Jak zatoulaná svině našla pod Házmburkem zvon

(Pověst z Klapého)

aždý den vyháněl Ondřej, pasáček vepřů v Klapém, obecní stádečko na pastvu, aby se vepři dosyta najedli, v blátě se vyváleli a dle libosti si zaryli. Práce to nebyla namáhavá, Ondřej měl vepře naučené a nemusil se tedy o ně moc starati.
Nebylo tomu jinak i toto ráno. Vepříci s hlasitým kvičením vítali svého pasáčka a naučenou stezkou vyšlapovali vzorně, sem tam se zastavíce, by nazdvihli drn, zda pod ním není nějaká ta lahůdka, sem tam se ohlížeje, zda jejich ochránce je v dostatečném sledu za nimi.
Ondřej se usadil nedaleko zřícených zdí, v místě kde se říkalo Podhradín a o kterém mu jeho stařeček povídal, že tam kdysi stálo městečko, které společně s hradem, jehož zřícenina se tyčí na kopci, tvořilo jeden celek a kterému až Husité vedení Prokopem Holým, Velikým zvaným, přetnuli čáru nedlouhého trvání jeho a až na 25 obránců všechny pobili a městečko vypálili a rozbořili. Spousta let utekla a v rozvalinách hradeb již byl založen sad a jen velmi málo svědčilo o zaniklé jeho slávě.
Ondřej se v těchto místech rád nechával unášet na oblacích svého snění a zapomínaje na svoji chudobu, stával se na chvíli udatným bojovníkem, rytířem či měšťanem a pomáhal bránit městečko proti nepřátelům.

Den se pomalu chýlil k večeru a Ondřej již sháněl vepříky, kteří se již sami připravovali na cestu k domovu. Ještě přehlédnouti, zda jsou všichni v pořádku... Ondřej strnul, ten největší pašík chyběl. Co teď? Chlapec se bezradně rozeběhl, volaje vepříka. Jestli se mu něco stalo, rychtář mu pěkně vyčiní.
Začalo se stmívat.
Ondřej již vše viděl černě, v tom pojednou uslyšel zachrochtnutí a po chvíli znovu. Zvuky přicházely zpoza zdi. Pasáček ji rychle přelezl. Tam v rohu, kde byla na zdi ještě vidět malba jakési postavy, o které stařeček tvrdil, že je to sám svatý Mikuláš, stál vepřík a nevšímaje si okolí statně ryl rypákem v zemi. Ondřej si oddechl. Zavolal na vepříka, který se však nedal vyrušit od své činnosti. Ondřej došel až k němu a ihned si všiml nezvyklé věci, kterou čuník obrýval. Odstrčil jej a jal se sám ze země vyhrabávati onu věc. Když do ní náhodou klepl kamenem zazvonila... zvon, v zemi ležel zvon, který Ondřej slýchával zvonit ve svých snech o městečku.
Rychle odehnal vepříka ke stádečku, které bylo již celé netrpělivé a po chvíli již celý udýchaný stál na návsi u rychtáře a vše mu vyprávěl. Ten vzal lucerny a několik vesničanů s nářadím a po nějakém čase se zvon objevil v celé své kráse, neporušený před jejich zraky.
Zázrak.
Druhý den byl zvon již očištěný a celá vesnice jej chodila obdivovat. I pan farář se na něj přišel podívat. Zvon zavěsili na zvonici, by dále sloužil ku prospěchu celé obci...

Od těch dob mají v Klapém na kostele zvon, který jim svině "darovala". Zvon na kterém je napsáno "Hle já zvon nikdy nepronáším věci marné."

(Zvon byl ulit Janem Kantaristou v roce 1408).

zpět        vpřed