Jaroslav Křenek - HÁZMBURSKÁ SAŇ

(Pohádka o lásce z romantické doby rytířstva - psáno: 1923)

I.

náte onu kotlinu podstředohorskou, jíž protéká Ohře a které vévodí krásný Hazmburk o dvou mohutných věžích ?
V žírné půdě zraje tu úroda, v hájích voní sněženky již v ranném jaru, jedvaže opadly vody rozvodněné řeky, a když pak odkvetou fialky, petrklíče i konvalinky a na šírých lánech rozvlní se obilí, tenkrát spatří poutník, který půjde do našeho kraje směrem od Evaně, Brníkova nebo Horek, obraz spanilý, mánesovského koloritu. Však Mánes sám, putuje kdysi od Peruce do libochovického zámku, zastavil se před tímto selankovitým pohledem, vroubeným celým věncem modrých hor na obzoru a jeho tužka načrtla tento líbezný pohled.
A v tomto krásném kraji Čech jako král zakleté říše zvedá se k nebi Hazmburk a pohádka obchází jeho ztepilé boky, zírajíc do kraje.
Pohádka, která tudy bloudí, je česká Pohádka. V jejích očích krásných a usměvavých jest elegický smutek. Takový smutek padne na duši poutníka na všech těch čedičových velikánech našeho Středohoří, kde z bývalé slávy zůstaly pusté zříceniny. Učení lidé tvrdí o těchto horách, že je kdysi dávno vyvrhlo žhavé nitro země. Nyní jejich obraz naplňuje duši jen pocitem marnosti.
V poledním žáru zelená údolí na břehu Ohře a Labe skrývají rusalky a zdánlivý šelest listů je vlastně jejich šepotem, jemuž lidé nerozumí. Zdá se však, že rozumějí mu slavíci, odpovídajíce mu lahodným hlasem. Večer pak, když rudé nebe západu bledne, přecházejíc v jantar a smaltovou modř, vypluje kdesi za silhuetou Řípu měsíc, zprvu krvavý a veliký, pak oranžový a posléze jako rtuť stříbrný, zašumí les i trávy na bocích Hazmburku, zavolá sova ze zbořeniště a osamělému poutníku se zjeví nejkrásnější z dívek, které kdy zřel - panna Lucie z Hazmburka.
V poledním žáru zelená údolí na břehu Ohře a Labe skrývají rusalky a zdánlivý šelest listů je vlastně jejich šepotem, jemuž lidé nerozumí. Zdá se však, že rozumějí mu slavíci, odpovídajíce mu lahodným hlasem. Večer pak, když rudé nebe západu bledne, přecházejíc v jantar a smaltovou modř, vypluje kdesi za silhuetou Řípu měsíc, zprvu krvavý a veliký, pak oranžový a posléze jako rtuť stříbrný, zašumí les i trávy na bocích Hazmburku, zavolá sova ze zbořeniště a osamělému poutníku se zjeví nejkrásnější z dívek, které kdy zřel - panna Lucie z Hazmburka.
Jedenkráte, před léty a léty, v srpnovém podvečeru vypravoval o ní stařeček ovčák chorému snílku, který tak miloval svoje rodné Čechy - Beneši Třebízskému. A lidé minulých generací dokonce prý vídávali, když ponocný v Klapém odtroubil jedenáctou, na cimbuří Hazmburku onen spanilý dívčí zjev, o jehož smutném životě vám bude vyprávěti tato pohádka.

II.

ítr, který šuměl dalekou širokou kotlinou mezi hradem Košťálovem a Hazmburkem, pohrával kadeřemi mladého osamělce, který seděl na pokraji lesa pod Hazmburkem, kryt k zemi skloněnou větví jedle a díval se upřeně vzhůru, nespouštěje očí s malého okénka. Za ním ještě asi spala mladá panna Lucie, dcera Mikuláše Zajíce, vznešeného a přísného pána na Hazmburku.
Řekli byste, patříte na osamělého poutníka na pokraji lesa : krásný jinoch ! Oděn v jednoduchý přiléhavý modrý šat, na sametovém baretu sokolí péro, v oku lesk citu i odvahy - to byl Věslav z Košťálova.
Bylo krátce před východem slunce.
Modrý flór, který lehounce kryl celou krajinu, řídnul a jakoby se tratil v jitřním větru, zatím co jeho lem růžověl stále znatelněji, až posléze byl proťat na východě ohnivou žhavou skvrnou - vrcholkem vystupujícího slunce. Zprvu zalily se nachem vrcholky hor s krásnými hrady, pak zvolna lila se záře do údolí, vítána šumícími hvozdy a celým mořem vonných bílých pěn rozkvetlých stromů. Dlouho již slunce zlatilo celý hrad Hazmburk, a okénko Luciino se ještě neotevřelo.
Věslavovi v hrudi bouřilo neklidné srdce. Podivný cit přetékal jeho srdcem tak jako pohárem nevybouřené mladé víno.
Kolik dní a nocí vysedal na tomto místě, jak často hledal příležitost, aby mohl sebemenším znamením přivolati někoho, kdo by mu dal zprávu o ní, k níž cítil tolik lásky, že vlastní život připadal mu bezcenným mimo ní. Dnes rozrušení Věslavovo bylo mnohem mocnější, neboť včera lapil Luciina miláčka, něžnou bílou holubici a na stužku připjal jí svitek březové kůry, na kterém několika řádky vylíčil Lucii svůj milostný plamen, stravující jeho srdce. Vylíčil svoji touhu, svá muka i cit a okénko její komnaty nazval - jediným okénkem Hazmburku, jímž zírá srdce a krása-. Malichernou pýchu, slávu a zlato nazýval prchavým dýmem a přál si buď býti milován anebo zhrzen, ne však zůstaven zoufalé bolesti svého srdce, které mučí nejistota ze všeho nejvíce. Byl jist, že nikdo jeho nesmírnou touhu ze srdce mu nevyrve a kdyby jí umíral, bude ona věčná.
Lucie tedy dnes již věděla bezpečně o jeho lásce. Snad pohněval smělý hoch její vznešený cit, snad je uražena bezprostředním vyznáním jeho lásky ?
Hradní okénko Luciiny komnaty dnes zůstávalo uzavřené. Neotevřelo se ani hýřivému jarnímu slunci, ani vlaštovkám, které kolem arkýřů kroužily, ani lačným zrakům trpícího Věslava, jemuž tichý černý stín našeptával, že všecka jeho sladká naděje řítí se v propast.
Znaven a rozlítostněn usedl na kořen stromu, hlavu zabořenu v dlaních.
Myšlenky jeho se tříštily a zápasily navzájem : příval pochyb a mužného ovládání střídal se s měkkostí milostných citů. Ke konci zdálo se mu, že nedůstojno je rytíře, jemuž údělem má býti šlechetnost ozbrojená mečem v tvrdé paži - dáti se ovládnouti city, které podobají se oněm obláčkům, které právě plují po modrém nebi nad Hazmburkem. Pozvednuv hlavu, zůstal Věslav jako bleskem zasažen. Hrozný pocit, že snad smysly jej matou, zkrátil mu dech a zadrhnul hrdlo.
Několik kroků opodál stála Lucie v řasném růžovém šatě, usmívajíc se jeho rozpakům. Dívala se na Věslava pohledem, plným nevinného dětství a něhy.
"Věslave," řekla po chvíli mlčení," jste zajisté šlechetný rytíř a jste i krásný hoch. Já byla jsem divně zmatena, čtouc slova, která jste mně poslal po mé holubičce a učinila jsem nejvíce, co může dívka mého stavu učiniti, jde-li za hlasem svého srdce, bez ohledu na dvůr tam nahoře. Nepřišla jsem jitřiti vašeho velikého citu, avšak chci vás odvésti od pošetilého i nebezpečného podnikání. Hleďte, není mně lhostejný váš osud. Vaše láska však nikdy nedojde cíle. Má vůle nepatří mému srdci. Vysvětlím vám zkrátka : ta, jež by mi snad pomoci mohla, má drahá matka, spí již dávno věčný sen a otec můj jest mužně tvrdý, říkají, že pyšný ...Je hrdý na svůj rod. Nedbá na to, po čem touží mé srdce, chce sám nalézti mi budoucího chotě a právě nyní chystá se odjeti do Německa, aby sezval mocné rytíře a knížata na náš hrad a z nich vyvolil pro mne ženicha ...
Odpusťte, krásný hochu, mému zdánlivému bezcitu a tvrdosti mých slov. Srdce mé vám více neříká, ne proto, že nemá co, ale proto, že - nesmí. Buďte sbohem !"
Lucie kynula rukou Věslavovi a obrátila se na zpáteční cestu do hradu, Věslav však padl jí k nohám a zapřísahával ji, aby neodcházela dříve, dokud i on nebude moci jí říci několik slov o sobě.
Lucie, polekána, zprvu váhala, ale posléze zlatou mlhou mládí i jí zjevil se v hloubi očí jinochových onen veliký a čistý plamen, který vychází z ryzího srdce a podmaňuje si bezvýhradně srdce příbuzné.
Zatím na hradě nastal shon. Služebné, které napomáhaly své vládkyni v odvážném plánu, vyvolávaly ulekaně smluvená znamení. Okénko v komnatě Luciině se otevřelo a v něm objevila se na chvíli tvrdá šedivá hlava Mikuláše Zajíce. Byl nejvyšší čas k odchodu.
" Neodcházej, prchněme spolu ! " zasténal Věslav, leč dívka jen teskně odmítajíc posunkem hlavy, rozběhla se strmou lesní stezkou ke hradu. Po několika krocích zadívala se zpět k Věslavovi, jakoby znovu zaváhala. Věslav byl již u ní.
" S bohem, miláčku, " zašeptala a oči zalily se slzami. Hlava klesla jí na rameno Věslavovo a rty jejich se setkaly. Již však mihl se jen její růžový šat mezi stromy a Věslav zůstal sám, dívaje se jakoby mlhou kolem sebe po pustém lese.

