V tomto roce obdržel kostel Všech svatých od rektora Jezuitské koleje, Ferdinanda Hofmanna, z Říma „všemocné“ odpustky.
Na popud Libochovického děkana byl v roce 1746 obnoven kostel ve Slatině, původně zasvěcený sv.Václavu, po přestavbě sv.Janu Nepomuckému. Obraz sv.Jana Nepomuckého maloval Josef Ditmann Mostecký. 16.května téhož roku bylo do Slatiny vypraveno z Libochovic první procesí.
V roce 1747 obdržel děkan Gallas od knížete Karla z Dietrichsteina svatou relikvii. Obsahovala kost sv.Klimenta. Kníže Karel ji dostal přímo od papeže Benedikta III. Jeptišky v klášteře v Doksanech relikvii ozdobily a děkan ji 24.dubna roku 1748 daroval Libochovickému kostelu. Byla uložena na oltáři sv.Jana Nepomuckého.
Téhož roku nechal děkan vyhotovit a postavit novou báň na věži kostela a 4.října roku 1749 novou kazatelnu za 227 zlatých. V červenci dostal kostel sv.Vavřince novou střechu.

Kazatelna byla dokončena pozlacením, za cenu 330 zlatých, v roce 1751. V témže roce posvětil Strahovský prelát Gabriel Václav Kašpar nový zvon na malé věžičce kostela.
14.srpna roku 1751 nechal děkan vyhotovit malířem Josefem Ditmannem na plech malovaný obraz Boží rodičky, a nechal jej zavěsit na strom u Horek. O rok později 10.října 1752 posvětil děkan Gallas sochu Ecce homo na Jiřetíně.
16.června roku 1753 uhodil blesk do děkanské budovy. Urazil roh zdi nad sýpkou.
20.srpna roku 1755 byla na děkanství kněžna abatyše z kláštera Voršilinek u sv. Jiří na Hradčanech s jeptiškami priorkou z Wiederspergu, Michaelou z Trautmannsdorfu a Ludmilou hraběnkou z Ugarte. Téhož roku 20. září nechal děkan vystavět novou vstupní bránu mistrem Roudnickým za 150 zlatých.
21 – 22.února roku 1756 byla v Libochovicích konána pobožnost s postem, za oběti zemětřesení v Portugalsku dne 1.11.1755.
Kaplan Jan Podhorský před svou smrtí odkázal 100 zlatých na výstavbu nové kazatelny v kostele sv.Vavřince. ta byla postavena 9.srpna roku 1756.
Jezuitská misie se v roce 1756 znovu opakovala. Do Libochovic přijel 2.srpna, Antonín Koniáš
Antonín Koniáš rodem z Prahy pracoval jako misionář 37 let, zvl. ve východních Čechách, kázal někdy i 5x denně. Jeho činnost spadá hlavně do první poloviny 18. stol., kdy tajní agenti z Pruska lákali poddané do Braniborska.
Vláda tyto emisary stíhala, nosili i různé tiskoviny, takže r. 1725 císař Karel V. nařídil tyto knihy sbírat a pálit. Koniáš vydal r. 1729 a později i r.1749 knihu, či spíše seznam “Klíč kacířské bludy k rozeznání otevírající, k vykořenění zamykající.” Je to seznam českých, německých, latinských a francouzských závadných knih. Českých knih ke zničení tam uvádí 1.233. Jsou to většinou nekatolické postily, modlitby a kancionály a bratrské bible buď pro jejich nekatolický výklad nebo proto, že některé části bible se v nich prohlašují za padělky. Jungmann uvádí, že od začátku knihtisku do r. 1770 (tedy už po smrti Koniáše) vyšlo celkem 3.614 českých knih. Podle toho jich Koniáš odsoudil třetinu, v tom ze 213 dějepisných jen 43. Ze spisů cizojazyčných v čtených Čechách jich zavrhuje Koniáš ve svém Klíči asi tisíc pro bludnost a pověrčivost, 440 německých, 77 francouzských a 8 latinských pro nemorálnost. Jeho Klíč je zároveň dobrou příručkou bibliografickou, protože podává i krátký obsah spisů.
Seriózní dějepis udává číslo spálených na 30 tisíc, takže na české připadá asi polovina. Ostatně kdo by se o ty zakázané knihy zajímal, má možnost prohlídnout si je v klášterních knihovnách - např. v Klementinu, v odděleních označených “Libri prohibiti” čili “Zakázané knihy”.
Za knihy odebrané dával Koniáš i ostatní misionáři knihy české katolické. Jezuita Matěj Šteyer pražský rodák, založil r. 1669 tzv. “Dědictví svatováclavské” k vydávání a šíření českých spisů katolických, bylo zrušeno v době Josefa II. Exjezuita Antonín Hanikýř založil r. 1829 tzv. “Dědictví svatojánské”, které působilo až do 2. světové války.
páter Antonín Koniáš a spolu s ním páteři Filip Kulka, Josef Kögler a P. Martin Krczal. Misie se zde zdržela 14 dní. 16.srpna bylo u Svatého přijímání 4500 osob. Koniáš za svého pobytu v Libochovicích opravil překlad církevního dějepisu Eusebia přeškrtáním závadných slov červeným olůvkem, nebo zalepením bílým papírem. Knihu poznamenal slovy: “Correxit Koniáš m. p." t. j. "opravil Koniáš vlastnoručně". (Tuto knihu nalezl v roce 1854 na faře Josef Ehl a odeslal ji v roce 1858 do Českého muzea).
V témže roce nechal děkan Gallas postavit na vlastní náklady sochu Boží rodičky, kterou on sám 14.srpna 1756 posvětil.
A.Kaubek uvádí: „Dne 10. května tohoto roku totiž žádal Bonaventura Daníček z třetího řádu sv. Františka, rodič ze Železného Brodu, o vystavení takové pouště, (poustevny), k čemuž dne 15. května celá obec svolila a Jana Vácslava Kožíška, Antonína Leníka a Vácslava Panše za almužníky ve věci této zvolila. Zřízen skutečně domeček a uveden jest do něho Bonaventura Daníček, 22 let starý, řemesla krejčovského, oblečen v roucho kapucínské, který z Říma přišel, kdežto slib složil. Od konsistoře však potvrzení odepřeno, poněvadž ohledně výživy žádnou nadací pojištěn nebyl. Z této pouště pak roku 1768 zřízena byla kostnice, která již za dnů naších zbořena jest.“

