Kterak Jan Zajíc chtěl vyrobit kámen mudrců

tihodný Samuel Reyher byl profesorem práva na univerzitě v Kielu a jistě tam požíval velké vážnosti. Přesto napsal pozoruhodný bestseller, který uváděl čtenáře do světa tajemna a nevysvětlitelna. V roce 1692 mu totiž vyšla kniha o mincích z takzvaného alchymistického kovu, tedy zlata a stříbra vyrobeného pomocí rtuti z obyčejných kovů. Tento způsob zbohatnutí naplňoval naději celé generace alchymistů a hlavně jejich mecenášů. Hvězda alchymie výrazně stoupla v době, kdy evropská naleziště drahých kovů byla prakticky vyčerpána. K úžasným pokladům Nového světa měly přístup jen vybrané námořní mocnosti. Jejich vládcové však pohříchu indiánské zlato brzo rozfrcali na výzbroj vojska ve válkách se svými sousedy. Moci tak zvednout ze země kámen a proměnit ho v ryzí hrudku!
Kupodivu jak snili hlavně bohatí. Jan Zbyněk Zajíc patřil k předním českým pánům a vedl v Budyni nad Ohří velkolepý život .Dveře si u něho podávali významní astronomové i spisovatelé. Bylo pro ně ctí dedikovat mu své dílo. Pán na Budyni si mohl pohostinnost dovolit. Z jeho statků mu plynuly tučné příjmy. Naneštěstí začal závistivě pokukovat po laboratořích císaře Rudolfa II., kde se tužily desítky slavných či bezvýznamných alchymistů. Poddaní sice pracovali pilně, ale jejich tempo se nedalo srovnat s předpokládanou rychlostí reakce kovů v baňce. Jan Zbyněk prahl po tom, aby mu sklepení zaplnily zlaté pruty získané bez větší námahy a hlavně bez starostí se sedláky.
Do Budyně přenesli své nádobíčko alchymisté, které sem přilákal slib skvělých odměn. Patřili mezi nedostižné virtuózy v oddalování splnění úkolů. Důvěřivý pan Zajíc jim pokaždé zvyšoval apanáž, když zatoužili po nové, vzácné přísadě pro výrobu kamene mudrců, jímž donutí bezcenné rudy proměnit se v zářivé zlato.
Snad zítra, třeba už dnes. Jan Zbyněk se nedokázal této lákavé vyhlídky vzdát. Má zastavit pokusy teď, kdy už možná stojí jen krůček od úspěchu? Ne, ne a stokrát ne. Výnosy panství tuto zběsilost nedokázaly pokrýt. Majitel Budyně se zadlužoval u všech svých šlechtických přátel a známých. Zpočátku jen při upomínkách vesele mával rukou. Jak lehce se mu všechno splatí, až bude mít svůj alchymistický kov. Nebylo náhodou, že o století později Reyher nepopisoval hromady zlaťáků vzniklých v laboratořích, ale jen jednotlivé unikátní kousky ražené spíš pro potěchu sponzorů výzkumů. Zázrak se nekonal. Kámen mudrců, který by mohl přinést i další ceněnou hodnotu - věčné mládí. nikdo neobjevil. Ani nemohl. Což ovšem fanatický Jan Zbyněk do poslední chvíle nechtěl připustit. Věřitelům nakonec došla trpělivost a bezvýchodné bádání na Budyni zarazili.
Pan Zajíc dopadl ze zlatavých oblaků tvrdě na zem. Ani prodej veškerého majetku nestačil na uhrazení jeho dluhů. Z této rány se jeho potomci již nikdy nevzpamatovali. Jan Zbyněk svůj ukrytý poklad nenašel, a když o tři roky později zemřel, nezbylo mu ani na rakev. Z milosrdenství a z úcty k jeho kdysi tak slavnému rodu byl pohřben ne mezi žebráky, nýbrž v jednom z pražských klášterů.
Snaha o transmutaci kovů však nebyla jen byznysem pro vykuky. Původ alchymie totiž spočívá v rituálech pravěkých kovářů a metalurgů.
Výroba železa, mědi či bronzu byla tak fascinujícím vynálezem, že se zpočátku jistě bez určité dávky posvátné bázně neobešla. Kámen při tavbě opravdu získával novou kvalitu pro uživatele. Tradiční alchymistické spisy později obsahovaly nejen mlhavé náznaky o kameni mudrců, ale také praktické postupy v této oblasti. Jejich obliba tedy nezanikla se zlatým třeštěním Rudolfova císařského dvora. Znovu začaly zaplňovat šlechtické knihovny v době, kdy nadějné příjmy představovalo zakládáni hutí a železáren.
Největší proslulost v Čechách získali především ti alchymisté, kteří se ani nesnažili nějaké zlato vyrobit. Upozornili na sebe naopak svou dovedností, jak ho vylákat z kapes panovníka a šlechticů. Vedle nich ale nenápadně laborovali muži, kteří to mysleli upřímně. Jim se často při pokusech zdařilo opravdu něco objevit. I když to zrovna nebyl drahý kov. Jiní při této osobní konfrontaci s tajemnem narazili na zajímavé léčebné prostředky. Jednopytlové hodnoceni si nezaslouží. I když pod vlivem svých milovaných knih leckdy radili mírně řečeno zajímavé léčebné kůry. Alchymisté totiž viděli kolem sebe svět plný podobností. Vycházeli z toho, že moudrá příroda upozorňuje lidi různými tvary na vhodné prostředky. Zřejmě se řídí heslem chytrému napověz. A tak třeba na bolest zubů podle této teorie je nejúčinnější používat borová semínka. Vždyť jejich podobnost s řezáky je očividná. Škoda, že Jana Zbyňka Zajíce jen nebolely zuby. Kdyby na ně nezabraly alchymistické lektvary, šlo by je ještě pořád vytrhnout. Takhle se ale při hledání levného zdroje zlata zcela zruinoval.

zpět        vpřed