III.

bzor po západu slunce krvavý již pohasínal a nadešel již večer, když stanul Věslav u brány Košťálova. Ani nevěděl jak a kudy došel od Hazmburku ke Košťálovu. Jak se tu tak, jak bylo dříve, když jeho srdce chvělo se blouznivým plamenem dosud nepoznané lásky. Jakoby dávno ztracené a zapomněné radosti se vzkřísily a přiletěly na křídlech fantasie a nejkrásnějších snů. Zdálo se mu, že všechen jeho minulý život byl temným stínem; teď vystupuje z něho v jas a konečně - dojde i svého cíle; musí jej dojíti ! Dobýt si Lucie ! Zvítězit nad Hazmburky !
Mikuláš Zajíc, otec její a vladyka Petr, otec Věslavův, nežili v přátelství. Slovansky snivá, srdečná a prostá duše Petrova byla cizí panovačné a střízlivé duši Zajíců z Hazmburka.
Vladyka Petr nedbal o celou německou říši, o poklady, trůny a prchlavou slávu tohoto světa; jemu více platil rodný kout selankovitých Čech a ryzí víra v bratrská srdce a ve vlastní sílu národa. Však jeho ocelová paže, bylo-li toho třeba, nesla udatně do boje válečný štít tak poctivě ozubený šrámy jako jsou štíty hrdinů.
Věslav byl rozhodnut: Vše za Lucii ! Vše za lásku nesmrtelnou ! Přece však pocítil trochu zmatku v srdci, když přistupoval ke svému otci.
Byla noc tichá a hluboká. Na nebi stál jasný měsíc a chvílemi zašuměly lípy na Košťálově, chvílemi rozezvučel zpěv slavíka ticho rokliny.
Pod lipami u dubového stolu seděl šedivý vladyka Petr u konvice vína, dívaje se po ozářeném kraji.
Onoho večera vyznal Věslav svému otci lásku k Lucii.
Mlčky naslouchal stařec vladyka Petr a kdo by viděl zblízka jeho tvář, zdálo by se mu, že utrpení ryje hluboké vrásky do zachmuřeného čela. Však jakoby z kamene, nepohnut, seděl ve svém křesle a když Věslav skončil a čekal slova odpovědi, zatřpytila se slza v oku starcově a stekla do bílého vousu, čechraného lehkým vánkem.
" Jsi blouznivý hoch," pronesl tichým hlasem za chvíli, "opojila tě láska, tak jako každého z nás za oněch sladkých mladických let. Kdo může jí býti soudcem? Jaká překážka, stavíc se jí v cestu, je dosti veliká, aby zvrátila její cíl? Oh, hochu můj ! Naslouchaje tvým slovům, tak prostým a vroucím - jako kdybych tvoji matku zřel a celé líbezné svoje jinošství."
Vladyka pozvedl pohár ke rtům, aby zapudil měkký cit, nedůstojný chrabrého bojovníka.
" Je mrtva, tvoje matka, jsou mrtvi bratři a hle, nepodobá-li se náš jindy tak veselý hrad, hrobce, kde spí vzpomínky. Ba, snad jen polnice k boji mohla by oživiti krev našich pustých prsou a pak vyjeli bychom ze brány Košťálova, zapomenouce svých lidských strastí a v paži znovu zajiskřila by síla, tak jako dříve bývávalo a jako otců našich byl úděl, když drzý loupežník na naši zemi vztahoval spáry. Však, tam !" zvolal vladyka Petr a vztyčil se prudce v křesle, " tam, synu můj, kde se tyčí pyšné věže Hazmburku, tam zakládá se a sluní to hnízdo dračí, které ne hrdost naši, ale býlí a rozkladnou plevel rozsévá po vlasti české, tam cizácké mravy a cizáckou pýchu staví vysoko na odiv porobenému prostému českému lidu ! Tam, Věslave, nechci tě zřít, leč jako vítěze ! Ale nikdy nechtěl bych se dožíti té potupy, abys ty prosil zpupného Mikuláše o ruku Luciinu, buť ona byla by sama nejspanilejším květem ! Miluji tebe, synu můj, a půjdeš-li do boje, chci býti tobě po boku, avšak, kdybys poskvrnil v šílenství své lásky čest rodu našeho tím, že hrdé srdce bys pohodil -,zůstaneš sám a nikdy již - nesměli bychom se sejíti na tomto; rodu našemu drahém místě, ve hradě Košťálově ! Já však věřím v tebe, Věslave ! Je-li tvá láska tak velká a je-li sestrou co do velikosti lásce Luciině a ty jako chrabrý vítěz uvedeš bílou svoji holubici na náš hrad, pak náručí moje zaplesá tobě i ji vstříc, v nevyhladitelné otcovské lásce."
Hazmburk v přísvitu měsíčním vystupoval z rovin Poohří jako tajuplný obr a oči otce a syna zíraly naň, zatím co srdce obou chvěla se podivným zmatkem.

IV.

