O Evičce a slavíkovi

(Pověst z Poplz z roku 1760)

 roce 1760 stála nedaleko Poplzského mlýna chýžka, ve které bydlel hlídač panských zahrad Šimon z Duban. Bylo zde krásně. Opodál šeptala Oharka různé pohádky. Na březích v křoviskách pěl slavík. Bylo tam prý mnoho slavíků v křoviskách, ale žádný tak krásně nezpíval, jako tento co zpíval u blízkého mlýna při stráni.
Starý Šimon nemyslel jen aby uhlídal panské zahrady, ale hlídal i šedivého pěvce. Tuze si ho vážil, jistě tak jako své medaile, kterou nosil na prsou a kterou by nedal za celý svět.
Šimon byl sám, bez rodiny, bez přátel; to vše mu nahradil slavíček. Upomínky na mládí, na rodinu, spokojenost i lásku k bídě. Nejednou mu panský správce Jan Havel vyčetl, že místo zahrad hlídá slavičí hnízda. A byla to pravda, když slavík začal zpívat, tu naslouchal Šimon tak, že mohly děti a mlsní lidé sníst všechny třešně.
Jednou, trochu dřívěji proti obyčeji, vracel se Šimon z obchůzky po zahradách a zůstal stát překvapen u dveří své chaloupky. Dveře síně byly dokořán a ze světnice uvnitř slyšel podivný šramot. Šimon nikdy nezavíral; nebylo tam nic jiného, než čtyři kousky rozviklaného nábytku. Popošel dovnitř. A tu žasnul. Na stole stály dvě židle a na těch prováděla jakási malá komediantka kotrmelce. Tu Šimonovi zůstala ústa stát do kořán. „Hej satane, co tu tropíš?“ děl Šimon. Skok – a malá komediantka celá udýchaná ve špinavém trikotu stála před ním. „Kdo jsi?“ ptal se rozhněván.
„Nebudete mě bít? Né!“
„Odkud jsi?“
„Utekla jsem cizím komediantům. Tedy rodičům né. – Ty prý mi dávno zemřeli.“
„Hm – proč jsi jim utekla?“ „Musela jsem chodit po provaze a večer místo jídla jsem byla bita. V noci jel nějaký vozka, já mu naskočila do vozu. Ráno jsem vstala a odešla. Dělala jsem dětem na návsi kotrmelce a oni mi daly najíst.“
„Jak se jmenuješ?“
„Evička.“
„No a teď se kliď!“
„Nechte mě tu alespoň do zítřka.“
„Né, jen se kliď.“ Malá komediantka polonahá a bosá odcházela.
„Rodiče nemá, místo otce hlad, místo matky bídu.“ Bručel si Šimon pod vousy. Rozhodl se. Vyběhl ven a zavolal Evičku zpět. A tak bydleli spolu.
Když se začali zase červenat třešně, vyšli si spolu ke stráni k mlýnu. Šimon měl schovanku rád, opravdu rád. Nejdříve ji naučil modlit. Zašel do mlýna, kde pro ni vyprosil nějaké šatečky. Večer si Šimon zapálil svou dřevěnku a šli poslouchat slavíka. „Bože, ten krásně tluče, viď děvenko.“ Řekl Šimon utíraje si svůj zaslzený zrak. Bůh ví, jaká to síla ve zpěvu slavičím, že dovede i drsnému člověku slzy vylouditi.
A tu se na blízku ozvaly kroky. Poplzský mlynář.
„Jdu si k vám odpočinout. I já rád poslouchám toho slavíčka. Ani nevíte Šimone, co bych za to dal, kdyby ten slavík se mě uhnízdil na mém mlýně, věřím, ale ke mlýnu slavík nejde.“
„Tento je poněkud větší než ostatní slavíci a na hrdélku má na světlém peří rudou trojhrannou skvrnu. Na vojně jsem slyšel, že takový slavík přinese pro celý kraj štěstí, kde se zahnízdí. A ten člověk, který dostane jeho srdéčko, má do sedmého pokolení štěstí ohromné.“ Dokončil Šimon.
A tu se mlynář zamyslel, ano i Evička naslouchala se zatajeným dechem. Za chvilku odešla, pak i Poplzský mlynář se Šimonem se rozešli. Bylo již šero. Šimon se ve světnici se ptal „Evičko, spíš?“. Když se neozývala, šel k postýlce a Evička tam nebyla. Běžel před chaloupku a najednou viděl, jak se ve křoví zablesklo a hned na to se ozvala rána.
„Co to je?“ Vykřikl Šimon zděšeně a utíkal ke křoviskům a viděl jak z křovisek vyšla postava. „Kdo to je?“ blesklo mu hlavou. Nyní někdo prchal a mířil k Oharce. Šimon vyběhl za postavou a zakrátko ji dohonil. Byl to Poplzský mlynář s ručnicí.
„To jste vy, pane mlynáři?“
„Ano, střílel jsem po slavíku tam ve křoví.“
Šimon ho chtěl zadržet, ale mlynář mu utekl. Šimon utíkal zpět ke křoví, kde ke svému zděšení spatřil zakrvácené dětské tělíčko. –
„Evičko, Evičko co se ti stalo?“
„Já nevím, chtěla jsem vám chytit toho slavíka, abyste byl šťasten, když jste se mě strýčku ujal; ……… pálí mne na prsou ……“.
Zemřela Šimonovi v náruči.
„Proč jsem jen vyprávěl tu pohádku o srdci slavíka. Chtěli jste být oba šťastni – ty i Poplzský mlynář.“ Zabědoval Šimon.
A tu duše schovanky již letěla daleko a navždy – jako ten slavík z poplzských houštin ve starém mlýně. Šimon pochoval svou schovanku pod křovisky u Oharky, aby nikdo nevěděl, a aby zachránil život dobrého mlynáře, který později beztak zešílel.
Lidem Šimon řekl, že mu Evička odešla, že neví kam.
Uplynul rok. Nový párek slavíků uhnízdil se nad hrobem malé Evičky, křoviny zarostly a opodál Oharka bublala dál stejnou smutnou píseň Evičce. Mnoho let tam slavíci krásně zpívali a sice až do té doby, kdy to krásné idylické zákoutí u starého mlýna zmizelo neboť se stavěl nový most a Oharka byla svedena v jiný směr.
Nezmizela však pověst o Evičce a zpěvu slavíka.

zpět        vpřed