V roce 1761 bylo v celé Libochovické farnosti křtěno 153 dětí, oddáno 38 párů a pochováno 234 osob. Vysoká úmrtnost odpovídá útrapám Prusko-rakouské války.
V roce 1764 zakoupil děkan v Praze z odkazu mlynáře Švába dvě dalmatiky a 3.července na své náklady nechal postavit malý oltář sv.Aloise na straně evangelia hlavního oltáře.

Děkan Josef Gallas zemřel 9.července roku 1773 v osm hodin ráno, když jej na počátku roku ranila mrtvice. Zdejší farnosti sloužil bezmála 35 let. Pohřben je v kostele Všech svatých a náhrobek je ve hřbitovní zdi proti vchodu do kaple sv.Vavřince.

10.července roku 1773 prezentoval rektor Jezuitské koleje v Chomutově Karel Roslav na Libochovickou faru faráře Erazima Ferdinandiho. Za pouhých 11 dní nato, 21.července, byl papežským dekretem řád Jezuitů zrušen.
Po zrušení řádu podal Karel z Dietrichsteina žádost o navrácení patronátu nad kostely ve svém Libochovickém panství. Podal také na biskupství stížnost na ustanovení Ferdinandiho na Libochovickou faru. Po vyšetření této kausy bylo vyneseno a sepsáno císařské a guberniální rozhodnutí.
Po celou dobu sporu vedl Libochovickou faru biskupský misionář Josef Pipann.
Kníže Karel z Dietrichsteina spor prohrál, a tak farář Erazim Ferdinandi nadále setrval v Libochovicích. Pomáhala mu též řada kaplanů.
Rozhodnutí o svém dalším pobytu na zdejší faře obdržel farář Ferdinandi 27.června roku 1774. Farář nechal kostel Všech svatých vybílit a zadal Janu Štětinovi opravit obrazy umučení Krista a hlavní oltářní obraz. Tyto opravy byly ukončeny v roce 1776. Na náklady dobrovolných dárců byl v roce 1778 vystavěn oltář sv.Anny.
V těchto letech zuřila prusko-rakouská válka největší silou. O tom, že velké vojskou leželo v polích okolo Libochovic svědčí zápis v matrice o křtu Jana Radnického z Pruského tábora, Vitzthumova pluku, u kostela sv.Vavřince, v září roku 1778.

20.prosince roku 1781 nastoupil vládu nad Libochovickým panstvím kníže Jan Karel Baptista z Dietrichsteina, Proskau a Leslie. Téhož roku se farář Ferdinandi stal děkanem.
Roku 1781 byla v Křesíně a Klapém zřízena expozitura.
28.října roku 1782 vizitoval Libochovický kostel a školu (u kostela) biskup Litoměřický, hrabě Waldstein.
O rok později nechal děkan Ferdinandi postavit zeď okolo kostela Všech svatých a vyrobit nové stolice a antipendia..
29.října roku 1787 po návratu ze Smolnice, onemocněl děkan Erazim Ferdinandi a druhý den, 30.října ve dvě hodiny odpoledne na chrlení krve (snad tuberkulózu) zemřel. Pohřben je na hřbitově sv.Vavřince, nedaleko kostelních dveří.
Na uvolněné místo bylo více zájemců, ale komise, které se tehdy prý zúčastnil i císař Josef II, jmenovala na žádost obyvatel Libochovic místního kaplana Ignáce Rudische. Ten měl na výpomoc dva kaplany.
Na den 8.června roku 1800 se na kostel vztahuje drobná příhoda, která velice ovlivnila město. Ten den byla neděle, a najednou, zničeho nic, začal sám od sebe zvonit velký zvon ve věži kostela Všech svatých. Nastal veliký shon lidu. Po odemčení zvonice bylo vše shledáno v naprostém pořádku. Nikdo nenalezl žádnou příčinu, kvůli které by zvon zvonil. Mezi lidem se začalo říkat, že to je špatné znamení, hodně jich pokazovalo na velký požár, který vznikne v nejbližší době.

zpět        vpřed