inulo léto a Věslavovi přineslo nejhlubší žal. Schůzka s Lucií byla vyzrazena, hrad střežen a nikde cesty, kterou by mohl milující jinoch aspoň slůvka od ní zvěděti anebo dáti jí zprávu. Mučivá tíseň úzkostí a pochyb svírala jeho srdce. Za noci bloudil přestrojen v lesích kolem hradu a vyzvídal na potulných kupcích, kteří bývali na Hazmburk vpouštěni, vyzvídal na zbrojnoších, vysílaných s listinami a vzkazy do světa, ale o panně Lucii nedověděl se praničeho, a tak pokaždé zmučenější vracel se na Košťálov a zdálo se, že již i slova lásky a útěchy jeho starého otce míjejí srdce Věslavovo, těžce raněné.
Přišla jeseň. Vzduchem tichým a teplým plula bílá vlákna pavučí a listnaté lesy zahořely měděně, zlatě a ohnivě.
Někdy nebesa zaplnila se mraky, zafičel ostrý severák a déšť zdlouhavý a zimomřivý činil cesty neschůdnými a jednotvárným svým spádem vnášel nesmírný stesk a šedost do srdcí lidí.
Na hradě již házeli smolná polena do rozzářených krbů, po zdařilých lovech konali hody, zvouce potulné umělce, herce, hudebníky, zpěváky a kejklíře do rytířských sálů, kde hořely svíce.
Když pak oblaka se rozestoupila a slunná jeseň tiše vlála snivým, tichým krajem, pak opět sjíždělo se panstvo k rytířským hrám a bývala klání.
A toho právě podzimu pan Mikuláš z Hazmburku pořádal veliký turnaj, na kterém měli se zastkvěti nejchrabřejší z pánů německých, mezi nimiž - vyprávělo se - bude i saský kurfirst Albrecht, který se uchází o ruku spanilé Lucie. Přípravy děly se slavně a okázale a lid s obdivem sledoval průvody rytířstva, sjíždějícího se z daleka ke hradu Hazmburku, na jehož cimbuří vlály prapory a stáli minstrelové, dujíce na počest hostí v pozlacené surmy. Turnaj měly uzavříti hradní slavnosti, rozvržené na celý týden.
Po honech v lesích hazmburských byl hodokvas. Tehdy jedenkráte, když den snášel se k večeru, byl ohlášen hodovníkům potulný truvér, který prý panstvu chce pěti o lásce.
Byl vpuštěn.
V hodovní síni nebyly dosud rozžaty svíce, neboť poslední odlesk zapadajícího slunce padal sem barevnými okny. Pěvec vešel pevným a pružným krokem; zůstal státi nedaleko vchodu. Oděn byl v černý šat, temný plášť, tvář jeho byla zarostlá a vlas v bohatých kadeřích splýval mu po šíji. Loutnu v jedné ruce, ve druhé široký klobouk, hluboce se uklonil hodovníkům a jal se plným a lahodným hlasem zpívati svoji píseň. Byly to rythmy měkké a vzletné, vypravující o mladistvé lásce a jejím plodu, lidském štěstí, které jedovatý had či saň zahubí dechem morovým a zoufalý milenec, který je násilně zbaven své milenky, bloudí od dědiny k dědině, od města k městu, od hradu ku hradu, a nikde nedovedou mu říci, co se stalo s jeho láskou. Nežádá uznání za svůj zpěv, nežádá darů, jen soucitu a odpovědi, jinak že propadne šílenství.
V síni zavládlo ticho, všichni naslouchali zpěvu, uchváceni především jeho lahodou a pravdivostí citu; dámy dojaty a Lucie, která nespouštěla očí ze rtů pěvcových, stírala slzu za slzou, kanoucí jí po líci. Když pěvec ukončil, povstal pan Mikuláš a oslovil jej : " Je zvykem, že hradu pán podá číš pěvci, který zpívá o činech hrdinných a dáma tomu, který přítomné krásné paní milostnou písní dojal. Tys probudil v nás divnou náladu. Nicméně bolest, kterou jsi v písni vyzpíval, zdá se být tak niterná a osobitá, že něžná Lucie, dcera a chlouba má, naslouchajíc tobě, hle, jata byla skutečným žalem. Nuže, nechť ona podá tobě číši ! Však, aby přípitek trysknul v duchu jasném a jarém, jak toho žádají naše slavnosti, chci vám všem, vzácní hosté moji, oznámiti blahou zvěst, až pozvedneme číše hypokrasu. Ty, pěvče melancholický, až, osaměv, zamyslíš se nad vlastním během žití, přej sobě méně citu, však více síly !
Nuž, pryč teď stíny chmurných nocí ! Vy, služebníci, světlo rozžehněte!"
Všichni povstali k přípitku a Lucie s pohárem blížila se k truvéru. Jedvaže však ruka její vztáhla se k němu, aby mu podala pohár vína, jakoby bleskem schvácena, klesla náhle s ostrým výkřikem k zemi. Nastal shon a zmatek; Lucii, ležící ve mdlobách, odnesli do její komnaty. Nikdo nedovedl si vysvětliti příčiny, avšak marně též hledali záhadného truvéra. Zmizel, jako když se s ním země propadne, ale Lucie, procitajíc z mdloby, šeptala tichounce : " Věslave ! "

V.

