Kterak na Hazmburku vznikají rudé květy

a krásných nocí jarního slunovratu, když z hlubokého modra nebes třpytné hvězdy lijí stříbrné nitky světla do mlh údolí, bloudí ve zříceninách Hasenburku Bílá paní nešťastného rodu Zajíců.
Na prsa skloněna jest ustaraná hlava její a z hrudi těžké vzdechy smutku a nekonečného žalu nesou se ztichlým krajem. A za každým vzdechem z očí po bílé tváři slza skane a zapadne na prsa, ze kterých vytryskne kapka rudé krve, zahoří ve světle hvězd jako ten granát zdejšího kraje a sletí do rozvalin hradu.
Když zlaté paprsky ranního slunce protrhají závoje mlh, vyroste všude tam, kam rudá kapka krve z prsou Bílé paní zapadla, krvavý kvítek hvozdíku. Nikde jinde v širém kraji daleko kol a kol nerostou takové podivné květy.
Tak poslední svého rodu - paní Kateřina - oplakává smutný osud slavné a silné větve pánů Zajíců, jejíž haluze vydaly tolik krásných květů a která musela uschnouti proto, že se odcizila a zradila krev toho lidu, ze kterého vzešla.

zpět        vpřed