Josef Kopta

článek z Almanachu Libochovice 1937

Polední modlitba

Malý chlapec, který vyrůstal v Libochovicích asi třicet let po smrti Jana Ev. Purkyně, by byl asi sotva něco slyšel o slavném rodákovi nebýti toho, že bydlil v domě, v němž se skoro po čtyři sta let nacházela libochovická škola. Zvony sousedního kostela, které ho ráno budívaly a večer uspávaly, slýchával žáček Jan Ev. Purkyně ve školních škamnech, po nichž zůstaly v prkenné podlaze prohlubně a hrbolky, připomínající plastickou mapu. Věděli jsme, kde stával stupínek, kde visíval kříž, kde býval kabinet, neboť tatínek i maminka se tu učívali pod dohledem pana řídícího učitele Josefa Čapka a uměli ukázat, kde se ve třídě nejraději procházel. Vyšlapal za ta dlouhá léta do podlahy zřetelnou stezičku.
A tento pan řídící Josef Čapek byl ještě pamětníkem Jana Ev. Purkyně, o jehož světové slávě svým žáčkům často vyprávěl. "Vězte, rota čertova," končíval své nadšené výklady o velikém rodákovi, "že z této školy vyšel jeden z největších českých učenců a vlastenců!" Uměl povědět, že za své poslední návštěvy v Libochovicích Jan Ev. Purkyně, ač stařec již dvaasedmdesátiletý, přeskočil při jedné vycházce do lesa strouhu jeden sáh širokou. Věděl, že do příkrého kopce šel tehdy pevně a rovně jako svíčka. Pamatoval, že do města Budyně, kamž z Libochovic jest dobrých pět čtvrtí hodiny, šel tam a zpátky pěšky, necítě se unaveným. A vyprávěl, že v hostinci, kamž jemu na počest několik zpěváků se sešlo, poslouchal velmi pozorně zpěv národních písní, avšak píseň "Hej, Slované!" musela se na jeho žádost ještě jednou a to r á z n ě j i opakovati. Vtělil pan řídící Čapek ostatně své vzpomínky do letopisné knížky "Dějepis pomníku Purkyňova v Libochovicích", kde popsal s pečlivostí horlivého ctitele dobrou i zlou historii dvou pomníkových výborů, které po učencově smrti začaly velmi nadšeně pracovat v Praze a v Libochovicích. Později splynuly a po dvanácti letech se zase zdvihl k životu samostatný výbor libochovický, obviniv pražské ústředí z trapné netečnosti ke svým místním úkolům. Podle původních zpráv byly tyto úkoly velkolepé, neboť památka ctihodného rodáka měla být uctěna stavbou Purkyňova domu. Ale pyšný projekt se nyní zúžil na stavbu pomníku od sochaře Josefa Strachovského na náměstí před zámkem, který byl odhalen za velké slávy 15. srpna roku 1887, kdy okamžení to, jak zjišťuje šťastný kronikář, bylo tak vznešené, úchvatné a dojemné, že úsměv lidu v slze se rozplýval. Kdo si tehdy vzpomněl, že největší zásluhu o uskutečnění obtížného díla má skromný pan řídící, jenž před léty zabránil, aby výtěžek prvních sbírek na Purkyňův pomník, uložený v Občanské záložně, byl dán nebo aspoň zapůjčen "k účelu zařízení dobrovolného spolku hasičského", jak zamýšlel učinit roku 1873 obecní výbor ?
I o tom jsme slýchávali ve svém dětství od rodičů, kteří uměli po nezapomenutelném učiteli odříkávati celé věty. Pomník před zámkem nám připadal nadmíru opuštěný. Ohražen železným plotem, za nímž rostly husté křoviny, byl jaksi vysunut z životního ruchu a my jsme si nikdy nemohli pohrát v jeho blízkosti jako u sochy sv. Rocha, která stála opodál ve stínu obrovských kaštanů.
Přiblížily se velikonoční svátky, které pro děti začínají již Zeleným čtvrtkem, kdy za mlčící zvony promluví o polednách klukovské řehtačky a klapačky. U našich býval sraz početného houfu, který potom táhl městem a zastavoval se na modlení u sochy svatého Jana, svatého Rocha a u Marianského sloupu před radnicí. Měl svého vůdce, jenž míval v ruce vrbový prut a krotil jím nezvedy. Toho roku nás vedl starší chlapec, tuším, že se jmenoval David, syn košíkářův. Ale ač měl z domova jeden z nejkrásnějších prutů, počínal si rozpačitě jsa poprvé naším vůdcem. Proto se také stalo, že z neznalosti tradičního obřadu nás zavedl k zahrádce, která obklopovala Purkyňův pomník, povelel nám, abychom poklekli a jal se přeříkávati polední modlitbu. Klečeli jsme a modlili jsme se s ním: "Anděl Páně zvěstoval Panně Marii . ." A všichni jsme cítili, že v té chvíli se smutně osamocený pomník posunuje mezi nás, přebývá v našem živém středu a je nám o mnoho bližší, nežli kdykoliv předtím. Právě tak jsme potom klečeli na druhém konci města u pomníku Jana Amose Komenského, který stál před novou školou.