inula noc, ve které neklidným spánkem spal pan Mikuláš. Příhoda s tajemným pěvcem, ve kterém toliko Lucie poznala Věslava, kalila jeho mysl a zdála se mu býti nedobrou předzvěstí.
Když z rána vešel k shromážděnému rytířstvu, omluvil svoji dceru churavostí zcela přechodnou a rozhodl, že den klání jest nezměněn. Pak vešel v komnatu své dcery. - Ležela na loži, bledá, jakoby ničím již nemohla býti vyburcována k životu. Lhostejna ke všemu, co jí otec vyprávěl, dívala se jen okénkem do kraje ke Košťálovu.
Vlídně a pozorně připravoval ji otec k dnešní závěrečné slavnosti, které ona musí nutně být přítomna. Poukazoval na své bohatství i stáří a přál si, aby Lucie moudře a prozřetelně volila svého ženicha, nastávajícího majitele hradu Hazmburka. Přeje si a věří pevně, že jím bude saský kurfirst Albrecht, neboť přislíbí při turnaji tomu svoji dceru, kdo bude vítězem v boji a nikdo dosud nepředčil v klání rytíře Albrechta.
Nyní jakoby teprve pochopila nebohá dívka smysl otcových slov. Vztýčila se na loži a zvolala Mikulášovi v tvář : " Uposlechnu vašeho přání, otče, ale vězte, vezmete-li mně vše a podřídíte-li veškero mé jednání své neúprosné vůli, předc nikdy nevezmete mně moji lásku, která roste v mém srdci a kterou nelze seberozumnějšími důvody překonati. Miluji Věslava z Košťálova a neznám moci, která by tento cit vyrvala z mých prsou ! "
S pocitem zmatku a výrazem chmurné nevole vyslechl pan Mikuláš výkřik zpovědi mladého srdce Luciina. Přikládal však více váhy dceřině churavému podráždění a nevěřil, že promluvilo tu srdce až k smrti odhodlané. Rozhodne kolbiště, řekl si a pak v cizině, po boku vznešeného manžela, zapomene žena kurfirstova na chudého syna košťálovského vladyky.
" Je ti především třeba klidu, milá dcero, jakož i mně jej popřej v těchto velkých dnech. Co přeje ti tvůj otec, jest jen tvoje štěstí, ale mládí zmítavé, jako víno kvasící, nerado se dává vésti, a kypí, kypí jen srdcem rozjitřeným, rozvahou opovrhujíc a v každé radě starých vidí přežitek, tíhu, ba nástrahu a mnohdy, přicházejíc k rozumu svízelnými oklikami, hrozí se slovíčka : pozdě ! Ty, Lucie, vždy byla jsi poslušna svého otce a vím, že zůstaneš jí i dnes. Uklidni se ! Pomysli na hrdost a čest svého rodu. Při slavnosti klání na shledanou ! "
Jitřní vánek pohrával prapory, vlajícími z věží hradu Hazmburka, který tonul v jasné záplavě slunce a celičký hlučel a kypěl ruchem svátečním, slavnostním.
V podhradí zvonila kladiva o kovadliny, upravovány koňské postroje ; sloužící hemžili se ve stájích a v nádvoří. U brány, která zůstala onoho dne otevřena, noví a noví hosté byli vítáni. Rytíři shromažďovali se ve skupinách, hovoříce a vítajíce se vzájemně. Služebné věnovali se svým paním. Jako v úle bylo v kuchyni a sklepmistrova tvář hořela po vychutnání nejlepších vín hazmburských a polabských, která měla se vyrovnati vínům rýnským.
Obyvatelům podhradí i venkovanům vykázáno místo na hlavním nádvoří, kde se měl konati turnaj, kdežto měšťanstvo, zbrojnoši a šlechta měli vypravenu a okrášlenu balustrádu, jejíž střed tvořila tribuna s modrým a zlatým baldachýnem - tam měl usednout pán hradu s Lucií a hosty.
U branky, jíž za turnaje vjížděli rytíři, stál na vyvýšeném místě hlasatel.
Zde bylo zatím ještě prázdno, ale již v předhradí a v parkánech počínal nezvyklý ruch a na malé logii cvičili se hudebníci pro doprovod k turnaji. Pro ně bylo zřízeno vysoké lešení, kryté jako všecka ostatní vyvýšená místa, splývavými, těžkými látkami, na nichž zlatem vyšit znak pánů z Hazmburka : kanec a zajíc.
Zvolna počala se zaplňovati místa pro diváky ; rytíři odešli k strojení a četné měšťanstvo přicházelo na svá místa, cizí šlechta umístněna podle hodností na tribuně. V průvodu hostů nejvzácnějších přicházel posléze pan Zajíc Mikuláš s krasavicí Lucií, jejíž tvář však byla bledá, prozrazujíc nesmírný smutek.
Shromáždění ztichalo a zraky všech zastavovali se na vznešené dvojici, usedající pod blankytným baldachýnem.
V té chvíli rozhlaholily se surmy a rohy, hlásíce počátek boje.
Gothickou brankou, jak vítr proletěl rytíř na plavém hřebci, zdobeném postrojí z brokátu, zlata, stříbra a perel. V lesklém brnění, dřevcem v ruce, zajel před pána hradu a sestupuje s koně, poklonil se hluboce panně Lucii, zatím co herold provolal jméno saského kurfirsta Albrechta, který bíti se bude s každým, kdo si troufá jej přemoci, a nepřemožen, má se státi chotěm Luciiním. Již však se po druhé rozezvučí fanfáry a s kropířem barvy ohně a rudým fafrnochem vjede mohutný rytíř na černém koni doprostřed kolbiště. Jeho kapalín zářil čistým zlatem a celé brnění jakoby ulito z ocele. Když herold ohlásil hraběte z Flussingenu, pozvedl tento nad hlavu svůj štít, dřevcem opsal vzdušný kruh, načež, hluboce skláněje se, zvolal mohutným hlasem : " Ve jménu paní srdce mého ! " Pak, zapřevše oba rytíři dřevce, zamířili prudkou jízdou druh proti druhu. Zápas byl tuhý, avšak již při třetím střetnutí vítězí kurfirst Albrecht a vyráží svého soka ze sedla. Ozve se jásot nesmírný a lid podivuje se statnosti rekově, který zůstává na kolbišti, očekávaje dalších soků.
A jistě nebyli to rytíři bez jména a slávy, ba mnozí z nich bezpočet vítězství v turnajích si vydobyli, však Albrecht, jakoby obdařen démonickou mocí, přemáhá jednoho po druhém a jeho síla jako by vyrůstala v nadšeném jásotu všech přihlížejících boji.
Pan Mikuláš neskrblil podivem a jeho tvář plála brunátnou radostí, jen Lucie skrývala za mramorovou maskou své bledé tváře utrpení, kterému nedovedl porozumět nikdo z těchto zástupů nadšených udatným cizím rytířem.
Po krátké přestávce pokračovalo se v turnaji. Kurfirst Albrecht pokynul hlasateli a dal vyvolati k rytířstvu, že přichází chvíle rozhodnutí, kdy kurfirst saský vyzývá každého, kdo je hrd na svůj stav, rod a sílu, aby vjel sem na kolbiště. Pán hradu Mikuláš dá svoji dceru, nejspanilejší z panen světa, toliko vítězi. Nuže, kdo troufá si na něm vydobýti onoho vítězství ? Nastala chvíle ticha, načež hlasatel, pozvedaje ruku nad hlavu, zvolal : " Neznámý rytíř přijel na hrad. Jména nechce říci, však chce se bít toliko s kurfirstem Albrechtem ! "
" Nechť jen vjede na kolbiště ! " ostře zvolal kurfirst, podrážděn smělostí neznámého.
Jako když vítr zaduje v pole makovic, tak vlnily se hlavy diváků ve zvědavosti, kdo objeví se v brance. Nastalo ticho.
" Neznámý rytíř ! " zvolal po chvíli herold.
Na krásném koni vjel rytíř v jednoduchém brnění. Bez cetek, bez stříbra a zlata, skorem nuzně vyhlížející prostřed té veškeré nádhery, prostý, dle krásný soulad obestíral koně i jezdce. Z šedých oblak vystoupil jasný paprsek a svezl se po tajemném jezdci v okamžiku, když tento zastavil před baldachýnem a po krátkém mlčení zvolal : " Pro pannu Lucii ! "
Zachvěla se dívka v podivné předtuše, avšak v tom již jezdec prudce obrátil koně a mířil proti svému soku.
Utkání bylo prudké, ale i tentokráte zdálo se, že rytíř nepochodí. Však při třetím výpadu kurfirst povážlivě zakolísal. Nastalo neobyčejné napětí. Tisíce srdcí přálo vítězství neznámému rytíři, aby byla schlazena zpupnost kurfirstova. Lucii dmula se bouřlivě prsa vzrušením i obavou, pan Mikuláš povstal sleduje napjatě a chmurně obrat v zápase, co výkřiky diváků zaznívaly od úst k ústům.
V tom neznámý rytíř změří ostražitě odstup od soupeře, pak rozjíždí se prudce a dřevcem pevně zapřeným a v okamžiku neobyčejnou ranou vyráží kurfirsta ze sedla. Jezdec i kůň leží na zemi, zatím co lid propuká v bouřlivý jásot, který duní a hlučí nádvořím a snáší se daleko do kraje.
Mezitím co odnášeli omdlévajícího kurfirsta z kolbiště, hlásí se všichni přítomní němečtí rytíři ke klání s neznámým hrdinou.
Však jaký div ! Cizí rytíř vyzvání přijímá a jednoho po druhém sráží s koně a přemáhá s jarou silou a křepkostí nevídanou a když nikdo již se neodvažuje vstoupiti s ním v boj, prohlašuje herold klání za skončené. Za vřavy, výkřiků a zvuků fanfár blíží se vítěz zvolna k tribuně s baldachýnem, kde nastává zmatený vzruch. Všichni hoří nedočkavostí spatřiti tváří v tvář tajemného reka. Lucie chví se šťastným tušením, však chmurně, jako kamenný sloup stojí tu Mikuláš, kynoucí rytíři, aby sňal přilbici. Jaké překvapení zmocní se davů, když spatří - Věslava z Košťálova ! Nastalé ticho přerve ostrý výkřik Luciin. Služebné obklopí dívku, klesající v mdlobě a kvapně ji odnášejí do hradu.
Za hlubokého ticha zahovoří takto pan Mikuláš k Věslavovi : " Ve jménu dcery mé jste se bil slavně, rytíři ! Z její rukou dar vám vskutku náleží. Dcera má o své újmě vám dala své srdce, já pak mám vám dáti její ruku. Boj vskutku tuhý vybojoval jste před našimi zraky a patřil na vás výkvět rytířstva, ba i mnohý okusil prudkosti vašeho dřevce. Kde chybí krev rodu, jest ještě místo pro zásluhy. Svět prý dnes trouchniví a jakás hrozná saň, či jedovatý drak jeho srdce požírá, rozkládá jeho citu prameny a je otravuje. Prý slídí po Čechách, rozleptává co v lidu pevného. Lid v sílu nevěří, je jenom zmatku plenem, zpupné cizáctvo jej sráží k podnoží a reka prý není, jenž sani sťal by hlavu ! - Tak přec básník potulný zpíval v našem hradě?. ...a věru - zdálo se, že odvážný měl hled ....Můj zeti budoucí ! Já podmínku vám kladu ! Když velká vaše láska, je každá oběť malá ! Chci vyzkoušet, zda je vaše láska opravdová ! Vždyť mnohdy obloudí nás mládí prudký cit ; chcete-li Lucii zvát paní svou, jděte do světa a zabte tu saň ! Co, reku vítězný, je pro vás nesnází?
Neb, lépe ! Lapte ji a s přemoženou přijďte sem na náš hrad, ať vidíme, jak vypadá ten netvor.
Nechť svatý Jiří provází vás po cestě ! Bůh s vámi, rytíři, a na shledanou pak ! "
A nedbajíce mnoho Věslava, opouštěli hrdě vzácní hosté s hradním pánem v čele kolbiště. Lid byl zmaten Mikulášovou řečí hladkou a jízlivou a odsuzoval jeho jednání vůči statečnému jinochu.
Nesmírná odvaha a víra plnila však srdce Věslavovo. Obklopen hradními paními, které zvěstovaly mu, že Lucie procitla z mdloby a volá jeho jméno, rozhodl se pevně, že musí k posledu zvítězit ! " Vzkažte mé nejdražší, že saň potřu. A pak se vrátím na Hazmburk pro svoji nevěstu !"
Vsedl na koně a vyjel do světa z bran.

VI.

lhy podzimní zastíraly středohorský kraj. K poledni slunce prodralo se jejich clonu a tenkráte celá širá krajina od Košťálova po Říp, po Bezděz a Rálsko i hory lounské - zazářila ve své spanilosti, podbarvené smutkem odumírání. Když země vydala plody, jde spát.
Na vinicích dozrávaly hrozny a pod loubím krčem na březích Labe usedali poutníci a snílkové u rudé číše vína, odhadujíce pouť svého života anebo vzpomínajíce na zašlá léta, ať dobrá či zlá, vždy jímavá ...Zde kupci zastavovali svoje vozy a protože mnoho projeli zemí, krajů a měst, vyprávěli o zázracích světa a polabský kout nazývali líbeznou selankou, přirovnávajíce zdejší víno k vínům břehů rýnských.
Večer přijel do krčmy - jejíž pavlač byla vyzdvižena jako vlaštovčí hnízdo nad řekou - rytíř na koni. Bylo již velmi šero, neboť slunce dávno zapadlo.
Rytíř dlouho rozhlížel se kolkolem, jakoby jeho oči dovedly pronikati temnotou, pak přivázal koně před krčmou a vešel.
Byl oděn v brnění, jímž se odívají rytíři při turnajích, jeho oko bylo hluboké, pronikavé a neskonale měkké, tvář bledá a tak mužně krásná, že všichni v krčmě ztichli, patříce se zpytavou otázkou cizinci vstříc. Až starý zbrojnoš zašeptal hostům : " Toť Věslav z Košťálova ! " Pak dali všichni hlavy dohromady a zbrojnoš, který sám byl přítomen slavnému klání na Hazmburku, vypravoval potichu příběh Věslavův.
Všichni podivně kroutili hlavami, až mladý písmák zvolal nadšeně : " Hle, velký vítěz a slavný hrdina ! Co jemu bude překážkou? Toť český svatý Jiří ! " A pozvedl pohár, jakoby chtěl připíti zajímavému cizinci, ten však, duchem nepřítomen, hlavu v rukou, seděl ponořen v myšlenky, tak jakoby byl v krčmě sám.
" Inu," říkali rozšafní měštěnínové a kupci, "jest to tedy člověk hodný politování, je výstřední a Bůh mu pomoz ! Napijme se na svoje zdraví ! "
Zatím Věslav vzpomínal na Lucii, na svého starého otce, na rodný Košťálov a na turnaj hazmburský.
Kolik tam českých šlechticů, zemanů a měšťanů slunilo se v lesku Mikulášovy slávy ! Co povýšeneckého býlí rozlezlo se po Čechách ! Rytíři ztratili víru ve svoji sílu, zemanstvo neví pro koho oře a sklízí, měšťané přijímají vše, co je zvyk a mrav doby a malý lid je spoután, zatlačen na níži prosebníka. Jeho heslem nyní : z čí ruky dostanu chléb, ten je mým pánem ; chci, abych nehladověl, chci, abych mohl spát po těžké práci, chci, abych mohl žíti se ženou a dětmi v zimě u teplého krbu. Šlechta kuje rozbroje a jakoby se přežila, přesytila, přemrzela ve své rodné zemi. V nejistotě a zmatku, který se šíří všade, vystupují z temnot hlasatelé rozvratu, asketi a sektáři, vášnivci pro spravedlnost Kristovu i blouznivci o jediném království božím a bratrství všeho lidstva. A slyší-li Němec, že slovanská duše propadá víře v bratrství a království míru božího, usměje se posupně, neboť chápe, že je vhodná doba brousiti meč - Saň, saň ! Otrávila zdravé české duše ! Ropucha sedla na pramen. Štír, had, drak, ještěr, jakkoli chcete je nazývati, hrnou se do bílých dědin, usedají u portálů městských domů, přelézají hradby panských sídel, otravují vzduch a požírají srdce českého lidu. Hlavou Věslavovou vířil ještě šum turnaje. Jeho oči viděly zpanštělé české rytířstvo a hloupé papouškující měšťanstvo. Ucítil bolest z představy, že Lucie, srdce tak čisté a duše volná, je zakleta v tento žalář klamu, pokrytectví a pýchy. Jako stříbrná holubice v azurném nebi vedla jej vzpomínka k ní a sílila jeho víru ve vítězství. Tušil její srdce v každém tepu srdce vlastního a věřil v jeho věrnost a vytrvalost. Kterak se štítil malých věcí a malých vychytralých lidí !
Sklenice vína, kterou mu přinesla dívka na stůl, stála nedotčena. Jeho myšlenky rozepluly se na zlatém oblaku za milenkou.
" Jsou někteří lidé," vykládal starý písař od vrchnosti, " blouzniví, lišící se od nás lidí prostých a rozumných. Oni věčně musí tlouci hlavou o zeď, aniž čeho nabudou. Pohrdají hmotným úspěchem, pošetilci, a za vidinami a mlhami se honí. Jsou obyčejně hrdí a troufají si vrchnosti se postavit. Oh, ti buďto zmoudří ke stáru anebo zkrotnou v černých komůrkách o hladu anebo s větrem o závod bláznovské svoje šplechty po cestách roznášejí, věru, někdy i dobře znějící písničky zpívají a rýmy skládají o lásce, che, che, no, jakoby se tak sobě vzájemně všichni podobali .." a písař mířil stranou prstem po Věslavovi.
" Ne, braši," zaníceně volal zbrojnoš ke svým posluchačům," to bylo nádherné ! Ten lehký rozjezd a pak prudká rána ! Já býval bych vzkřiknul a zaplakal radostí, když letěl kurfirst s koně na kolbiště ..."
Dcerka šenkýřova stála nepohnutě mezi dveřmi komory a její oko zahloubalo se v postavu romantického rytíře. Jistě že nechápala, co skličuje jeho zdatná prsa, ale vlna něžného soucitu činila ji rytíře blízkým a zajímavým. Zdálo se jí, že vidí dva světy ; tam podnapilá nehorázná chasa, zde čistý pevný rozlet ducha za nesmlouvavým ideálem. V nějaké staré pověsti slýchala cosi podobného a zdálo se jí často o tom za zimních noc, když meluzina skučela na půdě, že sama je princeznou a udatný krásný rytíř ji vysvobozuje z hrozného zajetí.
Zatím zbrojnoš s takovým zápalem líčil udatenství rytířovo, že všichni naslouchali, nepřerušujíce jej a vzrůstal jejich obdiv pro Věslava.
Šenkýř, zvěděv, že udatný rytíř bude jeho hostem, upravil mu nejlepší světnici, koně jeho dobře ošetřil a když spatřil ve své ruce zlaťáky, neskrblil poklonami a úctou.
" Bůh ti dej klidné spaní," volal za Věslavem zbrojnoš," a nezapomeň, pane, že i tvého meče bychom potřebovali ; cizáckou tu chásku jím trochu polechtat ! "
" A nevzdychej, pane, příliš, raději svaly cvič, " sípal podnapilý kupec, " kdo by se pro ženu trápil? "
Písmák a po něm všichni ostatní připili konvicemi rytíři na šťastnou cestu a na zdraví, zatím co jeho kroky doznívaly již v předsíni a na dřevěných schodech.
Ráno s vycházejícím sluncem odjížděl Věslav do světa. Kraj byl celý růžový. Z podkrovního okénka dívala se Rinka, dcera šenkýřova, a jitřní vítr pohrával jejím volným rozpleteným vlasem.

VII.

adostné doby byly ty tam. Vítr lkal ve hradě jako varhany a celý kraj, kam mohl hlásný s věže dohlédnout, byl již zasněžen. Šedobílá oblaka sypala nový a nový sníh a bizardní hřbety závějí vyrůstaly na střechách, na nádvoří a v podhradí.Bylo takové tiché, smutné odpoledne ; jen chvílemi, v nárazech větru zdálo se, že sténání meluziny přechází ve skutečné akordy varhan, jimiž advent zpíval své vánoční koledy. Skutečně chvílemi rozléhaly se zvuky varhanových píšťal chodbami a zapadaly až v ticho komnaty, ve které ležela na kožešinách, přikryta purpurovou pokrývkou, Lucie. To hrál pan Mikuláš v kapli. Mimoděk vkládal v akordy, při světle voskové svíce, svůj žal a zmatek, které pozvolna vlínaly v jeho prsa tíhou nevyslovitelnou a naleptávaly jeho tvrdé srdce.
Lucie ležela v těžkém polospánku nemocných a zdálo se jí o jaru. Dým stoupal vesele a přímo k nebesům a bílí holubi obletovali ozlacený hrad Hazmburk. Zdálo se jí, že cítí vůni sněženek, jichž kytici měl kdysi Věslav za pasem.
Fraucimóra, která ji opatrovala v nemoci, seděla v polospánku teď u teplého krbu a černý kocour předl spokojeně na medvědí kožešině u okna. Malá Kata, dcerka kováře z podhradí, kterou si Lucie zamilovala, seděla na okraji lůžka, ruce v klíně a nespouštěla očí se své paní. Milovala Lucii více než svoji matku a než svoje sourozence, neboť zdálo se jí, že v této čisté překrásné princezně je právě tak něco svatého a nadpřirozeného jako v Marii Panně, která visela nad oltářem v hradní kapli. Katě bylo třináct jar a nevěděla vůbec, co je život, toliko svým citlivým chápáním jej měřila a tušila, že srdce její je živeno teplem lásky Luciiny. Přemýšlela o tom, kterak by zbavila svoji paní onoho krutého hoře, které ztravovalo její sílu a její útlé tělo. Co chvíli z těch hlubokých dětských očí Katiných vyplula slza a volně stékala po tváři. Snad to byla samota, ticho a tklivý zvuk varhan, které její smutek zvyšovaly.
V krbu svezlo se těžké ohořelé poleno s hromady a probudilo fraucimóru i nemocnou.
" Jsi zde ještě, Kato?" zašeptala Lucie, berouc Katinu dlaň do své.
"Je mně tě líto, ubohá, že marníš zde u mne svoje mládí, zatím co děti v podhradí skotačí, staví sněhové rytíře a bojují koulemi ze sněhu mezi sebou. A když vidím tvoje oči tak smutné, zdá se mi, že pláčeš pro můj život. Jdi, Kato, jdi mezi děti, ani ti nesluší ošetřovati nemocnou, přeji tobě více radosti. Myslím na tebe i na svoje dětství a chtěla bych, abys byla hodně šťastna." Suchý kašel přerušil její slova a Kata vztáhla bojácně k ústům svoji dlaň. Na bílých lících Luciiných naskočil červený ruměnec.
" Padá ještě sníh?" zašeptala po chvíli.
" Již ustal, paní. Vítr rozehnal mračna a na západě prozařují červánky."
" Hleďte, mé drahé, o něco vás prosím." Lucie nazvedla se na loži a její oči rozevřely se zaníceně a vroucně. " Chci, abyste mne donesly k onomu stromu pod hradem, kde jsem se s Věslavem po prvé setkala, a utrhnu si snítku a rozhlédnu se kolem a budu tak šťastna, snad tak jako jsem bývala. A uvidím v dálce naše hory a hrad Košťálov na stepilé skále a kdo ví, zda neuvidím to vše naposled, ale, jak to bude krásné !"
" Ach, paní má drahá," zahořekovala fraucimóra, " jak ráda, jak tuze ráda bych vyhověla vašemu přání, ale felčar zakázal každý pohyb a každou změnu teploty. Co řekl by pán a velitel náš milostivý? Nemožno, holubičko, takto si počínat, já vám rozumím dobře, duše nejdražší, ale nejsme-liž pouhými služebnicemi?"
Kata vyběhla z komnaty a za chvíli přivedla felčara. Lucie prosila, plakala a felčar, hladě si vážně bradu, posléze, uděliv ošetřujícím přísné rozkazy a pokyny, svolil.
V krytých nosítkách, zabalenu a obloženu v kožešinách, nesli služebníci Lucii, když byli dříve cesty v závějích procházeli, z hradební brány ke kraji lesa.
Tedy, zde to bylo ! Na kraji lesa stála krásná jedle a podle ní vytrácela se pěšinka do houštin, kde sníh byl navát na větvičkách i opuštěných ptačích hnízdech. I spadané suché listí přikrýval. Jedle, na jejíž větve za léta sedali ptáci a z jejíhož jehličí slunce ssálo vůni, stála tu jako pomník nad hrobem mrtvého.
Červánky rozlily se po západě a vítr zcela ustal.
Lucie, hlavu ponořenu v polštářích, dívala se před sebe, tam v onu stranu, kde k podvečerním nebesům zvedal se Košťálov. Obrysy hradu ostře promítaly se na perleťově šedém nebi. Bílý a modrošedý Košťálov podobal se v tom chladu vznešenému přízraku. Nad sněhovými pláněmi poletovaly vrány, jinak všude pusto a ticho, ani lesy nezašuměly. Lucií zachvěl chlad, který jakoby se dotýkal až samotného srdce.
Žije její miláček? Vrátí se? Nezapomněl svého slibu? Nezapomněl své lásky? Anebo se snad nikdy již nevrátí? Tato myšlenka byla horší smrti.
Museli ji donésti až těsně pod sklánějící se větve stromu a Lucie ulomila svěží snítku, přitiskla ji k srdci a oči její zazářily na chvíli jasem, tak jakoby kdesi setkaly se s očima milovanýma.
Již však stál tu mrzutý felčar, bruče si do vousů, "že je nutno se navrátit do hradu ! "
Hrad Hazmburk, Košťálov, Skalka i Hradišťany i Oltařík a všecky pevnosti a sruby na vrcholcích blízkých hor zabarvily se purpurem západu a slunce, smeknouc se tenkým paprskem v nosítka, políbilo i bílou, krásnou tvář panny Lucie.

VIII.

iž dávno roztály sněhy v údolích, již dávno i na horách. A ptáci přiletěli z jihu, keře obalily se bělostí květů a laskavé slunce rozjiskřilo srdce lidí, rozšumělo je radostí jako mladým opojným vínem.
Ale Lucie umírala . Nepomohl starý felčar, nepomohla láska oddané Katušky, nepomohlo ani kolegium slavných lékařů z Vlach, které pan Mikuláš pozval na Hazmburk. Lucie umírala. Vlaštovky s radostným švitorem stavěly svá hnízda na cimbuří a kolem arkýřů, v podhradí skotačily vesele děti a zpívaly jako každého jara, a skřivani lehce a jásavě vznášeli se s písní nad polem, kde těžká práce robotníků zdělávala zemi pro plody léta.
Přišlo jaro. Jedno z nejkrásnějších jar v podstředohorském kraji. Hvozd zašuměl, zazpíval, zazářil ve svěží zeleni.
Jen zbrojnoši v hradních síních, lučišníci v parkánech, ba i starý hlásný ve hlásce a kastelán i vrátný, sloužící i lid v podhradí, vše co žilo již léta na hradě Mikuláše Zajíce, vše zesmutnělo, když od rtů ke rtům nesla se zvěst : Lucie umírá !
To již nebyl hrdý statný rytíř Mikuláš, jenž chodíval pevným krokem chodbami a dvory, jenž udílel přísné a stručné rozkazy svým poddaným. Teď s hlavou pochýlenou a srdcem rozťatým opouštěl svoji ponurou komnatu jen do kaple anebo za večera na cimbuří k branám, odkud zřel do dalekého kraje, zacláněje si očí rukou. Lidé před ním ustupovali, bojíce se rušiti jeho samotu, jejíž muka považovali za trest spravedlivý.
Blížily se Velikonoce, kdy v blízkém městečku Libochovicích a Třebenicích slaví večerní průvody slavnost vzkříšení Vykupitele Světa i nového života jara. Blížil se den onoho krásného svátku.
Lidé z Hazmburku snášeli rozkvetlé haluze i polní kvítí. Celé řady jich vraceli se do hradu po západu slunce. A byl takový nyvý večer modrý a vonný. Nad rovinami v Poohří vycházel veliký měsíc, když zazněl z hradu Hazmburku zvon, jenž zvukem hrozným a truchlivým nesl se do tichého kraje a oznamoval : Umřela Lucie ! Umřela Lucie ! Umřela Lucie ! Lidé poklekli a pokřižovali se. Pak tiše a volným krokem vcházeli do brány hradu, kde převzala vládu smrt.

IX.

odjesenní mlhy rozptylovaly se v odpoledním slunci, odhalujíce pohled na Poohří. Háje podobny barvou žloutnoucího listí mědi a zlatu se obrážely barevnou krásou v tichém toku Oharky, která plyne od Křesýna k Libochovicím. Byla doba posvícení. Z komínů chaloupek stoupal dým, zamlklou krajinou nesla se hudba venkovských muzik a po cestách, spojujících blízké vsi, chodili lidé více nežli jindy. Chodec, který by stanul onoho odpoledne v místech, kde leží vesnička Horka, spatřil by pohled zastřený lehoučkým mlžím. A netušil by ani, kolik smutku je sevřeno v tuhých zdech hradu Hazmburku, který vévodil této krajině na severu jako zkamenělý duch.
K večeru, když tichem prochladlým a vlínajícím se teskně v srdce poutníků již jen ojedinělých ozývalo se zdaleka venkovské veselí, blížil se polem příšerný host.
Lidé, kteří se s ním setkali za soumraku, prchali zděšeně, křižujíce se před domnělými čarami ďáblovými. Jeho postava byla vztyčena, obličej obrostlý dlouhým vlasem a vousem, tvář jako kamenná a bledá, zírající stále jedním směrem. Na těžkém řetěze vedl příšernou zelenou saň, která supajíc a otevírajíc tlamu krvavě rudou, pozvolna jako hrozný stín se šinula za vítězem, přemožitelem. Na výspě nad Oharkou zastavil se tajemný rek a zadíval se dlouze k Hazmburku. Pak pokračoval přímo tímto směrem. Byla hluboká noc. Když došel až k Hazmburku, zabušil na hradní bránu. Hrozné ticho, v němž vnořen byl hrad, nevěstilo dobrých zpráv. Trvalo chvíli, než matné světlo louče ozářilo okénko nad branou a než kastelán o šedivé bradě, vykloniv se za noci, zvolal : " Kdo ruší klid hradu osamělého? "
" Otevři, rychle otevři a netaž se, však uvidíš ..."
" Jaký to známý hlas? Kdo jsi ty, ve jménu Boha ! Kdo jsi, jenž přicházíš sem za pusté noci? "
" Jsem Věslav z Košťálova ! "
Krokem chvějícím a zlomeným šel stařec Věslavu vstříc. Zaskřípaly zámky, otevřena brána a jedvaže žluté světlo lucerny ozářilo nočního hosta, zazněl tichem a ozvěnou se vrátil od lesů zděšený výkřik kastelánův.
Oči Věslavovy hořely horečně. Aniž dbal postrachu a zmatku starcova, který očima údivu těkal z netvorného ještěra na rytíře, nevěda jak vyjádřiti veškeren děs i veškerou bolest, jíž přetékalo jeho staré srdce - uchopil Věslav paži věrného kmeta s výkřikem hrozného tušení zároveň : " Lucie ! Má Lucie ! Mluv, starče, mluv ! Kde jest? " Jeho výkřiky byly přerývány rychlým dechem a oči jeho svítily horečnatým plamenem. Kastelán jakoby se zhroutil pod tíhou žalu. Hlava mu klesla na prsa, ruce visely bezvládně.
" Mrtva, drahý pane ! " zašeptal. " Všichni ji opustili, jen já zůstal tady. Spí věčným snem v rytířské síni ve skleněné rakvi. Tak spanilá a dobrá, jako bývala. "
Hlasitým štkaním přerušil stařec svá slova. Věslav stál vzpřímen jako zkamenělý a zdálo se, že jediný sval nepohnul se v jeho líci, zatím co krutá bolest pohlcovala zvolna jeho zmučené srdce. Po té pokynul kmetovi, aby ho dovedl k mrtvé. Měsíc vyšel z mraků a bílým světlem polil opuštěné nádvoří hradu, jímž kráčeli oni tři. Přežilý věrný sluha dobra a krásy, milenec nesmrtelné lásky, snílek a rek a - nepřemožitelná saň.
" Zde je hrobka," zašeptal stařec, chystaje se otevřít vrata rytířského sálu.
" Nikoliv hrobka, nýbrž síň hodovní," promluvil Věslav.
" Vládne zde smrt ! " zaúpěl kmet.
" Stín smrti zakryl zde prázdnotu lidských srdcí, zapudil pýchu, vyklidil hrad pro nejčistčí milostnou noc. Tvá duše, starče, jako holubice bílá odletí z trosek kamení tohoto kletého sídla. Zbývá smrti jedině tato kořist." Věslav ukázal na saň, svíjející se u vchodu k rytířské síni. "Nenalezl jsem ji v krajinách dalekých, divokých a pohádkových, ale ve stoce lidské podlosti, v kalu lidské hlouposti, malosti a naduté pýchy. Zištná, vychytralá, uhryzávala tam lidská srdce a zeleným očkem zírala po těch, kteří ji míjeli bez bojových citů, s hlavami skloněnými, neboť ona byla moc, ona byla blahobyt a dárkyně zlata. Majestát hlupců i ničemů. Mocná a vlivná kdys - nyní nestvůrná saň, ropucha, drak a brzo jen pouhá zdechlina ..."
Věslav se odmlčel a pak zvolal hlasem měkkým a tichým : " Lucie ! Lucie, milenko, lásko moje ! "
" Šílený ! " zašeptal kastelán.
" Nuž, otevři, starče ! "
Zvolna otevíral kastelán dubové dveře rytířské síně, kde mezi kvítím, chvojím a v záři osmiliberních voskovic, stojících několika řadami, kolem skleněné rakve, ležela mrtvá princezna. Bledá, s lehkým ruměncem na tváři, byla jakoby spící, ve snu plném smíru a lahody. Volným krokem blížil se k ní Věslav, dívaje se upřeně v její tvář.
Hluboké půlnoční ticho vládlo opuštěným hradem, jen lehký vánek, vnikaje otevřenými dveřmi do rytířské síně, čechral svadlé květy a pohyboval plameny svic.
Kastelán, považující Věslava za smyslů zbaveného, díval se s nádvoří do sálu. Žhnoucí oči rytířovy jakoby se zabodávaly v mrtvou. Jeho ruce vztahovaly se zvolna k rakvi, pak uchopily skleněné víko, sejmuly je a položily na zem.
Kastelán chtěl zabrániti počínání Věslavovu, ale v tom již jako přimrazen zůstal státi u zdi.
Jedva slyšitelně zprvu a stále mocněji volal Věslav jméno Luciino, posléze vložil ruku na její bílé čelo a hle ! Zdá se, že mrtvá otevírá oči, zdá se, že její rty rozevírají se tak, jako když růže se v teplé noci rozvíjí. Mrtvá povstává, Věslav kleká u její rakve. Její hruď se pozvedá a tělo nabývá bývalé pružnosti a krásy.
Zašel měsíc za mraky a zadul vichr, zhášeje svíce. Pak jako když bouře nejhroznější zaburácí, otřásly se zdi pevného hradu a kastelán, stařec vždy srdnatý a nebojácný, přemožen hrůzou, prchal temnou krajinou, aby zvěstoval na Budyni panu Mikuláši hroznou onu zvěst. Prchaje lesy, ohlédl se stařec a zdálo se mu, že vidí v černých mracích bílý světelný sloup, stoupající od hradu přímo k nebesům.

X.

kolo Budyně vine se ladnými břehy řeka Oharka. V hustém stromoví skryt, probělává nový hrad. Nikoliv vysoko vyzývavě vztyčený k nebesům jako Hazmburk, nýbrž bílý, zemanský zámek.
Dlí tam pan Mikuláš z Hazmburka.
Tam utekl před lidmi, před výčitkami i před žalem, marně zpupností tlumeným. A jak plynula léta, pozbýval tvrdý muž zvolna své žulové síly, svého sebevědomí a vnitřní opory. Ba mnohdy za těžkých nocí zjevovala se jeho vyděšeným zrakům dcera Lucie, zírajíc bez hněvu, bez výčitky, jen s výrazem nekonečně laskavým, ale bolestným. A tyto chvíle, jakoby nalévaly zžíravou lučavku do chladného kmetova srdce a nesmírnou úzkost volala hlasem meluziny po opuštěných komnatách zámku budyňského, hovoříc o vině a trestu. Krok Mikulášův byl již vratký. Jeho vous a vlas sestříbřel a oči zapadaly v temné důlky.
Neviděli byste jej již, kterak udílí přísné rozkazy, jak píše zlatem na pergameny svá honosná pozvání k zábavám, nespatřili byste jej na krásném koni, na němž uhání krajinou anebo vyjíždí na lov, nenalezli byste zaplněnou hodovní síň vzácnými hosty a vznešenými paními, ani truvér nesměl by překročiti práh hradu. Jen tu a tam starý druh směl vejít do Mikulášovi komnaty, aby popil vína a potěšil chřadnoucího přítele, jemuž nebylo již asi pomoci.
A bylo to právě v tu dobu, kdy Věslav vracel se s přemoženou saní, kdy byli byste nalezli starce zhrouceného u krbu ; v jeho rukou ležela bible. Ruce kmetovy byly suché, bílé a chvějivé.
" Když se úzkostmi svírá ve mně duch můj, ty znáš cestu mou, po kteréžkoli chodím, všade osidla mi ukryli. Ohlédám-li se na pravo, a patřím, není kdo by mně znáti chtěl ; zhynulo útočiště mé, není, kdo by se ujal o život můj. Pozorujž volání mého, nebo jsem zemdlen přenáramně, vysvoboď mně od těch, jež stíhají mně, neboť jsou silnější nežli já. Nechť mně bije spravedlivý, přijmu to za dobrodiní a nechť tresce mně, bude mi to olej nejčistčí, kterýž neprorazí hlavy mé. Úzkost nesmírná sžírá mně, pane ! " Tak četl v bibli. Ruce mu klesaly tak jako síla vyprahlého srdce. To všecko byla slova a slova. Nikde nebylo útěchy a jak dojíti k pravé pokoře, nejsme-li pokornými? Pan Mikuláš zatvrzoval se vůči sobě samému, nedovedl však nalézti cesty k Bohu - člověku, nedovedl ze srdce konati skutky dobré a nelze vykupovati si statky pozemskými odměnu věčnou. Okno, jež hledělo k Hazmburku, nikdy se neotvíralo a jeho tlustá kotoučovitá skla, orámovaná olověnými proužky, nepropouštěla pohledu do krajiny. Až dnes stařec zvolna, jako zločinec na místě činu, uvolnil závory a otevíraje okno, dlouho patřil tam k horám, kde se vypínal Hazmburk k podzimnímu nebi. Vítr, který zavanul do komnaty, omrazil pana Mikuláše, čechraje jeho vlas a vous. Tvář starcova byla kamenná, ale kdo byl by zblízka do ní pohleděl, byl by zpozoroval za touto maskou celé hrozné peklo muk a utrpení, kterých nebylo možno rozptýliti ani zdolati.
Když starý kastelán dorazil k ránu do Budyně, na jejíž zahrady kladla se hustá mlha, zdála se jeho staré hlavě událost minulé noci horečnatým snem a kdyby nebýval tvrdým vysloužilcem, který v četných bojích hluboké rány si utržil, věřil by, že se stal obětí čar a mámení smyslů.
Na zámku byli překvapeni jeho ustrašeným zjevem stejně jako jeho neočekávaným příchodem. Po městečku rozneslo se, že na hradě straší a že sám kastelán z Hazmburku prchá. Stařec chvátal však toliko, aby vše vypověděl panu Mikuláši. On jediný měl kdykoliv přístup k chřadnoucímu samotáři.
Když mu otevřeli mlčky dubové dveře gothické předsíně, zvěděl starý kastelán, že pan Mikuláš dlel dnes celou noc na modlitbách a dosud spí. Čekal tedy, čekal dlouho trpělivě, pak naslouchal a znovu čekal. Ale ani vzdechu ani krok neozvalo se v komnatě. I přitisknul se starý kastelán ke dveřím a tichounce je pootevřel.
Pod křížem, na kterém visel zmučený Kristus, leželo zhroucené tělo kdysi mocného vládce na pyšném hradě Hazmburku. V jeho tváři byl klid: byl mrtev.

V Budyni nad Ohří visí prý na radnici ona saň, kterou přivedl Věslav z Košťálova na Hazmburk. Ba i bílý něžný zámeček dívá se tam dosud z hustého stromoví. Přeměněn, přestavěn, však dosud hostící mnohé a mnohé zkazky. Otevřete-li jedno ze starých oken ve výklenku komnaty, uvidíte ve výseku lesa hrad Hazmburk. Jsou to již jen zříceniny, ale vévodí dodnes majestátně celému kraji.

XI.

omovino ze všech krajů světa nejsladčí ! Kolikrát jsme tě opouštěli a kolikrát jsme se k tobě navraceli, přesvědčeni, že není líbeznějšího koutku na celé široširé zemi ! Malá uschlá kytička komonice nebo svízele, utržená kdysi za léta na tvém svahu, Košťálove, a nalezená mezi žlutými listy a obrázky někdy v zimě ve studentské mansardě velkého města, vyvolávala v duši obrazy modré a zlaté a tak mladicky krásné a radostné! Kam jste se poděly, líbezné dny? Dnes jenom jakoby temný stín melancholického poutníka šinul se zelenými lady, kvetoucími zahradami a větrem zvlněnou travou na vrcholcích hor, odkud je viděti na nejpožehnanější a nejlyričtější kus našich rodných Čech.
Labe stříbrné, jež zrcadlíš v důstojném svém jasném toku, kostelíky s prejzovými střechami, vinice žernosecké, kostelík dubický. Radobýl, onu krásnou homoli, u jejíž paty spí na litoměřickém hřbitově Karel Hynek Mácha, básnická a tulácká duše : ty snivý toku, jenž se lineš kolem Střekova a Lovoše, Kubačky, Ostrého a Varhoště ...
Ty, Labe tiché, zda pamatuješ i na hrůzu krve, u Ústi a Lovosic, na spousty padlých bojovníků, které jsi odnášelo ke hranicím německým? Líbezně objímáš těla našich hor a dívám-li se na tebe s vrcholu Košťálova, vidím co chvíli přeplouti loď tvým lehce zčeřeným zrcadlem, tak jako jsem vídával za dětství, kdy ona dálka, do které plyneš, byla tak nesmírná, záhadná, šedostříbrná a lákavá, ach, tak lákavá ! A znovu slyším zvonec sutomského kostelíčka a z Teplé cinkot kladiv a kovadlin kovářů. Na široké míse jemně nadýchané roviny tamo sedí modrý Říp, a hle, v oparu obzoru Bezděz i Rálsko.
A tebe, město, tam dole ! - Obešel jsem tvoje uličky a zahrady, vyhnul jsem se všem cizím lidem, jen po jedné polní pěšince, kde kvete jetel, přišel jsem k zídce tvého venkovského hřbitova : přeskočil ji a šel hovořiti s těmi mrtvými, kteří tě milovali tak, jako já. Byl to rozhovor smutný a přece jediný, kterého jsem se mohl odvážiti,abych neporušil krásu vzpomínek a pravdu minulosti.
I tebe, domove můj rodný, minul jsem potichu, aniž bych byl mohl bez bolesti spojit svůj zrak s tvým truchlivým torsem, z něhož dávno již vyprchala duše.
Kvetou ohnivé mochyně v křovinách pod Košťálovem, každého podzimu jako šarlatové lampiony svítí z prořídlých křovin, kde zůstala hnízda, vychladlá jako krby opuštěných domů, jako srdce bez přílivu lásky.
Tam nedaleko v rovině ční dvě chmurné věže zříceniny hradu Hazmburka: černá a bílá.
I tam za chladných podzimních odpolední, když vítr sviští v trávě a čechrá křoviska na kamenných hrázích, prosvítají rudě mochyně.
Starci z minulých generací věřili, že v těchto rudých plodech je sama krev panny Lucie, která časem pravidelně se navrací z říše stínů k živým lidem tohoto kraje. - Melancholičtí obři ! Mrtví na vašich tvrdých bocích šeptají zkazky živým a vítr ve větvích stromů vypráví pohádky minulých zašlých časů.
Romantický poutník, který zabloudí do našeho městečka v pozdním letním odpoledni a vydá se, když slunce zapadlo, k úbočí hradu Hazmburka, pocítí podmanivé kouzlo oné pohádky, která bloudí kol smutných hazmburských věží, černé a bílé.

zpět        vpřed